Srub

Srdce mu bušilo, utíkal co nejrychleji mohl.

„Halt, halt!“

Kolem hlavy mu prolétla kulka. Hnal se lesem jako zběsilý. Hlasy pronásledovatel slábly, až ztichly úplně.

Před ním se vynořil srub. Sedl si na lavičku a utřel si pot z čela. Setřásl je.

Podíval se oknem dovnitř srubu, nepořádek, rozbitý poházený nábytek, očividně zde dlouho nikdo nebyl. Rozhodl se vstoupit dovnitř, pomalu procházel místností, na zemi si všimnul sešitu. Vzal ho do ruky a otřel prach, deník. Vynesl ho před srub na lavičku a začal číst.

***

15.10. 1914

Jmenuji se Jaroslav Prázly. Jsem obchodník s nemovitostmi a je mi 35 let…

***

„Nuda.“ David otočil pár stran dopředu.

***

18.9. 1915

Vím, že mě pronásleduje na každém kroku. Rozhodl jsem, že se jí ztratím, zítra odjíždím do svého srubu ve Východních Čechách. Srub je hluboko v lesích, snad ji dokážu setřást.

***

„Před čím utíkáš? Nějaká, žena tě žene do svatby?“

Otočil tři strany zpět.

***

30.8. 1915

Dnes jsem vyvolal v zrcadle zrůdu. Bože, co jsem to provedl? Chtěl jsem pouze vyvolat pěknou dívku, pěkná dívka se změnila v ohyzdnou čarodějnici.

5.9. 1915

Je to horší než jsem si myslel. Vidím ji skoro všude. V každém skleněném odrazu. Co chce? Sousedi si všimli, že se mnou není něco v pořádku.

9.9. 1915

Dnes jsem si jí pořádně prohlédl. Stará shrbená čarodějnice. Přes sebe měla starý plášť a vlasy prolezlé hady.

15.9. 1915

Vyházel jsem vše skleněné z bytu…

18.9. 1915

Vím, že mě pronásleduje na každém kroku. Rozhodl jsem, že se jí ztratím, zítra odjíždím do svého srubu ve Východních Čechách. Srub je hluboko v lesích, snad ji dokážu setřást.

20.9. 1915

Našla mě. Bože pomoc mi. Poprvé jsem ji viděl mimo odraz. Ukazuje se mi za stromy.

21.9. 1915

Je blíž, pomalu se ke mně přibližuje. Buďto jí uteču, nebo počkám, co se bude dít.

22.9. 1915

Rozhodl jsem se, počkám, už žádné utíkání…

...

Měl jsem utéct. Byla chyba na ní čekat…

***

Poslední zápis byl naškrábán v rychlosti a nebyl dopsán.

Venku se už setmělo. David se šel vyspat do srubu. Usmál se. „Radši nějakýho ducha, než od Němce kulku do zad. Usnul.

Probudil se, někdo otevíral dveře. Do místnosti vstoupila shrbená postava v kabátě a kapucí přes hlavu.

„Kdo seš?“

Postava se narovnala. David je uviděl, uviděl ty hady ve vlasech...