Špinavá historka V


Stejně jsem ale vyhodil blinkr až v úplně poslední chvíli a do odbočovacího pruhu vjel už přes plnou čáru. Ne že by na tom záleželo, dálnice byla jak z té písničky od Chrise Rea, alespoň tak jsem si vždycky představoval Highway to Hell – prázdnou pustinu ozářenou jen světlomety posledního, zatraceného auta, bloudícího navěky nekonečnými kilometry tříproudého hada.

Sjel jsem z dálnice na úzkou okresku, která se během minuty zakousla do hustého lesa, tlačícího se k silnici z obou stran. Zapnul jsem dálková světla, protože jsem náhle téměř neviděl na cestu. Teď by mi tam mohl skočit nějaký půltunový srnec, napadlo mě a příjemně mi z toho nebylo. Ale aspoň jsem na chvíli přestal myslet na Spikyho.

Moje dálková světla našla mírně nakloněnou ceduli s nápisem Linker City 9 mil, Paddenfield 4 míle. Téměř u cíle. Vypnul jsem ledový vzduch klimatizace, který mi stále fučel do tváře a dál civěl strnule před sebe na ubíhající přerušovanou čáru. Zase jsem si musel utřít ruce. Říkal jsem si, že kdyby mi do cesty skočilo nějaké to divoké zvíře, neměl bych s klouzavýma rukama na volantu moc šancí. Ve skutečnosti jsem ale věděl, že kvůli tomu si je neutírám. Ten pot byl můj strach a já se ho potřeboval zbavit. Zbavovat.

Auto překonávalo další kilometry a les ani zdaleka nehodlal prořídnout. Napadlo mě, že s těmi vzdálenostmi to nakonec musí být nějaká chyba, přece nebude to město stát uprostřed lesa. Konečně se přede mnou objevila uvídací cedule Paddenfield. Silnice se za dalších dvě stě metrů rozdvojovala na nepřehledné křižovatce s několika upozorněními na místo častých dopravních nehod.

Ne dnes v noci, zamumlal jsem si pro sebe. Leda bych sjel do škarpy a narazil do stromu.

Jedna větev vedla dál do kopce a u ní byla cedule se šipkou a nápisem Linker City 5 km.

Dal jsem se opačným směrem, mírně z kopce. Les během chvíle začal řídnout a nakonec ustoupil několika menším stavením podivného charakteru. Nebyl jsem si jist, jestli jsou to skutečné sruby nebo jen nějaké lacinější atrapy, každopádně jich bylo na menším prostranství rozseto snad tucet. Na první pohled všechny opuštěné. Ne, že by byly ztichlé, ale opuštěné. Nevím, jak jsem si tím mohl být tak jistý, v tom pocitu mě sice mohlo utvrdit, že jsem nikde neviděl parkovat žádná auta, ale bylo v tom něco víc. Bylo tu mrtvo.

Zastavil jsem uprostřed silnice a vypnul motor. Nebylo třeba zajíždět ke krajnici, byl jsem tu sám. Sám uprostřed opuštěné chatové osady, uprostřed hlubokého lesa. Kilometry od nejbližšího města. Nepochyboval jsem, že Linker City bude docela jiný kafe.

Nevadilo mi to, ruce se mi už nepotily. Nebyl jsem nervózní ani se nebál.

Chvíli jsem seděl za volantem a potom se s řádným zafuněním natáhl po klice dveří a otevřel. Vylezl jsem z auta a rozhlédl se kolem. Byla celkem dost zima.

Podíval jsem se na hodinky. Čtvrt na čtyři. Dorazil jsem do Paddenfieldu.

Netušil jsem, jak najdu Lakefield Road 13, stál jsem uprostřed hlavního tahu osadou a nebylo tu vůbec žádné označení. „Spiky, Spiky,“ zamumlal jsem a zašátral v kapse po cigaretě a zapalovači. Rozhodl jsem se, že se trochu projdu. To mi určitě neuškodí. Potáhl jsem zhluboka z cigarety a vypustil do chladného vzduchu bílý oblak kouře.

Kráčel jsem pomalu prostředkem silnice a když jsem se za chvíli ohlédl, spatřil jsem až téměř v ohybu silnice své auto, krčící se tam jako vystrašené zvíře. Nechal jsem pootevřené dveře u řidiče a vnitřek vozu tak byl osvětlený a viditelný až ke mně. „Jestli se brzy nevrátím, tak už bych taky nemusel odjet,“ napadlo mě a chvíli jsem měl nutkání jít zpátky a dovřít dveře.

Nakonec jsem se na to vykašlal.

Pokračoval jsem dál po jediné silnici široko daleko, která byla možná dokonce jedinou v celém Paddenfieldu. Cigaretu jsem dokouřil až k filtru, když se přede mnou objevila malá odbočka do prudkého kopce. Na chvíli jsem zaváhal. Tam se mi tedy vůbec nechtělo, byla to spíše jen taková lesní cesta plná udusané hlíny drolící se kolem mohutných kořenů okolorostoucích stromů, o které se dalo úplně nádherně zakopnout a přinejmenším si vyvrtnout kotník.

Moje váhání ale vystřídal nejdříve údiv, potom jistá rezignovanost.

Našel jsem totiž Lakefield Road. Kde je číslo 13 jsem tak trochu začínal tušit, protože přímo přede mnou bylo číslo jedna a dvě v dohledu nebylo, možná se schovávalo hned za první prudce stočenou zatáčkou, možná to k dalšímu číslu bylo ještě dál. Každopádně ta „ulice“ byla v lese. Byla těžko dostupná, všude kolem hustá hradba stromů, nad hlavou jen sklánějící se změť větví.

Pohled na mé boty, prašivou městskou obuv, která se do lesa hodila tak na první tři kroky, mi radost zrovna neudělal. Znovu jsem se zahleděl na cestu táhnoucí se neúprosně vzhůru. Tak za půl hodiny, nejpozdějc za hodinku začne svítat, ale v tu chvíli ještě panovala noc. Kromě svitu měsíce tu žádný další zdroj světla nebyl. Už dost málo jsem viděl na asfaltce, sejít z ní a vydat se do prudkého kopce znamenalo koledovat si přinejmenším o ošklivý pád. Vytáhl jsem z kapsy mobil a stisknul tlačítko na klávesnici. Malý displej se rozzářil. Baterka byla z poloviny vybitá.

S povzdechem jsem aktivoval led diody a zadní část mobilu se rozzářila pronikavým světlem. Mávnul jsem s ním a namířil ho směrem ke stezce. Stromy vystoupily ze stínů, černobílé kmeny a za nimi tma, kterou nedokázalo zahnat ani moje světlo. Při představě, že bych mezi ty stromy měl vejít a les by mě pohltil, mi tělem projelo ledové zamrazení. Skoro jsem viděl, jak se mezi stromy objevuje postava… silou vůle jsem tu myšlenku zahnal. Znovu jsem se otočil směrem k asfaltce. Auto tam stále stálo, dveře pořád pootevřené, světlo uvnitř svítící

Bylo by šílené nevrátit se do auta, nechat vybít baterii, sejít ze silnice, vykročit k těm stromům, jít po té cestě, vyzbrojen jen mobilem s napůl vybitou baterií. A hledat číslo 13.

Všechno bylo zatím šílený, tak proč v tom nepokračovat, zamumlal jsem si pro sebe a vykročil směrem k lesu, k amatérsky namalované ceduli, označující začátek Lakefield Road. Podíval jsem se na mobil a vůbec mě nepřekvapilo, že další kousek baterie nenávratně zmizel. Tak to bude úplná paráda. Až mi dojde baterka v autě, tak si ani nebudu mít jak zavolat. Nezbude mi nic jiného, než se vydat pěšky zpátky.

Ale přes to všechno jsem šel. Bylo to tak, jak jsem si řekl před chvílí. Proč v tom nepokračovat, i když to bylo šílený? Cesta byla zpočátku prudká, ale za první zatáčkou se svah stal ještě strmějším. Nevěřícně jsem hleděl na ten sklon a nechápal, jakého magora mohlo napadnout tady stavět. Autem se sem dostat nedalo, pěšky jen sotva, jak si sem mohli vůbec lidé dotáhnout nějaké věci nutné k životu? Možná k chatám vedly ještě nějaké jiné cesty.

Hrabal jsem se nemotorně nahoru, to, že jsem byl vzhůru celou noc a ještě pořádně nalitej, mi vůbec nepomáhalo. Ani to, že jsem v jedné ruce držel mobil se zapnutou svítilnou, kterou jsem si párkrát omylem posvítil do očí a dočasně se oslepil. Ale lezl jsem dál, přidržoval se kmenů nejbližších stromů, klopýtal přes spletence kořenů, občas lezl téměř po čtyřech, ale dostával se stále dál a dál.

Minul jsem jen dvě chaty, podivná stavení zasazená v malých vykousnutých prostorech, uzmutých hustému lesu, který kromě cesty vše pohltil. I já jsem si připadal pohlcený. Pár ohlédnutí a bylo mi jasné, že ani cesta zpět nebude žádný med. Možná bude ještě těžší, protože když jsem zakopl o kořen cestou nahoru, jen jsem se natáhl. Až se mi to stane cestou zpátky, taky si můžu krásně zalítat jako superman a hlavou vyzkoušet tvrdost kmenů stromů nebo kamení.

No tak ale dál, dál.

První dvě chaty byly poměrně blízko za sebou, ne víc než padesát metrů. Měly čísla jedna a dvě. Obě byly po levé straně, takže mi došlo, že to asi nebude žádné sudá-líchá atakdál. Pak jsem se dral do svahu nejmíň dalších pět minut a ušel podle mého odhadu ne víc než dvě stě metrů.

Měl jsem toho dost a v jednu chvíli jsem se zastavil a zkoumal porost kolem sebe, abych se ujistil, že se stále držím cesty a nebloudím už přímo lesem. To by snad byl můj konec. Ale cesta byla pořád viděl, klikatila se mezi stromy a neúnavně mířila dál nahoru, do prudkého kopce, který mi teď připadal vysloveně nekonečný. Zasraný Paddenfieldský Himaláje, ulevil jsem si nahlas a zkontroloval mobil. Další kousek baterky v prdeli.

Vlekl jsem se dál, ale už mi docházel dech a co chvíli jsem se musel zastavit a odpočívat. Nevěřícně jsem hleděl nahoru, zoufale pak dolů. Ruce mě pálily, měl jsem je rozedřené, jak jsem se zapíral o kmeny stromů nebo zarýval prsty do hlíny v místech, kde byl výstup nejprudší.

Přes rozhodnutí to nevzdat se mi do mysli vloudily první pochybnosti. Co když žádná další chata už nebude, jen nesmyslná cesta vedoucí hluboko do lesa, půjdu tak dlouho, dokud baterka neklekne, a co pak? Pak nebudu moct ani dál, ani zpátky. Leda počkat několik hodin, až se rozední. Přeci není možný, že byly dvě chaty a pak půl kilometru nic. To než dojdu tímhle tempem ke třináctce, budu pět kilometrů nad mořem.

Řekl jsem si, že půjdu ještě chvíli, ještě padesát kroků, a pak se otočím na cestu zpátky. Můžu se vrátit ráno, dojdu k autu, chvíli budu jezdit po okolí, abych si dobil baterku, zatopím si, zdřímnu si a potom se sem vrátím.

To byl bezva nápad nepočkat do rána. No jo, nejlepší rozhodnutí dělá člověk nalitej. Jinak by nás na světě byla určitě míň než polovina, haha.

Dopočítal jsem do padesátky a chata nikde. Dřepl jsem si na zem tak prudce, že jsem si narazil kostrč. Vypnul jsem světlo na mobilu a zahleděl se do nebe. Moc jsem z něj neviděl, všude stromy, větve se nakláněly nad uzoučkou cestičku jako tenké černé nitky. I tak sem pronikal svit měsíce a hvězd, trochu jsem kolem sebe viděl i s vypnutým telefonem a čím déle jsem odpočíval, tím víc detailů jsem rozeznával. Možná, že už dokonce nebyla taková tma, jako když jsem sešel ze silnice, ale spíš si jen moje oči přivykly.

Konečně mě trochu přestala bolet ta naražená kost, pozůstatek po ocasu, jak jsem se kdysi někde dočetl. a taky jsem začal chytat druhý dech. Vstal jsem, že se teda vrátím dolů, ještě jednou se podíval nad sebe do nekonečného kopce a za další z tisíce a jedné zatáček jsem uviděl mezi stromy něco, co mohlo být stavením.

Se zvědavostí a odhodláním pořádně kopnout do dveří čísla 3 nohou jsem udělal těch posledních několik kroků do kopce. Opravdu, ve výklenku, obklopena všudypřítomným stromovím, stála chata, téměř k nerozeznání od obou chat dole. Nebyla to ale trojka. Ani čtyřka nebo pětka. Jasně, byla to třináctka. Koukal jsem na to číslo, vypálené do malé dřevěné destičky, přibité nakřivo vedle malých dveří.

Nehodlal jsem hloubat nad tím, kam zmizelo deset chatek mezi dvojkou a třináctkou, ale jak jsem na to pomyslel, proběhla mi hlavou nepříjemná představa chaty, staré a omšelé, jak se převrací dozadu a padá z prudkého kopce do náručí lesa.

Byla by z toho pěkná pohádka o třinácti chatařích, pomyslel jsem si a nejistým krokem vykročil směrem k nízkým dveřím, kterými by vzpřímeně prošel sotva Danny DeVito. Pohádka pro dospělé, jak jeden chatař za druhým propadá šílenství při pobytu tady ve svahu na Lakefield Road. Jeden za druhým končí v blázinci a jejich chaty jsou likvidovány, aby se v nich nemohli usadit noví majitelé, které by opět připravily o rozum. Jo, jo, tak to šlo dál a dál, až zůstaly jen první dvě chaty – ty jsou ještě natolik blízko hlavní silnice, že se dají považovat téměř za normální. A pak… pak už je jen Spikyho chata.

Až na to, že možná Spikyho vůbec není. A nikdy nebyla. Zalitoval jsem, že jsem se nejdřív nepodíval na internet. Nebo si nezjistil, komu nemovitost na téhle adrese patří. Pořád nebylo ještě pozdě vypadnout.

Jo jasně, nikdy není moc pozdě, až na to, že někdy je pozdě ještě dřív, než si člověk uvědomí, že žádné brzy nikdy nebylo. Žádné včas. Strčil jsem mobil do kapsy, letmo si představil bezpečí svého auta, které na mě čeká tam někde dole, hluboko, hluboko pode mnou a položil ruku na kliku. Byla studená a já hned ucukl, protože mě v první chvíli zaplavil pocit, že je rozžhavená a popálí mě.

Na druhý pokus jsem už kliku chytil a zkusil za ni vzít. Nic. Bylo zamčeno. Jak logické. Jak logické v téhle nelogické frašce. Vzpomněl jsem si, jak jsem si cestou uvědomil, že se nebudu mít jak dostat dovnitř a že Spiky možná ani nechtěl, abych se dovnitř dostal. Že jde možná o něco, co je na té adrese, ale ne uvnitř domu. I když jsem už teď moc nevěřil, že vzkaz byl od Spikyho, jestli jsem tomu vůbec někdy věřil, začal jsem se nerozhodně motat kolem chatky a hledat. Cítil jsem se trochu hloupě, jako přestárlý skaut na noční bojovce, ale pořád lepší cítit se směšně než se třást hrůzou.

Vepředu před chatou jsem nic nenašel, tak jsem se rozhodl ji obejít, třeba bude něco vzadu. Chata se obejít nedala. Sotva jsem udělal pár kroků podél postranní stěny, narazil jsem na hustý shluk stromů. Asi bych se dozadu prodral, ale hned mi došlo, že tam nic nenajdu. Vrátil jsem se dopředu a chvíli nerozhodně postával před vchodem.

Pocítil jsem absurdní nutkání zavolat nahlas Spikyho jméno. Místo toho jsem vytáhl mobil, znovu rozsvítil led diody a proskenoval okolí jasným bílým paprskem světla.

Nic.

Už jsem chtěl jít znovu zalomcovat klikou – třeba byly dveře jen zkřížené nebo zaseknuté, když mě napadlo podívat se pod rohožku. Tam se přece schovávají klíče. Až na to, že chata žádnou rohožku neměla. V náhlém hnutí mysli jsem rukou přejel po trámu nade dveřmi. Okamžitě jsem nahmatal něco malého a stejně ledového jako klika. Sevřel jsem to mezi prsty a ruku vytáhl. Byl to klíč, velký, mosazný, trochu narezlý.

Tady nikdo nebyl nejméně sto let, pomyslel jsem si a pokusil se představil si Spikyho, jak sem jezdí každé léto s batohem na zádech. Nešlo to. Nešlo to, ale stejně jsem klíč vložil do zámku a pokusil se jím otočit. Šlo to strašně ztuha, ozvalo se nepříjemné zaskřípění a klíč se otočit jen napůl. Zaklel jsem a zabral vší silou, vědom si toho, že jestli se mi klíč zlomí, už se dovnitř nedostanu.

Klíč ale povolil. Ozvalo se cvaknutí.

Poodstoupil jsem od dveří. Mobil jsem měl pořád v ruce, světlo stále zapnuté. Zrovna, když jsem se podíval na displej, abych zjistil, kolik mi zbývá baterky, se telefon vypnul. Zároveň zhaslo světlo. Jestli jsem se v životě něčemu vůbec nedivil, pak to bylo tohle. Kdy jindy by měl chcípnout, než ve chvíli, kdy mám vstoupit do cizí tmavé chaty.

Strčil jsem ho do kapsy a opět přistoupil ke dveřím a opatrně vzal za kliku a stiskl ji. Dveře se s příšerným zavrzáním otevřely dokořán.

Dovnitř vnikl slaboučký svit hvězd a měsíce.

Zevnitř na mě vydechl ledový vzduch márnice.

Napnul jsem zrak, abych do té absolutní temnoty viděl a v té chvíli se přede mnou mihnul obličej tak šíleného vzhledu, že jsem, pro ten okamžik zcela zbaven příčetnosti, ze všech sil zaječel a pokusil se odstoupit. Vzápětí mi dveře prudce vrazily do zadku a postrčily mě dovnitř. Vylekán jako nikdy v životě jsem udělal klopýtavý krok dopředu a stranou a zoufale čekal, že ten obličej spatřím znovu, spatřím ho a nadobro zešílím.

Místo toho jsem šlápnul na nějaký uvolněný trám. Ozvalo se hlasité zapraštění, zvuk tříštícího se dřeva a já cítil, jak se mi nohy propadají kamsi dolů a tělo je chtě nechtě následuje. Rozhodil jsem rukama a v tom okamžiku se již ponořil po pás hluboko do podlahy, gravitací tažen dál dolů. Ruce mi vylétly nad hlavu a cestou dolů jsem si z vnitřku předloktí i bicepsů ošklivě sedřel kůži o roztřepené konce prken, které kolem mě trčely.

V příštím okamžiku jsem se již válel po zemi. Pocítil jsem několik věcí zároveň. Jednou z nich byla palčivá bolest v rukách. Další byl neurčitý pocit něčeho živého, všude kolem mě, pode mnou, ve vzduchu. Navíc jsem spadnul do měkkého. To mě možná zachránilo od pořádného potlučení nebo i zlomeniny, ale zároveň mnou projela prudká vlna odporu. Divoce jsem se rozhlédl kolem sebe, ale bylo to k ničemu. Jestli venku byla tma, které se po chvíli oči dokázaly trochu přizpůsobit, tady dole byla temnota tak neprostupná, že mě doslova semkla těsným obětím.

Zaklel jsem a opatrně se postavil na nohy, ruku si držel těsně nad hlavou, kdybych náhodou měl do něčeho narazit. Zavrávoral jsem, ale zpátky na zem už nespadl. Něco… něco bylo rozházeno po podlaze, muselo to být cosi odporného, protože i jen našlapování obutýma nohama bylo krajně nepříjemné, téměř k nevydržení. Vylovil jsem z kapsy telefon a pokusil se ho zapnout. Někdy se mi stalo, že se ještě na pár minut vzpamatoval. Stačil by mi jen svit displeje, abych se trochu zorientoval a hlavně přišel na to, co se to tu válí po zemi.

Telefon byl úplně mrtvý. Měl jsem sto chutí mrštit jím do tmy, ale ovládl se a strčil ho zpátky do kapsy. Opatrně jsem si osahal předloktí a ramena. Nic hrozného. Vnitřky rukou, to už bylo horší. Jakmile jsem si tam přejel dvěma prsty druhé ruky, okamžitě mi zvlhly. Krev. Tričko s dlouhým rukávem jsem měl vyhrnuté až k loktům a bylo navíc rozdrásané a nasáklé krví.

Pak mi něco došlo. To, co leželo všude kolem na zemi a vyvolávalo ve mně krajně nepříjemné pocity, jsem měl s největší pravděpodobností nalepené na rukách.

Zaúpěl jsem a žaludek se mi zhoupnul. Pohlédl jsem vzhůru. Strop jsem neviděl, ani díru, kterou jsem sem propadnul. Nevzdával jsem se, napínal dál zrak a snažil se potlačit paniku, která už byla připravena převzít velení.

Trvalo to nekonečně dlouho a rukama se mi přitom začal cítit k zešílení nepříjemný pocit. Buď jsem si to nalhával nebo se mi něco těmi oděrkami dostávalo do těla a svádělo boj s mou imunitou. Jako když bílé krvinky bojují s viry a bakteriemi, které se snaží do těla dostat.

Nakonec jsem byl schopen spatřit nad sebou jednu světlejší skvrnu. Měla jen o jeden odstín jinou barvu, plavala mi před zmateným zrakem, ale byla tam. Nevěděl jsem jak, ale musel jsem se tou dírou dostat zpátky do horního patra a odtamtud ven, na světlo. Dřív, než zešílím.

Odtrhl jsem zrak od pulzující šedivé skvrny, moc nerad jsem ho odvrátil, ale nic jiného mi nezbývalo. Tu díru budu moct najít kdykoliv, ale teď jsem potřeboval něco, co by mě dostalo nahoru. S rukama napřaženýma před sebe, rozevřenými jako velké nůžky, jsem se dal do prozkoumávání místnosti. Nevěděl jsem přesně, co hledám, ale myslí se mi promítaly jakési podivné grotesky s haldou krabic od pomerančů, balancující v narychlo poskládané věži.

Snažil jsem se prohledávat místnost v neustále se zvětšujících kruzích, občas do něčeho narazil, ale nic kloudného tam nebylo. Nohy našlapovaly do měkkého a já měl s každým pohybem chuť zařvat.

Když jsem takhle strávil neveselých deset minut, možná i déle, došla mi trpělivost a strach a panika začaly vítězit. Dech se mi zrychlil. Ruce pálily absolutně pekelně. Z obou mi tekla krev, hodně krve. Vytáhl jsem roztřesenou rukou znovu telefon, skoro mi při tom spadl na zem, což bych se už pro něj nikdy nesklonil, tím jsem si byl jist předtím i nyní, nyní, když…

No ale dál, jen dál.

Vytáhl jsem telefon a pokusil se ho znovu zapnout. K mému obrovskému překvapení displej ožil. Jakmile telefon naběhl, okamžitě mě začal informovat, že baterka je vybitá. Proklínal jsem se, že jsem venku vycucával energii z baterky máváním všude kolem sebe, i tam, kde to vůbec nebylo potřeba.

Rychle jsem se otočil kolem vlastní osy, mobil displejem od sebe v napřažené ruce. Světla z něj moc nešlo, ale i ta trocha mě málem znovu srazila na kolena. Záře nedokázala rozehnat tmu, jen ji v několika nejbližších metrech přetavila v tančící změť stínů.

Při pohledu kolem sebe, jakkoliv omezený v té chvíli byl, jsem nahlas zachroptěl. To, do čeho jsem dopadl, to měkké, co mi ulpívalo na zkrvavených předloktích, to, co ve mně vzbuzovalo ten nevýslovný odpor, byly chlupy. Nebo možná nejen chlupy, ale i vlasy. Doufám, že většina byly vlasy, ale doufat je něco jiného než věřit, žejo? No jasně, téměř pokaždé je doufat něco úplně jiného než věřit. Takže když teď na to vzpomínám, tak sice doufám, ale k víře to má hodně daleko.

Kolik tam toho mohlo být? Panebože, tahle otázka mi nedala od té doby spát a i když ji nakonec vždycky nějak zatlačím do pozadí, ona zase připluje, jako láhev plná vzduchu, kterou neustále tlačíte ke dnu. Vždycky se vrátí. A já se pořád dokola ptám, kolik tam toho muselo být? Kolikrát by se člověk musel ostříhat, aby si pod sebe dokázal nastlat? A nejen pod sebe, ten humus byl všude kolem, kam jen dosáhlo mdlé světlo mého skomírajícího telefonu. Měl jsem nutkání si to vyfotit, i když jsem věděl, že by to bylo to poslední, co tenhle telefon zvládne.

Místo toho jsem se jen fascinovaně otáčel kolem dokola a svítil si na tu scenérii telefonem.

Nakonec jsem se donutil odtrhnout od té absurdity oči a podíval jsem se zpět nad sebe. Ruku s telefonem jsem dal co nejvýš a pokusil se odhadnout, kolik budu musel pod sebe nanosit beden od pomerančů, abych se dostal z téhle díry ven. Přitom jsem se podíval na chvíli na svou zkrvavenou pravičku a skoro při tom pohledu omdlel.

Ty chlupy jsem měl nalepené všude, všude, kde mi tekla krev. Chtěl jsem je smést, ale vůbec to nešlo. Ruka mě zabolela jako ďas, když jsem si po ráně přejel dlaní, ale ty vlasy tam zůstaly. Už se u mě zabydlely, pěkně se napájely z mojí krve a pryč se jim nechtělo. Ta myšlenka byla k zešílení. V kombinaci s mojí únavou a předchozími zážitky se Spikym jsem se divil, že jsem ještě dočista nezešílel.

Donutil jsem se znovu podívat nahoru, ignorovat své infikované ruce a odhadnout, kolik těch beden od pomerančů budu muset najít. Když jsem se otočil zpět, světlo mobilu se otáčelo se mnou a úplnou náhodou zavadilo, stejně jako můj zrak, o malý, složený žebřík. Stál v nejbližším koutě, kde ještě světlo telefonu dokázalo trochu rozehnat tmu.

Strčil jsem telefon do kapsy u kalhot a po paměti došel k žebříku. Rukama jsem šmátral před sebou, dokud jsem nenahmatal jeho konstrukci. Vůbec nebyla chladná, nopak, byla skoro horká. Vzápětí jsem si uvědomil, že i mně je tady dost horko. Zvláštní, tady dole se určitě netopilo a tyhle sklepy se dřív dělaly jen z jediného důvodu – nahrazovaly ledničky. Tady to bylo spíš jako v sauně, kterou někdo zapomněl po použití odvětrat. Nebylo tu vyloženě horko, ale vzduch byl prosycený suchým teplem, které z něj vytlačovalo kyslík a tady ve sklepě způsoboval i jakýsi nepříjemný zápach.

To smrdí ty chlupy, sdělila mi ochotně má již napůl vyšinutá mysl, ta, která si myslela, že ten přilepený sajrajt se mi snaží dostat do těla. Smrdí tu a lepěj se ti na tělo skrz tvojí krev. Vypařujou do toho malýho zbytku vzduchu, co se ještě dá dýchat, miliony bakterií, částeček, odpornejch mikrobů, který vdechuješ.

Nekecám, ale v té chvíli mi ten hlas zněl v hlavě tak jasně, že jsem měl pocit, že někdo stojí těsně vedle mě a šeptá mi to do ucha. Možná takhle vypadá začátek schizofrenie? Jestli jo, tak musím říct, že je to něco absolutně odporného.

Dostal jsem na tu svou zbabělou mysl, která najednou o sobě mluvila jako o „tobě“, zlost a chtěl něco nahlas odseknout, ale nakonec se rozhodl neplýtvat dechem. Ruku jsem měl ještě pořád položenou na trubce žebříku, podle pohmatu to byl takovej ten levnej, hliníkovej sráč, co se pod trochu větší váhou rozlomí. Naštěstí jsem za poslední měsíce dost zhubnul, takže dalšího pádu do tý podestýlky jsem se bát nemusel, jestli teda zvládnu na žebříku vybalancovat vzhůru do patra.

Chytil jsem ho oběma rukama, druhou nahmatal vedlejší svislou trubku a táhnul ho tam, kde byl světlejší obdelník propadlé podlahy.

Moje mysl, asi aby mi cesta líp utekla, pokračovala v deptání zbytku, té části myšlení, která se pragmaticky snažila z tohohle běsu dostat.

To teplo dělaj ty chlupy, oznámila mi vesele a já sebou přitom trhnul tak prudce, že jsem vrazil čelem do hrany jednoho stupátka žebříku. Ozvalo se měkké, bolestínské zakvíknutí. Sakra, jak jsem ten zvuk nenáviděl. Kdybych se ocitl na ostrově Pána much, hned bych začal sám sebe nahánět místo divokého prasete.

Jo, dělaj to ty chlupy, protože jsou živý. A ty je teď máš na rukách, máš je v ránách, ze kterých teče krev a hádej co? Přesně takhle to bylo vymyšlený. Neudělal jsi nic míň dementního, než že jsi jen sedl do auta a jel ses sem pomazlit.s tímhle odporným chlupatým polštářem.

Drž hubu, zamumlal jsem z posledních sil svého zdravého rozumu a zvedl hlavu ke stropu, abych našel místo, kudy jsem sem propadl. Chvíli mi to trvalo, ale skutečně jsem ho znovu našel. Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale připadalo mi, že je o maličko světlejší. Venku už asi svítá. Představa, kolik času jsem tu už strávil, nebyla příjemná, tak jsem ji potlačil.

Dopochodoval jsem přímo pod obdélník světla a znovu vzhlédl. Vypadal jsem jako šílený startrek fanda, který čeká, až ho paprsek světla teleportuje před chatu. Nebo rovnou domů. Nebo až do galaxie Zeta?

Ten světlý obdélník se nade mnou sice vznášel, ale na zem, nebo na to, na čem jsem stál, žádné světlo nedopadalo. Tady byla pořád úplná tma. Obě části mojí mysli se zároveň shodly na tom, že tu nic jiného než tma není, ať už je v podlaze díra nebo ne. Jedna část to tvrdila s radostným nadšením hobby-sebevraha, druhá s těžko potlačovanou hrůzou.

Musím se odtud dostat, jinak zešílím. Dřív, než tu umřu žízní a hladem, tak zešílím. Ruce mě pálily čím dál tím víc, bylo to už za hranicí nesnesitelnosti. Nedokázal jsem si v té chvíli představit větší slast než ponořit je do chladné vody a drhnout a drhnout, dokud nebudou úplně… čisté. Ta představa ve mně probudila asociaci – Spikyho tvář, otočená ke mně, napůl čisté, napůl již docela jiná, tvář někoho docela jiného. Otřásl jsem se.

Ruce se mi třásly, když jsem ve tmě položil žebřík na zem, poklekl k němu a snažil se najít bezpečnostní páčku, kterou bylo potřeba povolit, abych mohl žebřík rozložit a tím ho prodloužit natolik, abych až ho vztyčím, dosáhl horní částí do patra. Pak už bude jednoduché vylézt ven.

Jestli tě to pustí, zaradovala se moje mysl, na kterou už jsem pomalu začal myslet jako na někoho dalšího, nepřítele. Určitě tě to nepustí. Tady si lehneš a budeš muset spát. Pak umřeš a bude to.

Páčku jsem nemohl zaboha najít – žebřík byl už tak dost dlouhý a já byl dočista rozklepaný. Musel jsem vypadat jako starý herák, který nesehnal žádnou dávku.

Nahlas jsem zaklel a už už sahal do kapsy pro mobil, abych ho zkusil ještě na chvíli rozsvítit, než klekne docela, když se právě to stalo. Zahrála krátká veselá melodie, já ho rychle vytáhl z kapsy, ale už bylo pozdě. Spatřil jsem jen krátké zabliknutí a toho světla nešlo vůbec využít na nějaké dívání.

Na chvíli mě opanoval vztek a frustrace a musel jsem se znovu hodně přemáhat, abych jím nemrštil proti zdi. Nakonec jsem se ovládl, jen si ho strčil zpátky do kapsy a věnoval se znovu žebříku. Pečlivě jsem ohmatal všechny strany, až jsem nakonec pojistku našel.

Nedalo velkou práci vysunout spodní díl výš, dokud se neozvalo uspokojivé cvaknutí. Žebřík se protáhl do dvojnásobné délky. Zvedl jsem ho svýma třesoucíma se bolavýma rukama a několik dlouhých vteřin s ním balancoval pod kvadrantem světla, které ale stále nedokázalo rozptýlit tmu o pár metrů níže ve sklepě. Nakonec se mi podařilo horní část prostrčit do světelné kaluže a tam ho zapřít o okraj díry. Potom jsem našel druhou západku a k zemi sjela poslední část žebříku.

Další cvaknutí a mohl jsem žebřík konečně pustit. Ležel opile opřený o zubatou díru v podlaze. A já mohl konečně vylézt ven.

Jestli ale to na tebe ten žebřík nehraje, podsouvala mi moje mysl, ta, co jsem ji před chvílí zatratil navždy. Až budeš v polovině nebo skoro až nahoře, sjede pěkně dolů, a ty sletíš a zlomíš si vaz. Pak ti nezbude než žrát ty chlupy z podlahy a čekat na svou smrt.

Drž už hubu, zasípal jsem a v té chvíli, kdyby se někdo nad tou dírou zjevil, bych se vůbec nepodivil – klidně bych se dál bavil se svou myslí, která mi jen vytvářela slova v hlavě, aby se mnou mohla manipulovat.

Byl jsem na pokraji hysterického záchvatu nebo možná něčeho horšího, něčeho, co jen tak nepřejde, ale náhle to všechno bylo pryč. Mohl jsem vylézt nahoru. Už jsem nepotřeboval telefon, nemuselo mě zajímat, jestli je baterka vybitá, mohlo mi být jedno, co je tady dole v té temné místnosti vystlané něčím, co můžou nebo nemusí být lidské vlasy nebo chlupy. Mohl tu být Spikyho zlovolný duch nebo třeba vstup do páte prdelní dimenze mimo naše vnímání, já jsem mohl vypadnout. Záleželo jen na tom žebříku a na mých nohou a rukou.

Ta představa byla osvobozující a moje tělo zaplavilo rozjaření, jako bych právě dopadl po prvním skoku padákem na zem. Ale ještě chvíli jsem váhal, hlavu vyvrácenou, očima zkoumající tu zubatou díru nahoře. Na jednu stranu bylo bezva, že se odtud dokážu dostat, na druhou mi v mysli jako temný mrak visela neblahá myšlenka, že odtud se dostat nedá.

Způsobovaly to ty chlupy, co jsem měl nalepené na krvácejících předloktích. I když jsem se na chvíli cítil skvěle a bezstarostně, v rukách se mi i přesto usadila nepříjemná horkost. Ten pocit, že něco bojuje se mnou, že čas běží a já ten boj prohrávám nebo jsem ho už možná prohrál a něco do mě proniklo a teď už to jen v klidu bude postupovat dál, nejenže přetrval, ale i když na chvíli ustoupil, vrátil se teď ještě intenzivnější a skutečnější než předtím.

Tělem mi proběhlo tak hluboké zamrazení, že to už snad ani zamrazení nebylo, bylo to opravdové ledové ostří, pod jehož dotekem jsem se prudce zkroutil a bolestivě se zašklebil. Tohle sice hned přešlo, byla to koneckonců jen křeč, ale všechno to nepříjemné kolem zůstalo.

V hlavě mi znělo něco, co jsem už někde slyšel nebo četl. Jak jsem to jednou ve své znásilněné mysli identifikoval, rozeznělo se mi to v ní nahlas a stále dokola. Chvíli to znělo jako můj hlas, chvíli jako Spikyho a nakonec, těsně před tím, než ten hlas náhle zmlkl, když jsem konečně položil jednu nohu na první příčku žebříku a začal se šplhat nahoru, to znělo jako to něco, co mě chtělo políbit tam u Spikyho doma. Nakonec mě to políbilo tady, žejo? Myslím, že tak daleko jsme se už dostali, abych to řekl naplno. Dalo mi to pusu na ruce. A to, co mi znělo v hlavě stále dokola, bylo dogma, něco, o čem jsem si nemohl dovolit pochybovat a co bylo jako ta křeč převedená na slova.

„I když tuhle místnost opustíš, nikdy ji neopustíš. I když tuhle místnost opustíš, nikdy ji neopustíš.“

A pořád dokola. Chvíli to znělo jako zaklínadlo, rytmická slova pronášená potichu a klidně. Když hlas přešel z mého na Spikyho a ze Spikyho na ten nelidský, už to znělo vztekle a nasraně, agresivně.

Přestalo to, jakmile jsem s tichým vzlykáním začal šplhat nahoru, ale co to mělo sdělit už sděleno bylo. Vůbec jsem o významu těch slov nepochyboval. Naplnilo mě to zoufalstvím tak hlubokým, že jsem na chvíli zauvažoval o tom, že ten žebřík prudkým trhnutím zkusím vystrčit nahoru a dobrovolně zůstanu dole bez možnosti vydrápat se na povrch. Ale jako už tolikrát předtím jsem se nakonec ovládl, pobral zbytky zdravého rozumu do hrsti a pokusil se opustit místnost, kterou jsem už nikdy opustit nemohl.

Žebřík se opíral o okraj díry v nebezpečně ostrém úhlu a během výstupu jsem si byl v jednu chvíli jistý, že se převážím a spadnu zpátky dolů. Strach to ve mně nevzbudilo, dostal jsem se do fáze aktivní odvezdanosti, kdy jsem se přinutl postupovat jen po malých krůčkách a všechno ostatní silou vůle vytlačoval mimo vědomí.

Během půlminuty jsem přehodil jednu nohu přes okraj díry v podlaze a vyhoupl do bezpečí i zbytek těla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Pootevřenými dveřmi dovnitř vnikalo již dost světla na to, aby bylo dobře vidět i ve sklepení. Když jsem se tam podíval, byla tam z nějakého nepochopitelného důvodu stále neproniknutelná tma. Ani trochu mě to nevyvedlo z míry. Stejně tak zjištění, že podlaha byla pro mou návštěvu připravena, byla naříznuta tak, aby se prkna pod mou vahou propadla. Jak to bylo provedeno, netuším, ale bylo zřejmé, že zubaté okraje jsou příliš pravidelné na to, aby vznikly náhodně. Bylo to vymyšleno tak, aby se podlaha pode mnou – nebo pod tím, kdo sem přijde jako první – nejen propadla, ale i pěkně zranila toho, kdo do té pasti vkročí. Měl jsem ještě štěstí, že jsem se o okraj při pádu neotřel břichem. Být trochu tlustší, tak jsm tam dole mohl vykrvácet jako prase na porážce.

Což nebylo účelem mojí návštěvy, že? No ale dál, jen dál, pěkně se mi to vyprávění protahuje a já už jsem strašně unavený.

V brzkém ranním světle jsem se rozhlédl zběžně kolem sebe. Byla to jen obyčejná lovecká chata se spartánským vybavením. Dokázal jsem si představit partu tří, čtyř chlapů, kteří by v podobné chatě strávili víkend, přes den motající se po lese a lovící, večer naložení v lihu. Místnost, kterou jsem se propadl do sklepa, byla jakými obývacím pokojem, z něhož se vstupovalo do několika dalších, téměř miniaturních dveří, které byly všechny zavřené. Neměl jsem v úmyslu je otevírat, vlastně jsem nehodlal po té pekelné podlaze udělat ani o krok víc než budu potřebovat k tomu, abych se dostal pryč. Kudy jsem přišel, tudy i odejdu.

Co jsem viděl, mě nijak nepřesvědčilo o tom, že by to byla Spikyho chata. Malá polička přibitá na stěně, ze které přetékaly časopisy o myslivosti. Stolek ze sukovitého dřeva, o který byl opřen pohrabáč a pod kterým byly pohozeny polorozpadlé galoše olepené blátem a zaschlou trávou. Jinak ale v místnosti panoval takový pořádek, že by se dal nazvat absolutní prázdnotou. Žádný koberec, žádná dekorativní výzdoba, žádná židle, nic.

Ještě jednou jsem se podíval do díry – stále neprostupná temnota. Přepadl mě nepříjemný pocit, že na mě z té díry něco vyskočí a zakousne se mi do obličeje. Opatrně, ale dost rychle jsem se po zadku od díry odsunul směrem ke vstupním dveřím. Když jsem do nich narazil zády, konečně jsem pohlédl na svoje ruce. Čekal jsem něco dost hnusného a dopředu jsem se proti tomu obrnil, ale nebylo to tak hrozné.

Trocha zaschlé rozmazané krve. Špína, kterou bych nasbíral v každém sklepě podobného ražení. Chlupy nebo vlasy, které jsem očekával že budou v chmoáčcích okupovat místa kolem mých krvavých ran, jsem nenašel. Nic. Nejdřív jsem to měl za dobré znamení a téměř úlevně vydechl. Nakonec to byl možná výplod mojí vyděšené a zmatené mysli.

Pak jsem si vzpomněl na ten pocit -. pocit, že se do mě něco dobývá, že to bojuje s mým tělem a boří překážky, které jsou tomu kladeny. Možná, že na rukou nic nemám, protože…

…protože už je to v mém těle, zaskřehotal jsem do prázdného pokoje Spikyho nebo bůhvíkoho lovecké chaty. Ze rtů mi uniklo štěkavé zasmání, pak jsem se zvedl na nohy a vycouval z chaty ven. Dveře mě znovu praštily do zadku, jak se to mohlo stát, to fakt netuším, přece vás nemůžou dveře praštit stejným způsobem do zadku cestou tam i zpátky, žejo? Ale tyhle to uměly. Asi byly lítací. O tom jsem ale nepřemýšlel, měl jsem na přemýšlení tolik materiálu, že jsem si musel dělat pořadník.

Když jsem se ocitl venku, trocha stísněnosti ze mě spadla, ale moc velké zlepšení to nebylo. I tak jsem se donutil obejít chatu a i přesto, že to byl nesmysl, přeci jen jsem se díval po vzkazu od Spikyho. Cítil jsem se směšně, ale stejně jsem to udělal a dokonce se pokusil několika okny nahlédnout dovnitř. Nic tam k vidění nebylo, jen tma. Při nakukování do vysokého úzkého okna zasazeného v jedné z bočních stěn jsem si uvědomil, že když jsem sem přišel poprvé, chata se nedala obejít. Kolem přece bylo neprostupné houští.

Rozhlédl jsem se s bušícím srdcem kolem sebe a dlaněmi si třel své zraněné ruce. Nebylo to příjemné, bolelo to, ale nemohl jsem si pomoct. Kolem chaty bylo skutečně houští, ale bylo pečlivě po celém obvodu vysekané a tvořilo tak dostatečně širokou cestičku kolem celého stavení.

To už mi stačilo. Aniž bych se dál rozhlížel kolem, vrátil jsem se na cestičku v kopci a bez zaváhání se rozběhl dolů. Srdce jsem měl až v krku a dalo mi pořádnou práci několikrát polknout. Blázen, znělo mi v hlavě. Už je ze mě blázen. Ve spáncích mi hučelo a hlava mě začala strašně bolet, únavou, celkovým vypětím a při představě, co mě ještě čeká za námahu, než se dostanu domů.

Když jsem poprvé zakopl o kořen, kterými cesta bylo doslova posetá, nespadl jsem a donutilo mě to zpomalit. S každým krokem, kterým jsem se vzdaloval od chaty a přibližoval se svému odstavenému autu, mi bylo trochu líp.

Myšlenky mi létaly hlavou jako splašené. Snažil jsem se je držet co nejdál od toho, od čeho jsem utíkal fyzicky, ale samozřejmě to nebylo dost dobře možné. Díra v podlaze. To, do čeho jsem spadl. Bolavé ruce. Odporné pocity. Spikyho hlas. Můj vlastní. Hlas toho, co jsem ani nedokázal pojmenovat. Houští. A zase ta díra. Neprostupná tma, která už neměla být tak neprostupná a stejně byla. Okna, kterými nebylo vidět dovnitř.

Na chvíli jsem se zastavil, abych nabral dech. Cesta dolů byla stejně vysilující jako výstup do kopce. Možná ještě horší. Ale to jsem říkal už předtím. Nebo ne? To je jedno, to je fuk. Ale jak jsem se zastavil, něco mě napadlo.

Vytáhl jsem mobil. Chvíli jsem ho otáčel v ruce, jako bych ho viděl poprvé v životě. Byl vypnutý. Ne, nebyl vypnutý, alespoň ne schválně, byl přece vybitý. Stiskl jsem hlavní tlačítko, jen tak, zmáčkl jsem ho sakra jen pro nic za nic, jako když si člověk koupí los a říká si, že vyhrát se nedá, je to jedna k miliardě, ale stejně by to přece mohlo vyjít, žejo. Je to jedna k biliónu, ale tak trochu je to vždycky jedna ku jedný.

Když jsem tlačítko zmáčkl, displej se okamžitě rozsvítil. Ruku do ohně bych za to nedal, ale připadalo mi, přinejmenším mi připadalo, že takhle rychle se nerozsvítil nikdy. Až teď, jako by nebyl vypnutej, ale jen čekal, až mu řeknu, aby zasvítil. Podíval jsem se na stav baterie. Jasně, že byla skoro plná. Chyběl jen jeden zkurvenej dílek.

Strčil jsem telefon do kapsy a rozběhl se k autu.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    The Master 6 března 2011 v 08:05

     Na úvod píšu, že jsem pátou část “Špinavé historky” přečetl už v den uvedení, avšak ke komentáři jsem se dostal až dnes.

    Takže chtěl bych poznamenat, že jsem se do postavy hlavního hrdiny tak vžil, že každé jeho dobrodružství prožívám s ním. Za těch pět částí toho zkusil strašně moc a já doufám, že dobře dopadne! Už se těším na šestku!

Nový komentář