Teddy Gillard: masový vrah z města Deadrock


Případ:
TEDDY GILLARD
masový vrah z města Deadrock

        28. Dubna roku 2009 policie vtrhává do domu jistého Teddyho Gillarda. Majitele obchodu s Hamburgery a zakřiknutého samotáře z Flet Street. V zatykači se jako důvod uvádí finanční podvod a daňový únik. Má jít o čistě rutinní akci. To co však v opuštěném domě najdou, se zapíše do dějin amerického státu Maine. Ve starém sklepení domu vyšetřovatelé zajistí množství důkazů včetně proslulé karnevalové masky, dokazující, že dlouho hledaný vrah byl celou dobu jen pár ulic od jejich stanice. Po sedmi letech tak policie našla masového vraha a pedofila přezdívaného jako Seriousface (vážná tvář).

 

 

PEDOFILEM OD NAROZENÍ

    Teddy Gillard se narodil 16. března roku 1979 otci Howardu Gillardovi a matce Lise DeFoyové, jejíž rodina se do USA přestěhovala po začátku druhé světové války. Howard Gillard pracoval v Deadrocké cihelně, která dodávala své zboží po celém západním pobřeží USA. Matka pracovala v místní prádelně, kde si vydělávala slabý peníz, a proto přijala druhou práci v restauraci Good burger, kam za ní často její syn Teddy chodíval. Byl už v té době dosti zakřiknutý. Neměl přátele a potuloval se sám. Rodiče ho přihlásili do církevní školy Sv. Augusta, kterou však navštěvovala většina dětí čínského původu (Deadrock je totiž městem s čínskou čtvrtí).

        Učitelé malého Teddyho komentovali jako chytrého studenta slabší povahy, jenž se občas stával terčem šikany svých silnějších spolužáků. Odborníci se shodují v tom, že šikana ve škole a špatné rodinné zázemí byly příčinou Teddyho budoucího řádění.

        Roku 1994 Teddy poprvé zabil. A poprvé ve svých čtrnácti letech poznal ten pocit, když někomu vezme život. Šlo o jeho vlastního psa, kterého po bití klackem oběsil na stromu svého domu. Za tento čin se poprvé dostal do policejních záznamů. Ovšem po dovršení 21 let byl jeho rejstřík opět čistý. Avšak do své dospělosti Teddy Gillard prokazatelně ve vraždění a týrání zvířat pokračoval.

 

 

PRVNÍ VRAŽDA

        Září roku 2001. Před pár týdny byl spáchán útok na Světové obchodní centrum. Takzvaná dvojčata. Ekonomika USA prudce klesla a následně byla vyhlášena válka Afghánistánu.

        Teddy Gillard byl pro psychické problémy odvolán z vojny. Jeho pozornost se však nepoutala na světové události. Ale na malou, šestiletou holčičku Annie Carterovou, s jejíž matkou se znal od dětství. Annie Teddyho dobře znala. Dost často si spolu hrávali, když zrovna nestudoval či nepobýval na střední škole ekonomické v New Foundu nedaleko Deadrocku.

Z výpovědi matky Annie Carterové 25. června 2009:

Vyšetřovatel: Jak se choval Teddy Gillard k malé Annie?

L. Carterová: Annie chodila k Teddymu domů velice často. Říkávala, že ji Teddy učí číst. Nebo ji nechává u sebe hrát různé počítačové hry. Kvůli tomu jsem se jednou s ním pohádala. Nechal ji totiž hrát i různé brutální – pro děti nevhodné hry.

Vyšetřovatel: A krom her s ní nedělal nic, co by vám bylo podezřelé?

L. Carterová: Ne. Nikdy. Když se malá Annie ztratila, byl první, kdo ji šel tehdy hledat. Dokonce se nás snažil jak finančně, tak psychicky podporovat. A poté, co bylo nalezeno Anniino tělo, ho to viditelně zasáhlo stejně jako nás. Nikdy by mě v tu dobu nenapadlo, že máme celou dobu vedle sebe vraha naší dcerky.

Výslech ukončen 25. června 2009 v 15 hodin 36 minut.

 

        Píše se 6. října 2001. Ve 13:30 hodin jde malá Annie od autobusové zastávky sama domů. Řidič školního autobusu je poslední, koho malá dívka ten den, kromě vraha, zdraví. Jako obvykle se vydává domů přes opuštěnou High Street. Jde o jednu z pár ulic v Deadrocku, ve které již nikdo nebydlí a nikdo tudy moc neprojde. Ten den zde však Annie natrefila na svého vraha. Už těžko si domyslíme, co jí řekl a čím zlákal. Jisté je, že ji dobrovolně dostal do jednoho z opuštěných domů, kde ji posléze znásilnil a poté malým loveckým nožem šestnácti ranami do břicha ubodal. Své dílo završil několika ranami pětikilového kamene do hlavy.


        Tělo bylo nalezeno o šest hodin později policistou Benem Andreasem. Kriminalisté na těle nenašli žádné otisky. Lze tedy usuzovat, že vrah měl na sobě rukavice. Přesto se policii podařilo najít první stopu. Šlo o vlákna džínoviny, které si zavražděná v posledním boji o život zaryla pod nehty. Avšak jen tato jediná stopa nestačila k vypátrání vraha a případ byl po čase odložen.

 

 

DÍTĚ V POTOCE

          Květen roku 2002. Rita Barkerová nahlašuje na policii zmizení své sedmnáctileté dcery Ellisy. Rozbíhá se obrovská pátrací akce. Po dvou týdnech je v potoce dvě míle od Deadrocku nalezeno tělo ve vysokém stádiu rozkladu. Zároveň se městem šíří zpráva o osobě v bílé karnevalové masce, kterou lidé spatřili těsně předtím, než Ellisa zmizela.

        Ellisa se narodila 5. února 1985 v New Yorku. Po smrti jejího otce na rakovinu se s matkou přistěhovala do Deadrocku za svou babičkou, kde šťastně bydlely a žily až do její smrti.

          Ve škole byla Ellisa Barkerová velice oblíbenou. V roce 2000 byla vyhlášena nejhezčí dívkou školy a tento post obhájila i rok poté. Dobře se učila a měla chlapce. Její velice nadějnou budoucnost překazil až muž s bílou karnevalovou maskou.

          Poloopilou ji zatáhl do křoví a spoutal. Poté naložil do svého vozu a zavezl ji necelou míli od města. Tam ji brutálně znásilnil a poté tím samým nožem, který v říjnu 2001 zabil Annie Carterovou, podřízl krk. Tělo poté hodil do potoka, které ho zaneslo o další míli dál, než se zachytilo o mělčinu.

           Policie krom záhadného muže v masce a vraždu provedenou stejným předmětem jako na nevyřešeném případu před více jak půl rokem, neměla zhola nic. Pachatel nezanechal ani žádné tělní tekutiny k získání jeho DNA. Vše bylo provedeno s důkladností a zároveň nesmírnou brutálností.

            Deadrockem se začal šířit strach. V jeho ulicích již oficiálně žil psychopat, který mohl kdekoli a kdykoli udeřit. Pro kriminalisty to byl o to větší oříšek, jelikož proti sobě měli velice inteligentního pachatele.  

 

 

EMMA WATKINSONOVÁ

        Jediná oběť, kterou se nikdy nepodařilo najít. Ví se o ní díky pečlivým Teddyho zápiskům, které si od druhé vraždy pořizoval.

        Dvanáctiletá Emma Watkinsonová byla na letním táboře u jezera Whitelake, které se nacházelo patnáct kilometrů od města Deadrock. Dne 8. srpna 2003 skupina skautů hrála celotáborovou hru. Po jejím konci se však na své stanoviště nedostavila dvanáctiletá Emma, přezdívaná jako Štístko. Okamžitě se rozběhlo pátrání, do kterého se po několika hodinách přidala i policie. Několik měsíců se usilovně hledalo. Do pátrání se zapojila i FBI, ale vše bylo marné.

        O šest let později FBI nalézá v domě Teddyho Gillarda pod podlahovým trámem jeho osobní zápisky, které si začal vést od srpna roku 2003. K šoku všech vyšetřovatelů se tak na světlo dostává jedna z nejbrutálnějších vražd Teddyho života.

Úryvky z deníku:
               
                Dítě hubenější postavy tvrdící o sobě, že se jmenuje Emma a údajně jí je dvanáct let. Vzhledově mi ale přijde na šestnáct. Ochromil jsem ji chloroformem poblíž dětského tábora. Zřejmě k němu i patří. Vše proběhlo bez nejmenších problémů. Omámenou jsem ji narychlo svázal, hodil do kufru svého auta a odjel pryč.
                Jinak je ta holka nevychované a rozmazlené děvče. Odmítá veškeré jídlo. Jen sedí v rohu sklepení a řve.
                Z důvodu bezpečnosti jsem jí roubíkem zacpal ústa. Konečně je klid. Moc, moc nevychovaný spratek!
                Budu ho muset poučit.

   Teddy Gillard 8. Srpna 2003

 

Neposlouchá. Ani nereaguje na má slova, že ji pustím domů. Buď není blbá, nebo ztratila poslední zbytky svého rozumu. Už jsem na ni i ztratil chuť. …

    Teddy Gillard 13. Srpna 2003

 

                Emma mě dnes naštvala jako nikdy. Podařilo se jí ve chvíli mé nepozornosti utéct skoro až na zahradu. Už na začátku jsem jí řekl, že za pokus o útěk zaplatí životem. Neváhal jsem a přelomil jí spodní část páteře, aby nebyla schopna pohybu a mohla vnímat to, co na ni čeká. Stejně jsem to už chtěl udělat…

                                                                                                      Teddy Gillard 15. srpna 2003

 

                Další část deníku kvůli přespřílišnému množství brutality raději nebudeme zveřejňovat. Najdete ho ale na oficiálních webových stránkách nejkrutějších kriminálních případů historie USA. Avšak jednoduše převedeno: poté, co Teddy Emmě zlomil páteř, ji stáhnul od nohou zaživa z kůže. Při omdlení bolestí ji vždy nechal probrat, než začal dále vykonávat tento ukrutný čin. Vykoupením pro ni byla přílišná ztráta krve, díky které během procedury zemřela. Tělo posléze Teddy rozčtvrtil a zakopal po okolních lesích dost hluboko na to, aby se už nikdy nenašlo.

 

 

ZAVRAŽDĚNI NA VYCHÁZCE

 Dvacetiletý Oliver Foster a osmnáctiletá Alice Edwards byli přáteli od narození. Milovali stejnou hudbu, rádi chodili do kina a pravidelně se vydávali do přírody. Osudnou se jim stala výprava do okolí Deadrockých lesů. Dne 24. května 2006.

           O čtyři dny později stejnou lesní cestou prochází manželský pár, Hanscomovi se svými dvěma dětmi. Jedno z nich nešťastnou náhodou sklouzne po prudkém svahu a skutálí se o několik metrů níže. Poté les protne hlasitý jekot. Malého Bena Hanscoma zastavilo zohavené tělo schované pod hromadou listí a klestí.

            Policie v dané době předpokládala, že Teddy Gillard – v té době muž v masce (Seriousface) – naposledy vraždil roku 2002. Okolnosti vraždy Emmy Watkinsonové vypluly na povrch až po prohlídce jeho domu. Proto se zprvu vražda zamilovaného páru přisuzovala jinému vrahovi. Patologie však zanedlouho prokázala, že útok byl proveden stejně brutálním způsobem do extra citlivých a bolestivých míst malým nožíkem, stejně jako ta z roku 2002 u Rity Barkerové a 2001 u Annie Carterové.

            Tři hodiny mi trvalo, než jsem při svých toulkách nalezl nějakého živáčka. Pěknou kost. Ta pitomá maska mě už na obličeji pořádně svědila. Asi míli od hospody Šťastného Willa jsem spatřil svou oběť. Krásnou, asi dvacetiletou dívku, jak si to se svým ne moc svalnatým partnerem vykračuje po lesní cestě. Doteď nechápu, co na něm mohla vidět. Každopádně jsem je dobrou půlhodinu sledoval, než přišli do míst, kde jsem měl jistotu, že jejich křik nikdo neuslyší. Schoval jsem se za křoví na okraj svahu a čekal, až kolem mě projdou. Ve správnou chvíli jsem na ně vystartoval a tu čubku skolil k zemi probodnutím plic. A jejího milého pořádným řezem do břicha. Nicméně jinam, než jsem zamýšlel. Po krátkém pěstním souboji jsem mu hlavu rozplácnul o kmen stromu. Vyřídilo ho to. Dostal jsem čas, abych se mohl opět zorientovat a po nejméně dvaceti ranách nožem do břicha, hrudníku i obličeje jsem měl jistotu, že mě nikdo nebude rušit.

                                                                                                     Teddy Gillard 24. května 2006   

          

            Teddy Gillard prožívá v letech 2004 až 2006 své zlaté období. Ještě krátce před vraždou Emmy Watkinsonové začal Teddy podnikat a založil si restauraci GoodFood. Ta mu roku 2005 začala vydělávat nějaké peníze, které posléze mizely v jeho až chorobné závislosti. Sázkách na koňské zápasy. Teddy Gillard z toho, co se ví, byl koni doslova fascinován. Zvířata normálně zabíjel, ale koně doslova miloval. Dokazuje to i vybavení jeho domu a podniku, kde převládaly obrazy koní a některá jména burgerů nesla jména podle závodních šampiónů.

            Od 30. května 2006 se však všechno změnilo. Nejen Teddyho život, ale i život mnoha obyvatel Deadrocku. V tuto dobu se staly dvě velké věci. Patologové našli pod nehtem zavražděného Olivera kousky Teddyho kůže. A na policii se přihlásil svědek, který v tu dobu spatřil muže v bílé masce na okraji Deadrocku.

            Městem se rázem prohnala vlna nepokojů. Obyvatelé dokázali přežít jednu, dvě vraždy od jednoho člověka, ale prokazatelné čtyři zabití na jednoho pachatele, který chodí mezi nimi – to už bylo moc. Následoval pád místního šerifa a zesílení policejních hlídek.

            Občané Deadrocku již začali brát právo do vlastních rukou. Po nocích chodily hromadné doprovody a nikomu – hlavně ne dívkám a ženám – se nedoporučovalo vycházet po setmění. To vše nastalo i přes skutečnost, že pachatel vraždil odhadem jednou za rok či dva. Proto vyšetřovatelé i veřejnost s prodlužující se dobou jeho svobody čekala a strachovala se, kdy a kde se odehraje další tragédie. Hrál se souboj s časem. Buď bude pachatel dopaden, nebo bude zabit další občan. A obyvatelé města budou tentokrát chtít více hlav zákona, včetně těch z FBI.

            Souboj však i tentokrát vyhrál Seriousface.

 

 

POSLEDNÍ VRAŽDA

        Píše se 6. prosince 2008. Deadrock pokrývá lehká vrstva sněhu. Humbuk kolem záhadného vraha Seriousface již viditelně utichl. A právě tento den se stane jeho poslední vražda. Zabití, během kterého je sám skoro dopaden.

        Irma Seboldová je irskou přistěhovalkyní. Žije v Deadrocku se svým mužem již dobrých pět let. Ze všech Teddyho obětí je tato žena nejstarší. Má dvaatřicet let. Avšak její štíhlá postava a krásný vzhled se jí stávají osudnými.

        ‚Po dlouhé době konečně nějaká ženská, co si dopřeje procházku bez doprovodu,‘ řekl jsem si. Nasadil si masku a počkal u starého domu, kde jsem shodou okolností zabil Annie Carterovou. Teď toto místo posvětím krví i této ženy. Vše vypadalo dokonale, ideálně. Popadl jsem tu ženskou a její vysoké podpatky způsobily, že velice rychle ztratila svou rovnováhu. Případnou obranu zase umlčel starý dobrý chloroform. Přesto se jí podařilo jednou zaječet. Přehodil jsem si její bezvládné tělo přes rameno a odešel s ním na stejné místo jako tehdy s Annie.
        Šťastný a veselý jsem si ze svého předčasného vánočního daru odstranil šaty, svázal ruce i nohy a počkal, až se probere…

                                                                                                  Teddy Gillard 6. prosince 2008

 

        — Další část deníku opět detailně popisuje znásilnění poté, co se Irma Sebolbová probrala. Zle ji přitom po těle pořezal, ale tentokrát však své dílo nedokončil. Za vše mohl jistý Ben Hill. Pětašedesátiletý muž zrovna v tu dobu venčil svého psa, když zaslechl z neblaze proslulého domu ostrý výkřik. Neváhal a okamžitě zavolal policii. Ta dorazila do pěti minut.

        Uslyšel jsem policejní sirény. Vyvolalo to ve mně paniku. Musel jsem se hodně soustředit a být klidný. Bodnul jsem Irmu do srdce a bočním vchodem se vytratil pryč. Opatrně jsem se proplížil do svého auta, sundal masku a odjel pryč. Přesto si myslím, že mě s ní v jednu chvíli viděl nějaký stařík. Když jsem totiž zaslechl sirény a podíval se ven, jeden pejskař mi pohlédl přímo do mé bílé tváře. Díky bohu, že tu masku mám.

                                                                                                    Teddy Gillard 6. prosince 2008

 

 

        Policie okamžitě začala s oživováním. Irma Seboldová však po převozu do nemocnice svým zraněním podlehla. A tak si Teddy Gillard mohl na svůj účet připsat již šestou oběť.

        Následujícího dne se konaly obrovské protesty občanů města Deadrock směřované na práci policie a FBI ve městě. Zároveň došla trpělivost vyšetřovatelům. Rozjela se akce nebývalých rozměrů. Měla název The Justice (Spravedlnost). Všem mužům ve věku 22 až 30 let žijícím v Deadrocku se povinně odebíraly vzorky slin. Pomocí DNA pachatele odebrané z mrtvého Olivera Fostera před dvěma lety mělo napovrch vyjít, kdo z občanů města skutečně vraždí. Tato nevýslovně nákladná akce, se kterou vyšetřovatelé přišli již při minulé dvojnásobné vraždě, byla však kvůli jejím nákladům zrušena. Teď však teklo do bot samotným šéfům státní policie v Maine i FBI.

        Na seznamu osob k odebrání slin byl i Teddy Gillard. Datum k nástupu na místo odběru měl 19. února 2009 v 10:15 hodin. Je však ironií osudu, že se krátce před tímto datem stala jedna událost, která zabránila spravedlnosti dostat a potrestat vraha.

 

maska a v pozadí nůž používaný vrahem

 

KONEC VRAHA

            Čtyři dny zbývají do Teddyho odhalení. Podle výpovědi jeho přátel přemýšlí o odstěhování. Dokonce i v podnikání se mu již nedaří. Jeho GoodFood upadá a stojí na pokraji krachu. Své úzkosti si léčí přemírou alkoholu. V noci z 15. na 16. února jde ve tři hodiny ráno opilý domů. V tuto noc ho však zastaví parta chuligánů z čínské čtvrti. Strhne se hádka, která vyústí ve rvačku. Jeden ze skupiny Asijců vytáhne posléze nůž a několikrát Teddyho Gillarda bodne do břicha. Ze strachu, že se dostanou do vězení, Teddyho naloží do kufru svého vozu a odvezou k nedaleké přehradě. Polomrtvého, ale stále napůl při vědomí ho zavážou do igelitového pytle a přidají k němu několik kamenů. Nakonec sedminásobného vraha hází z výšky dvaceti metrů do hlubin Deadrocké přehrady.

            Vrahové Teddyho Gillarda jsou však 30. dubna 2009 dopadeni a po dlouhých výsleších prozradí, kde je jeho tělo. To potápěči vyloví o den později.

            Zároveň proniká na veřejnost dřívější Teddyho oběť, Emma Watkinsonová. A na prvních stránkách novin se objevuje titulek: "Masový vrah sám zavražděn."

            Deadrock konečně získává důkaz o konci masového vraha. Ale je v tom i pachuť hořkosti. Nespravedlnosti konce tohoto případu. Teddy Gillard byl možná po smrti. Takové, kterou si sám zasloužil. Ale pozůstalí po obětech se tak nikdy nedoví, co Teddyho vedlo k vraždám a proč. Nikdy se rodina Watkinsonů nedopátrá po rozčtvrceném těle své dcery a hlavně už nikdy Teddy Gillard nebude stát před těmi, kterým způsobil takovou bolest.

            Spravedlnost lidská se Teddymu vyhnula. Ta vyšší ho však zastihla a dopřála za všechny mrtvé spravedlivý trest.

 

DODATEK

Čtveřice asijských zločinců Teddyho Gillarda byla odsouzena za vraždu na dvanáct, osm, devět a šest let do vězení s vysokou ostrahou.

 

 
AUTORŮV EPILOG

Jak se pozná autor dobrých příběhů? Předně tím, že si jeho příběh s chutí přečtete. Dále tím, že se vcítíte do postav a děje. A v neposlední řadě také tím, že vás dokáže přesvědčit o něčem, co se nikdy nikde nestalo. Dobrý autor imaginárních příběhů musí umět podat fikci tak, abyste ji sami byli ochotni přijmout jako skutečnost. Abyste věřili, že Deadrock je skutečné přístavní město, Teddy Gillard skutečný vrah a Emma Watkinsonová jeho skutečná oběť. Já si to tímto příběhem chtěl zkusit. Pohrát si s vaší představivostí a podstrčit vám v tomto biograficky pojatém hororu myšlenku, že tohle vše se skutečně někde stalo. Pokud jste mi to uvěřili, můj cíl byl splněn. Protože podle mého je nejtěžší pro autora podat něco vymyšleného tak, aby to chytrý a pozorný čtenář přijal za skutečné. Nejde zde totiž jen o to, vytvořit nějaké postavy a děj. Jde zde o to, tohle vše zabalit a převyprávět tak, aby to bavilo a zároveň i ve vás vyvolalo otázku: „Je to pravda, či ne?". Pokud se tohle autorovi podaří, může si blahopřát. Má nejlepší předpoklady k tomu, aby stvořil neexistující světy a postavy a podal je tak, že se čtenář nechá rád unášet jeho vyprávěním.

Příběh o Teddym Gillardovi vznikal dlouhou dobu. Byl mnohokrát upravován. Doba je zároveň to správné slovo, které správná povídka – příběh potřebuje. Setkal jsem se s mnoha povídkami, které byly sepsány doslova za hodinu či maximálně den. Tyto povídky postrádají jak efektivní hlavní postavy, tak správně fungující děj. Autor by měl mít přitom na paměti několik věcí (je jich samozřejmě víc, ale uvedu jen tři nejpodstatnější).

1) Hlavní hrdina rovná se děj. Příběh vyprávíme skrze postavy. Ty cítí, vidí, hovoří, mají sny, touhy, nemoci. Dost na to, aby si autor o nich mohl napsat několikastránkový životopis s charakteristikou chování. A to nejen u hlavních, ale i u vedlejších postav. Často se totiž setkávám při čtení s problémem, že krom jmen hrdina A a hrdina B jsou si v chování tyto dvě rozdílné postavy naprosto totožné jako jeden člověk.

2) Když už máte pořádně rozdělené charakteristiky postav, zaměřte se na děj a to, jak problém, který se objeví, hne s jejich životem, co to v nich vyvolá a jak budou reagovat.

3) Asi nejvíce diskutovatelný bod. Jak vyprávět. V povídkách, které jsem měl tu čest číst a vznikly doslova za okamžik, se setkávám se zlozvykem tak velkým, že kolikrát ty pěti odstavcové příběhy nedočtu do konce. Někteří autoři mají tendenci vyprávět děj jako závodní běh. Jeden odstavec rovná se skoro celá hodina. Uvedu příklad:

Tomáš uslyšel za sebou kroky a když se otočil, uviděl velkého chlapa s nožem. Okamžitě s ním začal bojovat a po chvíli ho povalil na lopatky.

Ne tak tohle není správně. Dobře vyprávět příběh není jen o tom mít dobré postavy a správnou zápletku. K čemu vám to je, když to neumíte poutavě podat? Nezapomeňte na to, co jsem řekl na začátku. Postavy cítí, vidí. Autor se nesmí bát rozepisovat o tom, co nyní před hlavní postavou stojí. Ať zakombinuje veškeré prostředí, kde se zrovna příběh odehrává, do děje.

Tomáš za sebou uslyšel tiché kroky. Otočil se a ztuhnul strachy. Jen kousek od něj stál mohutný, vysoký muž, třímající v rukou kuchyňský nůž. Bez mrknutí oka se po Tomášovi vrhnul a porazil ho na kuchyňskou linku. Talíře, skleničky, hrníčky, co se na ní nacházely, popadaly na zem, kde se roztříštily na ostré střepy. Nůž onoho neznámého muže se snažil najít místo, kudy by vnikl do Tomášovo těla. Nebezpečně blízko kroužil kolem jeho očí, zatímco se on, slabý chlapec, snažil neúspěšně bránit a čepel nože obrátit proti svému majiteli. Pach jeho potu ho přitom dráždil v nose tak silně, jako kdyby vdechnul pepř. …

Zde vidíte, jak se jedna taková věta dá krásně rozepsat a vyvolat tak ve čtenáři to, co od takové povídky třeba očekává. Napětí. Proto vás nabádám, nebojte se vaše povídky psát i několik dnů. Je to jedině dobře. Když se dokážete o něčem rozepsat, dokážete i podat čtenáři vše, co potřebuje k tomu, aby si mohl ve své mysli představit, co se jak vážného odehrává a jak to na hlavního hrdinu působí. Zároveň tím i dokážete sobě, že to se psaním myslíte opravdu vážně a ne jako pouhý žert.

Závěrem bych se chtěl ještě ve zkratce zmínit, že důležité pro příběh je nechat ho po dopsání tak dva měsíce někde založený, než začnete s jeho úpravami a opravami. Povídka se vám pak jeví ve zcela jiném světle, než v okamžiku, kdy jste ji dopsali. Až s touto korekcí budete plně hotovi, gratuluji a vaše povídka je připravena ke zveřejnění.

Rady, které výše zmiňuji jsem získal četbou knih o psaní a samozřejmě také vlastními zkušenostmi i radami lepších, než jsem já. Biograficky pojatá povídka Teddy Gillard: masový vrah z města Deadrock byla pro mě výzvou. Jak jsem už naznačil, chtěl jsem si skrze ni dokázat, že vyprávět skutečně umím. Pokud se mi to podařilo, jsem za to nesmírně rád. Pokud ne, kritikou nešetřete. Každopádně pokud jste ve čtení dospěli až sem, děkuji za pozornost mě svěřenou a doufám, že čas se mnou strávený není pro vás útrpný, ale naopak maximálně přínosný. Ať už v jakémkoli smyslu.

V dalších hororových i případně nehororových povídkách se na vás budu těšit a vaší pozornosti si ctít,

Andreu Nach

Dolní Bukovsko, 3. ledna 2011

 

Povídka sepsána v Dolním Bukovsku a Českých Budějovicích v průběhu roku 2010.

 

Autorova další díla:

Sdílejte článek

Profilový obrázek

ondrej ( profil autora )

Jsem typický i netypický člověk, záleží na vašem úhlu pohledu. Patřím k fandům Stephena Kinga a hororového žánru vůbec. Mé koníčky zahrnují psaní vlastních příběhů, vědecký výzkum paranormálních jevů, filmařina (jak psaní recenzí, tak participace na jejich tvorbě). *** Profil na CSFD.cz: http://www.csfd.cz/uzivatel/65137-nach/

  1. Profilový obrázek
    Pavel 16 ledna 2011 v 21:02

    ondrej: Tak tohle může být další možnost, jak to celé pochopit. Záleží na každém z nás, jakou variantu si vybere. Neříkám, že je to všechno špatně, ten naučnej Epilog pochopitelně není na škodu, jak pro začátečníky, tak zdatnější jedince, ale holt jsem se nějak nemohl zbavit pocitu, že mám tu čest s CML ( pro méně chápavé- centrální mozek lidstva):-)

    Ale psát umíš a tahle sekce je zaměřená na povídky a ne na rozbor osobnosti, takže to nechám plavat.

  2. Profilový obrázek
    ondrej 16 ledna 2011 v 18:35

    Pavel: Upřímně řečeno jsem tvou narážku čekal od
    kohokoli už při zveřejnění CHARE. Ale pro vysvětlení… své jméno nepíši,
    protože bych se považoval za Kinga. Ani kvůli managementu. Ale čistě proto, že
    slova Andreu Nach slouží jako klíčové slovo pro vyhledávání. Vadí mi zde totiž,
    že čím je povídka starší, tím je více a více pohřbená pod novějšími příspěvky.
    Slova Andreu Nach umožní čtenáři, kterému se třeba mé nové dílo zalíbilo, najít
    si mé starší příběhy. A jednoduchá orientace je to, co chci. Nepovažuji se za
    dobrého pisatele. Ani člověka bez chyb. Ty mám a pořád na nich pracuji (a
    zřejmě se jich nikdy nezbavím). A co chci je také kritika. Oprávněná,
    pravdivá, zasloužená. A za tu taky děkuji. Právě ta mi pomůže ke zlepšování,
    stejně tak jako chvála ostatních uživatelů, která mě podporuje v tom, co
    píšu. Jinak bych nikdy nic nezveřejňoval.

     

    Co se týče epilogu, není to nějaký akt náfuky, co se
    povyšuje nad ostatní, ale prostá snaha vylepšit sekci povídek a dát ostatním
    to, co si třeba přejí… rady do začátku

    (byť můžou být v některých bodech spekulativní).

     

    P.S. Jedinou reklamu lze považovat fotku na Facebooku. Přišlo
    mi líto, že po třech hodinách úprav jí čtenář uvidí „jen“ jako avatat na horror.cz,
    tak jsem ji využil a po úpravách zveřejnil na svém profilu.    

  3. Profilový obrázek
    Pavel 16 ledna 2011 v 16:50

    No Ondřeji. Já jsem neměl v plánu to zde rozebírat, protože to za mě svým způsobem udělal see-sawandrew, ale nebyl bych to prostě já, kdybych také nepřilil trochu oleje do ohně.

    Takže k věci. Plně si uvědomuji, že propagace firmy( v tomto případě spíš tebe samotného) je jednou z důležitých složek Marketingu a v podstatě je to tak nejspíš správně, ale v tvém případě mám pocit, že to hraničí s jakousi a teď se prosím nezlob: arogancí, pořípadě pocitem nadřazenosti, frajerstvím nedozrálého chlapce. Být sebevědomí, je celkem užitečná věc, ale všeho moc škodí. Jednoduše i já jaksi nemůžu překousnout tvé vychvalování ve stilu: Andreu Nach, autor dvaceti nejlepších povídek vám představuje další veledílo atd. Ano a teď je ten čas, kdy někteří jedinci můžou napsat, že ze mě mluví závist. Ale tak to není. To je pouze má upřímnost. Já totiž tuhle stránku nepovažuji za svoji životní karieru a tebe ani nikoho jiného za největšího konkurenta. Kdepak. Já nemám v úmyslu stát se českým Kingem. Píšu proto, protože mě to zkrátka baví. Tak jako někteří jedinci jdou po práci do hospody já usednu k psacímu stolu. A skutečnost, že někdo píše lépe než já, pro mě nemá žádnou hodnotu. Životní ambice totiž hledám docela v jiném oboru ve kterém s největší pravděpodobností pokulháváš ty. Totiž. Jsem tím přesvědčen, že to tak je. Ale holt každej má dělat, to co umí…

    Tebe osobně považuju za velmi nadaného pisatele, který by to jednou mohl dotáhnout do vyšších míst( pokud je to tvá ambice) o tom není pochyb. To, že v několika věcech cituješ Kinga ti nemám za zlé, protože kdo by se mu nechtěl přiblížit?? Na stranu druhou, člověk by si měl najít svůj vlastní styl, protože na chlup stejnej určitě nikdy nebudeš. Každá osobnost je přeci jedinečná. Ale to ty určitě víš:-)

    Mě se povídka až na výše zmíňené nedostatky líbila, byť chápu, že tady jde čistě o kvalitu díla a tvoje osobnost nám může být ukradená, prostě to muselo ven. Protože až si jednou moje děti budou číst od tebe knížku, nerad bych jim řek,, Jo toho jsem tak zběžně znal z jednoho serveru, psát sice uměl, ale byl to arogantní debílek.” Chápeš???

    Jinak přeji hodně úspěchů a držím palce ať to dotáhneš tam, kam máš namířeno. Komentář si přeber podle sebe.

  4. Profilový obrázek
    ondrej 16 ledna 2011 v 11:00

     Velice děkuji za kritiku na mě svrženou. Vážím si jí stejně tak, jako
    chvály. Co se týče rozvíjení, věřte mi, že na sobě pracuji, ale záměrně některé
    povídky prostě na internetu nezveřejňuji (Dlouhá jízda, Miluji tě, Dokonalá tma
    a jiné). Z toho plyne i ona věc s Deadrockem. Toto město vystupuje ve více
    povídkách. Vzpomeňte si na Tajemství klisny El. Nejde mi o to odkazovat na mého
    oblíbeného autora, ale rozšiřovat dění o různá místa (nejen ČR). Jak píši v
    závěru povídky, tentokrát mi šlo o experiment, jestli v tom, co píšu umím
    přesvědčit. V tomhle bodě jste mi ukázali, že se musím rozvíjet. A to je
    zároveň i účel této povídky. Pomůže mi to při psaní mého současného díla (a
    samozřejmě dalších). Na to si ale ještě počkejte. 😉

    P.S. Myslím si (a je to můj osobní názor), že CHARE patří k tomu nejlepšímu,
    co jsem kdy napsal.

  5. Profilový obrázek
    see-sawandrew 16 ledna 2011 v 01:04

    Tak jo… předem upozorňuji, že svůj názor níže nehodlám prezentovat jako obecnou pravdu a že se tedy hlavně autora nechci dotknout svým názorem, ale je to nutné:

    Ondřeji, poté, co jsi napsal Klisnu El a Toaletu, bylo každému jasné, že autor jsi dobrý. Ne nijak excelentní, ale tak dobrý, aby z tebe jednou případně mohlo něco být – obzvláště v proměnlivé konkurenci zde na horror.cz jsi dost vynikal, a za tohle rozhodně všechna čest. Bohužel jsi ale také autor, který počáteční úspěch vzal až příliš vážně a z tvých posledních děl (jejichž kvalitativní přechod vidím v CHARE) je vidět, že jsi na sobě jaksi přestal pracovat. Tato povídka, ať je prezentována, jak chce, absolutně rezignuje na umělecké vyprávění a je podána informačně popisným stylem (a popis děje vypravování není!), s jakýmsi akcentem na autentičnost. Je dobře, že se snažíš experimentovat se stylem, ale jako zkušenější autor už by jsi měl vědět, že tudy cesta nevede a takto se epická povídka nepíše. S tvým tvrzením, že dobrý autor se pozná také podle toho, že jsme ochotni jeho příběh akceptovat jako skutečný, nemůžu souhlasit ani za úplatu. Naopak většina příběhů v tomto žánru je se automaticky prezentuje jako autorská fikce a na kvalitě ji to nijak neubírá. Jaké poslední – a ryze subjektivní – poznámka k povídce: Chápu, že King je tvým oblíbeným autorem, ale už těch klišoidních odkazů a podobností bylo přece jen trochu moc. A existují i jiné státy, než je Maine…

    Zároveň se děsím toho, kdy tvé doslovy budou delší než samotné povídky. Rady, jak dobře psát (a kterými ses při psaní tohoto díla jaksi neřídil, protože příběh, pointa a identifikace s postavami zde neexistuje), na mě působí – a nezlob se na mě – spíše jako projev sebepropagace než jako direktivní dodatek pro ostatní autory. Nejsi jediný, kdo četl Kingovo O psaní, nebo kdo tohle prostě a jednoduše ví. Je fajn, že máš sebevědomí – ostatně ten fajne cover, tvůj fleš o této povídce na facebooku nebo prostě jen odkazy na své staré povídky, to vše samozřejmě patří k tomu, jak se ukázat, ale dle mého bys v tomto ohledu měl trochu přibrzdit. Určitě seš nadějný autor, ale pokud v opojné hrdosti zapomeneš rozvíjet svoji kreativitu, nikdy nebudeš tak dobrý, jak si možná myslíš, že jsi.

  6. Profilový obrázek
    Dany 16 ledna 2011 v 00:36
    Celkově mi to přijde takové chudé. Vím, že se jedná o biografii Teda Gillarda, ale i tak je to zkrátka nezajímavé. Ted Gillard nepůsobí nijak extra zajímavě, vypadá jako další tuctový vrah s těžkým dětstvím.. Ani způsob jeho vraždění mi nijak nenahání husí kůži, a pasáž s “Další část deníku nebudeme zveřejňovat, najdete ho ale na oficiálních stránkách nejbrutálnějších vražd USA.” působí zvláštně- nezveřejní to tady, ale na jiných stránkách? A navíc, v následující větě je i tak popsáno, co se stalo, tak proč nám rovnou neukážeš přímo tu část z deníku? Podle mě se z nápadu o sériovém vrahovi dalo vytřískat mnohem víc. Chápu, že ses snažil, aby to bylo i zároveň reálné, ale prostě tomu chybí šmrnc. Maska pěkná, ale přezdívka “Seriousface” nepůsobí jako přezdívka, při které si představím strachy se třesoucí obyvatele městečka Deadrock, které jakmile uslyší tuto přezdívku, počůrají se. A název městečka se mi taky nelíbí. Deadrock. DEADROCK. DEAD. DEAD. DEAD. Tohle už je samozřejmě jenom můj problém, ale stejně jsem to chtěl napsat. Každopádně- byla to celkem zábava číst, ale bylo tu tolik chyb, že mi to nedovolilo uvěřit… Pro mě stále zůstává numero uno Toaleta a Cukrová vata.

Nový komentář