The Down Syndrome 1.část


Procházel davem lidí a snažil se nerozhlížet. Hlavu skloněnou k zemi, prodíral si svou cestu. Za ním, jako jeho neviditelný stín, šly jeho myšlenky. Lidé se za ním otáčeli, skláněli hlavy k sobě, prohlíželi si ho.
Kde jsou?
Nemohou tu nebýt. Přijdou.
Je paranoidní? Rozhodně ne.
A říkejte si, co chcete…
„Jsi tady, to je paráda." Chytil ho kolem ramen Jerry.
„Dneska nebudu vystupovat." Odpověděl pevně. Jeho hlas nepřipouštěl námitky.
„To si děláš prdel, ne?!" naštval se kytarista, ale znal svého kámoše natolik, aby věděl, že nemá ve zvyku žertovat.
Mlčel. Hlavu nyní bojovně zvednutou.
Tak co mi řeknete tentokrát?
„Tak hele." Začal Jerry, „Už toho mám plný zuby. Nebudu kvůli tvýmu stihomamu věčně odvolávat koncerty, stačilo to na podzim v Chicagu, makám jako idiot, abych vás na ten koncert propašoval, a kvůli tvejm pochybnejm dojmům pak málem ani nevystoupíte! Ztrácím s tebou trpělivost!"
Podíval se na svého manažera a s naprostým klidem pronesl: „A já s tebou ztrácím čas."
„Jak chceš. Tak pojď do zákulisí na slovíčko." Pohodil Jerry hlavou.
„Sakra, chlape, neblbni!" chytil ho ještě na odchodu za rukáv bubeník, „Nemůžeme to jen tak odpískat!"
„Už jsme to odpískali." Odvětil bohorovně a odešel za svým manažerem.
„Ježiš, to je on! Tommy, podepiš se nám, prosím!" zastavily je tři členky jejich malého fanklubu.
Zářivě se usmál a blahosklonně svolil. Žádné známky arogance, napětí nebo hádavosti, teď to byly jen dvě zářící oči, usmívající se ústa a vlídná slova.
„Jak se jmenuješ?"
A tehdy si jí všiml.
Stála tam, opřená o zeď, přes obličej jí padaly světlé prameny krátkých vlasů. Na sobě měla černé úzké džíny a černou bundu s co nejdelšími rukávy.
Věděl, že čeká na něj. Ona určitě nepřišla podívat se na koncert.
„Kam zase jdeš?!" zavolal na něj naštvaně Jerry.
„Hned jsem u tebe." Otočil se přes rameno na rozlíceného manažera.
„Tak ale hejbni kostrou, čekám v šatně." Houkl za ním otráveně Jerry.
„Co tu děláš?" šel rovnou k věci, když došel až k oné dívce. Stačil mu jediný pohled do jejích očí a něco uvnitř něj se bolestivě sevřelo. Tak to bylo vždycky. Tak to bylo pokaždé, když…
Ale vždyť přece ona už by přece měla být…
„Cítím, že se něco stane." Neřekla mu žádnou novinu, „Vracejí se mi ty… myšlenky. Prudké světlo a hned zase tma. Výbuchy a křik, krev, hrůza… Nemoc a pak konec, tma, nic. Je to, jako kdybych byla permanentně na horortripu. A Jon, Aaron a Sunny mají to samé. Vrací se to."
Cítil, jak ho začíná bolet hlava. Nic se nezměnilo, bylo to zpátky, pořád jim to bylo v patách. Táta by věděl, jak pomoct. Ale…
„Já jsem udělal, co jsem mohl." Pokrčil rameny a zkřížil ruce na prsou. Doléhala na něj bezmoc, což nesměl dopustit.
Spát, skrývat se ve stínech a neprobudit se…
„Musíš nám pomoct. Slíbila jsem ostatním, že tě přivedu. Nemáme čas, Tommy. Jestli něco nevymyslíme, tak Společnost dosáhne toho, co chtěla. A bude to už brzy." Naléhala na něj dívka a oči se jí zvláštně zaleskly.
„Jak jsou na tom Amanda a Jeremy?" zeptal se a znovu nabyl svou ztracenou jistotu. Alespoň to tak vypadalo.
„Ti jsou v pořádku. Projevilo se to jen u mě a těch tří." Odpověděla.
„Proč…?" nechápal.
„Nevím, a sami to nezjistíme. Nemůžeš nás v tom přece nechat, nemůžeš strčit hlavu do písku, tohle je i tvůj problém, už to přijmi, krucinál!" začala najednou zvyšovat hlas.
„Já jsem pro vás udělal, co jsem mohl. Víc toho neumím." Poodstoupil o krok zpátky a bezmocně rozhodil ruce, „Ovšem, pokud myslíte, že vám moje spolupráce k něčemu bude… Počkej tu na mě. Musím ještě něco vyřídit."
Rozhovor s Jerrym byl podle očekávání skutečně příjemný a přínosný. Dozvěděl se o sobě spoustu věcí a taky mu bylo oznámeno, že si může začít hledat nového manažera, pokud se okamžitě neuklidní. Anebo ještě lépe, jinou skupinu, protože jeho spoluhráči rovněž nejsou jeho extrabuřty nijak nadšení.
A černé myšlenky opět stály v pozadí a vše to pozorovaly…
Když otevřel dveře šatny, aby se vydal hledat Petru, tu dívku, něco se stalo. Bolesti hlavy zesílily na samou hranici únosnosti, před očima mu vybuchl rudý gejzír, v němž tančily zářivé hvězdy. V panice se zachytil rámu dveří, ale nebylo mu to mnoho platné. Během chvíle už líbal matičku zem. Neomdlel však. Pouze se pořádně praštil, což mu na jeho bolavou hlavu skutečně nepomohlo.
„Sakra, Tommy, jsi v pořádku??" vyděsil se Jerry.
„Oni jsou tady…" šeptal si zděšeně.

 

…pokračování příště

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář

Nový komentář