Tajemství


Čekala jsem, zdálo se mi to jako celá věčnost, chvěla jsem se nervozitou a přecházela před jeskynní. Pak mi došla trpělivost, Udělala jsem pár kroků
blíže ke vchodu a zavolala dovnitř. "Adame", zpátky se dunícím, nepříjemným hlasem ozvalo "damee-amee-amee-mee-mee-mee…" a ticho.
Čekala jsem, pak jsem se rozhodla a vešla jsem dovnitř. Ušla jsem sotva pár metrů a hned vedle mě se ozvalo: "Nechoď sem, mohla bys uklouznout."
"Pojď, radši  tě doprovodím ven…"
Ulevilo se mi když jsem slyšela ten blízký hlas. Vyšli jsme před jeskyni a bezeslova se vydali směrem domů. Tvářil se trochu smutně,
jako by právě přišel o nejhezčí věc ve svém životě. Za celou cestu se mě jen zeptal kde bydlím. Před naším domem mě zastavil.
"Bylo to s tebou krásné…", řekl, "Je smutné že to končí dříve než to začalo…" Smutně se usmál. Vůbec jsem mu nerozuměla ale chtěla jsem ho políbit na
rozloučenou. Jenom mi uhnul a s omluvným pohledem pronesl: "Tak se měj…" Pak se otočil a pomalu odcházel ulicí pryč. Otevřela jsem dveře a rychle
vyběhla po schodech do svého pokoje. Doufala jsem že ho aspoň ještě uvidím odcházet ale už tam nebyl.

Druhý den ve škole byl zvláštní. Byla tam policie. Říkali že se Adam ztratil. Ptali se mě kde jsme se rozdělili a jestli jsem ho potom ještě viděla.
Celé odpoledne jsem doma probrečela. Stejně jako celých dalších čtrnáct dní, kdy se neukázal ve škole. Stále jsem doufala že se bude jako každé ráno
ledabyle opírat o roh školní budovy. Nepřišel.

Úterý dvacátého semdého. Vstala jsem z postele,  a jako chodící mrtvola udělala všechny přípravy. Pak jsem vzala tašku a chystala se odejít do školy.
Ale než jsem otevřela hlavní dveře, zachytila jsem se mikinou za nějaký předmět. Otočila jsem se a leknutím zkameněla. Stál tam, bez hnutí se opíral
o stěnu, ocelovou rukou mě držel ze rameno mikiny.
"Nikam nejdeš…"
Vyvalila jsem oči. "Adame, kde jsi  byl??? Hrozně jsem se o tebe bála… Kdo tě pustil dovnitř???"
"Dneska nejdeš do školy…" Jeho pohled byl skoro přísný, jako by mě káral za něco co jsem provedla.
"Adame, co to povídáš??? Proč bych-"
"DNESKA NIKAM NEJDEŠ!!!" stisk jeho ruky zesílil.
 "Adame pusť mě… Já mám strach…"
Najednou se z babičiny ožnice ozval hlas: "Adélo, s kym to mluvíš???"
Okamžik povolil a sevření i s Adamem zmizelo.
"S nikým babi, jen se mi nějak udělalo špatně, nemůžu zůstat doma???"

Přemýšlela jsem nad tím co se stalo. Bála jsem se ale bylo to i zvláštní, byl to asi jenom výplod mé fantazie a mého smutku ale pročby chtěl abych nikam nechodila?
Přirozeně jsem zůstala doma. Můj psychický stav byl velmi špatný. Naštěstí si toho všimla i babička. Z mých úvah mě vyrušil výkik: "Adélo, pojď ihned dolů!!!"
Seběhla jsem schody a rychle vdusala do ložnice. Babička měla puštěné nejnovější zprávy. Těsně před školou narazil školní autobus, ten se kterým
jsem každé ráno jezdila, do zdi. "Tři lidé zahynuli, ostatní jsou ve velmi vážném stavu," hlásal hluboký, vážný hlas ve zprávách.
Ten hlas zněl skoro osudově. Zahynuli, ve velmi vážném stavu.

Takže Adam, kterého nikdo dlouho neviděl mi zachránil život. V tu chvíli mi to začalo docvakávat. Ještě toto odpoledne jsem se vydla z bytu k jeskyni.
Šla jsem po pláži, obloha se cestou k jeskyni vyjasňovala a mě se zmocňovala dobrá nálada. Jako kdyby veškeré moje problémy tady neexistovaly,
jediné co mě trápilo byl Adam. Konečně jsem tam dorazila. Ze vchodu se linulo slabé, pokojné světlo. Vešla jsem dovnitř a už automaticky jsem pokračovala za světlem.
Světlo sílilo. Už chybělo jen pár kroků. Dala jsem se do běhu. Tři kroky. Dva. Jeden… Zastavila jsem se. Stála jsem na zelené trávě, uprostřed Cliffportského
parku. Stálo tam několik dalších lidí, všichni se usmívali. Dva dospělí, muž a žena na mě zdálky zamávali. Rodiče… Ale nejblíže ke mě stál Adam a usmíval se.
"Tušil jsem že přijdeš… Takže teď, teď můžeme pokračovat." A věnoval mi dlouhý, vlhký polibek.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Pavel 22 března 2010 v 19:10

    Vypustím z hlavy fakt, že tyhle romantický příběhy ve stylu Ducha s Patrickem Swayzem zrovna není můj styl, nicméně od dívky se asi něco takového přeci jen dá očekávat. Ale to je spíš můj problém. Nápad to alespoň pro mě má, ale nevím proč, já poslední dobou očekávám  i když jde o amaterský psaní trochu víc.  V prvním případě ubrat na tempu a pokusit se o více popisů prostředí a postav. Je sice hezké, že se jmenuje Adam, ale vlastně si ani nedokážu představit, jak asi vypadá? To samé se týká i Adély. Tak třeba ten začátek, byli spolu v jeskyni, ale v jaké? Jak asi ta jeskyně vypadala? Proč tam vůbec byli? A jak se spolu seznámili? Tohle všechno mi tam prostě chybí. Já vím, že si hodně věcí má čtenář představit, ale není na škodu, když mu v tom občas trochu pomůžeš. Musíš nás prostě z okolím a postavami alespoň částečně seznámit, to, že znám jejich jména mi opravdu nestačí, protože když o postavě nic nevím, je mi celkem fuk, jestli se zabije v autobuse nebo ne? Taky proč by mělo? Když o ni vlastně ani nic nevím? 

    Jinak dost mě vyrušila věta ,, Zahynuli ve velmi vážném  stavu.” Možná, že to tak je správně, ale smrt sama o sobě je dost vážný stav   Většinou se říká, že jeho stav je vážný nebo že  zahynul, ale že někdo umřel ve vážném stavu, mi připadá trochu nelogický.

  2. Profilový obrázek
    Allegor 21 března 2010 v 23:28

     Mno, tak trochu mi to připomíná jednu tuším litevskou tradovanou pověst, u níž netuším, jak se jmenuje, kde si mrtvý mladík odvede nevěstu do záhrobí. Je to veršované a pěkné, tohle mi připadá jako taková moderní prozaická variace, nicméně netuším, jestli autorka tu pověst zná. Škoda, že chybí první půlka, nicméně pointu jsem snad chytil. Bylo to sice relativně čitelné od začátku, ale na první pokus v žádném případě ne špatné.

Nový komentář