Strach v pokoji


Asi tak před rokem jsme se přestěhovali do Prahy. Mamka tu dostala práci, ale mě se sem nechtělo. Celý život jsme bydleli v menším městečku na severu čech. Ale nemohla jsem na tom vůbec nic změnit.

Našli jsme si domek a první měsíc nám trvalo než sme tu vše zařídíli. Když jsme se nastěhovali, neprišlo mi tu nic divného.

První dva dny jsem si zařizovala svůj pokoj, vylepila jsem si plakáty a vše jsem si tu udělala aspon trochu tak, jak jsem to měla ve svém starém pokoji.

První měsíc, kdy jsem chodila na zastávku jsem všimla jedné nevýrazné dívky, se kterou se nikdo moc nebavil. Jednou, když jsem vyrazila o něco dříve, jsem ji potkala, daly jsme se do řeči, nechápala jsem proč se s ní nikdo nebaví, docela jsme si rozuměly, ptala se mě, kde že vlastně bydlim, a tak jsem jí to řekla…
Koukala na mě s otevřenou pusou a ja vůbec nevěděla proč. Zeptala jsem se jí proč na mě tak kouká. Odpověděla mi že to nic, že si jenom na něco vzpoměla, přišlo mi to divné, a tak jsem na ní začala vyzvídat. Nakonec se mi podařilo z ní něco vytáhnout. Ovšem po tom co mi řekla, jsem byla radši, když jsem nic nevěděla.
Pověděla mi, ze dříve, než se na tomhle místě postavil náš dům, byl tam masový hrob, který za druhé světové války používali Němci pro ty, které zabili. Po druhé světové válce byl na tomto místě postaven náš dům. Prý se sem nastěhovali nějací bohatí lidé. Meli dceru starou jako já. Měla ten samý pokoj. A tvrdila, že v noci prý slýchává hlasy a po balkoně prý vidí chodit postavy. A že s ní mluví. Ale nikdo jí to nevěřil, všichni si mysleli, že je blázen, musela chodit k psychlogovi, ale pořád si stála za svým, později už se s ní nikdo nebavil, nikdo s ní nechtěl mít nic společneho. Najednou se prý uplně uzavřela do sebe. Nechodila ven, ale ani její rodiče už dlouho nikdo nevidel. Až za rok se přislo na to, že rodiče té dívky jsou mrtví. Měla je schované v Mrazícím boxu. Když dívku odváděli, kričela, že to byla pomsta, ze se musela pomstít, že jí to řekly ty postavy. Divku odvedli na psychiatrickou léčebnu a nikdo už ji neviděl…

Po tom, co mi tohle řekla, jsem litovala, že jsem chtěla něco vědět…

Ale čas běžěl a nic se nedělo, a tak jsem si řekla, ze to byla jen povídačka a že je to hloupost…. to jsem se ale spletla…

Jednou večer, když jsem šla spát, nemohla jsem usnout, at jsem se nažila, jak jsem chtěla, prostě jsem neusla, pustila jjsem si proto televizi. Po chvíli dívání jsem byla už unavená, a tak jsem televizi vypla, otočila se na bok a chtěla usnout, ale najednou jsem u dveří na balkon viděla nějaký stín, který se jen tak mihl a hned zase zmizel. Asi stín stromu, rekla jsem si, ale nedalo mi to a pořád jsem na ty dveře musela koukat. Najednou zase. Stín mihnoucí se jen jako záblesk světla. Stejně jsem nemohla usnout a tak jsem se šla podívat na balkon. Nic jsem neviděla, a tak jsem si sedla na balkoně na zem a koukala jsem na hvězdy. Už mi byla docela zima, a tak jsem si šla zase lehnout. Už jsem skoro usínala, kdyz najednou jsem uslyšela hlasy… Otevřela jsem oči a viděla postavu, která stála u mé postele, něco říkala, ale nebylo jí rozumět, až po chvíli jsem začala rozeznávat jednotlivá slova.  Vlastně to byla jen věta, která se opakovala  pořád do kola.

Musíš se za nás pomstít! Musíš se za nás pomstít! Musíš se za nás pomstít! Musíš se za nás pomstít! Musíš se za nás pomstít!

A tak pořád do kola. Najednou jsem se probudila. Bylo 11 hodin dopoledne. Najednou jsem nevěděla jestli se to opravdu stalo, nebo jestli to byl sen.

Další večer jsem šla spát vcelku brzo… Usla jsem hned, jak jsem zavřela oči. V noci mě vzbudilo podivné skřípání. Jako když kočka škrábe na okno, aby se dostala domů. Vstala jsem, otevřela dveře, a stála tváří v tvář tomu stínu, ktery jsem viděla včera. Zase začal opakovat tu samou větu.

Takhle to bylo kazdý večer…večer co večer cely měsíc…

Řekla jsem to mamce, ale nevěřila mi… Nikdo mi nevěřil, pomalu se se mnou přestali bavit všichni kamaradi, nikdo se mnou nechtěl nic mit, všichni si mysleli, ze jsem blazen…

Však já vám ještě ukážu kdo je blázen… Nikdo mi nevěři… Za to se vám pomstim…těšte se…pomsta bude sladká..

Nechodim ven, nevim jak dlouho to je, co jsem na posledy byla venku… Až jednou na moje dveře zazvonili policajti, otevřela jsem a oni sem vtrhli a našli moje rodiče, nebo spiš jejich mrtvoly v mrazicim boxu…

Nic si nepamatuji…jen houkání sirén policejniho vozu… A pak… Jen čtyři bílé holé stěny, postel…nic víc…

Sdílejte článek

Nový komentář