Super odpal!


1


Byl 10. červen roku 1960. Na nebi nebyl ani mráček a odpolední teploty se vyšplhali až na třicet stupňů Celsia. To byla skvělá příležitost pro všechny obyvatele městečka Hillbrook, jak oslavit začátek letních prázdnin. Některé rodiny sbalili piknikový koš a odjeli k nedalekému jezeru Clayton. Jiní strávili celý den ve svých zahradách, kde se důkladně starali o vysušené záhonky rostlin. Většina lidí, však zůstala mezi chladnými zdmi svého domova, kde zatáhli žaluzie, aby dovnitř nepronikaly sluneční paprsky, zapnuli elektrický větrák a neustálé popíjely zázvorovou limonádu s ledem. Program dvanáctičlenné party, kteří se nazývali "Ďáblové", byl však zcela odlišný. Všichni hrály baseball.
Jako hříště použily malý travnatý plácek tvaru obdélníku, který se nacházel na okraji parku a z  části ho lemovalo zrezivělé pletivo. Hned za ním se už rozprostíral hluboký les a tok řeky Anglladash. Nebylo to sice ideální místo pro hraní baseballu, ale chlapcům to stačilo. Stejně tak i jejich sportovní vybavení nesplňovalo ideální podmínky. Speciální výstroj neměl nikdo, pokuď tedy nebudeme počítat modrou kšiltovku New York Yankees, kterou na své hlavě hrdě nosíval dvanáctiletý Jack Boyd.
Všichni běhali v  obyčejných teniskách a jejich vyhublá těla mnohdy zakrývala jen potrhána trička a onošené jeansy s ustřiženými nohavicemi, aby v nich nebylo teplo.
Pálku měli jen jednu, dřevenou a navíc pro většinu z nich, i  dost těžkou. Baseballovou rukavici měl jen kačer, přičemž helmy nebo chrániče neměl nikdo. I tak ovšem ke zraněním docházelo jen vyjímečně. Jednou si během hry jeden chlapec vyvrknul kotník, ale jinak se kromě několika škrábanců a modřin, nikdy nikomu nic nestalo.
Již v minulosti společně svedli mnoho basebalových bitev, ale tato hra byla jejich první od začátku prázdnin.

 

2

 

"Out," oznámil obrýlený nahazovač Peter Patt a jedenáctiletý Tom Garlinton se zklamaně odebral na okraj hřiště. Pálku podal následujícímu hráči, Eddie Quinovi, přezdívanému "Střela". Ten byl mezi chlapci známý svojí nebývalou rychlostí, kterou dokázal na krátkou vzdálenost vyvinout. V pálení byl ale jen průměrným.
"I  můj děda odpaluje líp než ty Tome, a to už je deset let po smrti," zavtipkoval někdo z protějšího týmu a všichni náhle vybuchli smíchy. "Trhni si," zasyčel Tom a svoje kostnaté tělo posadil do trávy. Podle názoru skoro celé party z nich byl v baseballu nejhorší. Neměl dobrý odpal, neuměl dobře nahazovat, chytat ani rychle běhat. Raději si doma četl nebo slepoval modely letadel, ale i tak byl se svými kamarády rád. Přesto, že na něj byli mnohdy až příliš krutí. Jediným, kdo se ho častokrát zastal byl právě "Střela" Eddie. "Neboj Tome, ja jim to nandám i za tebe," prohlásil Eddie a zaujmul odpalovačský postoj.
Peter Patt se připravil k nadhozu. Po vzoru baseballových profesionálů přikrčil pravou nohu a celou svojí vahou mrštil bílý míček směrem na Eddieho. Ten pohotově trhnul pálkou a míček odpálil do pravého rohu hřiště, za kterým se okamžitě rozběhl Jack Boyd. Mezitím však už Eddie dávno zahodil dřevenou pálku na zem a spěchal k první metě. Nohy mu kmitali jak olympijskému sprinterovi a ještě než stačil Jack míček hodit zpátky nahazovači, Eddie už stál na druhé metě. Rukama se opřel v bok a  zběsile vydechoval. "Tak se to má hrát !" řval někdo ze skupiny chlapců stojících na odpališti a v tom okamžiku Tom Garlinton pocítil velmi silnou touhu zažít od svých kamarádů stejné uznání. To už se ovšem na další odpal připravoval Brian Whitford, třínáctiletý a tím pádem i  nejstarší kluk z celé party. Jako jediný z nich, ve škole propadl a  zůstal v pátém ročníku, kde díky svým více jak 180ti centimetrům a  hmotnosti okolo 75 kilogramů, neměl sobě rovného. Děti se mu vždy raději klidili z cesty a za jeho zády ho nazývali "Buldozer Whitford." Kdyby se to Brian doslechl, tak by se určitě, jak rád říkal, rozhodl někomu "přemalovat xicht." Nejprve by toho syčáka chytl svými mohutnými pažemi, vypracovanými ze sekáni dřeva a pak by ho plnou sílou praštil do tváře. Tom vždycky v hlavě přemýval, že by to byl jak střet s lokomotivou.
Brian se pomalu dovalil až ke dřevěné pálce, chytl ji obouruč a opřel si jí o  rameno. V odpalování byl mistr, o tom nebyl pochyb. Když se mu podařilo trefit míček, skoro pokaždé letěl z hříště. Jinak byl ovšem dost těžkopádný a pohyboval se jak lidská předělávka tanku Tiger. "Teď něco uvidíte," hlásal,"To poletí až na stadión Yenkýjů !"
"Tak se vokaž frajere," odpověděl Peter Patt a jako v předchozím nadhozu, vyvinul sílu celého těla a mrštil míček na odpaliště. Ten letěl takovou rychlostí, že se ve vzduchu mihnul jak výstřel z pistole. Brian si nakročil svým mohutným tělem a máchl pálkou, která v jeho rukou vypadala jak bourací palice. Jeho pohyb připomínal spíš než hráče baseballu, nějakého násilníka, který chce úderem pálky zpacifikovat svého nepřítele. Tentokrát to, ale naštěstí nebyl člověk, co trefil, nýbrž bílý baseballový míček. Ten okamžitě po střetu s pálkou, vyletěl vysoko do oblak. Všichni na hříšti se na okamžik zastavili a vzhlédli nahoru, jako kdyby pozorovali prolétávající letadlo. Míček letěl pořád dál, daleko za hřiště a všem se v tu chvíli zdálo, že musel opravdu dopadnout až na stadión Yenkeeýjů. Větší a lepší odpal nikdo z nich, nikdy neviděl a asi ani neuvidí. Také proto všichni malý moment jen mlčky stály, neschopni jakéhokoliv pohybu. Hrobové ticho prolomil až sám Brian. "Pozdravuj ve Vesmíru," zakřičel a vydal se obejít hříště. Jack Boyd si sundal svou modrou čepici a obdivně hvízdl. "Jak si to udělal ? Ty máš snad v  rukouch místo kostí nějaký odpalovací zařízení ne?" Po chvilce se k  hlasitému odbdivu přidaly i všichni ostatní, až na Toma, který stále nehybně seděl v trávě a pozoroval hru. Když se konečně každý z party uklidnil a přesvědčil se, že to nebyl zázrak boží, začalo se nahlas přemýšlet o tom, kdo půjde pro míček. "Hej," zavoval Brian na sedícího Toma. "Jestli chceš bejt nějak užitečnej, tak hejbni prdelí a ten míček nám dones. My zatím budem pokračovat ve hře se záložním." Toma by tento povel obvykle naštval, ale i tak by ho raději mlčky splnil, než aby dostal od Briana nakládačku. Teď byl však naopak potěšen, že po dlouhé době může nějak pomoct partě, ve které je jinak spíš do počtu. "Jestli nebudu muset až na stadión Yenkýjů, tak ho přinesu," odpověděl a vyhoupl se na nohy. "Fajn, hlavně ať ti to netrvá věcnost," dodal Brian a už se společně s ostatními začal vracet do původních postaveních ve hře. V  tom se ozval Eddie :"Půjdu s tebou, najdem to rychlejc."
"Ne, chci jít sám," rozhodl Tom. "Navíc, tým tě teď potřebuje," dodal a pomalu se začal vzdalovat od skupinky svých přátel směrem do lesa k toku řeky Anglladash.

 

3

 

Hlasy a smích kamarádů, Toma provázely až k okraji hřiště, ale jakmile vstoupil na pomezí hustého lesa, tak je přestal vnímat. Nyní slyšel jen zpěv ptáků, bzučení otravných komárů a nějaký zvláštní dunivý zvuk, který neuměl s jistotou určit. Rozhlédl se, aby našel jeho zdroj, ale viděl jen nekonečnou řadu smrkových stromů a mechem pokrytou zem. Bezprostředně před ním se nacházela stráň, zhruba pod úhlem 45 stupňů. Tu nemohl nijak obejít, takže mu nezbývalo než ji seběhnout.
Pro lepší stabilitu zvedl dlouhý klacek, jenž mu ležel u nohou a při scházení dolů si jím jistil postup. Když konečně stanul na rovné zemi, klacek zahodil a pokračoval dál do nitra lesa.
Tenisky, před chvíli ještě zářivě bílé od raního pulírování, byly nyní pokryty tenkou vrstvou hlíny, ale tričko a  jeansové kraťasy naštěstí zůstaly čisté. To bylo obzvlášť důležité, pokuď Tom nechtěl dostat od své maminky další ponaučení o tom, jak těžké je, když mu musí skoro každý den prát špinavé prádlo. Ano, je pravdou, že nesnášel tyhle přihlouplé řeči, kterými ho neustále kibycovala, ale zároveň si byl vědom, jak dobře se o něj stará. Otec se od nich odstěhoval, když Tomovi byli dva roky, a pak už ho nikdy neviděl. Z toho důvodu jeho matka musela zastávat hned dvě práce najednou, aby se uživili. Přes den prodávala v samoobsluze a večer chodila uklízet do nedaleké nemocnice. Nebyl to pro ni žádný med, ale byl to jediný způsob, jak dobře zajistit svého jediného syna, Toma Garlintona. Ten se nyní prokousával hlubokým lesem městečka Hillbrook a počítal svůj každý krok, aby ve chvíli, kdy míček najde, mohl alespoň přibližně odhadnout jeho vzdálenost od hřiště. Byl přesvědčen, že jeho zářivou bílou barvu nemůže přehlédnout. I tak ovšem sledoval okolní zem s nebývalou pozorností a  stále pokračoval vpřed.

 

4

 

Tom napočítal přesně 210 kroků, což muselo být při jeho dlouhých krocích, které teď dělal alespoň 100 metrů od začátku lesa. V ten moment před sebou spatřil postavu vysokého muže. Tyčil se jak vrcholek Himalájí na vzdálené mýtině, zhruba dalších 200 kroků od Toma. Ten i na tu vzdálenost dokázal se stoprocentní jistotou určit, co ten zdatný muž dřímá ve svých rukách. Byla to dřevorubecká sekyra. Ta v pravidelných intervalech dopadala na kmen vzrostlého smrku, ze kterého stále odlétávaly třísky do všech stran. Tomovi okamžitě docvaklo, že ten dunivý zvuk, jenž uslyšel při vstupu do lesa je právě ona mohutná sekyra, rozrážející smrkové dřevo.
Usoudil, že je dobrý nápad se dřevorubce zeptat, jestli náhodou neviděl okolo letící baseballový míček. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale jak Tom s  oblibou říkal :"Lepší špatná pomoc, než žádná pomoc." Trochu přidal na kroku, ale stále nespouštěl oči z okolní mechem pokryté země, aby míček náhodou nepřehlédl. Za moment už stanul na otevřené mýtině a jak správně odhadoval bylo to zhruba dalších 200 kroků od místa, kde muže poprvé spatřil. "Dobrý den" pozdravil a dřevorubec se náhle otočil. Bylo na něm poznat, že tu asi nikoho neočekával, ale netvářil se zle. Naopak, vypadal docela přívětivě. A to přesto, že se mu po hranaté tváři s  vráskami, táhla dlouhá jizva. Ta přidávala na jeho vzhledu dřevorubce. Více jak 190 centimetrů, 100 kilogramů, ruce jako lopaty, chlupatá hruď, která mu vyčnívala z rozepnuté, kostkované košile. Rukávy měl vysoko vyhrnuté a zelené flanelové kalhoty byly zastrčené do gumových holínek. "Nazdar kluku" odpověděl a zanechal práce. Obrovskou sekyru opřel o kmen smrku a sám si sedl na nedaleký pařez, kam se dovalil kráčivým krokem. "Neviděl jste někde kolem proletět bílý baseballový míček ? My s  kluka-," nedokončil větu, protože ho muž náhle přerušil. "Jo jasně, dopadl někam támhle," řekl a rukou plnou mozolů a šrámů ukázal na zhruba deset metrů vzdálený strom, pod kterým ležel míček odpálený Brianem "Buldozerem" Whitfordem. V ten moment Toma zaplavil pocit štěstí. Oči sklopil pod strom a okamžitě se k němu rozběhl. Už se viděl, jak za pár minut slavnostně vkráčí na hříště a zvolá :"Našel jsem ho, nejsem to já borec kluci ?" On sám byl přesvědčen, že je. Jen to o něm jeho kamarádi zatím nevěděli. Ale to se mělo brzo změnit.

 

"Mám takovej dojem, že se tam musel zavrtat jak dělostřeleckej granát." konstatoval sedící muž a Tom záhy zjistil, že má pravdu. Basebalový míček opravdu ležel pod smrkovým stromem, napůl zabořený v čerstvé hlíně."To mi připomíná vylodění 6. června roku Čtyřicet čtyři," pokračoval dřevorubec v řeči zrovna, když se Tom shýbal pod smrk. "Byl tvůj táta ve válce kluku ?", zeptal se muž zvídavě.
Tom už stál na nohou, míček držel oběma rukama a přejížděl po něm očima jestli je v pořádku. Naštěstí se mu nic nestalo. Teď, ale vzhlédl zpátky na dřevorubce a chystal se mu odpovědět. Nevěděl jistě, jestli se jeho otec George Garlinton, zúčastnil největšího konfilku v  dějinách světa, ale upřímně, bylo mu to jedno. "Myslím, že ne," řekl a  zakroutil hlavou. "Tak to ať děkuje bohu všemohoucímu. Já takový štěstí bohužel neměl. Ty hrůzy mě budí ze spaní každou noc." zamumlal muž a  trochu se při té představě rozklepal.
"Kluci mě už budou hledat. Musím jít, ale díky za pomoc.
"Jasně, není zač a hodně štěstí při hře," popřál mu dřevorubec na cestu a sám se vrátil zpátky k práci. Tom se otočil čelem k hustému lesu a svižným krokem si to namířil směrem na hříště, tentokrát však s bílým míčkem v  ruce.

 

5


Ušel sotva 20 kroků a z ničeho nic se obloha nad ním ošklivě zatáhla a v celém lese náhle potemnělo. Slunce zalezlo za tmavé mraky a dokonce začal foukat silný vítr. Teplota musela v okamžiku klesnout tak o deset stupňů, protože Tomovi na těle naběhla husí kůže a navíc to vypadalo, že každou chvíli začne pršet. Netušil jak je možné, že tak krásný letní den se během okamžiku mohl změnit na svůj pravý opak. Ale stalo se a on se s tím musel vypořádat. Přidal trochu na kroku, aby byl na hřišti dříve a ještě stihl své kamarády, kteří odtamtud budou určitě každym okamžikem odcházet.
Mýtina se za jeho zády rychle vzdalovala a s ní i rozlobené nářky dřevorubce, který nahlas bědoval na ošklivé počasí. Než Tom dorazil tak do půlky cesty, vítr už kymácel stromy ze strany na stranu a první kapky deště začaly pomalu dopadat na vyschlou zem městečka Hillbrook.
Bylo to zvláštní, Tom se v lese ještě nikdy nebál, a to i přesto, že jednou ním procházel krátce po setmění, když zapomněl hlídat čas během rybaření u  toku řeky Anglladash. Teď to, ale bylo jiné. Neslyšel zpívat žádné ptáky, a i když se snažil sebevíc zachytit byť sebemenší zvuky hlasů svých kamarádů, tak se mu to nedařilo. V lese bylo zkrátka najednou hrobové ticho, které přerušovaly jen dopadající kapky deště a usilovné foukání větru, jenž se mohutně opíral o kmeny smrků. Tom jen na malý moment pomyslel, že by se domů nemusel vrátit živý. Mohl by ho přece zavalit nějaký padající strom a jeho by našli s pusou doširoka otevřenou o několik dní později. "Tom Garlinton, nebohá oběť hrozné bouřky, která se prohnala městečkem Hillbrook," stálo by v novinách. Hned tuhle myšlenku zapudil a plnou silou se rozběhl na stráň pod hřištěm, kde ještě před dvaceti minutami, hrál baseball.
Boty mu sjížděli po  kluzkém mechu, takže si musel pomáhat rukama, které zarýval do mokré hlíny, aby vylezl nahoru. Když se mu to konečně podařilo, uslyšel první zahřmění. Bylo příliš hlasité, než aby ho mohl přeslechnout. "To my scházelo," povzdechl si nahlas, ale zároveň byl i potěšen, že už je konečně pryč z toho temného lesa, kde mohl klidně zemřít.
Rozhlédl se po hřišti, ale nikdo nikde. Byl přesvědčen, že jeho kamarádi už jsou dávno pod střechami svých domovů a on tu stojí zcela sám, mokrý až na kost, je mu zima a navíc se mu podařilo si zašpinit svoje předtím čisté oblečení.
Jak tam tak stál, najednou uslyšel dětský smích. To by za normálních okolností nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem nebyl tak hlasitý a navíc nevycházel z lesa, ze kterého před chvílí vylezl. Otočil se zpátky ke stráni a zvolal :"Je tam někdo ?". Za okamžik se mu dostalo odpovědi. "No tak Tome, pojď si s námi hrát," volali ty dětské hlasy. 

 

6

Tom s sebou zběsile trhl a v záchvěvu paniky zůstal stát na vrchu stráně jako přimražený. Nevěděl jestli, to co právě slyšel byl jen nějaký přelud nebo skutečnost. Jedna část jeho mozku mu napovídala, aby vzal rychle nohy na ramena a zmizel dřív než bude pozdě, ale jeho zvědavější část ho donutila setrvat na místě a znovu se nahlas zeptat :"Kdo je to ? Kdo to řekl ?" Nedostalo se mu odpovědi, což v něm vyvolalo úlevu, že se mu to celé muselo nejspíš jen zdát. Už se otočil, že se rozeběhne domů, když v tom se ty dětské hlasy ozvaly znovu a teď byly ještě blíž : "No tak Tome, pojď si s námi hrát."
Už neváhal ani sekundu a  rozběhl se směrem k zrezivělému pletivu, který pokrýval vrchní část hřiště. Srdce mu bušilo jak v rytmu nějaké rychlé hudby a adrenalin v  krvi mu rozostřil zorničky jeho modrých oči. Za okamžik už stanul před železnými dvířky, skrz které spolu s partou kamarádů pokaždé vcházel dovnitř. Nyní na nich byl z nevysvětlitelných důvodů visací zámek. Tom dveře křečovitě chytl oběma rukama a snažil se s nimi lomcovat, seč mohl, ale nic nezmohl. "No tak Tome, pojď si s námi hrát," zaslechl znovu ty dětské hlasy, které v něm podnítily ještě větší vůli dostat se pryč. Teď už začal do dveří i kopat. Až do chvíle než za svými zády uslyšel několik párů bot, jak čvachtavě dopadaly na zem. Stále se přibližovaly. Bál se ohlédnout. Měl strach z toho, co uvidí, ale něměl na vybranou. Otočil se.. a vykřikl hrůzou.

 

7

Bylo jich jedenáct a v podelné řadě se k němu stále přibližovaly. Blíž a  blíž. Vzrůstově odpovídaly šestiletým dětem, jen s tím rozdílem, že místo obličejů, měli jen hnijící cáry masa, skrz které prosvítaly bílé kosti. Mezi nimi se po desítkách plazily žlutí červi.
"No tak Tome, pojď si s námi hrát," ozvaly se znovu dětská monstra a tentokrát zvedly svoje mokvavé ruce před sebe a blížili se ke své jedenáctileté oběti. Jejich námořnická trička, ovinutá mořskými řasami v silném větru vlála jako americká vlajka.
Tom se na poslední chvíli rozhodl pro riskantní čin. Rozeběhl se na železná, dva metry vysoká dvířka. Okamžitě po nich začal šplhat jako horolezec, ale šlo to jen těžko. Náhle ho ovanul zkažený pach hnijícího masa, který mu připomněl městskou skládku, na kterou s kamarády často chodíval. Směsice uhynulých krys, fekálií a  měsíc starých odpadků. Jenže tohle bylo tak stokrát horší. Co ho však trápilo více byly malé pařátky, jenž se ho snažili za nohavice kalhot stáhnout zpátky dolů. Prudce vykopl a úspěšně se mu podařilo dostat z  jejich těšného sevření. Vylezl úplně nahoru, odkud už zbývalo jen seskočit na protější chodník. V tom okamžiku, tmavá oblaka rozčísl žlutý blesk a rozzářil celé hříště. Malá monstra si oběma rukama zakryla zbytky svého hnijícího obličeje a bolestně zasténala.
Blesk dopadl na památný dub, co tu stával už od 18. století a zapálil ho. Tom se lekl takovým způsobem, že se rukama zapomněl držet a jako tonoucí, ve vzduchu zamával rukama. Nebylo mu to nic platné. Ještě stihl z plných plic vykřiknout, než tvrdě dopadl na zem…

 

8

 

Světla v nemocničních pokojích už dávno zhasla a každé dítě na oddělení už spalo. Tom Garlinton nebyl vyjímkou. Ležel s ovázanou hlavou na nemocniční posteli a byl přikrytý bílou dekou, kterou měl natáhlou až k bradě. Na stolku s několika šuplíky, co stál vedle něj, ležel talíř se zbytky, jenž k večeři nedokázal sníst. Jeho matka, která v této nemocnici shodou okolností pracuje jako uklízečka, byla domů telefonicky informovaná ihned, jak Toma nalezl muž jménem Rick Turman, zhruba šedesátiletý knihovník, jenž byl v době bouřky na krátké procházce. Janne Garlintonová, matka Toma, odešla okolo deváté večer, kdy ji mladý doktor z noční směny, nakázal aby si šla domů odpočinout. Sice trochu protestovala, ale nakonec ihned poté, co políbila svého syna na čelo, odešla. Dveře Tomova nemocničního pokoje se od té chvíle už neotevřely, až do teď. Dovnitř vstoupila mladá sestřička Jennifer Cobbová, našlapovala pomalu, aby Toma nevzbudila. Došla až k malému stolku s kolečky, co stál vedle jeho postele a sebrala z něj špinavý talíř z večere. Při cestě pryč se ve dveřích objevila její starší kolegyně a ihned se s velkým zájmem zeptala : "Co se stalo tomu chlapci Jenny ?" Mluvila tiše, ale srozumitelně. "Spadl z plotu a  způsobil si lehký otřes mozku. Teď je stabilizovaný a spí, ale když ho přivezli a on se probral z bezvědomí, tak na otázku, proč ten plot přelézal, odpověděl, že ho pronásledovaly nějaké malé nestvůry." Na moment se odmlčela a pak znovu pokračovala, to už stála vedle své kolegyně mezi dveřmi. "Doktor sice ještě neudělal důkladná vyšetření, ale má podezření na nejhorší. Silně pokročilá schizofrenie. Ta by ty halucinace vysvětlovala."
"Ach, to je zlé," povzdechla si starší sestra. "To ano, doufejme, že mu to dobře dopadne," dodala Jennifer a  obě za sebou zavřely dveře a vyšly ven směrem k sesterně na konci chodby. Poté už Tomovi Garlintonovi, nic nebránilo ponořit se do nekonečné říše snů, ve které znovu spatřil dětské stvůry s hnijícími obličeji. Ty na něj stále dokola volali : "No tak Tome, pojď si s námi hrát !"

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 4 listopadu 2010 v 21:38

     Ani nevím proč, ale k smrti nesnáším Baseball( což není tvoje chyba a na kvalitu povídky to pochopitelně nemá vliv) takže jsem byl opravdu šťastnej, když buldozer Whitford poslal míček směr les a příběh se začal rozjíždět a v jeden moment ( protože umíš celkem dobře skládat věty) už to vypadalo celkem nadějně, ale ve finále jsem byl malinko zklamanej, protože jsi začal s popisy okolí, seznámením hrdinů, jakoby jsi chtěl sepsat dlouhý román a když došlo na lámání chleba, všechno jsi naházel do pár odstavečků a byl konec. Zápletku rozebírat nebudu, neříkám, že je světoborná, ale právě z tohodle, se dělá příběh. Sice je hezký, že vím, že tenhle kluk umí odpalovat a tamten zase neumí, ale k čemu to všechno, když neměli v povídce dostatek prostoru a udělal jsi z nich, jak řekl Zapomenutý jen plný kastrol omáčky. Spíš než tohle, jsi mohl detailněji rozepsat hnijící děti, protože to je ta věc, na kterou všichni čekáme a prakticky nic hlušího se o nich nedozvíme, to je mi potom celkem k ničemu, že vím jak se kdo jmenuje a kolik měří, když je přesuneš na druhou kolej a v moment, kdy začne povídka kulminovat a dostane slovo ono záhadné nebezpečí, schrneč to v pár větách a pak tam hned švihneš konec.

    Mohlo to být lepší dokonce i z hnijících dětí se dá něco málo vytřískat, pokud máš fantazii, trochu talentu a umíš poskládat pár rozumných vět, což ty umíš. Já bych se nebál delšího rozsahu a s každou maličkostí si více pohrát. Hlavně s tou neznámou silou!!! Tak pro příště. Ber tohle jako můj názor, radu a ne jako buzeraci nebo machrování.

  2. Profilový obrázek
    Zapomenutý 23 září 2010 v 01:06

     No a jelikož se mi zdá, že sem svojí kritiku nenapsal dostatečně srozumitelně, tak ještě nějaké doplňující poznámky aby nedošlo k omylu.

    Nekritizuji samotný fakt, že v dílu je nějaká omáčka, ta tam být musí. Kritizuji její množství a složení. Trochu to působí jako kdybys hodil kostku hovězího do 60-ti litrů omáčky kterou si umíchal z vody a pro dochucení si přidal trošku H2O. I omáčka musí mít nějaký účel, musí budovat atmosféru nebo rozvádět nějaké detaily, ale zase převážně detaily které jsou z nějakého důvodu pro povídku důležité – to se ti nepovedlo.

    Musím se také opravit s těžkým otřesem mozku….vidím že si psal lehký, ale nic to nemění na faktu, že žádný doktor by neodhadoval duševní poruchu někomu, kdo si dal šlupku do hlavy a byl v bezvědomí, rovněž by nic takového nedokázal určit během pár hodin. A ne, pokročilá schizofrenie není nejpravděpodobnější vysvětlení pro halucinace, nejpravděpodobnější vysvětlení je v tomto případě otřes mozku a stav bezvědomí. 

  3. Profilový obrázek
    Zapomenutý 23 září 2010 v 00:49

     No když sem tuto povídku přečetl, musel sem chvíli přemýšlet, co ti k ní napíšu. Povídka se mi totiž vůbec nelíbila a notnou dobu sem přemýšlel o tom, proč vlastně. Kdybych to nebyl já, možná bych ještě teď bloumal, ale jelikož to já sem (inteligentní a krásný mládenec), můžeš si přečíst mojí kritiku 🙂

    Ta povídka je prostě a jednoduše řečeno z větší části zbytečná. Zbytečné popisy okolí, postav a děje. Devět desetin textu nemá s myšlenkou a pointou děje vůbec nic společného. Neustále si dokola čtu nějaká příjmení která si několik sekund po tom již nepamatuji, vím že se hraje na obdélníkovém plácku, že Tom si nesmí zašpinit své oblečení, že nějaká postava je propadlý šikanér, že Edie je megastřela, že 13-ti leté dítě odpálilo míček 200 metrů daleko, že je v lese milý dřevorubec jenž má špatné vzpomínky na válku…a pořád čekám, jenom čekám jak to do sebe zapadne, proč sem se tyto věci dozvěděl a jakou budou hrát roli. Místo toho se v jednom krátkém odstavci dočkám zjíštění, že z lesa vyběhly zombie děti a shořel dub. V téhle chvíli už sem znechucen protože nebylo naplněno moje očekávání dobrého počtení a poslední hřebík do rakve zarazí doktor, jenž někomu kdo má silný otřes mozku diagnostikuje pokročilou schizofrenii…chtěl bych vidět toho věštce.

    Sečteno a podtrženo, ode mě máš 3 strašáky a jednoho bludišťáka jako bonus, protože co se týče technického zpracování, tak to špatné nebylo. Slabých 4/10

Nový komentář