Špinavá historka VI


Nepamatuju si přesně, jak dlouho mi cesta dolů trvala, ale pocit, který ve mně přetrvává, je, že jsem běžel velmi dlouho a zároveň strašně rychle. Trochu jako ve snu. Nemohl jsem zastavit, tedy ne úplně. Brzdil jsem, ale stále běžel, celé tělo se mi otřásalo, ruce mě z těch otřesů rozbolely ještě víc, než když jsem poprvé dopadl do měkce vystlaného sklepení. Taky mě začala bolet hlava, viděl jsem rozmazaně a s každým dalším poskočením si byl stále více vědom všech svých svalů a šlach, kloubů a kostí. Především v obličeji. Představoval jsem si, jak směšně asi vypadám, tváře se mi vzdouvají a napínají, skáčou nahoru a dolů, oči vystrašeně těkají a snaží se postřehnout každý výmol, který by mi mohl zlomit vaz.

Vím, že není normální, aby takhle člověk přemýšlel, aby viděl sám sebe, jak dělá to, co právě dělá, ale já to bohužel zažil. Jednou až dvakrát za život to bohatě stačí. Nebylo to příjemné a vyvolávalo to ve mně potřebu zvracení.

Ale utíkal jsem dál, až jsem konečně dorazil k první chatě, tentokrát po pravé straně, minul ji a pokračoval vstříc ostatním. Zabralo mi celou věčnost, než jsem konečně nohou došlápl na pevnou asfaltovou krajnici. Sotva jsem popadal dech, byl celý zpocený a v rukou se mi usadila nepříjemná tepavá bolest.

Klesl jsem na kolena, sklonil hlavu a zhluboka dýchal, bláznivý jogín při ještě bláznivějším pozdravu slunci. Moje dlaně ale zůstávaly na asfaltu, musel jsem mít čtyři opěrné body, všechno se se mnou točilo. Pocit nevolnosti vzrost, jen tak tak jsem se stihl odvrátit a vyzvracet se do škarpy vedle místa, kde začínala lesní cesta, na které jsem strávil většinu dnešního mladého dne.

Po zvracení se mi udělalo trochu líp, i když jsem stále lapal po dechu a pusu měl plnou žaludečních šťáv. Plyvání nepomohlo, byly to jen takové ubohé pokusy dostat něco ven. Malátně jsem se postavil na nohy a opilým krokem se vydal k autu.

Už z dálky jsem viděl, že dveře jsou stále pootevřené – jak jinak taky – a světlo uvnitř nesvítí – další překvapení. Vduchu jsem zaklel – abych to udělal nahlas, na to jsem už neměl dostatek sil. Když jsem se ale dopotácel až k autu, zjistil jsem, že zrak mě klamal – světlo ještě svítilo, matně a slabě, ale přece. Dosedl jsem s nelichotivým zakňučním na sedadlo řidiče a z posledních sil zabouchl dveře. Nahmatal jsem klíčky, zůstaly v zapalování. Aniž bych se pomodlil nebo se jakkoliv jinak snažil přiklonit osud na svou stranu, otočil jsem jimi po směru hodinových ručiček.

Motor zaškrundal, auto poskočilo a s trhnutím se zastavilo. Můj kalný zrak se přesunul na řadičku. Jo, byla tam jednička, jasně že jo. Vyřadil jsem na neutrál a znovu otočil klíčkem. Zvuk motoru byl suchý a strohý, promlouval ke mně svým krutým hlasem bezcitného stroje. Zkusil jsem to ještě několikrát, bezvýsledně. Vypadalo to, že svou jedinou šanci jsem promarnil.

Zabořil jsem se do kožené sedačky, zpocený, naštvaný a apatický zároveň. Koneckonců to tady nebylo tak špatné, nic nebylo tak horzné jako těch několik dlouhých chvil ve sklepení chaty na Lakefield Road. Mohl jsem tu sedět a čekat, až kolem projede nějaké auto. Stačí mávnout a někdo mi pomůže. Nebo ještě líp, mohl jsem telefonem zavolat o pomoc. Nebo jsem se mohl sebrat a dojít pěšky do Linker City. Možností bylo dost.

Dopřál jsem si pár minut odpočinku, hlavu opřenou o pohodlnou sedačku a s přivřenýma očima pozorující opuštěnou okresku před sebou. Celá tahle prokletá vesnice vypadala jako po morové ráně. Nevěděl jsem proč, ale myslet na to bylo nepříjemné, z nějakého důvodu jsem si opuštěnost tady spojoval se Spikym a tím, co se z něj stalo. Něco s tím měl společného, něco hnusného, co jsem radši ani nechtěl domýšlet.

Teď jsi toho součástí, zašeptalo mi moje nikdy nezklamavší podvědomí. Už brzo uvidíš.

Byl jsem to vůbec ještě já? Možná když jsem se poprvé spatřil, jak běžím dolů po té strmé lesní cestě, tak…

No ale dál, dál. Tady bych se dostal někam, kam se dostat nechci a času ubývá. Myslím, že už bych si chtěl jít odpočinout, ale mám pocit, že bych to měl dopovědět naráz, třeba by žádné příště nemuselo přijít, žejo? To je tak asi jediná jistota, kterou člověk vládne – ne, že se ráno nasnídá, ale že třeba příští okamžik už nemusí přijít. No jo, jediná jistota je tahle nejistota. Ale to už přede mnou někdo řekl, žejo? Dělám chytrýho, ale moc nejsem. Vím, že nic nevím, žejo. No jo, tak dál.

Takže když jsem si trochu odpočinul, napadlo mě, že bych mohl zkusit auto roztlačit. Na první pohled to nebyl moc dobrý nápad, byl jsem nevyspalý, rozbolavělý z toho pádu, ruce v prdeli, ale nejblbější nápady v sobě obvykle mají největší kouzlo. Hned, jak mě to napadlo, se mi to i zalíbilo. Při pohledu ven čelním oknem jsem viděl rovnou část silnice, která se tak po třiceti metrech začala mírně svažovat. No jo, ten sklon byl skoro nezpozorovatelný, ale je fakt, že když jsem hledal odbočku na Lakefield Road, tak jsem trošku z kopce šel.

Můj Dodge Charger byl dost těžký auto, ale rozhodl jsem se, že to zkusím. Nechal jsem zařazenej neutrál a stáhnul ruční brzdu. Stoupnul jsem si za auto a zkusmo zlehka zatlačil. Ani se nepohnulo. Tuna a půl. Zatlačil jsem pořádně. Ani o milimetr. Rozhlédl jsem se kolem, po mrtvé okresce těsně nad ránem. Bylo hrobové ticho, narušované jen zvuky lesa. Nikde nikdo. I tak jsem se cítil jako blbec.

Už jsem chtěl vytáhnout telefon, že zavolám na informace, aby mi řekli číslo na nejbližší pobočku asistenční služby, když jsem dostal náhle strašný vztek. Úplně mě zachvátil, projel mnou jako rána elektrickým proudem, donutil mě sevřít ruce v pěsti a opřít se jimi o kufr auta. Klouby mi okamžitě začaly vystřelovat paprsky bolesti do křečovitě sevřených dlaní.

Takhle se auto neroztlačuje, rozezněl se mi v hlavě posměšný Spikyho hlas.

Kdo je tady teda blázen? zeptal se a opakoval tu otázku, zatímco jsem tlačil pěstmi na naleštěný zadek svého sporťáku.

„Tak pojeď, ty zasranej zkurvenej křápe,“ zařval jsem vztekle a ještě víc přitlačil. Z mých rukou se ozval nepříjemný zvuk drcených kloubů a bolest se proměnila v rozžhavený oceán agónie. Auto se stále nehýbalo, jak by taky mohlo? Pěstma se nedá v jednom člověku roztlačit tuna a půl plechu.

Řval jsem bolestí a vztekem, jako malej harant, po tvářích mi tekly slzy a byly to slzy bezmoci. Řval jsem a nadával svýmu autu, který mě nechalo ve štychu, jen poskočilo a vymáčklo si z baterky poslední volt a teď se ani nehnulo a já si mohl ruce servat.

Jedna část mozku chtěla to auto roztlačit, druhá část věděla, že to je nemožné. Zase jsem byl rozdvojenej, nedíval jsem se na sebe z výšky nebo z povzdálí, ale dělal jsem něco, vztekle a téměř nepříčetně a zároveň se tomu podivoval, nezávazně se vduchu pochechtával, jako by ty ruce, které jsem si drtil, byly někoho jiného.

Ve chvíli, kdy už bolest v rukou přerostla jakoukoliv únosnou mez, jsem se konečně vzdal a zhroutil se vedle chromovaného nárazníku. Hlavou jsem se jemně opřel o dlouhé brzdové zadní světlo. Ten letmý dotyk trval jen vteřinu, pak se auto pohnulo dopředu a já se téměř převážil. S rukama ve vzduchu jsem se nemotorně postavil a otočil se nevěřícně za svým autem, které se nyní pomalu sunulo k neviditelnému bodu zlomu, kde silnice začínala téměř neznatelně klesat.

Bylo to – neumím to líp popsat, ale v té chvíli mi připadalo, jako bych to auto nabil svou energií, celou tu dobu, co jsem na něj nesmyslně tlačil svými pěstmi. Jasně, hloupost, ale auto se rozjelo. Jenže jak říkám, už jsem to možná nebyl já, nebo možná nejenom já.

Dalo mi dost práce se svýma zdevastovanýma rukama nastoupit, ale podařilo se mi to, dokonce i zabouchnout za sebou dveře a ruce rozevřít tak, abych mohl uchopit volant. Bolelo to děsivě a nedá se říct, že bych měl úplnou kontrolu nad řízením, ale rozjel jsem se a jak se silnice začala svažovat čím dál tím víc, nabíral jsem pomalu na rychlosti.

Jakmile se ručička na tachometru vyšplhala na dvacet, nahmatal jsem zchromlou pravičkou klíčky a otočil. Zařadil jsem dvojku a motor se škubnutím naskočil. Zařval bych radostí, kdybych skoro neomdlíval bolestí. Položil jsem ruce na volant a zkusmo jím hýbnul zleva doprava a zpátky. Dalo se. Jel jsem dál, nevěděl ani pořádně kam, ale zastavit jsem teď nemohl, jestli jsem nechtěl znovu dobíjet svůj Charger pěstmi. Haha.

Myslím, že popisovat cestu zpět se mi nechce. Únava mě za chvíli úplně pohltí a já se potřebuju dostat na konec. Já vím, už jsem ho sliboval dávno, ale vždycky jsem si vzpomněl na něco, co bych měl ještě zmínit. I když jsem toho asi moře vynechal, vypadá to, že to nakonec vydalo na pořádně dlouhou historku. Takže dál.

Cestu zpátky teda přeskočím, stačí, když řeknu, že ruce mě bolely příšerně a jak se mi konečně podařilo dostat na dálnici, přepadl mě neodbytný pocit, že je mám zase plné těch odporných chlupů a vlasů. Rychle jsem na ně pohlédl a na okamžik je tam skutečně viděl – hluboké rány, ze kterých tekla krev a chuchvalce černých a šedých chlupů, nalepených v chomáčích všude, kde je mohla s mým tělem pohromady držet. Zařval jsem nahlas a škubl sebou tak prudce, až se auto smýklo do druhého pruhu. Nikdo tam nejel, ale vůz, co se držel asi sto metrů za mnou, mě po chvíli předjel a držel se přitom ode mě v uctivé vzdálenosti.

 

Doma mě dost z toho přešlo. Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že jsem se dost dlouho sprchoval. A ještě míň překvapivé bude moje konstatování, že většina toho ošklivého se horkou vodou a mýdlem smýt nedala. Ale byl jsem utahanej, k smrti unavenej, vyčerpanej a rozbolavělej a tak jsem se doploužil k posteli a položil si hlavu na měkoučký polštář. Jakmile jsem zavřel oči, přepadl mě hluboký spánek.

 

Nevím, jaký den jsem se probudil. Určitě jsem spal dlouho, protože mě probral strašný hlad a byl jsem celý přeležený. A napuchlý a zmatený. Jako oblblá moucha jsem se posadil na posteli a rozhlížel se kolem sebe.

Jenže to nebyl jediný důvod, proč jsem nevěděl, co je za den. Měl jsem dost potíží utřídit si, kdo vůbec jsem. Jako když člověk nedokáže pořádně zaostřit předmět v dálce, tak já jsem se dost dlouho a namáhavě vracel myslí do svého těla. Zprvu jsem to přikládal stavu, ve kterém jsem se probudil, naprosté dezorientaci a fyzickému vyčerpání, které ani přes dlouhý spánek nezmizelo. Sotva jsem dokázal přehodit nohy z postele na podlahu.

Jenže to trvalo dlouho, nejmíň minutu a to už jsem začínal mít dost nahnáno. Těsně před tím, než se mi to všechno vrátilo zpátky, jako náraz, jsem dostal strach, že mám možná Alzheimera. Polil mě ledový pot a v té chvíli to přišlo. Bác! Škubnul jsem hlavou do strany, jako by mně někdo vrazil facku. Ale byl jsem zase sám sebou, se svými vzpomínkami i bolestí, která začala znovu dávat smysl.

Ta minuta byla do té doby nejnepříjemnějším okamžikem mého života, horší než kombinace všech potupných situací, do kterých jsem se v době svého dospívání dostal, jestli mi rozumíte. Kdyby mi někdo v té chvíli řekl, že přijde zase a zase a na stále delší dobu, že se objeví určitá míra progrese, asi bych se rozběhl k oknu a skočil. Tehdy bych to ještě dokázal, aspoň se tak vduchu ujišťuju a zpětně si za to dávám pochybný a zpochybnitelný kredit. Ale no tak dál, dál, vědomí už mě klame, co?

Chtěl jsem jenom říct, že jsem v tom okamžiku měl pocit naprosté prázdnoty a čistoty, dokonalé odcizenosti, ničeho v něčem, líp to popsat neumím. Moje tělo byla prázdná nádoba oplývající vědomím, které si uvědomovalo jen to, že není ničím než prázdnou schránkou. Na tom se moc stavět nedá a to způsobovalo ten odporně odevzdaný pocit nejdokonalejší formy nemoci zapomnění.

Jakmile jsem se vrátil ke svému vlastnímu já, k roky budované identitě a poznání, všechno to bylo tak přirozeně moje a skutečné, že jakýkoliv kousek toho předchozího pocitu vypadal falešně a absolutně neskutečně. Kdyby se nevracel stále znovu a znovu, dávno bych ho považoval za chvilkové blouznění způsobené vyčerpáním.

Jenže od té doby se tenhle stav vrací stále častěji a na delší dobu. Ne že by pokaždé byl delší než ten předchozí, někdy to trvá kratší chvíli, někdy déle, ale vrací se pořád. Celkově se doba, kdy jsem prázdná dýchající schránka, prodlužuje, tím jsem si jistý.

Je legrační, jak si při vzpomínání vybavuju časové jednotky poměrně přesně, ale jen do chvíle, kdy jsem se vzbudil po tom dlouhém spánku na své posteli a nedokázal říct, jak dlouho jsem spal. Od toho okamžiku pro mě čas plyne jako řeka, chvíli zběsile a divoce, pak zase plíživě a poklidně. Nemám se čeho chytit a i kdybych měl, nechce se mi.

Navíc mi soustředění narušují ty otravné výpadky identity. Ze začátku mě děsily, ale rychle jsem si na ně zvykl. Párkrát jsem se přistihl, že čekám, až přijdou. Jednou jsem měl jeden takovej výhul celý den. Výhodou je, že i když si člověk není ničeho vědom, ničemu nerozumí a nemá žádnej plán, dokáže i tak navenek působit celkem normálně. Sice pro mě bylo pohodlnější zavřít se doma, sedět v křesle a koukat celý den do zdi, ale klidně jsem mohl vyjít ven a nechat se unášet proudem. Mohl jsem si zajít na oběd, na nákup, stačilo jen dělat to, co ostatní.

Tyhle stavy nebyly to jediný, co se v mým životě změnilo, co jsem si přinesl ze Spikyho chaty, z tý pasti, kterou tam na mě nastražil. Už dávno jsem pochopil, jak to celý bylo, měl jsem dost času nad tím přemýšlet. Ale to bych přeskakoval. Jestli už na to nemáte trpělivost, přeskočte na konec, nebudu se zlobit. Nebo jestli jste unavený. Jestli zíváte, máte moje požehnání.

Kromě výpadků jsem začal pociťovat dost značnou únavu. Jasně, zprvu jsem si myslel, že je to z toho náročnýho výletu na Spikyho chatu, pak že vůbec z toho náročnýho období, kterým jsem si musel projít. Nakonec jsem si řekl, že jsem nemocnej. Jenže v té době jsem už měl za sebou několik těch divných výpadků a tak mi únava nepřipadala jako problém číslo jedna, který by se musel neprodleně řešit.

Jenže s únavou je to trochu fórový. Dřív jsem přišel z práce domů po dvanáctihodinový šichtě a řekl holce, co se u mě zrovna doma ometala, že jsem unavenej a sednul si před televizi s láhví piva a nechal si od ní udělat večeři za falešný příslib pozdějšího sexu.

Nebo jsem cítil únavu po dlouhým fotbalovým zápasu. Nebo po dlouhým tahu po putykách. Byla to únava, kdy se člověk slastně natáhl na gauč a vyspal se z toho.

To, co se mi pomalu zažíralo do kostí teď, byla skutečná únava. Kurva, je to to samý jako s migrénou nebo depresí. Každej aspoň jednou za čas prohlásí, že má migrénu nebo depresi. Přitom většina nic takovýho nikdy v životě neměla. Ze skutečný migrény by si člověk nejradši utrhnul hlavu a umřel. Na depresi lidi umíraj.

A takhle moc já byl – a jsem – unavenej. Bylo to čím dál tím horší, i když chvílema jsem se cítil skoro normálně. No podobně jako s těmi výpadky. Řekl bych to asi takhle – čím dál tím horší, občas na chvilku lepší, tak aby se neřeklo.

Tahle únava když na mě přišla, mě ochromila natolik, že jsem si nebyl schopen ani dojít na záchod. Než jsem sebral dost sil, abych pohnul nohama a sednul si nebo úplně stoupnul, pochcal jsem si trenky. A nemohl jsem spát. Čím víc jsem byl unavenej, tím spíš jsem nedokázal usnout. Někdy jsem brečel bezmocí, ztahanej a vyždímanej jak na cáry roztrhanej hadr, víčka se mi chvěla, protože jsem nemohl udržet oči otevřený, ale usnout jsem nedokázal.

Pronikal do mě Spiky. To, jak vypadal před svým koncem navenek, to jak se choval, jak se cítil, se mi zavrtalo pod kůži a teď mě válcovalo, nějakým způsobem jsem asi vnitřně bojoval, ale ten boj byl předem prohraný. Postupovalo to jako lepra a stejně tak to bylo strašné, cítil jsem, jak mi každým dnem kousek zdravého ruzumu, mojí identity, užírá tahle choroba, na kterou není žádný lék. Nebylo před tím úniku.

Dal jsem výpověď v práci.

Každé ráno jsem se díval do zrcadla.

Navenek jsem vypadal stále stejně, aspoň zpočátku, ale pohledem na svůj odraz jsem trávil stále víc času. Když jsem ještě chodil do práce, když jsem musel dodržovat určitý rytmus, zvyky, někde být, někam se vracet, bylo to ještě únosné. Jakmile jsem to ale v práci skončil, čas přestal existovat. Byl jen den a noc, někdy se ani ty dva úseky nestřídaly, jako by den někdo ukradl a byly dvě nebo tři noci za sebou. Někdy jsem stál před zrcadlem jenom chvilku a přitom ve skutečnosti uběhlo klidně půl dne. Hleděl jsem si do očí a hledal odpověď na to, co se děje. Hypnotizoval jsem sám sebe, ruce opřené o umyvadlo, propadlé tváře hladce oholené a přitom mi pohled na ně stále více připomínal Spikyho zaneřáděný obličej.

Věděl jsem, že propadám šílenství, že se se mnou stalo něco, od čeho si sám nepomůžu. Jedna moje část řvala, druhé se to líbilo. Dokázal bych to přirovnat ke škrábání kůže pod sádrou. Nejdřív je to příjemné a i když člověk ví, že to brzy bude víc bolet, škrábe se dál, stále zuřivěji, dokud se neovládne. Ve mně se oba tyhle pocity mlely zároveň. Jedna moje část měla z toho úpadku radost, působil jí potěšení. A čím hlouběji jsem klesal, čím ty výpadky byly delší, tím větší ta radost byla, měnila se v euforii a zatlačila mé malé vyděšené ego do kouta, kde se neodvažovalo vzdorovat.

Takže jsem se nakonec jakýmsi způsobem proměnil. Určitou dobu jsem cítil rozdvojení, ale to nakonec pominulo. Únava přetrvávala, stejně jako výpadky, ale obojí se stalo součástí mého nového já, které si v podobných pocitech libovalo.

Stál jsem před zrcadlem a díval se na svůj obličej tak dlouho, až zmizel a zrcadlo bylo prázdné, neodráželo nic… a pak ještě déle, zíral jsem do něj, vpíjel do něj své myšlenky, až se začalo něco dít, něco jsem tam spatřil a možná mě to ze začátku děsilo, ale pak už ne a čím déle jsem se díval, tím snesitelnější a nakonec pak i bezvadnější to bylo.

Vím, že jsem do toho zrcadla mluvil, přikládal na něj dlaně, dýchal na něj horkým dechem a psal na něj ukazováčkem. Občas se srandovně vyboulilo, až to v něm zapraskalo. Zůstala tam potom oválná prasklinka, tenká jako vlas.

Když jsem se nekoukal do zrcadla, šoural jsem se po bytě nebo ležel. Víc jsem teda ležel, protože bloudění po bytě mě děsně unavovalo. A přemýšlel. Napadalo mě plno bezva nápadů, ze kterých jsem byl strašně rozjařený. Spiky měl pravdu, to jsem musel uznat, musela to připustit moje nová mysl, Spikym poznamenaná, teda poznamenaná Spikyho druhým já, které mě předtím tak děsilo. Teď mě nadchlo.

Většina těch věcí, co mě napadla, by vypadala směšně, kdybych je tu napsal, takže by to nemělo moc smysl a celá tahle historka by vypadala ještě šílenější, než ve skutečnosti je. Jestli to ještě jde. Pár z těch nápadů jsem vyzkoušel a fungovaly bezvadně. Vynálezy nebo zlepšováky. Kdybych nebyl tak unavený, určitě bych je dokázal dotáhnout a něco kloudnýho by z toho vzniklo. Jenže únava byla čím dál silnější. Ochromující.

Navíc všechny nápady začala z mé mysli vytěsňovat neodbytná myšlenka, která ve světle toho, jak se rozpad mojí osobnosti zrychloval a jak únava stále rostla a svazovala moje tělo, byla stále naléhavější.

Poprvé mě napadla, když jsem si zašel do mekáče koupit oběd. Stravoval jsem se výhradně po rychlých občerstveních nebo si v supermarketech dokupoval zásoby domů. Peněz mi sice kvapem ubývalo, ale stejně jako s prací jsem si s tím moc starostí nedělal. Moje nové já žádný z podobných problémů nepociťovalo.

Stál jsem tedy ve frontě a když na mě přišla řada, objednal jsem si. Holka, co mě obsluhovala, naházela všechno do papírového sáčku a když mi ho podávala, při předávání jsme se rukama letmo dotkli. Naše oči se setkaly. V těch jejích jsem spatřil směs strachu, odtažitosti… a ještě čehosi. Očekávání? Jestli ano, pak to nebylo nic pěkného, spíš jako když jde dobytek na porážku, vidí, jak všechny kusy před ním končí na jatkách a je hnán stále vpřed, vstříc svému osudu. Jestli se v jeho očích zračí ještě kus nějaké šílené naděje nebo snad zvráceného souznění se svým vrahem, pak jsem tohle uviděl v očích té dívky.

Od toho dne jsem věděl, co musím udělat, abych to očekávání splnil. Díval jsem se na sebe do zrcadla, pozoroval svůj obličej, ze kterého nakonec postupně mizely všechny pěkné rysy, vitalita, to, co dělá mladý obličej pěkným. Zbyla jen posmrtná maska, která ještě nějakým způsobem ožívala záškuby svalů a šlach. Pokusil jsem se usmát. Vypadalo to strašidelně, že jsem téměř ucukl. Uvnitř úst se zablýskly zažloutlé špičáky a zaleskl se bělinou potažený jazyk.

I když jsem kdesi hluboko uvnitř zaúpěl utrpením, zhýrale jsem přivřel jedno oko a přitom znovu roztáhl rty do dalšího úsměvu. Zároveň jsem naklonil hlavu vědoucně na stranu a jemně jí pokývl. Zkusil jsem říct jeden dva komplimenty.

Bylo to děsivé, ale stejně jsem to musel zkusit. Hnala mě ta nevytěsnitelná touha, která se po onom prvním a jediném dotyku od výletu na Spikyho chatu ozvala. Oblékl jsem se nejlépe, jak se z toho, co mi zbývalo čisté, obléct dalo. Trvalo mi to strašně dlouho a musel jsem si při tom několikrát odpočinout. Hlavou se mi hnaly stovky myšlenek-nápadů, některé šílené, že jsem jim vůbec nerozuměl, ale byl jsem si jistý, že všem by šel nějakým způsobem vdechnout život. Co by to bylo za svět, kdybych se do toho všeho pustil?

Rezignovaně jsem zívnul a svěsil ruce podél těla.

Cesta do mekáče mi zabrala dost času a vymačkala ze mě poslední zbytky sil. Ztěžka jsem dýchal a nohy mě těch několik metrů už snad ani nenesly – pohyboval jsem se doslova silou vůle. Až v ten moment mi začalo docházet, jak vážně na tom asi jsem, že z tohohle už se asi nikdy nevyhrabu. Že umřu. Ta představa mě vůbec nezneklidnila, naopak mě naplnila nečekaným rozjařením, které jsem už dlouho necítil. Počkal jsem, až někdo přede mnou strčí do dveří a vešel jsem za ním, než se stihly zavřít. Šetřil jsem síly na svůj poslední tah, aspoň to jsem si plánoval, když jsem očima hledal svou holku a lidé ode mě pokradmu odstupovali.

Nevěděl jsem, jestli tam bude, to teda ne. Páni, ani jsem neměl ponětí, jestli je všední den nebo víkend. Ale byla tam. Jasně že tam byla, nemohla být nikde jinde, žejo? Tak jsem se zařadil do její fronty. Přede mnou byli tři lidi, dva spolu a jeden sám. Ti dva byli na řadě, kluk a holka, říkali zrovna, co si dají, když ta moje vzhlédla a zavadila o mě pohledem. Z tváře jsem jí vyčetl podobnou směsici emocí, jako když se mě dotkla svou rukou. Poznala mě. Myslím, že můj obličej a celá moje postava se za poslední… týdny nebo měsíce… stala snadno zapamatovatelnou.

Holka se otočila pro objednané věci a když se zase vrátila zpět, obličej měla bledý jako křída. Vyřídila ty dva jak nejrychleji dovedla a se stejnou vervou se pustila do důchodce přede mnou. Napadlo mě, že to chce mít asi co nejrychleji za sebou.

„Dobrý den, co si dáte?“ zeptala se, když na mě přišla řada.

Mlčel jsem a nehnutě ji pozoroval. Nevím proč, asi jsem se snažil ji zhypnotizovat stejně, jako když jsem zíral sám na sebe doma v koupelně. Nefungovalo to. Zeptala se mě znovu, víc nahlas a pár lidí se po nás otočilo.

„Co děláš po práci?“ zeptal jsem se a můj hlas byl tak tichý, že mě možná ani úplně neslyšela.

„Cože?“ zeptala se a i když z jejího tónu hlasu bylo patrné sebevědomé podráždění, věděl jsem, že mě slyšela dobře a že se… že se bojí mě odmítnout. Jo, bála se mě. Sám jsem se sebe taky bál. Ale strach nestačí, to jsem věděl, k čemu by mi byl, když jsem ji nechtěl vystrašit, ale něco úplně jiného.

„Co děláš…“ chtěl jsem zopakovat dotaz, ale to už mě přerušila a úsečným hlasem mi řekla, ať toho radši nechám, nebo zavolá vedoucího. Lidi za mnou to museli pobrat, protože jsem cítil, že se někdo z nich chystá mě vrátit do mých domělých mezí.

„Dej mi hamburger. S sebou,“ zavelel jsem.

Otočila se, chytila do ruky mastnou housku a položila ji na tác. Dala si dobrý pozor, aby ruku okamžitě stáhla zpět. Teď už jí z obličeje barva vyprchala úplně, zcela naplnila úsloví „Krve by se ve mně nedořezal.“

Vytáhl jsem zmuchlanou dolarovku a natáhl k ní ruku. Zaváhala, ale sama ruku nezvedla. Pohlédl jsem jí do očí. Prosila mě jimi, abych tu bankovku položil na tác, položil ji, odešel a už se nikdy nevracel. Slyšel jsem to žadonění ve své hlavě, jako by to skutečně říkala nahlas, plačtivě, naříkavě, vyčítavě. Zavrtal jsem se do ní pohledem a přitom přivřel oči a konečně zhýrale mrknul. Muselo to vypadat ještě hůř než doma při nácviku, protože jsem už umíral únavou. S odporem a vzrušením, které ji nakonec muselo ovládnout, konečně natáhla ruku a to, co věděla, že udělám, se stalo. Nechal jsem ze svých rukou vyklouznout pomačkanou bankovku a druhou rukou jsem její nataženou ruku pohladil.

V hlavě se mi ozvalo její zaúpění, ale nahlas neřekla nic. Tedy nejdřív nic neřekla. Když jsem bral hamburgra do ruky, řekla tichoučkým hlasem: „Za půl hodiny mi končí směna.“

Odšoural jsem se k prázdnému stolečku a pomalými snovými pohyby rozbalil umaštěný voskový papír. Jako housenka jsem začal okusovat svoji housku a pozoroval dění kolem sebe. Měl jsem si koupit ještě kolu, ta by mě určitě trochu vzpružila, ale už jsem neměl sílu vystát další frontu. Nával ve vývařovně vrcholil, obsluhující se točily jako korouhvičky – od pultu k výjedním regálům a zase zpět. Jenom pozorovat to mihotání mě vysilovalo.

Sesunul jsem se v té tvrdé, nepohodlné židličce, žmoulal chladnoucí vlhkou housku a pozoroval svou vyvolenou. Kolem mě se rojily davy lidí, ale nikdo si nepřisednul, celý stolek pro čtyři jsem měl sám pro sebe. Hlavní pingl se po mně několikrát ohnal pohledem, ale nakonec mě nechal být. Nebyl jsem zrovna ten typ zákazníka, se kterým chtěl vést polemiku ohledně čehokoliv.

Uběhla skoro hodina a stále se nic nedělo. Zkoušel jsem ji hypnotizovat na dálku, vysílat k ní slova, ale nezdálo se, že by to fungovalo. Občas se na mě koutkem oka podívala, ale to bylo všechno. Dál obsluhovala, čas se vlekl a moje myšlenky bloudily těmi nejpodivnějšími zákoutími, vytahovaly z nich nejrůznější elementy a skládaly je do sebe, zkoumaly, co by z toho vzešlo a pak je zase zahazovaly do hloubi zapomnění.

Potřeboval jsem se natáhnout. Věděl jsem, že jestli se něco brzy nestane, pokusím se odsunout židli a něco… cokoliv… udělat. Buď půjdu znovu čekat do fronty a v tom případě se budu muset o někoho opřít a vyvolám menší scénu. Nebo se pokusím odejít a po pár krocích se sesunu k zemi. Ať tak či tak, ona vyvázne z mých… čeho? Spárů? Z mých tenat, z mých osidel. Je to vůbec slovo? Osidla? No tak ale dál, dál.

Byla to patová situace. Nemohl jsem se zvednout, ale musel jsem něco udělat, protože čím déle se nic nedělo, tím spíš ona už nic neudělá. Bože, jsem teď tak unavený a už se nedokážu vyjádřit srozumitelněji, ale snad je to k pochopení.

Ve chvíli, kdy moje zoufalství dosáhlo vrcholu, rozhodl jsem se odstrčit židli od stolu a jakýmkoliv způsobem se dostat ven. Když se mi to podaří, budu mít další šanci. Hlavně mě nesmí vidět padnout. V té samé vteřině, kdy jsem se odhodlal ten prudký pohyb učinit, se moje holka otočila na podpadku a zmizela v zázemí. Na jejím místě se objevila nová síla, symbol meka, kyprá řekněme třicátnice, kterou bych odhadl tak na 150 kilo.

Zůstal jsem sedět na místě a čekal, co přijde. Jestli vyjde zadním vchodem, nemám šanci. Ostatně jestli vyjde tím předním, přijde to nastejno. Bez její pomoci už asi ani nevstanu.

Za pár minut k mému stolku přistoupila, sklonila se ke mně a stejně tichým hlasem jako předtím řekla: „Tak jdeme?“

„Sám nemůžu,“ vydechl jsem a čekal, že hned zmizí.

Beze slova se ke mně sehnula, pomohla mi vstát, moji paži si obtočila kolem krku a tak jsme se vypotáceli na ulici a lidi nám zvědavě ustupovali z cesty.

Cestu ke mně jsme šli víc než půl hodiny, úplně beze slova. Byla to drobná dívka a pod mou vahou musela dost zkusit, ale neřekla nic. Lidé se po nás otáčeli, jeden taxikář zastavil a nabídl, že nás odveze do nemocnice, ale ani já, ani ona jsme mu neodpověděli. Jen jsme se vlekli dál, k našemu společnému cíli. Čím déle se mě dotýkala, tím víc se ke mně tiskla. Poslední stovky metrů jsem cítil, že se mi jde mnohem líp, už jsem nebyl tolik unavený. Ale stejně jsem se nechal vléct, občas jsem zaklopýtal a pevněji ji sevřel. Nebránila se, stisk mi vracela a její dech nebyl přerývaný jen díky námaze. Myslím, že se chvěla vzrušením. Neumím si to vysvětlit, ale stal jsem se něčím odporným, co ji přitahovalo a jakmile jsem překonal její prvotní vzdor, už nebylo cesty zpět.

Domotali jsme se ke mně domů a hned si lehli na postel. Teda ona mě položila na záda a chvíli nade mnou stála, zkoumavě si mě prohlížela, zvažovala, co dál. Teda spíš váhala, jak dál, protože cíl byl jen jeden. Nakonec se beze slova svlékla, rychlými prudkými pohyby odházela věci na všechny strany a sklonila se nade mě.

Několik dalších škubnutí jejích hubených paží a byl jsem nahý. Pak už byla na mně a jestli mě její dotyky cestou domů vrátily část ztracených sil, pak to, co se dělo v dalších několika hodinách mě doslova přehltilo energií.

Za celou dobu neřekla ani slovo. Já taky ne. Když pak bylo po všem, beze slova se zase oblékla. Čekal jsem, že odejde, ale místo toho udělala pár váhavých kroků a sesunula se do pohodlného křesla, které jsem měl kousek od postele. Pak usnula, s hlavou opřenou o dlaň své pokrčené ruky.

Ležel jsem na posteli a dlouho na ni koukal a nakonec taky usnul.

Když jsem se probudil, už tam nebyla.

 

A když jsem o něco později, pár týdnů, pár měsíců, přišel zase do mekáče, už tam nepracovala. Zeptal jsem se hlavního poskoka, který se moc dobře pamatoval, jak mě odtamtud tehdy vlekla pryč.

„Chodila do práce pozdě, kruhy pod očima. A nestíhala obsluhovat. Její fronta byla najednou vždycky nejdelší.“

„Aha.“

„Jestli se neurazíte, tak posledně jste vypadal na umření. Teď vypadáte desetkát líp.“

„Děkuju.“

Pingl se na mě dlouze zadíval. Otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel, jako by se chystal něco říct a na poslední chvíli si to rozmyslel. Tázavě jsem naklonil hlavu ke straně. Napadla mě srandovní myšlenka – co kdybych se ho taky dotknul, co by on na to? Ale hned mě to nutkání přešlo.

Nakonec, když jsem se otočil a vydal se pryč, na mě přeci jen zavolal. Asi když se mi nemusel dívat do obličeje, říkalo se mu to snadněji: „Jako byste tu únavu předal jí.“

Otočil jsem se a zkoumavě mu pohlédl do obličeje. Třeba to myslel vážně. Třeba bych k němu měl přijít a přejet mu dlaní po tváři. Pak se téměř neznatelně ušklíbl a dlouhým košťátkem přistrčil hranolku k prťavé lopatce. Vypadalo to směšně, tak jsem se zasmál a šel si po svém.

Celkem jsem spěchal, večer jsem měl schůzku.

 

Uplynulo dost času, možná rok nebo dva. Čas pro mě skutečně přestal mít jakoukoliv důležitost. Někdy jsem si byl celkem jistý, jaký je den a to trvalo třeba týden nebo dva, ale pak jsem upadl zpět do svého snového života, kde vládla únava a odevzdání. Dokázal jsem se nabíjet znovu a znovu, ale byl jsem na tom jako baterie – už nikdy jsem se nedokázal nabít do své původní kapacity. A s každým nabitím to bylo horší a horší.

Ale to mi nevadilo, cílem nebylo nabíjet se, ale ovlivňovat svět kolem sebe. Únava přestala být hrozbou, už jsem se jí nebál, když se dala alespoň trochu kontrolovat. Teď… teď už jsem znovu téměř ve fázi, kdy ona kontroluje mě a ne já jí, ale už to nevadí. Je nádherná, famózní, všepohlcující, je to absolutní ticho, odevzdání se, když mě někdy ovládne a ochromí, zmenším se na nekonečně malou tečku a pluju vesmírem, pomalu a donekonečna, navždy. Tak se cítím a je nádherné vědět, že jsem se stal silou, která k tomuto stavu posunula vše.

Stejně tak bylo zpočátku skvělé vědět, že z absolutní vyčerpanosti, z dokonalého vybití, dokážu pozvolna povstat zpět jediným dotekem, jediným správným dotekem, kdykoliv a prostřednictvím kohokoliv. Stačilo zajít do banky vyměnit si peníze. Stačilo zavrávorat a stisknout pomocnou ruku. Stačilo jít potřást si rukou s někým slavným. S nějakou slavnou ženou.

Potkal jsem tu svou z mekáče jednou na ulici. Usmála se na mě. Šla pomalu, jako by se vzduchem spíš prodírala nebo plula. Zastavili jsem se uprostřed davu spěchajících lidí. Víčka měla pokleslá, v obličeji vrásky, které tam předtím nebyly. Vlasy měla umyté, protože krásně voněly, ale byly divně učesané. Potlačila zívnutí. Oba jsme se tomu zasmáli. Podíval jsem se na své ruce. Jeden nehet jsem si neostříhal. Tentokrát jsme se rozesmáli nahlas. Stále beze slova jsme na sebe hleděli a tvářili se pobaveně.

Trvalo to jen chvilku, ale cítil jsem naprostou dokonalost. Pak se k nám blížil uspěchaný mladý muž s telefonem u ucha. Natočila se tak, aby k němu stála stranou a zrovna, když ji míjel, vystrčila mu do cesty kabelku. Vrazil do ní plnou rychlostí a na zem se vysypalo plno krámů, které každá žena nosí s sebou.

Muž se s povzdechem omluvil, zaklapl telefon a sklonil se pro rozsypané věci. Než jich hrst nasbíral, holka z mekáče poklekla vedle něj a začala sbírat také. Přitom se ho několikrát dotkla rukou. Na okamžik vzhlédla a v jejích unavených očích zablýsklo.

 

Čím déle to všechno trvalo, tím víc mě únava znovu pohlcovala. Ještě několikrát jsem se vrátil na Spikyho chatu a… něco jsem tam dělal, moc si na to nevzpomínám, ale tekla mi pak z rukou krev a únava byla na nějaký čas slabší a přicházela v kratších návalech.

Nakonec jsem tam přestal jezdit, protože už to nebylo k ničemu. Všechno ustupovalo spánku a to bylo dobře. Čím dál častěji jsem snil o světě, kde všechno spí, kde nic nenarušuje absolutní klid a pokoj. Představoval jsem si vodopády, jejichž každá kapka podlehne únavě a pád tak bude trvat nekonečně dlouho, až se úplně zastaví. Viděl jsem vítr, jehož proudění ustane a zaševelení se rozloží v milión nekonečných okamžiků, které se rozestoupí všude kolem a pohltí vše, vše, živé i neživé.

 

Předevčírem jsem vůbec nevstal z postele. Možná bych ještě mohl vyjít a někoho najít, někoho se dotknout a vzepřít se, ale už nechci. Místo toho jsem jen zapnul televizi a celý den přepínal a přepínal. Neměl jsem hlad ani žízeň, všechno ve mně spalo, jen malý zbytek vědomí stále zaznamenával vjemy kolem mě.

Zpravodajský kanál mimo jiné přinesl zprávu o převratném vynálezu transportu malých předmětů na velké vzdálenosti pomocí jakýchsi hranolů. I když šlo očividně o zprávu maximální důležitosti, reportér to říkal s unaveným výrazem ve tváři a slova se mu v ústech slévala, jako by byl opilý. Ve zprávě se mluvilo ale i o tom, že tým vědců si stěžoval na nezájem ze strany patentového úřadu i vlády, kde mu bylo sděleno, že věc se bude řešit později.

Mluvčí vědeckého týmu to říkal rozčileně a rozčarovaně. Když se ptal redaktor na reakci úředníka vlády, kterému byla věc předána k jednání, ten odpověděl podobně nesrozumitelně a na závěr mocně zívnul.

 

Včera jsem si uvědomil, že by možná někdy někoho zajímalo, jak to všechno začalo. To jen pro případ, že by snad někdo odolal dotyku některého z unavených žen a mužů. Nevěřil jsem, že se mi to podaří dopsat až do konce, ale myslím… ano, myslím, že jsem to dokázal.

 

A nesnažte se potlačit to zívnutí, jo?

Sdílejte článek

Nový komentář