Temnotou…


Nad rychle spěchající hladinou dravého, až téměř
hladového proudu říčky se pomalu a líně měnil horký,
únavný a letní den v chladnější večer. Úlevná vlhkost
nasytila těžký, dusný vzduch dne. Říčka, místními lidmi
nazývaná Bystřičkou se odvážně prodírala mezi
vysokými, hustým lesem porostlými kopci a vytrvale,
snad již dlouhá staletí, prohlubovala ve svých četných,
prudkých zákrutech malebné údolíčko pod stále patrnou
zříceninou hradu Aušperk. Denní, prosluněné a jasné
světlo ustupovalo společně s téměř nesnesitelným
horkem večernímu, šedavému stínu.

Vysokou a až téměř vražednou teplotou těchto letních
dnů omámená příroda se jakoby začala probouzet a
všichni živí tvorové opouštěli své úkryty před horkem.
Každý se chtěl nabažit lehčího, lesem vonícího vzduchu.
Vzduchu, jenž nesl příslib dlouho postrádaného a
očekávaného deště. Každičký tvor, co jich v okolí bylo,
se chtěl nadechnout té spásné vlhkosti a osvěžit se
průzračně čistou vodou z říčky.
Společně se zvěří se objevil i létající, bodavý a
všudypřítomný hmyz. Hmyz, který se po dlouhém
strádání v pekelné výhni dnů přilétl nasytit konečně
sladkou a výživnou krví lesních obyvatel. Ovzduší bylo
naplněno jakýmsi napětím a nenápadný, přesto vytrvalý a
stále sílící vánek dával znát příchod změny. Změny snad
k lepšímu.
"Blíží se bouřka," usoudil v duchu na velikém kameni
sedící, vysoký, pohublý, vousem zarostlý, asi třicetiletý
muž s úhledně sbalenou US tornou opřenou ledabyle o
koleno levé nohy.
Pozoroval velikou homoli nedaleko stojícího
mraveniště, jehož drobní obyvatelé ve spěchu začali
ucpávat a utěsňovat všechny vchody i východy do svého
příbytku. Muž mezi trampy a kamarády zvaný "Hubenej"
se se zájmem zahleděl do modravé blankytnosti nebes. S
tichým a snad i posvátným úžasem pozoroval, jak stále
ještě teplý vánek nenápadně sílí. Jeho zrakům neuniklo
jak se zelené špičky mohutných smrkových velikánů
začaly nedobrovolně houpat ze strany na stranu a ohýbat.
Jakoby se tyto vzrostlé stromy klaněly síle a mocnosti
bouře, která se pomalu chystala převzít své žezlo vlády
nad okolním světem. Větve naráželi hlasitě o sebe a
kmeny sténavě vrzaly. Po mrtvém tichu horkého letního
dne nezůstalo ani památky. Přesto se zdálo, že do těchto
míst žádný zvuk, byť sebehlasitější, nedolehl. Vždy tomu
tak bylo, vždy zde vládl až děsivý klid.
Hubenej se zachvěl. Nebál se bouře. Vůbec ne.
Naopak. Vítal tuto změnu, pro tento okamžik. Vítal tu
změnu k lepšímu. Lépe se mu dýchalo. Cítil se najednou
plný síly a i přes nastávající večer, plný energie. Energie,
kterou mu dodala právě opojná vůně blížícího se deště.
Zachvěl se strachem. Strachem z jistého neznáma a jisté
hrozby, kterou na tomto místě, mezi zdmi zbořeného,
středověkého hrádku cítil. Oklepal se hrůzou z něčeho,
co vyroste zalito právě blížícím se deštěm.
Moc dlouho navštěvoval toto místo. Až příliš dobře to
tady znal. Moc dobře věděl, co se v bouři na hradisku a v
jeho okolí děje. Ano, Hubenej věděl. Věděl a nebo lépe
řečeno tušil.
Přestože bylo nebe pořád krásně modré a slunce ještě
zcela nezapadlo, nástup noci byl již za humny. Noc
doslova ťukala… Ne! Noc doslova hrozivě mlátila na
dveře. Tmavnoucí stíny se značně prodloužily a v dálce
na obzoru byla patrná hustá, černá, mocná a mohutná
hradiska temných mračen.
Hubenej si se zájmem povšiml tenkého sloupu
šedavého kouře, jenž stoupal mezi jehličím smrkových
velikánů. Někdo dole pod hradbami v údolí tábořil.
"Musím dolů, do údolí," usoudil trochu vystrašeně a
rozhlédl se bázlivě po zřícených a rozpadlých zdech
kdysi bezpochyby majestátního a slavného hradiska.
"Tady nebude za pár chvil bezpečno. A musím dát
pozor na ty dole."
Měl s tímto místem již značné zkušenosti a
uvědomoval si, že za bouřlivého počasí, počasí plného
hromů, blesků a deště není radno tady setrvávat příliš
dlouho. Jak se rozhodl tak udělal. Spěšně vstal, nahodil
US tornu na záda a opustil přízračně potemnělou,
mlčenlivou zříceninu hradu Aušperk. Zříceninu, kde se
stávaly čas od času velmi, velmi špatné a děsivé věci.
Hubenej zamířil po kamenité, jen těžko schůdné cestě
dolů do říčkou Bystřičkou doslova obejmutého údolí,
které se již začalo skrývat v zatím prořídlé temnotě.
Zvětrálé zdivo hradu osamělo. Tlumené kroky
odchozího ztichly. Vládnoucí, nezvyklý klid pohltil a
strávil všechen zvuk. Polorozpadlá strážní věž se pomalu,
ale s jistotou začala topit ve stínu tmy. Tak jak
nadcházející večer "oživil" celý horkem unavený les, tak
tady najednou zavládlo nepřirozené, tajemné a mrtvolné
ticho. Jen v nehluboké díře u paty starodávné věže se
nepatrně pohnula zem a těžký, velký kámen, na kterém
ještě před pár okamžiky odpočíval nám již známí tramp
se zachvěl. Ten kámen,… kámen, který byl na tom místě
položen, snad aby zabránil něčemu pod ním se dostat
nahoru,… kámen, který vlastně vypadal tak trochu jako
hrubě opracovaný náhrobek,… kámen, který se
nadzvedl…

* * *

Hubenej rychle posbíral a nalámal suché větvičky v
okolí. Již dávno měl rozbalenou svojí tornu. Již měl
nachystané "spaní", zkušeně přikryté pod zavěšenou,
těžkou, nepromokavou celtou. Jeho sousedé, mladý muž
a sličná, ještě mladší dívka o jeho přítomnosti neměli ani
potuchy. On to tak chtěl. Neměl v úmyslu se prozradit a
nechtěl ty dva zbytečně děsit.
"Třeba To tentokrát nepřijde…"
Bouře se hlasitě blížila a tmavá noc již téměř ovládla
les. Muž potřeboval rychle rozdělat oheň. Potřeboval
zažehnout tu oranžovou, kouřící růži. Ten pálivý květ
plamenů. Horký zdroj tepla, světla a bezpečí. Ano zdroj
bezpečí. Hubenej věděl, že jen světlo ohně dokáže
zastavit … Tamto. Tamto co žije mezi rozpadlými zdmi
hradu Aušperk. Tamto co občas sestoupí sem dolu.
Konečně se mu podařilo zapálit suché větvičky
smrkového dříví. Plameny téměř vesele s tichým
zpěvavým praskáním zatančily mezi nevelkými kameny
zasazenými v pudě vyhloubeného ohniště. Muž ještě
dvakrát dlouze dýchl mezi zatím drobné jazýčky ohně a
pak přiložil větší kusy dřeva. V zemi zahrabaný a
okolním zrakům skrytý oheň je hladově přijal.
"Už bude dobře… Snad…"
Hubenej zkontroloval motaný, konopný provaz
napnutý mezi stromy, přes který byla přehozená zelená
celta, jenž přikrývala jak jeho spaní tak i ohniště a pak se
pohodlně usadil na rozprostřenou, vlněnou přikrývku.
"Za chvilku to začne, jen aby mi tě déšť nezhasil,"
poznamenal trochu bázlivě k plamenům a sáhl za sebe do
chlebníku.
V rukou se mu objevila modrá krabička cigaret a
neveliká kniha, snad deník. Hubenej se natáhl k ohništi a
zapálil si jednu s cigaret. Sotva dvakrát, snad třikrát
labužnicky potáhl ozval se z nebes burácivý, hrůzu
nahánějící hrom a okolí na dlouhý okamžik prozářilo
namodralé světlo klikatého blesku. Muž sebou rychle trhl
v panickém úleku. Uklidnil se však a opět potáhl z
cigarety. Ruce se mu chvěli rozčílením. Nebe se v tom
okamžiku otevřelo.
"Je to tady," sledoval s jakýmsi bázlivým zájmem jak
život ohnivého květu sousedících táborníků rychle
zhynul.
"Teď se jim zle povede, to nemůže dobře
dopadnout…"
Proudy a proudy vody se náhle řítili z nacucaných
mračen k zemi. Jestli do té doby bylo možné zaslechnout
nějaký zvuk lesa tak v ten ráz vše živé utichlo. Celý les
se jakoby uklidnil a přikrčil před mocností přírodního
živlu. Ohromné kapky bubnovali hlasitě, pravidelně a
zuřivě do celty nad Hubeného hlavou a mocné, táhlé
čůrky stékaly v proudech přes její okraje. Vyprahlá lesní
půda sice lačně pila tuto dešťovou nadílku, ale průtrž
mračen byla tak silná, že se za okamžik přesto začala
všude tvořit hluboká temná jezírka kaluží. Jen pod celtou,
pod tím improvizovaným, přesto zkušeně postaveným
přístřeškem bylo pořád celkem přijatelné a útulné sucho.
Hubenej se zase naklonil k ohni a opět na plameny
přihodil suché dřevo. Ruce se mu už přestaly chvět.
Lesní temnota téměř ustoupila častým bleskům. Vítr,
který se zatím přes husté, široké kmeny lesních velikánů
nedokázal protlačit dolů do údolí, děsivě řval alespoň nad
vrcholky stromů a nebezpečně ohýbal jejich špičky
směrem k zemi. Temné, mocné praskání větví a kmenů
prozrazovalo, že si tato náhlá, letní bouře začíná vybírat
svou daň na okolním lese.
Muž naposledy potáhl z cigarety a nedopalek
automaticky, bezmyšlenkovitě cvrnkl do plamenů ohně.
Přestože se jeho tělo začínalo chvět chladem a snad i
strachem, celkem klidně pozvedl deník a začal si v něm
listovat. Záře ohně i modravé světlo blesků mu
umožňovali téměř pohodlně číst řádky na ušmudlaných,
místy zažloutlých stránkách té knihy. Hubenej přestal
listovat a hlasitě se začetl do vlastní rukou napsaných
veršů :

"Temnotou černé noci,
hlas děsu z dáli kvílí.
Strach duši má zas v moci,
třes rukou ve tmě sílí.
Snad štěkot vzteklých psů,
snad vlkodlačí křik,
je konec všech tvých dnů,
již blíží se ten ryk.
Přikrč se, stáhni strachem ramena,
za tebou větev praská,
ach kroky, ten zvuk, co to znamená?
Snad skřet smrti tu mlaská.
Pak slyšíš ten temný, krutý smích,
vrány nad hlavou už krouží,
v létě začne padat sníh,
na obloze blesky bouří.
A ten dětský pláč,
pak bestie řev,
co je to všechno zač?
Proč stydne v žilách krev?
Tělo tvé se silně chvěje,
není to chladem,
snad rusalka píseň pěje,
ty zalykáš se smradem.
V černém hvozdu teď tě lapí,
tady skončí tvoje bytí,
tvůj čas rychle někam kvapí,
něco vezme všeho žití."

Hubenej zmlkl a jeho mysl se ponořila do vzpomínek.
Vrátil se do chvíle, kdy mu bylo dvacet. Vrátil se do časů,
kdy navštívil toto místo poprvé. Vrátil se ve vzpomínkách
do chvil, kdy poprvé a naposledy putoval se svou láskou.
Kdy záhadně ztratil svojí milovanou a nikdy už
nenahraditelnou dívku. Svojí Klárku.
"Jednou tě znovu najdu," povzdechl si a nervózně si
zapálil další cigaretu.
Jeho vzpomínání na ty vzdálené chvíle však neskončilo.
Naopak. Nabralo na síle a před očima se mu začali
promítat téměř živé obrázky těch nejšťastnějších a
zároveň nejkrutějších chvil jeho života.

* * *

Byl pátek.
Byl pátek a Hubenej se na ten den neskutečně těšil už
skoro celý měsíc. Poprvé vezme Klárku sebou na "Vandr".
Poprvé jí ukáže a představí to pohádkové kouzlo toulek, tu
čarovně opojnou moc svobody a nespoutanosti. Poprvé jí
poodhalí kousek sebe sama.
"Snad se jí to bude líbit," usmál se trochu nervózně,
když utahoval poslední přezku své torny.
Jako cíl pro tento vandr vybral záhadami a tajemnem
opředené místo. Klárka měla ráda tajemno a Hubenej to
věděl. Měla ráda tajemno, dobrodružství i záhady. Alespoň
tedy v knihách. Dlouho se rozmýšlel kam jí vzít, a dlouho
se nemohl rozhodnout. Nechtěl nic uspěchat. Chtěl, aby
její první vandr byl dokonalý. Nepřekonatelný. Snad
osudem veden, dostal se mu do rukou jistý časopis.
Časopis o tajemných a strašidelných místech naší země.
Hubenej si v tom časopise přečetl o zvláštních úkazech,
které ovládají hluboké lesy okolí Bystřice nad
Pernštejnem, nenápadným městečkem na Vysočině. Bylo
rozhodnuto. Cíl cesty byl vybrán.
"Hejkal na Aušperku." Tak se ten článek jmenoval.
Nutno poznamenat, že i Hubeného ten článek zaujal.
Příběh toho článku, nebo spíš bájná legenda vyprávěla o
prastaré moci, která se ukrývá kdesi ve sklepeních a
podzemních chodbách tohoto, nyní již už téměř zaniklého
a zapomenutého, zchátralého hrádku. Hrádku Aušperk.
Vyprávěla o bytosti či záhadné moci, která je tam
uvězněna. O tvoru či mocnosti jenž trpí a hladoví. O
obludě, které je jen v těch největších bouřích dovoleno
opustit své vězení a nasytit se.
"Je to sice jen hloupá pohádka," usmíval se Hubenej na
Klárku, když jí dával článek v časopise přečíst.
"Ale na každém šprochu, pravdy trochu."
Přesně jak Hubenej předpokládal, dívka se pro věc tak
zapálila, že musel dokonce čas jejich odjezdu o celý týden
přiblížit. Oba byli tak nedočkaví, že se doslova klepali
touhou už, už vyrazit.
A teď byl konečně pátek. Ten dlouho očekávaný pátek.
Den jejich cesty. Čas jejich prvního společného putování.
Prvního a zároveň posledního.

* * *

Byl krásný, horký, letní, zářivým slunkem prosluněný
den. Hubenej společně se svojí milovanou Klárkou
konečně po dlouhé, celodenní tůře spočinuli pod
schátralou polorozpadlou věží zříceniny hradu Aušperk.
Pospolu se usadili na veliký kámen u její paty. Pot se z
nich řinul proudem a unavená těla vděčně přijala stín věže
k chvilkovému odpočinku.
"Nemáš hlad Kláry?" zeptal se Hubenej a už rozdělával
poutko od chlebníku, který téměř praskal ve švech, jak byl
nacpaný nejrůznějšími pochutinami.
"Co si dáš?"
"Moc ne, ale můžeš rozdělat tu konzervu s jahodami,"
usmála se dívka a smyslně si jazykem olízla úzké,
dokonalé rty na znamení toho, že právě jahody jí pro tento
okamžik můžou osvěžit a uspokojit.
"Vaše přání je mým rozkazem madam," usmál se
rovněž Hubenej a políbil skoro lačně tu zbožňovanou tvář.
Chladnější stín věže z nich obou skutečně sejmul tu
únavnou horkost dne a oba mladí lidé pocítili vzájemnou
touhu a vášeň, která jim jakoby vlila do žil novou,
mocnou sílu. Sílu mládí. Polibek, který mladík uštědřil
své milované byl téměř v okamžiku a až zuřivě opětován.
Pryč byly myšlenky na vysokou teplotu dne, pryč byla
neskutečná únava svalů po předlouhém putování. Pryč
byla chuť na opojnou sladkost jahod.
Dílem toho kouzelného okamžiku, mocným kouzlem
lásky, v jeden ráz a v jedné vteřině objímali se u paty
kamenné věže dvě nahá, vášní rozpálená těla. Spojili se a
stali se jednou bytostí. Bytostí s údy v uzel propletenými.
Bytostí sténající rozkoší i bolestí. Bytostí ležící, přesto v
neustálém pohybu.
Oba se milovali. Dávali se jeden druhému s
neskutečnou pravidelností a až zarážející výdrží. Ta
touha po tom druhém je doslova ovládla. Stali se
slepými. Stali se hluchými. Pranic je nezajímalo okolí.
Nestarali se o případné svědky jejich neskutečné vášně.
Naštěstí pro ně jejich milování žádné svědky nemělo.
Tedy ne ty z masa a krve. Někde hluboko pod nimi,
někde pod kamenem, na kterým právě popustili uzdu své
vášni se probudilo něco…
…Něco co se zájmem zvedlo zrak. Planoucí pohled,
který svým žárem vystoupil z hlubin a spočinul na
vášnivý propletenec dvou milujících se těl. Něco, co
lačně a hladově pohlédlo vzhůru k nim.

* * *

Hubenej i Klárka zapomněli na čas. Zapomněli na
okolní svět. Milovali se dlouho a bez ustání. Snad jen to
prazvláštní ticho je mohlo vyrušit, jenže oni ten klid
nevnímali. Jejich vášnivé pohyby plné touhy a lásky
ukončily až studené kapičky deště, jenž zchladily jejich
milováním rozpálená těla. Kapičky deště jenž usměrnily
rychlost a sílu jejich zběsile tlukoucích srdcí.
"Ježiš, ono prší," rozesmála se Klárka a Hubenej měl
sto chutí si jí vzít zase i přes nastávající večer a mokrý
déšť.
"Pojď schováme se," rychle podával dívce její šaty a
sám se neohrabaně nasoukal do svých kalhot.
Dešťové kapky již nabývaly na intenzitě a světlo dne
ustoupilo šedému stínu bouřkových mraků. Za pár
okamžiků byli již ti dva oblečení a společně ruku v ruce
zbíhali kamenitou stezkou dolů do údolí.
"Roztáhni celtu," hodil Hubenej Klárce smotanou
nepromokavou plachtu a snažil se v proudech nebeské
vody rozdělat oheň. Marně.
"Hotovo," zvala ho se smíchem dívka pod
improvizovaný přístřešek.
Mladík se ještě asi dvakrát pokusil škrtnout vlhkou
sirkou, ale pak jen zakroutil hlavou a skoro střemhlav se
vrhl ke své lásce.
Co na tom, že byli oba promáčení až na kůži. Bylo léto
a noc i přes bouři, která nad jejich hlavami zuřila, se
zdála horkou. Okolí již dávno přikryla hustá a
neproniknutelná tma. Temná tma.
Zase se vedle sebe ocitli nazí, zase se vášnivě objímali
a navzájem si nabízeli vlastní těla k ochutnání. Zase se na
svých suchých přikrývkách milovali.
"Och lásko…"
"Ach drahý…" nesla se něžná slůvka lásky teď již
běsnící, nemilosrdnou bouří.
Černa temnota dávno obestoupila jejich hříšné hnízdo.
Tma je pohltila a oni se dokázali spatřit jen v občasných
modravých záblescích blesků. Živel nad jejich hlavami
proudil hněvem a oni k němu byli přesto neteční.
"Och lásko…"
"Ach drahý…"
Konečně si jejich až zběsilé milování vybralo svoji
daň. Konečně po dlouhé a nekonečné době.
"Miluji tě," políbila ho něžně na ústa a v tom
okamžiku vyčerpaně usnula.
Hubenej si olízl s chutí rty. Cítil její nasládlou chuť.
Cítil její vůni. I on byl již vyčerpán. I on se chystal
slastně omdlít a nabrat spánkem nových sil do druhého
dne. Odvrátil se od její nádhery a pořád, stále nahý se
zamyšleně zahleděl do vládnoucí temnoty.
"To by jeden nevěřil jak může být tma hustá," podivil
se.
Vydatný déšť už ustal. Vzduchem se nesla jen
všudypřítomná, vtíravá vlhkost. Hubenej zavřel oči a
pokoušel se usnout. Pořád byl nahý, přesto mu nebyla
zima. Nepotřeboval ani přikrývku. Zaposlouchal se do
nočního ticha. Neslyšel nic. Neslyšel vůbec nic, jen tiché,
spokojené oddechování své lásky.
"To ticho je zvláštní," pomyslel si.
"V lese nikdy nebývá takovéhle ticho."
Náhle si povšiml, že se mu sotva znatelně topoří
chloupky na těle. Pocítil chlad. Nepřirozený, mrazivý
chlad.
"Co se to…?" otevřel oči, ale v ten ráz téměř oněměl.
"Snih???" prolétlo mu to jediné slůvko myslí.
Opravdu. I přes vládnoucí temnotu spatřil bílé, ve
vzduchu poletující, studené vločky sněhu.
"To není přece možný."
Hubenej se posadil. Zimní chlad se opřel do jeho těla
plnou silou. Mladík začal jektat zubama. Otočil se ke
Klárce. Chtěl jí probudit. Chtěl, aby i ona se stala
svědkem té zvláštní anomálie. Té hříčky počasí.
"Úúúúú…" ozval se někde docela blízko zvuk,
připomínající dost věrně pláč malého dítěte.
"Co…?" zarazil se vprostřed pohybu a jeho oči se
zavrtaly do temnoty.
"Úúúúúú…"
"Haló…?" zašeptal opatrně do tmy a projel jím zvláštní
mrazivý pocit, tentokrát nezpůsobený chladem.
Nic. Nic žádná odpověď.
"Asi se mi jen něco zdálo," usoudil.
"Vhauu, vrrr, Vhauu…" ozval se najednou hlasitý
štěkavý hlas snad rozzuřeného, vzteklého psa.
"Ježiši…" Hubenej se tentokrát postavil, div že nestrhl
celtu nataženou nad tím hnízdem lásky.
"Ježiši co to je?"
Vystoupil z přístřešku a pátravě se otáčel kolem do
kola. Cítil na kůži jak na něj sedají sněhové vločky i jak
se rozpouští. Přesto mu náhle nebyla zima. Jakoby jeho
tělo odsunulo pocit chladu někam do ústraní a připravilo
se samo na jinou hrozbu.
"Vhauu, vrrr…." ozvalo se tentokrát blíž.
"Haló…?"
Štěkot psa utichl. Mladík zaslechl jen jakési vzdálené
čenichání.
"Proboha co se to děje?"
Tmavá temnota se zase uklidnila. Hubenej přešlápl z
nohy na nohu. Cítil vlhkost jenž mu vytryskla mezi prsty.
Cítil jak se mu zabodává spadané jehličí do bosých
chodidel. Sníh náhle přestal padat. Najednou se zdálo, že
nic z toho se nestalo. Mladík ještě chvilku přešlapoval
nejistě na místě. Pak se zhluboka nadechl. Chtěl se vrátit
na "lože" za svojí milovanou, ale něco mu v tom
zabránilo. Něco tady bylo. Něco se neslo vzduchem.
"Fuj to je puch," odplivl si, ale odporného smradu
který vdechl se nezbavil.
"Jako zdechlina."
Rukou si zacpal nosní dírky, ale nechutný puch ho
nutil stále k dávení. Hubenej cítil jak mu slzí oči. Pokusil
se chvilku nedýchat. Doufal, že ta odporná věc zmizí.
Nezmizela.
"Ježíši co to je?" projela mu hlavou myšlenka a jak si s
hrůzou uvědomil ta sama myšlenka ho ovládla tuto noc
již několikrát.
Pustil si nos. Bylo to zbytečné. Ten zápach byl stejně
všude. Zase se pátravě rozhlédl temnotou. Neviděl nic.
Nic jen…
Jen ten pohyb. Pohyb, který v temnotě ani nemohl
spatřit. Prostě nemohl. Jenže Hubenej ten pohyb viděl.
Jakoby se pohnula sama ta temnota. Ta hustá,
neproniknutelná temnota.
"Bože, to nééé…"
Mladík zkřížil ruce před sebou. Chtěl zastavit to něco
co se k němu blížilo. Chtěl to odehnat. Jak bláhové. Jak
marné. Temnota jej pohltila. Temnota jím prošla. Ten
černý stín, stín jenž byl mnohem tmavší než okolní noc
do něj vstoupil.

* * *

Hubenej se kolébal pod celtou dopředu a dozadu. V
očích se mu leskly slzy. Jejich slanost mu stékala po
tvářích až do úst. Ano vzpomínal na tu chvíli, kdy se ráno
probudil úplně nahý vedle improvizovaného přístřešku z
celtoviny, kde měla spát jeho nádherná láska Klárka.
Vzpomínal na ten prvotní pocit, kdy si uvědomil, že
jejich lože je prázdné. Kdy si uvědomil, že jeho milovaná
zmizela. Hledal jí dlouho a snad všude. Nikdy jí už
nenalezl. Nikdy.
"Ach Klárko, ach má lásko," téměř vzlykal.
Jeho oheň již téměř uhasínal. Hubenej chtěl zase
přiložit, ale nějak k tomu jednoduchému pohybu nenašel
sílu. Jen tak mávl nepřítomně rukou a dál se utápěl svým
žalem.
"Bože, je to tak dlouho…"
Déšť společně s bouří odtáhli někam daleko za kopce.
Lesní temnotu ovládlo až nepřirozené ticho. Hubenej se
přestal kolébat. Jeho slzy náhle vyschly. Přestal vnímat
realitu. Zorničky se mu rozšířili a on náhle prohlédl nocí.
"Klárka… Klárka… Klárka…" zaskřehotal zvláštním,
výsměšným hlasem.
"…Klárka…"
Sáhl po své knize. Na tváři se mu rozlil krutý a
nepřítomný škleb. Stránky jeho deníku se rozevřely na
prázdných listech. Nějak se mu v ruce objevila obyčejná
dřevěná tužka.
"…Klárka…"
Lačným pohledem propátrával okolní temno. Ruka
držící tužku začala sama psát do prázdných stránek.
Tužka se roztančila po papíře krutým, tvrdým tangem.
"Jsem jak padlý anděl, co ohryzává kost.

Jsem jak démon noci, co na všechny má zlost.
Jsem upír lačný, co rudou krev jen saje.
Jsem dobrodruh a vyhledávám taje.
Jsem Ďábel sám, slyšte můj krutý smích.
Jsem paní Zima, v létě sešlu sníh.
Jsem vlkodlak , hniju ve své noře.
Jsem bída vaše, přináším jen hoře.
Jsem běs mocný, život rád váš rdousím.
Jsem smrt, už brouskem kosu brousím…."

Tužka dál psala po papíře slova děsu. Pak se náhle
zastavila. Temnotou se začaly s tichostí snášet k zemi
veliké vločky sněhu. Muž hladově pohlédl v místa, kde
cítil sousedící táborníky. Pohlédl v místa kde cítil svojí
kořist. Své žrádlo.
"…Jsem TEMNOTA…"
V zemi ukrytý oheň náhle zhasl.
Temnota povstala.
Temnota pocítila hlad.
Temnota vyrazila na lov.
V dálce se ozval zvuk, jakoby plakalo dítě.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář