Carol seděla s rukama v klíně se skloněnou hlavou. Prsty si přejížděla po snubním prstenu, a nepřítomně zírala pod sebe. Dýchala velice těžce, hruď se jí zvedala nahoru a dolů, jakoby ji každý nádech a výdech zabíjel. Bolest ze ztráty pro ni byla až příliš silná, než aby její srdce uneslo náhlou záplavu emocí a nářku. Pouze nehybně seděla s kamenným výrazem ve tváři. James věděl, že jednou to ze sebe dostane. I pro něj byla ztráta dcery velká, stejně jak pro jeho ženu. Sám se s tím doposud nevyrovnal, bylo na to příliš brzy. V tuhle chvíli, mu větší starost dělal její hypnotický stav. Naprostá apatie ho děsila. Doufal alespoň v malé zavzlykání, ale nic.

Prsten začala svírat tak, že se jí pomalu zarýval do kořene prstu. Pustil jednou rukou volant a pohladil Carol po ruce. Paže se jí uvolnily, okamžitá reakce na jeho dotyk ho potěšila. Dala si jeho ruku do dlaní, držela ji pevně, jako poslední záchranu na tomto světě. Byla v tom cítit vzájemná láska. Věděli, že stále mají jeden druhého, doteď si byli po boku a oporou.

Každá sekunda se zdála jako věčnost, přetrvávající ticho v autě vnímali jako velkou, stále se zvětšující díru nicoty. Mlčení, čím bylo delší, tím bylo těžší ho prolomit. Cesta, kterou jeli k domovu, se najednou zdála jiná. Ulice, i tváře lidí, které denně potkávali, se změnily. Vše bylo temné, smutné. Ani závan větru nerozehrál ten známý šustivý orchestr listů na stromech. Všechno ztratilo své kouzlo. Slunce mizelo někam daleko za obzor, stíny lidí byli dlouhé a znetvořené. Jamesovi běhal mráz po zádech. Přejížděl ty děsivě protáhlé přízraky a v hlavě slyšel nářek každého z nich. Utrpení, které tolik let v sobě dusil, jako by se skrze ty temné, ohyzdné karikatury dostávalo na povrch a získalo hmotný tvar. Zrychlil, silnice byla rovná a obzor ho jen nabádal sešlápnout plyn. Více a více…SILNĚJI! Ať se všechna ta bolest vytratí a zanechá ji za sebou jako pomyslnou krvavou stopu! Nenáviděl celý svět, nenáviděl všechny lidi v něm. Zuřivě sevřel čelisti, rty se mu ztenčili tak, že byly jen sotva patrné. Měl zlost, nevěděl jak jinak svůj hněv dostat ven. Ručička tachometru dvojnásobně přetáhla nejvyšší povolenou rychlost.  Zběsilá jízda mu přinášela větší potěšení, než by sám tušil. Carol byla stále jako omámená. Nezaznamenala sebemenší změnu ve stylu jízdy. Kdysi dávno hezky vyčesané vlasy do drdolu, jí začali díky prudkému větru z okýnka vyklouzávat ze sponky a padaly ji do tváře. Ruce měla stále v klíně a mnula šperk. James držel vysokou rychlost, dokud to šlo. Věděl, že se před ním brzy objeví zatáčka, ale i tak si do poslední chvíle chtěl užít tu moc nad strojem. Pocit naprosté volnosti ho naplňoval a dodával mu sil. Věděl, že sílu bude potřebovat, také naději ale především Carol.

Ulice Parkley ve které bydleli, byla při jejich příjezdu téměř ponořená do tmy. Byl teplý letní večer, ale kupodivu nebyla na ulici ani noha. Pouliční lampy se právě rozžehnuty a zesilovaly svoji záři kolem sebe, skoro jako by se předháněly, která osvítí větší část chodníku. Náhlý nával retardérů, donutil Jamese projíždět ulici opatrně a zvolna. Co pár metrů se před ním vynořovaly jako nízké náspy hrobů. Ironie okamžiku ho nutila ke zvrhlým představám. Snažil se nepodléhat myšlence, že přejíždí přes hrob své vlastní dcery. Krutá idea ho donutila se párkrát silně udeřit do hlavy.

„Kurva!" vykřikl zíraje na zákeřné zjevení na silnici. Nechtěl tohle svinstvo v hlavě, styděl se za tu vidinu, co mu prožírala mozek. Podíval se na svou ženu, ta měla zavřené oči a zdálo se, že spí. Jedině spánek ji mohl na nějakou dobu vysvobodit od myšlenky na Amy a to jí v tuhle chvíli pekelně záviděl. Za chvíli ji ale stejně musel vzbudit.

Střecha domu na konci ulice vyčnívala do šedavé oblohy, jako hrot šípu. Blížili se k příjezdové cestě, branka byla od rána stále otevřená. Nedivil by se, kdyby v tom spěchu zapomněli zamknout celý dům.  Garáž se mu nechtěla otevírat, tak zaparkoval u ní a vytáhnul klíčky ze zapalování. Sledoval, jak palubní deska zhasla a sní vše kolem. Promnul si unavené oči, odepnul pás a naklonil se ke své ženě. Pohladil ji po rudých vlasech a sledoval, jak se pomalu probírá. Poprvé za celou tu dobu mu věnovala krátký pohled, který ho bodl až u srdce. Tonul v jejích nešťastných očích jak ve studni bolesti. Byla v nich vepsána celá minulost, kterou si ač nechtěl, začal vybavovat. Sklopila zrak a osvobodila ho od uhrančivé síly svého pohledu. Rozklepanou rukou si shrnula z tváře rozcuchané vlasy a dala je za ucho. Snažila se zvednout, ale byla příliš slabá, obešel auto a pomohl jí ven. Nastavil rámě a vedl ji směrem ke vstupním dveřím domu. Kamenitá cestička se jí několikrát snažila zlomyslně podrazit nohy, ale Carol postupovala s jistotou v Jamesově závěsu a o nějaké výmoly se nestarala. Už byli téměř u dveří. Začal opět uvažovat, jestli jsou zamčené. Byl by rád, kdyby přece jen dnes nebyly. Přišlo by mu to vhod, neboť klíče měl hluboko v kapse a za levou paži se mu opírala jeho žena. Dveře však byly zodpovědně zabezpečeny a tak přece jen musel sáhnout do kapsy a odemknout. Trvalo mu to dvakrát déle než obyčejně. Otevřel dveře a pustil ji dovnitř, vstupovala velice pomalu, skoro jako by jí dům nepatřil i on sám se cítil jak nezvaný host. Zastavil, podíval se zpět na auto, zmáčkl na klíčích dálkové zamykání a sledoval, jak toho večera naposledy zablikalo a jemně škytlo do tmy.

—

Jak se všechno tak známé a patrné může najednou jevit tak odlišné a zmatené. Přesně to cítil James i Carol jakmile vstoupili do domu. Jakoby nic nebylo na svém místě. S nábytku čpělo něco podivného, něco co sem rozhodně nepatřilo. Podivné pachy se linuly celým domem. Pokoje působily menší a vytvářely nepříjemný pocit stísněnosti. Zdálo se, že už tu pro ně není místo. Namířili si to do obýváku. Pohovka se stala jejich útočištěm a s velkou úlevou se ponořili do její měkké náruče. Osvětlení z ulice si našlo skulinku skrze zatažené závěsy a vytvářelo nažloutlý pruh, který se táhl po koberci. Chvíli jen tak seděli a vnímali to nesnesitelné ticho, které v domě vládlo, až pak se Carol na Jamese otočila a přes stáhlé hrdlo řekla „Proč?" James uviděl, jak se jí v koutku oka leskne první slzička.  Zhluboka se nadechla k dalšímu slovu, ale už ho nestačila říct. Vypukla v zoufalý pláč a padla Jamesovi do náruče. Tiskl ji k sobě tak pevně, jak jen mohl. Poslouchal hlasité srdcervoucí vzlykání. Cítil až do morku kostí, jak jím prostupuje veškerá bolest co Carol v sobě má. Vnímal její zrychlený dech, který provázel nekonečný nářek. Celé tělo měla napjaté, v křeči mu zarývala nehty do kůže na zádech. Darmo počítat kolik hořkých slz vyplakala. V celém, do tmy pohlceném domě se ozývalo jen její žalostné zajíkání. Hladil ji ve vlasech tak dlouho, dokud pláč neustal.  Utřela si poslední slzy z tváří a pomalu se od Jamese odtahovala. Zvedla hlavu a podívala se na něj. Pohlédl hluboko do jejích hnědých očí. V šeru se zdály skoro až černé, hleděly na něj dva černé lesklé diamanty a hledaly útěchu, kterou jim on dát nemohl. Alespoň ne tu, o kterou její zoufalý pohled žádal. Neuměl vrátit čas, ale tak zatraceně rád by to udělal. Zaprodal by duši peklu, jen kdyby jim to Amy vrátilo.

„Chybí mi" řekla Carol „chci jí zpět" v její prosbě bylo něco dětinského, něco co tomu dodávalo na roztomilosti. James cítil lítost, nikdy před tím neviděl svou ženu tak zranitelnou. Snažil se ji znovu obejmout, ale Carol se tentokrát nenechala. Ruce si složila na prsou, silně si skousla ret a chvíli se zdálo, že začne opět plakat. Zadívala se na protější stěnu a řekla „Nemuselo se to stát a ty to víš!" V jejím hlase nebyla ani nepatrná známka poklesnutí. Naopak, zněla velice přísně. James nepochopil její obvinění a náhlý zvrat v chování. Chvíli seděl jak zaražený a pak řekl.

„Ale miláčku, nebyla to naše chyba, udělali jsme vše, co se dalo."

„Právě, že jsme neudělali vůbec nic! Nebyli jsme tu pro ni, když nás potřebovala!"

„Carol, vždyť ani nevíme, kdy přesně to všechno začalo, jak jsme jí měli pomoci, když nám nic neřekla?"bránil se

„Nevím, třeba byla příliš malá, než aby ona sama pochopila co se s ní děje." To už Jamesovi došly slova a věnoval jí pouze tichý povzdech. Schovala si tvář do dlaní.

„Měla jsem být lepší matkou… ale nedokázalo jsem to." Zněla velice tiše a smířeně. Nevycítila, kdy ji Amy potřebovala a to ji trápilo nejvíc. James se snažil najít ty správná slova útěchy, ale nebylo tu nic, čím by utěšil sebe, natož svou ženu.

— 

Plynula hodina za hodinou, ztráta ponětí o čase se stala nezbytnou součástí celé situace. Mlčení a potemnělé prostory působily nanejvýš depresivně. Celý dům halilo smuteční roucho. Za okny byla hluboká noc. Pouliční lampě přispěchal na pomoc měsíc, také si našel malou skulinku mezi závěsy a hrůzostrašnou namodralou září dal stín všemu, co mu stálo v cestě napříč místností. Vše odpočívalo s děsivým klidem. Stará prkna v podlaze čas od času suše zapraskala a narušovala posvátné ticho. Krásu tohoto okamžiku by ocenil jedině psychicky narušený člověk. Úcta, kterou James a Carol cítili ke všemu, co v domě zbylo po dceři, jim nedovolovala se ani hnout a narušit tím a vážnost chvíle. Dýchalo to na ně ze všech stran. Teprve, až se vzduchem prohnalo vzdálené zaštěknutí psa, se Carol odvážila pohnout a šeptem řekla.

„Prosím, pojď se mnou nahoru. Ráda bych byla na chvíli v jejím pokoji" Jamese tento výrok poněkud zaskočil.

„Myslím, že to není dobrý nápad zlato, půjdeme raději do postele a pořádně se vyspíme, určitě je dost pozdě" a mrkl přitom na hodinky, ukazovaly 02:14.

„Potřebuju být někde, kde bývala nejraději a v tom pokoji trávila všechen čas, však víš." Snažila se ho zviklat. I když věděl, že v tento moment to ani pro jednoho nebude příjemné, tak se oba vydali směrem k jejímu pokoji. Schodiště se nacházelo hned za rohem, od obývacího pokoje. Při pohledu na něj se zdálo nekonečné. Poslední schod nebyl už vůbec vidět, horní patro se nořilo do úplné tmy. Stáli pod ním a ani jednomu se nechtělo udělat první krok. Byla to jakási hranice mezi nimi a dcerou. Carol se dotkla zábradlí s takovou opatrností, jakoby ji snad mohlo popálit. Po delším zaváhání zdvihla nohu a našlápla na první schod. James ji následoval. Kráčeli opatrně a pomalu. Každým krokem se víc a víc halili do ztemnělé chodby v horním patře. Před Carol už byly jen poslední tři schody. Ztrácela odvahu pokračovat. V dálce se ozvalo opětovné štěknutí, s ozvěnou se šířilo dále do prázdných ulic. Udělala poslední tři kroky. Po paměti nahmatala na zdi vypínač a rožnula. Oba museli párkrát zamrkat, než si zvykli na světlo. James ji stále nechával jít první. Po levé straně byly vidět dvoje dveře. Jedny vedly do jejich ložnice a ty druhé, hned naproti přes chodbu, do pokoje Amy.  Ve skrytu duše doufal, že zahne ke dveřím od ložnice a tím tahle únavná noc skončí. Jenže Carol stanula před dveřmi s velkými barevnými písmeny, které říkaly pravý opak. Bylo tam napsáno, „AMY". Pohladila velké zelené písmeno A, poté ji ruka pomalu sjíždět po bílém dřevě až na kliku a s tichým zaskřípěním je pootevřela. Vůně z pokoje, která se dostala k jejímu nosu, rozbouřila všechny smysly a podlomily se jí kolena. James ji okamžitě zachytil.

„To by stačilo! Pojď od těch dveří." Natáhl se na kliku a zpět dveře přibouchl. Carol lapala po dechu, a aniž by se bránila, nechala se odvést do ložnice k posteli. Celou věčnost trvalo, než na sebe dala noční košili. Lehli si pod přikrývku. Potřebovala být Jamesovi co nejblíže. Přitulila se k němu a zašeptala mu do ucha.

„Moc tě potřebuju, neopouštěj mě prosím" Horká slza se vsákla do polštáře. James ji políbil na čelo a láskyplně objal. Spali hluboce, a hluboký spánek beze snů očisťuje mysl. Alespoň to vždycky říkávala Amy. Naposledy se ozvalo psí štěknutí, ale už tu nebyl nikdo, kdo by jej slyšel.