Tajemný les


„Aááááááááááááááááááá“. Zazněl výkřik do hrobového ticha. Kamila sebou trhla, nemohla se pohnout, jako kdyby byla přivázaná. Na zápěstí cítila palčivou bolest, a když pomalu zamžourala víčky a otevřela oči zjistila, že leží na bílém lůžku v bílé noční košili. Ruce a nohy má k posteli přivázány koženými řemínky. Vůbec nevěděla kde je, jak se tady vzala jenom věděla, že chce co nejdříve pryč. Pokusila se ještě křičet, ale byl to marný pokus o to, aby ji někdo uslyšel. Po chvíli se rozhlédla po místnosti. Zjistila že je to vlastně pokoj, bíle vymalovaný, bez oken. Byly tam dveře, postel, velké světlo, které svítilo Kamile do očí. A naproti, na stěně, visely hodiny. Bylo slyšet pouze tik tak, tik tak a znova dokola. Minuty ubíhaly. Po prvním šoku z nového prostředí, si Kamila vzpomněla na svůj sen. Byly to pouze útržky, které ji nedávaly smysl. Viděla černé kápě, oheň, ji a žiletku. Vše bylo tak nejasné, mlhavé. Najednou uslyšela za dveřmi kroky, které se rozléhaly a zastavily se před její místnosti. Do pokoje vešel vysoký starší pán v bílém plášti. „ Dobrý den, Kamilo. Vidím, že jste se probrala. Jak pak se cítíte?“ otázal se jí. Kamila byla zmatená, nevěděla, kdo to je.

„ Kdo jste? Kde to vůbec jsem a co tu dělám?“ ptala se. „ Jistě, se cítíte zmateně, chápu. Jmenuji se Brian Richard. Byla jste umístěna na psychiatrickou léčebnu z důvodu pokusu o sebevraždu. K lůžku jste připoutána z prostého důvodu. Chtěli jsme zamezit abyste si něco udělala. Bohužel polstrovaná místnost je nyní obsazena jiným pacientem. Za chvíli přijde vrchní sestra a vše vám řekne. Nashledanou.“ Kamila teď už vůbec nic nechápala. V duchu si říkala „ Proč zrovna já? Z jakého důvodu? Co se stalo ?“ Tyto otázky se ji honily hlavou, ale řekla si, že na to nesmí myslet, jinak se asi zblázní. Za chvíli slyšela druhé kroky, jiné, tišší, které se opět zastavily před jejím pokojem. Ve dveřích se objevila vysoká, štíhlá žena s přísným obličejem a perfektně učesanými vlasy. Strohým hlasem se představila. „ Jmenuji se Taylerová, vrchní sestra Elena Taylerová. Nyní vás seznámím s vaším pobytem zde. Zítra vás pan doktor ráno vyšetří a určí diagnózu a podle toho se bude odvíjet další léčba. Je velice pravděpodobné, že z této postele se dostanete brzy pryč, mezi ostatní bezpečné pacienty. Bohužel vaše rodina vás v brzké době nemůže navštívit, je to proti předpisům. Dokud doktor nestanoví diagnózu, nemůžeme si toto dovolit. To je pro dnešek vše. Nashledanou a dobrou noc.“ Odešla a zhasla světlo.

Kamila se chvíli dívala do tmy, aby si na ni zvykla. Měla pocit jakoby někdo byl v místnosti s ní. Cítila úzkost a zlo. „ To bude asi pouze můj výmysl. Asi bych měla spát.“ Řekla si. V noci se pořád probouzela ze vždy stejného snu, ve kterém viděla černé kápě, oheň, ji a žiletku, avšak v posledním snu viděla i místnost kde byla s černými kápěmi. Byla to nějaká kamenná místnost bez oken, jakoby nějaké staré sklepení. Po tomto snu už neusnula a čekala až přijde ráno doktor nebo sestra. Kolem osmé hodiny ranní slyšela opět na chodbě kroky. Dveře se otevřely a v nich stála sestra i s vozíkem a dvěma muži. Sestra Kamile odvázala kožené řemínky z nohou a zápěstí. Kamila nevzdorovala, chtěla se odsud co nejdříve dostat. Sedla si do vozíku a sestra ji opět přivázala. „ Myslím, že už můžete jít.“ Řekla sestra mužům. Zavřela dveře a Kamilu vezla po bílé dlouhé chodbě. „ To víte, člověk musí mít jistotu jestli nebudete agresivní.“ Zrovna jely vedle pokoje, ze kterého se ozýval neustálý křik a bušení do dveří. „ Jako třeba tady pán Hyde.“ Přijely před velké dveře, na kterých bylo napsáno : Dr. Brian Richard. Sestra zaklepala a vešla. „ Dobrý den, slečno Kamilo. Tak jak pak se dneska máme ?“ Zeptal se doktor. „ Dobrý den pane doktore, mám hlad,“ zněla její první věta, „ a nemůžu spát, zdají se mi divné sny. Sestro, vy jste ji nedala najíst? Myslím, že po vyšetření, by se patřila snídaně. Nyní odejděte. Tak slečno Kamilo, povězte mi něco o svých snech. Je to velice všechno nejasné, ale pořád se opakuje to samé, vidím černé kápě, oheň, mě, žiletku a nějaké staré sklepení. No to víte, mohlo by to být spojeno s tím, co jste si udělala. Jenže já si nic nepamatuju!“ Vykřikla Kamila. „ Ani nevíte, kdo vás našel?“ Kamila negativně zakroutila hlavou. „ Váš bratr Kvido vás našel. Někde v lese u starého rozpadlého hradu. Cože? U jakého hradu? Já o žádném hradu nic nevím. Já si skoro vůbec nic nepamatuji. Vzpomínám si pouze na rodinu a na náš dům, kde jsme se před časem přestěhovali. Potom si vůbec nic už nevybavuji. To je teda zvláštní. Asi jste musela prožít nějaký psychický šok, že si nic nepamatujete. Tak tedy vám předepíši nějaké léky na spaní a na uklidnění. Nyní vám dá sestra snídani a po domluvě s ní, bychom vás mohli dnes již umístit mezi pacienty, alespoň na chvíli. Sestra přišla a před snídaní dala Kamile její první prášky. Kamila se cítila jako omámena. Po snídani ihned usnula a nezdál se ji žádný sen. Probudila se a bylo kolem jedné hodiny odpolední. Když přišla sestra, Kamila vnímala jenom rozmazanou postavu a nezřetelný hlas. „ Mluvila jsem s doktorem a můžeme vás alespoň na hodinu umístit mezi pacienty. Pojďte se mnou. Vyšly z pokoje a šli po té samé chodbě jako předtím. Zabočily doprava a sestra otevřela dveře a ocitly se ve velké místnosti, kde bylo několik stolů, časopisy dokonce i okna a sluneční světlo, které už dlouho neviděla, alespoň si naň nevzpomínala. Všichni pacienti se na ni podívali, bylo jich tam asi deset. Někteří byli starší, jiní mladší, ale pořád to byla ona, kdo tam byl nejmladší. Najednou z rohu slyšela tiché mluvení a následný pronikavý smích. Zastihla pouze slova: „Zase nějaké rozmazlené děcko, co si podřezalo žíly.“ Sestra představila Kamilu : „Dobrý den pacienti, toto je naše nová pacientka Kamila. Prosím, chovejte se k ní slušně.“ Sestra odešla a nechala Kamilu stát uprostřed. Kamila chtěla šáhnout po časopisech, ale stará paní v ošuntělém županu ji to zakázala se slovy : „ To ti nedám, tady na tom sedí Micinka, že to je ale překrásná kočička?“ Ta stará paní začala hladit vzduch nad časopisy. Kamila si raději sedla kousek dál a pozorovala lidi. Někteří seděli a jenom se dívali do dáli, jakoby tady nebyli, druzí mluvili se svým neviditelným kamarádem a ti třetí ji všude pozorovali. Po asi půlhodině jejím směrem šla jedna žena asi kolem 30 let, pohublá s havraními vlasy, velkými kruhy pod očima a křivými zuby. „Ses podřezala co? Jo a mimochodem já jsem Matylda.“ Prohodila drsným hlasem. "Já jsem Kamila a vůbec si nic nepamatuji, ani to jak jsem se podřezala. A za co si tu ty Matyldo? Zabila jsem manžela, protože mi to přikázali ti zdola.“ A začala hořečnatě ukazovat na podlahu a přitom se tak pro sebe usmívala. „Jako nechápu, jak si nemůžeš nic pamatovat. Ale jo, kdysi tu byl jeden chlap, myslím jmenoval se Tom. Taky se údajně podřezal a nic si nepamatoval. Akorát se mu zdál pořád tentýž sen. Jakési černé kápě, oheň, on a žiletka. Mám dokonce dojem, že si pak začal na všechno vzpomínat, ale byl čím dál tím více zmatenější. Pořád jakoby mimo. Pořád si něco mumlal pro sebe a tak. Pak se jednoho dne už neobjevil. Nikdo nevěděl, kde zmizel. Asi možná někde na jiném oddělení.“ Kamila strnula, jestli ji čeká obdobný osud, tak to se má na co těšit. Ale alespoň měla naději, že si na všechno vzpomene, i když to možná nebude příjemná pravda. Večer opět dostala léky a dnes spala až do rána. Doktor se na ni přišel podívat. „ Jak se daří slečno Kamilo? Zatím dobře, děkuji. Nezdály se mi žádné noční můry. To jsem rád, že je to lepší.“ Doktor odešel a Kamila byla opět odvedena mezi pacienty. Celou dobu se snažila vzpomenout si jakékoliv útržky od té doby co se nastěhovali do toho nového domu. Bohužel vůbec ji to nešlo. Tak alespoň zavzpomínala na celé to stěhování. Jejího otce Petera vyhodili z práce a dlouho si nemohl nic najít. Až jednoho dne se naskytla příležitost, moc dobrá příležitost. Peter byl výzkumným pracovníkem a kdesi v malém městečku na severu, bylo jedno volné místo ve výzkumném ústavu. Jeho manželka Nataša pracovala jako úřednice a shodou okolností si v tom malém městečku také našla místo. Oba byli milovníci historie a moc se jim zamlouval nový dům, na který natrefili na internetu. Jeli se tam všichni podívat. Byl kousek za městečkem. Když vystoupili z auta nestačili žasnout. Byl to poměrně velký, starý dům s mnoha starými okny a omítka také nebyla nejnovější. Zahrada byla zanedbaná ani pořádný plot tady nebyl. U domu rostly dva velké duby a v zadní části zahrady pár tují. Na konci zahrady byla malá vrátka a za nimi vyšlapaná cestička do lesa. Kamila se tam chtěla jít podívat, ale nedovolili ji to rodiče. Když vešli do domu, všude byly staré tapety, mnohdy již odlézaly od stěny. Šli po jakoby hlavní chodbě, ze které se dostali do všech pokojů v přízemí. Na konci chodby byly schody nahoru do horního patra. V půli schodů bylo zajímavé okno. Kulaté různobarevné vybarvené s nějakým nápisem v rohu. Nahoře bylo pár pokojů. Velká ložnice, koupelna, pokoj pro hosty a dva pokoje, které byly vhodné jako dětské. Kamile se zalíbil, ten jehož okna směřovaly do lesa, do toho temného lesa.

Rodičům se dům líbil a rozhodli se ho koupit. Když Kamila odcházela ze svého rodného města, brečela, protože ztratila mnoho dobrých kamarádek, ale doufala, že za nimi bude často jezdit. Její bratr Kvido se tvářil tak nijak. Poslední dobou byl nějaký divný.Uzavřený do sebe. Již dlouho chodil v černém oblečení, ale vždy to byl veselý člověk. Teď, když mu bylo 21, se rozhodl studovat kousek od tohoto městečka vysokou školu zabývající se historií. To byl také jeden z impulsů se přestěhovat tady. Kamila začala chodit na gymnázium v tomto městečku. Když přišla do třídy s učitelkou, všichni se na ni dívali jako tady, na psychiatrii. Neměla ráda ten pocit, že ji všechny oči sledují. Učitelka ji představila a Kamila si sedla na volné místo, vedle vysoké, hubené holky s dlouhými rezavými vlasy a velkýma modrýma očima. „Ahoj, já jsem Kamila.“ Dívka se na ni podívala, usmála se. „Ahoj, já jsem Katy.“ Po hodině si ji všichni noví spolužáci prohlíželi, kromě dvou nebo tří holek, které o ni očividně nejevily zájem. Seznámila se s pohodovými lidmi. Byla ráda, že si sedla ke Katy, protože později zjistila, že je to velice milá holka. Když Kamila řekla, kde se přestěhovali, Katy na ni vytřeštila oči. „ Do toho strašného domu? Já se bojím, už o něm i mluvit. Říká se, že kdysi ve středověku se na tom místě upalovaly čarodějnice, že na tom místě sídlí zlo. Tomu nevěřím, zatím se mi nic nestalo. Sice je pravda, že ten dům vypadá strašidelně.“ Po vyučování si Kamila odnesla věci domů a šla ven, byla domluvena s Katy, že ji provede po městečku. Její mamka byla ráda, že si tak rychle našla novou kamarádku. „ Nezapomeň včas přijít domů. V šest budeš doma, pak už je tma a víš jaká je tady nepříjemná cesta. Jo mami, budu doma.“ Řekla mezi dveřmi a už šla za Katy. Po prochození pár obchodů, které tady byly, si šly sednout do malé kavárny. „ Toto je moje oblíbená kavárna,“ říkala Katy, „ Proč jste se sem vlastně přestěhovali? To víš, taťku vyhodili z práce a tady bylo jedno volné místo, tak jsme se sem přestěhovali. A taky můj brácha, Kvido, kousek odtud studuje vysokou školu. A ty máš nějaké sourozence, Katy ? Jo, mám. Jednu mladší sestru Liz, která je rozmazlená a když něco nemá, tak brečí, že to chce, takže nakonec ji to rodiče stejně koupí. Katy, řekni mi něco o nové třídě. No, toho je docela dost, ve směs jsou tam docela dobří lidé, až na některé lidi. Třeba ty tři holky, co si tě dneska vůbec nevšímaly. Pokud nenosíš všechno značkové, tak je ani zajímat nebudeš. Nejhorší by bylo, kdyby ses jim nezalíbila. Udělají ti takové peklo. Ale třeba Nevil, ten kluk s kudrnatými delšími vlasy, je úplně super. Určitě budete dobří kamarádi.“ Kamila přerušila Katy: „ To je už tolik hodin? Ach jo. Musím jít, mamka říkala, že mám být v šest doma. A je půl šesté, budu muset přidat do kroku. Díky za dnešní odpoledne, jsem ráda, že jsem tě poznala. Tak ahoj a zítra ve škole.“ Kamila zaplatila a rychle pospíchala domů, venku se již šeřilo a vypadalo to na bouřku. Když už šla kolem lesa, najednou tam uviděla nějaké červené oči. Lekla se a přidala do kroku, když se podívala zpět už tam nic nebylo. „ Snad se mi to jen zdálo.“ Těsně před šestou byla doma. „ Už jsem se bála, že předeš pozdě. Venku není zrovna krásně. Promiň mami, ale nějak jsme se zakecaly v takové příjemné kavárně.“ Najednou oblohou projel blesk a za nim hrozivé zadunění. Po chvíli bylo jenom slyšet jak padají kroupy na zem. „ To jsem měla ale štěstí.“ Řekla si pro sebe. Po večeři si udělala domácí úkoly a šla spát. Uprostřed noci ji něco probudilo. Staré větve dubu se kymácely ve větru. Kamila se otočila na bok. Vykřikla. U postele stálá nějaká malá holčička a usmívala se a jakoby ji hladila po vlasech. Kamila byla vystrašená, srdce měla někde v krku, nemohla ani mluvit, takový měla strach. Pořád se dívala na tu holčičku, ale teď se ji zdálo, že se nějak mění. Její oči se pomalu měnily na červené a její úsměv nahradil úšklebek, který ukázal její ostré zuby, ze kterých kapala krev. Pomalu se změnila na vlka s červenýma očima a zmizela. Kamila ještě chvíli byla paralyzovaná a nehýbala se. Raději se štípla, jestli se ji to nezdálo. Byla vystrašená a po zbytek noci nemohla usnout. Ráno vstala, vypadala strašně. Mamka se ji ptala, co se stalo. „ Ale, to nic, jen jsem nemohla spát.“ Vzpomněla si pouze po tuhle strašnou věc, alespoň teď už věděla, že něco v tom domě je.

Dlouhou dobu si nemohla vzpomenout na nic. Poslušně brala léky, aby měla co nejmenší obtíže. Jednoho dne si však všimla velice podivné věci. Jako každý den se na ni přišel doktor podívat, ale dnes si všimla na jeho zápěstí malého tetování. Bylo to S, kolem kterého byl otočený had a vytvářel písmeno D. Najednou projela Kamile hlavou myšlenka „ To už jsem přeci někde viděla!“ Snažila se co nejvíce přemýšlet, ale viděla pouze útržky. Seděla v knihovně, při nějaké velké knize, pak viděla pouze tento znak a vedle toho Satanas dextella. Avšak nevěděla, co to znamená. „ Satanas, to mi něco říká. Musím se zeptat pana Crosbyho.“ Při odpoledním posezení s pacienty, Kamila poprosila pana Crosbyho, který byl vynikající historik a jazykovědec, avšak bylo toho na něho moc a psychicky to nezvládl.

„ Pane Crosby, chtěla jsem se vás zeptat, jestli náhodou nevíte co znamenají slova Satanas dextella?“ Pan Crosby se zarazil a poprosil Kamilu, aby přišla blíž. „ Kde jste to viděla? Nebo odkud to máte?“ Kamila mu nechtěla moc toho říkat, proto mu řekla, že si na to vzpomněla.

„Víte, Satanas dextella znamená satanova pravá ruka. Říká se, že tato sekta je tady od dob vzniku křesťanství, možná již déle, nikdo neví. A ani nikdo neví, jestli opravdu existuje, je to jen takový mýtus. Děkuji pane Crosby. Moc jste mi pomohl.“ Kamila se zamyslela „ Takže tady nemůžu věřit nikomu. Doktor patří k se satanistům, ale pořád nevím, co se stalo. Akorát vím, že tady nemohu déle již zůstat.“ Po dlouhé době mohla dnes přijít rodina. Kamila se strašně moc těšila. Hlavně na Qvida. Když přišli všichni ji objali. „ Mluvili jsme s doktorem, říkal, že tady budeš muset ještě chvíli pobýt. Ale vidím, že jsi na tom mnohem líp a to mě těší,“ říkala její maminka. „ Kdybys jen věděla, jak mi je mami a co se tady všechno děje,“ pomyslela si. Po tom co rodiče odešli, zůstala Kamila sama v pokoji s Kvidem. „ Říkali, že si nic nepamatuješ. Je to tak ? Víš brácho, nepamatuji si většinu, ale něco se mi již vybavuje. Kamilo, dávej si pozor, bohužel ti teď ještě nemůžu nic říct, ale až si více vzpomeneš, nesmíš hlavně panikařit !“ Kamila sice moc nechápala, ale podle toho, na co si vzpomněla, to bude něco hrůzného. Večer se ji zdál sen, nevěděla jestli se ji to opravdu stalo. Viděla opět černé kápě, tentokrát ji vedli po kamenných schodech dolů někde do sklepení, byla svázaná a před sebou viděla jenom plápolající ohně a černé kápě, jak se otáčejí. Nikomu z nich neviděla do obličeje. Jenom slyšela opakované vyzývání satana. Přivedli ji před nějaký oltář, cítila se nějak malátně, nevěděla co se kolem ní děje, celý svět byl rozmazaný. „ Určitě mi dali nějakou drogu,“ říkala si. Přišla k ní blíž jedna černá kápě a měla v ruce něco blyštivého. Vzala její levou ruku a jen tak přejela po ruce. Kamila nic necítila jenom viděla jak ji po ruce stéká něco červeného, krev. Po delší odmlce slyšela jen jak někdo říká: „ Udělej to! Udělej to!“ Černá kápě se rozhodovala a pak řekla: „ Ne, nic takového neudělám.“ Vzala Kamilu a utíkala pryč. Všichni je chtěli zadržet, ale nějaký vůdce říkal: „ Nechte je jít, dostaneme je a potom uvidí, co je to teprve bolest.“ Začal se strašně smát, jeho smích byl plný jistého vítězství a zla. Probudila se celá zpocená. Přemýšlela o tom snu. „ Proč se mi asi zdají takové škaredé sny?! Na tom musí být něco pravdy. Že by náš nový dům měl něco společného s satanas dextella?“ Odpoledne po dlouhé době mohla jít alespoň na jednu hodinu na internet. Rozhodla se, že bude pátrat. Našla si na internetu jejich dům. Bylo tam napsáno : dům stojí na pozemku s bohatou minulostí. Rozhodla se pátrat na internetových stránkách knihovny ve starých novinách. Vzpomněla si na tu holčičku, na toho škaredého ducha. Najednou se zarazila, našla totiž jejich dům v novinách z roku 1924 s titulkem: Vražda nebo nehoda?. Bylo tam napsáno, že rodina Kilbournových, která tam žila, našla jednoho rána jejich malou holčičku Elizabeth mrtvou. „Elizabeth byla pokousaná, celá od krve, ležela přede dveřmi domu s vystrašenýma očima,“ četla Kamila. „To je strašné, se ani nedivím, že se změnila ve vlka,“ zamyslela se. „Dobrý den, slečno Kamilo,“ ozvalo se za jejími zády. Kamila polekaně vyskočila ze židle. „Ach, to jste vy doktore, jsem se strašně lekla. Doktorovi se zablýsklo v očích. Kamila měla dojem, že v jeho očích uviděla červený plamen. „Ale mě se nemusíte přece bát,“ řekl tajemným hlasem. „To určitě,“ pomyslela si Kamila.

 

Za několik týdnů Kamilu propustili domů. I když se těšila, měla strach z toho co se dozví. Každý týden však musela ještě chodit na konzultace s psychologem.

Rodiče pro ni přijeli, byli strašně rádi, že už ji mají doma. „ Katy se po tobě sháněla. Nemusíš se bát nikomu jsme nic neřekli, jenom to, že jsi v nemocnici. Dobře děkuji, mami.“ Už byli doma a Kvido jim otevřel. „Pojď sem, jsem rád, že jsi už doma,“ objal ji. „Já jsem taky ráda doma. Ale mám docela strach. Přijď ke mně potom, musíme si pokecat.“

Po večeři přišel Kvido nahoru. „Tak povídej, co tě trápí ségro? Ty to moc dobře víš, Kvido. Nevzpomněla jsem si sice na všechno, ale myslím, že si brzy vzpomenu. Vím, že to má něco společného se satanisty, ale nevím co. Je tu něco divného. Kamilo, prosím tě, nech to být. Mám o tebe strach, nemůžu ti říct, že to tak není, ale prosím tě nech to být jo? Ale já chci zjistit pravdu! Nevím, jestli ti ta pravda stojí za to. Už musím jít. Jak chceš, ale mě stejně nepřekecáš. No jak myslíš.“ Kvido odešel a Kamila se postavila k oknu, úplně zapomněla na cestičku, která vedla do lesa. „Musím, to jít prozkoumat,“ pomyslela si. Na další den nemusela jít do školy, měli totiž prázdniny. Vyhlídla si dobu, kdy byla sama doma a šla tou cestou. Měla sice trochu strach, ale chtěla zjistit pravdu. Cestička nebyla nikterak dlouhá, do lesa do bylo asi 100 m a pak se ztrácela v lese. Les byl mohutný, smrky, borovice byly hustě vedle sebe. Po asi dalších 100 m se cesta dvojila. Jedna vedla na nějaký palouček a druhá dál do lesa. Kamila se vydala na palouček. Čím více se k němu blížila, tím tam více viděla nějaké kameny, dřevo v zemi. Přišla na palouček a zůstala stát. To nebyl palouček, ale hřbitov. Hřbitov v lese. Nevěděla co má dělat, měla šílený strach, ale rozhodla se, že se půjde kousek podívat. Procházela kolem různě postavených dřevených, kamenných křížů až k náhrobnímu kamenu. Odhrnula vysokou trávu z něho. Stálo tam Elizabeth Kilbournová 1913- 1924. Dole bylo napsáno Nechť tvá duše odpočívá v pokoji. Najednou uslyšela nějaké zvuky v křoví. Objevil se před ní ten samý vlk jako u ní v pokoji. Začal se měnit na Elizabeth. Kamila měla takový strach, že se ani hýbat nemohla. Najednou Elizabeth promluvila tenkým dětským hláskem „ Neboj se Kamilo, já nejsem zlá, jenom mě ovládají tamti,“ ukázala hluboko do lesa, „ Střež se jich, mění mě ve vlka. Jsou zlí. Utíkej!“ Zazněly poslední slova Elizabeth, předtím než se zase změnila v krvelačného vlka. Kamila neváhala a utíkala. Když utíkala lesem měla pocit, že ji sledují i stromy. U zahrady se podívala na hodinky. „To je tolik hodin? Za chvilku přijedou naši.“

„ Haló, Katy ? Tady Kamila. Nechceš jít dneska ven? Ahoj Kamilo! Už jsem se o tebe bála, určitě, kde a v kolik? V naši kavárně za půl hoďky? Jo to by šlo. Tak zatím. Zatím.“ Rodiče přijeli domů. „Mami mohla bych jít dneska ven za Katy? Jo jasně, ale dávej si na sebe pozor, abys byla doma do setmění. Jo to víš, že budu! Ahoj.“ V kavárně ji už Katy čekala. „Ahoj Kamčo! Tak ráda tě vidím. Kde jsi byla tak dlouho?“ Kamila nevěděla jestli může mluvit, ale věděla, že Katy je důvěryhodná osoba. „Poslouchej mě, to co ti tady řeknu, nesmíš nikomu říct, rozumíš?“ Katy se na ni zkoumavě podívala svýma velkýma očima. „Však mě znáš, já bych to neměla ani komu říct. Dobře, to jsem ráda. Možná se ti to bude zdát divné, ale je to tak. Celou tu dobu jsem byla zavřená v psychiatrické léčebně, údajně kvůli tomu, že jsem si podřezala žíly. Ale já vím, že jsem to neudělala. Nic si nepamatuji od té doby, co se mi zdálo o té holčičce. Jenom se mi ve snech vybavovaly černé kápě, žiletka později jsem viděla i sebe jak mě vedou k nějakému oltáři a pak jak mě někdo unesl. Doktor měl vytetované na zápěstí znak Satanas dextella, což je prý nějaká satanistická sekta, která tady je už strašně dlouho. O té holčičce jsem zjistila, že je to jakási Elizabeth Kilbournová a byla nalezena mrtvá před shodou okolností naším domem. Dneska jsem byla v lese, jsem šla po té cestičce, co vedla ze zahrady do lesa. Hádej co sem našla. Hřbitov s náhrobním kamenem Elizabeth Kilbournové, pak se mi zjevila a říkala, že se ji nemusím bát, ale ti zlí, ukázala do lesa, ji prý ovládají a že mám utíkat. Tak jsem utíkala a pak jsem ti zavolala. Kamilo, to je strašné. Já vím, že mluvíš pravdu, ale nikomu to neříkej, protože by si zase šla do léčebny. Vím o tom něco, ještě před tím si mi něco říkala. Říkala si mi, že jsi šla po té stezce a našla si ten hřbitov, to vím, pak si mi říkala něco, že si našla ve starých mapách místo v lese, kde měl být kdysi jakýsi hrad a že tam byla značka Satanas dextella. Mám strach, Kamilo. Slyšela jsem už dávno, že v tom domě se děje něco strašného, ale až tak, to jsem netušila.“ Kamila se jenom nepřítomně dívala a říkala: „Kvido měl pravdu neměla jsem se do toho míchat. Jenže teď už je pozdě,“ otočila se na Katy, „Musím to dokončit, je to moje poslání. Kamilo, nech to být, snaž se na to zapomenout. Ale to nejde Katy. Už jsem v tom natolik namočená, že nemůžu přestat, zjistila jsem toho hodně a myslím, že se mi dneska vybaví zcela vše, co jsem prožila.“ Venku bylo zataženo, těžké mraky se pomalu a neochotně vlekly po obloze a bylo otázkou času, kdy začne pršet. „Katy,děkuji ti moc, žes mě vyslechla, ale už musím jít. Kamčo, když tak si dávej pozor, jo? Mám tě ráda a nechtěla bych ztratit dobrou kamarádku. To víš, že budu. Ahoj,“ Kamila pospíchala domů a všechno, co dneska zažila se ji honilo hlavou. Večer bubnoval déšť na okna svou melodii, Kamila ležela v posteli a přemýšlela. „Takže co víme, Satanas dextella mají něco společného s tím hradem nebo budovou v lese. Patří k nim doktor psychiatrické léčebny. V lese je hřbitov, kde je pohřbena Elizabeth, která bydlela v tomto domě a byla nalezena mrtvá před ním. Podle mě to měla na svědomí Satanas dextella. Musím se podívat do počítače, co tam všechno mám.“ Sedla si k počítači a projížděla složky. Narazila na složku, ve které našla starou mapu na níž byl zobrazen hrad, vedle ni našla novou mapu a na ni bylo zakřížkované místo. Pak našla dokument, ve kterém bylo napsáno historie hradu. Zarážející byl název Dämonfels, čili v překladu Ďáblova skála, ale proč německy? Četla dále, kdysi v 15. století nechal tento hrad postavit Ulrich von Dämon, který se oženil s dcerou šlechtice tehdejšího panství. A pak se začaly dík teprve věci, Ulrich se zde přestěhoval a vládl celému panství, na prostranství, kde byl jejich dům, upaloval nevinné panny, nařčené z čarodějnictví. „Ale proč zrovna panny? Že by oběti satanovi?“ Zamyslela se Kamila. Po jeho smrti, kdy byl roztrhán vlky při bouřce, už nikdo nikdy neprojevil o hrad zájem. Hrad chátral až z něho zbyly pouze trosky, hlavně sklepení. „Asi bych se tam měla vydat. I když to bude krajně nebezpečné, ale musím zjistit co se tehdy stalo.“

Ráno volali rodiče Katy. „ Ahoj Kamilo, není náhodou u tebe Katy? Ne, proč by měla? Včera se nevrátila domů a nevíme, kde by mohla být. Bohužel já vám v tomto nepomohu, včera jsem ji naposledy viděla v kavárně, kde jsme spolu byly. Jinak nic nevím, nic mi neříkala, že by někam šla. To je teda divné. Kdyby se ti náhodou ozvala, kontaktuješ nás prosím? Samozřejmě. Děkujeme, na shledanou. Na shledanou.“ Kamila zamyšleně položila telefon. „Kde by mohla být? Doufám, že se ji nic nestalo. Dneska se musím bezpodmínečně vypravit na hrad.“ Kamila si sbalila věci do baťohu a vyrazila. Šla opět cestičkou ze zahrady. Stromy se nebezpečně houpaly z jedné strany na druhou a Kamila měla dojem, že se za chvíli vyvrátí. Když došla v lese na rozcestí, dala se druhou cestou, byla to cesta široká asi 3 metry, kde občas rostla nějaká ta tráva. Cesta byla lemovaná hustým, černým lesem. Po asi 15 minutách Kamila narazila na rozcestí. Jedna cesta vedla nahoru a druhá pokračovala rovně. Musela se podívat na mapu. Vydala se nahoru. Bylo to docela stoupání, ale za chvíli byla nahoře. Uslyšela nějaké hlasy, rychle se schovala do trávy. Těsně kolem ní prošly černé kápě. „Ta holka, co jsme ji včera přivedli, slyšel si ten její hlas, když křičela o pomoc? Jo.“ Začali se smát. „ Ach ne, to není možné. Doufám, že to není tak, jak to vypadá.“ Říkala si Kamila. Když byla ještě schovaná prohlédla si aspoň trochu terén. Byla na velké louce, kolem které byl zase černý neprostupný les. Před ní se tyčily zbytky stavby, která kdysi musela být obrovská. Z levé strany byla vidět nějaká díra, „To budou asi schody,“ pomyslela si. Na jedné kamenné zdi viděla dalekohledem ten samý symbol jako měl doktor. „ Musím se dostat dovnitř.“ Opatrně se dostala do lesa a šla raději na jeho okraji až přišla ke schodům. Neslyšela nic, a proto sešla dolů. Byly tam velké místnosti, dveře, tunely. Opatrně procházela kolem místností, ale u jedné se zastavila a naslouchala. „ Musíme dostat Kamilu a toho jejího bratra. Nikdo se nesmí o nás dozvědět. A oni ještě ví, kdo jsem.“ Uslyšela kroky, musela se rychle někam schovat. Nevěděla kde. Kroky se blížily. Na konci chodby uviděla jednu místnost, rychle tam utíkala. Vešla dovnitř a málem vykřikla. Byla tam Katy. Byla mrtvá. Její tělo nehybně leželo na zemi v kaluži krve. Teď už si všechno vzpomněla. Sedla si ke Katy, slzy se ji řinuly po tvářích a pořád opakovala slovo promiň. Avšak uvědomila si, že je v nebezpečí. „Musím varovat lidi, všechno jím říct.“ Nedbala na to, že by ji mohl někdo najít a rychle utíkala ke schodům. To byla její osudová chyba. Jedny dveře se otevřely a vyšel z nich doktor. „Rychle! Chyťte ji!“ Kamila padla do rukou černých kápí. „ A hle, koho tu máme? Kamilo, Kamilo. Tak co už si na všechno vzpomínáš?“ Usmíval se doktor a opětovně se mu v očích blýskl červený plamínek. „ Já všem řeknu o vás a všechny vás odsoudí.“ Doktor se nahlas rozesmál ďábelským smíchem. „ A ty si myslíš, že tě pustíme? Nikdy! Budeš ještě prosit o to, abychom tě rychle zabili. Určitě přileze i ten zrádce Kvido. Dejte ji do žaláře.“ Černé kápě Kamilu odvlekli do toho nejtemnějšího žaláře. Nebylo tam ani okno, jenom slyšela v rohu pískot krys. Co jiného ji zbylo než si všechno vybavit co se stalo do té doby, než se ocitla v léčebně.Vzpomněla si na to, že její bratr často chodil do lesa. Jednoho dne se vydala sama po stezce a našla ten hřbitov. Večer se ji zjevila Elizabeth a varovala ji před tím, ať si dává pozor na hrad. Kamila nevěděla o jaký hrad se jedná, tak tomu nevěnovala velkou pozornost. Po tom co její bratr pravidelně chodil do lesa, se ho rozhodla sledovat. Její bratr byla černá kápě. „Ach Kvido proč?“ Slyšela jak mu doktor říká, že pokud chce být jedním z nich musí obětovat člověka, kterého má nejraději. Na internetu si našla staré dokumenty, přesně ty podle kterých dneska šla na zříceniny. Jednoho dne ji to nedalo a chtěla se pořádně podívat co tam dělají. Kvido přesně na tohle čekal. V lese ji zajaly další černé kápě. Dovlekly ji do útrob zřícenin. Doktor ji vpravil do těla velkou injekci jakési látky. Potom byla dost mimo, cely svět se ji motal. Viděla jen jak ji vedou černé kápě k nějakému oltáři. Odehrálo se přesně to, co se ji zdálo. „No to jsem si zase dala. Teď už mě čeká jen smrt. Jenom aby Kvido po mně nepátral.“ Kamila už se vzdala života, věděla, že to neskončí jako v pohádce. Vyčerpáním usnula. Ráno ji probudili kýblem studené vody. „ Vstávej!“ Zněl rozkaz od černé kápě. Dovedli ji k doktorovi. „Tak co Kamilo, jak se ti tady líbí? Vidím stoprocentní nadšení. Zajímalo by mě, proč ses v tom začala šťourat. Bohatě by nám stačil tvůj bratr. Ale ne, kvůli tobě umřela Katy. Jak ti je? Skvěle, že ?“ Kamila se dívala nepřítomným pohledem a po tváři ji tekly slzy. „Odveďte ji zpátky. Počkáme si až přijde Kvido.“ Kamila seděla na studené zemi a rozmýšlela nad životem. „Proč zrovna já? Už je to asi tak, někteří lidé mají více štěstí než ostatní.“ Odpoledne uslyšela nějaký křik, přišla blíž mřížím. „Tak a už vás tady máme oba dva. Je čas zemřít.“ Usmíval se doktor. „Pusťte ji! Mě si klidně nechte, ale ji pusťte.“ Křičel Kvido. „Nemůžeme pustit ani jednoho z vás víte toho až příliš.“ Kamila cítila, že je na dně svých sil. Cítila, že ji už nikdo ani nic nepomůže. Toto byla beznadějná situace. Její koutky rtů byly neustále povislé. Čekala ji jen smrt. Rozmýšlela, zda- li by nebylo lepší si šáhnout na život sama, než se nechat zabít šílenými satanisty. Možná, že by jim tak zkazila radost z mučení. Její myšlenky se ubíraly pouze na smrt. Nastala totální beznaděj, deprese, bezpráví. Jenom slyšela, jak její bratr křičí bolestí ve vedlejší místnosti. Snažila si zacpat uši, aby to neslyšela, ale i tak ji zněl v hlavě jeho každý zoufalý výkřik. Po asi dvou hodinách vše utichlo. Její bratr byl mrtvý. Jeho poslední slova zněly : „ Promiň mi to Kamilo.“ Přišel k ní doktor. „ Tak a je po tvém milovaném bratrovi. Křičel jako malá holka, když jsme ho pálili elektrikou.“ Kamila se na něho podívala a z posledních sil zakřičela „Jste zrůda, nenávidím vás.“ Doktor se pousmál. „ Víš, taková krásná slova mi ještě nikdo nikdy neřekl. Ještě si to rozmyslím a možná tě pustím na svobodu.“ Kamila už ničemu nevěřila. Lehla si na studenou zem a zkoušela usnout. Jestli usnula tak jedině na chvíli a zdály se ji hororové sny. Najednou ji někdo probudil, promnula si oči. „Běž, utíkej. Jsi volná.“ Kamila nevěděla co má dělat. Co jiného ji zbývalo než utíkat. Byla dezorientovaná, nevěděla kde je cesta. Byla černočerná tma ani kousek měsíce nesvítil. Běžela do lesa. Už v nic nedoufala, jenom utíkala. Její strach byl, oproti tomu jaké psychické utrpení zažila, zanedbatelný. Otáčela se ale nikdo za ní neběžel i přesto slyšela hlasy, jakoby si stromy šeptaly její jméno. Měla halucinace z nedostatku živin. Kolem ní se jen míhaly černé kápě a stromy. Uslyšela vlčí vytí. Snažila se na to nemyslet. Nevšimla si kudy běží, najednou ucítila v noze tupou bolest. Omámeně se podívala na nohu, byla v železné pasti na zvěř. Snažila se z ní vyprostit, ale z nedostatku sil ji to docela dlouho trvalo. Vlčí vytí se ozývalo čím dál tím blíž. Když už se vyprostila z pasti snažila se alespoň kulhat jen, aby to byl nějaký útěk. Avšak v černém lese byly samé kořeny a o jeden zakopla. Snažila se vstát, ale už se ji to nepovedlo. Poslední co viděla byl velký vlk s červenýma očima, který na ni skočil. Lesem se ozval pronikavý výkřik.

 

Rodiče Katy, Kamily a Qvida vyhlásili pátrání po svých dětech, ale bohužel ty se nikdy nenašly. Jenom les věděl, kde jsou. Po této události se rodiče Kamily a Qvida odstěhovali. Byla to pro nich citelná ztráta, se kterou se nikdy nevyrovnali. Nikdy se nedozvěděli, za jakých okolností zemřely jejich děti. Doktor dále pokračoval ve svých nekalých úmyslech a jako oběti satanovi volil lidi z psychiatrické léčebny, jako první byl pan Crosby.

Sdílejte článek

Nový komentář