Tajemství věčnosti


Sedím doma a myslím na to, jak jsem ji miloval. Byla jediná, šíleně nádherná. Prožíval sem s ní každou chvilku svého života. Krájím si další sousto a žvýkám. Moje vzpomínky se stočí na naše první setkání.

Seznámili jsme se na internetu při jedné onlinové hře. Hrála tam krásnou elfí bojovnici a uměla psát skutečně nádherně. Její slova pro mne byl jak balzám na duši.  Nejdřív jsme si jen dopisovali a poslali si fotky. Byla to brunetka, které tolik miluji. Rty měla plné, oči nádherně hnědé a postavu krev a mléko. Od začátku se mi líbila. Musel sem ji mít. Teď tu sedím v houpacím křesle při světlu svíček a večeřím. Je to moje poslední večeře v životě, protože bez ní už nejde žít. Další sousto mizí v mých útrobách. Jmenovala se Veronika a já si ji přál moc poznat blíž. Bydlela v Praze a měla přítele, dělal u policie a pořád ji držel doma a nikam nepouštěl. Právě proto se zřejmě dala na hraní her po internetu. Nechtěla byt tak sama a tento svět ji dával aspoň malinkou možnost utéct před realitou. Prý ho nechtěla opustit. Dokonce mi jednou napsala, že se ho bojí, že ji mlátí a je na ní sprostý. Byla to moje milovaná beruška. Svěřovala se mi se svými problémy a já ji na oplatku svěřoval zase své. Rozuměli jsme si a postupně se víc poznávali. Oheň mi hoři v krbu a plamen svíčky vytváří kouzelné stíny na stole. Beru nůž a vidličku zapichuji do dalšího sousta.

Někdy to nejde vydržet a vy musíte mít i to, co je Vám svým způsobem tak vzdálené a já chtěl lásku ženy, kterou sem znal jen ze hry a fotky. Měla vše co jsem si přál. Uměla být vzorná v domácnosti. Měla ráda zábavu a byla nesmírně inteligentní. Uměla mě rozesmát, čehož jsem si šíleně moc považoval. Psal jsem ji, že by se na svého přítele měla vykašlat a být s někým kdo ji bude mít rád. Její strach ji však nedovoloval od něho odejít. Křeslo mi lehce zavrzalo, asi bych ho měl dát trošku do pořádku než odejdu z tohoto světa. Vždycky jsem byl svědomitý, i večeři si na talíř připravím jako v nějaké restauraci. Vždyť se jí i očima. Další kousek masa mizí v mém hrdle a já si vychutnávám jeho chuť.

Veronika byla ráda za každé mé slovní pohlazení, za každou něžnost, kterou sem ji mohl dát aspoň slovně. Nejsem žádný drobeček, je vidět, že rád jím ale jí to evidentně nevadilo. Byla to jedna z těch dívek, kterým záleželo na duši. Možná i proto, že s ní bylo zacházeno hůř než se zvířetem. Strach je sice dobrý přítel ale někdy může přerůst v tak ošklivou věc, která nás uvězní tam, kde ani nechceme být. Pamatuji si snad každé slovo, které mi napsala. Hlavně to jak mne oslovovala. Byl sem její "medvídek". Měla mě ráda. Mnohdy zalitovala, že mne nepoznala dřív. Moc si přála přijet a vidět mě na živo, být se mnou ale ten strach z jejího přítele byl o moc větší. Trvalo mi pět měsíců než jsem ji přemluvil k tomu aby přijela, aby utekla a přijela za mnou. Za mnou do oázy klidu. Tam kde ji bude mít někdo rád, kde ji bude někdo milovat ze srdce. Další kousek masa si namáčím v omáčce z hub. Byl to recept mé první přítelkyně.  Měl sem ho nejradši a tak jsem si tuhle houbovou omáčku s vynikajícím masem udělal i dnes, v poslední večer mého pochmurného života.

Když jsem ji konečně přemluvil, aby od něj utekla ke mě, byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Věděl jsem, že tady ji dám všechno co si bude přát a na věky. Všechno jsem doma uklidil a připravil se na její příjezd. Řekl jsem ji ať si moc věcí nebere, jen to nejnutnější a uteče za mnou. Všechno tady seženeme a bude tu spokojena.

Hned jak vystoupila, tak se mé srdce rozbušilo tou pravou láskou. Musel sem ji obejmout a držet, nezmohl jsem se na žádné slovo a jen ji držel. Čichal k jejím nádherné voňavým vlasům. Cítil teplo jejího těla. Už tehdy sem věděl, že na tuhle jedinou chvíli nezapomenu nikdy. Dovedl jsem ji ruku v ruce ke mě domů. Bydlím ve velkém domě po rodičích, už dlouho sem tu sám a tak sem se naučil i žít ve svých třiceti jako starý-mladý mládenec. Všechno se ji u mě tehdy líbilo. Připadala si najednou víc svobodna, pořád se usmívala nebo mě pusinkovala. Jen občas měla strach, jestli ji ten její nenajde. věděla, že ji bude hledat ať to stojí co to stojí. Vždycky sem ji v těchto chvílích objal a držel u sebe pevně a přitom něžně. Z každé části mého těla k ní proudila láska. Beru si do ruky kost a pomalu ji olizuji a zbavuji posledních kousků masa.

Teď se mi v mysli objevil i obraz našeho prvního milování. Bylo to nedávno, možná dva týdny zpátky, kdy jsem ji zase držel v náručí a ona mě najednou políbila. Ten polibek chutnal tak nádherné, tak neskutečně, tak nezapomenutelně. Byl sladký, byl nadpozemský a já ho přijal s velkou vášní, která se ve mne nahromadila za ten rok co jsem byl sám. Položil jsem ji na postel, na které jsme seděli a svlékal z ní šaty jako ona ze mne. Když byla nahá, líbal sem každou část jejího těla, můj jazyk ochutnával její chuť a já věděl, že ji musím mít. Byla jen mou a já se jí taky oddal celý. Svěřil sem jí přitom své největší tajemství. Tajemství věčnosti. Stejně jako mým dvěma předešlým přítelkyním. Myslím si, že ho vzala nadmíru dobře. Vždyť mne milovala a já ji taky miloval.

O pár dní později u mne zazvonil zvonek a já šel otevřít. Byl to její přítel. Nervozní a pořádně naštvaný. První co bylo, že mi přilétla do obličeje jeho pěst, která mne vrátila zpátky do domu. Zavrávoral jsem a upadl. Našel prý v počítači na ICQ historii kdy si psala se mnou a díky své policejní práci a pár známým mě našel přes mojí IP adresu. Nijak sem se o nic takového nezajímal, takže jsem mu moc neporozuměl. Pro mne bylo důležité, že tu teď byl člověk co Veronice tak moc ubližoval. Vpadl za mnou do domu a chytl mě pod krkem. Mě to ale nechávalo chladným. Lehce sem se dusil ale na jeho otázku:"Kde je?", jsem znal jen jednu odpověď. Řekl jsem mu, že jsem ji ukázal jiný svět, svět lepší než tenhle, svět kde ji člověk opravdu miluje a kde má všechno co si bude přát a na věky. Na to jsem schytal dalších pár ran do obličeje až se mi spustila z nosu pomalu rudý čůrek krve. Pomalu jsem se olízl a zavřel oči. Divil se a já mu i přes jeho naštvanost klidným hlasem řekl, že by bylo dobré, kdybych mu to všechno vysvětlil u večeře. Nikdy jsem neviděl nikoho tak navztekaného jako byl v tu chvíli on. Myslel jsem, že mě už zabije ale překvapil mě a neudělal to. Namísto toho se zvedl a sedl si ke stolu. Sice bylo jeho chování pořád neurvalé ale souhlasil. Chtěl pořád vědět kde je a kam šla. Nabídl jsem mu ať tedy počká, že tu za chvíli bude.

Dal jsem se tedy do připravování večeře a u toho jsem si vyslechl ještě hodně nadávek a slibů, že až přijde, že zabije nejdřív jí a pak mě. Měl na to sice právo ale ona měla větší právo se rozhodnout co chce a už to dávno udělala, jen on to nevěděl.

Ten večer jsem připravil zvlášť chutnou večeři a znovu to byla ta houbová omáčka s masem co jím dnes. Když jsem mu jí naservíroval, tak jsem si sedl naproti němu a popřál mu dobrou chuť. Vytáčeli ho má slova a vytáčela ho i má klidnost po tom všem co se stalo ale zřejmě byl taky dost hladový, protože všechno snědl docela rychle. To já si každé sousto vychutnával. Snad se mu zdálo, že to schválně natahuji ale jen já věděl, že to je večeře, která si zaslouží jíst pomalu. Po večeři jsem mu nabídl ještě víno, věděl jsem, že neodmítne. Veronika mi kdysi řekla, že tíhne k alkoholu a já toho jen využil. V kuchyni jsem mu do sklenice přidal pár prášků na spaní. Byl to buran, sklenici tak dobrého archivního Chardonnay do sebe vyklopil jako nějakého panáka levné pálenky ze supermarketu. Nicméně prášky na něj začali působit velmi rychle a začal být malátný a tudíž svévolný k tomu abychom si konečně promluvili. Řekl jsem mu jak se věci skutečně mají v mém světě a, že Veronika nás už, navíc aniž by o tom věděl, poctila svou návštěvou. Bylo pro něj hrozné zjištění i v tom malátném stavu, že snědl část své bývalé přítelkyně. Možná pochopil co jsem myslel tím, že jsem ji svěřil tajemství věčnosti, možná ne. Nicméně teď už nebyla cesta zpět a i on musel poznat to tajemství…

Teď dojídám poslední zbytky Veroničina přítele a olizuji kosti. Křeslo zavrzalo pod tíhou mého těla při zvedání se a já jdu umýt své nádobí. Byl jsem vždycky pečlivý. Vše řádně uložím a jdu do ložnice. Sednu si na postel, kde jsem se s Veronikou poprvé pomiloval a snědl zaživa část jejího krásného obličeje. Bylo to nejlepší milování v mém životě. Byl to akt plný lásky. Nyní ale už držím v ruce pistoli a přikládám si ji ke spánku. Zavírám oči, pouštím si Mozarta a moje poslední myšlenka patří mé poslední večeři. Té večeři, kterou jsem musel sníst i když jsem věděl, že mne uvnitř otráví a zabije mne. Vždy jsem jedl jen vybraná jídla plná lásky ale tenhle muž byl zkažený až do morku kostí a já jen doufal, že pochopil. "Miluji Vás mé přítelkyně a zvlášť tebe Verunko a nikdy bych ho nenechal aby ti ublížil, tebe jsem snědl z lásky, jeho proto, že ti ubližoval, teď umírám pro tebe."

Padl výstřel a tajemství věčnosti tak zůstane ukryto ve mě, v mé duši, srdci i žaludku.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 19 dubna 2009 v 11:33

    Já většinou taky umím dost dobře předvídat, jak povídka dopadne, ale v tomto případě jsi mě pěkně zmátnul a konec mě docela šokoval. Povídka má skutečně skvělou atmosféru, čehož jsem si všiml i ustatních povídek z tvé sbírky.  Po větším zamyšlení nad profilem toho hlavního hrdiny jsem dospěl k jedinému názoru: přesná kopie Hanibala Lectra

  2. Profilový obrázek
    Eraserhead 12 prosince 2008 v 17:52

     Povídka se ti fakt povedla. Sice mě její vyústění napadlo někde v polovině, ale nutilo mě to číst dál, jestli to tak opravdu dopadne. Dokážeš dobře budovat atmosféru a hlavně – ta povídka nutí číst dál, musel jsem během jejího čtení na chvíli odběhnout a vážně se mi nechtělo. Je to chytlavé, vypsané, nenudí to. Jen tak dál!

Nový komentář