Strop


1.

Strop byl bílý, až na nějakou tu tmavší šmouhu a žlutý nádech v místě nad oknem, kde se kouřilo. Strop byl bílý, ne však jako například mléko nebo čerstvý list papíru. Občas po něm přeběhl pavouk, aby se pak zastavil a prohlédl si postavy ležící pod ním na posteli. Na bezpečném místě spala moucha. Byly čtyři hodiny ráno 1. listopadu a nikdo netušil, kde se tam vzala. Pavouk o ní samozřejmě věděl a měl s ní své plány.                                                                                                                                  

Oči byly zelené, bělmo zarudlé, zbrázděné četnými červenými žilkami, jež se rozbíhaly a spojovaly jako pavučina. Pod očima si to kroužily tmavé kruhy. Nos byl zahnutý, ostrý, takzvaný orlí. Úzké rty se nepatrně pohybovaly, jako by vyslovovaly tiché zaklínadlo, mající proměnit mouchu v krásnou ženu nebo třeba v prášky na spaní.  Jako by vyslovovaly němou prosbu bílému stropu.      

Postel chovala dvě těla. První z nich bylo ženské, po bradu přikryté se závojem peroxidově blonďatých vlasů kolem hlavy. Tělo bylo klidné, spalo. Muž vedle ní civěl do stropu. Ležel pouze v trenýrkách, skopaná peřina zmačkaná na podlaze vedle postele. Byl zpocený a měl chuť na cigaretu. 1. Listopadu ve čtyři hodiny ráno.

 

2. 

André Sprcha nemohl spát. Trvalo to skoro dva týdny. Buď nespal vůbec nebo jen pár hodin maximálně čtyři denně. Seděl u stolu, koukal z okna a kouřil. Bylo odpoledne. Před pár dny si vzal dovolenou. Chtěl se trochu vyspat, ale nepomohlo to. Bylo odpoledne a on ještě neobědval. Žaludek o sobě dával vědět už dobrou hodinu a zdálo se, že zuří čím dál víc. Kuchyní vyřvávalo rádio. Zpěvák pěl něco o tom, jak sní svou sestru. Kapela se jmenovala Dětská jatka a Žížalka ji poznala na nedávném koncertě, na který se vypravila s kamarádkami. André nesnášel hard core. Neviděl v tom smysl. Skoro žádná hudba ho nebrala. Líbila se mu tak akorát znělka večerníčku, když byl ještě malý špunt, ale to je všechno. Vlastně ani u té znělky si nebyl jistý. Měl rád především toho kluka s papírovou čepicí, co jezdí na houpacím koni a v autě a rozhazuje veselé pohádky.

Veškerou hudbu v tomto jinak dříve tichém bytě obstarávala Žížalka –   peroxidová blondýna s předkusem a piercingem po celém obličeji. Byla hubená, měla dlouhé ruce, dlouhé nohy a malá prsa. Celkem příjemná dívka a Andrého měla ráda, i když byl takový suchar a nikam s ní nechtěl chodit. Vynahrazovala si to tedy se svými kamarádkami. Každý víkend vyrážely do klubu Mozek v sádle a tam řádily kolikrát až do rána. Žížalka se na rozdíl od Andrého ráda bavila, smála a povídala si. On nejraději seděl u stolu a kouřil. V poslední době polehával v ložnici a zíral do stropu. Kdyby ho aspoň vymaloval. Nad každým oknem je žlutej flek od cigaret, pomyslela si.

André samozřejmě vůbec nepřemýšlel o tom, že by něco vymaloval. V tuto chvíli měl vymalováno v hlavě a to bylo asi tak všechno. Sledoval Žížalku, jak chodí po bytě, brouká si, otevírá ledničku, ohýbá se ke spodní přihrádce. Má na sobě tanga, zařezávající se do zadku, takže je musí každou chvíli vytahovat. Prohlíží si ji tupým, ospalým pohledem. Žížalka pohupuje boky a kroutí zadkem do rytmu hudby. Je to sexy, a kdyby nebyl André tak mimo, musel by ji ošukat. Žížalka vezme ze spodní přihrádky okurku, kterou si strčí mezi stehna a dál štrachá v lednici. André si potáhne z cigarety, vyfoukne kouř a jeho žaludek zabublá. Žížalka uchopí dvě rajčata, narovná se, zavře lednici a otočí se na Andrého. Dlaněmi si přidrží rajčata vedle sebe pod okurkou, kterou má stále vsunutou mezi stehny a vystaví tak na obdiv své nové, zeleninové genitálie. Udělá na něj grimasu, hlasitě vzdychá a přiráží do vzduchu tam a zpátky. André si ten žert jaksi neuvědomí a nechápavě na ni zírá. Žížalka se zatváří jako že teda nic, otočí se k lince, vezme prkýnko, nůž, vytáhne okurku a začne jí krájet.

„Dneska zase nic neřekneš?“ zeptá se Žížalka prostoru za sebou.

„Hm,“odpověď.

„Tak si představ, že jsem si volala s Verčou, no a víš jak má toho novýho? Jak von se jen menuje? Dyť víš. No.  Honza. Hele, tak ona říkala, že si myslí, že chodí za jinou ženskou. Věříš tomu? Přitom Verča je krásná ženská. No dyť si to vem. Vyhrála krajskou miss. Chlapi po ní šílej. Člověk by čekal, že spíš ona bude chodit za jinýma chlapama. No a vidíš to! Vono je to naopak. Říkala mi to po telefonu. Byla zrovna nakupovat. V tom novým obchodě, víš? S oblečením. Jak jsem ti o něm říkala, že tam maj krásný kalhoty a dělá tam ten hezkej prodavač. Už jsem ti o něm říkala. Byl v mozku v sádle minulej tejden. Volala mi babička, to koleno jí pořád bolí. Už neví, co s tim. Doktor jí předepsal mast, nějaký prášky, ale prej to nepomahá. Říká, že už stejně čeká jen na smrt. Znáš to. Stařecký řeči. No a ty boty jsem si nekoupila. Nějaká píča mě předběhla. Ta prodavačka říká, že už nový kusy neobjednali, a už ani nebudou. To je v prdeli…“ Žížalka rozjela jeden ze svých monologů, určený vlastně jen věcem a stěnám v místnosti. André se mezitím zvednul a šel si lehnout do ložnice, kde zíral do stropu.

 

3.

K večeru si šel André sednout do parku. Pozoroval stromy, jež zářily žlutým a červeným listím, trávu, lidi co chodili kolem a den ode dne byli zahalenější ve svých bundách, šálách, čepicích… kouřil cigaretu a mžoural do rudé oblohy ozářené zapadajícím Sluncem. Kolem vysokých bříz se honil asi desetiletý chlapec se štěnětem zlatého retrívra. Chlapec se smál. Křičel radostí pokaždé, když ho štěně dohnalo a doráželo mu na nohu. André měl taky psa, když byl malý. Jezevčíka. Šmudlovi bylo už devět let, když se André narodil a jak stárnul, začal být nevrlý a nervózní. V patnácti už občas nepoznával lidi. Byl slepý na jedno oko a ztrácel čich. Poté co ošklivě pokousal Andrého čtyřletou sestřenici, rodiče museli dát Šmudlu pryč. André protestoval, tak jako to dělají malé děti, když mu otec řekl, že Šmudla utekl. Nakonec se uklidnil, i když moc dobře věděl, že dali Šmudlu utratit.

Jak André vzpomínal, cigareta pomalu dohořívala, až mu u filtru spálila prsty. Sykl, zahodil vajgla a začal prsty třepat nahoru a dolů aby mu vzduch to bolení trochu zchladil. Potom vstal a šel domů.

 

4.

Zapnul si televizi, ve které jako vždy nic nedávali. Je pravda, že si ani neměl z čeho vybírat. Měl dva programy a na obou jste mohli sledovat jednu větší koninu než druhou. Bolela ho hlava, pálily oči, celý den nic nejedl. Byl bledý, neoholený, nemocný. Na čele mu přistála moucha a rychlými krůčky přešla na tvář. Ruka vystřelila, moucha odletěla a André si dal facku. To ho poněkud probralo z letargie. Vstal, vzal si sklenici, že si natočí vodu. Otočil kohoutkem. Nic. Zkusil to znova. Žádná reakce.

„Do prdele, co to je?“ zeptal se dřezu.

Náhle se z kohoutku začalo valit obrovské množství moučných červů. André vykřikl a rychle odskočil od dřezu. Přitom narazil do židle, přepadl přes ni a bolestivě narazil hlavou do hrany stolu. Zatřepal hlavou a přiložil si dlaň k ráně, jež slabě krvácela. Vrhl pohled na dřez. Ten se již nebezpečně naplnil červy a z kohoutku dál v mohutných proudech padaly nový a nový.

„Kurva !“

André byl vyděšený, koulel očima, až hrozilo, že mu vypadnou.

„Co to je!?“

Vyštrachal se na nohy. Přitom se dál držel za hlavu. Měl žízeň, jenže se nemohl napít, protože mu místo vody z kohoutku padaly červy.

„Tohle si někdo vyžere! Já vám říkám, že tohle si někdo šeredně odskáče!!“ křičel a hrozil pěstí němému lustru. S hrůzou sledoval, jak se první vlna červů přelila přes okraj dřezu a padá na podlahu, kde se svíjí, leze, kroutí a z Andrého pohledu to vypadá, jakoby se na zemi odehrávala nějaká obrovská svingers patry, kterou on se svým štábem snímá z vrtulníku. Tisíce bílých tlustých tělíček na jeho podlaze a přibývají další a další. Náhle ho napadla absurdní myšlenka, co asi řekne Žížalka na to, že má kuchyň plnou červů. Doběhl proto do koupelny, vzal kýbl, smeták, lopatku a překotně běžel zpátky ke dřezu a začal je odchytávat. Nebylo to jednoduché. Neustále jich přibývalo. Z dřezu dopadaly na zem v nepřetržitých intervalech. Kýbl byl skoro plný a podlaha také. Lezly mu po rukou, měl je ve vlasech, v nohavicích a pár jich i spolkl.

„Na lačno! Na lačno!!“ křičel jako smyslů zbavený. Najednou se kohoutek uklidnil a přestal dávkovat místnost novými červy. Namísto toho v něm začalo cosi štrachat a rachotit. André se zvědavě ke kohoutku přiblížil, poslouchal a pozoroval ho. Pod nohama mu křupaly a pukaly, noví nájemníci. Kohoutek se zachvěl. Cosi se rychle blížilo. Slyšel šílené rány z potrubí a šoupavý, plazivý zvuk. Než stačil vykřiknout nebo cokoliv udělat, vyrazila proti němu z kohoutku obrovská černá tasemnice. Zastavila se kousek od jeho očí a otevřela ústa.

„Brouku, brouku, brouku,“ řekla, olízla mu nos a začala ho rychle obtáčet a spoutávat od krku dolů svým slizkým tělem páchnoucím po výkalech.

André křičel, jako když tě na nože berou. Padnul na kolena mezi svíjející se červy a snažil se dostat ze sevření tasemnice. Ta si ho dál rychle a nekompromisně zpracovávala.

„Pomóc! Pomoztééééé míííí!!!!!!!“ André křičel falzetem jako holka. V životě neprožíval takový strach, hrůzu a bezmoc. Když už měl spoutané i nohy, pochcal se. Křičel a mlátil hlavou o zem, přičemž drtil červy na kaši. Tasemnice k němu otočila svou slepou špičatou hlavu. Byla kolem něj pevně omotaná od krku k chodidlům.

„Teď si užijem,“ zavrněla a přitom jí z ozubené tlamy kapaly provazce slin. André teď sípal, pištěl, klel a vydával ze sebe podivnou směsici skřeků podobajících se jak smíchu, tak i pláči.

„Teď si užijem brouku,“ pokračovala. ,,Já mám deset metrů a ty teď zažiješ desetiminutovej orgasmus.“

„Có!!!???“

Tasemnice dál na nic nečekala a prudce vyrazila Andrého nohavicí po chlupatém lýtku a stehně k jeho zadku. André se podělal a slyšel, jak z jejích úst vyšlo souhlasné zamručení.

„Néééé!!!!!!“

 

„André, brouku. Co je s tebou? André.“

Čísi ruce ho chytily za ramena a třásli s ním. Otevřel oči a spatřil Žížalku.

„Ježíši André. Co je? Proč tu tak řveš a válíš se po podlaze?“

André se začal vzpamatovávat a posadil se. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde žádní červy ani tasemnice.

„Kde jsou?!“ vyrazil ze sebe.

„Kdo?“ nechápala.

André si uvědomoval svou halucinaci. Dotkl se svého zadku. Byl O.K. Všechno bylo divné.

 

5.

Vyšel ze sprchy. Žížalka seděla v křesle a dívala se na TV.

„Je ti líp?“ zeptala se a vyrušila tak dialog na obrazovce.

„Jo. Asi jo.“

André se dotkl hlavy. Byla tam boule. Tak přece jen bylo něco skutečné, pomyslel si.

„Vlastně je mi mnohem líp, řekl.“

„Dost jsi mě vystrašil. Bylo to hustý. Určitě jsi v pohodě?“

„Určitě.“

„Zajdeš si za doktorem?“

„Možná.“

 

6.

André ležel na posteli. Pozoroval strop. Byl k smrti unavený. Potřeboval spát. Byl si jistý, že by spal aspoň týden a ani to by možná nestačilo. Žížalka si v koupelně čistila zuby a vyprávěla mu při tom, jaký měli dneska v hospodě hosty pitomce, a vůbec ji netrápilo, že jí není rozumět.  

Pozoroval strop. Zdálo se mu, že se zvětšuje, rozšiřuje, rozpíná. Bílý vesmír. Není sice tak bílý jako mléko nebo čerstvý list papíru, ale přesto září. Cítil se v bezpečí. Obklopil ho mír.

 

7.

Žížalka zhasla v koupelně, vypnula televizi a vešla do ložnice. Stále vyprávěla dnešní zážitky, dokud se nepodívala na postel a zjistila, že je André pryč. Překvapeně zmlkla.

„André?“ rozhlédla se po ložnici. Okno bylo zavřené. Podívala se pod postel.

„André?“ 

Ticho.

„André, tohle není vtipný, víš, že nejsi vtipnej.“

Jenže André byl pryč. Zbyly po něm jenom zelené trenýrky na posteli a rychle se ztrácející a blednoucí obrys těla na stropě, po kterém vesele procupital právě navečeřený pavouk.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    johNMadhead 12 prosince 2010 v 12:27

    jsem chovancem ústavu ve kterém žijeme všichni  tenhle server jsem objevil asi před třema rokama a okamžitě jsem se do něj zamiloval. té době jsem se věnoval spíš skládání písniček, jinak píšu od dětství. potom nastal zkrat a v hlavě se mi začaly tvořit nápady, které prostě nešlo ignorovat. nepíšu jenom horrory ( i ty ostatní věci jsou spíš ujeté) ale je to můj oblíbený žánr. musím říct, že takové reakce jsem nečekal a myslím, že takových pochval a čtenosti se mi na jiných serverech ještě nedostalo. mám pro své čtenáře připravené další věci, ale nechci je sem házet, jak vidlemi hnůj, abych Vás nezačal nudit. děkuji za přízeň  

  2. Profilový obrázek
    Pavel 7 prosince 2010 v 20:05

    Tak trochu jiná povídka… Neskutečná kýčovitá kravina, která má ale jakýsi kouzlo originality a pro mě je to takovej unikát.  Já jsem na délku povídky nějak háklivej obvzlášť, pokud se jedná o kvalitní dílo a místama by to šlo ještě něčím proložit. Třeba ještě několika halucinacemi a obvzlášť zdařilé byly Žížalčiny a jeho dialogy, vlastně monology.

  3. Profilový obrázek
    see-sawandrew 7 prosince 2010 v 16:19

     Budu si muset přečíst více tvých dílek, protože touto minimalistickou parádou jsi mě dokonale odrovnal. Vůbec mi nevadila nějaká nedějovost a útržkovitost, s níž jsi to podal. Květnatými popisy jsi dokázal báječně znázornit stereotypy, frustrace, i bizarní nápady spojené se silnou dávkou černého humoru. Tohle mi prostě sedlo, a já ti blahopřeji. :-))

  4. Profilový obrázek
    Cassie 7 prosince 2010 v 15:56

     Páni, nevím co k tomu říct, vlastně nevím jestli jsem to dobře pochopila (ano, demence vládne světu!). Ne 😀 Nebudu ze sebe dělat blbečka 😀 Styl psaní mi seděl, docela jsem si i pobavila (jop, mám sklony smát se nevtipným věcem… “telecí léta” :D) – třeba ptát se na něco dřezu vážně nebylo od věci. Ten týpek byl dobře mimo… Dobře, nebudu to okecávat… Povídka se mi líbila 😉

Nový komentář