Štěstí


Zahleděl se na pilíř silničního mostu napravo od silnice. Rychlost se blížila ke sto padesáti kilometrům v hodině. Říkal si, jaké by to asi bylo, strhnout volant a poznat mostní konstrukci více zblízka. Pokračoval v cestě a oči zabodával do světlometů protijedoucích vozidel. To ne. Nemůže přeci způsobit škodu nebo dokonce smrt někomu cizímu. Někomu, koho vůbec nezná, kdo s jeho problémy nemá nic společného. Řidiči kamionu, kterého někde daleko odsud čeká milující žena a jedno, možná dvě malé děti, které se těší, až se táta vrátí domů. Mračil se na vozovku před sebou a pravou rukou třímal řadicí páku. Hlavou mu běžela spousta myšlenek a jeho soustředění na řízení auta pomalu klesalo. Zoufale si přál, aby jeho myšlenky byly lepší, veselejší, ale nešlo to.

Odbočil na prvním sjezdu. Najížděl na silnici první třídy a nedal přednost jedoucím vozidlům. Téměř došlo k havárii, ale bylo mu to jedno. Pootevřel okénko a rádio dal na vyšší hlasitost. Jeho oblíbená hudba ho neuspokojovala. Vyměnil cédéčko a zaposlouchal se do pomalých smutných písniček. Na náladě mu to samozřejmě nepřidalo. Začal se ještě víc utápět ve své depresi. Zablikal dálkovými světly na protijedoucí neosvětlené vozidlo a přemýšlel nad tím, co je to štěstí. Proč jej někdo má a někdo ne? Existuje vůbec štěstí? Napadalo ho, že štěstí je jen souhra náhod, stejně jako smůla nebo cokoliv jiného.

Přál si už být doma, těšil se na velký hrnek horkého čaje. Přál si to opravdu? Možná už domů nikdy nedojede. Myslel na své blízké. Může jim tohle vůbec udělat? Samozřejmě, že ne. To nelze. Je tu příliš spousta závazků. Lidé, kteří ho snad mají rádi, nebo se tak alespoň tváří. Nesnášel přetvářku a falešnost. Nemohl vystát lži. Měl v zádech zabodnutých tolik nožů. Velmi ho to tížilo na duši. Ztrácel se ve svém trápení. Zklamal se v mnoha lidech. Někteří z nich si dokonce odvažovali říkat "nejbližší". Byla to blbost. Ve svém životě potkal mnoho lidí, ale těch, kterým se dalo opravdu věřit, bylo málo. Dali by se spočítat na prstech jedné ruky.

Myšlenky ubíhaly snad ještě rychleji, než silnice pod koly jeho vozu. Ukazatel hladiny paliva v nádrži se blížil k polovině. Viděl před sebou ještě spoustu ujetých kilometrů, spoustu myšlenek a úvah. Proč není také takový? Falešný a zlý, jako ostatní. Bylo by to jednoduché, přetvařovat se a lhát, zabodávat lidem do zad nože, tak jako oni jemu. Jenže nemohl. Uvnitř takový nebyl, nedokázal to. Možná věřil v nějaké ideály, byl svým způsobem naivní. Na druhou stranu to bylo něco, co ho nutilo pokračovat dál.

Vrátil se k myšlence o svých nejbližších. Kolik jich vlastně dohromady bylo? Těch doopravdy nejbližších? Myslel na jediného člověka. Uvažoval nad tím, koho si pustil nejblíže k sobě. Neměl žádná tajemství a nic neskrýval. Nevěděl proč, ale byl si jistý, že může. Může věřit. Bylo to pro něj velmi důležité. Doufal, že ta důvěra je oboustranná a něco tam hluboko mu napovídalo, že ano. Jedině kvůli tomu jedinému člověku věděl, že tohle prostě udělat nemůže. Ublížil by. Víc, než si kdokoliv dokáže představit. To nemohl dopustit. Díky, že tu jsi, říkal si v duchu. Přinutilo ho to sundat nohu z plynu a zpomalit. Silnice nebyla úplně suchá a venku mrzlo.

Spousta věcí se nepovedla. Důležitých i zanedbatelných, ale dohromady mu to pomalu přerůstalo přes hlavu. Uvědomil si, že on vlastně má to štěstí, nad kterým tolik uvažoval. Jeho štěstím bylo, že se doopravdy měl o koho opřít, když potřeboval, a chtěl takovou oporou být i on. Byl vděčný za toho jediného člověka, který byl lepší než tisíce takzvaných kamarádů.

Minul ceduli označující začátek města a zatočil do ulice, kde bydlel. Nepojede dál. Dnes ne. Zaparkoval na místě před domem. Prodíral se sněhovou závějí k domovním dveřím. Našel v kapse své omšelé bundy klíče a odemkl. Vyjel výtahem do poschodí, kde se nacházel jeho byt. S rachotem otevřel a stanul uvnitř. Opřel se zády o dveře a vydechl. Svlékl se a ledabyle pohodil svršky na křeslo. Dal vařit vodu na čaj a zasedl k počítači. Měl náladu něco napsat. Opřel se v židli a začal: "Zahleděl se na pilíř silničního mostu napravo od silnice. Rychlost se blížila ke sto padesáti kilometrům v hodině…"

 

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Jamall22 24 února 2010 v 15:34

     Konečně! Po přečtení pár povídek od nejmenovaných autorů jsem pomalu ztrácel chuť číst díla na tomto serveru, ale tohle mě od tohohle rozhodnutí může jenom odradit 🙂 V jednoduchosti a krátkosti je krása…moc se toho sice v příběhu nestane, ale záživnost a styl jakým to je napsané to kompenzuje…řekl bych, že by mě potěšilo abys to třeba nějak víc rozpracoval, případně napsal něco dalšího, delšího třeba volně navazujícího, ale uvědomuju si, že dílo krátké bývá mnohdy desetkrát kvalitnější než dílo dlouhé (obzvláště na tomto serveru)…proč děj zbytečně nafukovat?…zkrátka líbí se mi

  2. Profilový obrázek
    hellequine 22 ledna 2010 v 09:46

     Mě se to líbilo. A moc.. Obzvlášť závěr byl překvapující a nečekaný. Trochu mě z něj zamrazilo. Je vidět, že je to spíchnuté horkou jehlou, ale tuhle skutečnost vyvažuje upřímnost (nevím, jak jinak to nazvat – možná ještě sugestivnost), která z příběhu čiší. Jako by z příběhu něco (nebo někdo) křičelo..

Nový komentář