Superman-pomáhá nebo škodí?


Karin ležela v posteli a poslouchala mp3. Myslela přitom na kluka, kterého již dlouho milovala. Najednou uviděla záblesk. Vyšel z mp3 a potom uviděla temnou postavu. Rychle zamrkala a když se podívala znovu na místo kde temný stín viděla, už tam nic nebylo. „To je asi tou únavou.“ pomyslela si. Bylo to dost pravděpodobné, jelikož dnes musel vstávat po dlouhé době do školy, a tak byla unavená. Když konečně po dlouhé době usnula, zdály se jí divné sny, ale ráno si nemohla vzpomenout, co se jí to vlastně zdálo.

 

Pořád musela myslet na ten záblesk a tu podivnou postavu, kterou viděla večer. Ale viděla to vůbec? Nebyl to pouze sen? Ve škole se kamarádkám nesvěřila. Kdoví, co by si o ní pomyslely. Nejspíš něco jako že jí šplouchá na maják, jak se říká. Pořád na tu postavu myslela. „Nešil. Nebo se dostaneš do blázince.“ Říkala si sama pro sebe. A pak ho uviděla. Toho úžasného, božského a nejlepšího kluka na světě. Patrika! Stál na chodbě u okna a zavolal na Karin: „Ahoj!“ odpověděla mu a chtěla se na něj usmát, když v tom v okně za Patrikem uviděla tu siluetu ze včerejška! Úsměv jí stuh na rtech a zatvářila se vystrašeně až podivně. Patrikovi kamarádi se začali smát, ale Patrik se na ni díval tak nějak tajemně.

Kolem šla Karinina kamarádka Ida a všimla si jejího výrazu. Zatřásla s ní a Karin se jakoby probrala. Když se pak Ida ptala Karin co se stalo, že se tvářila tak vyděšeně a byla tak ztuhlá, tak Karin jen řekla: „To nic.To byl jen…no byl to…..oční klam způsobený odleskem slunečních paprsků.“ Tahle odpověď Idě moc nevyhovovala, to přece není Karinin styl mluvení. A nebyla sama komu tato odpověď nevyhovovala, také Karin si uvědomila co řekla a jak to řekla. Takhle ona přece nemluví. Pak na to ale přestala myslet. To samé, ale neudělala Ida. Přemýšlela nad tím celý den, ale nikomu o tom neřekla. Měla pocit, jako by to byla zrada vůči Karin.

 

Když Karin přišla ze školy domů, hned si zapnula počítač, a hned se přihlásila na ICQ, kde měla plno přátel, se kterými se neznala osobně. Možná právě proto jim toho říkala víc, než lidem které znala.Ale neříkala jim úplně všechno,to zas ne. Nedávno se seznámila na chatu s milým klukem, který měl přezdívku Superman. A protože si měli pořád o čem psát, pokračovali s tím i na ICQ. I tentokrát se mu svěřila se svým zážitkem z předešlého večera. Chatování má jednu velkou nevýhodu. Nikdy nevíte, s kým si píšete. A to nevěděla ani Karin.

„Víš, včera večer se mi stala taková divná věc.“ Začala svůj zážitek líčit „kamarádovi“ z chatu. Když mu vše řekla, čekala, že jí napíše zase nějakou vysvětlující a dlouho odpověď, tak, jak to dělával. Dnes to ale bylo jinak. Napsal pouze: „ Nemysli na to. Ještě máš čas.“ A  hned se odhlásil. Bez rozloučení. „Čas? Jaký čas?“ptala se sama sebe Karin. Nechápala, jak to Superman myslel. Karin byla zmatená a nic nechápala. Když se blížil večer, začala se Karin bát. Místo toho, aby seděla ve svém pokoji na počítači, tak šla k rodičům do obýváku, a chtěla se s nimi dívat na nějakou komedii. Rodiče byli pro. Když film skončil, rodiče si šli lehnout a Karin šla k sobě do pokoje.

Ale ještě nešla spát. Měla strach zůstat po tmě, atak si nechala rozsvícenou alespoň malou lampičku. Velké světlo nemohla nechat rozsvícené, protože by přivolala rodiče, a musela by vysvětlovat, proč má rozsvícené velké světlo. A to se jí nechtělo. Bála se, že by mohla zase vidět tu postavu. Četla si ještě knížku, když v tom jí zhasla lampička. Karin se vyděsila a rychle běžela rozsvítit velké světlo.

Nikdo tam ale nebyl. Všimla si ale, že lampička je vypojená ze zásuvky. To jí ale nepřišlo moc divné, jelikož lampička byla zapojená u postele, a kdyby do toho kopla, tak se klidně mohla vypojit, Už se jí to několikrát stalo. Lampičku zapojila zpátky, a četla si dál knížku. Byla v posteli, ale neležela. Seděla v tureckém sedu. Lampička začala najednou blikat, potom se rozzářila tak, že to Karin oslepilo, a nakonec zhasla úplně. Karin opět vyběhla rozsvítit velké světlo. Pak si všimla, že v lampičce praskla žárovka.

 

Když se otáčela, uviděla, jak se kolem jejích balkónových dveří, vedoucích na terasu a do zahrady, něco mihlo. Mohlo to být cokoliv. Mohl to být pes, kočka, nebo třeba nějaký igelit. Otevřela balkónové dveře a vyšla ven. Přestože byla tma, viděla moc dobře. Hvězdy svítily velmi jasně, a měsíc byl ten večer v úplňku. A pak si všimla, že na opačné straně zahrady je nějaký stín. „Nejspíš nějaký zatoulaný pes. Máma bude vyvádět, jestli pošlape záhonky.“ Prorokovala Karin. Chtěla už zajít do domu, ale něco ji zdrželo. Jakoby zapomněla, co chtěla udělat, a tak si alespoň našla souhvězdí Malý a Velký vůz, a potom ještě Velkou medvědici. Ještě jednou se podívala po celé zahradě a už chtěla jít. Ale v tom si všimla, že ten stín, o kterém si myslela, že je to toulavý pes, se začal zvětšovat. Místo toho, aby se schovala do domu, si nazula pantofle, a šla pomalu k tomu stínu. Byla to postava. Vypadalo to, jako by na sobě měla černý plášť. Když už byla hodně blízko toho stínu, uviděla mu do tváře.

 

„Patriku? Co tady děláš tak pozdě? A proč máš na sobě ten plášť?“ Patrik se pousmál.
„Trochu moc otázek najednou nemyslíš? Ale když chceš, odpovím ti na ně.“
Karin se mu nedočkavě dívala do očí. „Tak povídej.“ Pobídla ho.
„Dobře.“ Řekl jen,a krásně se na ni usmál.
„Takže co tady dělám. Dělám tady to, že se vykecávám s jednou fajn holkou.“ Zase se pousmál.
„Ale proč jsi přišel?“ Nechápavě se na ni podíval. A zase ten úsměv.
„Ty to nevíš? Přece abych tě viděl.“
Aha, takže Patrik ji chtěl vidět. To je super! Myslí na ni.
„A proč máš ten šílený plášť?“
Patrik na chvilku znejistěl, ale pak se zase usmíval.
„No víš, naši pořádají nějakou oslavu pro známé a já musel hlídat jejich malé děti. A tak jsem si s něma hrál na Supermana.
„Nevěděla jsem, že si takhle hraješ s dětmi.“ Karin se pousmála při pomyšlení, že je Patrik Superman.
„Jdi už spát.“ Řekl najednou Patrik. „Čas už ubíhá.“ Čas? Co s tím časem pořád všichni mají? Nejdřív Superman, a teď i Patrik.
„Čas? Jaký čas?“ Zeptala se. Patrik se tvářil velmi vážně.
„Neptej se, a jdi spát. Času moc nemáš.“ Karin znervózněla.
„Ale jaký čas? Na co nemám už moc času?“ Patrik se zase usmál.
„No přece do té doby, než budeš vstávat. Jinak budeš zítra ospalá.“
On je tak ohleduplný, pomyslela si. Řekli si jenom „dobrou“ a Karin šla zpátky domů. Když se ještě otočila, aby se podívala na Patrika, tak už ho tam neviděla. Musel běžet, jinak by ho tam ještě viděla. Asi musel spěchat zpátky na oslavu.

Díky Patrikovi úplně zapomněla na ten stín. Ležela a myslela na to, jaký by to bylo, kdyby s Patrikem chodila. Poslouchala krásnou, zamilovanou písničku. Už usínala, když někdo vešel do jejího pokoje a rozsvítil světlo. Byl to otec. „Karin, musím s maminkou rychle do nemocnice, asi má zánět slepého střeva. Tak tady budeš nějakou chvíli sama, ano?“ Karin měla o maminku strach. „ Jo jasně neboj. Nejsem malá, zvládnu to. Hlavně už jeďte ať tam jste co nejdřív.“ Karin zase nemohla usnout. Bylo hodně po jedenácté hodině, když se to stalo. Balkónové dveře se začaly otvírat. Pak zafoukla vítr a…..

„Pomóóóóc!“ začala křičet Karin. Byl tam ten temný stín, ta tajemná postava. Plášť mu vlál ve vítru, který do pokoje foukal otevřenými dveřmi, a vypadalo to, jako v nějakém hororu. „Vzbuď se, vzbuď se.“ Říkala si Karin. Byla k smrti vyděšená. Za posledních 24 hodin je to už po druhé. Podle vlasů, které byla schopna poznat v měsíčním světle, zjistila, že je to kluk nebo muž. Vytáhl něco z pod pláště, a zvedl to nad hlavu. „Panebože, to je přece nůž.“ Zašeptala Karin. Začal se k ní pomalu přibližovat, a nůž namířil přímo proti ní. Karin začala couvat, ale ten člověk šel pořád blíž a blíž.

A pak..mu měsíc osvítil tvář, a Karin uviděla jeho tvář. Přestože byla vyděšená, nemohla si nevšimnout, jak je ten kluk krásný. Koho jí ale připomíná. A pak jí to došlo. Vždyť ten kluk je Patrik!
„To ne! Patriku, řekni, že to je jenom sen! Prosím!“ Karin se rozbrečela. Její tak dokonalý Patrik. Tohle by přece neudělal. Nemůže!!! Patrik se začal smát.
„No tak Karin, nejsme malé děti. Copak sis vážně myslela, že k tobě něco cítím? Nebuď naivní. Nechápu, že holky to zatím všechny braly přes city. Byly to takové slepice. Za nic nestály. Ale ty jsi byla jiná. Přemýšlel jsem, čím jsi tak jiná. A pak, mi to došlo.“
Na chvíli se odmlčel, a potom zase začal mluvit.
„Tvé oči. Jsou tak jiné. Tak krásné. Ale ani to neovlivnilo, abych se do tebe zamiloval. I když, musím uznat, že jsem si jednu dobu nebyl jistý tím, co k tobě cítím. Ale to už je jedno. Jak jsem už řekla, máš krásné oči. A ty oči já chci! Pouze tvoje oči, nic víc, nic míň!“
Po Patrikově dlouhém a skoro až děsivém monologu se Karin rozbrečela ještě víc, a chtěla z pokoje utéct. Patrik ji ale zadržel. „Nikam nepůjdeš! Je ti to jasné?!“
„Patriku, prosím tě.“ Hlesla Karin. „Á Karin mě prosí.“ Začal se nepříjemně smát.

 

Karin se rozhodla během vteřinky. Rozběhla se a vyběhla na zahradu. „Tam budu mít větší šanci mu utéct.“ Pomyslela si Karin. Ale zapomněla na jednu podstatnou věc. Patrik pokaždé vyhrál na škole 1. místo v běhu. Během chvilky ji doběhl, ale nezastavil ji tak, že by ji chytl za ruku nebo podobně. Bodl jí nůž do boku. Karin zařvala bolestí. Potom jí Patrik podkopl nohy a ona spadl ona spadla na zem. Klekl si nad ní, takže nemohla utéct. Už ani nebrečela. Ale pořád ještě doufala, že to je jen zlý sen. Ale nebyl. Odtáhl ji ke garáži, a tam ji svázal provazem, který tam měl nejspíš nachystaný. Do pusy jí nacpal nějaký hadr. A potom vzal opět nůž a…Blížil se s ním jejímu obličeji.

Karin se snažila křičet, ale kvůli hadru to nešlo. Patrik dal nůž k jejímu oku a…..vyřízl ho. Byla to tak strašná bolest. Karin vyhrkly slzy do očí a zařvala. Tentokrát se jí to podařilo, když měla v puse ještě pořád hadr. Všude bylo plno krve a Karin děsně bolela hlava a třeštilo jí v ní. A pak se stal zázrak. Karin si všimla že k domu přijelo auto. Zařvala ještě jednou. Patrik byl k příjezdové cestě zády a tak si ničeho nevšiml. Byl to Karinin otec! Když uviděl co se tam děje, rychle se rozběhl, skočil na Patrika a zmlátil ho. Potom se podíval na Karin a nemohl uvěřit vlastním očím. Chybělo jí jedno oko. Byl to opravdu hnusný pohled. Rychle zavolala sanitku a Karin rozvázal. Potom provazem svázal Patrika, který byl tak trochu v bezvědomí, a zavolal i polici. Sanitka přijela zároveň s policajti a rychle naložili Karin do vozu a jeli s ní do nejbližší nemocnice. Patrika odvezly na polici, kde měl všechno vysvětlit.

Karin žila sice jenom s jedním okem, ale zato s jistotou, že toho úchylka Patrika už nikdy neuvidí. Patrika zavřeli do vězení na 10 let. A Karin se s rodiči odstěhovala do úplně jiného města.

Ale přesto nebyla vyřešená ještě jedna věc. Kdo byl Superman, který se od té osudové noci na ICQ neobjevil?

Sdílejte článek

Nový komentář