Světla ve tmě, 3.část


Helga procitla. Hlava ji strašlivě bolela; měla pocit, jako kdyby se jí každou chvíli měla rozpadnout. Vrávoravě se postavila a snažila se mezi mžitky ve tmě rozeznat alespoň nějaké tvary, všechno však bylo přikryté závojem věčné tmy.

  Náhle se rozsvítilo. Helgu to tak vyděsilo, že narazila kolenem do něčeho tvrdého a nechtěně nahlas zanadávala; až příliš pozdě si uvědomila, že ji to děsí. Viděla, že je v jakési cele. Její vybavení tvořila malá kovová postel, zdobená skříň, tvrdá dubová židle, umazaná žárovka a neuvěřitelně odporný obraz. Byl na něm zobrazen kýčovitý muž s obrovskou hlavou, jak couvá před jakýmsi červeným tornádem. Helga od něj rychle odtrhla oči, jakmile se na něj zadívala. Srdce jí tlouklo tak hlasitě, jako kdyby jí mělo vyskočit z hrudi.

  Na druhé straně místnosti byly dřevěné dveře. Zamířila k nim, i když věděla, že budou určitě zamčené. Jakmile je však zkusila otevřít, ukázalo se, že se mýlila; dveře se bez prodlení otevřely. Helgu to vystrašilo ještě více, než kdyby byly zamčené; ocitla se totiž v prostorné hale, která vypadala jako z devatenáctého století, a byla pochmurná a zahalená černými závoji. Jakmile do ní Helga vstoupila, světlo v cele bez varování zhaslo a rozsvítilo se v této místnosti. Helga se vyděšeně krčila ke zdi a doufala, že je to všechno jen zlý sen; bylo tu však takové ticho, že se pomalu bála dýchat.

  Uchvátil ji však nádherný lustr. Byl skleněný a s několika desítkami žárovek; stejný vídavala i v divadlech. Jen tam tak stála a dívala se na něj, dokud se neodvážila přejít o několik kroků doprava.

  Najednou však ucítila, že do něčeho narazila – do něčeho živého! Rychle se otočila, za ní však nikdo nebyl. Obrátila se zpět – a zahlédla jen stín, jak někdo prchal po schodech nahoru.

  Bezradně se rozhlížela, asi jako někdo, koho právě chtějí rozmačkat přibližující se stěny. Naprosto netušila, kdo onen neznámý mohl být, byla si ale jistá, že kdyby to byl majitel domu, Dávno by se už ozval… Ale asi těžko, kdyby mě viděl, pomyslela si Helga. Uvažovala, jestli ho má následovat; schody plné pavučin ji děsily, nemohla tu ale přece stát donekonečna. Třaslavě udělala několik kroků a pak přešla do pomalé, plynulé chůze.

  Vystoupala po vrzavých schodech, přičemž po každém zavrzání se zastavila a rozhlédla, a zjistila, že se dostala do kuchyně.

  Byl tu starý sporák, těžké hrnce i sklenice, všechno halabala poházené všude, kam se člověk podíval. Helga se však z nějakého důvodu zadívala na starou kredenc. Linul se z ní podivný zápach. Rozhodla se, že kredenc otevře; šlo to těžko, byla už rozvrzaná a čímsi slepená. Jakmile se však dvířka otevřela, Helze jako kdyby se zastavil krevní oběh. Oči jí div nevypadly z důlků. V kredenci leželo torzo lidského těla, strašlivě znetvořené strachem. Mělo tvář, která jí někoho připomínala…

  Byl to Tomáš. Byl až na to, že mu někdo uřezal spodní část těla, očividně nezraněný, vypadal však spíše, jako kdyby ho něco vyděsilo k smrti. Helga od něj uskočila, až narazila na sporák, bolest si však neuvědomovala. Slzy jí kanuly po špinavých tvářích a kapaly na zem, jako kdyby ji chtěly vyčistit svým perlovým smutkem…

  Helga za sebou zaslechla něčí kroky, neměla však sílu se otočit. Nebylo to však nutné; postava ji obešla a podívala se jí do tváře. Byla to krásná, ale chladná žena. Vlasy měla černé jako havran a oči stejné barvy, bělmo scházelo úplně. Kůži měla smrtelně bílou. "Vidíš, co jsi provedla," pronesla mrazivě. Helga se na ni se vzlyky podívala: "J – já? Ne, to vy, vy js-jste ho za-zabila!"

  "Jak to víš?" opáčila žena. "Já to nebyla. To ty, ty jsi ho zavraždila!" Teď teprve Helga začala o ženu mít nějaký zájem. Utřela si slzy a odvrátila se od ní, aby se na tu smrtelnou tvář nemusela dívat. "Já to nebyla!" vykřikla rozhořčeně. "Nic – nic takového jsem nikdy neudělala!" "Ale udělala," prohlásila žena a naschvál jí začala přecházet za zády. "Kdo ví, co jsi dělala, aniž jsi o tom věděla…"

  "Podívej se!" dodala. "Podívej se na svoje ruce!" Helga nevěděla, proč ji poslouchá, ale dala si ruce před sebe. Na zahnutých pařátech byla zaschlá krev… a její chuť cítila Helga i na svých špičácích. Náhle se jí všechno začalo rozplývat…

  S výkřikem se probudila a posadila. "Co se děje?" uslyšela. Pomalu začala rozeznávat předměty svého pokoje. Přispěchala k ní její maminka a konejšila ji: "Co se ti stalo?" "Já – já jsem měla hrozný sen," vysvětlovala Helga. "Neboj se, už je to v pořádku," uklidňovala ji maminka. "Víš co, běž si dát sprchu, ať se probereš. Já mezitím připravím snídani." Opustila místnost a Helga slyšela její kroky, jak odchází do kuchyně.

  Tak to tedy všechno byl jen sen… Jen sen, opakovala si Helga. Jen hloupý, mizerný sen…

  Jen strašlivý sen… Jen děsuplný sen… Jen sen plný krve… Otřásla se. Už na to nesmí myslet. Zvedla se, zamířila do kuchyně a cestou se přesvědčovala, že už to nikdy nezažije, že se to nikdy nestalo.

  Cítila báječný pocit klidu. Svlékla se a ještě se zadívala do zrcadla, z toho pohledu se jí však rozšířily zorničky. Ze zrcadla na ni neshlížela její obvyklá, pohublá tvář, ale šklebící se příšera se zuby jako vlkodlak.

Sdílejte článek

Nový komentář