Srdečné pozdravy z Ukrajiny


Výlety na mojí chalupu se místo romantiky a zahradničení proměnily spíš v noční můru. Tedy hlavně ty poslední dva dny. Můj kolega v práci zrzoun Minář díky facebooku sbalil mojí krásnou a poněkud úchylnou sousedku Denisku a jejich vztah vyvrcholil tím, že mu prozkoumala hlavu bouracím kladivem. Pak se ho snažila nacpat do vykopané jámy s chemickým substrátem, kde jsem chtěl pěstovat škumpu lakovou. Deniska netušila, že má frajer poněkud tuhý kořínek a tak skončila rozleptaná v substrátu s ním.

 

Otevřely se dveře na dvůr a v nich stála osmdesátiletá stařena se zrzavými vlasy.

,,Haló, je tu někdo?"

Nevím, kde se tam vzala, ale zrzoun jí možná přivez v renaultu a ona tam usnula. Nebyl čas přemýšlet, natož něco vysvětlovat. Bába si dala zatraceně rychle do kupy, co jsem asi tak mohl udělat. Začala hystericky křičet, vrahu, na celé kolo.

Asi vám nepovím úplně přesně proč jsem to udělal, ale vzal jsem do ruky bourací kladivo a rozeběhl se k pištící zrzavé stařeně. Nenechám si přece na vlastní zahradě spílat urážky, navíc od zrzounů.

Její hlava křupla jako vlašský ořech. Byla to dost nechutná podívaná, všechny ty kousky lebky a mozku, jak se roztříštily a vytekly všude kolem.

Bylo jasné, že babka bude muset velice rychle skončit v substrátu, stejně jako její synáček a potencionální snacha. Když jsem rval její hubené nohy v hnědých punčocháčích do chemického hrobu bylo mi jasné, že si za to může sama. Stejně jako ten její vlezlej zrzavej bastard. Proč se zatraceně hrabou v cizích věcech? Zatímco on mi amorálně prohledával profil na facebooku, tak ta jeho stará megera mi bez dovolení vlezla na můj pozemek!

 

Sledoval jsem puchýře a to příšerné syčení, jak chemikálie působila na jejich škvařících se tělech. Uznávám, že pro mě, jako přírodovědce, byť dendrologa, to mělo z vědeckého hlediska obrovský význam.

Za chvíli mě ta gore podívaná unavila a rozhodl jsem se, že je na čase dát si něco k snědku. V lednici jsem měl pořád téměř půlku prasete, ale hlavně tam bylo pivo. Pořádně vychlazený lahváček po takové řezničině jednomu přijde vhod.

 

Nakonec jsem si těch lahváčů dal asi pět, to víte nervíky, což? Nevím jak to říct, aby to nevyznělo nějak nepatřičně, ale najednou jsem vám dostal příšernou chuť na pořádný milování s pěknou ženskou. Jenže jediná ženská, kterou jsem měl v merku je právě pár cenťáků pod zemí a rozkládá se. Vždycky jsem měl legraci z buranských horrorů ála Texaský masakr motorovou pilou a najednou jsem se stal jedním z protagonistů a co hůř, já byl ten buran!!! Uznejte, že jsem musel dostat chuť na něco ostřejšího.

 

Někdo mi zabušil na okno.

 

,,Do prdele, je to tady snad nějakej průchoďák, kurvafix?"

 

Vstal jsem velice rozzuřeně z postele a uviděl vystříhaného dvoumetrového svalnatého chlápka, který i v tomhle příšerném vedru byl v kožené bundě.

 

,,Ukrajinec, to mi teda ještě chybělo. Nejdřív na zahradě zakopávám zrzouny a teď mě tady votravujou úkáčka."

 

Šel jsem odemknout chalupu a poslat ho ze zápraží buď k šípku a nebo rovnou do Kijeva.

 

,,Tohle je soukromej pozemek!"

,,Vy jste si nás zavuolal?"

 

Jeho ukrajinský přízvuk nešel přeslechnout.

,,Niet, vole."

,,Znáte nějakego Chaloupku?"

,,Znám. Málem mi uříz hlavu vostnatým drátem, když mi bylo čtrnáct. Pěkněj kretén. Bydlí támhle v tý serpentině. Když nemá v posteli starou, tak tam má náklaďák."

 

Měl jsem co dělat, abych se nezasmál vlastnímu povedenému vtipu.

 

,,On je agresivnyj?"

,,Ten? Milej pane, to je ten nejagresivnější svinskej hajzl, kterýho jsem kdy viděl. Je to vidlák s nejhoršíma způsobama. Svojí starou doma ve sklepě kurtuje k topení a mezi místníma se říká, že takovej Fritzl je proti němu Mirek Dušín."

,,Vezu Natašu na eskort. Je to pěkná holka, ale s takovým idiotem mi žádnyj kšeft něuděla. Chcetě se mrknúť, mám ji v autě."

,,Teda vy na to jdete z gruntu, rozenej obchodník."

 

Neusmál se. Durak jeden. Na druhou stranu, znáte to vo těch znameních, ne? Co když je Nataša moje vyvolená? Snad nebude z Oděsy. Tam má půlka obyvatel AIDS a druhá tuberu. Doufejme, že mi v posteli, když tak zachrchlá.

 

Prošel jsem vraty a podíval se do nového bavoráka. V něm seděla holka jako obrázek. Byla sice hubená jak lunt, vlasy černý jako havran, ale ve vočích měla jiskru.

 

,,Natašo, poj´d sem!"

 

Nataša vylezla ven. Bylo vedro k zalknutí, ale měla na sobě vysoké lakové kozačky, krátkou sukýnku a vypasované tílko se srpem a kladivem. Kdyby nebyla tak krásná, měl bych co dělat, abych nedostal záchvat smíchu.

 

,,Ty si Chaloupka?," promluvila obstojnou češtinou.

,,To nejsem," odpověděl jsem nezaujatě.

,,Tady pán mi gavaril, že Chaloupka je nějakyj místnyj pošuk. Natašo uznej, že on je seriózny."

 

Chtěl jsem říct, že to určitě. Právě jsem na zahradě zakopal tři mrtvoly.

 

,,Jsem dendrolog. Doktor. Zabývám se stromy."

,,Doktor. Natašo, je opravdu seriózny."

,,Protože jste nás nevolal dostanete slevu."

,,Kolik by to tak mělo bejt?"

,,Dám slevu dvacet procent."

,,Z čeho dvacet procent?"

,,Z dvou tisíc."

,,Rublů nebo kopějek?"

,,Korun."

,,Jestli nemáte terminál na karty, tak půjde buď za patnáct stovek a nebo pošupajdí, paňátno?"

,,Dobře. To je nejlepší byznis vašeho života, doktor!"

 

A pak prej, že vysoká škola je k ničemu.

 

Voloďa, nebo jak se jmenoval, šel zkontrolovat chalupu, jestli tam neukrývám nějaký skrytý zbraně, nebo tak něco. Když zjistil, že je všechno v pořádku, nechal mě tam s ní dělat si co chci 60 minut.

 

Byl jsem tak vzrušený, že jsem si musel odskočit na záchod. Byla to chvilinka. Když jsem se vrátil, nevěřil jsem vlastním očím. Ležela tam rozpláclá, úplně nahá a úplně mrtvá.

 

Vzalo mi to dech. Jsem sice doktor, ale přes stromy. Vypadala prkenně, to je pravda, ale přeříznout jsem jí takhle nemoh.

 

,,Natašo, sakra, co sis vzala?"

 

Stopy po vpichu jsem žádné neviděl, z žíly jí stříkačka také netrčela a puls neměla žádný. Dal jsem jí masáž srdce, umělý dýchání, zkrátka všechno, co jsem kdy viděl v televizi a nebo probíral na branný výchově. A pak mi to došlo. Je to prostě ženská. Říkáte si, že jsem asi magor, ale je to tak. Nechte ženskou o samotě v pokoji a ona vám všechno prohrabe. Bylo to úplně jasný. Ve skříni jsem sušil vzácnou rostlinu paracelsus orchis. Nechal jsem si jí dovézt tajně na ústav, kde pracuji. Je to silná indiánská droga, která by měla obsahovat sloučeninu k výrobě léčiv. A co víc. Domnívám se, že by měla mít jistý vliv i na regeneraci organismů. Zkrátka a dobře, měla by obsahovat buď extrakt k elixíru mládí a nebo sloužit k regeneraci organismu. Chtěl jsem taky prozkoumat jeden starý drb od jednoho šamana. Indiáni prý pomocí této rostliny vyráběly zombie. Zatím se mi po zkoumání nepotvrdilo nic. Kromě toho, že pokud se dotknete listu tý zatracený kytky upadnete do kómatu. Vyzkoušel jsem to před půl rokem, když jsem byl tejden na Áru. Někdy vás ta zpropadená mrcha taky zabije, jako mojí kolegyni Vlastu, o který jsem si myslel, že mi krade dobrý z kabátu do automatu na kafe. Voilá. Dal jsem si do kapsy paracelsus orbis a odváželi jí havrani nohama napřed.

 

Nataša byla pravděpodobně mrtvá a já byl v prdeli. Voloďa, nebo jak se ten frajer jmenoval, čekal venku před barákem a odměřoval čas. Podle kuchyňských hodin jsem měl ještě pár minut k dobru, ale v hlavě jsem měl vakuum. Ve vzduchoprázdnu se rychle uvaří voda, ale v mý hlavě se nevařilo nic, natož voda na kafe.

 

Potřeboval jsem rychle vymyslet plán B. Ne, potřeboval jsem rychle vymyslet plán A! Čas plynul. Potřeboval jsem bouchačku nebo něco, čím bych vyřídil Voloďu, nebo jak se ten svalnatec jmenuje. Když jsem ho uviděl pod okny, jak se blíží za námi zpečetit můj osud udělal jsem v tu chvíli to jediné, co mě napadlo. Sedl jsem si na židli a čekal.

 

Voloďa, nebo jak se jmenoval, stál ve dveřích a díval se na mrtvou Natašu ležící v mé posteli.

 

,,Tak niet, Chaloupka nebezpečnyj idiot, to ti!"

,,Říká se ty, ale nech to bejt, Voloďo. Na svou obhajobu, jen jsem si skočil s pískem a ona mi tu exitovala. Ani jsem se jí nedotknul. Asi brala drogy, nebo tak nějak!"

 

Uznejte, nemoh jsem se hned přiznat, že mi sáhla na kytku.

 

,,Nataša nebrala drogy, ti trotle. A nejsem Voloďa, ale Boris, idiote."

 

Nádherná Nataša oblečená, jen tak jak ji Pán Bůh stvořil, ležela v mé posteli a chladla. Boris oproti tomu začal ve tvářích povážlivě hořet. Rozhodl jsem se pro útěk. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem vystřelil ze židle jak Usain Bolt, proběhl jsem otevřenými dveřmi, ještě že tyhle východní národy za sebou nikdy nezavírají, a vyběhl z chalupy. Ještě jsem za sebou třísknul dveřma a běžel do zahrady. Boris běžel za mnou, o poznání pomaleji, ale zase mi přišlo, že i když nebyl sprinter byl vytrvalec. Najednou mě něco chytlo za nohu. Bylo to příšerné, země se postavila a já se s ní čelně střetnul. Za nohu mě držela ruka té stařeny, kterou jsem tam v poledne zahrabal. Nechápal jsem, jak jí mohla čouhat ruka a už vůbec ne, jak je možné, že mě držela za kotník, když se ještě po zahradě válely kusy jejího mozku. Snažil jsem se jí setřást kopáním, ale držela jak přibitá, navíc se neustále propadala víc do země a vytvářela kolem sebe hrozivý kráter, ve kterém bych se rozpustil jak šumivý celaskon, i s bublinkami.

 

,,Jsi samé pžekvapení, doktor."

 

Řval jsem hrůzou.

 

,,Nech si ty blbý fóry, demente!", chtěl jsem zařvat, ale zmohl jsem se jen na ,,UUUÁÁÁÁ".

 

Boris se vesele usmíval přímo nade mnou. Jeho smích přerušila trubka, která mu najednou vyrostla z otevřené pusy.

 

Makabrózní výjev mě doslova šokoval. Stařena mě rvala za nohu do substrátu, nahá Ukrajinka svému pasákovi táhla z hlavy trubku a já měl pár vteřin na to, abych se z té šlamastyky dostal.

 

,,Cos to se mnou urobil, ti idiot?"

 

Oukej. Situace se začínala komplikovat. Ta ukrajinská frajerka si myslela, že jsem jí to udělal já a ta bába mě pořád táhla k sobě do hrobu, z kterého to syčelo probíhající chemickou reakcí.

 

,,Hele, miláčku. Já jsem ti nic neudělal, vysvětlím ti to, ale musíš dostat mojí nohu, z pařátu ty starý zrzavý mrchy!"

 

Dala si pěkně na čas. Vetché prsty s dlouhými ostrými nehty se mi bořily do nohy a já zoufale rval prsty do hlíny, abych zpomalil její doslova svěrákové sevření. Trapně jsem si vzpomněl na Kuky se vrací, to by byl název pro zombie horror!

 

První úder trubkou jsem dostal těsně pod koleno.

 

,,Co to děláš, kurva?"

,,Promiň, doktor."

 

Druhá rána byla o poznání přesnější. Slyšel jsem jak jí praskly kosti v prstech a pak se konečně pustila. Stařena povolila sevření a jak bylo vidět, už se nezmohla na žádný pohyb. Rozhodl jsem se, že si raději udělám z té jámy chemickou bombu a dosypu jí dalším substrátem, než abych riskoval, že mě odtamtud překvapí ještě nějaké další nečekané překvapení. Teď jsem ale musel řešit, co s tou ukrajinskou krasavicí. Byla sice nahá a moc pěkná, ale chtěla slyšet spoustu odpovědí na nepříjemné otázky. Vy je milí čtenáři znáte, ale mě se příliš nechtělo sdělovat jí svá sladká tajemství, které jsem se rozhodl, že neodkryju do svého uložení do hrobu. Situace začínala být složitá a pro mě dost nebezpečná. Potřeboval jsem svůj život opět zjednodušit. Jenže kdyby Bůh chtěl, aby bylo všechno jednoduché, chodili bychom umírat do hrobů.

 

O pár minut později seděla ve svém sexy úboru na židli světnice mojí chalupy a popíjela stachana vodky. U nohy měla opřenou kovovou trubku, kterou mi pořád toužila rozmlátit hlavu na kaši. Asi by se jí to nepovedlo, ale neměl jsem náladu na to, abych to vyzkoušel. Plán byl prostý, přesvědčit jí, aby o dnešním malém extempore nic neříkala. Koneckonců byla to ona, kdo zabil svého pasáka. Moh jsem to zkoušet na její vízum, vyhoštění a tak, ale asi by mi to nezbaštila.

 

,,Máš tu nějaký příbuzný?"

,,Niet. Žiju tu sama."

,,Kde bydlíš?"

,,Na ubytovně."

,,Máš přítele?"

 

Otočila se na mě a poprvé se usmála.

,,Niet."

 

Tak tohle bylo na mě silný kafe. Vona mě snad balí, nebo co?

 

,,Blba nagoda, doktor, žíkáš. Nějaka kytka. Něvěrim ani slovo. Seš celkem sympatickyj, ale maš divny oči. Kruty. Jako Vasil od nas z vesnice, to byl zabijak."

,,Nenech se vysmát, kočko. Já nejsem žádnej vrahoun. K vobědu si dám vepřovou s knedlíkem, spláchnu to pivkem a nemám náladu nikoho zabíjet, naopak si chci lehnout a zalízt pod duchnu. Třeba s tebou. A propos zapomněla jsi snad, proč jsi sem šla? Pořád tu mám pro tebe těch patnáct stovek."

 

Ušklíbla se. Prachy. To zabere vždycky.

 

,,Vezmeš si auto toho svýho frajera, mrkneš mu do šrajtofle, jestli tam něco nemá a můžeš zmizet kam chceš. Nikdy tě neprásknu a od tebe očekávám to samý."

 

V očích se jí zajiskřilo. Pomalu vstala a šla ke mně. Byl jsem opřený o kuchyňskou linku, když se ke mně naklonila a vášnivě mě políbila. Začala mě zkušeně hladit a pak jednou rukou sklouzla do mého rozkroku a druhou mě hladila po zádech a sklouzávala stále níž. Nepřestávala mě líbat a pak jsem ucítil příšernou bolest v zádech. To byl můj nůž na krájení chleba, který si ta děvka vzala z pultu a zarazila mi ho těsně nad pánev. Její jazyk byl zrovna v mých ústech, takže když jsem skousnul bolestí, tak jsem jí ukousnul špičku jazyka. Začala se jí z úst valit krev. Vyplivnul jsem jí ho do očí a tak jí na chvíli oslepil.

 

,,Do prdele, co to vyvádíš? Mohlas přece vypadnout!"

 

V zádech jsem měl pořád zaražený nůž, ale ona se už sápala po dalším noži na lince.

 

,,Nehloupni, Natašo!"

 

Hodila po mě vztekle nožem, ale minula. Utekl jsem ze světnice na dvůr. Byla tma a i když jsem měl utíkat, měl jsem strach, že mě tam bude čekat další nepříjemné překvapení. Dvůr byl zahalený v temnotě až na tři lampy napájené slunečním svitem, které slabě zářily. Viděl jsem před sebou na zemi něco lesklého. Bylo to bourací kladivo. Rychle jsem ho vzal a běžel se schovat do chlíva v naději, že tam nepáchne. Třeba si jen projde zahradu, pak mi sebere prachy a vypadne odtamtud. Třeba není tak pitomá, aby lezla do chlíva. Napadalo mě během těch dvaceti minut spousta věcí, proč by do toho chlíva neměla jít. Najednou cvakly dveře, já uviděl i ve tmě, že drží kudlu, protože se jí měsíční svit odrazil od čepele, takže ruka s bouracím kladivem mi vystřelila už jen jakoby náhodou.

 

Ještě ten večer jsem si dal na hlavu svítilnu jako permoník a narval do substrátu dvě další mrtvoly, které se s příšerným syčením a škvařením začaly rozkládat. Když jsem zhasnul svítilnu a zamknul za sebou dveře a lehnul si do postele, cítil jsem zase, že žiju. Zíral jsem do stropu a pak si sáhnul pod polštář, abych si ho srovnal. Najednou jsem ucítil takové divné brnění, které jsem už zažil a začal jsem se modlit, aby to nebylo to, co jsem si myslel. Protože jestli mi ta mrcha dala pod polštář paracelsus orbis, tak bych to od ní nebral jako srdečný pozdrav z Ukrajiny, ale jako srdečný podraz. Ještě jsem viděl otevřené dveře do skříně, kde se sušily ještě dva svazky této rostliny a pak jsem usnul spánkem blaženým. Klid. Už chci jenom klid. Jsem přeci na chalupě a tam by se mělo především odpočívat. Zajímalo by mě, jestli se ještě probudím.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 23 července 2010 v 18:01

    Důvod, proč čtu tvoje povídky není ten, že umíš vytvořit strašidelnou atmosféru ani prvotřídní duchařinu, ale jsi jedinej na tomhle webu, kdo mě každou povídkou zaručeně rozesměje a tohle je alespoň pro mě vrchol tvojí tvorby! To nemá chybu…obživlá babka, drsnej UK Voloďa, nebezpečná děvka Nataša… Dávám 9 z 10

    ( těch devět je za to, že jsem chtěl do své nové povídky obsadit taky jednoho kultůristu v kožený bundě a ruským přízvukem a ty jsi mi udělal čáru přes rozpočet. Takže díky…)

Nový komentář