Špinavá historka IV


Každej den jsem strávil pár desítek minut pročítáním černý kroniky, jak v místním deníku, tak na internetu. Několikrát jsem do googlu zadal Spikyho jméno, ale nic kromě pár jalových odkazů mi nevyběhlo.

Noční můry mě netrápily, ale měl jsem pocit, že události posledních měsíců nahlodaly mou psychiku víc, než bych si byl ochoten přiznat. Jo, noční můry byly pryč, ale vystřídal je spánek jako na fakírském lůžku. Pořád jsem se v noci probouzel, často celý zpocený. Sny jsem neměl žádné, alespoň ne takové, které bych si za bdělého stavu pamatoval. Ale něco se v mém mozku dělo, zatímco jsem spal. Možná přeci jen nějaký sen, který mě pomalu užíral, nabaloval se plíživě jako koule, které jsem jako malý valíval z lepivého sněhu, abych postavil sněhuláka.

I když jsem si šel lehnout v devět, deset večer a vstával až kolem osmé, belhal jsem se z postele do sprchy, jako bych celou noc běhal kolem baráku. Jídlo mi nechutnalo, neměl jsem na nic chuť, všechno jsem se snažil dělat tak jako dřív, ale zároveň si připadal, jako bych svůj život už jen hrál nebo předstíral.

Každé zazvonění telefonu bylo důvodem pro to, aby se mi srdce rozbušilo v hrudi jako nemilosrdný buchar. Každé zaklepání na rameno, každé zavolání mého jména vyvolalo ve mně úlek. Všiml jsem si, jak ostatní ztichnou, když se tam objevím já. Všiml jsem si pokoutných pohledů, které se týkaly mě a neměl jsem je vidět.

Nevěděl jsem, jestli propadám šílenství, ale určitě bych si rozklad mysli takhle představoval.

Konečně se stalo to, čeho jsem se obával.

Byl jsem v práci, když za mnou do dílny přišel šéf a řekl, že mě na telefonu shání někdo od policie. Tvářil se při tom dost pochmurně a kdyby výraz obličeje mohl mluvit, už by na mě vrčel: „Věděl jsem, že dřív nebo později tohle přijde.“

Nohy mi zeslábly. Vduchu jsem počítal. Dnes to bylo patnáct dnů od chvíle, co se mi podařilo projít tou chodbou, otevřít dveře a zdrhnout ze Spikyho bytu. Hlavou se mi to honilo téměř neustále, chvílemi jsem doufal, že už ho objevili a žádné spojení se mnou neexistuje, chvílemi se děsil toho, že ta věc-Spiky je pořád naživu a snaží se mě zavolat nebo vymyslet, jak se dostat ke mně. Čím delší doba uběhla, tím pravděpodobnější mi připadala první varianta. Nebo možná existovala ještě nějaká třetí. Přeměna, kterou Spikyho tělo procházelo, mohla být dokončena nějakým mně neznámým stádiem. Absurdní představa, která mi vždy vytanula na mysli, vypadala asi tak, že uprostřed Spikyho obýváku leží hromada něčeho slizkého a ošklivého, co disponuje vlastním vědomím a vůlí a čeká, až někdo přijde, aby ho… pozřelo?

Snažil jsem se na nic z toho nemyslet, ale každý den se mi myšlenky stáčely stejným směrem, jako bych byl mořem v moci měsíce. Nemohl jsem s tím dělat nic stejně jako příboj nelze změnit v odliv.

Teď to bylo konečně tady. Vstal jsem od rozdělané práce, otřel si ruce do špinavého hadru a předstíral, že jsem si nevšiml šéfova přehnaně osudového výrazu ve tváři. Sakra, ksichtil se, jako by mu řekli, že chtějí slyšet moje alibi, jinak že mě zatknou pro vraždu.

Chytil jsem sluchátko a ruka se mi přitom třásla. Byl jsem už úplně vyčerpaný a v posledních dnech vážně přemýšlel dokonce o tom, že bych měl zajít k lékaři. Moje hlava byla v rozkladu.

„Haló?“

„Je to Pete Stuttner?“

„U telefonu.“

„Tady poručík Wrigler. Myslíte, že bychom se mohli zastavit u vás v práci a položit vám několik otázek?“

„Čeho se to týká?“

„Znáte jistého Spika Hanleyho?“

Tak, a bylo to tady. I když jsem netušil, jak si mohli moje jméno spojit s jeho… smrtí?… vůbec mě nepřekvapilo, že mi volají. Neustálé přemýšlení o Spikym mě s jeho osudem natolik spojilo, že mi přišlo úplně normální, že mě chce vyslechnout policie. A i když jsem s jeho smrtí neměl… neměl?… nic společného, ucítil jsem, jak mi tělem projíždí nepříjemné mrazení.

Nakonec, co jsem si nalhával. Nechal jsem ho v bytě shnít zaživa. Neměl jsem odvahu zvednou telefon a zavolat, ať už na policii nebo záchranku. Stačilo jen zvednout telefon. Mohl jsem zavolat anonymně. Jenže jedna moje část se Spikyho děsila natolik, že se bála v té věci cokoliv udělat. Podobně jako jeho tělo, i moje mysl byla rozdělena na dvě polovičky, z nichž každá bojovala svůj boj, ale dopředu bylo jasné, kdo tuhle bitvu vyhraje.

„Ano, proč se ptáte?“ Sám jsem byl překvapený, jak mi hlas ani nezakolísal. Ale sluchátko jsem svíral tak pevně, až mě rozbolely staré rány v dlaních. Pomalu, pomaloučku jsem ruce povolil.

„Je mi líto, ale dnes ráno bylo jeho tělo nalezeno u něj v bytě. Bohužel, pan Hanley je mrtvý.“

Pečlivě jsem naslouchal tónu policistova hlasu. Nemusel jsem být žádný psycholog na to, abych poznal, že tady něco nebylo v pořádku.

„Cože?“ dál jsem hrál překvapeného. Tak tohle mi šlo nadmíru dobře. Jen tak dál.

„Ano. Je mi to líto. Jak jsme vyrozuměli z… ehm, našeho šetření, byl jste jeho nejbližší přítel. Potřebovali bychom vám položit několik otázek, protože… no, smrt pana Hanleyho určité otázky vyvolává.“

„Dobře,“ řekl jsem.

„Výborně, mohl bych u vás být za deset minut. Hodí se vám to teď?“

„Jasně.“

„Díky.“

Ve sluchátku se ozvalo cvaknutí. Bezva, Wrigler je na cestě sem. Měl jsem slabých deset minut, abych si sesumíroval, co mu řeknu. Ať už to bude cokoliv, nebude to moct být úplná pravda. A jestli to nebude celá pravda, mohl bych se dostat do pěkného průseru. Pokud se v tom policie začne šťourat, nakonec přijde na to, že jsem se na Spikyho ptal v knihovně. Odtud povede cesta k němu domů, k výslechu sousedů. Nebo se rovnou začnou ptát v baráku a to jsem se mohl vsadit, že mě tam někdo viděl.

Nakonec budu podezřelý z jeho… čeho? Uhnití? Ten Wrigler v telefonu nasadil takový tón, ze kterého bylo zřejmé, že to, co našli u Spikyho doma, nebyla jen tak obyčejná mrtvola. Aby taky jo.

Vyšel jsem ven z kanceláře a přitočil se k šéfovi, který pozoroval, jak dávají v dílně na zvedák starý sporťák toyotu. Vsadil bych poslední dolar, že ve skutečnosti sledoval mě.

„Budu si potřebovat vzít tak hodinku volno.“

„Jestli ses k něčemu připlet, máš padáka.“

„Nepřiplet. Umřel mi kamarád.“ Najednou jsem měl strašnej vztek.

Chvíli jsme se přetahovali pohledem, ale oba nás to přestalo bavit ve stejnou chvíli.

Šéf pokrčil rameny a řekl: „Když to napracuješ, tak si vem třeba celý odpoledne.“

„Díky, jste moc hodnej.“

Vyšel jsem před vstupní závoru, kudy vjížděla auta do servisu, a sáhl po krabičce cigaret. Jak jsem se zbavil starejch kamarádů, tak jsem našel plno novejch. Jednoho jsem vytáhnul a zapálil mu koudel u zadku.

„Promiň, kámo,“ zamumlal jsem a vůbec se necítil jako blázen. Tak už to asi u bláznů chodí. „Promiň, ale umřem na to oba, jenom já pomalejc.“ Ještě, že kolem nikdo nešel.

Čekal jsem přesně deset minut, když na parkovišti naproti zastavilo policejní auto. Vystoupil z něj menší chlapík v civilu, v ruce malou aktovku. Zamknul auto, rozhlédl se kolem a když mě spatřil, zamával na mě. Odpověděl jsem mu stejně tak a přeběhl ulici.

Podali jsem si ruce a znovu se představili.

„Vzal jsem si hodinku volno,“ řekl jsem.

„To je od vás milé,“ odpověděl a zkoumavě si mě prohlédl. Určitě přemýšlel, jestli by chlapík jako já mohl mít něco společného se stavem rozkladu, v jakém Spikyho našli.

„To je. Budu si to musel napracovat.“

Wrigler se omluvně zakabonil a očividně proto, aby nadále nemrhal mým drahocenným časem, přešel rovnou k věci. „Je tady někde poblíž kavárna, kde bychom si mohli na chvíli sednout a probrat těch pár otázek? Ujišťuji vás, že to bude trvat jen chvilku.“

Nevěřil jsem mu, to o té chvilce, ale stejně jsem zadoufal, že to tak bude.

Kývnul jsem hlavou k nedaleké výloze, kde byla malá bageterie.

„Výborně, tak pojďme, ať se můžete co nejdřív vrátit na pracoviště.“

Určitě bych vymyslel nějakou vtipnou odpověď, ale raději jsem naprázdno polknul a vykročil směrem k výslechové místnosti.

Uvnitř naštěstí kromě několika roztroušených jednotlivců bylo téměř prázdno. Ti, co seděli u stolečků, žvýkali své sendviče a upřeně sledovali obrazovky notebooku nebo si četli. To bylo dobré, poslední, co jsem chtěl, bylo zvědavé obecenstvo.

Posadili jsme se do malého výklenku za rohem, nejdál od všech ostatních. Objednal jsme si bagetu s lososem a kávu. Poručík se odbyl malou kolou.

„Nejsem na tom o moc líp než inspektor Colombo. Aspoň co se týče ošacení a motorizace,“ řekl na vysvětlenou a bylo znát, že to neříká poprvé, natož spontánně.

Povinně jsem se usmál a čekal, co z něj vypadne. Letmo jsem se pohledem ujistil, že se mi ruce netřesou. Bylo to dobré, ale zkouška ohněm přijde, až přinesou kávu.

„Takže,“ nadechl se Wrigler, „jak už jsem se vám zmínil do telefonu, váš přítel, Spike Hanley, byl nalezen dnes ráno mrtvý ve svém bytě. Rád bych vás hned úvodem chtěl ujistil, že se nejedná o výslech nebo vyšetřování. Nejste z ničeho podezřelý a smrt pana Hanleyho… no… nejsme si zatím jisti, co bylo příčinou jeho smrti, ale z povahy… z povahy místa činu a mrtvoly usuzujeme, že… tedy vylučujeme cizí zavinění.“

Poručík byl očividně nucen vysvětlovat situaci, do které se při své práci nedostával každý den. Trochu mě to povzbudilo v mém stavu nejistoty, který se měl brzy s první lží prohloubit.

„Co se stalo?“

„Našli jsme pana Hanleyho u něj v obývacím pokoji. Zatím nevíme proč, ale jeho tělo bylo již v pokročilém stádiu rozkladu. Nemůžu bohužel zacházet do větších podrobností, protože případ zatím nebyl zveřejněn, ale řekněme, že stupeň rozkladu jeho těla je zcela ojedinělý a soudní patolog nám zatím nebyl schopen podat jednoznačné vyjádření.“

Wrigler se odmlčel, protože se k nám vrátila obsluha a postavila přede mne talíř s bagetou a kávu, před poručíka jeho kolu. Když jsme opět osaměli, poručík pokračoval:

„Mám na vás jen několik jednoduchých dotazů.“

„Prosím.“

„Kdy jste naposledy viděl pana Hanleyho?“

„Tak to už bude dost dlouho… možná tak… dva měsíce?“

„Kde jste ho viděl?“

Tuhle otázku jsem očekával. „Stavil jsem se u něj doma.“

„Proč?“

„Byli jsme přátelé. Zajímalo mě, jak se má. V poslední době nechodil moc ven… byl trochu zvláštní.“

„Aha. Když jste ho navštívil, pozoroval jste na něm něco zvláštního? Třeba…“

Wrigler se odmlčel, jako by se snažil vymyslet co nejlepší formulaci toho, co se chystá říct, ale přitom mě pečlivě pozoroval. A já téměř vyhrknul něco, co by mě mohlo hned mrzet. Ten moment pominul a já na něj zůstal zírat v očekávání, že větu dokončí.

„Třeba, že by měl problémy s hygienou. Nějakou utkvělou představu, která by vám, když jste se s ním setkal, mohla připadat zvláštní.“

Ještě, než to dořekl, už jsem kroutil hlavou v odmítavém gestu. „Nic takového. Jak vás tohle napadlo?“

Wrigler si povzdychl. „To vám nemůžu vysvětlit… a i kdybych chtěl, nepochopil byste to. Musel byste ho vidět… Takže když jste se s ním naposled setkal, vypadal docela normálně?“

„Jasně. Snad kromě toho, že se stále víc stranil ostatních lidí. Když jsem odcházel, slíbil jsem mu, že se zase zastavím, ale pak jsem na to pozapomněl… měl jsem málo času a Spikyho jsem pustil z hlavy.“

„To chápu,“ řekl Wrigler. Kdyby tak věděl.

„Poté jste ho už nikdy neviděl?“

„Ne.“

„Telefonicky jste s ním také nemluvil?

„Bohužel.“

„Nějaké maily, textovky?“

„Nic. Až dodnes vůbec nic.“

„Aha.“ Wrigler nijak nezakrýval, že ho výsledek rozhovoru neuspokojil.

Na chvíli se rozhostilo tíživé ticho, přerušované jen mým žvýkáním. Nakonec ho přerušil Wrigler:

„Víte, existuje důvod, proč jsem vás kontaktoval.“

„Ano, říkal jste, že jste vypátrali, že jsem byl jeho přítelem…“

„Ne, to není ono,“ přerušil mě poručík a začal rukou štrachat v saku, které měl pověšené na židli za sebou. Sledoval jsem ho a cítil, jak mi po celém těle vystupuje ledový pot. S hrůzou jsem čekal, co vytáhne.

„Tohle jsme našli na stole v obýváku. Je to adresované vám. Bohužel jsme byli nuceni si to přečíst, přeci jen se jedná o úmrtí člověka, tak to snad pochopíte.“

Neřekl jsem na to nic a sledoval Wriglerovu nataženou ruku. Mezi palcem a ukazováčkem držel tenký list bílého papíru. Ani stopa po nějaké… špíně. Byl čistý. Nechtěl jsem se toho papíru dotknout, ale co jsem měl dělat? Vzal jsem ho a s váháním rozložil.

Přečetl jsem si, co bylo na papíře napsáno.

„Rozumíte tomu?“ zeptal se Wrigler.

„Popravdě řečeno… moc ne,“ řekl jsem a přelétl pohledem znovu celý text.

„Já také ne. Ani kolegové, nikdo. Ale je to adresované vám, tak jsem doufal, že k tomu budete mít vysvětlení. Mně to připadá jako blábol. Může to něco znamenat?“

Wriglerův hlas teď zněl téměř prosebně. Přestože mi již na začátku rozhovoru řekl, že nejde o vyšetřování a už vůbec ne o vraždu, okolnosti tohoto úmrtí ho dost vykolejily. Určitě tomu chtěl přijít na kloub. Představoval jsem si, jak musel Spiky vypadat, když ho sbírali ze země a hned tu myšlenku odehnal.

„Nevím, co se Spikymu stalo, ale tohle nevypadá, že by psal při smyslech,“ řekl jsem a Wriglerovi se tvář alespoň trochu rozjasnila.

„Aha, tak vidíte. Tohle jsme si sice celou dobu říkali, ale když jsem si to četl znovu a znovu, vzbudilo to ve mně nepochopitelnou nervozitu. Jako by ten vzkaz, i když nicneříkající, schovával nějakou další zprávu. Napadlo mě, jestli to není třeba nějaká šifra. Kdyby to ale někdo měl pochopit, tak byste to měl být vy.“

„No vidíte a já to nechápu.“

„Asi je to dobře.“

Wrigler se napil své koly a zahleděl se na chvíli do prázdna.

„Jak už jsem vám říkal, nemůžu být příliš konkrétní, ale něco vám povím. Stav, ve kterém jsme našli vašeho kamaráda, byl tolik nepodobný všemu, co jsem za svůj život policejního vyšetřovatele zažil, že to doteď nedokážu pochopit. Jako bych spatřil přelud. Je to samozřejmě nesmysl, protože mrtvola tam byla, také ji odvezli do pitevny, ze které ovšem nepřišlo jediné smysluplné hlášení, ale já měl celou dobu pocit, že tohle mrtvola není, jen prázdná lidská schránka, ve které snad nikdy ani žádný život nebyl… tak bylo to tělo…“

Poručík nenacházel slova, a tak jen tíživě máchnul rukou.

Nevěděl jsem, co na to říct. Znovu jsem se podíval na papír s načmáraným textem.

„Asi jsem se bál, že vám tohle sdělení bude dávat smysl a v tom všem bude skryta nějaká další skutečnost, které jsme si nevšimli. Takhle to vypadá, že se ten chudák jen pomátl a zničil své tělo tím nejpodivnějším způsobem, jaký snad mohl být vymyšlen.“

„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se, i když jsem to samozřejmě nechtěl slyšet, promítalo se mi to před očima každý den, každou hodinu posledních několik týdnů.

Wrigler zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale víc vám nemůžu říct. Ale kdyby vás něco napadlo, něco, co by mohlo souviset s jeho smrtí, určitě se mi ozvěte.“ S těmi slovy mi přes stůl přistrčil svou vizitku. „Nebo kdyby vás napadlo, co ten vzkaz znamená.“

„Určitě bych se ozval,“ řekl jsem nepřesvědčivě a zastrčil si vizitku do zadní kapsy svých pracovních kalhot. Papír od Spikyho jsem nechal ležet na stole před sebou.

„No nic, tak já poběžím,“ zvedl se poručík ze židle. „Díky za váš čas a ochotu.“

„Rádo se stalo,“ řekl jsem a dál si prohlížel ten papírek.

Poručík ještě na okamžik zaváhal, jako by čekal, že se najednou plácnu do čela a vysypu ze sebe nějaké racionální vysvětlení toho všeho, ale pak se otočil k odchodu. Náhle se zarazil a začal po kapsách hledat drobné. Než jsem stačil zaprotestovat, položil na stůl tři mince, ještě jednou se rozloučil a zmizel za rohem. Na okmžik jsem ho ještě spatřil, jak vychází ven ze dveří a míří zpět ke svému zaparkovanému autu.

Když jsem osaměl, podíval jsem se na hodinky. Od chvíle, kdy jsem na poručíka poprvé zamával, uplynulo sotva patnáct minut. Pokračoval jsem v okusování sendviče a přitom si prohlížel načmáraný text. Na jedné straně bylo mé jméno, napsané velkými tiskacími písmeny, dvakrát podtržené, na opačné pak pár vět, které příliš nedávaly smysl.

První zněla: Víš, co má mysl dokáže. Bez otazníku, oznamovací věta. Jakmile jsem si ji poprvé přečetl, představil jsem si levitujícího Spikyho, kolem sebe ty směšně se vznášející rekvizity. Druhá věta zněla: Počkej a přijmi mou omluvu. Třetí pak: Nebude to dlouho trvat. To bylo všechno. Četl jsem si ty tři věty znovu a znovu, ale žádný smysl mi to nedávalo.

Jak mám přijmout omluvu od mrtvého? Nebo je samotné to konstatování omluvou? A co nebude trvat dlouho? Co? Mluvil o svém krátícím se životě? Nebo o té omluvě? Několikrát jsem papír otočil na obě strany a snažil se najít další zprávu, třeba jen matně napsanou, abych si jí všiml jen já a nikdo jiný. To ale bylo nemožné, určitě papír předtím, než se rozhodli předat ho mně, kontrolovali víc než pečlivě.

Nakonec jsem vzdal zkoumání papíru a věnoval se sendviči a kole. Doufal jsem, že mě něco spíš napadne, když nebudu moc tlačit na pilu. Obvykle to tak fungovalo. Nebo kdybych si o tom mohl s někým promluvit, říct to nahlas, docvaklo by mi to. Alespoň jsem měl takovou zkušenost z minulosti. Jenže v tomhle případě nepřipadalo v úvahu s někým o tom mluvit. Leda bych se dobrovolně objednal ke cvokařovi.

Dojedl jsem, shrábnul ze stolu mince, nechal tam ležet zmuchlanou bankovku a bez rozloučení odešel. Moje chování se začínalo nebezpečně blížit Spikyho bývalé asociálnosti. Papírek s debilním, nesmyslným vzkazem, který mě nechal plného jalových pochybností, jsem si zastrčil do stejné kapsy jako Wriglerovu vizitku.

Vrátil jsem se do práce a pracoval jako obvykle.

A jako obvykle jsem i z práce odešel, sám, zatímco ostatní zaskočili ještě na pár piv nebo na kulečník nebo co já vím kam. Bylo mi to fuk. Nacpal jsem špinavé pracovní věci do své skříňky, odpíchnul si, naskočil do auta a zamířil k domovu.

 

Můj rozpadající se společenský život měl alespoň tu výhodu, že mi zbývalo plno času na luštění aktuální záhady. Co mi chtěl asi Spiky sdělit? Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi bylo jasné, že vzkaz není kompletní. A já mám počkat.

Čekal jsem několik hodin. Posadil jsem se ke stolu a udělal si večeři v mikrovlnce, která mi kupodivu chutnala s každou další porcí čím dál víc. Pokaždé, když jsem otevřel dvířka trouby poté, co se ozvalo hlasité cinknut a nasál jsem vůni všech těch přísad a konzervantů, žaludek se mi chtivě sevřel. No nic, tak dál, dál.

Zkrátka jsem celý večer proseděl v kuchyni u stolu, pomalu likvidoval jídlo z vyztužené alobalové misky a každé sousto zapíjel vydatnými loky piva z plechovky. Když už bylo po půlnoci, můj malý koš na odpadky se zaplnil plechovkami a jídlo bylo snědené. Docela pěkně jsem se opil. V nějaké chvíli jsem musel vstát a zapnout ve vedlejším pokoji televizi, ale nepamatoval jsem se na to. Poslouchal jsem zvuk nějakého televizního filmu a přitom bez ustání zíral na papír.

Počkej…

Nebude to trvat dlouho…

Už mi to dlouho připadalo… a pořád nic. S povzdechem jsem vstal a došel k lednici najít ještě něco k snědku. Kromě plata prošlých jogurtů a zbytku džusu, kterého bych se nenapil ani omylem, jsem našel jen kus tvrdého sýra. S dalším povzdychnutím jsem ho vytáhl a z přihrádky vedle dřezu vzal malý nožík.

Posadil jsem se zpátky za stůl a začal rozvážně ukrajovat malé plátky. Co jiného mi zbývalo než rozvážnost? Ocitl jsem se ve vlastním vzduchoprázdnu, ze kterého bez cizí pomoci nebylo úniku. Nechtělo se mi mou mizernou situaci řešit, neměl jsem sílu ji řešit, a přitom jediná myšlenka, která se mi stále dokola omílala v hlavě, se týkala toho, že musím najít řešení, cokoliv, co mě dostane z té zakonzervovanosti, do které jsem zapadl.

Vkládal jsem si do úst jeden plátek sýra za druhým a každý třetí nebo čtvrtý zapil pivem. Chutnalo to báječně. Škoda, že mi došel chleba. Pomalu, s nově nabytou rozvahou, jsem žvýkal a pozoroval papírek se vzkazem.

„Tak co, Spiky? Co mi chceš říct? Už jsem tu jen já, policajti zkoumaj tvoje tělo někde v márnici a divěj se, jak se z tvýho srdce mohla stát ta černá houbovitá hmota, která vypadá jak rozkopaná prašivka po dešti.“

Mluvil jsem nahlas a čekal, vážně jsem čekal i hlasitou odpověď.

Odpověď skutečně přišla. Natáhl jsem ruku po noži, že si ukrojím další plátek sýra. Ruka mi zakolísala. Nechal jsem ji vznášet se nad nožem a očima dál pozoroval pomačkaný vzkaz od Spikyho.

Pomalu jsem natáhl levou ruku a jediným prstem si papírek přitáhl až k tělu. Pak jsem se nad něj sklonil, chytil do ruky nůž a trochu se řízl do prstu. Ucítil jsem nepříjemné píchnutí a na bříšku prstu se mi objevila malá kapka krve. Zatlačil jsem na prst palcem a kapka se přelila. Dopadla na papír a zanechala tam tmavě červenou skvrnu. Tlačil jsem dál a pohyboval prstem nad papírkem, jako bych čaroval. A taky že jo, vyčaroval jsem velkej červenej flek.

Když mi připadalo, že krve už by mohlo být tak akorát, strčil jsem si prst do pusy a začal ho cucat. Za chvilku, když jsem prst vyndal, už krev netekla. Pusu jsem měl plnou příjemné železité chutě. Dostal jsem chuť na další sýr a pivo, ale nejdřiv jsem musel něco zkusit. Palcem jedné ruky jsem papírek v jednom rohu přidržel a druhým z něj krev začal pečlivě stírat.

Samozřejmě krev nešla setřít všechna, ale většinu se mi podařilo dostat na stůl. Něco mi zůstalo na palci, zbytek na papíře.

Díval jsem se, jak hezky se mi podařilo papírek nabarvil vlastní krví a vůbec mě nepřekvapovalo, co vidím. Zvedl jsem zasviněnou rukou zbytek sýra a strčil si ho celý do pusy. Nedočkavě jsem ho rozžvýkal a zapil pivem. Znovu jsem pohlédl na papírek.

„Nevím, jestli bych měl po všech těch pivech řídit,“ pronesl jsem nahlas. Mluvil jsem se svým bytem, asi. Nebo možná se Spikym. Ten chlap stejně nebyl mrtvej, byl živej stejně jako tenhle papírek od něj, který najednou oživnul mojí krví a ukázal mi, kam mám jít.

„Nevěděl jsem, že máš chatu, Spiky, ty tajnůstkáři,“ řekl jsem napůl vyčítavě, napůl vesele a dorazil další plechovku. Krknul jsem si, zamířil na malý koš v rohu a hodil čistou trojku. Pěna se rozstříkla nad košem a plechovky zachrastily. Napadlo mě slovo kostitřas, tak jsem ho hned řekl nahlas. Hlava se mi už slušně točila. Vstal jsem, odstrčil se od stolu a zavrávoral. Popadl jsem lehkou vestu, co ležela přehozená přes druhou kuchyňskou židli, a oblékl si ji.

Pak jsem se vrátil ke stolu a vykulenýma očima hypnotizoval ten zkrvavenej papírek, jako bych se bál, že mi uletí a já zapomenu, co jsem si na něm přečetl. Ale nezapomněl jsem, pamatuju si, co tam stálo, i teď to vím. Byla to adresa: Chata na Lakefield Road 13, Paddenfield. A pak ještě: Tam se dozvíš proč.

„Proč?“ zamumlal jsem a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Mrknul jsem a když se mi pohled znovu zaostřil, už tam nebyla ani adresa, ani ta druhá věta. Bylo tam jen Promiň.

„To nic, vole,“ odpověděl jsem papírku. „Jenom jsi ze mě udělal pošuka, jako jsi byl ty sám. Není to špatný, mám víc času na svý záliby… jako je luštění tajnejch zpráv a věštění z kávový sedliny.“

Znovu jsem líně zavřel oči a když je opět otevřel, nebylo na papírku nic, jen krvavá mazanice, překrývající z velké části původní vzkaz. Bůhví, jak by to dopadlo, kdybych nebyl tak na kaši, co bych v tý krvi asi tak viděl. I když mám tušení, že by to bylo to samé a že zvědavost by překonala vše ostatní tak, jako se mi to stalo s osmi pivy v hlavě a pár dalšími v močovém měchýři.

Ještě jsem několik minut tancoval po svém bytě, se zastávkami u mísy a umyvadla v koupelně, a pak v předsíni, kde jsem hledal několik dlouhých okamžiků klíče od auta, než jsem přišel na to, že je už držím v ruce. Chtělo se mi strašně smát, ale pak jsem spatřil před sebou v krvi načáraný nápis Lakefield Road 13 a smích mě přešel. Z nějakého důvodu se mi tam nechtělo, i když byl vzkaz od Spikyho, od kamaráda, který mi chtěl nakonec přeci jen všechno vysvětlit, chtěl dát tomu všemu nějaký smysl, který zomu tolik chyběl.

Vypotácel jsem se z bytu a vykročil do chladné noci. Trochu jsem si pročistil hlavu, než se mi podařilo najít auto, které stálo jen pár metrů od hlavního vchodu. Zabralo mi určitou dobu, než jsem si byl jist tím, že je vskutku moje.

Věděl jsem, že jsem na sračky, nebo možná ještě hůř, ale teď už jsem se nemohl zastavit. Poháněla mě zvědavost a také vidina toho, že se všechno konečně vysvětlí. Až celý ten beztvarý bordel dostane nějakou formu a řád, budu si konečně moct dát pohov.

 

Paddenfield se nacházel asi šedesát kilometrů jízdy po rychlostní silnici I-15. Na tu jsem se napojil hned na první pokus, i když jsem všechno viděl trochu rozmazaně. Dodržoval jsem rychlost a v autě zapnul topení a nastavil ho na studeno. Nasměroval jsem proudění vzduchu přímo na svůj unavený obličeje. Bál jsem se, že usnu, bál jsem se, že způsobím nehodu, bál jsem se, že mě chytí policajti. Taky jsem na sebe byl naštvanej, protože jsem nikdy předtím nalitej nejel. Jedno nebo dvě piva nepočítám. Ale takhle opilej bych za volant nikdy nesedl.

Je to děsný klišé, ale je to tak – bylo to silnější než já.

Jakmile jsem se napojil na dálnici, trochu jsem si oddychl, úzké silnice plné zaparkovaných aut se semafory a přechody pro chodce nedělaly mému opilému sebevědomí dobře. Zapnul jsem rádio, držel volant oběma rukama v předpisové poloze a upřeně sledoval zakaleným zrakem temnou křivku dálnice, odvíjející se přede mnou hypnotickým tempem.

Zívnul jsem a zašátral po rádiu, abych našel nějakou svižnější hudbu. Pak jsem si vzpomněl, že v přehrávači mám pořád Metallicu. Rychle jsem přepnul na CD a dal si svoji medicínu pěkně nahlas. Hudba mě nejenom vytrhla z plíživé dřímoty, která hrozila, že mě překoná, ale vymazala veškeré nepříjemné myšlenky týkající se cíle mé cesty.

Ujel jsem dobré dvě třetiny cesty, když jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem ve své opilecké přímočarosti zapomněl promyslet, jak se asi dostanu dovnitř, až dorazím na místo. Chtěl jsem nahlas vykřiknout nějakou nadávku sám na sebe, ale místo toho jsem se jen uchechtl. Že nemám klíč nic neznamenalo. Spiky to věděl. Buď se dovnitř dostanu i bez klíčů, nebo to, co mám najít, bude někde venku.

Trochu jsem přidal, ale pořád jsem si dával pozor, abych nepřekročil povolenou rychlost. Minul jsem několik benzínek a i když jsem měl nádrž skoro prázdnou, nechtělo se mi zdržovat tankováním. Měl jsem před sebou cíl a kdybych se k němu mohl dostat vzdušnou čarou, s radostí bych vzlétl.

Nakonec mě ale přemohl tlak v podbřišku, vypitá a ledvinami přefiltrovaná piva chtěla ven. Deset kilometrů před sjezdem na Linker City/Paddenfield jsem zajel k pumpě a zastavil u jednoho z opuštěných stojanů. Byl jsem jediným zákazníkem. Místo abych nejdřív načepoval benzín, a pak odjel stranou, nechal jsem auto autem a vydal se k toaletám, umístěným ze strany hlavní budovy.

Než jsem se vymočil, načepoval plnou nádrž, koupil si kafe a sušenku na cestu a zaplatil, jsem byl zase o trochu střízlivější a unavenější. Moje tělo přemlouvalo mou umíněnou mysl, aby ho nechala natáhnout v autě, nohy pěkně na přístrojovce, a dala mu na pár hodin pokoj.

Nic takového, žehrala moje mysl. Pěkně vzhůru ke Spikymu na chatu, ať už je ten Paddenfield město nebo malá vesnice, musíme tam hned dojet. Nechal jsem je, ať si bojujou a vypil si kafe, opřený o své zaparkované auto. Pozoroval jsem přitom oslňující sodíkové výbojky, které nepříjemně umělým světlem zalévaly celé parkoviště před benzínkou. Pohled do ostrého světla byl krajně nepříjemný, ale dokázal odehnat ospalost líp než kafe z automatu. Můry neúnavně do toho světla narážely, oslepené a omámené tím běsným jasem, ale stále se snažící o něco nedosažitelného.

„Taky jsem taková můra,“ zachrchlal jsem a pokývl na ně kelímkem od kafe v pravém cesťáckém přípitku. „Letím za tím svým světlem a doufám, že mě nespálí. Že mě nesemele. Doufám jako vy.“

Asi jsem musel mluvit dost nahlas, protože muž, co mi prodal kafe a benzín, se nejdřív podíval mým směrem a potom se po krátkém zaváhání rozhodl jít mě zkontrolovat. Neměl jsem zájem o společnost, tak jsem odhodil kelímek na zem, zdekoval se do auta, nastartoval a pomalu odjížděl pryč. Muž se za mnou ostražitě díval, ještě chvíli jsem ho viděl ve zpětném zrcátku, potom se už znovu napojil na dálnici a měl dost potíží s tím, abych udržel auto v jednom pruhu. Začala mě bolet hlava, prudce a krátce mi pulzovala přímo za očima, což u mě byla známka toho, že budu mít druhej den příšernou migrénu.

Odsunul jsem bolest v hlavě na druhou kolej vnímání a soustředil se na cestu před sebou, ze které zbýval už jen poslední krátký úsek. Po pár minutách jízdy jsem zjistil, že stejně jako jsem měl jen pro sebe benzínovou pumpu, i dálnice patří jenom mně. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem spatřil jen tmu. Letmo jsem dupnul na brzdu a okno se zabarvilo červeným nádechem. Probliknul jsem dálkovými světly a silnice přede mnou se rozzářila a bílý přerušovaný pruh mi na několik vteřin vypálil do sítnice svůj tvar. Opřel jsem se dlaní o střed volantu. Ozvalo se vzteklé zakníknutí, až jsem nadskočil. Všechno bylo v pořádku.

Přemýšlel jsem, co asi u Spikyho najdu. Všechno to bylo tolik snové, nejen proto, že jsem sám balancoval na rozhraní vědomí a spánku, ale protože jsem cítil, jak je moje mysl měněna, jak je mi do ní vtlačováno něco, čím bych si jinak nemohl být jistý, ale z nějakého neznámého důvodu jsem.

Nabyl jsem jistoty, že jedu na Spikyho chatu, ne jen tak nějakou chatu.

Spiky nikdy žádnou chatu neměl, za všechna ta léta, co jsme se znali, nikdy o žádné chatě nemluvil.

To, co tam najdu, nejen všechno vysvětlí, ale vrátí mi dávno ztracenou životní rovnováhu. Sakra, už jsem si ani nepamatoval, kdy naposledy jsem se cítil normálně, bez nervózních křečí v břiše a touhy každou chvíli se ohlédnout, jestli nejsem sledován.

Tyhle jistoty mě trochu začínaly děsit, vlastně mě strašily tím víc, čím jsem se cítil střízlivěji.

Nakonec ten vzkaz nemusel vůbec napsat Spiky, napadlo mě.

Mohla to napsat ta jeho druhá polovička, ta, co mě přes svou veškerou únovu a lenost lákala k sobě a chtěla mi dát pusu.

Tyhle myšlenky mi létaly zběsile hlavou a já cítil, jak mi ruce na volantu kloužou, nervozitou se mi zpotily jak futra od chlíva. Utřel jsem si je nervózně do kalhot.

Ne, to byl určitě Spiky, ujišťovala mě moje vyděšená mysl. Určitě, jinak by se tam snad neobjevilo to poslední slovo, „promiň“. Ta vůle, která ovládla jeho tělo a mysl, tedy velkou část jeho těla a mysli, by se nedokázala omluvit, tím jsem si byl i po tak krátkém setkání jistý. Dokázala by mi dát pusu a udělat ze mě Spikyho dvojníka, dokázala by mě přesvědčit o hromadě věcí, ale nedokázala by se omluvit.

Přede mnou se ze tmy vynořila dopravní značka, informující, že za 1000 metrů přijde můj exit. Ruce už jsem měl zase úplně zpocené. Nepřítomně jsem si je utřel do kalhot, kde ještě pořádně neměl čas zaschnout můj předchozí pot.

Správnej kořen vždycky přesvědčí sám sebe. Tohle úsloví jsem znal a vždycky ho považoval za obrovskou moudrost a taky se během života ke své vlastní smůle o jeho platnosti několikrát přesvědčil.

A i když mi právě tahle moudrost vytanula na mysli ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval, zda odbočím nebo exit přejedu, nijak mě to při rozhodování nepomohlo. Chvíli jsem si sice pohrával s myšlenkou, že neodbočím a pojedu dál, šlápnu na plyn a pohasím si to po dálnici ještě nějakých dvacet, třicet kilometrů k dalšímu exitu, kde sjedu, najdu si nějaký slušný motel a přenocuju, vyspím se z kocoviny a ráno potáhnu jako zpráskanej pes zpátky, ale nakonec mi bylo jasné, že to je pokus jen na teoretické úrovni, hra mojí mysli, aby vytvořila rozhodovací situaci, která už ale byla rozhodnuta dávno předtím.

Sdílejte článek

Nový komentář