Svědomí


Narodil jsem se před 19 lety. Hned po porodu mě má matka strčila ke dveřím kláštera s dopisem, že si mě nemůže nechat. Napsala, tam i jméno mého otce. Které jsem se nesměl nikdy dozvědět. Ani můj otec nesměl o mě vědět. Prý kdyby se to dozvěděl, bylo by zle.Takže jediný co jsem o svém otci věděl, bylo to, že to nebyl zrovna gentleman a měl velmi blízko k podsvětí. Proto mě asi jeptišky, tak chránily a to doslova,a popírali moji existenci.

Jenže klášter, každý si to asi umí představit. Člověka tam učí k poslušnosti bohu…

Ale já to už odmala nesnášel. Chodit se modlit a všechny ty jejich pravidla. Které jsem ani moc nechápal. Chtěl jsem žít svůj život. Proto jsem ve 13 letech utekl. Jako dítě jsem si neuvědomoval následky svého činu. Neměl jsem kam jít, co jíst a kde spát. Dal jsem se tedy na cestu zločinu. Chodil jsem po ulicích, okrádal nevinné lidi, jen abych měl se čím nasytit. A schovával se v jednom opuštěném baráku, který se stal mým domovem a úkrytem před zákonem.

Šlo to takhle do mých 16 let, než mě po jedné větší krádeži chytli a zavřeli do vězení pro mladistvé. Kde jsem se naučil spoustu jiných a nových věcí od kluků, které jsem do posud neuměl, nebo neznal. Takže spořádaný člověk, už asi ze mě být nemohl.

Po 2 letech mě pustily, bylo my už 18 a cítil jsem se dospěle. Konečně jsem byl na svobodě, zamířil jsem tedy k domovu. Kam se naštěstí nenastěhoval žádný pobuda a já se tedy nemusel, s nikým přít o místo.

Byl jsem rozhodnutý, že už musím dospět. A musel si tedy najít nějakou práci… Jednoho večera jsem šel do místní hospůdky na pár točených. U baru seděli dva chlápci. Jeden byl takový vysoký a  na celém těle měl tetování a druhý budil dojem zakřiknutého kluka. Chvíli po mě pokukovali, a pak mě pozvali na panáka. Přisedl jsem si k nim, poděkoval za pití a klábosil s nimi. Po pár pivech se mě zeptali, co vlastně dělám?

Mohl jsem lhát, nebo říct pravdu. Vybral jsem si tedy pravdu. Řekl jsem jim celý můj příběh.

Oni až moc pozorně naslouchali, občas se na sebe podívali, a když jsem ho dopověděl, zeptali se, jestli nechci dělat s nimi. Práci jsem potřeboval, zeptal se tedy, co jejich práce vlastně obnáší?

Podívali se na sebe a  odpověděli, že mají docela velký kšefty v oblasti vymáhání dluhů a sem tam nějaké kšefty v oblasti krádeže. Pomyslel jsem si, v krádežích jsem zběhlí a co se týká toho druhého, to se naučím. Přikývl jsem na nabídku, ale s jednou otázkou. Co z toho budu mít já? Přislíbili mi 10% z každé prácičky. To bylo velice výhodné a  peníze se vždycky hodí…. Objednali další pivo a společně jsme zapíjeli naší spolupráci. Bylo už pozdě,rozloučili jsme se a domluvili se na další schůzce….

Nová práce mě bavila, sice jsem občas musel být až na můj vkus tvrdý, ale jinak to ušlo. Peníze byli slušný, tak nač jsem si mohl stěžovat? Až do jednoho dne…

Byl zrovna pátek, hustě venku pršelo a já se koukal z okna, jak kapky bubnují o parapet. V tom někdo stál u dveří, byli to moji dva kolegové. Šel jsem jim otevřít. Bylo to opravdu zvláštní, protože sem nikdy za mnou nepřišli, až teď. Sedli jsme si ke stolu a tiše na sebe koukali. Až jsem to nevydržel a zeptal se, jaký je důvod jejich návštěvy?

Upřeli na mě svoje pohledy a začali se ptát. Zda bych nechtěl jít s nimi, do jednoho docela riskantního kšeftu. Jednalo by se o…. Odmlčel se a po chvíli řekl, že by se jednalo o vraždu, jednoho vysoce postaveného člena městské rady. Nevěděl jsem co mám říct, vražda? Doposud jsem jen kradl, a sem tam někomu vyhrožoval, ale tohle ještě ne!

Poznali můj strach, moc se mi do toho nechtělo, ale co teď? Přesvědčovali mě, že by s toho byla velká provize a vlastně i služba lidu. V duchu my proletěla myšlenka, že by to mohl být můj poslední job. A kdyby z toho kápla velká suma, mohl bych odjet někam jinam a stát se možná i jiným člověkem.

Přikývl jsem na jejich nabídku. Z jejich výrazů bylo patrné, že z toho mají radost. Odešli domů s tím, že se následující den sejdeme a domluvíme podrobnosti.

Další den ráno, jsem na ně čekal v parku, s myšlenkou kdo bude ten cíl? Přišli přesně na čas, ten jeden v ruce držel obálku, kterou mi posléze předal. V té obálce jsem měl najít všechny odpovědi na mé otázky. Ještě chvíli jsme v parku pobyli a pak jsme každý odešel domů.

Doma jsem rozdělal obálku, vypadla fotka, a na ní byl vyznačený terč. To byl můj ukol, jenže nebyl to nějaký úředník, nebo zastupitel. Byl to sám starosta. O kterém se už dlouho mluvilo, jako o člověku co měl být úzce spjat s podsvětím, obchodovat s drogami. Rád půjčoval peníze, ale běda tomu kdo nezaplatil. A ještě to nejhorší co se o něm povídalo, bylo to, že prý měl být na chlapečky. Jenže tohle všechno mu nikdo nikdy nedokázal. Kdo o něm mluvil , nebo jen naznačil, že má nějaký důkaz,tak zmizel z povrchu zemského. Takový to člověk měl být můj terč….

Následující den nás čekala opět schůzka v parku..

,,Tak co prostudoval jsi si obálku?“

,,Ano“ Odpověděl jsem.

,,A co nerozmyslel sis to?“

,,Ne!“,, A měl bych snad?“ Vyhrkl jsem ze sebe.

,,No to je jen dobře“ Řekli oba dva.

,,Musíme si rychle projít všechno, naše akce se uskuteční už tento víkend!“

Tak rychle? V duchu jsem si pomyslel.

Můj souhlas, že jdu do toho s nimi, jim stačil, na stůl vyndali flašky kořalky a ještě nějakého pití, a pustili se do toho. K tomu jsme si ještě zapálili jointa a pěkně relaxovali.

Když už jsme byli pěkně v náladě, tak si začal, jeden druhému vylévat srdce.

Dozvěděl jsem se o nich snad úplně všechno, jak vyrůstali a co je vedlo, dát se na dráhu zločinu.Ten jeden byl, jako malý zneužíván člověkem, který ho držel ve svém domě, pro tyto jeho choutky. Jednoho dne se mu, ale podařilo utéct… A tomu druhému zabily jeho rodinu, která neměla na splácení půjčky jednomu lichváři, a proto je zabili. Jediný on to přežil… A vlastně co je spojilo dohromady, bylo to, že to udělal jeden a ten samý člověk. Pomalu jsem si dával 5 a 5 dohromady, ale nijak jsem tomu nepřikládal váhu.

Ráno když jsme se probudily, začali jsme připravovat náš útok.

Plán byl takový: O víkendu měl jet starosta na svou chatu u jezera, daleko za městem. A jelikož si sebou nebral žádnou ochranku, protože se domníval, že je v bezpečí, tak to bylo ideální místo na vykonání činu.

Nastal den D. Ti dva mě ráno vyzvedli doma. Nastoupil jsem do auta, směr chata u jezera. Přijeli jsme na místo a zdálky pozorovali, jak si starosta užívá odpočinku, nikým a ničím nerušen…. Byli jsme na druhém břehu, a tak jsme si půjčily loďku, která byla u břehu přivázaná. A rozjeli jsme se nenápadně za naším cílem.V loďce mi dali nabitou pušku.Měl jsem to být já, kdo to vykoná. Přijeli jsme k břehu jeho chaty, vyšel on, a začal se ptát co tu pohledáváme. Hugo ( tak se jmenoval ten velký) byl jako vždy pohotový, a na vše měl odpověď. Řekl mu.

,,Máme zlomené pádlo, nemohli bychom si to tady opravit?“

Starosta si nás prohlížel a souhlasil, že si u něho můžeme pádlo spravit.

Vystoupili jsme na břeh, a šli pomalu k němu. On zatím zašel do kůlny pro nějaké věci na opravu. A to měla být naše chvíle. Kluci se schovali, každý na jednu stranu kůlny, a čekali až vyjde. Já tam zatím jen mlčky stál a čekal na svoji příležitost.

Když starosta našel potřebné věci, vyšel ven, a v tom ho kluci popadli, a povalili na zem.Začal koktat, co jsme zač, a co po něm chceme? Hugo ho popadl ze země a řekl mu:

,,Tak ty by jsi chtěl vědět, co jsme zač jo?“ A povalil ho na dřevěný stůl, co stál venku před chatou.

,,Tak my ti to ukážeme!“ ,,Viď Daive?“ (to byl ten druhý co jsem sním dělal). A podíval se na Davida, který mu okamžitě odpověděl.

,,Jasně jen ho drž a svlíkni mu kalhoty“

,,Co že?“ Děsil se starosta. ,,Proč?“

,,No vždyť to máš rád ne? ,,Sice to děláš někomu jinému, tak si to teď aspoň vyzkoušíš.“

,,Co chcete dělat?“ Zeptal jsem se.

,,No co by, ukážeme mu, jaký to je.“

Starosta začal prosit a naříkat, Hugo mu řekl, jestli se přizná, tak ho nechá.

A pod tou tíhou, se ke všemu přiznal.

,,No tak vidíš a snad se ti ulevilo ne? Zeptal se David.

,,No a teď by ses měl zeptat na něco ty ne Hugo?“ ,,Taky, že zeptám“ odvětil.

,,Baví tě, zabíjet nevinný lidi, kteří se provinily jen tím, že jednou neměli na splátku?“

,,Já..já!“ Začal koktat

,,Ano ty.“ ,,Ty jsi mi zabil rodiče a já, vlastně my se pomstíme“,, Za všechny lidi, co jsi jim kdy ublížil.

,,No a teď je čas na tebe“ Obrátili se na mě.

,,Ty by jsi nechtěl, nic říct svému tatínkovi?“

,,Co to plácáš?“ Zeptal jsem se. Obratem mi bylo zodpovězeno.

,,To si snad myslíš, že tě vezmeme do party, a nic si o tobě nezjistíme?“

,,Kdo by se nám hodil víc než ty?“ Řekl David.

,,Tak sakra zmáčkni tu spoušť.“ Řvali na mě.

Nějak jsem najednou nemohl, ruka my těžkla a já nevěděl co teď.

,,Zmáčkni to!“ Pořád křičeli dokola.

A já pod tím nátlakem zmáčkl spoušť. Ale trefa směřovala do jeho ramene.

,,Sakra neumíš mířit lépe?“ Řekl Hugo

Odpověděl jsem mu, že umím, ale že chci taky odpověď. A obrátil jsem se na starostu, možná mého tátu.

,,Je to pravda?“ ,,Co tu říkají?“ Zeptal jsem se.

,,Asi je, jestli jsi syn té c…, která tě někde ukryla, abych tě nenašel.“,,I když jsem jí mučil, tak neprozradila, kde jsi!“ ,,Na tolik tě měla ráda, že se radši nechala kvůli tobě zabít.“

Tohle rozproudilo mojí krev v žilách a uhodil jsem ho pistolí, až mu tekla krev.

,,Tak tohle si neměl říkat!“ Celou dobu jsem si myslel, že to byla nějaká nevím co a ona přitom kvůli mně zemřela. Proto mě nejspíš dala do kláštera, aby ze mě byl lepší člověk, než je můj otec. A já tak klášter nenáviděl. Proklínal jsem tu chvíli, kdy se ze mě stal tento člověk.

Teď už jsem neměl co ztratit, kdybych ho nechal žít, zabil by nejspíš on mě. Tak že mi nezbylo nic jiného, než zmáčknout tu spoušť….. Trefil jsem ho přímo do hlavy, aspoň to měl rychle za sebou…

Kluci mě začali chválit, jaký jsem frajer. Jenže já jsem měl takovou zlost, že jsem obrátil pistoli na ně.

,,Co to děláš?“ Ptali se zděšeně.

,,Proč jste mi neřekli, že vlastně jdete vykonat svoji pomstu a navlíkli mě do toho.“ Křičel jsem na ně.

,, A ty by jsi šel do toho s námi, kdybys věděl, kdo to ve skutečnosti je? Zeptali se

Odpověď jsem neznal, ale jediný co jsem věděl, bylo to, že se jich musím také zbavit. Zmáčkl jsem tedy spoušť a to hned dvakrát….

Seděl jsem nad nimi a říkal si, že kdyby mě chytli , dali by mi nejméně elektrické křeslo. A tak jsem v ruce svíral tu pistol, která mě odsoudila k záhubě. Zabil jsem tátu, který si to možná zasloužil a dva své kamarády. Nasedl jsem do auta a rozjel se naposledy vidět krásu města.

A tak jsem napsal tento dopis, aby ten kdo ho bude číst, věděl, že člověk je vždy strůjcem svého osudu. A tak svůj život ukončím, pod tíhou svědomí, skokem z této budovy, kde člověk pozoruje krásu tohoto města…

A skočil…

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    mrMatoskah 12 prosince 2008 v 12:44

     Haha,no,tak zase ja budu pomlouvat:)

    Jak uz bylo receno,pribeh jako by se odvijel ve stredoveku ( a to ne kvuli klasteru) Potom takovy nelogicnosti jako ” Po 2 letech mě pustily, bylo my už 18 a cítil jsem se dospěle.” a chvili na to “Byl jsem rozhodnutý, že už musím dospět.” nebo z eby clovek co se vrati z vezeni na potkani vypravel svuj pribeh,zvlast s takovou minulosti?!

    A co je teda nejveci hovadina,ze by svoje dva spolecniky nazyval ” kluci”:)

    ( to je to ,ze povidku psal clovek nezneho pohlavi:)

    +nake gramaticke chyby,ale to je celkem jedno:)

    Povidka celkove neni spatna,ale neni dostatecne drsna a pochmurna na nto jaky ma pribeh…

Nový komentář