Starý dům


6. 6. roku 2006, jsme si s kamarádkou udělaly bobříka odvahy. Rodiče nám v temném lese připravili značky, abychom nezabloudili. Když už bylo všechno hotové, mohli jsme vyrazit. Udělali jsme první krok a jakoby nám stromy uzavřely cestu ven. Šly jsme těsně vedle sebe a hledali jsme první značku. Už uběhlo snad 10 minut a my ji nemohli najít. Zmocnila se nás hrůza a panika. V dálce zahoukala sova a ještě dál… ,,To byl vlk?!“ zeptala jsem se roztřepaným hlasem. Moje kamarádka však neodpovídala a jen koukala vytřeštěnýma očima kolem sebe. Postupovali jsme dál, ale najednou se něco začalo hýbat v houští. Zastavili jsme se a hleděli do temnoty. Vyskočila malá veverka a my jsme si oddechli: ,,Uf, myslela jsem si, že na nás vybafne hrozivá veverka s velkými drápy a ostrými zuby.“ škádlila mě kamarádka. Hned jak dořekla větu, blízko za námi se opravdu ozval vlk. Jeho hrozné vytí trvalo dlouho, ale to už jsme utíkali hlouběji do lesa. 'Běží za námi', říkala jsem si v duchu. Doběhli jsme až na konec lesa. Těžce jsme oddychovali, ale vlk už za námi nebyl.

Teď jsme byly před obrovským starým domem z kamenů a mnoha okny. Přišli jsme blíž k velkým dřevěným dveřím. Klepadlo bylo ve tvaru netopýra se zelenýma očima. Přejela jsem prsty po jednom křídle a netopýrovi oči zčervenaly. Rychle jsem rukou cukla a dveře se se skřípáním pomalu otevřely. Neměla jsem odvahu vstoupit dovnitř, ale něco mě vybízelo ať se nebojím. Pověděla jsem kamarádce co chci udělat, ale ten nápad ji nepřišel zrovna nejvhodnější: ,,Jsi blázen? Do toho domu nepůjdu, nikdy!“
,,Jak chceš.“ S těmito slovy jsem vstoupila do domu. Kamarádka jen nevěřícně kroutila hlavou a něco si pro sebe mumlala. Přece jenom vstoupila za mnou a rozsvítila baterku, na kterou si vzpomněla.
,,Ty máš baterku?“zařvala jsem na ni až se mě lekla. Jen se na mě podívala a prohlížela si věci, které byly v domě. Starý nábytek zdobily pavučiny, ale schody, které vedly do druhého patra, byly jako nové. Rozhodli jsme se je vyzkoušet.

Vyšli jsme točité schodiště a před sebou viděli dveře, za kterými plápolal oheň.
,,Pojďte dál.“ ozvalo se za dveřmi tichým hlasem. Otevřeli jsme dveře a uprostřed místnosti bylo zády k nám křeslo. Hlavou mi projelo tisíc nápadů jak se odtud dostat pryč, ani jeden z nich jsem však nepoužila. Z křesla se najednou postavila vysoká postava v plášti. Otočila se k nám, ale do tváře ji nebylo vidět. Sundala si kapuci a já nemohla uvěřit tomu co vidím. Vlasy černé jako uhlí, oči bledé jako nebe, zuby ostré jako nůž.
,,Upír!“ zakřičela kamarádka. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho pohledu. Byl tak děsivě krásný, až mi z toho přejel mráz po zádech. Pomalu se přibližoval. Obě jsme jako na povel ucouvli. Chtěla jsem udělat ještě krok vzad, nešlo to. Hrůzou jsem chtěla vykřiknout, nic. Jen jsem otevřela ústa, ale nic se nestalo. Nevěděla jsem co se děje, jen jedinou věc jsem pochopila, má mě ve své moci. Natáhl ruku a dotkl se mé hlavy.

Ocitla jsem se opět na začátku lesa, kde jsme začali. Kamarádka chtěla udělat první krok, ale já ji vzala za ruku: ,,Nechoď tam!“
,,Snad se nebojíš? Jen projdeme lesem. Co by se mohlo stát?“ Nic jsem ji neřekla, ale nepustila ji.
,,No dobrá, nepůjdu, ale stejně tě nechápu.“ Později jsem se zeptala babičky, jestli je za lesem starý dům. Nic o něm nevěděla a tím byl celý večer ještě strašnější. Kdykoli projdu kolem lesa, stále cítím upírovu přítomnost.

Sdílejte článek

Nový komentář