Symbol


Vraťme se o několik století zpět, kde neexistovali počítače, auta ba i elektřina, ale jen na některých místech. Do století koňských povozů, magie, tarotu a nevysvětlitelných náhod. A již vidíme mladého pana Jonathana Deriena jak mává na kočár a posílá vzdušné polibky své choti. Odjíždí totiž za svými rodiči do Irska, kde zůstane, považte, po celý měsíc. Jonathan, notně posmutnělý se vrací ke svému domu. Jakmile se vrátí zasedne k psacímu stolu a začne sepisovat důkazní materiál pro jeho poslední případ. Večer, když je již s prací hotov, odjede k Londýnskému hlavnímu soudu, ve kterém má být vyřčen rozsudek nad masovým vrahem, Jasonem Barkem. Soudce, ačkoli zkorumpovaný nemá na výběr a musí Jasona odsoudit k trestu smrti. Na tomto trestu má zásluhu i náš detektiv, jenž obžalovaného vypátral a dostal před soudní stolici.

 

Druhý den ráno u něho zazvoní zvonek, za dveřmi je pošťák s telegramem od pozůstalé vdovy od oběti vraha Jasona, ve kterém se píše, že ji dnes celou noc mlátil do dveří a do okenic, a ráno našla na vstupních dveřích nakreslen podivný znak a číslice 0:00, domyslela si, že jde zřejmě o čas, ale o čas čeho? To už prý neví.

Jonathan se oblékl, najedl a vyrazil za vdovou Meyerovou. Znak na dveřích ještě byl a Jonathan si také všiml několika vymlácených oken. Jonathan slíbí, že celou věc vyřeší. Sám, ale ještě neví jak. Okolo domu nejsou, ačkoli bylo mokro a bláto, žádné stopy, a sklo dokonce vypadá, že bylo rozbito zevnitř. Několikrát ještě obejde dům ale nic nenajde.

Další den k Jonathanovi přijíždí vdova Meyerová osobně a líčí mu holé události minulé noci. Okna rozbitá, dveře vyražené, trávník spálený, po celém domě naprostý chaos. Jonathan slíbí vdově, že u něho může zůstat dokud se celá věc nevyřeší. Vdova mu srdečně děkuje a odjíždí si pro kufry. Večer tohoto dne nemůže Jonathan spát a pořád přemýšlí nad případem vdovy a jejího domu. Stále nemůže na nic přijít. Už, už konečně usíná, když tu se ozve hlasitý výkřik odněkud z centra města. Ihned se oblékne a zamíří směrem k výkřiku.

Ukáže se, že výkřik pocházel ze starého domu pana Jenkinse, který ale zemřel rukou Jasona. Jonathan vejde dovnitř jako první člověk od doby výkřiku. Jonathan prohledá celé první, druhé i třetí patro, takže výkřik musel pocházet z horní věže. Opatrně otevře dveře. Málem omdlí, na zemi leží tělo nějaké neznámé ženy, zohaveno tak, že to snad ani nemohl udělat člověk. Na hrudi má vyritý identický znak s tím co měla vdova Meyerová na dveřích. Jonathan teď neví kde začít, hledat vraha? Totožnost dívky? Co tam dívka dělala? Jonathan sejde dolů do třetího patra, chystá se už sejít do druhého, ale v tom něco uvidí, něco jako stín? Odraz něčeho? Magický předmět? Přijde opatrně blíž. Jonathanovi probleskují hlavou myšlenky o identitě tohoto přízraku. Zdá se že se kouká z okna a Jonathana Nezpozoroval. Když už je skoro půl druhého metru od přízraku, přízrak se otočí. Dlouhé bílé zuby, krvelačný nepřítomný pohled, Jonathan vykřikne ale to už si na něm přízrak začne pochutnávat.

xxx

Kde to jsem? KDO jsem? Co tady dělám? Zvednu se a podívám se do blízkého zrcadla. Celkem fešák řeknu si a pokusím se trochu učesat, ale v tom se sám sebe leknu. Proč mám červené oči? A tak dlouhé zuby? Co to má znamenat? Hlavou mi poletují jen a jen otázky, na nic jiného se nedokážu soustředit na nic jiného. Sejdu po nějakých schodech a vyjdu ze dveří. Prudké sluneční světlo mě úplně oslepí. „Dobrý den Pane detektive.“ ozve se nějaký hlas vedle mě. „Já? Detektiv?“ zeptám se. Žádná odpověď. Řeknu jim, že se musím jít trochu prospat a odběhnu pryč. Ani nevím kam, prostě běžím, v hlavě si srovnávám všechny věci, které zatím vím: za prvé, jsem detektiv. Za druhé, nejsem normální člověk a nevím proč, a za třetí, co tady ksakru dělám?!

Doběhnu k nějakému domu, tipnu jsi, že bych tu mohl bydlet, a taky, že ano. Svalím se na postel a usnu. Probudím se uprostřed noci. Teda spíš mě něco probudí a to stejné něco mě táhne ven z domu kamsi do temnoty. Usnu za toho divného letu. Probudím se až když spadnu na zem před nějakou ženu která něco kreslí krví na zem a přitom mumlá nějaká slova. Když zvýší hlas a dopovídá, zvrátí se mi hlava a já vylevituji do vzduchu. „Povstaň můj démone, povstaň z ohně pekelného, a poslouchej co ti Já, tvá všemohoucí paní říkám!“ řekne a otočí se. Já na to odpovým, i když nechci, podivným kovovým hlasem: „Ano, poslouchám, má Paní.“ „Jdi a přines mi oběť“, přikáže mi. „Ano, má Paní.“ odpovím týmž hlasem. A to už se opět vracím na nohy a vydávám se na cestu. Už neletím. Jdu, sám od sebe, já chci…

Otevřu nějaký dům, najdu tu maldého muže. Poklepu mu na rameno a zašeptám ironickým hlasem: „Je čas vstávat.“ A než se ten člověk pořádně probere, zarazím do něj své tesáky a trhám a škrábu a polykám hustou červenou tekutinu. Á, ta slast. Nakonec mu na hruď vyryji znak, sice nevím co znamená, ale líbí se mi, a vím že mě symbolizuje. Když v tom už zase odlítám a slyším hlas své paní: „Ano, dobře, jen tak dál Jonathane…“ Těď jsi na vše vzpomenu. Kdo jsem býval, co jsem zde dělal a uvědomím co jsem teď, démon, kterého jsem pronásledoval, ale v tom mi všechny myšlenky vypadnou a objeví se jen jedna: Mám hlad…

Sdílejte článek

14 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    daemon 22 října 2010 v 00:23

     kámo nwm jak se jmenuješ (jen tušim..) a nwm proč se podepisuješ mým jménem ty zas*anej vypatlanej hajzle kterej tu píše takový s*ačky.. myslíš že jsi nějakej král bo co? do píče vzpamatuj se!! seš malinko čů*ák víš jak já říkám lidem který píšou takovýhle s*ačky? debilové ty k*yple… měj se :* 

  2. Profilový obrázek
    Jino 14 dubna 2010 v 23:29

    bacha bacha … vol ty správná slova nebo dojde někdo, kdo to zkritizuje a bude po srandě… Já jakožto davový nečtenář zdejších povídek, bych nerad pobouřil místní kritiky svou kritikou, ale říkám, že co do nápadu na příběh a tajemno kolem toho … to bylo dobré. Problém jsem měl, a teď si lisknu předem Pavle a ostatní zkušení , s tím způsobem vyprávění první půlky, která je z pohledu vypravěče – kolikrát tam bylo to slovo Jonathan? Možná, že by nebylo špatné hledat i jiné alternativy, které by označovaly tu samou osobu. Druhá půlka z pohledu hlavní postavy, kterou jsi si tou první půlkou dobře připravil, už má správný rychlejší spád a pokud pominu pravopisné chybky, kterých si stejně moc nevšímám, tak u mě vcelku dobrý. Ale jak říkám, nejsem asi z těch od kterých by ta kritika měla mít nějaký větší význam

Nový komentář