Syndrom 2. část


Hmota pulsovala, jak srdce odbíjí v pravidelném rytmu. Záblesk osvítil celou místnost a zároveň oslnil Sophii tak, že se svalila z pohovky na zem a díky naražené kostrči bolestně zavyla. Vyškrábala se zpět na nohy a když byla pevně a bezpečně zapřena, pohlédla znovu k zrcadlu. Před ní stála a upřeně se jí dívala do očí vysoká postava v rudém plášti až na zem. Byl to jakýsi muž, jehož ostře řezané rysy zaseknuté do bledého obličeje jasně kontrastovaly s poledním sluncem probíjejícím se skrze zašedlé okenice. Tenké rty tvořily úzkou linku, nozdry se mu rozšiřovaly a naopak zužovaly přesně podle toho, jak dýchal. Přese všechno byste ho mohli odhadnout na obyčejného muže, který jen má zálibu ve výstřední módě, nebýt jeho očí. Chyběla mu oční víčka. Velké bulvy s černými panenkami mu v lebce seděly, jako kulička cvrnknutá do důlku. Právě absence víček zapříčinily Sophiin druhý dojem z nečekaného návštěvníka. Dojem, že dotyčný vypadá hystericky vyděšený. Jak později zjistila, byl to jen klam.

Prvním pocitem z onoho muže byl samozřejmě děs a strach. Sophiina ústa byla doširoka otevřená v úžasu, oči vytřeštěné tak, že si byli s návštěvníkem na chvíli alespoň v něčem podobní. Zvolna dělala jeden úkrok dozadu za druhým. Muž jí popředu a s lehkým úsměvem na tváři následoval. Sophie narazila zády do stěny za sebou a svezla po ní na zem, kde zůstala bezmocně ležet s rezignovaně rozhozenýma rukama. Za celou dobu zjevení přízraku nebyla schopná vypustit ze sebe ani hlásku. „Můžeš to zastavit", promluvil cizinec poprvé. Sophie stále ležela klidně na zemi, jen hlava se jí tak rychle zmítala zleva doprava, až se několikrát udeřila do temena a do spánku. „Ale ano, můžeš", přikývl cizinec. Sophie sebrala veškerou odvahu, kterou měla: „Cco jsi?" vykoktala ze sebe. Mužův úsměv zmizel? „CO jsem? Já nejsem žádné mizerné zvíře", zahřímal, „ale zato ty, ty která pomalu ale jistě zabíjí svojí dceru nejsi od nich povahou moc daleko, že?" „Já nemůžu přeci za to, jak se Anette narodila…", kterou zmínka o její dceři již absolutně probrala. „MLČ!" zaburácel muž. „Pochází z tvého lůna, ty jsi ji přivedla na svět, ty ji z něj i sprovodíš." Sophie se chytla za uši, tohle nemínila nadále poslouchat. Chtěla křičet, chtěla brečet, neměla však ani dech ani slzy.

„Můžeš jí ale pomoci, můžeš jí navrátit plnohodnotný život, o který jsi ji připravila již při narození. Můžu ti v tom pomoci. Jinak, můžeš mě pracovně oslovovat „Ďábel"." Cizinec se zasmál pronikavým kvičivým smíchem. „Dívala jsi se na pohádky, když jsi byla malá, Sophie?" Sophie ani nepřekvapilo, že cizinec zná její jméno. Když se tu tak znenadání objevil, náhodná návštěva to asi nebude. Rozhodla se tedy hrát jeho hru. „Ano, dívala," vysoukala ze sebe. „Výborně, o to budeme mít celou záležitost jednodušší. Muž přecházel před na zemi shrbenou Sophií sem a tam měkkou ladnou chůzí, plášť za ním vlál. „Vyléčím tvojí dceru." Sophie zalapala po dechu, ucítila záchvěv naděje. Ale od téhle zrůdy čekat pomoc nemůže nebo ano? „Vyléčím tvojí dceru, ale něco po tobě výměnnou chci, pokud si sledovala v dětství pohádky, asi už budeš vědět, co mám na mysli." Věděla….., věděla, co ten mizerném parchant chce a byla již rozhodnutá, že mu to dá. Nacpe mu do jeho scvrklého chřtánu absolutně všechno, jen aby mohla Anette žít. „Zdraví tvojí dcery výměnou za tvojí duši. Celkem dilema, že?" uchechtl se muž. „Ani ne", odpověděla rozhodně Sophie. „Život dcery je pro mě přednější…," dodala ještě a začala se škrábat na nohy.

Cizinec vypadal udiveně nad její reakcí, ale kvůli chybějícím víčkům tak vlastně vypadal stále. „ No dobře tedy, tak to hned zčerstva podepíšeme," řekl muž a odněkud vytáhl velkou knihu v kožených deskách, na kterých byla svrchu nakreslená…ne, vytetovaná růže. Sophie si zakryla ústa: „To je, on byl…" Cizinec se uchechtl: „ Filip Garret, místní zlodějíček s dobrým srdcem, hodně naivní. Ale zase se mu musí nechat jeho obětavost. Zachránil svojí rodinu před vystěhováním z domu, který byl určen na demolici. Určitě se na mě nikdo nebude zlobit, když skromně zmíním, že v zabránění oné demolici mám prsty já, samozřejmě výměnou za malý dáreček v podobě jeho duše a v tomhle mám prsty vlastně také," ukázal na pečlivě vytaženou kůži na deskách knihy, „ruční práce zvládám s přehledem, tahle je přímo z jeho zad," šibalsky mrkl na Sophie a zasmál se opět tím vysokým klokotavým smíchem.

Rukou plnou mastných zažloutlých puchýřů muž šáhl do stránek, na jednu z nich knihu otočil. Vypadalo to jako zcela náhodný výběr, ale Sophie nepochybovala, že to je stránka určena přesně pro ní a její dceru, kde se bude zanedlouho odehrávat jejich osud. Sophie si nedbale vyhrnovala zápěstí. „Ale ne, ne, ne," zašvitořil s úsměvem cizinec, „nejsme v těch infantilních pohádkách z dětství, proč tedy dodržovat tu krutou zvyklost, že dohoda o duši musí být stvrzena vlastní krví? Prosím tady." Cizinec Sophii nabídl pero, pero s ocelovým hrotem a broušeným držadlem z rohu kozla a ukázal jí místo na prázdné zahnědlé stránce knihy, kde se má podepsat. Sophie sklonila pero k podpisu, chvíli ho mnula mezi konečky prstů, cítila zvláštní horko. Nakonec ho opět pozvedla.

„Ale chci ji vidět. Chci vidět Anette ještě předtím, než mi vezmete duši, ještě dříve, než zemřu, potom již nebudu mít tu možnost" „Ne Sophie, já nejsem hlupák. Copak už tak nejsem dost velkorysý? Ale…Dobrá tedy, máš čas do pěti hodin odpoledne, poté se vrátím a vůbec mě nebude zajímat, jak si čas, co jsem ti dal, strávila. Další odklad už nepřipustím. Ale nezkoušej utíkat, nezkoušej se schovat, nezkoušej odstoupit od naší dohody. Duši si vezmu tak jako tak, záleží na tobě, jakou cestou. Když nebudeš spolupracovat, budeš trpět. Budeš umírat a já tě budu oživovat, abys mi ve smrtelné agonii vydržela, co nejdéle to půjde.." Poslední větu muž odříkával s ošklivým úsměvem na tváři. Sophie přikývla. Rychle vysunula paži a načmárala na prázdný list svůj podpis. Cizinec sklapl knihu: „Ještě se uvidíme Sophie." „PANE BOŽE, TÁHNI UŽ!" rozkřičela se Sophie směrem k odcházejícímu muži a klesla bezmocí na kolena. Ten se jen uchechtl: „Toho boha si vyprošuji." Krátce zašustil pláštěm a zmizel spolu s oním pachem síry, který s sebou před několika minutami přivlekl. Bylo to jen několik minut i když se Sophii tahle návštěva mohla zdát až nekonečně dlouhá. Zhroutila se na podlahu a ležela. Nehýbala se, jen ležela a pravidelně oddychovala.

Když jí nohy sloužily natolik, aby mohla ze země vstát, usedla do měkce vypolstrovaného křesla. Očima se vpíjela do digitálních hodin na malém rádio přehrávači. Sledovala jak si minutový ciferník co každou chvíli přičte jednotku. Myšlenkami se je snažila zpomalovat, ale zdálo se jí, že čím víc se o to snaží, čas utíká rychleji a rychleji. 14:11 stálo na displeji. Jeď, prosím, tak už jeď. Musím tě ještě vidět, omluvit se ti, za všechno. Za to, že jsi málem zemřela, za to, že teď umírám já. Tak prosím…

Hodiny na radiu provokovaly červeně problikávajícím 16:47. Ona to netušila. Zapřísáhla se, že se na ty proklaté hodiny nepodívá. Jenom jí zbytečně stresují. Uši jí žhnuly, jak si je neustále mnula nervozitou. Rudě podlité oči jí pálily, jako by si do nich nasypala prach. Opět se začínalo oteplovat, pot nasáklý do trička jí na hrudi i na zádech vytvaroval vlhký půlkruh, tak vlastní především špičkovým sportovcům. Věděla, že již za okamžik se její nosní dírky rozšíří pachem síry, věděla, že to nebude dlouho trvat. Předklonila se, jako by ji někdo udeřil do břicha a vyzvracela si celý obsah žaludku do klína.

Anette už za tu dlouhou jízdou automobilem bolela záda, stavěli mezitím jen jednou a to na krátkou chvíli především kvůli natankování nádrže. „Jeď prosím rychleji," špitla Anette a nervózně na sedadle spolujezdce poposedla. „Víš, že nemůžu, mám tu omezenou rychlost," opáčil otec a mávl rukou směrem ven z okénka ke krajnici. „Sakra, navíc to vypadá na slušnou zácpu," zadrmolil a vzhlédl k obzoru, kde se za sebe v dlouhých frontách řadila jednotlivá vozidla. „Mám takový špatný pocit. Já vím zní to hloupě," dodala bleskově, když viděla, jak se otec tváří. „Ne, nezní to hloupě, je to hloupé. Už jsem ti ráno říkal, že bude v naprostém pořádku. Nevím, z čeho máš tolik strach. Aby za to nemohla škola. Nepřetěžují vás? Zdá se mi, že vidíš problémy, kde vůbec nejsou." Dcera jen mávla znaveně rukou a zadívala se z okénka na nacucané dešťové mraky, které se táhly od severu. „Já vím, také si někdy připadám sama sobě k smíchu…"

Odpadkový koš přetékal papírovými kapesníky, kterými se Sophie snažila zvratky alespoň trochu setřít. Marně, jen si je po sobě ještě více rozetřela. Vzduch pokoje nechutně páchl čpícími vyvrhnutými žaludečními šťávami smíchanými s neúplně rozmělněnou potravou.. Přesto si ho Sophie do plic nabírala plnými doušky. V křesle se vlnila ze strany na stranu jako rozkmitaný metronom a věděla, že nic už nezmůže, ale musí se o to alespoň pokusit. Musí jí ještě vidět. Přeci to dceři slíbila, sice v duchu a na dálku, ale pro ní to mělo naprosto stejnou hodnotu, jako by si dívali z očí do očí.

Přes nos jí uhodil ten známý odér síry a znovu se jí vybavily hodiny pana Kasseyho. „Jste moc lehkovážná, slečno Brownová, berte tento předmět vážněji. Lehkovážnost vede do hrobu." Sophie mžourala směrem k tomu velkému zaprášenému zrcadlu: „No tak toho hajzla beru naprosto vážně, takže by to vlastně mělo pro mě dopadnout dobře," Sophie lehce pozvedla koutky, které měly zřejmě znamenat úsměv a oči stočila zpět k tomu skleněnému monstru. Na jazyk se jí posadila kovová pachuť, která Sophii znervózňovala téměř tak, jako naběhnutý hnisající puchýř na obličeji. Na pozadí tmavé oprýskané zdi se začala zhmotňovat blyštivá koule tvořená z čisté energie. „Vidím, že je dochvilný," zamumlala tiše Sophie a vyskočila z křesla na nohy, „musím ho jít náležitě přivítat. Do té doby nesmělý Sophiin úsměv se proměnil do širokého křečovitého šklebu. Upravila si vlasy slepené potem a porovnala na těle triko od zvratků jako před nějakou veledůležitou schůzkou s milovanou osobou a rozešla se směrem k té pronikavé záři, která ji oslňovala a cestou si nepřítomně pobrukovala: "Such joy and happiness you bring, Such joy and happiness you bring, Like a dream…"

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář