Svobodná volba


Když jsem poprvé přijela do domu anglické rodiny, v níž jsem měla strávit svůj výměnný jazykový pobyt, tak jsem byla docela dost nervózní. Ještě nikdy v životě jsem totiž nic podobného nepodnikla a bála jsem se, že něco zkazím, že mi některé věci zkrátka nebudou vycházet. Ale nakonec se naštěstí ukázalo, že jsem se bála zbytečně. Rodina, která mě uvítala, byla totiž opravdu milá a já jsem si ji za chvíli velice oblíbila. Vlastně, abych byla upřímná, tak jeden háček tu přece jen byl. Oblíbila jsem si sice oba dva rodiče, ale s jejich rozmazlenou a povrchní dcerou Kate jsem si nesedla ani v nejmenším.

   Kate bylo šestnáct let, takže byla téměř v té nejhorší pubertě, což pro mě znamenalo opravdovou katastrofu. Nedalo se s ní mluvit, dokonce se s ní ani nedalo vydržet delší dobu v jedné místnosti, aniž by se s ní člověk nepohádal. Byla totiž opravdu, ale opravdu nesnesitelná. Několikrát jsem se musela hodně přemáhat, abych jí přímo před jejími rodiči nedala pár facek, jak mě štvala a provokovala.

   Prvních pár dní jsem se snažila hodně ovládat, protože jsem měla v úctě její rodinu (rodiče ke mně byli vážně milí) a nechtěla jsem si to s nimi rozházet. Nicméně co byste dělali vy, kdyby vám drzá Kate u snídaně začala vyčítat kde co všechno, v každé volné chvíli narážela na vaši příšernou angličtinu s příšerným českým přízvukem a smála se tomu, že jste se třeba opřeli loktem do pomazánky na toasty? To všechno se mi totiž dělo. A to všechno způsobilo, že jsem Kate postupně začínala nenávidět a stranila jsem se jí, jak jen to šlo.

   Někdo by mohl říct, že jsem měla z Kate jakýs takýs strach. Já bych své chování ale strachem rozhodně nenazvala. Řekla bych spíš, že to byl spíše blok nebo něco takového. Vždy, když jsem s celou rodinou seděla u snídaně nebo u večeře, nebo třeba u čaje o páté, to je jedno, tak jsem moc dobře věděla, že Kate má nade mnou navrch. Byla to totiž ve skutečnosti její rodina a ne moje. Ona si mohla dělat, co chtěla, mohla říkat, co chtěla, zatímco já jsem nemohla nic. Protože já jsem byla host a musela jsem si dávat dobrý pozor na to, jak se chovám a co říkám. Protože jsem byla v Katině rodině pouze na návštěvě a moje aktuální chování v tu chvíli pro ně vypovídalo o celé mé osobnosti. Vím, že to bylo absurdní, ale opravdu to bylo tak.

   Jednoho dne šla Kate ven se svou partou (mimochodem takovou pochybnou skupinkou velice divných a pro mě podezřelých lidí) a já jsem to velice uvítala. Lehla jsem si na postel v našem společném pokoji a pustila jsem se do četby Olivera Twista v originále, kterého mi dva dny předtím půjčila Katina matka. Docela dost jsem textu rozuměla, což mě povzbudilo. Po chvíli čtení jsem dostala žízeň a řekla jsem si, že si zajdu do koupelny napustit vodu a pak budu teprve pokračovat ve čtení.

   Když jsem se vracela do pokoje se sklenicí vody v ruce, padl mi zrak na zásuvky u Katina stolu. Na chvíli jsem zaváhala.

   Jistě, nic mi do toho není, Kate je sice rozmazlená malá mrcha, která si myslí, že jí v životě úplně všechno projde, ale po tomhle mi vážně nic není. Ať si má v těch zásuvkách co chce. Milostné dopisy, dívčí romány nebo třeba svůj deníček?

   Katin deník, při té představě se mi rozbušilo srdce a už jsem si vážně nemohla pomoct. Kdybych jej našla (jestli si teda Kate vůbec nějaký píše), možná bych objevila některé její slabiny a už bych proti ní nebyla tak bezmocná. Třeba je zamilovaná do nějakého pochybného kluka nebo skrývá nějaké tajemství před svými rodiči. To by bylo něco pro mě! Voda na můj mlýn. Kdyby se do mě u jídla zase začala navážet, stačilo by, abych naznačila, že vím o jejím tajemství a ona by možná sklapla a nechala mě žít. Vím, co vás teď možná napadá. Že je to vydírání. V tom případě máte tak trochu pravdu, opravdu to mělo být vydírání. Ale když Kate byla opravdu nepředstavitelná mrcha. Tak hrozná, že si to ani nedokážete představit.

   Otevřela jsem tedy zásuvku Katina stolu a začala se jí důkladně prohrabávat. Připadala jsem si přitom jako nájemný zloděj nebo jiný kriminálník, ale něco ve mně mi říkalo, že výsledek mého hledání by mohl stát docela dost za to. Vytáhla jsem z jejího stolu několik papírů a sešitů a začala se jimi nestoudně prohrabávat.

   Jako první mi přišel do ruky Katin památník. Na tom nebylo zajímavého vůbec nic. Dozvěděla jsem se z něj akorát tak to, že Katina nejlepší kamarádka Jill umí nádherně kreslit, protože jí tam před dvěma roky nakreslila louku plnou květin a motýlů, a vážně se jí to povedlo. Mně to ale teď příliš nezajímalo. Hledala jsem něco, co bych mohla použít proti Kate.

   Dále mi pod rukou prošel její sešit do chemie (ve kterém neměla napsané skoro nic), nějaké její vlastní básně, které složila (všechny až moc sentimentální a přesládlé, jak se dalo čekat) a úplně nakonec jsem vytáhla nějakou knihu v černé vazbě.

   Ta kniha byla úplně vzadu v šuplíku, přeházená mnohými dalšími věcmi, aby nebyla vidět ani při trochu důkladnějším hledání. Nicméně já jsem ji našla. Našla jsem ji a říkala jsem si, že jestli tohle není to, co hledám, tak potom už doopravdy nevím.

   Otevřela jsem knihu a hned při pohledu na první stránku se mi málem zastavilo srdce hrůzou. Nefalšovanou čirou hrůzou. Byly tam fotografie. Ale ne ledajaké fotografie. Byly to snímky z nějakého lesa, pořízené za postupujícího šera a mohla jsem na nich vidět Kate a nějaké další lidi. Některé z nich jsem dokonce poznala – byli to členové party, která dnes odpoledne přišla Kate vyzvednout. Poznala jsem jednoho kluka, vysokého urostlého blonďáka a také jednu holku, která mu byla tak podobná, že by to klidně mohla být jeho sestra. Jenomže to ještě nebylo to nejhorší. Protože co by bylo špatného na tom, že se Kate chodí bavit se svou partou ven a pořizují si fotky ze společných akcí? Vůbec nic. Jenomže to by ty fotky nesměly zachycovat právě to, co zachycovaly.

   Hned na prvním snímku, který jsem spatřila, byla jakási blonďatá dívka připoutaná ke kmeni mohutného stromu. Tvářila se vyděšeně a já jsem jí to nezazlívala. Před ní stál totiž jeden Katin kamarád z party. Tyčil se nad ní jako nějaký zlověstný netvor a v ruce svíral nůž. Další fotografie zachycovala tutéž dívku, téhož kluka jenomže v jiném čase a v jiné situaci. Katin ,,povedený“ kamarád na ní vyrýval oné dívce nožem do břicha nějaké neurčité klikyháky. Dívka měla doširoka otevřená ústa a já jsem si uvědomila, že určitě křičela zplna hrdla, když byla tahle fotografie pořizována.

   Prohlédla jsem si dalších pár fotek a při každém pohledu mě polila nová vlna děsu. Hrozné výjevy. Jiný mladík s nožem. Jiné křičící dívky přivázané ke stromu. Zakrvácená těla ležící nehybně na zemi, Kate sklánějící se nad nehybnými postavami s kapesním nožem v ruce – to všechno měla v albu dcera rodičů, u kterých jsem byla na výměnném pobytu. Zatmělo se mi z toho před očima.

   ,,To je nějaká blbost,“ mumlala jsem si pro sebe jako v horečce a pořád zírala na odporné fotky. Nemohla jsem od nich totiž odtrhnout oči, jak byly hrozné. ,,To musí být nějaká hovadina, Kate by přece nemohla…“

   Ale nebyla to hovadina a já jsem si to konečně začínala pořádně uvědomovat. Žiju v jednom pokoji s netvorem, s holkou, která vraždí a ještě se u toho baví. Ty fotky nebyly žádné montáže, to bych poznala. Chodila jsem totiž do umělecké školy do ateliéru fotografie a fotomontáž bych od pravé fotky rozeznala bezpečně. Kdyby to opravdu byly montáže, řekla bych si, že Kate je zvrácená úchylačka, když dobrovolně montuje takovéhle snímky, ale asi bych to víc neřešila. Jenomže ty fotky byly pravé a Kate pro mě tedy byla nejen zvrácená úchylačka, ale hlavně nebezpečná vražedkyně. Zbývalo mi zeptat se sama sebe na jednu jedinou věc – co s tímto zjištěním budu dělat?

   Měla bych vzít tohle album a jít ho ukázat Katiným rodičům, byla moje první myšlenka. Hezky jít za Katinou matkou a strčit jí ho přímo pod nos se slovy: ,,Tohle vaše dcera dělá ve volném čase, rozkošné, nebo ne?“ Jenomže pak jsem si řekla, že by to nebyl nejlepší nápad. Být Katinou matkou a dostat do ruky fotografie z vražedného obřadu s poznámkou, že je pořídila moje dcera, tak bych se na místě složila. Musela jsem to vyřešit jinak. Z úcty ke Katiným rodičům.

   Dělala jsem tedy, jako kdybych vůbec nic neviděla (což bylo docela těžké, uznejte sami) a čekala jsem, až se Kate vrátí ze svého výletu ven. Už jsem si v duchu domyslela, co to bylo za výlet. Kate si šla se svou partou vyřezat několik ornamentů do kůže nějakého spoutaného ubožáka.

   Vrátila se až v jedenáct hodin večer (její rodiče na to nehnuli ani brvou – tak už vidím, že její chování bude tak trochu výsledkem i poněkud laxní výchovy) a vstoupila do našeho pokoje s blaženým úsměvem na tváři. Vypadala opravdu nadmíru spokojeně, krev toho dne zřejmě stříkala proudem a tak byla šťastná.

   ,,Ty ještě nespíš?“ podivila se Kate, když viděla, že ležím na posteli a čtu si Olivera Twista.

   ,,Ne,“ odpověděla jsem a snažila jsem se přitom zůstat v klidu, ,,čekala jsem na tebe. Myslela jsem si, že přijdeš dřív.“

   ,,Nemusela jsi na mě čekat,“ řekla Kate lhostejně, ,,měla jsem dnes hodně práce.“

   O tom nepochybuju!

   ,,A co ty? Zažila jsi dnes něco zajímavého?“ zeptala se mě.

   Jo! Zjistila jsem, že bydlím se zvrácenou příšerou!

   ,,Ani ne,“ mávla jsem rukou. ,,Spíš jsem se celý den jenom nudila. Potřebovala bych nějakou společnost. Cítím se tu docela sama, když pořád někam odcházíš.“

   ,,Hm,“ pronesla Kate nevzrušeně. Nezajímalo ji to. Ale co jsem taky jiného mohla čekat? Že mě rovnou vezme za nového člena své party? Že mi dá do ruky nůž a řekne: ,,Tak se pojď se mnou trochu pobavit, když se tak nudíš“? To není dobré řešení, to, co na ni tady teď zkouším.

   ,,Tak jsi mohla jít třeba do města, co já vím,“ hlesla po chvíli Kate, nejspíš jen tak aby se neřeklo.

    ,,Jenomže to je právě ten problém,“ odpověděla jsem. ,,Vůbec to tady neznám a nevím, kam je nejlepší zajít. Nemohla bys mi něco dobrého doporučit? Kam třeba chodíš ty?“

   Kate se zarazila a podívala se mi do tváře. V jejích očích jsem zaznamenala jasný záblesk strachu. Sakra! Takhle docílím akorát toho, že mě začne podezřívat, že vím něco o jejích nočních toulkách do lesa. Ještě aby se mě zbavila jako nepohodlného svědka. Třeba ve spánku. Nebyl by to pro ni moc velký problém, když spí hned na vedlejší posteli.

   ,,Já?“ zeptala se Kate. Váhala. Viděla, jsem, že opravdu váhá, co mi řekne. ,,No, byla jsem s kamarády právě ve městě. Byli jsme se podívat v jednom obchodě.“

   V řeznictví?, napadlo mě, ale kvůli svému přežití jsem nahlas neřekla nic. Pouze jsem přikývla na znamení pochopení a dala jsem jí pokoj. Pro dnešek.

 

   Když jsem se druhý den ráno probudila, Kate už v pokoji nebyla. Nástěnné hodiny ukazovaly přesně 6:30. To je teda ranní ptáče, pomyslela jsem si uštěpačně. Kampak asi šla? Asi nikam daleko, protože jsem si všimla, že si tady nechala všechny věci. Dokonce i bundu, která byla přehozená přes židli u pracovního stolu.

   Neváhala jsem a začala jsem jí prohledávat kapsy. Chtěla jsem najít něco, co by mi dalo stoprocentní jistotu, že Kate včera byla tam, kde si myslím, že byla. Dnes ráno mi celá ta historka o krvavých vraždách v lese kupodivu připadala mnohem nepravděpodobnější než včera odpoledne. Třeba se mi přece jenom něco zdálo.

   V levé kapse bundy měla Kate kapesní kudlu. Na tom ale nebylo nic zvláštního, já jsem u sebe kudlu nosila taky. Zkontrolovala jsem ji, jestli náhodou není od krve. Nebyla. Buď se včera Kate ještě stihla stavit u nějakého potoka, kde nůž umyla anebo jej včera vůbec nepoužila. Kéž by to byla ta druhá možnost. Začala jsem prohledávat druhou kapsu. Nejprve se mi zdálo, že v ní není vůbec nic a chtěla jsem hledání nechat. Nakonec jsem si ale všimla, že je v ní jakýsi několikrát přeložený papírek. Rozložila jsem ho a četla. Sraz stejně jako včera, v 5 odpoledne a Velkého dubu, stálo na něm.

   Žaludek se mi zahoupal. Takže sraz v pět. A u Velkého dubu? – Budu si muset zjistit, kde to je. Myslím, že na dnešní odpoledne už mám o zábavu postaráno – budu sledovat tu malou bestii Kate až do toho jejího zvráceného doupěte.

 

   Po snídani jsem si pod záminkou, že uklidím nádobí, zajistila pár minut o samotě s Katinou matkou. Když jsem s ní tak postávala u dřezu a rovnala nádobí na linku, tak mi problesklo hlavou, že jí můžu všechno říct a celou věc tak rychle vyřešit. Jenomže potom jsem si uvědomila, jak hloupě by znělo, kdybych jí začala po snídani vysvětlovat, co dělá její dcera. Poslala by mě do háje a Kate by měla volnou ruku. Musela jsem to opravdu vyřešit sama, nebylo jiné cesty.

   Zeptala jsem se tedy paní domu, kde je Velký dub a jak se tam dostanu. S úsměvem mi odpověděla, že je to největší strom, který stojí na začátku stezky, která vede do lesa, a dostanu se tam pěšinkou vedoucí zezadu od domu. Takže vstup do lesa, blesklo mi hlavou. Myslím, že mi přece jen začíná přihořívat.

   Trochu jsem to hlídala a zjistila jsem, že Kate se svou partu k Dubu vyrazila něco málo po půl páté. Nechala jsem je zajít, a když už se mi zdálo, že jsou bezpečně pryč, vydala jsem se stejnou cestou za nimi.

   V pět hodin už se začínalo trochu šeřit a já jsem najednou dostala zvláštní pocit. Co když to všechno přece jenom bylo nějaké nedorozumění?, ptala jsem se sama sebe. A co vůbec dělám sama večer v lese? Přes všechny pochyby jsem ale pokračovala dál. Šla jsem po lesní cestě až do té doby, dokud jsem nezaslechla hlasy. Pak jsem se zarazila, a snažila se pochytit, o čem lidé z Katiny party mluví. Schovala jsem se do křoví, kde mě nemohli vidět.

   Když jsem se usadila ve své skrýši, tak právě mluvil nějaký chlapec. Měl zlověstně pobavený chladný hlas a říkal:

   ,,Tak co, ty mrcho, těšíš se, až tě vykuchám?“

   ,,Ne, ne, prosím, Davide, měj rozum,“ zaslechla jsem jako odezvu naprosto vyděšený hlas nějaké dívky.

   Ztuhla mi krev v žilách. Uvědomila jsem si, že jsem svůj plán nedomyslela. Měla jsem sem přijít rovnou s policií a ne samotná. Takhle tady toho moc nezmůžu, zvlášť když kromě tupého kapesního nožíku nemám žádnou zbraň a proti mně stojí nejméně osmičlenná parta vyšinutých vrahů. Jenomže copak tam můžu tu holku nechat jenom tak umřít?

   ,,Kate, pojď sem s tím nožem,“ zaslechla jsem znovu říkat Davida. ,,Nejprve jí vyřízneme do břicha heslo naší party. Až potom budeme pokračovat k vnitřnostem.“

   ,,Bude to pomalá smrt?“ Poznala jsem po hlase Kate a polilo mě horko.

   ,,Naprosto pomalá,“ přisvědčil David a zachechtal se. ,,Dlouhá a bolestivá.“

   ,,Neeee!“ zaječela dívka připoutaná ke stromu a dala se do srdcervoucího křiku a volání o pomoc. Třeba ji někdo z vesnice uslyší, přála jsem si. Ale nejspíš ne, byli jsme docela daleko v lese a stromy kolem nás byly husté a vysoké. Docela izolované místo. David moc dobře věděl, proč si pro konání těchto zvěrstev vybral právě tento les.

   David a ostatní členové party (včetně Kate) se najednou začali řehtat jako šílenci a pak se dali do zpěvu. Ano do zpěvu. Zpívali nějaký šílený chorál. Pochytila jsem z něj jenom pár vět, protože jak každý zpíval trochu jinak, bylo pro mě těžké textu porozumět. To, co jsem slyšela, mi ale bohatě stačilo (něco jako ,,Ať krev stříká na všechny strany, ať se nože zaříznou do krvavého masa…“), abych si uvědomila, že mám co do činění s naprostými šílenci.

   Dívka u stromu ječela čím dál víc a já jsem si uvědomila, že pokud něco okamžitě nepodniknu, tak mi ji tady Katina partička zabije přímo před očima. Jenomže co můžu udělat? Že bych vstala, vběhla mezi ně a zakřičela, ať ji nechají být? To by bylo holé šílenství! Okamžitě by mě přivázali ke stromu hned vedle ní a skončila bych s kudlou v břiše přednostně.

   Nemohla jsem se dlouho rozmýšlet, protože šílenec David se s nožem v ruce neustále přibližoval k oné vřeštící dívce a vzdálenost mezi ostrou čepelí a jejím břichem se nebezpečně zkracovala. Celá parta byla jako v extázi a nic kromě oběti a vraha je teď nezajímalo, takže jsem zariskovala, na chvíli vstala zpoza keře, ze země jsem zvedla kámen velikosti jablka a vší silou ho mrštila po Davidovi. Trefila jsem. David to dostal přímo do zátylku.

   ,,Co to kurva bylo?!“ zaječel David a navztekaně se chytil za zasažené místo. Ruku s nožem spustil podél těla, takže břicho svázané dívky zůstalo zatím nedotčeno. Jenomže David byl teď bez sebe zlostí. ,,Ptal jsem se, co to ksakru bylo?!“ řekl znovu a nakvašeně se otočil ke zbytku party. Sledovala jsem zpoza keře, co se bude dít.

   ,,Kdo z vás mě praštil, vy hajzlové?“ David přejížděl pohledem jednoho člena party po druhém a nevynechal ani Kate. Kéž by jí alespoň jednu vrazil, problesklo mi hlavou. Ta mrcha by si to opravdu zasloužila.

   Na chvíli nikdo ani nedutal. Dokonce ani dívka přivázaná ke stromu nevydala ani hlásku. Jenom se třásla a přerývaně oddechovala.

   Potom promluvil jeden z Davidových kamarádů, takový vysoký blonďák, který měl v obličeji tupý výraz, jako kdyby vlastně ani nevěděl, proč tu dnes je.

   ,,Já nevím, Dave,“ pronesl hlasem, protahujícím každé slovo, ,,možná nějaká veverka shodila šišku nebo co.“

   Pár lidí z party se této idiotské poznámce zachechtalo. David se však nesmál ani v nejmenším.

   ,,Vy kreténi!“ zařval. ,,Myslíte si, že jste vtipní nebo co? Dejte si na mě pozor, volové, nebo vás vykuchám hned po té holce, rozumíte?!“

   Smích téměř okamžitě ustal. A co bylo horší, tak David už se zase otočil s nožem v ruce ke své svázané oběti. Ránu kamenem už asi dál řešit nechtěl. Dívka opět zaječela. David se k ní blížil s hladovým výrazem ve tváři.

   Co mám dělat? Hodit ještě jeden kámen? Ale jak dlouho tohle může fungovat? Jestli si myslím, že tohle všechno odvrátím tím, že si s Davidem budu hrát na živý terč, tak to byla hodně mylná představa. Mohla jsem se taky rozběhnout pro pomoc, ale počítám, že než bych se dostala do vesnice a přemluvila někoho, kdo by byl ochoten se mnou jít sem, tak by ona dívka byla už dávno mrtvá.

   Nenapadlo mě opravdu nic jiného, než zase hodit kámen.

   Tentokrát byl můj zásah naprosto dokonalý. Trefila jsem Davida z boku přímo do obličeje, takže zařval bolestí a skácel se na kolena. Musela jsem mu vyrazit i několik zubů, protože se rukou držel za ústa, a když ruku oddělal, začala na zem prýštit krev.

   Konečně ses dočkal krve, parchante!

   ,,Davide!“ přiskočil k němu okamžitě jeden z jeho kamarádů. David se rozmáchl, a aniž by se vůbec podíval, kdo to je, uhodil jej pěstí do obličeje. Chlapec zakřičel a zapotácel se.

   Výborně, pomyslela jsem si, třeba se tu vyřídí sami mezi sebou a ani nebudu muset nic dělat. Jenomže to nebylo výborně. Moje situace totiž vůbec nebyla výborná, protože jak jsem si po chvíli uvědomila, nestačila jsem se po druhém hodu skrýt a Kate si mě všimla.

   ,,Moment,“ zavětřila mým směrem a já jsem věděla, že jsem v pasti. ,,Myslím, že naše záhada s létajícími kameny je vyřešena.“

   Mráz mi přeběhl po zádech. Jak jsem jen mohla být tak pošetilá?

   ,,Co tady děláš, Ivano?“ zeptala se mě Kate a vstoupila rovnou do mé skrýše. ,,Jak jsi mě mohla sledovat?“

   ,,Kdo je to?“ vyštěkl David a naklusal za Kate. Když mě spatřil, jak se tam krčím v keři, po jeho tváři přeběhl jakýsi výraz šílenství. ,,Ty ji znáš?“ obrátil se na Kate.¨

   Kate mu vysvětlila, že jsem v Anglii na výměnném pobytu a že jsem ubytována v její rodině. Ani jsem nedutala. Bylo mi jasné, že teď mě budou muset zabít. Nemůžou riskovat, abych si ve vesnici pustila na špacír pusu o jejich činech.

   ,,Vstávej!“ vyzval mě nějaký další kluk z party a poté mě surově zvedl ze země.

   ,,Víš, jak to vypadá, když ti někdo vrazí nůž do břicha?“ zeptal se mě David slizce. Neřekla jsem na to ani slovo. ,,Dáme ti ultimátum, milá zlatá.“

   Netušila jsem, co to znamená. Jenomže potom mi David dal do ruky nůž a mně tak trochu začalo svítat.

   ,,Staň se jednou z nás a my tě nezabijeme,“ řekl s klidným výrazem. ,,Protože tak budeme vědět, že jsme všichni jedna parta. A jako důkaz loajality zabiješ tu holku.“

   Ukázal na dívku připoutanou ke kmeni stromu. Byla zjevně na konci sil. Měla toho dost, protože v posledních chvílích zažívala až moc strachu a stresu na to, aby to dokázala snést. Už nekřičela. Teď už jen zoufale vzlykala.

   Nedokážu popsat, jaké pocity se ve mně v tu chvíli odehrávaly. Věděla jsem, že za mnou stojí jeden Davidův kumpán a míří mi kudlou do zad. Bála jsem se, aby neztratil trpělivost a nevrazil mi ji zezadu mezi žebra a tak jsem (skoro automaticky) natáhla svoji ruku s nožem k místu, kde měla přivázaná dívka srdce.

   ,,Ne!“ vykřikla oběť z posledních sil. ,,Tohle přece neuděláš?! Nejsi jako oni! Nejsi žádná vražedkyně, prosím!“

   Jenomže já to udělala. Vrazila jsem jí kudlu přímo do srdce, ve snaze provést to rychle a bezbolestně, aby moc dlouho netrpěla. Nemohla jsem dělat nic jiného, ta dívka už to měla zpečetěné tak jako tak, Teď šlo o to, jestli zabijí ještě i mně nebo ne.

   ,,Bravo!“ zaječel David a celá parta začala tleskat. Mně se naprosto podlomila kolena bezmocí a šokem z toho, co jsem právě udělala, že jsem se sesunula na zem k jejich nohám. Tělo zavražděné dívky přestala ovládat poslední posmrtná křeč a znehybnělo. Mně po ruce stékaly proudy krve.

   Davidova parta včetně Kate nepřestávala tleskat. Moc jsem nevnímala, co si mezi sebou říkali, ale jednu věc jsem zaslechla docela jasně, protože ji David pošeptal přímo Kate, která stála nejblíže ke mně.

   ,,Vidíš, dostala se do naší party úplně stejným způsobem jako ty. Byla to vaše svobodná volba,“ řekl jí.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    voodoo 4 prosince 2010 v 17:13

    Kromě toho, že hrdinka je snad ta největší trubka, o jaké jsem kdy četl, tomu naprosto chyběl spád a nějaký vývoj. Chápu, že u takového útvaru, jako je povídka, je docela těžké do hloubky rozvíjet psychologii postav, jenže zrovna tady by to rozhodně mělo být.

    V podstatě mě vůbec nezajímalo, jak to celé dopadne, a to je obrovská chyba. Hloupá holka sleduje bandu šílenců a pak se stane jedním z nich – tohle máš ty rozepsané do více vět, ale výsledek je stejný.

  2. Profilový obrázek
    Allegor 4 prosince 2010 v 01:28

     Příběh se veze na vlně osvědčeného hororového vzorce, který byl sice už desetitísíckrát použit, ale co na tom, když to pořád jakž takž funguje. Kosa padá na kámen, jakmile přijde na provedení, a hlavně naprosto nezáživný, bezinvenční a tuctově deskriptivní jazyk mě tedy vedl k tomu, že jsem text spíš jen tak projížděl očima. Jak by řekla naše zlatá češtinářka z gymnázia, tedy ještě předtím, než se prochlastala, tohle není vyprávění, to je popis děje.

    Nesouhlasil bych s výtkami ohledně fotek atd., čistě náhodou se o přečiny různých šílenců docela zajímám a takovou nějakou botu provede spousta lidí, zvlášť u pubertální holčiny mdlého ducha by něco takového dalo i čekat. Spíš mi nesedí celá ta pointa: Kdyby byla normální holka nucena někoho zabít, vážně by se stala členkou party šílenců, nebo by se spíš složila, dopotácela se na nejbližší policejní stanici a všechno nahlásila?

    Pokud jde o házení kamenů: No comment, a mezi námi, rána kamenem velikosti jablka do zátylku představuje takovou pecku, že by mohli začít pro terč shánět studený obklad.

  3. Profilový obrázek
    see-sawandrew 3 prosince 2010 v 23:51

     No, vážím si každého přírůstku schopného zplodit gramaticky bezchybný text. Čte se to dobře, a až na pár syntaktických kiksů a dlouhých vět jsem neměl během čtení zádrhel, takže forma OK. Obsah je bohužel jen fraška (SPOILER AŽ DO KONCE) – proč by vraždící dcerunka fotila sebe i s oběťmi, a tím na sebe pletla bič? Proč by ty fotky ještě k tomu skladovala v odemčené skříňce, a to i přesto, že se jí do pokoje nasádlovala Ivana? Chování hlavní hrdinky je už úplně vyšinuté… odmítá prozradit rodičům, že Kátinka jaksi vraždí, aby z toho maminku nekleplo? To, že díky tomu umře někdo další, je asi fuk… že je hlavní hrdinka naprosto bez mozku, dokazuje plně i házením kamenů (jinak kámen velikosti jablka by většinu lidí po zásahu do zátylku spolehlivě uzemnil). Ale ona parta těch pomatenců taky není zrovna obdařená rozumem… ani vlastně nerozumím tomu, proč Ivana nezdrhala, a než ji postavili, tak si ještě s Kate stihla i pokecat, a nechala ji ještě vysvětlit ostatním, co je zač xD … psaní dobré, ale pokud chceš vytvořit něco smysluplného, víc si to promysli. Takové nelogičnosti zkazí jakýkoliv původní záměr čtenáře vyděsit či napnout.

  4. Profilový obrázek
    Pavel 3 prosince 2010 v 17:30

    Poutavý příběh s lehce zrychleným koncem. Opravdu jsi mě držela v napětí, co je Kate zač a jak se Ivana rozhodne? Jen ta pasáž s kameny nebyla zrovna moc na místě Spoiler( Kdyby mě někdo sejmul kamenem do pusy, druhou šanci by nedostal a působí to malonko komicky) Jinak celkově to na kvalitu vliv nemá. Píšeš pěkně, to uznávám. Těším se na další.

Nový komentář