Temnota přichází 4: Satanův učedník


„Vím o všem, co se stalo, vím o všem, co se může stát. Budoucnost není napsána, budoucnost píší lidé. Proto není nikdy jistota, že se Temnota nenavrátí…“

Nastaly světlé dny. Rány po krutých válkách se zhojily, domy se znovu postavily, ale lidé, kteří zemřeli se již nenavrátili…

Aronovi, synovi Petera, se narodil syn. Pojmenovali ho Krystian. Věštec se zabydlel ve vesnici a Alan se vrátila domů…

„Už to bude rok, co jsem zavřel bránu a stále nemůžeme najít Satanova učedníka.“ Smutní Aron. „Neboj Arone, co se stane, stane se. Učedník zatím žádným způsobem tomuto světu neškodí. Musíme jen vyčkávat, on brzy přijde. Jeho moc slábne, protože se nenavrací do svého domova. Ozve se, cítím to.“ Řekl Věštec. „Věštče, bojím se o svou rodinu. Nechtěl bych znovu ztratit své blízké. Prosím, řekni mi. Zabije někdo mou rodinu?“ Zeptal se zoufale Aron.

Věštec se na něho vážně podíval a odpověděl mu: „Budoucnost není dána. Já jenom znám možnosti, které se můžou stát. Tvá rodina může být zavražděna, dokonce i ty sám! Znám stovky možností. Ale vždy se jen jedna vyplní. Jestliže budeme konat dobré věci, budoucnost bude k nám přívětivá. Ale jestliže budeme žít zkažený život, dobře neskončíme.“ 

„Co si povídáte?“ přišla za nimi do místnosti Claudie, manželka Arona. V rukou pěstoval spící mimino. „Ale, jen si tak povídáme.“ Usmál se na ni Aron. V tu pocítil bolest. Byl to známý signál, který nepocítil již rok. Bytost z Pekel ho volala. Už se dál neskrývá.

„Co se děje?“ zeptal se Věštec. „Ozval se. Volá mě, cítím to. Musím jít za ním.“ Řekl Aron a šel se vyzbrojit.

Bytost, která ho volala nebyla na hřbitově. Bylo to za vesnicí v jednom hustém lese.

Aron cítil strach, vyděsilo ho každé křupnutí větvičky. Rozhlížel se kolem a pomalu postupoval dál s mečem v ruce. Ten den bylo bezvětří, ale najednou začal kolem Arona foukat vítr. To ho ještě více znervóznilo. Od válek s nemrtvými uplynul již rok a Aron začínal každým dnem slábnout. Již nebyl tak statečný. Všechno to zlo, s kterým bojoval ho zahnalo do kouta. Ozvalo se syčení hada. Ale kde by se v téhle vesnice sebral had? Tu nic takového nežije.

Před Aronem se objevil obrovský had. Byl aspoň pět metrů dlouhý a široký, jako Aronovo tělo. „Tak to jsi mě volal asi ty.“ Řekl tiše Aron. Had ho sledoval svýma krvavýma očima. „Strážce, vydej mi ten klíč!“ ozvalo se ze strany hada. „Kdo jsi a o jakém klíči mluvíš?“ zeptal se Aron, ale v podvědomí věděl, že s ním mluví Satanův učedník.

Had se začal zmenšovat. Všelijak se krčil a za chvíli před Aronem stál Satanův učedník. Byl to vysoký muž. Neměl vlasy a oči mu rudě svítily. Zuby měl všechny špičaté a zanesené špínou. „Jsem Satanův učedník. A chci, abys mi dal ten klíč!“ řekl učedník.

„O jakém klíči mluvíš?“ zeptal se Aron. „O klíči, který znovu otevře bránu! O klíči, který je velice podobný tomu, který bránu zavřel.“

Z dálky je tajně pozorovala žena. Byla to Alan. Tehdy, před rokem se jí sice navrátil rozum, ale už to není ona. Stále sleduje každý Aronův krok.

„Nevím, že takový klíč existuje. Natožpak abych věděl, kde je.“ Řekl Aron. „Jsem nekonečně mnohokrát silnější než ty! Radím ti aby sis se mnou nezahrával a snažil se ten klíč najít! Jestliže ho nenajdeš, tvá rodina propadne zkáze!“ usmál se chladnokrevně Satanův učedník a v červeném kouři zmizel.

„Je v nebezpečí. Musím mu pomoct.“ Řekla si tiše Alan a vydala se domů. „Co budu dělat! Musím dělat to, co mi řekl Věštec. Jestliže budeme dělat dobré věci, neskončíme zle.“ Říkal si celou cestu domů Aron.

„Tak klíč, říkáš,“ přemýšlí Věštec, „vím, kdo toto tajemství ochraňuje. Chceš skutečně vědět, kdo to je?“  „Ano. Chci to vědět.“ Odpověděl Věštci Aron.

Věštec znovu upadl do transu. Oči mu shlíželi nahoru a on pevným hlasem, jakoby četl z knihy, začal mluvit: „Dvě sestry stvořeny jest. Obě protiklady své, jedna slouží Dobru a ta druhá Peklu. Ta první posel je. S sebou tajemství nesla, které bránu uzavřelo. Ona sama musela svým životem zaplatit. Ta druhá čarodějnice je. V odporných bažinách žije. Nese s sebou druhé tajemství. Tajemství, které bránu znovu otevře a temnoty pekelné se znovu budou moct vrátit.“

„Myslíš tím Bažiny nedaleko naší vesnice?“ zeptal se Aron. „Ano. Bažiny, ve kterých zemřelo mnoho lidí.“ „Děkuji ti za tu pomoc, ale tu bránu už nikdy neotevřu. Začalo by zase to, co jsem nedávno skončil. Raději zemřu.“

Z dálky je poslouchala Alan. „Ne, bratříčku. Nezemřeš, to nedovolím.“

Alan se za úplňku brodila smradlavými bažinami. Přidržovala se stromů, aby nespadla. V dálce viděla malé světlo. Kdyby nevěděla k čemu jde, řekla by si, že je to naděje. Ale nebyla. Čím blíže byla světlu, tím větší měla strach. Světlo pocházelo z velkého zámku. Ze zámku uprostřed Bažin. Jakmile se Alan přiblížila k zámku na deset metrů, světlo zhaslo. Už jenom měsíc osvětloval. A osvětloval ten hrůzostrašný zámek. Byl vysoký aspoň dvacet metrů. Měl nespočet věží a věžiček. Okna byla vysklená, dříve nádherná červená omítka byla opadaná a všude se rozprostíraly pavučiny.

Alan vystoupila pět schodů ke vchodu. Byly tam obrovské masivní dveře. Alan popadla klepadlo a třikrát zabouchala na dveře. Chvíli se nic neozývalo, až Alan uslyšela vrznutí nějakých dveří. Potom se začaly otevírat přední velké dveře a odhalovaly jak to v zámku vypadá. Vevnitř byla tma, jen díky svitu měsíce rozpoznávala Alan obrysy nábytku.

Dveře se za ní najednou zavřely. Alan se vylekala. A ještě více se zděsila, když se červené lampy posázené dokola velké místnosti začaly rozsvěcovat sami od sebe.

Uvnitř velké místnosti byl přenádherný nábytek, všemožné skleněné skříňky a poličky. Všechno to bylo ale pokryto pavučinami. Jakoby v tom zámku nikdo nebydlel.

„Vítám tě, má milá.“ Ozvalo se kdesi v rohu. Alan sebou škubla a podívala se do rohu. Byly tam otevřené dveře a z nich na ni mávala ruka. I když jí nohy strnuly hrůzou, něco jí za tou rukou táhlo. Alan šla ke dveřím. Vešla do malé místnosti, kde byla tma. Stěží rozpoznala dvě ozdobná křesla, která byla u kulatého stolu. Na jednom křesle někdo seděl. Nešlo mu vidět do tváře.

„Už dlouho čekám, až přijdeš.“ Ozvalo se ženským hlasem. „Vy-vy jste věděla, že přijdu?“ zeptala se Alan. „Samozřejmě. Cítila jsem, jak se brána zavřela. A věděla jsem, že ji zase někdo bude chtít otevřít…posaď se.“ Ukázala tajemná žena na křeslo.

Alan se posadila. „Takže ty chceš ten klíč.“ Řekla žena. „Ano. Chci ten klíč, který znovu otevře bránu. Bránu do…“ Alan nestačila dopovědět větu, protože ji za ni dokončila žena „Do pekel. Není radno, zahrávat si s takovými mocnostmi.“ Řekla žena. „Ale potřebuji to. Prosím, vždyť jste sestra mé matky. Věřím vám.“

Dveře Aronova domu se otevřely. Do domu někdo vešel a tiše se plížil do místnosti, kde Aron spal. Vlál za ním černý plášť, který se ve svitu úplňku leskl. Otevřel dveře ložnice.  Uviděl spícího Arona a jeho manželku. Teď, kdyby chtěl, mohl by strážce zabít, ale to by se už nikdy nedostal zpátky do Pekla.

Aron se probudil. Uviděl jak k jeho posteli někdo jde. „Kdo jsi?“ zeptal se tiše Aron. „Ty si mě již nepamatuješ?“ usmál se Satanův učeník a přistoupil přímo k Aronovi. „Chci ten klíč!!“ Zařval. Aronova manželka, Claudie se probudila. Zařvala strachem, když spatřila učeníkovu ohavnou tvář. V očích se jí objevilo šílenství. „Drž hubu!“ zařval Satanův učeník a ukázal na Claudii prstem. Z postele najednou začaly vyrůstat nějaké rostliny. Měly velice tlusté stonky. Rostliny se omotaly kolem Claudie, přitáhli ji k posteli a zacpali jí ústa.

„Nech ji být!“ zařval Aron a vstal z postele. „Až mi dáš klíč.“ Odpověděl učedník a natáhl ruku k Aronovi. V tu začalo vřískat dítě. Malý Kristian se probudil a vycítil strach.

„Dej mi ten klíč!“ řval stále učedník. „Ale, já ho nemám! A ani ho nikdy nebudu shánět! Raději zemřu, než abych ti ten klíč dal!“ řval Aron.

Najednou se v místnosti objevilo oslepující světlo. „Zmiz učedníku Satana!“ ozvalo se známým hlasem.

Do místnosti vstoupil věštec. „Věštec. Ty jsi tu ještě chyběl. Nepleť se mezi mě a Strážce!“ zařval učedník.

„Ale ano, budu se mezi vás plést.“ Řekl Věštec a z rukou mu vyletěli ohnivé šípy. Směrovaly přímo na učedníka. Satanův učedník je ale odrazil pouhým mávnutím ruky. „Zničím tě!“ zařval učedník a začal s Věštcem bojovat.

Po místnosti létaly různé střely. Aron jenom s hrůzou sledoval, co všechno ti dva dokážou. Bál se o svého syna a tak přeskočil postel a vydal se ke kolébce. „Tiše, tiše. Všechno bude dobré.“ Utišoval ho.

Dva bojovníci vykřikovali všelijaká zaklínadla, až přišel onen poslední okamžik. Z učedníka vyletěl načervenalý štít. Zabraňoval Věštci průchodu. „Sbohem, Věštče.“ Řekl učeník, popadl Arona za rameno a oba dva zmizely.

Štít povolil, rostliny pustili Claudii. „Ne! Ne! Řvala bolestně Claudie. Věštec ji chytil do náruče, když omdlela. „Arone, nedej se.“ Řekl tiše Věštec.

„Dobrá. Když mi tak věříš. Pomohu ti. Ale jak se říká, něco za něco.“ Řekla žena. „Co chcete? Dám vám, co budete chtít.“ „Dříve, jsem bývala nádherná. Bývala jsem nejkrásnější v okolí. Pak jsem se začala zabývat jistým druhem magie a jednou jsem o svou krásu přišla.“ Řekla žena a luskla prsty.

Začaly se rozsvěcovat červené lampy i v této místnosti. Alan zapištěla a spadla z křesla, když uviděla tvář ženy.

Žena měla shnilý obličej. Černé zbytky zubů a byla bez očí. „Panebože! To je hnus!“ zařvala Alan. „Buď na mě milá! Jinak ti ten klíč nedám!“ zasmála se žena. „Dobře. Co za ten klíč chcete?“ zeptala se Alan.

„Vítej v mém sídle na zemi.“ Řval mocným hlasem Satanův učeník na přikovaného Arona. Byly ve velké místnosti bez jakéhokoliv nábytku. Všude byly jen holé stěny. Uprostřed místnosti klečel Aron a ruce mi viseli za řetaz připevněný k vysokému stropu.

„To tu budu ve vězení? Jestli mě zabiješ, stejně ten klíč nezískáš!“ řekl Aron. „Ó, můj milý příteli. Já tě nechci zabít…, tedy teď tě nechci zabít! Budu tě všelijak mučit. Až se od tebe samotného dozvím, kde se ten klíč skrývá.“ Řekl Satanův učedník. „Nikdy ti nic neřeknu. Nikdy!“ „To se ještě uvidí.“ Podíval se chladnokrevně Satanův učeník na Arona.

„Je to velice jednoduché!“ řekla žena, „Chci od tebe tvář! A pak ti dám ten řetízek!“

Alan popadl obrovský strach. Proč sem vůbec chodila. Teď to s ní nedopadne dobře. Žena vyskočila do vzduchu a dopadla na stůl. Neměla šaty. Na ní se vlnily kusy černé hmoty. Byly to cáry, jakoby černého kouře. „Z tohoto místa už neutečeš.“ Řekla žena a skočila na Alan. Ta jí ale stačila uhnout a vytáhla si z řemenu dýku.

„Ha, ha, ha.“ Zasmála se žena a z černé hmoty jí přímo do rukou vyskočily dva malé meče. „Dnešek si zapamatuj, jako tvůj poslední den života.“ Řekla žena a skočila po Alan. Žena ve vzduchu doslova letěla. Při boji s Alan vydávali podivné zvuky jako zvíře. Jako šelma.

Alan se velice těžko bránila dvou mečům. Utíkala po celém zámku. Ohavná žena ji pronásledovala. Létala. Alan prožívala horor.

Po několika minutách boje a utíkání byla Alan zahnána do kouta. Žena se k ní plížila vzduchem. Na zbytku její tváře byla vidět radost. Radovala se. Brzy měla mít novou tvář.

Po místnosti se ozývali bolestné skřeky. Satanův učeník mučil Arona. „Nepo…Nepomůže ti to,“ vydechl si zkrvavený Aron, „neřeknu ti to. Nikdy. Hold, budeš tu navěky.“ „Né!!!!!!!“ zařval učedník. Ty povolíš, já to vím.“ 

V rukách se mu najednou objevil bič, který měl na konci drápy. PRÁSK. „Ááááá!“ Učedník začal Arona bičovat. Drápky na koncích biče vytrhávali Aronovi maso. Stříkala z něho krev. Aron ječel bolestí v obrovských křečích. Vytekly mu slzy. „Neřeknu ti to. Chcípneš tu, ty jeden hnusném…Ááááááá!“ zařval znovu bolestí.

„Tak a teď si vyzkoušíme něco dalšího.“ Usmál se na Arona učedník. Bič zmizel a v ruce se mu objevila nádoba. Vřelo to v ní. Byl v ní rozžhavený olej. „Ne. Ne.“ Vzdechl Aron.

Učedník mu začal po celém levém boku těla lét žhavý olej. Aron ze sebe vydával zvuky, které člověk nevydává. „Nejlepší na tom je, že neumřeš a ani neomdlíš. Držím tě při životě, abys trpěl. Aby sis vychutnal tu bolest… donutím tě, abys mi řekl, kde ten klíč je.“

Žena vší silou hodila dva meče po Alan. Ozvalo se lítostné vykřiknutí, když meče přišpendlili Alaně obě ruce ke stěně.

„Ty-ty-ty jedna… ty jedna mrcho.“ Řvala Alan a tekly jí slzy.

Žena se podívala na jednu skleněnou skříňku. Silou vůle ji otevřela a přitáhla si k sobě dýku. Byla nádherná, zlatá a rukojeť měla posázenou drahokamy.

Alan chvilkové nepozornosti té ženy využila pravou ruku od stěny odtrhla. Bolestě přitom vykřikla. Poté si vytáhla i druhou ruku a popadla oba dva meče.

Žena se na ni nechutně podívala a letěla k ní s dýkou v ruce. Alan odrazila její útok a začali mezi sebou bojovat.

Alan jednou bodla ženu do břicha a ta s útokem přestala. Podívala se pod sebe a uviděla, jak jí z rány teče krev na podlahu. Alan neváhala a začala ženu stále rychleji a rychle bodat. Stále a stále. Vypuklo v ní šílenství. Bodala a bodala. Nemohla přestat. Žena odvrátila svůj zrak od podlahy a naposledy sekla po Alaně. Pořezala ji na čele a mrtva spadla na zem.

Zmizela z ní ta černá pokrývka. Teď tam ležela před Alanou nahá. Jediné, co na sobě měla, byl zlatý řetízek s velkým červeným kamenem. Alan ho chytla běžela pryč. Vyběhla ze zámku a měla namířeno jen na jedno jediné místo.

„Věštče, stále ho nikde necítíš?“ plakala Claudie, Věštec zamyšleně hleděl na podlahu a odpověděl jí: „Ne. Musíš počkat. Satanův učedník ho skrývá.“

„Jednou se ti dostane odplaty.“ řekl Aron. „Jsi tak zmrzačený, že kdybych tě nedržel při životě, byl by jsi již dávno mrtvý. Řekni mi to a já ti slibuji, že zůstaneš ty i tvá rodina živ.

Najednou se místností ozval něčí hlas: „Vylez, mám ten řetízek. Vylez!!!!! A vrať mi mého bratra.“ Byl to hlas Alan. Právě stála na hřbitově a v rukou svírala řetízek s červeným kamenem.

Satanův učedník se usmál: „Když jsi to neudělal ty, tvá sestra ano. Pojď se mnou na hřbitov. Dnes se tam stanou ohromné věci.“ „Proč. Proč zrovna Alan.“ Vzdychl Aron a Satanův učedník se s ním přemístil na hřbitov.

„Už ho cítím! Jsou na hřbitově. Jdu tam. Paní Claudie, zůstaňte dome s Kristiánem. Vrátím se i s Aronem.“ Zařval Věštec a vyběhl rychle z domu.

Stáli proti sobě. Satanův učedník držel za rameno Arona a před nimi stále krvácející Alan. Krve tam bylo hodně. Z Arona teklo mnoho krve. Normálně by byl již mrtvý, ale Satanův učedník ho držel při životě, aby ho trápil.

„Ne, Alan. Prosím, nedělej to. Znovu začneš to, co jsme před rokem skončili. Prosím.“ Žadonil Aron a z očí mu vytékaly slzy.

V Alan se rodilo šílenství. Byla v beznadějné situaci. Když otevře bránu, zachrání bratra, ale svět bude v obrovském nebezpečí. Když ji neotevře, ztratí zbytek své rodiny. Ztratí svého bratra.

„Dělej, musíš s tím  hodit o zem. Tak otevřeš bránu!“ řval na Alan učedník.

Na hřbitov přiběhl zadýchaný Věštec. „Né!“ zařval. Alan už ale řetízek hodila. Zlomek vteřiny před otevřením brány, si v duchu Aron řekl: „Synu, předávám ti mé poselství.“ Světem projela červená záře. Věštce to odhodilo na zem. Alan neudržela rovnováhu a spadla někam do rudého víru, který otevíral bránu. „Má sestro!“ To byla poslední slova Aronova.

Satanův učedník se na něho škodolibě pousmál a ukázal prstem. Aron ztratil vůli k životu a jeho bezvládné tělo spadlo na zem. Učedník skočil do víru a zmizel v Pekle, jako Alan.

Vše utichlo. Aron zemřel, jeho jediná sestra Alan zmizela v Pekle. Svět zůstal bez Strážce. Jediný, kdo se strážcem stane, je ještě malé dítě.

Na dlouhá léta bude svět v obrovském nebezpečí sil Pekelných…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    PETRS 29 srpna 2008 v 12:38

    No, když jsem psal třetí díl, tak jsem tam musel dát někoho, kdo ví o minulosti Peterovi ženy. Žádný jinší název, než Věštec mě prostě nenapadlo. První jsem si myslel, že bude předpovídat i budoucnost, ale když už jsem vydal třetí díl a psal ten čtvrtý, tak jsem zase nechtěl, aby ten Věštec všechno věděl, protože by to řekl Aronovi a už by šel úplně jiný děj. 

    A to mimino, hold má smůlu a v pátém díle… lituju ho 

  2. Profilový obrázek
    Prasoid 29 srpna 2008 v 12:24

    Pár nejasností (tak k čemu je věštec, když nic neví?), jinak návrat k akci. Doporučuji od sebe oddělovat jednotlivé linie příběhu (Alan/Aron), protože když to jde po sobě jako běžné odstavce, vnáší to do už tak dost zběsilého tempa vlnu chaosu. Dobrý konec, chudák mimino, kdyby to bývalo vědělo, raději by se ani nenarodilo

Nový komentář