Temnota přichází 5: Poslední den


Slunce nevyšlo. Temnota je všude. Strach vládne nad lidmi. Naděje pomalu umírá……A lidé s ní……

Toto pokračování se udává dvacet let od otevření brány.

„Dnes byla nádherná mše.“ Říká Claudie jejímu synovi. „Máš pravdu. Ale určitě by byla mnohem nádhernější, kdyby byla venku a ne tu. V podzemí. Jak může být kostel, chrám Boží…, jak může být v podzemí?“ odvětil jí Krystian. „Venku, bychom nepřežili ani minutu. Všude tam jsou totiž ty nestvůry a čekají až se zase nějaký blázen vydá tam nahoru. Pak ho chytnou a pochutnají si.“ Začala svého syna poučovat Claudie. „Já vím. Jen si představuji, jaké by to asi venku bylo. Žiji tu v podzemí téměř od narození. Nikdy jsem venku nebyl.“ „To, co tam nahoře je, není ani zdaleka podobné tomu, co tam bývalo. Nahoře už skoro vůbec nic pozemského nežije. A kdybychom my, zbytek lidstva nepostavili tyto podzemní úkryty, tak bychom byli dávno mrtví.“ Řekla Claudie.

Někdo jim v tu chvíli zabouchal na dveře. Krystian se mlčky podíval na Claudii a šel otevřít. Oba dva žili v malém bytě, který měl pouze tři místnosti.

„Zdravím tě, Krystiane.“ Ozvalo se. „Ahoj, Alberte.“

Claudie se podívala do dveří. Stál tam muž, který jí byl velice známí. A za těch dvacet let se mu tvář nezměnila ani o jednu vrásku. Starší muž se usmíval. Byl to Věštec. „Strýčku Alberte,“ oslovil ho Krystian, „pojď dál.“ „Ano, chlapče. Jdu. Potřebuji si promluvit s matkou. Necháš nás chvíli o samotě?“ zeptal se Věštec. Krystian se usmál a odpověděl: „Jasně. Nechám.“

Krystian odešel a Věštec si sedl naproti Claudii. „Věštče, co tě sem přivádí?“ zeptala se ho. „Claudie, nadešel čas. Cítím to. Již brzy se stane to, co jsem si myslel.“ Claudií projel strach. Vstala ze židle a začala nervózně chodit po místnosti. „To už…to už, má jít můj syn…tam?“ zeptala se a začala si okusovat nehty.

Věštec nahodil smutný úsměv a odpověděl jí: „Již vystoupila z brány…a stále se sem blíží. Musíme Krystiana zasvětit do řemesla Strážců. Bude vykonávat to, co jeho otec.“ „Ne, nechci o něho přít. Jsem si jistá……, že…že ho zabijí jako Arona. Je to můj jediný syn. Mé jediné dítě!“ Claudie začala brečet.

„Nezabráníš tomu. Strážce je Strážce. A nejvyšší moc Dobra si najde jakýkoliv způsob, jak mu to sdělit. Musí to všechno zastavit! Copak ti není líto světa? Není ti líto těch tisíců lidí, co zemřeli a co stále umírají a všechno to, jen kvůli tvému strachu o syna. Je mu už dvacet. Klidně mohl již dva roky proti těm obludám něco dělat. Ale ty jsi to nedovolila. Teď nastala chvíle, kdy se do toho zapojily síly Dobra. Krystian bude brzy Strážcem.“ Claudie si znovu sedla. „Dobře. Je to poselství, ale přísahám, jestli mu někdo něco udělá, tak ho zabiju!“

A tak den plynul.

Při večerních hodinách se celým podzemím ozýval hlukot. „Někdo přišel. Někdo přišel z venku!“ Řvaly lidé. Claudie s Krystianem vyšli ze svého bytu a spatřili houfy lidí, jak běží k hlavnímu vchodu. Přidali se k nim. Claudie již tušila, co se děje. Už věděla, že čas jejího syna se blíží.

Přiběhli k velké bráně. Ta už byla otevřená. Za otevřenou bránou bylo ještě dalších deset železných. Všechny se postupně otevírali. Přední brána se zavřela, to proto aby se do podzemí nic nedostalo.

Za chvíli se znovu brána otevřela. Ve dveřích stáli dva muži a mezi nimi žena v černém plášti a s kapucou. Vešli dovnitř a brána se za nimi zavřeli.

Vše z povzdálí sledoval i Věštec.„Kdo to je?“ ozývalo se z davu lidí.

Žena procházela mezi lidmi s jedním mužem, který ji dovedl až do prázdného bytu.

„Kdo to může být?“ řekl si Krystian. „To brzy poznáme.“ Odpověděla mu matka a pomalým nervózním krokem odešla do bytu.

„Takže jste se ukrývala,“ vypráví si farář s ženou, „a můžu se vás na něco zeptat? Jak to vypadá venku?“

I když ženě nebylo vidět do tváře, šlo zřetelně rozpoznat, že se právě podívala farářovi do očí. „Venku… Nic tam není vůbec podobné tomu, co tam bývalo před dvaceti lety. Je tam stále tma. Jediné co svět osvětluje, jsou plameny. Nikde není budova, která by stála, jedině chrámy, které jsou ochraňovány velkými kouzly. Ze všeho nejhorší ale je, že po světě se prochází tisícero nestvůr, které vyvrhlo samotné peklo.“

Farář vstal a otočil se k ženě zády. „Takže je tam hrůza. Už nikdy se lidstvo nenavrátí tam nahoru. Oni jsou silnější a je jich více.“

Farář se rychle otočil k ženě a v rukách svíral kříž. Žena zaječela a skočila z židle. „Dejte to pryč!“ zařvala žena, přičemž jí upadla kapuca z hlavy. Farář ji nepoznal. Ale byla to ona. Byla to stará Alan.

„Tak přece nejste normální člověk! Já to tušil. Jak jinak byste asi mohla tam nahoře přežít?! Teď bude s vámi konec!“ Zařval kněz a hodil kříž na Alan. Ta se na kříž podívala a on začal hořet, až z něho zbyl pouhý popel.

„Ty bídný červe! Zaplatíš za to svým životem!“ zařvala Alan a farář začal hořet. Plameny ho celého pohlcovaly. A nemohl utéct. Řval, bláznil v ukrutných bolestech a nemohl se pohnout z místa. Velká moc Alan ho svíjela a on umíral.

„Takhle dopadnete všichni! Lidstvo zahyne a my budeme vládnout světu.“ Řekla Alan odcházejíc od ohořelé mrtvoly.

 

Dveřmi projelo ostré světlo. I když byly zamčeny, otevřely se a do místnosti vstoupil Věštec. „Jak jste to otevřel, strýčku?“ pil se Krystian. Claudie přiběhla z druhé místnosti a zeptala se: „Co je, Věštče?“ „Věštče?“ řekl nechápavě Krystian.

Věštec se ustaraně podíval na Claudii a odpověděl jí: „Už to začalo! Je to ona. Našli faráře… tedy to, co z něj zbylo. Zabila faráře!“ „Alan? Je tu?“ vyděsila se Claudie. „Ano.“ Odpověděl jí rychle Věštec.

„Co se to tu děje? Jaká Alan… a… a co je s farářem?“ nechápal Krystian. „Chvíli počkej! Potom ti to vysvětlíme. Teď se musíme hlavně připravit. Claudie, máš dones všechny zbraně po Aronovi.“ Požádal Věštec Claudii. Ona jen mlčky přikývla a rychle běžela do vedlejší místnosti.

„Co se to tu sakra děje?!“ zařval Krystian. „Ta žena, co tu nedávno přišla. Vyslali ji z Pekla. Všichni ti, co zavinili příchod těch hnusných nestvůr tam nahoře! Jmenuje se Alan a jejím úkolem, je zabít tebe i tvou matku. Protože vy, zvláště ty, jste jediní, kdo můžete to všechno zastavit!“ „Jak bychom to mohli zastavit?! Vždyť je jich tam tisíce. To je směšné! Co jste si to tu vymysleli za padlo!“ začal se smát Krystian. Ale brzy s tím přestal, když uviděl, jak jeho matka nesou plnou náruč zlatých mečů, dýk a všelijakých zbraní.

„Kde jsi to vzala?“ zeptal se Krystian. „Měla jsem to schované, je to po tvém otci.“ „A na co by mu to asi tak bylo?“ „Na bojování. Neznáš pravdu. Tvůj otec nezemřel, když se stavil tyhle tunely…tvůj otec…“ do věty jí skočil Věštec: „Tvůj otec zemřel, když se snažil zastavit to zlo, které sem přišlo. Zabil ho jeden z nejmocnějších Pánů Pekla, Satanův učedník! Je strašně nebezpečný a má mnoho poskoků a jedním z nich je ta žena, která sem přišla. Je to Alan. Tvá jediná teta. Sestra Arona, tvého otce a Guardese, tvého strýce, který také zemřel.“ „Já mám strýce? Ale vždyť vy jste můj strýc.“ Řekl Krystian. „Ne, já nejsem tvůj strýc. Jsem Věštec a znal jsem tvého otce a znal jsem i Alan. Nebyla vždy zlá… ale teď, je velice nebezpečná a budeš ji muset zabít.“ „Já svou tetu zabíjet teda rozhodně nebudu! A vlastně, nikoho nebudu zabíjet. Nejsem vrah.“ „Ale ona ano!“ zařvala Claudie, „už není člověk! Je to bestie, která zabije každého napotkání. Jí se už nedá věřit. A tím, že by jsi ji zničil, bys nebyl vrah, ale ještě by tě lidi uctívali. Skoro celý život to tak dělal tvůj otec i jeho bratr. Musíš zachránit svět.“

Najednou se začaly z chodeb tunelů ozývat dunivé rány a křik utíkajících lidí. „Jde sem!“ řekl věštec a napřímil ruku proti dveřím, které začaly modře svítit. „Připravte se!“ řekl Věštec. Claudie převrátila stůl na bok a zatahala Krystiana za ruku: „Pojď za stůl a připrav si nějakou zbraň!“ Krystian si s vykulenýma očima klekl za stůl a podíval se na hromadu zlatých zbraní vedle něho. „Vyber si něco.“ Okřikla ho matka. Nejvíce ho zaujala zbraň, která byla podobná pušce. Jen měla místo jedné hlavně asi tak dvacet hlavní. Krystian ji uchopil a opřel si ji o hranu stolu. „Jak se to používá?“ zeptal se matky. „Až tu něco vleze, tak miř na to a potom zmáčkni tohle.“ Ukázala mu na spoušť.

Prásk! To, co venku střílelo, se teď trefilo do dveří. Kdyby Věštec dveře neochraňoval kouzlem, dávno by se rozpadly. Prásk! A znovu a znovu.

„Dlouho to nevydržím, připravte se!“ řekl ztěží Věštec. PRÁSK! Dveře se rozletěly a obrovská tlaková vlna odhodila věštce do rohu.

Ve dveřích stála Alan. A rudýma očima si je prohlížela. „Nastal váš konec.“ Usmála se.

„Střel do ní! Dělej! Dělej!“ řvala Claudie na Krystiana. Ten se chvíli zamyslel, ale na opakovanou výzvu matky vystřelil.

Ze zbraně vyletělo dvacet stříbrných koulí a všechny mířili obrovskou rychlostí na Alan.

Těsně u jejího těla se ale koule zastavily a rozpadly se na prach. „Takové ubohé zbraně. To nemáte nic lepšího?“

V tu ji zasáhlo kouzlo od Věštce, které ji odhodilo z místnosti ven. Claudie začala po Alan házet dýky. Bohužel jí to nijak nepomohlo, protože se ani jednou netrefila.

„Vypadá to, že vám asi uvěřím.“ Polkl Krystian. Alan najednou zmizela v kouři a už se tam neobjevila.„Jsi nový Strážce, Krystiane, synu Aronův…musíš zachránit svět, jinak všichni zemřeme a světu zavládnou mocnosti Pekel…Jdi, byly ti darovány obrovské schopnosti a ty je teď musíš využít.“ Řekl Věštec. „Dobrá. Ale kde mám začít? Co mám udělat? Prosím, poraďte mi.“ Zeptal se Krystian. „Tohle byla tvá teta. Slouží samotnému Satanovu učedníku a jejím úkolem je to největší přání Satana…zabít tebe a tvou matku. Proto ji musíš zabít.“

„Jak můžu zabít svou tetu?“ „Už to není tvá teta! Je to bestie. Zrůda, která nás chce zabít. Musíš to udělat!“ odpověděla mu Claudie.

„Ty jsi je nezabila?“ „Ne. Byl tam Věštec. Má mnohem větší sílu, než já!“ plakala Alan. „NE! To bylo naposledy, co jsi mne zklamala! Dávám ti jen jednu jedinou možnost. Do dvou dnů je zabiješ, jinak je s tebou konec!“„Já tě mám ráda, proč mi dáváš za úkol, abych zabila mého jediného synovce? Připomíná mi bratra! Prosím. Dej mi jinší úkol.“ „Žádný jinší úkol nedostaneš! Buď je zabiješ, nebo já zabiji tebe!“

„Buď připraven na cokoliv. Brzy se tu ještě ukáže a bude mnohem nebezpečnější.“ Upozorňuje Věštec Arona. „Neboj, jsem připraven.“ Odpověděl trochu nervózně Aron. „Neměj strach. Jsi mnohem silnější, než ona. Uvidíš.“ Řekla Claudie.

V tom se ozval výbuch. „Už je tu.“ Řekl Věštec a podíval se na Krystiana. Ten jen kývl hlavou a utíkal směrem k výbuchu.

Krystian doběhl na místo. Stála tam Alan a kolem ní bylo všechno shořené, i kameny byly rozdrceny na malé kousky. „Neměla jsi sem chodit. Bude to tvůj konec a já jsem tě nechtěl zabít. Jsi má teta, ale promiň…“Vytasil meč a vyběhl proti ní. Alan se v ruce objevil černý meč a když k ní Krystian doběhl – strhl se boj.

Alan byla přes své stáři neobyčejně hbitá. Doslova létala vzduchem. Krystian v sobě ale cítil ohromnou moc a sílu, takže se jí nebál. Měl strach jen z jediného… z okamžiku, kdy ji bude muset zabít. Oba dva bojovali s tímto strachem. Alaně připomínal Krystian tak jejího bratra, že stále pociťovala větší vinu. V mysli se jí přemítala minulost. Krásné časy, které prožila se svou rodinou, s Peterem, Ann, Guardesem a Aronem. Všechno to se jí ale brzy změnilo. Byl do ní vtělen Satan, pak zešílela. Pomocí zavření brány se vrátila k rozumu… ale nikdy nezapomene na ten okamžik. Na ten okamžik, kvůli kterému tu teď bojuje – na otevření brány.

Vše byla její vina a ona to věděla. Za pár okamžiků by byla schopna boj zastavit a omluvit se Krystianovi.

Ale to nedovolil Satanův učedník. Najednou se v místnosti objevil. Krystian s Alanou přestali bojovat. „Ty hloupá náno, poslal jsem tě, abys ho zabila, ne aby ses s ním usmířila. Běž domů, já si to s ním vyřídím sám!“

„Panebože!“ vykřikl Věštec. „Co, co je?“ zeptala se vyděšeně Claudie. „Je tam Satanův učedník! Musíme Krystianovi pomoct.“

„Nepůjdu pryč! Zůstanu tu s mým synovcem!“ Alan se podívala na Krystiana, „Odpusť mi to všechno. Už nikdy nezradím svou rodinu.“ V tom to Satanův učedník nevydržel a vyslal proti Aronovi kouzlo, které člověka za vteřinu zabije.

Alen v rychlosti letící kouzlo zpozorovala a vší silou skočila před Krystiana. „NE!“ vykřikl Krystian. Kouzlo zasáhlo Alan a ona spadla na zem mrtva.

„To byl poslední člověk, kterého jsi zabil! Protože já teď zabiji tebe!“ řval z plných plic Krystian a v rychlosti vytáhl svůj meč. Podnikl okamžitý útok, kterému se Satanův učedník ubránil mačetou.

Začali bojovat. Na místo doběhl zadýchaný Věštec s Claudií. „Musím mu pomoct.“ Řekl Věštec a vyslal na Satanova učeníka smrtící kouzlo. Kouzlo se ale těsně u dvojice bojujících zastavilo a zmizelo, protože Satanův učedník tvořil ochranný štít.

„Nejde to! Dělá kolem sebe ochranný štít.“ Řekl Věštec. „Musíme Krystianovi nějak pomoct!“ rozbrečela se Claudie. „Promiň Claudie, ale bohužel. Má síla je o něco menší, než jeho.“

Krystian v sobě pociťoval stále větší a větší sílu. Chtěl pomstít všechny. Celou svou rodinu, která zemřela jen díky Peklu. Hromadila se v něm čím dál větší nenávist. Proudila z něj energie, které se již nerovnal ani Satanův učedník.

A nyní přišel osudný okamžik. Krystian jedním seknutím rozlomil v půli učedníkův meč a bodl ho do hlavy. Konec jeho meče se zasekl do zdi.

„NE!!!!“ ozvala se Claudie a Věštcovi vyletělo několik slz. Krystian pocítil bolest v břiše a pochvíli zjistil, že v má v sobě zbytek meče, který mu v posledních zbytcích života do břicha vrazil Satanův učedník. Zemřel.

Claudie k němu vyrazila a lítostně řvala. A Věštec řekl: „Jestliže budeme konat dobré věci, budoucnost k nám bude přívětivá, ale jestli budeme žít zkažený život, dobře neskončíme… To už dávno neplatí.“ Otočil se od mrtvých těl a odešel.

Odešel pryč. Do dalekých zemí, kde bude zase někomu pomáhat. Jde pryč, jako pamětník krutých událostí, které se zde staly.

Všechny zrůdy na světě se rozpadly v prach a slunce se znovu objevilo. Lidé vylezly z podzemí a začaly nové životy.

A co se stalo s Claudií? To nikdo neví…

Sdílejte článek

Nový komentář