Světla ve tmě, 2.část


     Jakmile se obraz rozostřil tak, že bylo možno rozeznat i drážky na rtech, Helga okamžitě vstala z postele. Byla jako omámená, ale věděla jen jediné. Musí pryč. Nevěděla, proč to tak jistě ví, ale spokojila se s vysvětlením, že kdyby se někdo z jejích spolunocležníků vzbudil, svým strašlivým jekotem by ostatní vzbudil a všichni by od ní utekli; ukázalo se však, že něco podobného se už zřejmě stalo. Jakmile se totiž Helga pomalu, s bolestí v srdci i v rukou zvedla, zarazila se. Vedle ní nikdo nebyl. Tomáš tam neležel, a dokonce ani jeho batoh a deka. Ve tmě se rýsovala jen obludná silueta sedadla. Prosím, jen ať tu někdo je… Třeba si jenom šel odskočit, myslela si Helga a postavila se. Bezradně se rozhlížela, ale marně. Strašidelně stejná sedadla trčela ke stropu jako zuby v dračí tlamě a nikde nebyla žádná stopa, nikde se neozvalo zabručení ze spánku, zazívání nebo oddychování. Po celém autobuse panovalo ohromné ticho.

     Helga si připadala naprosto nechráněná.  Napůl propadala panice, napůl chtěla logicky uvažovat. Přece to byla vedoucí, kdo říkal, že se nikam nepůjde. A přece by ji tu nenechali, zraněnou a bezmocnou… Na druhou stranu ovšem byla pravda, že se teď Helga nijak moc zraněná necítila. Ruka ji sice stále bolela a ona byla ve strašném šoku, neozývala se však ta hrozivá a pulzující bolest… Ale ne, řekla si a chtěla se chytit za hlavu, v tom tísnivém tichu se ale bála jen pohnout. Když své společníky viděla naposledy, vypadala zraněná a byla zraněná. A navíc, proč by ji tu nechávali, třeba i nezraněnou, a nevzali ji s sebou nebo jí alespoň neřekli, kam jdou?

     Vtom ji cosi jemně pohladilo na tváři. Byl to chladivý vánek, pročištěný deštěm, vánek, který se vecpe i do té nejmenší škvírky a osvěžuje vše, na co přijde. Helze to bylo příjemné, ale zároveň se toho bála, zvlášť když neviděla zdroj.

     Všechno se ozývalo, i když vše bylo ztichlé. Jako kdyby na Helzino srdce někdo tlačil; tady už to nemohla dál vydržet. Vystoupila na chodbičku a co nejrychleji se hnala k předním dveřím, které byly kupodivu otevřené. Teď už Helga věděla, odkud se vzal ten chladivý vánek. Venku byla tma, ale daly se už rozeznat stromy a kameny. Nad deštěm zmáčenou trávou se vznášel lehký obláček mlhy. Helga neměla ani ponětí, kam by měla jít v noci a sama, pamatovala si však, že do tábora je to jen asi míli. Možná šli tam, blesklo jí hlavou. Přešla kolem zuboženého předku autobusu s naprasklým sklem a ucítila pod svýma nohama pevný asfalt. Sebevědomě se rozhlédla; silnice, která vedla přímo dopředu, se ztrácela v šeru lesa, který ji obklopoval. Stromy se téměř nehnuly a vypadalo to tu téměř stejně hrozivě jako v autobusu, teď však Helga pocítila jakýsi vnitřní klid. Jako by jí něco říkalo: "Jen se uklidni, zhluboka se nadechni a pomalu vydechni. Vždyť to tu není tak zlé, je tu lepší světlo a krásně čistý vzduch." Proto se přestala soustředit na své ohyzdné drápy, které měla stále na místě bývalých nehtů, a vyrazila přímou čarou vpřed.

     Jakmile vstoupila do malého lesíku, zarazila se. Jako kdyby něco slyšela… Nebo spíš cítila? Nevěděla. Zastavila se a zaposlouchala se do ticha. Slyšela jen kmitání větviček v jemném nočním vánku, občasné zašvitoření ptáků a… praskání. Napnula uši ještě více. Jako kdyby někdo chodil po lesní půde pokryté jehličím, pomalu a tiše. Napadlo ji, že tu možná někdo chodí a hledá ji.

     V tu chvíli zapomněla na veškerou ostražitost a bezmyšlenkovitě zavolala: "Haló! Tady jsem! Pojďte ke mně!" Jakmile to však učinila, tajemné praskání utichlo. Opět se rozhostilo děsivé ticho, přičemž se na Helgu sesypala hromada výčitek svědomí, že bez přemýšlení zavolala na neznámého člověka. Jedna z nich říkala, že až onen člověk přijde, ihned se poleká jejího zjevu a uprchne. Druhá zase mudrovala, že bylo naprosto nezodpovědné zavolat na někoho, kdo se jen tak prochází a nevolá ji. A i kdyby ji nehledal, kdo by asi v noci tak tiše a pomalu chodil lesem jako nějaký duch…

     Nejhorší však bylo, když si Helga vzpomněla na tu šerednou ruku, která skřípala po okenní tabuli. Je snad možné, že je někde poblíž její majitel? Ale ne, zaplašila hned své obavy. Ne, bude to jen nějaký houbař… nebo… nebo také něco jiného.

     PRRRÁÁSSK! Oblohu rozčísl blesk červené barvy na dvě poloviny, v setině vteřiny za ním se ozval hrom a vzápětí se na první pohled lehká oblaka znovu protrhla. Pršelo teď takovou silou, že se několik menších větví ulomilo, a do té chvíle poměrně suché kmeny stromů byly opět jako vodou nacucaná žínka. Helga, která byla v momentě promočená až na kůži, dostala ještě větší strach. Přes padající kapky totiž neslyšela žádné vedlejší zvuky. Vyrazila dál po silnici, snažila se, aby nebyla pod stromem, a uháněla, jak jen to šlo.

     Mokrý asfalt však byl zrádný. Na jednom obzvlášť nebezpečném úseku, kdy silnice zatáčela, Helze podklouzla noha a ona se zřítila přímo na dlaně napřažené před sebou, takže se jí nic nestalo; mnohem horší však byla chvíle, kdy otevřela oči do té doby zavřené, jelikož jí to poradil instinkt při pádu. Zdálo se jí, že asfalt je tady až nějak podivně černý a hluboký. Zamrkala. Viděla dvě prohlubně plné malých kamínků. Pozdvihla hlavu. Na velice hladkém povrchu zely tři obří škrábance, tři centimetry hluboké, deset centimetrů dlouhé a neuvěřitelně škaredé, jako kdyby někdo po asfaltu někdo přejel cirkulárkou. Helga se bála vykřiknout, dala však průchod svým pocitům tak, že se jí panenky zvětšily o dobrých padesát procent. Oči měla vytřeštěné a nemohla se odtrhnout od škrábanců, dokud ji další zaburácení nedonutilo zvednout se a uhánět dál.

     Srdce jí vyskakovalo až málem na jazyk. Naprosto a úplně zapomněla, že je odporně znetvořená; jediné, co teď potřebovala, bylo najít civilizaci. Stromy sebou zuřivě házely a připomínaly vlající závoje vdov na smutečním průvodu; v prohlubních se tvořily kaluže, do nichž dopadaly kapky velikosti hrášku; nebe bylo černé a tma byla ještě hustší, než předtím, takže Helga spíše cítila než viděla silnici, která teď zdivočela a byla plná serpentin a výmolů, což ji donutilo zpomalit tempo. Jak ráda by teď  byla alespoň s někým…

     Jakmile však šlápla do jedné velmi zrádné kaluže, špičkou promáčené tenisky zavadila o okraj prohlubně a rozplácla se na zemi jak široká tak dlouhá; na koleni cítila pronikavé pálení, které ještě umocňovala ledová dešťová voda. Chtěla se zvednout, když vtom –

     Zezadu ji něco uhodilo do hlavy tak velkou silou, že okamžitě ztratila vědomí a hlava jí klesla zpět na promáčený asfalt, přičemž jí nyní spočívala na promočených, rozcuchaných vlasech. Její tělo bezvládně leželo na zemi a bičoval jej sílící déšť. Hrom burácel neztenčenou silou a vytvářel tak atmosféru apokalypsy.

Sdílejte článek

Nový komentář