"Tak todle bys měl vochutnat", natahoval ke mně ruku Mára, v které držel malý barevný papírek. Rozevřel dlaň a já viděl na červeném podkladu vytištěné žluté sluníčko.

"Sluníčko", vysypal ze sebe, strkaje mi to do ruky.

"Vole nemám prachy na jídlo, natož na fet", řekl jsem rozhodně, ale smutně.

"Tak je dáš, až budeš mít! Ok?"

Váhal jsem. Co z toho? Zase prachy fuč. Nechtěl jsem.

"Nóó!", povzbuzoval Mára.

Vzal jsem si od něj papírek a přikývl.

***

Malý papírek a co to udělá. Polknete ho, chvíli čekáte a pak? Už v tom jedete. Začnou se vám potit dlaně, cítíte se lehčí, malátníte. Je vám fajn. SEBEKLAM? Je vám to jedno.

Vstal jsem od stolu, prošel kolem kulečníku a zamířil k toaletě. Nad mušlí bylo zrcadlo. Díval jsem se do něj, vkládaje papírek se sluníčkem pod jazyk. Spláchl jsem, umyl si ruce a vyšel ven.

***

U stolu nás sedělo víc. Všichni na něčem jeli. Popíjeli pivo a hlasitě se smáli.

"Tak co draku?", poplácal mě po zádech kluk, kterému jsme neřekli jinak než Homer.

"Jó dobrý. Vzal jsem si to celý", odpověděl jsem a sedl si ke stolu. Napil jsem se piva. Ještě tak dvacet minut a už v tom pojedu. Nechtěl jsem moc chlastat, pak by to bylo na hovno.

***

Zvedl jsem pulitr se zbytkem piva. Zaregistroval jsem, že se mi ruka pohnula zlehka jak jindy. A je to tady, pomyslel jsem si.

Rozhlédl jsem se po herně. Kulečníkové stoly mi začaly plavat ve vzduchu. Natahovaly se a zase smršťovaly. Lidé kolem nich začali měnit své tvary. Obličeje se začali protahovat a různě deformovat. Začalo se mi měnit prostorové vnímání. Viděl jsem jak, když se podíváte tím rybím kukátkem u bytových dveří. Viděl jsem jako kapr. Hlasy jsem moc nevnímal. Hudba mi splynula s okolím. Začal jsem se potit.

"Tak už v tom jedeš, co?", smál se Mára. "Dobrý, néé?"

Stěží jsem přikývl. V puse jsem měl sucho a jazyk se mi lepil na patro.

***

"Tak co si ještě dáte?", zeptala se obsluha, která přišla ke stolu.

Když jsem se na ní podíval, připadala mi ta ženská jako chobotnice, která natahovala svá slizká chapadla pro prázdné sklenice.

"Říkám co si ještě dáte?!", ozvala se znova.

Hlava a obličej se jí proměnil ve velkou zelenou hubu a místo úst a nosu se objevil velký zobák, přesně takový, jaký mají chobotnice. Objednali jsme si a obsluha se odvlnila od stolu.

***

"Tak kam razíme chlapi?", zeptal se Homer.

Chvíli bylo ticho.

"Tak co je s váma?", nenechal se odradit.

"Jedem se vykoupat, né?", navrhl někdo.

"A kam ty vole?", na to jinej.

"Na rybník, né?"

Po chvíli všichni souhlasili. Nasedli jsme do auta a vyjeli za město.

Připadalo mi, že jedeme, jak v zpomaleným filmu. Na tachometru bylo 170. Silnice byla prázdná. Řidič byl v náladě a tak kroutil volantem na obě strany silnice. Náramně jsme se tomu smáli.

***

Zastavili jsme u vody. Vylezli z auta. No někteří i vypadli.

"Ták, jdem na to lidi. Slíkat!", hulákal někdo.

"Já nejdu!", huhlal Mára. "Mám toho dost.

"Nebuď srab vole", na to druhej.

Mára už o sobě nevěděl. Pomalu jsme až na Máru vlezli do studené vody. Obloha byla plná hvězd. Ty se mi spojily v jedno velké světlo. Podíval jsem se na hladinu. Připadala mi jako nějaké moře. Břeh se mi začal vytrácet a spojil se mi s vodou. Udělal jsem pár plaveckých temp. Něco jsem zahlédl na hladině, ale hned se to zas potopilo pod vodu. Plaval jsem dál omámen papírkem se sluníčkem. Kluci hulákali jak potrhlý.

V tom jsem měl pocit, že se mi něco otřelo o nohu. Trhl jsem sebou. Cítil jsem, že se mi kolem nohy začínalo něco ovíjet. Pevně mě to sevřelo. Ksakru co to je? Pomyslel jsem si. Sevření sílilo. V tom se na hladině co si objevilo. Než jsem však zaostřil, už to bylo zas pod hladinou. Pokoušel jsem se dostat z objetí. To však dál sílilo. Pomalu mě to začalo tahat pod hladinu.

"Klu..c..iii!!", snažil jsem se zavolat. V půli slova jsem se však dostal pod vodu a do pusy mi natekla voda. Začal jsem sebou škubat, abych se dostal na hladinu. To něco mě však táhlo dál ke dnu. Otevřel jsem oči. Okolo nohy jsem měl omotané slizké zelené chapadlo. Proti mně pod vodou jsem zahlédl velkou zelenou hubu, která měla místo úst a nosu velký zobák.

"Tak co si ještě dáte?!", zdálo se mi, že říká.

Vytřeštil jsem oči. Docházel mi vzduch.

"Říkám, co si ještě dáte?!", znělo ze zelené huby.

V tu chvíli jsem to už, ale nezpozoroval, neboť těsně před tím jsem se naposled nadechoval. Naposled v životě.

Vody.