Světla ve tmě, 1.část


Helga vyhlédla z okna; to bylo však tak zacákané deštěm, že přes něj nic neviděla. Déšť trval už čtvrt hodiny a stále sílil; dokonce se začínala obávat, že autobus narazí do stromu a rozpadne se na kusy. Pak za sebou zaslechla menší potyčku a zpoza sedadla se vynořil přibližně třináctiletý chlapec s tmavými, rozcuchanými vlasy. "Promiň," hlesl. "Můžu si k tobě sednout? Támhleti," ukázal zřejmě na kluky za sebe, "jsou pěkní zrádci. Šel jsem se zeptat vedoucího, kdy tam budeme, a než jsem se vrátil, zasedli mi místo."

Helga chvíli přemýšlela. Nenápadně zkontrolovala, zdali se na ně někdo nedívá, všichni však byli tak zaujati sílící bouřkou, že nikoho ani nenapadlo sledovat ostatní. „Můžeš,“ odpověděla nakonec tiše. Chlapec se zatvářil o něco klidněji a posadil se vedle ní. Helga od něj odtrhla oči a opět se zadívala do okna. „Nechápu, co s tou bouřkou všichni mají,“ podivil se chlapec. „Co v tom okně vidíš?“ „Svůj odraz,“ odsekla Helga uraženě. „Ostatně, na co jiného se tu dá koukat?“ Chlapec se zatvářil překvapeně. Po chvilce se zeptal: „Promiň… Hele, jak se vůbec jmenuješ?“ Helga neodpověděla hned. Nechtěla mu říct jméno, po jehož vyřčení se zatím každý válel na zemi smíchy, ale když chlapec začal dorážet, řekla: „Řeknu ti ho, ale… nebudeš se mi smát.“ „Proč bych se smál? Počkej, já ti řeknu moje,“ nabídl se její nový společník a prohlásil: „Jmenuju se Tomáš Zvída. To proto, že jsem prý děsně zvědavý.“ Zřejmě očekával, že tím Helgu trochu povzbudí, ta se však jen chabě usmála. „Dobře tedy. Já jsem Helga Steinberová.“

„Helga?“ vyjekl chlapec. „Není to severské jméno? Páni! Takové jsem vždycky chtěl mít! Zní to jako jméno Vikingů, krvelačných bojovníků, kteří…“ „Dej pokoj s Vikingy,“ okřikla ho Helga vztekle. „To jméno zní divně. Pokaždé, když ho někdo vysloví, dostávám takový divný strach… Ta písmena G a H v jednom slově zní strašidelně. Chtěla bych se jmenovat třeba Nikola.“ „To už asi nezměníš,“ prohlásil chlapec, vytáhl ze svého černého batohu časopis a začal ho pročítat.

Helga začala přemítat, kdy už tam konečně dorazí, protože déšť už málem dosahoval hustoty rtuti a ona nechápala, jak může řidič vidět na cestu. „Kdy že tam vlastně máme přijet?“ otázala se Tomáše tónem, který považovala za vhodný ke konverzaci o počasí. „To nevím,“ zavrtěl hlavou Tomáš a ani nezvedl hlavu od časopisu. „Než jsem tam došel, zaslechl jsem tamty kluky, jak se chechtají.“ „Tak se půjdu zeptat já,“ navrhla Helga, vstala ze sedadla a prodírala se přeplněnou chodbičkou.

A vtom se stalo něco tak strašného, že ještě než se to událo, Helga pocítila maličké bodnutí strachu v srdci. Ozvala se děsuplná rána a celým autobusem projela síla nárazu. Tomášovi vypadl časopis z ruky a kdesi se ztratil, jeho majitel naštěstí na poslední chvíli stačil dát ruce dopředu, takže nenarazil hlavou do sedadla před sebou, několik dívek z levé řady sebou strašlivě škublo, chlapci na pravé straně se sesypali na zem, kdežto Helga, která byla naprosto nechráněná a stála bez jakékoli opěry, se zhroutila na zem a přitom zavadila bradou a rukou o vyvýšenou podlahu, na níž byla sedadla.

Nestihla ani vykřiknout a autobus zastavil; všichni se vzpamatovávali z katastrofy a rozhlíželi se, co se stalo. Vedoucí, kteří seděli vepředu, vyvázli kupodivu bez zranění a řidič také, jelikož byl připoutaný a sklo bylo až daleko před ním. Ukázalo se, že v dešti narazil do silného stromu a celý předek autobusu tím zničil.

„Jste všichni v pořádku?“ zvolala jedna z vedoucích. Ozvalo se souhlasné mumlání a znělo až do té doby, než si jedna z dívek všimla ležící Helgy. Jakmile se na ni podívala, strašlivě zavřeštěla a odvrátila se. Helga držela ruku zkroucenou pod sebou a z úst jí tekla krev, přičemž se ani nemohla zvednout. „Steinberová!“ zhrozila se vedoucí a zamířila k ní. Tomáš na ni zíral se strnulým výrazem a ani si nevšiml, že mu batoh pomalu sklouzává ze zad. „Rychle lékárničku!“ zavolal řidič. „Kde je?“ zaječela vedoucí a snažila se Helze otřít krev z brady, ta jí však tekla takovou rychlostí, že si klidně mohla ušetřit námahu. „Nikde ji nemůžu najít – počkejte -“ drmolil nesouvisle řidič a prohledával všechny šuplíky. Děvčata hystericky vzlykala a nikdo z chlapců se šokem nemohl pohnout. „Bože můj!“ vyvřískla vedoucí. „Jak je to ještě daleko?“ vyjela na řidiče. „Jen asi míli,“ ujišťoval ji řidič. „Vy blázne! Musíme ji rychle ošetřit!“ „Dělejte něco!“ Teď se na řidiče nadávky jen hrnuly. „Zavolám pomoc,“ nabídl se jeden ze starších chlapců, po chvíli však oznámil, že tu není absolutně žádný signál.

„Musíme ji odnést do tábora,“ navrhl jiný vedoucí. „Ale nemáme žádná nosítka -“ „Dokážu jít sama,“ zahuhlala Helga a neohrabaně vstala, ihned se však zapotácela. „Co se děje?“ zeptala se starostlivě jakási hnědovlasá dívka. Helga syčela bolestí. „Mám pocit – že jsem si asi – zlomila ruku,“ oznámila a nezraněnou rukou se přidržovala nejbližšího sedadla. „Nikam nepůjdeme,“ přebila náhle všechny hlavní vedoucí. Všichni se na ni tázavě podívali.

„Podívejte – je už jedenáct večer, prší a venku není vůbec nic vidět -“ Při těch slovech několik chlapců vyhlédlo ven, avšak vrtělo hlavou na znamení, že má pravdu. „-měli bychom přespat tady, protože tu mohou být divá zvířata nebo zrádné útesy. Ráno snad seženeme pomoc.“ Vystrašené pohledy všech svěřenců se jí snažily říci svůj nesouhlas a strach, ostatní vedoucí a řidič však přikyvovali, i když ten možná jen proto, aby odčinil svou neschopnost při řízení a hledání lékárničky.

Tomáš však byl jediný další, který promluvil: „Já bych se nejdřív najedl, pak bych šel spát a nechal bych rozsvícené světlo.“ „Dobrý nápad,“ pochválila ho vedoucí. „Slyšeli jste. Najezte se, buďte klidní, a pak si sedněte, dáme vám nějaké deky a půjde se spát. Nikdo nepůjde ven, leda s dozorem a jen kdyby nutně musel. Rozuměli jste?“ Ozvalo se souhlasné, ale stále vystrašené mumlání a šustění, jak si všichni vytahovali sáčky.

„A co uděláme s tebou?“ obrátila se vedoucí zpět k Helze. Té už krev zaschla, takže teď vypadala, jako kdyby zabořila celou bradu a ústa do hodně šťavnatého granátového jablka. „Je mi už líp,“ oznámila, „ale strašně mě bolí ta ruka.“ „Pojď, svážu ti ji,“ navrhla vedoucí. „Půjčte mi někdo šátek!“ Řidič se rozhodl okamžitě jí posloužit. Strhl si z krku zelený, hedvábný šátek a rychle ho podal vedoucí do natažené ruky. Ta ho převzala a začala Helze zručně zatahovat poraněnou ruku. „Ssschhhjjjau!“ syčela a několikrát se pokusila ruku odstrčit, ale marně. „Vydrž,“ konejšila ji vedoucí.

Konečně byla ruka celá obvázaná a v pravém úhlu. „Něčeho se napij, musíš si vypláchnout tu krev z pusy,“ poradil jí nějaký šestnáctiletý kluk s brýlemi, který právě měl plnou pusu řízku. Tomáš zalovil rukou ve svém batohu a vytáhl neperlivou minerálku: „Tady máte,“ a podával ji vedoucí. „Děkuji,“ řekla a sklonila se k Helze. „Vyplivni to třeba do téhle krabičky,“ poradila jí a dala jí pod bradu plastovou krabičku od jablek. Helga se napila, chvíli minerálku kloktala a nakonec ji vyplivla do krabičky; voda byla však červená téměř jako krev. „Ještě,“ poradila jí vedoucí. Helga však musela pusu vypláchnout pětkrát, než byla voda o něco čistší.

Pak si omyla bradu zbytkem a zeptala se: „Ale jak budu spát?“ „Musíme nějaké sedadlo rozložit a tam si opatrně lehneš,“ zněla odpověď. Tomáš okamžitě vstal z vlastního sedadla, povolil ho a nabídl vedoucí. „Děkujeme,“ usmála se, podepřela Helgu a pomohla jí dostat se před sedadlo. Ta se opatrně položila a měnila polohu, dokud jí to nevyhovovalo. „Chceš podat plyšáka?“ navrhl s úšklebkem Tomáš. „Moc vtipné,“ zahučela Helga. „Ale asi ano, protože jestli nebudu něco tisknout v ruce, nejspíš zešílím.“ Tomáš se opět ponořil do hlubin svého batohu, vytáhl další časopisy a krabičku od mýdla, načež vytáhl velkou, krémově zbarvenou plyšovou kočku.

„A kde jsi ty vzal toho plyšáka?“ zeptala se podezřívavě Helga. Tomáš se začervenal, ale nakonec jí hračku podal. Helga ji stiskla co největší silou a zatímco ji hladila po hlavě, sledovala, jak se Tomáš choulí na jiné sedadlo, dostává od vedoucí malou, chlupatou hnědou deku a snaží se najít takovou polohu, aby ze sedadla nespadl, až bude spát. Jakmile vedoucí křikla, ať všichni schovají jídlo a přikryjí se, Tomášovi se konečně podařilo lehnout si na bok a přikrýt se dekou. Vedoucí zmizela a Helga si pomyslela, že nejspíš také chce najít co nejlepší polohu na svém sedadle.

Všichni ztichli a dvě děvčata v protější řadě už dokonce zavřela oči. Zjevně neusnou celou noc, myslela si Helga, když jí opět rukou projela palčivá bolest, při tom dešti, který se stále proháněl vzduchem a bušil na okno jako něčí prsty… Když ale pochopila, že se v tom tichu strašně bojí, zavřela oči také a stiskla Tomášova plyšáka ještě silněji. Otevřela oči. Strašně doufala, že uvidí sluneční jas nebo dokonce někoho vzhůru, avšak to se jí nesplnilo. Neviděla ani na centimetr, když si zamávala plašákem před očima. Dostala strašnou chuť někoho vzbudit, ale to se neodvážila… Vždyť by ten nešťastník byl stejně vyděšený jako teď ona.

Náhle však zahlédla v okně jakýsi jas. Opatrně se zvedla a zadívala se ven. Všude panovala tma až na dvě podivná, zářící světla v dálce, která, ač byla vzdálena zřejmě alespoň dvě stě metrů, osvětlovala zmoklou trávu, která připomínala malé červy. Už nepršelo, ale všechno muselo být tou bouří zničené. Helga si pomyslela, že to asi bude nějaké auto, a užuž chtěla zatřást Tomášem, když uviděla ve strašné blízkosti na okně… něčí ruku! Měla dlouhé nehty, které skřípavě jezdily po skle směrem dolů, byla to špinavá, velká ruka s prsty zkřivenými, vypadalo to, jako kdyby se chtěla prodrápat až k ní!

Strašlivě vykřikla – a náhle se věci vrátily do původního řádu. Ruka i světla zmizely, kdežto ticho se prolomilo a ozývaly se zvuky napůl probuzených vedoucích a chlapců; děvčata snad strachy ani nedýchala. „Co se stalo?“ vyjekl Tomáš. Helga horečně přemýšlela – byl to snad jen sen? Ano, asi jen sen… Vyhlédla znovu z okna. Ruka ani světla nebyla k nalezení.

„Nic… Jen… Jen sen…“ uklidňovala spíše sama sebe než jeho. „Jen obyčejný, hloupý sen…“ Slyšela souhlasné mumlání a opětné uléhání. Byla teď klidnější, protože věděla, že jsou všichni vzhůru, a poněkud unaveně zavřela oči.

Teď to teprve byla bolest! Znovu se probudila, avšak s pocitem, že ji ani tak nebolí paže jako spíš prsty. Asi jsem si je zlomila taky, říkala si. Když si je však dala k noze, ucítila nehty – a prsty měla dost daleko. Musím si je už nechat ostříhat, říkala si.

Po chvíli se jí však nehty začaly zarývat do nohy, aniž by rukou pohnula. Zneklidněně si ruku natáhla před sebe, ale v naprosté temnotě nic neviděla. Asi blouzním, opakovala si pořád dokola. Asi blouzním… Náhle ji však něco ozářilo. Vystrašeně vyhlédla z okna – a tvář jí zbledla. Opět ta světla! Byla podstatně blíže, nyní však dostala tvar oválu a pomaličku, zlehýnka se přibližovala. Helga, aniž by věděla proč, si natáhla ruku před sebe. Nebyly to nehty, které ji tak trápily – byly to drápy. Ohnuté, ostré, šeredné drápy; vyrůstaly jí z nehtů, jako kdyby je tam měla odjakživa.

Pak se ozval příšerný řev odkudsi z blízké vzdálenosti – a pohled na světla jí zakryla ošklivá, ohromná, šeredná ruka. Byla však jiná – měla tytéž zahnuté drápy, a drásala a škrábala jimi na sklo, posouvala se dolů, chtěla zmizet…

Helga nebyla schopná pohybu. Oči měla upřená na světla, která se teď ještě více přibližovala; ovály se postupně měnily, rozeznala už jakési řasy… Když byla světla ještě blíže, začala Helga rozeznávat i ústa s rozšířenými zuby, ostrými jako břitva, a nos, jen nepatrně tupý. Objevily se i vlasy – a pak Helga poznala, co jsou ta světla zač. Ze tmy se vynořil její obličej, bílý jako křída, hubený a chladnokrevný jako smrt, a výraz měl podobný umrlci. Vlasy se změnily v tuhé provazce, úsměv v hrůzný škleb. Tvář zůstala těsně před Helzinýma očima, aby si ji mohla prohlédnout; to sklo, to hrůzné zrcadlo jí sdělovalo vše, co byla pravda. Odraz nelhal; i ta ruka byla její vlastní rukou.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    ilca 5 května 2010 v 13:50

    Hm neni špatná.Ale dost mi tu zcházejí povídky od Danyho.Já přečetla skoro všechny povídky na této stránce ale musím porstě říct že povídka REQUIEM PRO EMILY je nejlepší povídka na této stránce.Ale Dany už bohužel na této stránce povídky nepíše.Což je škoda ne téhle stránce je(nebo spíš byl)nejlepší písař bezpochyby! (prostě všechny Danyho povídky sou )

  2. Profilový obrázek
    Cabbage 1 května 2010 v 12:58

     No už jsem na konci, a ani to netravlo tak dlouho, jak autor avizovala . Velice čtivý a pěkný styl, to už tu ale ke tvým povídkám psalo hodně lidí. Trochu jsem nepochopil tu podobu s logickými hrami, kterou jsem asi nepostřehl. Na začátku jsem vůbec neměl chuť nějakou horrorovou povídku číst, ale už po pár řádcích mě něco nutilo pokračovat. Jenom jsem moc nepobral ten konec, ale to přisuzuji ne chybě autorky, ale mé natvrdlosti, takže palec nahoru, povedené. A hlavně víc takových a míň lyricko-filozoficko-emo, jako byla třeba Zlatá vážka.

Nový komentář