Tajemná prosba


Už dlouho mě trápil podivný pocit, jako by mě stále něco pronásledovalo, žilo za mnou ve stínech a živilo se mým strachem a největšími obavami, ale po každé když jsem se otočila nebylo tam nic, úplně prázdno.

A pak se to stalo . Léto už se chýlilo ke konci, ale slunce pořád neztrácelo svou sílu. Jednou když jsem se probudila do obzvlášť slunečného rána přepadl mě zvláštní poci. Cosi neznámého a tajemného mě táhlo do lesa, na okraji naší vesnice . A protože jsem neměla zrovna nic důležitého na práci vyrazila jsem .

Chvíli jsem chodila bezmyšlenkovitě po lese a hleděla do země, když tu jsem zvedla oči vzhůru a zjistila že vůbec nevím kde jsem . Znenadání jsem měla pocit jakoby mě zase někdo sledoval, postoupila jsem pár kroků dompředu a stalo se něco neuvěřitelného, ačkoliv byl teprve konec srpna rozhostila se všude hustá mlha a znatelně se ochladilo, naskočila mi husí kůže,zjistila jsem, že v lese určitě nejsem sama, předemnou se začla z mlhy formovat statná mužská postava. Postoupila jsem o dalších pár kroků vpřed a polil mě studený pot, když jsem si totiž lépe prohlédla toho cizince rozeznala jsem, že má na sobě vojenskou uniformu, a co horšího, na levé straně hrudi mu prosvítala obrovská díra a kolem ní velká zarudlá skvrna . V ten moment můj mozek zavelel k ústupu ale nohy jakoby zůstaly přimrazené k zemi . Nemohla jsem nic dělat než zavřít oči a čekat . Najednou mě jeho ruka prudce zvedla vzhůru ze země, chtě nechtě jsem na chvíli otevřela oči . Jeho obličej byl přímo před mým, i když jsem byla k smrti vyděšená něco mě zarazilo, no ano ten voják měl podobné rysy jako můj otec a pak ty prázdné mrtvé oči bylo v nich něco děsivého ale zároveň z nich čišela jakási prosba, v tom se z jeho hrdla ozval podivný nelidský skřek, který prostoupil až do morku mých kostí. To už na mě bylo moc, ztratila jsem vědomí.

Když jsem znovu přišla k sobě ležela jsem na známé mýtině uprostřed lesa, všechno mi připadalo jako sen . Třeba jsem jen omdlela z toho horka a něco se mi zdálo. Ale ne, něco jsem svírala v pěsti, rozevřela jsem pěst a přišel další šok na mé bledé dlani ležel kulatý stříbrný knoflík, takový jaký mívali vojáci za druhé světové války na svých uniformách, srdce mi silně bušilo do žeber, ale i přesto jsem se zvedla a co nejrychleji utíkala domů .

Od toho dne se všechno změnilo, už jsem nebyla veselá jako dříve, nic mě nebavilo jakoby mě pořád pronásledovaly ty prosebné oči umrlce, byly prostě všude, v temných koutech, ve snech, v zákoutích mé mysli. Pokaždé když jsem se otočila viděla jsem ty oči a cítila sladkou vůni smrti.

O pár týdnů později jsem byla pozvána na víkend ke svým rodičům, už dávno se přestěhovali na statek který kdysi zdědili po babičce . Pozvání jsem vděčně přijala, snad tam zapomenu na to co se stalo, snad mi ty oči dají konečně pokoj . Ale nedaly .

V sobotu ráno jsem dorazila na statek a bylo mi snad ještě hůř . Když mě rodiče viděli zhrozili se, jejich kdysi stále usměvavá a bezstarostna dcera vypadala nyní jako den před smrtí . Nemohla jsem jím však nic říct, určitě by si pomysleli že jsem se úplně zbláznila. Raději jsem se jim vyhýbala abych snad nemusela nic vysvětlovat. Procházela jsem se po rozlehlé zahradě patřící ke statku všude bylo plno ovocných stromů a keřů, zkrátka nádhera . Já jsem se ale pořád otáčela, oči teď více než kdy jindy prosebné byly stále se mnou . Když už mě zahrada omrzela rozhodla jsem se vrátit do domu . A tehdy jsem si všimla dveří vedoucích na půdu, možná že tam najdu něco zajímavého, co mě alespoň na chvíli rozptýlí. Když jsem vešla dovnitř okamžitě padl můj pohled na malovanou almaru v rohu místnosti, cosi mi říkalo, že by bylo nejlepší ji otevřít . A stalo se.

V tu ránu by se ve mě krve nedořezal, na malou chvíli se mi zastavil dech . Na dně té staré almary totiž ležela krabice a vní, světe div se, uniforma příslušníka německého Wermachtu s dírou na levé kapse a zaschlou krvavou skvrnou a co víc, chyběl jeden stříbrný knoflík .

V tom začal můj otupělý mozek zase pracovat a mě něco napadlo, vzpoměla jsem si jak mi kdysi babička vyprávěla, o tom jak děda odešel na frontu a pár měsíců před koncem války přinesl pošťák krabici a v ní dopis o dědově smrti a dokonce i jeho uniformu, kterou mi tehdy i přes mé prosby odmítala ukázat .

Hned mi bylo jasné proč se ten voják tehdy v lese tak podobal mému otci . Ale co teď, proč mě vlastně dědův duch pořád pronásleduje, proč mi jeho mrtvé upěnlivé oči nedají pokoj a co měla znamenat jeho „návštěva” před pár týdny v lese ? Najednou mě něco napadlo, vím že si babička moc přála dědu pohřbít, ale jelikož se boje odehrávaly kdesi v Rusku nemohli sem jeho tělo nijak dopravit. Myslím si, že to babičku celý život trápilo .

A tak jsem vzala krabici i s celým jejím obsahem, v kůlně popadla rýč a na zahradě ve stínu největší hrušně vykopala jámu, do ní pak opatrně položila krabici a zasypala ji hlínou .
V tu ránu jako by se do mého těla vrátil život, cítila jsem jak mi celým tělem pulzuje zvláštní teplo. A pak můj pohled doletěl až na konec zahrady, a co nevidím, opět ten muž v německé uniformě, ale tentokrát jen letmo pozvedl ruku k pozdravu a jeho postava se začala rozplývat. Co více k tomu dodat, snad stačí jen doufat, že jeho duše konečně došla pokoje.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář