Temnota přichází 3: Skryté poselství


Na celém světě nastaly dny, kdy nikdo nevycházel ze svých domů. Nevycházeli ze svých domů, protože venku již není bezpečno. Všude chodí mrtvý, kteří díky Satanově kletbě oživli. A nikdo živý nemůže zemřít, taktéž díky stejné kletbě.

Mrtví vedou proti lidem války. Všude je chaos.

Aron a Peter lidem ve vesnici pomáhají. Jejich Ann byla pohřbena a záhadou se z ní oživlá mrtvola nestala. Alan se nenašla. Zmizela, již ji nikdo nenašel.

Celá jejich vesnice je zničena. Lidé, zničeni stálými válkami proti mrtvolám, již nemají sílu, aby si postavili nové domy. Ve vzduchu je stále cítit pach mrtvých. Slunce nesvítí, všude je šero. V řekách tečou proudy krve a zbytky lidského masa.

„Otče, myslíš, že jednou vyhrajeme?“ ptá se Aron Petera. „Tohle není válka. Tohle je konec lidstva. Mrtvých je více, než živých. A brzy lehne popelem i tato vesnice. Je konec světa.“ „Nemluv takhle! Vždy je naděje. Určitě se něco najde.“ Praví zoufale Aron.

Najednou někdo zabouchá na jejich dveře. „Kdo to může být?“ zeptal se Aron. „Nevím, půjdu otevřít.“ Řekl Peter.

Aron šel do sklepa, právě vyrábí novou zbraň. A Peter šel otevřít. Ve dveřích stál starý muž v černém hábitu. Plášť mu vlál ve větru a pozdravil: „Buď zdráv, Petře, otče Aronův, Guardesovův a Alanin. Manželi Annin. Přicházím v míru.“ „Co chceš a jak víš že jsem Peter?“ zeptal se Peter. „Jsem Věštec… a chci, aby tento svět nadále existoval. Mám mnoho let. Tisíce let… A přišel jsem ti říci pravdu.“ Věštec vešel do domu a dveře se sami zavřeli. „Jakou pravdu máš na mysli?“ zeptal se Peter. „Pravdu o tvé ženě Ann.“ „Nic před námi neskrývala !“ Řekl Peter. „Tvá žena nebyla člověk. Byla posel Dobra… Nesla s sebou tajemství, které dokáže zachránit celý svět před hrozbou Satana!“ Věštec se rozzářil, vznesl se do vzduchu a jeho oči směrovali nahoru. „Byla stvořena, aby zachránila tento svět. Nese s sebou tajemství, které musíš najít! Měla ho vždy s sebou! Jen si vzpomeň, měla to vždy! VŽDY!VŽDY! Satan toto tajemství chtěl mít, protože ho ohrožuje! A tak vyslal svého nejmocnějšího učedníka. Satanův učedník umlčel tvou ženu navždy. To on ji zabil. Ale nenašel to tajemství. Musíš ho tedy najít.“ Věštec spadl na zem a postavil se na nohy. „Vzpomeň si.“  

Žena chodí po lese. Je celá od krve a něco hledá. Hledá jídlo, maso! „Masíčko, maso… Tak bych si dala dětskou ručičku.“ Bláznivá Alan stále hledá maso. Od doby co v ní byl vtělen samotný Satan se zbláznila.

Maso! Před ní leželo prohnilé tělo nějakého člověka. Alan skočila po tom mase a začala ho doslova žrát.

Věštec se u Petera na noc zdržel. Peter Aronovi o jeho matce nic neřekl a stále vzpomínal. Něco, co měla stále. Stále u sebe. „Řetízek!“ vyskočil Peter z postele. „Vždy nosila na sobě řetízek s tím modrým kamenem! Ale kde je teď?“ Najednou jím projela bolest. Uviděl minulost:

Jeho žena byla ve sklepě. Přišel za ní ten učedník. Bránila se, ale nevydržela dlouho. Když ji učedník neviděl do tváře, spolkla svůj řetízek a za pár vteřin jí učedník uřezal hlavu.

„Má ho u sebe. Spolkla ho. Musím jít na hřbitov.“ Peter  rychle vstal a utíkal na hřbitov. Cesta je velice nebezpečné, všude číhalo nebezpečí, ale Peter se na místo dostavil v pořádku. V těchto časech byl hřbitov velice nebezpečný, protože odtud pocházely oživlé mrtvoly a díky zdejší bráně do Pekel, proudila do celého světa Satanova kletba.

Peter došel k Anninu hrobu. Z domu si nesl krumpáč a začal vykopávat hrob. Po několika hodinách byl hrob celý vykopaný a před Peterem ležela nedávno vyrobená rakev s křížem. Rozbil rakev a uviděl již zapáchající tělo své ženy, které mělo ještě navíc useknutou hlavu. Popadl dýku a začal jí rozřezávat břicho. „Bože, tohle bych nikdy nedělal, promiň mi to, Ann.“ Říkal Peter. Najednou se ozvalo seknutí. Peter přestal a se sekyrou v hlavě spadl na svou ženu.  Za ním se radostně šklebila oživlá mrtvola.

Aron ještě nespal. Po nocích vyráběl svou novou zbraň, najednou ale pocítil, že se na hřbitově něco stalo. Šel rychle do ložnice svého otce. Nikdo tam nebyl! Aron začal tušit, že se něco děje. Rychle se vyzbrojil a běžel směrem k hřbitovu.

Na hřbitově nikoho neviděl, rozhlížel se a napadlo ho, že se půjde podívat na hrob své matky Ann. „To je hrůza!“ zařval Aron, když viděl jak ve vykopaném hrobě leží jeho mrtví otec s dýkou v ruce a jak jeho mrtvá matka má rozpárané břicho. „Proč by to otec dělal?“ přemýšlel nahlas Aron. „Určitě ne jen tak. Musel tam něco hledat. Určitě nám to nějak pomůže!“ Aron vstoupil do hrobu své matky, mrtvé tělo svého otce odložil stranou a s nechutí se začal matce prohrabovat ve vnitřnostech. „Co to tam je?“ řekl si Aron a vytáhl z Anniho břicha zlatý řetízek s modrým kamenem. „K čemu to může ale být? Jak to pomůže? Určitě je to důležité.“ Aron přemýšlel hodiny. Byl zoufalý, nevěděl co má s tím řetízkem dělat.

„Celý můj život je zkažený! Zemřela mi matka, otec, bratr a má jediná sestra zmizela! Všude teď panují obrovské války! Svět umírá a já s tím nemůžu nic dělat!!!“ Zařval a od vzteku praštil s řetízkem vší silou o zem.

Vypukla modrá záře. Objevilo se světlo. Čas se zastavil. Oživlí mrtví  se rozpadli na miliardy kousků. Válka skončila. Ti, co nemohli zemřít, již nalezli pokoje. Slunce znovu vysvitlo a temnota byla zahnána do Pekel. Nad hřbitovem se udělal velký výr světla vydávající ohavné skřeky. A v něm se naposled zjevila Satanova tvář hada: „Mě nezničíš!“ ozvalo se.

Věštec se probudil a vykřikl: „Je konec!“. Alan se vrátila ke zdravé mysli a Satanův učedník se skrývá, stále se skrývá někde na světě a nemůže se vrátit zpátky do Pekla, protože brána se uzavřela…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    mrMatoskah 19 října 2008 v 17:26

     

     No,me to pripada porad stejny…..spousta nesmyslnosti…..neosobne
    napsany ( ani jedne postavy jsem nijak nelitoval a kdyby umrel hlavni
    hrdina,tak by to bylo uplne jedno) no,sry ale me se to proste nelibi…

     taky by me zajimal mec s rukoleti ve znameni krize,to jsem nak nepochopil:)

    Posledni dil si necham nakonec….

  2. Profilový obrázek
    Prasoid 27 srpna 2008 v 15:48

    Částečně se vrací tendence chaosu a rychlého tempa, které vrcholí v “náhodném” urvaném konci. Ale ten je díkybohu otevřený a nikoli šťastný a to je dobře. Aspoň pro mě, protože to nabízí možnost pokračování, tentokrát ještě propracovanějšího a několikanásobně delšího. Námět sám o sobě si o velký formát přímo říká.

Nový komentář