Špinavá historka III


Tak jsem se nic nedozvěděl na síti ani v knihovně.

Seru na to, zapřísahal jsem se. Spikyho buď potkám večer někde na zábavě nebo v hospodě, ale chodit za ním domů nebudu. A pátrat taky ne. Co z toho? Jestli je on magor, tak já se vyšinout nenechám.

Argumentů, proč na to co nejrychleji zapomenout, jsem měl spoustu a dokonce se mi povedlo přesvědčit sama sebe, že je to takhle v pohodě a s tím jsem taky nějakou dobu vydržel. Jenže jsem se párkrát přistihl, že na něj myslím. Byl to přeci jen pěkných pár let můj nejlepší kamarád a i když by jím asi teď už nebyl, i kdyby se nepomátl, pořád by zůstal dobrým přítelem a těch člověk za život nasbírá tak poskrovnu, že je to někdy k breku.

Pak jsem se přistihl, že na něj myslím častěji. A najednou si i uvědomil, že se to děje každý den. Často mi před očima proběhla ta chvíle, kdy sklonil noviny a tvář, která se objevila, byla tak podivně rozdělena na dvě části. Byla to strašidelná představa, ale z jakéhosi důvodu jsem se nebál, ani když jsem ležel v noci v posteli a přehrál si tu scénu záměrně. Párkrát se mi ale zdálo, že vcházím do jeho bytu a stejně rozpolcená tvář s prázdným výrazem na mě vykoukne rychle ze dveří koupelny a zase zmizí. V tom snu začnu rychle couvat ke dveřím bytu, které jsou za mnou otevřené – to vím, protože ve snu jen vejdu dovnitř a už za sebou nezavřu – a to jen proto, abych zjistil, že jsem vstoupil do obývacího pokoje na opačné straně. Obývák je prázdný. Napínám oči do chodby, ale kromě kontur rámů dveří nevidím nic, nikoho. Nadechnu se, srdce mi v hrudi buší a udělám první krok směrem ke dveřím, které jsou stále pootevřené do chodby. V té chvíli, jako by ten krok byl nějakým signálem, se hlava znovu objeví, ve tváři němý výkřik. Je maličká, posazená na obrovském rozvalitém těle, připojená k němu dlouhým stopkovitým krkem. Polovinu tváře má nejen zarostlou… je to bažina hnusu a špíny, druhá polovina je bělostně čistá. Poulí na mě oči a z úst se jí dere chrčení. Tentokrát se hlava neschová zpět, ale postava vyběhne ze dveří, které jsou nejblíže chodbě a rychle vykročí ke mně.

Tělem mi proběhne ochromující zamrazení a já jen stojím na místě a sleduju, jak se ta hlavička zvětšuje, můžu sledovat detaily toho obličeje, detaily, které vůbec vidět nechci. Místo abych se pokusil o ústupový manévr, nebo alespoň jakýkoliv manévr, nemohoucně se sunu k zemi a choulím se do klubíčka, jako bych se tak mohl ubránit odpornému dotyku, který zákonitě musí přijít. Vím, že ta hlava se mě dotkne, že se ke mně přitulí a já zaječím odporem. A pak zešílím.

V té chvíli jsem se pokaždé vzbudil. Tenhle sen se mi zdál čím dál častěji a jednou jsem se z něj probral úplně zpocený, třesoucí se a pomočený. Když jsem pak na nejistých nohách dotančil do koupelny a na zem hodil prostěradlo s velkým flekem uprostřed, svlékl se donaha a vlezl pod sprchu, přísahal jsem si, že s tímhle musím co nejdřív něco udělat.

„Malá nehoda,“ zamumlal jsem z vany s pohledem na mokrou skvrnu na zmuchlaném prostěradle. „Zkurvená malá nehoda.“ Pustil jsem pořádně horkou vodu a vařil se ve sprše dobrou půlhodinu. Když jsem vylezl, moje nohy už nejistota opustila, ale mysl ne. Věděl jsem, že musím něco udělat, abych ze sebe dostal ty myšlenky na Spikyho… na Spikyho, jak sedí v knihovně zašitej vzadu s divnejma knihama před sebou, jak říká ty podivný věci, co dávají smysl možná tak jenom jemu… a hlavně vzpomínky na návštěvy u něj doma.

Nakonec jsem si lehl zpátky na postel a pořádně neusnul až do rána a celý zbytek noci se jenom jalově převaloval sem a tam. Když jsem si pak dělal ranní kávu, bylo mi jasno, co to musí být. Věděl jsem to samozřejmě celou dobu a jenom si to nechtěl hned přiznat. Musel jsem ho navštívit ještě jednou a zbořit tak své noční můry a vůbec celou tuhle divnou obsesi. Bezva.

 

Poslední noční můra mnou otřásla víc, než jsem si byl zprvu ochoten připustit. Po kávě jsem se rychle obléknul a vyrazil ven na pořádnou snídani. Bylo pěkné počasí, sice trochu větrno, ale svítilo sluníčko a když jsem se podíval na nebe, bílé načechrané mraky se sunuly plíživou rychlostí od západu k východu. Doufal jsem, že společnost lidí mi pomůže vidět mé myšlenky v trochu jiném světle. V lepším, lichotivějším. Byl to přeci jen sen.

Chvíli mi to předstírání vydrželo. Zašel jsem do své oblíbené kavárny dva bloky od mého bytu a dal si ranní menu. Byl jsem pořádně vyhládlý a to mohlo být dobré znamení. Usmál jsem se na servírku a dokonce ze sebe vysoukal i nějaký ten vtípek. Úsměv mi oplatila a trochu se mnou zaflirtovala – ještě jsem ji tu neviděl, asi čerstvá krev, která ještě loni chodila na střední.

Během čekání na jídlo jsem si hrál s párátkem, jak mám ve zvyku a pozoroval probouzející se ulici i okolní stoly, které byly pomalu obsazovány. Čekání trvalo přesně tu správnou porci času, během které jsem dostal ještě větší hlad. Konečně mi to servírka donesla a rozestavěla kolem mě.

Když odešla, hladově jsem se zakousl do sladkého rohlíku a k tomu ukousl kus osmahlého párku, který se pěkně leskl tukem. Zvěrstvo.

Párkrát jsem si naplnil pusu a vždycky poctivě sousto rozžvýkal a spláchl horkým kafem nebo džusem – obojí se mi motalo v dosahu mých umaštěných rukou. Zrovna jsem si naplnil pusu tvarohovým koláčem se šlehačkou a přitom přemítal, jestli tu pěknou servírku má nakonec smysl někam pozvat, když jsem se nepřítomně zahleděl do ulice právě ve chvíli, kdy po silnici projíždělo velké auto, limuzína. V zatmavených oknech jsem spatřil odraz svého obličeje. Na to, jak bylo auto daleko, byl ten odraz příliš velký, až moc zřetelný a téměř vůbec nezdeformovaný. Sledoval jsem užasle ten těžko uvěřitelný úkaz a jak jsem otáčel hlavou, došlo mi, že už by na okně dávno mělo být vidět něco úplně jiného. Stále tam ale byl vidět můj obličej. Jako by někdo nebo něco četlo mé myšlenky, začal právě v té chvíli odraz mého obličeje klouzat po skle a mizet.

Viděl to někdo? chtěl jsem se zeptat téměř naplněné kavárny. A ve chvíli, kdy jsem už už sjížděl pohledem pryč, abych našel nějakého svědka, někoho, kdo by zíral na auto stejně překvapeně jako já, se obraz mého obličeje, rychle pohybující a v další vteřině již definitivně mizející, proměnil. Spatřil jsem Spikyho rozšklebenou tvář, ve stejném stavu jako v mé noční můře. Jenže ta tvář nebyla jen jeho – byla jeho stejně jako moje. Jen ta moje půlka hnila pod nánosy špíny a ta jeho byla obscénně vymydlená doběla.

Strašně jsem se lekl a škubl přitom rukou tak prudce, že jsem po stole rozlil zbytky kávy a džusu. Taky jsem vydal zvuk, který podle otáčení hlav a napjatých pohledů určitě nebyl v mezích běžných společenských hranic. Přiběhla servírka a začala něco drmolit a ohánět se utěrkou. Vstal jsem, protože se mi zhoupnul žaludek a nechtěl jsem se pozvracet přímo u stolu. Napřímil jsem se příliš prudce a neohrabaně a stůl se nahnul. Zbytky jídla se daly do pohybu v nezadržitelné kalorické lavině. Mezi nimi tekly potůčky džusu a kávy. Ozvalo se nevyhnutelné řinčení rozbíjeného nádobí.

Ani jsem se nesnažil něco napravit, jen jsem prudce odstrčil stůl. „Promiňte,“ zamumlal jsem a vyrazil kolem udivených hostů k záchodům. Žaludek mezitím učinil několik prudkých výpadů vzhůru. Pokusil jsem se polknout a místo toho ze mě vyšlo odporné říhnutí. Rozrazil jsem lítačky u  záchodů a z posledních sil rozkopl dveře do jedné z kabinek. Kdyby tam někdo byl, určitě bych ho pozvracel, hned potom, co by mu daly rozražené dveře pořádnou ránu. Takhle jsem poblil jen záchodovou mísu a musím se přiznat, že jsem se netrefil úplně přesně.

Jakmile bylo po všem, vypotácel jsem se k umyvadlům a dlouze si opláchl obličej studenou vodou. Když jsem konečně sebral odvahu podívat se na svůj obličej, zrcadlo mi nastavilo nepříliš lichotivý obraz nevyspalého, uštvaného mladíka. Zavřel jsem oči, zhluboka dýchal a počítal do pětadvaceti. Pak jsem si znovu opláchl obličej a celý postup zopakoval. Mokrýma rukama jsem si rozcuchal vlasy a pak se je pokusil prsty učesat. Výsledkem byl dost neumělý účes připlácnutý k lebce, ale ve svém současném stavu jsem nehledal dokonalost, to teda ne.

Chvíli jsem ještě sbíral síly a pak si ručníkem osušil ruce a obličej a vydal se zpátky do kavárny. Lidé si mě už moc nevšímali a jestli se dívali, tak spíš jen pokradmu, koutkem oka. Stůl, u kterého jsem předtím seděl, byl již celý sklizený a po mém řádění nebylo ani památky. Došel jsem k barovému pultu a očima hledal svou servírku. Objevila se za okamžik a usmála se na mě zvláštním způsobem, ze kterého mi bylo jasné, že bude ráda, když co nejdřív vypadnu. Z rande teda určitě nic nebude, ale popravdě to bylo úplně to poslední, na co jsem v té chvíli myslel.

Nesnažil jsem se něco vysvětlovat, protože její gesta byla výmluvná až až. Měla před sebou dlouhou šichtu a na tohle chtěla co nejrychleji zapomenout. K čemu starosti ostatních, když těch svých má jeden víc než dost, že? No tak ale dál, dál.

Zaplatil jsem a nechal na baru ležet dýško úměrně vysoké mému veřejnému vystoupení. Pak jsem se vytratil zpět na ulici. V hlavě mi slabě hučelo a za očima jsem ještě cítil nepříjemný tlak z toho, jak byla moje snídaně násilně vyvržena ven. Vydal jsem se na cestu zpátky k domovu. Hleděl jsem do země a důsledně se vyhýbal výlohám a dalším plochám, které by mohly odrážet obraz mého obličeje. A před očima mi celou tu dobu plaval ten neuvěřitelný ksicht. Snažil jsem se silou vůle vytlačit tu obrazovou vzpomínku někam daleko, ale stále se vracela. Žaludek se mi při ní vždy znovu líně protočil a vyhrožoval další rebelií.

Cesta zpět mi trvala podstatně déle a když jsem konečně došel k autu a vyštrachal klíčky, měl jsem obličej zalitý potem a oblečení se mi nepříjemně lepilo na tělo. Ranní sprcha byla dávno zapomenoutou událostí. Nasedl jsem do auta a sevřel v rukou volant. Trochu to pomohlo, v autě jsem se vždycky cítil dobře a často, když jsem měl před sebou nějaký problém, hodil jsem všechno za hlavu a hodinu dvě se projížděl. Otočil jsem klíčkem v zapalování a nechal vyfoukat teplý vzduch z klimatizace. Venku už se udělalo pořádné horko, vítr utichl a teploměr v autě mi hlásil, že venku je 28 stupňů.

Seděl jsem za volantem a nazdařbůh projížděl rádiové frekvence. Jestli mě něco dokázalo pozitivně motivovat líp než jízda v autě, tak to byla hudba. Teď jsem potřeboval něco ráznýho, abych i já mohl učinit ten těžký krok a vydat se za Spikym. Nenaladil jsem nic pořádnýho. Samý sračky, ulevil jsem si nahlas a zvuk vlastního hlasu mě překvapivě uklidnil. Zněl mnohem normálněji, než bych čekal. Nahnul jsem se k sedadlu spolujezdce a chvíli štrachal v přihrádce, než jsem našel, co jsem hledal.

Kill Em All. Fajn, fajn, co víc si přát. Hodil jsem disk do přehrávače a i když jsem měl chuť přeskočit první skladbu, nakonec jsem to neudělal. Nechal jsem uběhnout ty čtyři minuty svého života, koncentroval se na svůj dech a všechno ostatní pro tu chvíli dostal z hlavy pryč. Pak moje repráky nakopnul masakr Hit the Lights. Zařadil jsem za jedna a vyjel.

 

K Spikymu by mi to normálně trvalo tak dvě tři písničky, ale v téhle fázi příběhu vás asi moc nepřekvapí, že jsem nějakou dobu jezdil kolem. Víc než kolem, udělal jsem si pár pořádných zajížděk, čistil si hlavu a dodával odvahu… párkrát si i zariskoval. Když jsem konečně zaparkoval v té stejné boční uličce jako posledně, album se chýlilo ke konci. Ručička indikující stav benzínu byla skoro na nule. Vypnul jsem motor. Budu muset jen k pumpě, hned jak od Spikyho vypadnu. Jak jsem si tohle řekl, hned jsem zalitoval, že už to nemám za sebou. Bůhví, co mě tam čeká, třeba už nebudu mít s benzínem žádnou starost, nikdy. Všechen klid, rovnováha a odhodlanost ze mě rázem vyprchaly, v jediné odlivové vlně.

Nemusíš tam, říkalo mi mé racionální já. Nebo zavolej policajty a jdi tam s nima. Nebo s nějakým kámošem. Ale nechoď tam sám. Jenže já tam sám musel, byla to nějaká strašná obsese, která mi velela, že tohle musím celý zmáknout sám, jinak… jinak to neplatí. Líp to popsat neumím. Už jsem asi nebyl pánem svého rozhodování, neměl jsem vůli vzepřít se své absurdní části mého já. No a nakonec, co bych řekl na policii? A jaký kamarád a pod jakou záminkou by se mnou Spikyho navštívil? Spikymu jsem zbyl akorát já. Ne že by o to on sám stál. A ne že bych o to teď stál já.

Kurva, vyšlo mi z úst a bylo to něco mezi kletbou a zanaříkáním. Jestli mě předtím vlastní hlas uklidnil, tak tohle další slovo mě o to víc vykolejilo. Znělo prosebně, slabošsky, zoufale. Polekalo mě. A stejně jsem ho zopakoval, pisklavým hlasem, který se třásl. Kurva, kurva, kurva. Byl jsem vystrašený, ale měl i vztek, že jsem sám sebou vtahován do něčeho, čeho se bojím a nedokážu v tom sám sobě zabránit. Praštil jsem vší silou do přístrojovky. Kvalitní měkčené plasty, kurvadrát. Aspoň jsem si nezlomil ruku. Prudce jsem hmátnul po klíčcích, visících ze zapalování, a dokud jsem neudělal ten poslední krok, sám jsem si nebyl jist, jestli klíčky vytáhnu a vystoupím z auta, nebo nastartuju a odjedu.

 

Chodba byla stejně temná jako posledně, ale pach se změnil, alespoň já bych na to přísahal. Ne že by to tam smrdělo, ale rozklad jsem cítil. Jen byl tak slabý, že nešel naplno zaregistrovat. Ale byl tam. Byl to pach zoufalství. Vůbec mě nepřekvapilo, že jak jsem se blížil ke Spikyho bytu, zápach sílil. Měl suchý a jakoby strohý nádech.

Taky jsem zapomněl napsat, jak jsem se dostal dovnitř, něco mě teď žene kupředu stejně jako mě to předtím táhlo ke Spikovým pootevřeným dveřím, a nutí mě přeskakovat maličkosti. Zkoušel jsem na něj zvonit, ale hádejte co? Nikdo mi neodpovídal. Hlavou se mi mihla bláhová naděje, že teď bych už mohl odejít, teď už přece jo. Ruka mi ale sjela ke zvonku hned vedle a stiskla. Neozývalo se nic a v té chvíli jsem prstem přejel postupně po všech zvoncích v řadě. Tohle jsem naposled udělal jako kluk, když jsme s partou obíhali činžáky v chudších čtvrtích a prudili starousedlíky.

Za pár vteřin jsem se dočkal odpovědi – v interkomu se ozvalo několik postarších ospalých hlasů, které se vzápětí poté, co se uslyšely navzájem, rozezlily a začaly mi nadávat. Strčil jsem do dveří a vešel do příšeří domu.

Chodba byla nicméně prázdná, nežijeme v padesátých letech, ale v době pouliční kriminality, drog a dětské prostituce, takže bojovné hlasy v interkomu se proměnily za bezpečnostními dveřmi ve vystrašené oči u kukátek.

Spikyho dveře byly pootevřené, jak už jsem říkal. Jakoby mi říkal, že mě tu nechtěl, ale když už jsem se rozhodl přijít přes všechnu jeho nechuť, pozve mě dál. Ztěžka jsem polknul, ale teď už nezaváhal. Otevřel jsem dveře a vstoupil do známé chodby, která se nyní pravidelně objevovala v mých neklidných snech. Chvíli jsem váhal, jestli dveře za sebou zavřít nebo ne. Ta část mého já, stále slabší a ustrašenější, říkala, že by bylo bláznovství dveře zavřít. Až budu chtít vypálit z bytu jak namydlený blesk, dveře mě strašně zdrží. Budu muset zastavit, otevřít a pak se znovu rozběhnout. A za mnou bude…

Chtě nechtě jsem zaúpěl a udělal nerozhodný krok kupředu. Otočil jsem se zpět ke dveřím, jen abych zjistil, že už jsem je zavřel. Tak to bychom měli.

„Spiky?“ zavolal jsem do chodby prosebně. Konečně byly karty vyloženy na stůl. Nějakým způsobem mě dostal. Přivolal si mě a já přišel… no jo, protiřečím si, vždyť jsem se zmínil, že mě tu nechtěl. Ale to všechno nakonec dává smysl. Tak dál. Dostal mě, byl jsem tu a nechtěl jsem tu být, třásl jsem se strachy a prosil ho vduchu o milosrdenství a přitom šel dál prázdnou chodbou vedoucí do obývacího pokoje. Nohy mě nesly samy a já napůl plaval, napůl se vznášel.

„Jsi tady, Spiky?“ zavolal jsem pištivým hláskem, který se mi protivil. Nohy se mi rozklepaly jako sulc. Ale šel jsem. Prostor obýváku mi rostl před očima. Bylo tam uklizeno, ale ten pohled přesto vzbuzoval neklid. Zastavil jsem se půl metru před prahem a nohy se pode mnou téměř podlomily. Nechtěl jsem tam, nemohl jsem tam. Ale musel jsem. Za mnou už nebyly dveře, byla tam neprostupná zeď a absolutní tma, ze které už bych nikdy nevystoupil.

Trhaně jsem se nadechl a moje nohy učinily poslední, nejtěžší krok.

 

Nejdřív jsem měl pocit, že v místnosti nikdo není a zalila mě absolutní úleva. Pak ho mé oči spatřily a srdce se mi zastavilo. Doslova. Ucouvl jsem o krok zpět, ale nakonec to musel být víc než krok, protože najednou byla k mým zádům přitisknutá zeď a moje nohy se stále pohybovaly, ale nikam mě nenesly. Oči jsem měl přikované na těch jeho, nebyl jsem schopen je odtrhnout. Nevím, jak dlouho dokáže člověk nemrkat, ale já to vydržel po celou dobu, co jsem na něj hleděl. Chtě nechtě jsem si jeho obraz vypaloval do sítnice a do mozku stejně, jako si vypalujeme tvary ozářené prudkým sluníčkem. Tohle byl ale obraz, který už nikdy nezmizí, tohle už si neodmrkám pryč.

„Ahoj,“ řekl Spiky, i když to jako jeho hlas vůbec neznělo. Neznělo to ani jako „ahoj“. Ale „ahoj“ jsem v tom poznal a „ahoj“ to bylo. „Ahoj,“ vypravil jsem ze sebe a donutil své nohy, aby přestaly dělat ten mizerný nanicovatý pohyb vzad.

Spiky seděl na sedačce na opačné straně místnosti. Byl oblečený, ale co měl na sobě se dalo poznat jen z jedné poloviny jeho těla. Kalhoty, nebo spíš teda kalhotu a půlku trička, které bych za jiných okolností popsal jako elegantní. Na nohou tenisky. Z jedné zbylo jen podivné torzo, druhá byla jako nová.

Díval jsem se na to, co jsem viděl před sebou a mozek odmítal uvěřit tomu, co mu vjemy předávaly. Tohle nevyhodnotím, jako by mi říkal. Odmítám vyhodnotit, jinak se zblázním. Odhodím pár karet z balíčku, přidám pár koleček navíc.

To, do jakého stavu Spiky fyzicky dospěl, bylo neuvěřitelné a i kdyby o sebe nedbal celý život, nemohl by vypadat tak, jak půlka jeho těla vypadala. Nemohl, ale vypadal. Polovinu obličeje tvořila černozelená masa a přes veškerou snahu jsem na ní nemohl svůj zrak udržet déle než nejletmější okamžik. I přesto jsem spatřil, jak se tahle část tváře, pokud se tak téhle hmotě dalo ještě říkat, pohybuje, měkce a líně, jako by dýchala. Žila svým vlastním životem. Z téhle houbovité masy čouhalo několik různě dlouhých vousů, některé zplihlé, jiné ztopořené v jakémsi obscénním vzrušení… snad z mé přítomnosti? Jsem si celkem jistý, že jsem nahlas zaúpěl a nohy se mi znovu daly do snového pohybu vzad. Vousy se s každým líným pohybem špinavé dvoubarevné masy naklonily k druhé, čisté části obličeje a jakoby ji hladily. K tomu bylo slyšet z velké dálky ševelivé vzdechy, ale bylo jasné, že je vydávají ty odporné vousy. Hleděl jsem na to s odporem, ale ještě větší hnus mě zachválil ve chvíli, kdy jsem spatřil, že nejen vousy, ale celá ta masa se pohybuje směrem k čisté části Spikyho těla. Jako by nastal jakýsi jeho soukromý příboj.

Oko se topilo pod nánosy špíny, ale stejně na mě mrklo a přimhouřilo se ve známém obscénním gestu. Z ucha zbyla jen neforemná hrouda připlácnutá ke špinavé lebce, jejíž neoddělitelnou součástí se staly nazelenalé vlny špíny, kdysi Spikyho vlasy. Mezi hlavou a tělem se vyjímal tenký dlouhý krk, rovněž rozdělený na dvě poloviny – čistou a odporně špinavou. Do krku a ramen vrůstalo Spikyho tričko a stávalo se součástí té houbovité hmoty. Druhá polovina zůstávala bělostně čistá, i když něco takového bych považoval do té chvíle za nemožné.

Vůbec tohle všechno bylo nemožné… v hlavě mi vyvstala otázka, zda je to ještě Spiky… alespoň z té čisté půlky Spiky. Jako by mi četl myšlenky, podíval se na mě a usmál se širokým úsměvem, ze kterého se mi zježily všechny chlupy na rukách a po zádech projelo zalechtání, jako by mě tam někdo pohladil nabroušenou špičkou srpu. Ten úsměv mu odhalil zuby – část úst měl začernou nebo už tam zela prázdná místa po vypadaných zubech. Druhá polovina byla bez poskvrnky. Stále s úsměvem na rtech na mě líně vypláznul jazyk a přitom mu z hloubi hrdla vyšlo strašidelné zachrchlání. Asi mu bylo něco k smíchu. Když jazyk zatáhnul, zbyla mu na rtech slabá černá houbovitá stopa.

„Ahoj,“ zopakoval hlasem, který už nebyl lidský. Přesto se stále snažil být mým přítelem a já ho tak v tu chvíli chtě nechtě viděl.

Pokusil jsem se říct cokoliv, co by mohlo směřovat k nějakému vysvětlení. Tohle bylo na mě moc. Vyšel ze mě naříkavý plíživý zvuk, který dlouho nešel zastavit. Až jsem se kousnul do spodního rtu a chuť krvě mě částečně vrátila zpět do reality. Dokázal jsem silou vůle přestat úpět. Místo toho jsem poskládal dohromady otázku: „Co se to s tebou proboha stalo?“

Ty dvě oči, jedno téměř lidské a druhé docela nelidské, se na mě zahleděly a vyzařovala z nich směsice pobavení, nenávisti, touhy a ztracené soudržnosti.

„Podívej,“ zabublal hlas, který nebyl Spikyho. Tělo se trhnutím zvedlo ze sedačky, chvíli opilecky vrávoralo, ale pak se ustálilo. Spiky jediným ladným pohybem složil obě nohy do tureckého sedu, paže propletl a založil si je na hrudi. Tak jsme tam na sebe zírali, on se vznášel dobrých dvacet čísel nad sedačkou, já sotva stál na svých třesoucích se nohou.

Rozhodl jsem se konečně něco říct a kdybych k tomu dostal prostor, asi by ze mě vyšlo „Jak to děláš?“ nebo podobná pitomost. Umlčel mě ale svou vůlí. Zaklonil hlavu a vytrčil na mě svůj ohryzek. Odporná špína se nadechovala a vydechovala. Jeho tělo se pohnulo výše. Pokynul svou rozkládající se rukou a kolem něj vzduchem proplulo jablko. Pak další. A ještě jedno. Hroznové víno. Deštník. Vycházková hůlka s kovanou rukojetí. Vznášely se kolem jeho těla a dohromady popíraly veškeré fyzikální zákony.

„Jak to děláš?“ zachroptěl jsem a absurdně se zaradoval, že otázka nakonec skutečně byla vyslovena. V krku mi tak vyschlo, že jsem nedokázal polknout. Ohryzek se mi v krku pohyboval jako rozpálený uhlík ničící vše, čeho se dotkne. „Proč to děláš?“ Cítil jsem, že zdravý rozum mě opouští.

„Umím to,“ zabublal ten hlas. „Umím plno věcí. Dokážu… dokážu ti číst myšlenku. Můžu ti pohnout nohou. Mohl bych… mohl bych ti zastavit srdce. Myšlenkou. Mohl bych se soustředit a rozluštit největší záhady světa.“

Odmlčel se a já cítil, jak se jeho pohled propaluje mým tělem, jak hledá, kde zmáčknout, kde je možno přitlačit. Pak budu jeho.

„Kdybych chtěl,“ dodal trochu omluvně a já v první chvíli nevěděl, o čem to sakra mluví.

„Tak proč…“

„Protože nechci,“ zasyčel vzdorně a zlověstně dodal: „Možná později.“

Přísahám, že jsem cítil, jak se mě jeho myšlenky dotýkají, jak se zavrtávají hlouběji do mého mozku, jak se ho snaží ovládnout. Vyšlo ze mě další zaúpění a udělal jsem jeden nerozhodný krok dopředu… blíž k němu, ale i k východu z pokoje do hlavní chodby.

Zíral jsem mu přitom do obličeje a neodvažoval se pohlédnout jinam, mohl by si to vykládat jako strach, urážku… cokoliv, co by ono „později“ změnilo na „teď“.

„Jak je možný, že vypadáš takhle…“ opsal jsem roztřeseným pohybem ruky neurčitý oblouk směrem k němu.

„Zrychluje se to,“ zabublal a když to řekl, všiml jsem si, že věci kolem něj zakolísaly… maličko, téměř neznatelně. Myslím, že i on se maličko naklonil na stranu, ale hned to bylo pryč. Možná to byla jen má představa, stejně jsem neměl ponětí, jestli je to dobře nebo špatně… pro mě. „Dokážu to ovládat.“ V tom hlase zněla pýcha a smutek zároveň.

Udělal jsem další krok dopředu a periferním viděním si všiml, že únikový východ napravo se maličko přiblížil. Stále byl nekonečně daleko.

'Ani na to nemysli, ty bláho,' ozval se mi v hlavě hlas mého vystrašeného já. 'Zastaví ti srdce, ta jeho shnilá půlka, a pak k tobě přiletí v tom tureckým sedu a dotkne se tě svou špinavou odpornou rukou.'

“Ukaž mi ještě něco,“ donutil jsem se říct. Slova mi lezla z pusy jak suché klestí. Půlka jeho obličeje se rozjasnila, ta čistá, která se ke mně ještě snažila mluvit jako přítel, byla to ta půlka, která řekla, že to, co se má stát, se stane později. Ta druhá se zkroutila do vzteklé křeče, která ale zároveň dokázala vypadat k smrti unaveně, nekonečně zdeptaně.

Pak se čistá ruka pohnula a zásuvka stolu u zdi se vysunula a zevnitř se vznesl do prostoru malý hranol. Volně plul, chvíli nalevo, chvíli napravo a mezi mě a mou únikovou chodbu promítal zvláštní obrazce. Černobílé i pestrobarevné, jednoduché i složité. Taky jsem cítil vůně a slyšel zvuky. Udělalo se mi báječně, strach ze mě spadnul a projela mnou vlna euforie.

„Dost,“ ozvalo se zabublání a hranol spadl k zemi. Spolu s ním ze mě všechny ty pocity odešly v jediném rychlém škubnutí.

„Co to bylo?“

„Na co bys měl chuť… možná LSD, možná heroin. Možná jen nějaká kurva. Nebo mladej kluk…“ Jeho hlas zněl děsně unaveně, jako by upadal do spánku. Polovina věcí, které kolem sebe držel ve vzduchu, se v opilých elipsách snášela k zemi, zbytek se třásl na místě, jako by se nemohl rozhodnout, koho má poslouchat – jestli gravitaci nebo tuhle obskurní vůli.

„Tohle mě unavuje,“ ozval se bublavý hlas. „Pojď sem ke mně. Chytni mě za ruku a možná ti ukážu, jak se to dělá.“

Zaúpěl jsem při té představě hnusem, ale moje nohy se daly do pohybu. Už mě měl. Všechno bylo jako v té nejhorší noční můře, kterou jsem už tolikrát snil. Ústí chodby se pomalu blížilo. Nutil jsem své nohy zůstat na místě a na chvilku se mi to i podařilo, udělal jsem dokonce krok stranou a uvěřil tomu, že má vůle je nějakým zázrakem silnější, ale za okamžik jsem byl zase o kousek blíž.

Chodbu už jsem minul a ta věc přede mnou, která bývala Spikym, po mně blýskla hladovýma očima a rty jí zvlhly v očekávání něčeho nepředstavitelného. Levitující tělo pomalu začalo klesat zpět.

„Prosím,“ zašeptal jsem, víc už jsem nesvedl. Nohy mě nesly dál. Pak oko v čisté části obličeje zašilhalo po své zpustošené polovičce. V té chvíli to bylo nejzřetelnější – v těch dvou neslučitelných polovinách jednoho těla žily dvě osobnosti. Obě chtěly to stejné, to byl ten nejhorší děs, ale jedna z nich stále byla mým přítelem, alespoň dozvuky toho přátelství v ní stále musely být.

Pocítil jsem, jak vůle, která mě k sobě táhne, na okamžik polevuje… zkusil jsem se ukročit na stranu a tentokrát to šlo. Pak mi tělem projela ochromující síla a trhla mnou znovu směrem ke Spikymu. Zařval jsem strachy a vztekem. V té chvíli se čistá Spikyho ruka vymrštila směrem ke mně a nějaká jiná, protichůdná síla mě vlekla směrem k chodbě. O chvíli později se o totéž pokusila i druhá ruka, která mě ale chtěla zpět. Cítil jsem, jak se o mě přetahují. Napnul jsem veškerou vůli k tomu, abych udělal krok do chodby.

Stačilo to. Vlekl jsem se směrem k hlavním dveřím, tělo a mysl ochromeny. S rukama křečovitě zaťatými jsem si vytlačoval nehty do dlaní krvavé půlměsíce. Zůstaly mi po nich jizvy. Zuby jsem měl stisknuté tak pevně, že bylo slyšet jejich skřípění.

Když jsem došel téměř ke dveřím, zaplavil mě pocit, že už zase vládnu svému tělu já. Spikyho vůle se ke mně stále natahovala, ale už nedokázala nic víc než mě šimrat. Chtě nechtě jsem se ohlédl.

V ústí chodby jsem na zemi spatřil chvějící se stín. Nehýbal se zleva doprava, ale dopředu a dozadu. Pak jsem uslyšel znovu ten bublavý hlas. Řekl:

„Za chvíli už budeme jeden.“

Vůbec jsem o tom nepochyboval a taky jsem si byl jistý, který z nich pozře toho druhého a ovládne celou mysl i tělo. V hlavě se mi usídlila nepříjemná představa, že jsem byl vykoupen celkovým zatracením Spikyho těla a mysli. Měla zbýt jen ta umíněná vůle a hromada bahna.

 

Jak se vám líbí tenhle příběh? Tady by měl být konec, žejo? Stejně už je to vyprávění až moc dlouhý. A řekl jsem, že mi zbyly na dlaních jizvy a vůbec, tenhle příběh vyprávím, takže asi neni moc překvapující, že jsem vyvázl se zdravou kůží, co? Ještě chvilku to se mnou vydržte, jsem už sice unavenej, ale nakonec to nebude tím dlouhým psaním, že jo? Taky zíváte? Jestli jo, tak mě asi proklínáte, co? No tak dál, dál…

 

Jakmile jsem se ocitl na chodbě, zabouchl jsem za sebou dveře a část tý hrůzy ze mě okamžitě spadla. Silou vůle jsem se přinutil nemyslet na to, co se stalo uvnitř a soustředil se na to, co udělám právě v tom okamžiku.

Jasně, vypadnout ven.

Jakmile jsem byl venku, druhým úkolem bylo dostat se k autu. Pak najít klíčky. Odemknout. Dostat ze za volant. Zavřít dveře. Zamknout je.

Teprve když jsem tohle všechno zmáknul, dokázal jsem se trochu uvolnit. Z úst mi vyšlo takové srandovní holčičí vzdychnutí – tak to byl můj úlevný výdech.

Položil jsem ruce na volant a zjistil, že je hnusně mazlavej. Strašně jsem se leknul, že nějakým způsobem se něco ze Spikyho dostalo se mnou do auta a teď mě to obalí a vcucne. Pak jsem otočil ruce dlaněmi k sobě a došlo mi, že mi z nich teče krev. Hodně krve. Znechuceně jsem si je utřel do kalhot a pak si ty rány tak dlouho lízal jazykem a cucal, až to trochu přestalo.

Strašně špatně se mi řídilo, volant mi prokluzoval a ruce pálily. Navíc mi po půl kilometru došel benzín a musel jsem auto odstavit. Zamknul jsem ho a vydal se pěšky odstavným pruhem k nejbližší pumpě. Choval jsem se jako člověk s robotím mozkem naprogramovaným na vykonávání těch nejnutnějších úkonů. Vůbec jsem nepřemýšlel, co se mi stalo nebo co bude.

Když jsem dorazil k pumpě, dostal jsem strašný hlad. Hodiny nad pultem ukazovaly půl jedné. Připadalo mi, že musí být aspoň sedm večer. Moc událostí za moc krátkou chvíli. No tak ale dál, dál.

Objednal jsem si menu, byl to takový ten falešný steak s hranolkami a oblohou složenou ze smutné zvadlé zeleniny, k tomu kola a prefabrikovaný zákusek. Vrtal jsem se v tom dost dlouho, protože jsem se bál, abych nepředvedl stejné vystoupení jako dopoledne. Když jsem to konečně spořádal, udělalo se mi na chvíli opravdu trochu blbě. Křečovitě jsem sevřel hranu stolečku a čekal, jestli to přejde nebo ne. Neměl jsem v plánu letět na hajzl, na to jsem byl moc zesláblý. Buď to přejde, nebo to tu komplet pobleju. Naštěstí to přešlo.

Pustil jsem stolek, který jsem držel, jako bych měl strach, že mi uletí, a znechuceně pohlédl na dva čerstvý fleky od krve, které jsem na něm zanechal. Rozhlédl jsem se kolem, ale obsluha ani nikdo jiný si mě nevšímal. Utřel jsem je a opatrně se opřel o židličku. Vydržel jsem to tak docela dlouho a pomalu upíjel ze své koly. Likvidoval jsem ji lok po loku. Konečně mi bylo trochu líp. Dokonce jsem si skočil k pultu pro pár koblih a další pití.

Po chvilce jsem se zvednul a zeptal se unavené ženské za barem, jestli bych si nemohl zavolat. Podívala se na mě trochu podezíravě, protože v době mobilních telefonů tohle už není běžný dotaz. Já ale telefon nechal v autě nebo někde jinde, u sebe jsem ho každopádně neměl. Nakonec mi podala bezdrátové sluchátko, ale dlouze si mě měřila, když jsem si ho odnesl ke stolečku a znovu se posadil. Ještě za mnou nezapomněla zavolat, že to nesmí být meziměsto.

Chvíli jsem přemýšlel, co povím. Když jsem to měl rozmyšlený, vytočil jsem konečně číslo. Ozval se oficiálně znějící hlas a já zavěsil. Doprdele. Doprdele s tím vším. Vstal jsem, došel k pultu a vrátil sluchátko. Pak jsem ženský oznámil, že si musím načepovat nějaký benzín do kanystru. Prázdný kanystry neprodávali, tak jsem si koupil plastovej kanystr s vodou do ostřikovačů, tekutinu vylil do kanálu a načepoval místo toho benzín. Už zase jsem byl přepnutý do robot-módu. Ani jsem si nebyl jistý, jestli mi to tam takhle půjde nalít. Trychtýř ani nic podobného samozřejmě taky neměli. Zaplatil jsem celou útratu a vydal se na cestu zpátky.

Když jsem konečně došel k autu, pokusil jsem se nalít benzín do nádrže. Než se mi tam podařilo trochu benzínu dostat, byl jsem celej politej a smradlavej. Do těch zničených dlaní mě benzín pekelně pálil. Řval jsem bolestí a vzteky a nakonec plastovej kanystřík zahodil vzteky do škarpy. Nasedl jsem do auta a nastartoval. Něco nakonec v nádrži skončit muselo, protože se mi podařilo dojet až ke stejný pumpě, kde jsem nabral plnou. Pak jsem jel domů. Osprchoval jsem se, udělal si mražený jídlo v mikrovlnce a celej večer koukal na televizi. Co chvíli jsem se podíval na svý ruce, kde se mi dělaly nehezký strupy v podobě okrovejch půlměsíců.

Usnul jsem a nezdálo se mi nic, i když jsem se strašně bál, že budu mít další noční můru, jak procházím chodbou ve Spikyho bytě.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 28 září 2010 v 19:14

    Přečteno… Ani mě se nelíbí,  když něco napíšu a nikdo to nečte největší problém je ten, že jsem nečetl ty dva předchozí díly, takže mi pár věcí jaksi utíká, ale s největší pravděpodobností si je přečtu, protože tohle vypadá jako celkem slušnej seriál. Takže já si přečtu první dva díly a ty sem mezi tím přidáš ten čtvrtej.

Nový komentář