Strejda Larry


Sluneční paprsky měkce dopadaly na asfaltovou cestu.Lehký vánek si jemně pohrával s listy v korunách stromů a všude vládlo téměř posvátné ticho.Jen občas ho přerušil hluk motoru projíždějícího auta nebo zpěv okřídlenců, trůnících ve větvích.

Z dálky náhle zazněl tlumený rozhovor, jehož intenzita a hlasitost rostly s každou vteřinou.Tři děti, i když vlastně již na hranici dospělosti, se vzrušenými kroky, hraničícími téměř s během, přibližovaly ke kraji silnice.V jednom krátkém okamžiku ji přeběhly a už mířily po trávě směrem k hloučku stromů a keřů.Ty vzrostlé břízy, jabloně a třešně totiž něco skrývaly.A právě to bylo hlavním námětem rozhovoru naší trojice.

,,Ten chlápek tu bydlel asi 2 roky.Předtím měl rodinu, manželku, syna a dceru.Pak byl ale neprávem odsouzenej za vraždu a v lapáku si odseděl celejch 15 let,“ pronášel dramatickým hlasem nejstarší z nich, 17-ti letý Thomas.,,Za vraždu? To jako, že někoho zabil?“ zděsila se Thomasova sestra, o rok mladší Jessica.,,Jo, přesně tak.Mezitím se s ním manželka rozvedla, a když ten chlap, myslím, že se jmenoval Larry, vylezl z basy, nemohl se setkávat ani s vlastníma dětma.Tak bydlel nějakou dobu tady, v týhle barabizně,“ ukázal Thomas směrem k hrůzostrašně vypadající skupině stromů, mezi jejichž větvemi se již pomalu začínaly rýsovat kontury domu, nebo spíš jen boudy připomínající dům.,,Po dvou letech ale najednou zmizel a už se nikdy neukázal.Všechen bordel, kterej si tu nadělal, tu zůstal v naprosto nedotčeným stavu.Jako by si prostě odskočil na záchod a už se z něj nevrátil.“Poslední slova pronesl chlapec již téměř hrobovým hlasem, jakoby vyprávěl hororový příběh u táborového ohně.,,Nikdo neví co se s ním stalo?“ 17-ti letá Amy, sestřenice Thomase a Jessicy, pronesla tu otázku nevěřícným hlasem, jímž znehodnocovala váhu všech informací, které až doteď zazněly.,,No popravdě se po něm vlastně ani nikdo nesháněl.Byl nezaměstnanej, celý dny se jen plížil vesnicí a děsil malý děti.Takže, když zmizel, pro nikoho to nebyla nějaká obrovská ztráta.Prostě ztracená existence.“

Jen co to Thomas dořekl, zarazil se na místě.Natáhl ruku a dotkl se prsty dřevěné laťky, která osamoceně vyčnívala ze země, půl metru před nimi.Ten kus oprýskaného dřeva s pozůstatky po rezavějících hřebících naznačoval, že kdysi, snad před mnoha lety, tu byl plot.Hezký upravený laťkový plot, ohrazující obyčejnou upravenou vesnickou zahrádku s domkem uprostřed.Při pohledu na již těžko viditelnou pískovou cestu, kříženou keři, bodláčím, kopřivami a jiným svinstvem, vedoucí k hromadě sutin, se tomu ani pomalu nechtělo věřit.,,Tak co, jdem do toho?“ zeptala se Amy, ale ve skutečnosti vlastně ani nečekala na odpověď a vykročila směrem kupředu.

,,Páni, je to tu pěkně zpustošený, jak tu takhle někdo mohl žít?“ Dům měl jednoduchý půdorys tvaru čtverce, pár trámů a sklo – pozůstatky po oknech, a jedny dveře, u kterých ale chyběla klika.Okolo domu to téměř připomínalo skladiště.Starý nádobí, lavory, hrnce, pár rozmlácených židlí, střepy, popel…jakoby ten člověk žil spíše venku než vevnitř.Na jednom stromu dokonce ještě viselo rozbité zrcátko.,,Jdem se kouknout na druhou stranu, jdeš taky?“ zakřičel Thomas na Amy, přesunujíce se za roh domu, do stínu tří mohutných vzrostlých bříz.,,Ne, ne, ještě se tu trochu porozhlídnu, pak tam za váma přijdu.“ odvětila Amy.,,Tak jo, a dávej na sebe bacha..“To už ale Amy neslyšela, zvědavost ji dotlačila až před vstupní dveře domu.Párkrát do toho ztrouchnivělého kusu dřeva strčila a podivila se, s jakou lehkostí se otevřely.Několik kroků přes práh a už byla uvnitř jednoduché prosté místností, nejspíš bývalé kuchyně.Do nosu ji udeřil zápach.Kombinace hniloby, staroby, a bůhvíčeho ještě byla nesnesitelná.

Jenže najednou, jakoby ji do nosu udeřilo ještě něco jiného.Ledový chlad jí zničehonic přejel po zádech a pomalinku začal prostupovat celým tělem, každou kostí, tkání, buňkou. V místnosti se v ten moment ochladilo aspoň o 20 stupňů, a skulinami ve zdech sem začal foukat ostrý vítr.Po slunci nebyla ani památka, místo toho připomínal pohled z okna spíše pohled na rozbouřené moře.Šedivá obloha, žíhaná černými mraky a místy také blesky vypadala až neskutečně. Amy v náhlém popudu vyrazila ke dveřím, ty se jí ale přímo před nosem zabouchly.Ta rána rozvířila hromady usazeného prachu.Drobná smítka začala poletovat všude kolem a Amy se rozkašlala.Otočila se ke dveřím zády, ve snaze najít jiný východ.Do oken lézt nehodlala, kusy skla stále trčely z trámů, a prolézt mezi nimi by dokázala snad jen hadí žena.Tak se dala do křiku.,,THOMASI! JESSICO!No tak sakra…..“ víc už říct nedokázala.

 

Kolem krku ji pevně sevřela něčí ruka. ,,Pššššš, přece bys nechtěla křičet? No tak maličká, podívej se na strejdu Larryho, s tím ti nic nehrozí…..se strejdou Larrym budeš vždycky v bezpečí.“ Trhavým pohybem otočila Amy hlavou, a téměř okamžitě toho začla litovat.Žluté zuby roztažené v úsměvu, pokud se tak tedy tahle grimasa vůbec dala nazvat.Okolo bílomodrých rtů převisy z našedlé kůže, která spadala dolů z čela, přes nos, lícní kostí až k bradě.Skoro to ani nebyla kůže, vypadalo to jako hadr, který přehodíte přes hlavu nějakému kostlivci.Prameny umaštěných nejspíš blonďatých vlasů dávaly celé téhle maškarádě alespoň nějaký tvar, ohraničovaly něco, co mělo být zřejmě obličejem.Zbytek těla byl naštěstí zahalen několika málo kusy oblečení.Bledě modrá košile až ironicky dobře ladila k barvě rtů.Tmavé kalhoty byly na koncích otrhané a s botami či ponožkami se neobtěžoval už vůbec.

Tak tohle stvoření, nebo taky strejda Larry, teď stálo před Amy, provrtávalo ji mrtvolným pohledem a pomalu uvolňovalo sevření kolem krku.

,,Víš strejda Larry má taky strašně rád děti.Dokonce má dvě vlastní, i když teď s nimi delší dobu nebyl.“ Amy to nechtěla, nechtěla poslouchat, udělala opatrný krok dozadu, pak další a další a už se snažila protáhnout ven rozbitým oknem.Rukama a hlavou byla venku, zbývaly jen nohy.To by ji ovšem nesměl chytit za kotník pár zkřehlých ale silných paží.Prudké trhnutí vtáhlo Amy zpět dovnitř.Neměla v plánu se vzdát,to neodpovídalo jejím zásadám, ale v tomhle souboji prostě šanci neměla, to si začala uvědomovat a její uchycení na moment ochablo.Přesně v tom okamžiku přišlo další trhnutí, konečné. Dívčino tělo dopadlo s hlasitým žuchnutím na podlahu.

Chvíli tam jen bezvládně ležela, ale poté se zvedla na předloktí.Ten pohyb však nedokončila, ostrá bolest prostupující celou rukou jí v tom zabránila.Jako tisíce malých jehliček zabodávajících se znova a znova a znova do živého masa, přesně takové pocity jí teď zatemňovaly mysl.Když se konečně podívala na svou ruku, udělalo se jí nevolno.Na předloktí se šklebila asi 20 cm dlouhá rána, zalitá rudou krví, v níž místy zazářily drobné střípky skla. Rozbitým oknem do místností vlétaly kapky deště, zkombinované s krystalky ledu, a jakmile tyhle částečky dopadly do rány na Amině ruce, jenom rozdmíchávaly obrovský žár bolesti.

Pokojem pozvolna začal prostupovat smích.Nejdřív tiše, ale postupně nabýval na hlasitosti, až se dostal do výšek, za něž by se nestyděla operní pěvkyně.Ten člověk, ta bytost již téměř na pokraji rozkladu stál uprostřed místnosti, hubenýma rukama divoce rozhazoval ve vzduchu a z úst mu vycházely zvuky, zvuky, které hraničily s hysterií.Oční bulvy se mu koulely v důlcích, vlasy vlály ve větru a jeho skřeky naplnily celou místnost.Ačkoliv smích je většinou ukázkou radosti, tentokrát to bylo jiné.Tenhle smích z člověka vysál veškerý život, rozdupal všechnu radost i štěstí jako porcelánovou sošku, a těmi střepy se zabodával do srdce.Drásal je, trhal, doslova se vyžíval v tom jak z člověka vyprchávají poslední známky života.Jako sup, pasoucí se na mršině. A náhle, v jednom jediném okamžiku se ten smích změnil v pláč.Pláč malého dítěte, kterému vezmete hračku.Z hysterické radosti se stal hysterický smutek a ten, kdo ještě před chvílí stál na nohách teď klečel na zemi.Z mrtvolných očí, nyní zasazených hluboko do očních důlků, kynuly slzy a z úst nesrozumitelné skřeky.Brblání, breptání, vzdáleně připomínající zvuky linoucí ze z chodeb, když procházíte psychiatrickou klinikou.Celé to vypadalo jako scéna ze špatného filmu, když si režisér ani po několika natočených scénách není jistý zda bude točit komedii, horor nebo psychologické drama.

Amy posbírala poslední zbytky energie a postavila se.Pohled, který se jí naskytl byl až absurdní.Jestli si však myslela, že využije jeho psychických výlevů k útěku, pak se tedy spletla.,,Víš, za všechno vlastně můžou oni“ ozvalo se z podlahy kňouravým hlasem.,,Oni mi to udělali, udělali to Larrymu a nikdo ho přitom nebránil.Nejdřív přinutili Larryho k té vraždě, a pak, když už sem přišel téměř o vše, tak to dokončili.Vzali mi všechno!A Larry teď musí dělat to samé.Nesmí dopustit, aby lidé byli šťastní, Larry se postará o to, aby všichni trpěli…“ Amy chtěla říct něco, cokoliv, ale obrovský knedlík ji ucpal hrdlo.Nevěděla jestli ho má litovat nebo nenávidět. A než jen stačila prolomit svou nemluvnost, pokračoval ve svých výlevech.,,Tak víš co, ty malá couro?!“Medově sladký hlas v mžiku vystřídal výhružný až nebezpečný tón.,,Tak já ti teda ukážu, co mi udělali!“Jediným prudkým trhnutím ze sebe strhl modrou košili.Amy tlumeně vykřikla a rukou si snažila zakrýt oči.Jenže co během toho zlomku vteřiny spatřila se jí už moc dobře vrylo do mysli.Za pevně semknutými víčky jí nesnesitelnou naléhavostí pulsoval obrázek jeho hrudi.Sněhově bílé hrudi, na jejíž pravé straně nebylo všechno tak jak má být.Přesně v místě, kde u zdravého člověka najdete srdce měl….díru.Obrovskou černou díru, zející tam jako obrovské nic….jako propast uprostřed pouště.Skvrna, vytvořena tím nejhrůznějším, co si jen lidská fantazie dokáže představit.

,,Co, co se mnou uděláte?Nezabijete mě, že ne?“ hlasem, na jehož podobě se značně podepsal strach a prožitá hrůza se Amy otázala a v duchu se třásla děsem nad tím, jaká odpověď ji čeká.,,Ale co tě nemá?Zabít, to ne….Nikdy bych nezabil takové krásné děťátko…Ne, ne…já udělám něco mnohem lepšího, ale bude to překvapení, neřeknu ti to dopředu, ještě si na to budeš muset chvilku počkat, ano?“Pronášel ta slova s až dětinským potěšením, mazlil se s nimi mezi zuby, válel je na jazyku, těsně před tím než je vyslovil…jako by vyzrazoval přísně tajné informace.,,Ti tví přátele se mi nelíbili, ale ty jsi jiná, pro tebe mám, mám schované něco lepšího.“Při zmínce o Thomasovi a Jessice sebou Amy trhla. ,,Kde jsou, co jsi s nimi udělal?…Ty zmetku, říkám, co jsi s nimi udělal?Slyšíš?!“ než si uvědomila, že stojí u něj a zběsile ho pěstmi buší do hrudi, bylo už pozdě.Pozdě na to, aby se odtáhla a dostala se od něj dostatečně daleko.Do dostatečné vzdálenosti, pryč z jeho vlivu.Příliš pozdě.Neznámá síla ji přinutila pootočit hlavou.I když podvědomě tušila, že tam, jedině tam najde svou odpověď, bránila se.Zapřela svou mysl, jak jen to šlo, ale byla slabá.Moc slabá.

Na jeho tváři se rozhostil spokojený úšklebek, když Amin pohled zvolna zamířil k oknu.Pomalu její rysy začínaly měknout, pod tíhou toho, co spatřila.V divokém větru sebou zmítaly dvě těla….zavěšené na vzrostlé bříze….vlasy jim vlály kolem bezvýrazných obličejů, končetiny bezvládně se pohupující pod vlivem proudícího vzduchu…Amy poznala, že jim nepomůže, že Thomas i Jessica jsou již někde jinde, pryč odsud a jediné co po nich zůstalo jsou… dvě tělesné schránky, které teď slouží jako zábava studenému větru…hmotné statky…prázdné ulity, pohupující se pod větvemi….Amy pomalu upadala do mdlob, víčka jí ztěžkla a končetiny zůstaly bez kontroly…zničehonic věděla, věděla přesně jak přišel k té černé díře na hrudi, spatřila bezbarvou kostnatou ruku, jak vytrhává zaživa srdce z těla, slyšela neskutečný, pod kůži se zarývající křik, cítila bolest …poté omdlela……a v dálce zazněl povědomý hysterický smích…

Uprostřed prázdné místnosti pod oknem ležela mladá dívka.Nezasvěcený pozorovatel by řekl, že je určitě mrtvá.Kdyby, ale přišel blíže, spatřil by jak se jí hruď v pravidelných intervalech nadouvá nádechy a výdechy, spatřil by jak po několika minutách bezvládí lehce pohne levou rukou, potom nohou, hlavou a nakonec doširoka otevře víčka.Viděl by její tělo, těžce se zvedající z podlahy, nevěřícně prozkoumávající okolí, pohybující se ke dveřím.Nikdo by však nemohl vědět, co se jí honí hlavou.Ani jasnovidec by nedokázal přečíst její myšlenky, myšlenky plné osvobození, radosti, myšlenky na to, že to celé byl jen pouhopouhý výplod fantazie, obraz, scéna, které si mozek vymyslel ve stavu spánku či bezvědomí.A když by pak ten nezasvěcený pozorovatel dále stál v ústraní a sledoval každou vteřinu, každou další minutu, slyšel by určitě, jak z dívčina hrdla vychází úlevný výkřik – Thome, Jessico, přísahám, že odedneška se přestávám dívat na horory, asi jsem teď před chvílí trochu omdlela, nebudete věřit co se mi zdálo…sakra bylo to tak opravdový! – potom by ten člověk pocítil na těle náhlý chlad, smíšený se strachem, pozoroval by jak dívka opatrně vychází ven před dům, nechává vítr, aby ji zlehka čechral vlasy, obchází dům a zastavuje se před vysokou vzrostlou břízou….skloní hlavu a pohlédne na svou ruku, pod níž se na suché rozpraskané zemi začíná tvořit malá krvavá loužička….s hlavou zaplavenou náhlým děsem a s posledním vypětím sil vzhlédne vzhůru mezi větve….jakoby věděla co přijde….. i když si to nechce přiznat, tuší, jaký pohled se jí naskytne………

….do hrobového ticha zazní známý hysterický smích…

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář

Nový komentář