Stíny 2


Mé jméno je Martin Křehlík. Pracuji na poloviční úvazek jako úředník v bance. Je mi 25 let, bydlím v Praze a jsem jedináček, respektive mám dva nevlastní bratry. Abych to upřesnil, bohužel měl jsem dva nevlastní bratry. Starší z nich, Milan, byl už odmala vysoce inteligentní a i přesto, že se narodil do kritické doby, kdy matce bylo sedmnáct let, neměla práci, přišla o oba rodiče, takže žila v chudobě, dětství i pubertu zvládl takřka v klidu, ale v šestadvaceti letech, čili před osmi lety ho posedl démon alkoholu, začal ve velké míře pít a brzy se z něj stal alkoholik, i kvůli tomu začal trpět stejně jako jeho bratr paranoidní schizofrenií.

V jednatřiceti letech, tedy před třemi roky, spáchal sebevraždu a střelil se do spánku, tímto vzdávám čest jeho památce. Mladší z nich, Michal, ke kterému jsem měl vždy blíž než k Milanovi, trpěl paranoidní schizofrenií od devatenácti let. Naše matka schizofrenička nikdy nebyla, ale jelikož se na vzniku schizofrenie podílí i vliv dědičnosti a prostředí, tak ona splňovala snad všechny rizikové faktory: jak jsem již říkal, žila ve velké chudobě a tak byla podvyživená a vážila i v těhotenském stavu, přibližně čtyřicet kilogramů. A to byla před tím, než se stala sirotkem vždy spíše mohutnějšího typu. Ve druhém trimestru dostala chřipku, Míša přišel na svět císařským řezem, narodil se na jaře a otec bratrů byl těžký alkoholik a mámu mlátil. Naštěstí nabrala všechny síly a i přes to, že Karel, jak se otec bratrů jmenoval, byl pro ní mesiáš a alespoň jí financoval, tak dva roky po narození Michala, vzala oba bratry a od jejich otce utekla z Chomutova, kde Karel žil do stověžaté matky měst a nálad, Prahy. Pak si našla Pavla, mého otce, který stejně jako já pracuje v bance, i když není úředník jako já, ale její ředitel. Konečně byla šťastná, otce si vzala a o svatební noci došlo k mému početí.

Když vám, ale zemře prvorozený syn, je to hrozná rána, máma se vždy snažila Milana podporovat a pomoct mu, poslat ho do protialkoholní léčebny, milovala ho, proto se dva dny po tom co si Milan prostřelil hlavu, ve svých dvaapadesáti letech oběsila u sebe v koupelně, tímto vzdávám čest i její památce. Kvůli tomu a své nemoci, má Míša dva otce, mě (i přes to, že je starší než já) a mého tátu. Žijeme všichni tři pod jednou střechou, právě táta mi zařídil zmíněnou plně placenou práci na poloviční úvazek, ale když už pracuji, je s Michalem on, neboť post ředitele nevyžaduje stálou přítomnost, když má člověk doma těžce duševně nemocného nevlastního syna, omlouvá ho to. Jsme stále u něj, chodíme s ním dokonce i na záchod, nechceme přece aby Michal dopadl stejně jako Milan, Míša je sice schizofrenik, prostě patologický člověk, ale pořád můj milovaný bratr a tátův nevlastní syn, alespoň, že jeho schizofrenie se vyznačuje jen paranoiou, když zrovna nemá bratr tento stav, je to příjemný a sympatický člověk, jako předtím, když ještě nemocí netrpěl. Co se týče mě, já naštěstí schizofrenií netrpím, i proto, že jsem se narodil v létě, do klidného prostředí, když matka nabrala váhu, během těhotenství nedostala chřipku a narodil jsem se běžným způsobem porodu.

Nevím teď přesně jestli bych to měl soudit podle Milana, který schizofrenií onemocněl až čtyři roky po Michalovi, ale Milan je starší, nebo podle Míši, který jak jsem před chvilkou řekl, onemocněl čtyři roky před Milanem, ale podle výzkumu je sedmiprocentní šance na to, že když sourozenec trpí tímto psychickým kolapsem tak můžete onemocnět stejnou nemocí i vy. Jak jsem říkal, nevím podle koho to brát, ale každopádně ten druhý ze sourozenců, u kterého se nemoc projevila spíše kvůli bratrovi než kvůli matčiným indispozicím a špatnému zázemí pro dítě, se do té sedmiprocentní šance vešel, já ne. V poslední době jsou Michalova přesvědčování mě a otce o existenci stínů a jeho záchvaty ještě intenzivnější než předtím, a právě tady začíná náš příběh.

Když v noci ukládám svého jednatřicetiletého syna, tedy bratra, chytne mě za ruku a se šokovaným výrazem ve tváři na mě rychle vychrlí: "Martine, ty to pořád nechápeš, rizikový faktory pro vznik schizofrenie, spjatý s vlivem dědičnosti a zázemí si určitě přečet na wikipedii, já to tam našel, na ní si může každej přidat co chce, kdybych si například vymyslel nemoc, která ve skutečnosti neexistuje a dal bych to tam, lidi by tomu věřili, ani Milan nebyl schizouš, jen slaboch co se s těma hajzlama éterickejma nedokázal vypořádat. Normální lidi považujou nadpřirozeno za blbost, ale ty stíny fakt existujou, já tebe i tátu beru spíš než jako pečovatele, jako bodyguardy před nima, před váma se neodváží zjevit, chtěj abyste si mysleli, že sem magor, vstupujou mi teda hlavně do snů, kde mi, ale nemůžou nic udělat, přes den, když sem s váma, jen trýzní moje myšlenky, ale jak tě pořád v noci budim, to je proto, že se zjeví, když s tátou spíte a chtěj mě zabít, samozřejmě, proto se vždycky s rámusem zvednu z postele a vy  s tátou to vždycky uslyšíte a vzbudíte se, nebo vám ještě stihnu poklepat na rameno, oni bohužel stihnou zmizet než jeden, ty nebo táta otevřete oči. Podruhý se už většinou nezjeví, když spim tak na mě nemůžou, jen v těch snech a jelikož s tebou spim v posteli, nechaj mě i když teprve pomalu upadám do země spánku.. Vim, že se ti to zdá jako pěkná pohádka, ale je to tak. Ty stíny nemaj zas takovou moc jako se o nadpřirozenejch bytostech traduje v opravdovejch pohádkách, a právě proto si myslim, že je můžeme porazit. Ale sám to nedokážu, věř mi brácho, věř mi!"

Unaveně zívnu, přikryji ho a řeknu: "Dobrou." jak jsem na konci úvodu pravil, v poslední době je pro mě poslouchání bratra rutinou, ale snažím se k němu být co nejmilejší a tak ho vyslechnu. Tu noc se zřejmě v bratrově mysli stíny neobjevily, protože mě nevzbudil a jelikož spím velmi lehkým spánkem , několikrát jsem ho sám kontroloval a byl v pořádku.

Ráno se probudím, jdu do kuchyně kde sedí Míša u stolu, zarytě mlčí a hvízdající si otec mu dělá snídani. Přijdu k otci, popřeji mu stejně jako Michalovi dobré ráno a pak mu do ucha šeptám: "Když sem včera Mišana ukládal, zas mě ustavičně přesvědčoval o existenci těch  stínů, je to s nim pořád horší a horší, už to skoro nezvládáme a bojim se, že kdybychom ho dali do ňákýho blázince, tak tam zešílí nebo z něj uteče. A i přes to, co sem teď řekl…" odmlčím se a začnu mluvit nahlas. "Moc tě prosim abys s Míšou dneska zůstal ty, pokud to zvládneš, kvůli tomu jak se pořád o něj starám, nemám vůbec čas na Markétu a pochop to, láska je silná věc a…" nestihnu dopovědět, protože táta se na mě s laskavým výrazem ve tváři podívá a ještě laskavějším tónem řekne: "V klidu, taky jsem to s maminkou zažil…když ještě žila, čest její památce" dodá a i přes to, že se pořád laskavě usmívá mu ukápne slza. "Děláš pro Michala maximum, seš hrozně dobrosrdečnej, chytrej, milej a hezkej kluk, Markéta si tě zaslouží, jen jdi, když si v práci tak to taky s Michalem zvládám, v kolik se vrátíš?" "Relativně brzo, bude to stačit do deseti?" řeknu a otce obejmu, ten jen přikývne a Michal sedící u stolu na nás zklamaně kouká.

Markéta je moje přítelkyně, je jí 23 a studuje DAMU. Jsme spolu už přes dva roky a brzy se budeme brát, naše vzájemná láska je enormní a ona se mnou soucítí a oběma se nám zamlouvá, že bychom bydleli pod jednou střechou a do naší domácnosti by přibyla ještě jedna pomocná ruka. Její rodiče jsou však ortodoxní katolíci a i přes to, že mě mají v oblibě a znají mou situaci jí nedovolí se odstěhovat dokud si nenajde ženicha. Naštěstí jsou toho názoru, že jsem vhodný ženich a celou svatbu organizují. S Markétou máme domluvené, že mě vyzvedne doma, ale protože mladí a zamilovaní lidé potřebují soukromí a volnost, odebereme se do našeho oblíbeného parku, který je nedaleko mého bydliště. Ve smluvenou hodinu Markéta opravdu dorazí, vyměníme si žhavý polibek, pozdraví tátu a bratra. Poté společně odejdeme.

Když se pak v parku posadíme na lavičku tak Markéta spustí: "Tak co brácha? Jak je na tom? Víš, je mi fakt líto, že je…ehm…však víš…nenormální, je to fakt milej kluk.. ." Já jen smutně pokývám hlavou a řeknu: "Lásko, je to s nim čim dál tim horší, vim, že zorganizovat svatbu nejde jen tak, ale doufám, že si tvý rodiče pospíší, fakt tě doma potřebujeme." Markéta, která mi svýma pronikavýma očima věnuje sladký pohled a je vidět, že se mnou soucítí, řekne: "Já na ně pořád naléhám, ať si pospíší nebo, když ví, že si tě vezmu, ať mi dovolej se k tobě nastěhovat už před svatbou, ale řikaj, že ctí tradici a vůbec, že termín svatby bude na osumdesát procent 30. října." Já se horlivě zeptám: "Dobře, ale kolikátýho dneska je? Mám tolik starostí s Mišanem, že ani nemám pojem o čase, jen vim, že je rok 2009 a říjen…" Markéta se usměje a řekne: "Chápu, je dvaadvacátýho října." Potom se usměji i já a radostně vyhrknu: "Takže už příští pátek! To musíme řádně oslavit! Promiň, ale pokud jde o mě, fakt nemám čas na ňákou rozlučku se svobodou nebo tak něco a je na tobě jestli ty si jí pro sebe uděláš…" Markéta mi skočí do řeči, stále se usmívá a říká: "Blázníš? Když jí nemůžeš mít ty, tak já taky ne."

Poté se láskyplně obejmeme a odcházíme. Den proběhne krásně, zajdeme do baru, udělat zmíněnou oslavu místo rozlučky se svobodou, na tamních záchodech dojde ke krásnému milování, doprovodím Markétu domu, s úsměvem na rtech jí předám rodičům a na desátou se vracím domů.

Když vejdu do bytu, přiběhne ke mně rychlostí blesku, Michal a vychrlí na mě: "Pojď za tátou, on ti něco chce říct, je to důležitý!" V domněnce, že Michal tátovi něco při svém záchvatu udělal a teď toho lituje, rychle utíkám do ložnice. Tam sedí otec s otevřenou pusou na posteli. Přisednu k němu a starostlivě se ho ptám: "Tati? Tati? Co je ti?" on mě ignoruje, zamávám mu před očima rukou a to už ho vytrhne, vykoktá na mě: "Mi…Michal…on…není blázen…ani…ani…Milan nebyl…ty stíny…existujou…já…já…sem je viděl!" Mě zaskočenému touto informací, vyhrknou do očí slzy, energicky se zvednu a zařvu: "Proč? Proč? Proč i táta? Bože…jestli existuješ, tak seš fakt největší hovado, který znám! Nechci se chválit, ale to nevidíš jakou sem kurva odvedl práci? Táta taky, tak proč ho za to odměňuješ tim, že ho taky obdaříš timhle svinstvem? Fakt z prdele smůla, netušil sem, že schizofrenie se přenáší i vzduchem! Michal je hodnej kluk, mám ho fakt rád, ale je těžce duševně nemocnej! Tak proč je kurva svět takhle nespravedlivej?" Táta mi skočí do řeči a praví: "Uklidni se, chápu tě, já sem si taky předtim myslel, že Michal je magor, ale prostě není, za tu dobu co si tu nebyl, jsem ti nevolal, nechtěl jsem ti kazit den s Markét, ale společně s Michalem jsme na netu vyhledali kde se dá koupit něco proti nim, lidi co tenhle obchod provozujou o nich ví taky, ale na rozdíl od Michala je tak netrýzní a oni o tom nemluví, aby nevypadali jako cvoci, veřejnosti řikaj, že ty věci prodávaj magorům a sami v nic nadpřirozenýho nevěří. Každopádně k věci, upíři co sajou krev a nesmí na světlo, jsou pravděpodobně jen pohádkou, ale určitě si někde četl nebo viděl něco o upírech a víš co na ně údajně zabírá?" jen nevěřícně přikývnu. "Co zabírá opravdu na stíny, je tomu dost podobný, respektive jsem koupil: svěcenou vodu a kříž. Možná je pravda to co řikaj ty prodavači veřejnosti, nevěřej nám a prodali nám zbytečnosti, ale možná taky ne.

Máš právo mi nevěřit, seš ateista a to je v podstatě špatný, protože člověk by měl v něco věřit, neřikám, že zrovna v boha, ale v něco přece jenom jo, ateistů rapidně přibejvá, může to bejt devadesát procent dnešní český generace, ale hodně mladejch lidí prostě nemá smysl života nebo žije špatně, ty si podle mě výjimkou potvrzující pravidlo. Každopádně vim, že mi stejně věřit nebudeš, ale copak ti to nedochází? Koukni se na mě, koukni se na Michala, krom toho co ty nazýváš paranoiou a já sem nazýval v minulosti taky, chováme se jako schizouši? Vypadáme tak? Zamysli se nad tim, ale teď už opravdu!" "Tati, rád bych ti věřil, ale ty sám uznáš, že to prostě nejde, kdybych je taky viděl, tak to možná uznám, i když bych si možná myslel, že sem taky zešílel, ale zase je tu fakt, že pravý schizouši jako ste bohužel vy dva, si neuvědomujou a nepřipustí, že schizouši jsou a…" táta mě rázně skočí do řeči: "Jo, tohle sem čekal, nemůžu se na tebe zlobit, nemáš nejmenší důvod mi věřit, ale když nevěříš ty, musíme si pomoct sami." Do toho skočí Michal a řekne otci: "Přemejšlel si vůbec o tom, že když na ty stíny vymyslíme ňákou past, oni všechno uslyší a budou připravený?" táta svým typickým dobráckým výrazem odvětí: "Neboj, i v tom obchodě řikali, že takovou moc nemaj, takže pokud to nebudem domlouvat nahlas tak nic nepoznaj."

Mezitím zkroušeně, sám pro sebe, ale nahlas řeknu: "Celej život se snažim pomáhat Michalovi, žiju pro něj…a teď ta nemoc potká i mýho otce i když nečekaně až v takhle vysokym věku…je mi líto, ale to už je nad moje síly, neberte to jako, že se na vás vyseru, mám vás rád, ale z tohohle bych se fakt zbláznil už i já a…abych vás měl pod kontrolou tak budu bydlet vedle u Mráčků (sousedi) v podnájmu, ale jdu hned teď za Markétou, za jejíma rodičema a řeknu jí, že si zešílel i ty a tak, jí tu nutně potřebuju, radši pojďte se mnou za těma rodičema, je to pro vaše dobro." Oni souhlasí, k rodičům dojdeme, ti mou situaci konečně pochopí, moje milovaná si sbalí všechny věci a společně s námi pak odejde do našeho bytu, Mráčkovy poprosím o podnájem až ráno, mou logickou nedůvěru, ale nahlodává fakt, že táta byl před rodiči otevřený, o stínech jim řekl a to by, myslím běžný schizofrenik neudělal, řekl by, že schizofrenik není. V klidu se vyspíme, táta a Michal na jedné manželské posteli a já s Markétou na druhé, zdá se, že ani tentokrát stíny nepřišly.

Tu noc se zdá Michalovi sen, uprostřed ložnice stojí naše zesnulá maminka. "Pojď blíž Míšo, chci ti dát důležitou radu." praví líbezným hlasem. Michal k ní přistoupí a říká: "Tak rád tě vidim maminko." obejme jí."Týká se to jich? Ty o nich snad víš taky?" matka odvětí: "Víš…tady v posmrtném životě, vidím všechno co se děje a jak to doopravdy je, vím, že stíny existují, a má rada souvisí s jejich poražením, svěcená voda a kříž, které jste s tátou koupili, jsou na nic, prodavači v tom obchodu vážně na nadpřirozeno nevěří, jen vás matou, aby inkasovali, ale vím co ty stíny porazí doopravdy…"odmlčí se a bratr bedlivě poslouchá. "Pravda, stíny nejsou tak mocné jak si lidé o nadpřirozených bytostech z pohádek myslí, ale vím jen o jediné věci, která je porazí…bude to možná k smíchu a nelogické, ale podle pravdivých příběhů musíš na každý stín hodit, hrstku soli." Máma mrkne na Michala a zmizí. Michal se začne chaoticky rozhlížet, protože všude jsou stíny a jelikož nemůžou Michalovi ve snu nic udělat, jen na něj posměšně zírají. Michal vykřikne: "Už sou tady zase, všude kolem mě…a všechno slyšely! Musim se rychle probudit aby neukradli sůl!"

Michal se skutečně probudí, zakřičí na celou ložnici, všechny vzbudí a běží do kuchyně pro sůl. My běžíme samozřejmě za ním. On křičí: "Mazejte od tý soli vy hovada průhledný!" Nasype si hrst soli do dlaně, tátovi udělá to samé a začne sůl rozhazovat, aby zničil všechny stíny, přitom v rychlosti křičí: "Zjevila se mi ve snu máma, řekla, že v tom obchodě nám prodali blbosti, ani nám nevěří, jen nás chtěli nalákat, tohle by je mělo skutečně zabít." Najednou sebou táta škubne a já se ptám, co mu je, Michal úzkostlivě zařve: "Jeden vlítnul do něj!" Táta se zmítá v křečích a řve: "Ovládá mě to, ale snad se dokážu ještě bránit, nesmim vám nic udělat, radši ukončim svůj život než ten váš, kde mám ten revolver?"

Běží do ložnice a než, zaskočen vzniklou situací, mu stihnu zabránit, ozve se rána z pistole a my běžíme rychle do pokoje. Michal zatím rozhazuje dál sůl a nevnímá otcovu sebevraždu, když přiběhneme do ložnice, na zemi leží bezvládné otcovo tělo v kaluži krve. Zkouším zjistit jeho tep, ale bohužel žádný nemá. Se slzami v očích řeknu: "Zabil se jako Milan, střela do spánku." Vrátíme se do kuchyně, kde vítězoslavně stojí Michal a hystericky vyhrkne: "Zabil sem je, všechny sem je zabil, vyhrál sem a už budu mít klid!" Já mu naštvaně odvětím: "Ty idiote, vedle leží mrtvola táty, kvůli tý zasraný schíze se stejně jako Milan, připravil o život! Žádný duchové neexistujou!" už skoro řvu a táhnu ho do ložnice. On překvapeně odpoví: "Cože? Tys je neviděl? A co ty Markéto, že mám pravdu? Že si je viděla?"

Markéta jen zavrtí hlavou.

 

Rozhodl jsem se, že pošlu Michala do Bohnic. Lékaři analyzovali jeho, Milanův i tátův stav, jako nově objevený druh paranoidní schizofrenie. Michalovi jsem alespoň slíbil, že článek o tomto druhu paranoii, pojmenovaný jako "stínová schizofrenie" umístím na internetovou encyklopedii-wikipedii, od lékařů jsem dostal samozřejmě souhlas. Byli jsme dokonce pozváni do diskusního pořadu na ČT 1, mluvit o celé situaci. Po smrti otce a i po odvysílání pořadu, kde jsem vše popravdě řekl, jsem dostal otcovo místo ředitele banky. Jeho smrt nás samozřejmě zasáhla a zdrtila, ale co nám zbývá než ho stejně jako Milana a mámu, oželet. Třicátého října dva tisíce devět, skutečně proběhla svatba Martina Křehlíka a Markéty Krejzarové, čili mě a mé životní lásky. Svatba byla spojena právě s pohřbem mého otce, ale s Markétou jsme si řekli, že budeme silní i přes to, že ze slz, které jsme ten den uronili, bylo, když počítám i slzy štěstí při svatbě, tolik, že by naplnily snad i vanu. Po třech letech našeho manželství, se nám narodil syn, Štěpán a jen se modlíme aby se u něj schizofrenie neprojevila. Michal, rok a půl po narození Štěpána spáchal v léčebně sebevraždu.

Střelil se do spánku.

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Morton Eucrow 28 února 2010 v 15:58

     “vím jakých dokazuji literárních kvalit” SEBAKRITIKA…  nie je nič za čo by si sa musel hanbiť (stydět), pretože každý riadok ktorý napíšeš ťa posúva dopredu. Kým však nepochopíš, že aj tvoja najlepšia práca má svoje chyby a neuznáš kritiku, rady… nebudeš mať pokoru… dovtedy budeš len stáť na mieste. A práve ten nedostatok pokory u teba ma irituje, si arogantný a slepý čo sa týka tvojej tvorby – nemáš úsudok. Už nemám chuť o ničom ťa presviedčať, je to ako hádzať hrach na stenu

  2. Profilový obrázek
    Jamall22 28 února 2010 v 08:19

     Tímto hodnocením si mě rozčaroval, tuto povídku po sobě nemám chuť číst, vím, že není moje nejkvalitnější, ale to, že kritizuju “poviedky lepších autorov” ? 😀 :D…na tomhle serveru je přehršel absolutních vyblitin, který jsou ještě podstatně horší než tohle a některé z nich kritizuji…ať si říká kdo chce co chce, i když občas stvořím něco za co bych se stydět měl tak vím jakých dokazuji literárních kvalit…

  3. Profilový obrázek
    Morton Eucrow 26 února 2010 v 19:46

    Cez tento nudný text sa asi neprelúskam… RADA: to, že napíšeš súvetie na 4 riadky, neznamená že je to dobré súvetie; odkazuješ na tvrdenia v texte (“jak jsem před chvilkou řekl”) v tvojom prípade to však znie strašne kŕčovite, tak ako tvoje vety a niektoré frázy (“narodil jsem se běžným způsobem porodu”)….”Martine, ty to pořád nechápeš, rizikový faktory pro vznik
    schizofrenie, spjatý s vlivem dědičnosti a zázemí si určitě přečet na
    wikipedii, já to tam našel, na ní si může každej přidat co chce,
    kdybych si například…” a blablabla… príšerné monológy. Vysvetli mi, načo sa hráš   Píšeš takéto patoky a myslíš, že si môžeš dovoliť kritiku, akú od teba vídavam pod poviedkami lepších autorov? CHÝBA TI SEBAKRITIKA, TAK SA UŽ KONEČNE ZOBUĎ…. šašo 

Nový komentář