Nad zemí se vznášel nenápadně a tiše bílý oblak, který postupně stoupal výše. Mlha. Tajemná a hrůzu nahánějící zaplnila městečko Darkville velice rychle. Lidé donucení ospalostí, otupělostí, či vyčerpaností brzy ulehali do svých postelí. Mohla za to snad mlha?

Dospělý člověk ignoruje spoustu věcí, ale především zapomíná na skutečnost, že byl kdysi také dítě plné ideálů a snů. Pouze Andrew Jefferson nespal, i když byl vyčerpaný, vyhublý. Beznadějně ležel na posteli a nechával uvolnit své údy. Pod očima se rýsovaly temně zabarvené kruhy nevyspalosti. Noční můra ho strašila od šesti let, kdy se stala skutečností. Na tváři se lesklo černé strniště. Stále se vracela, viděl ji každý večer, každou noc ji prožíval znovu a znovu. 

Rodiče oné noci odešli na firemní večírek, kde pan Jefferson pracoval, za účelem pobavit se. Malý chlapec postával u dlouhého schodiště do druhého patra a nervózně svíral zábradlí ve svých tenkých prstících. Pyžamo mu těsně obepínalo obtloustlé břicho. Měl strach. Bude poprvé sám, úplně sám, bez služebnictva, bez chůvy, sám.

„Telefonní číslo na můj mobil máš vedle telefonu, “ Matka se pousmála a lehkým polibkem mu přejela po heboučké tváři. „Ty to zvládneš. Jsi velký chlapec.“ Než se stačil rozloučit čas uběhl, jako voda v řece. Rodiče byli na večírku více než dvě hodiny a venku vládla hustá tma. Schumlaný, zpocený se schovával pod peřinou. Vzduch těžknul. Musí vyhlédnout a nadechnout se. Musí! S třesoucíma se rukama vyhlédl ze svého malého útočiště. Pokusí se alespoň usnout. Zavřel oči, víčka těžkla, těžkla, těžkla……mysl se uzavírala, až se ukryla do tmy bezesného spánku.

„Andy…“ slizký hlas se nesl chladným vzduchem. „Prober se….Je čas….“ Andrew v mžiku otevřel oči, zhluboka divoce oddechoval. Otočil se kolem své osy. Nebyl ve své posteli! Všude kolem se líně povalovala mlha. Proplouvala mezi stromy, ledabyle. Byl v lese! Všude kolem něj byly stromy.

„Andy…“ Znovu se ozval, tentokrát byl vlezlý. Zběsile otáčel hlavou do všech stran, měl ji jako na pérkách. 
„Je čas…“ Záda mu ovál chladný vánek, otočil se. Znovu ho ovál, tentokrát z druhé strany. Stíny. Všude kolem pobíhaly stíny. Vysoké, podivně shrbené. Dlouhé ruce pokřivené, zakončené špičatými pařáty. Andrew se zarazil.

„Podívám se ti do hlavy….“ Vytřeštil oči. Strach mu svíral srdce ve svých zubech, celé tělo ztuhlo. Nemohl se náhle pohnout, někdo nebo něco ho provrtávalo pohledem. Stín se přibližoval, před oči se vkradla tma. Nic neviděl. Tělem mu projela ostrá bolest.

„Andrew…..“ otevřel oči. Matka mu přiložila ruku na čelo. „Naštěstí nemáš horečku. Jenom se ti něco zdálo.“ Uklidnila ho klidným tónem.

„Vy už jste zpátky?“ vykoktal stěží ze sebe.
„Zlatíčko, vždyť už jsou tři hodiny ráno.“ Pohladila ho jemně po tváři a odešla.
Andrew si lehce oddychl. Byl to jen sen, pomyslel si. Hlava! Byla to taková bolest, která se nedá popsat. Křečovitě si sevřel hlavu. Pohlédl na svou roztřesenou ruku. Pod rukou, hluboko v útrobách z povrchu nazelenalé žíly, něco projelo. Nějaká jiná tekutina nahradila krev. Za okny slyšel malé škrábání. Pohlédl směrem k oknu.

„Vrátím se abych dokončil svou práci….“ Řekl slizký hlas. Vzápětí se k nebi vznesl obrovský zářící kotouč světla. 

Uběhlo dvacet let, ale noční můra se neustále vracela. To co se tehdy stalo nějakým způsobem ovlivnilo jeho krevní oběh. Stal se chudokrevným. Slabým článkem společnosti. Za okny se leskla hustá mlha. Zahradu domu zaplnila obrovská záře.

„Je zpátky…“ řekl mužným hlasem.