Špinavá historka II


Když jsem o pár desítek minut později vycházel ze dveří jeho bytu a opět se ponořil do stínů chodby, stále jsem měl jeho obličej před očima. Nedá se říct, že by šlo o nějak ošklivý nebo děsivý pohled. Spíš zajímavý. Pořád to byl Spiky, ale i proto, že jsem si dokázal domyslet zbývající polovinu jeho obličeje, mateřské znaménko, které míval na hladce oholené tváři, jemné vertikální vrásky kolem úst, sotva znatelné zbytky zoufalého boje, který jeho pleť sváděla v pubertě. To vše teď zmizelo pod hustou záplavou vousů, které už se pěkně prodloužily a mírně narezly, i když Spiky míval vlasy spíše světle hnědé.

Druhá polovina obličeje s tou první kontrastovala tak ostře, že člověk jen stěží dokázal udržet pohled na jedno místo, nutila ho očima těkat sem a tam. Byla pečlivě oholená. Vlasy mu zatím nestihly vyrůst natolik, aby jeho pokrývka hlavy vypadala stejně absurdně jako poloplnovous. Ale polovinu vlasů, pokud se to dá takhle vyjádřit, měl rozcuchanou a smradlavou. I když smrad mu určitě šel z celé poloviny těla. Všiml jsem si, že jednu ruku má špinavou a nehty dost dlouhé na to, aby mu dělalo problém sebrat ze země třeba špendlík nebo i něco většího. Vzpomněl jsem si na obrázek muže, který měl tak dlouhé nehty, že tvořily malé spirálky.

Zeptal jsem se ho, jak dlouho už tohle absolvuje a Spiky řekl, že asi 6 týdnů, ale není si moc jistý, protože čas mu začal splývat. Zezačátku s tím ještě mohl chodit do práce, ale jak dodal, jistě chápu, že to pak už moc nešlo.

Zeptal jsem se ho, jak jí a řekl, že si nakoupil velké zásoby a občas si jídlo nechá donést. Buď si při předávce jídla čte noviny a peníze leží na stole, nebo je zrovna ve sprše nebo na záchodě. Ne že by mu vadilo, kdyby ho někdo takhle viděl, ale přece jen… třeba by mu příště už jídlo nechtěli doručit.

Pak jsem se ho zeptal, proč to vůbec dělá. Měl jsem vymyšleno ještě plno dalších otázek, milión dalších otázek a každá vedla k deseti dalším, to už je sakra deset milionů otázek, ale tahle byla nejpalčivější. Proč?

Moc se mu do toho nechtělo, teda vůbec se mu do toho nechtělo, dělal s tím tajnosti jako s tou knihou. Zeptal jsem se ho, jestli je to snad kvůli tomu, že chce být první, kdo takovou pakárnu zkusí, a na to mi řekl, že určitě není první, kdo něco podobného dělá.

Když jsem mu na to řekl, že pár bezdomovců zrovna nedaleko od jeho bydliště se o podobný výkon pokoušejí už celé roky, ale zaměřují se na celé tělo, ani se nepousmál. Místo toho mi řekl, že nevím, co říkám a že se tahle metoda mezi určitými lidmi používá už celá staletí.

Metoda? Metoda čeho? A mezi určitými lidmi? Asi jsem zněl hodně sarkasticky, protože jen znechuceně mávl hladce oholenou rukou a řekl mi, ať si o tom něco zjistím sám, jestli mě to zajímá, on že mi k tomu nic říkat nebude.

Trochu jsem se naštval a zeptal se ho, jaký je jeho dlouhodobý plán. Nějaký výhled do budoucna. Třeba až mu dojdou konzervy a taky peníze na donášku pizzy domů. K tomu jsem hned rychle dodal, že na mě ať se nespoléhá. O jeho holce, tedy bývalé holce, jsem se raději vůbec nezmiňoval, protože i když říkala, že ztratil už před časem veškerý zájem, nebyl jsem si jistý, jestli to ještě není zbytečně ožehavé téma. Nynější Spiky mi připadal hodně nevyrovnaný, těkavý. Čekal jsem, že kdykoliv může vybuchnout.

Uchechtl se a já měl bláznivý dojem, že se usmál jen oholenou půlkou obličeje. Druhá zůstala podmračená. Řekl, že o to starost mít nemusím a ostatně ani nikdo jiný. Všechno je jinak. Jo jo, přesně tak to řekl. Jako by snad mohl jíst prach, pít vzduch a močit čistou vodu. Zarážející bylo, že se jeho pokřivená sebejistota přenesla i na mě. Přesvědčil mě blázen sedící ve svém prázdném bytě s polovinou těla špinavou a smradlavou a druhou hladce oholenou a voňavou. Přesvědčil mě, že všechno je jinak a až dojde jídlo, asi se stane něco… něco, co povede k něčemu dalšímu. Panebože, zní to praštěně, ale tak dál, dál.

Ztratil jsem trochu půdu pod nohama a pamatuju si, že jsem tahal z rukávu jeden rozumný argument za druhým, ale všechny se nějak rozbíjely o absurditu jeho situace, do které se dobrovolně vmanévroval a nadále ji prohluboval. Kupodivu jsme vzápětí začali mluvit o běžných věcech, o kterých se baví staří kamarádi, kteří se nějaký čas neviděli. To ve mně vyvolalo snový pocit, ze kterého jsem se neoklepal ani po pár minutách chůze k autu.

Nakonec jsme se rozloučili a já slíbil, že zajdu do knihovny a zkusím vysondovat u starého Woodhouse, jak si u něj stojí. Nechápal jsem, proč to po mně chce, protože mi nepřipadalo, že by se chystal v nejbližší době vrátit do zaměstnání, dokud mi neřekl, že kdyby tam čirou náhodou pro něj dorazily nějaké knihy, mám mu je vzít a donést. Skoro jsem ho poslal někam, ale nakonec jsem pár nadávek spolkl a slíbil mu to. Pak jsem odešel.

 

Do knihovny jsem se vrátil až o pár týdnů později. Otálel jsem s tím z očividného důvodu – pokud starému W. skutečně dorazily ty knihy, které Spiky chtěl, budu mu je muset donést a ne mu jen zavolat. Mohl bych mu je sice poslat mesíkem, ale to bych si zas sám před sebou připadal sračkovitě. Na druhou stranu, pokud to budu oddalovat a starému Woodhousovi ty knihy opravdu dorazí, Spiky bude vypadat tím hůře, čím později se k tomu odhodlám. Tahle chmurná vyhlídka mě nakonec donutila k činu.

Při vstupu do proskleného atria jsem si hned všiml plakátu sdělujícího, že v knihovně je volné místo asistenta. Více informací u starýho Woodhouse. Tím se vyřešil první důvod mé návštěvy. Pochybuju, že i kdyby se tohle Spiky pokusil vyžehlit, měl by nějakou šanci na úspěch. Ne, když se snaží vypadat jako Dr. Jekyll a pan Hyde najednou.

Tentokrát jsem na stráži našel samotného W. a bylo vidět, že mu tolik práce nesvědčí. Jakmile jsem se představil, zachmuřil se ještě víc a protože jsem v důvodu své návštěvy zmínil Spikyho jméno, bylo jasné, komu – oprávněně – dává svou současnou situaci za vinu.

„Knihy… jaké knihy?“ zeptal se výhružně a téměř se mu podařilo spojit dvě jemné obliny obočí do jedné zvásněné praskliny. Čekal jsem, zda si vzpomene a když to vypadalo, že ne, popohnal jsem jeho paměť oznámením, že nemám tušení.

„Víš co? Vyřiď svému kamarádovi, že…“ Zarazil se v polovině věty a já poznal, že si na ty knihy vzpomněl. Vystrčil mi proti obličeji svůj kostnatý ukazovák. Věděl jsem, že kdyby dokázal z toho prstu vystřelit, určitě by to udělal.

„Počkej tady,“ přikázal mi výhružně, jako bych snad jen celou dobu čekal, až se ke mně otočí zády, abych si mohl kapsy naplnit knihami.

„Ano, díky,“ řekl jsem s pokorou.

W. odešel do místnosti, zapovězené všem kromě samotného knihovníka, a o chvíli později se zevnitř ozvalo nehezké zafunění. Za okamžik se ze dveří vykolébal starý W. a v rukou třímal objemnou lepenkovou krabici. Na všech stranách, které jsem měl v přímém výhledu, byly samolepky, poštovní čmáranice a razítka. S dalším zafuněním postavil Woodhouse krabici na pult před sebe.

„Tohle se mi tu válí už týden. Jestli jsou v tom knihy nebo něco jiného, nevím.“

„Díky,“ řekl jsem co nejpokornějším hlasem a chystal se krabici chytit a dát se na ústup.

„Ne tak rychle,“ zasyčel knihovník a chytil mě za ruku. Jeho pařát byl ledový jak vnitřní dveře od lednice.

Ucukl jsem rukou, ale nepustil. „Jak je možné, že si někdo, kdo dělá u mě sotva pár měsíců, dovolí jménem knihovny objednávat cokoliv ze zahraničí a nechá si to posílat do zaměstnání na své jméno? Co je to za…“

„Jestli je něco dlužen,“ přerušil jsem ho, „tak to klidně zaplatím.“

„Nic,“ syčel dál starý W. a na bledých tvářích mu vyrazily dvě rudé skvrny vzteku. Vztekal se, protože nechápal, co se mu to v jeho svatyni dělo, když celé ty dny prospal vzadu v kanceláři. To jsme na tom byli ale stejně. „Nic nedluží. Balík byl vyplacený. Poštovné taky.“

„Tak o co jde?“ vytrhl jsem se mu a chtě nechtě si přes ruku, kde mě držel, přejel druhou dlaní. Sakra, ten dědek snad měl místo srdce mrazák.

„O co? O co… jde o to, že… že si jen tak nepřijde do práce, nechá po sobě zmatek, všude jen zmatek… a… a pak mu sem chodí balíky na jeho jméno, ale s hlavičkou naší… mojí knihovny.“ Hněvivé skvrny teď přímo hořely a mně došlo, že starý Woodhouse asi moc dobře ví, co v té krabici je. Protože se tam určitě podíval. A to, co našel, se mu asi pranic nelíbilo. Nebo nezapadalo do jeho předchozích představ o Spikym, který si náhle vzal pár měsíců neplacené dovolené a zanechal za sebou zmatek v knižní evidenci.

„Nezlobte se, ale za to já nemůžu, to si asi budete muset vyřídit s ním,“ řekl jsem rozvážným hlasem diplomata, snažícího se vyjednat příměří na Blízkém Východě. „Pokud mi vydáte tu krabici, potřeboval bych už jít.“

W. na mě hleděl a nejspíš přemýšlel, jak v konfliktu pokračoval, ale protože ho nic nenapadlo a já tam jen přešlapoval na místě, asi mu došlo, že to celé začíná působit směšně, takže jen znechuceně mávl rukou.

Chytil jsem krabici, ještě jednou poděkoval a co nejrychleji zamířil k východu.

„Vyřiď mu, že kdyby se chtěl vrátit, ať na to ani nepomyslí,“ zavolal za mnou ještě výhrůžně a pak v návalu inspirace dodal: „A kdyby se tu snad chtěl zaregistrovat jako čtenář, tak na to rovnou může taky zapomenout. Udělal mi tu větší nepořádek než celá banda dětí.“

„Díky a měj se, Woody,“ zamumlal jsem na rozloučenou, ale vsadím se, že mě neslyšel, protože odpovědí mi bylo jen ticho.

Hodil jsem balík na zadní sedadlo auta a vklouzl za volant. Nejdřív jsem myslel, že se za Spikym stavím později… třeba zítra nebo dokonce až pozítří, měl jsem teď moc práce a blablabla. Nechtělo se mi tam a podvědomí si hned našlo pár důvodů, proč dneska není ten správný den. Zároveň jsem to ale celé chtěl mít co nejdřív z krku a taky jsem netoužil mít doma ten balík s knihami. Ani v autě. Zbavím se toho všeho najednou. A vůbec, zavolám už od dveří na Spikyho, ať si dá před ksicht noviny. Nohu bude mít chlupatou pořád stejně a maximálně jí bude mít špinavou a smradlavou jak bezdomovec. Hodím mu knihy do pokoje, řeknu čau a už mě tam nikdo nikdy neuvidí.

Naplánoval jsem si to hezky a cestou se trochu uklidnil a dokonce si pár minut zpíval s rádiem. Když jsem zaparkoval v postranní uličce, měl jsem už z toho všeho zase špatnej pocit. Co když na mě vykoukne z koupelny, až půjdu do obýváku? Nebude nejlepší nechat mu balík před dveřma, zabouchat na ně a odejít dřív, než se otevřou?

Moh sem mu to sakra teda rovnou poslat mesíkem, pomyslel jsem si a vztekle drapnul krabici. Byl to zase jeden z těch dnů, kdy je pekelný horko a už teď se mi tričko lepilo na záda, protože jak se říká, že kovářova kobyla chodí bosa, tak mi v autě už zase nefungovala klimatizace a taky… no ale dál, dál, to už zase moc odbočuju, žejo?

Vztek a frustrace, že nejsem schopen jednoduše vyřešit tak triviální situaci ustoupil již známému neurčitému strachu. Asi jsem se neměl čeho bát, ale bál jsem se fakt dost.

Stiskl jsem tlačítko zvonku a to už jsem se – vůbec nebudu zastírat – modlil, aby nebyl doma. Nic jsem si v tu chvíli nepřál víc. Během vteřiny to v interkomu klapnulo a ozval se jeho hlas. Sakradrát! Jako by nahoře přímo čekal u sluchátka. Alespoň hlas mu teda zněl úplně normálně. Žádný bublání nebo skřehotání.

Ohlásil jsem se a byl vpuštěn dovnitř.

Při příchodu k pootevřeným dveřím jsem cítil téměř deja-vu, teda až na tu krabici, kterou jsem před sebou držel jako obranný štít. Jestli po mně začne pálit vykotlaný zuby nebo dlouhý bodliny přerostlých vousů, ubráním se. Z úst mi uniklo zoufalé zasmání. Chechot šílence. Kdo je tu sakra ten nenormální? Nebo ještě líp – zbyl tu někdo při smyslech?

Otevřel jsem dveře a nasál pach rozkladu. Žádný tam ale cítit nebyl.

„Jsem tady, Spiky“ zařval jsem co nejvíc nahlas, abych ho odradil od toho, že by mi snad vyšel v ústrety. Obrana řevem, ha-ha. „Nechám ti tu krabici tady v předsíni, jo? Pak ti zavolám, mám docela naspěch…“ Zbabělec. Zbabělec. Zbabělec.

Vynořil se z koupelny, přesně jak jsem si představoval. Spatřil jsem tvář démona, temného šamana hrůzy z hloubi afrických pralesů. Hodil jsem po něm krabici a křečovitě zaťal ruce v pěst. A zařval jsem. Pěkně nahlas.

 

Spiky chytil tu krabici, postřeh měl teda skvělý. Nejenže kolem sebe nešířil pach rozkladu, dokonce se ani sám nerozkládal. Ani jedna polovina, ani druhá. V chodbě bylo trochu šero a stál ode mě tak dva metry, takže i když jsem nedokázal rozlišit úplné detaily, bylo mi jasné, že vypadá víceméně normálně. Obě poloviny obličeje měl zarostlé, ale bylo to strniště ne starší než několik dní. Vlasy měl stále delší, ale na první pohled byly umyté. Víc jsem nepotřeboval vidět, abych se alespoň částečně uvolnil.

Spiky položil krabici opatrně na zem a rozsvítil v předsíni světlo, které by nemilosrdně odhalilo jakoukoliv hygienickou úchylku. Jediným pozůstatkem po jeho podivném experimentu byla levá tvář, na které bylo oproti pravé straně nápadně moc pupínků a byla celkově víc… opruzená. Všiml si, jak si ho zkoumavě prohlížím a vycenil na mě zuby v schválně afektovaném úsměvu. Ani jeden v té žluté řadě vojáků nechyběl.

„Dík za ty knihy. Je mi jasný, že Woodhouse už si hledá náhradu. Je mi to fuk, jsem mu vděčnej, že mi ty knihy podržel. Moh je přidat do nabídky knihovny… i když s těmahle by asi úspěch neměl.“

„Jo, hledá asistenta, má to vylepený v atriu. Je na tebe pěkně nasranej. Schytal jsem to místo tebe. Žádnou lítost sice nečekám, ale aspoň mi dlužíš vysvětlení.“

„Všechno je jinak, kámo.“ S těmi slovy mě vypoklonkoval z bytu.

 

Když jsem kráčel zpět k autu, snažil jsem se to všechno pustit z hlavy, ale nešlo mi to. Ačkoliv Spiky vypadal víc jako člověk než co jsem ho viděl posledně, srdce mi v hrudi bušilo mnohem bolestivěji teď. O co kurva jde, měl jsem chuť vykřiknout nahlas. Vztek se ve mně mísil se strachem. Zapomeň na to, přikazoval jsem si a na pár hodin se mi to nakonec podařilo – nemyslel jsem na Spikyho, když jsem se vrátil do práce a až do pozdního večera se vrtal v kašlavých motorech našich nemajetných zákazníků. Ani jsem si na něj nevzpomněl, když jsem vyrazil se slibnou barmankou na náročný okružní výlet ztichlými městskými uličkami, ani když jsme dorazili k ní a ona odemkla a pustila mě dovnitř a pak ještě dál.

Ale když jsme leželi nazí na té její pohodlné posteli a já na kůži cítil jen letmý dotek prostěradla a jejích dlouhých nehtů, jejichž stopy mě pořád bodaly v zádech, znovu jsem si na Spikyho vzpomněl. Já ležím tady a na dosah ruky mám ta pevná malá ňadra, ploché břicho a klín. On leží v temnotě svého opuštěného bytu a hlavou se mu honí další nesmyslnosti, které se chystá provést.

A já jsem jejich součástí, ať chci nebo nechci. Kdybych se za ním nestavil tehdy poprvé a neviděl ho v tom stavu počátečního fyzického rozdvojení a kdybych se tam pak dobrovolně nevrátil, byl bych jen dalším z lidí, se kterými dobrovolně ztratil kontakt. Takhle jsem ale zůstal součástí jeho života.

Překulil jsem se na bok a nahmátl po paměti krabičku cigaret. Nebyl dobrý nápad kouřit v posteli, když jsem byl ospalý, ale v poslední době mě asi napadaly jenom samé nápady, které mi nedělaly příliš dobře. Zapálil jsem si a ve světle zapalovače zkontroloval malou barmanku. Ležela na zádech a spala, mělce se jí přitom zdvihala hruď. Jindy by to ve mně vzbudilo chtíč, kterému bych rychle podlehl, ale teď jsem chtěl přemýšlet. Jaký čas je lepší na přemýšlení než hluboká noc, když je člověk uvolněnej a trochu ospalej, takže může beze strachu nechat mysl bloudit všemi zákoutími?

Vyfukoval jsem obláčky našedlého dýmu a přehrával si všechny možné chvíle, které jsem se Spikym strávil, všechny ty příhody, co jsme spolu zažili. A už poněkolikáté od doby, co se vrátil z Evropy, jsem musel zakroutit hlavou nad tím, jak se změnil.

Nešlo mi to celé z hlavy proto, že jsem věděl, jak moc inteligentní je a něco za tím vším teda být muselo. Člověk se přece dobrovolně nezničí takhle pošahaným způsobem, zvlášť když ničeho nemůže dosáhnout.

Dokouřil jsem cigáro až k filtru a připálil si od nedopalku další. Popel jsem klepal na zem s vědomím, že dostanu od barmanky ráno asi pěkně vynadáno.

Možná jeho mysl ovládla obsese, zauvažoval jsem. Nedokáže se jí zbavit, neumí si sám pomoct a tak jí podlehne. Přítelkyně ho opustí a jeho stav se zhorší… ale ne, ona ho opustila, protože se jeho stav zhoršil. Zívl jsem a zadíval se na rudou tečku konce cigarety, Začal jsem jí opisovat pomalé hypnotizující oblouky před očima.

Nemělo to žádnou logiku a to mě na tom sralo nejvíc. Proč to udělal? A proč s tím pak v určité fázi náhle přestal? A co ty knihy? Co v nich je? Proč by ho tak zajímaly, když se rozhodl s tou pitomostí přestat? Nebo to byl jen nějaký mezistupeň, po kterém bude následovat ještě delší období řízené degenerace jedné poloviny těla?

Otázek jsem měl víc než dost a odpovědi žádné.

Rozhodl jsem se, že se stavím za knihovníkem a taky že se podívám na internet a zkusím vyhledat něco o té hygienické metodě. To mě trochu uklidnilo a tak jsem dokouřil několika mocnými tahy druhou cigaretu, típnul ji o postranici postele (jsem zvíře, já vím) a konečně zavřel oči. Ještě než mě přemohla únava docela, vzpomněl jsem si, jak Spiky zaujatě říkal něco o metodě koupání v bahně. Představil jsem si, jak se snaží namočit svou dočista vymydlenou polovinu těla do bahenní lázně, zatímco ta druhá mu tleje pod nánosy roční špíny. S tím jsem nakonec usnul. Další důkaz, jak unavený jsem musel být.

 

Druhý den už mi Spikyho problém nepřipadal natolik palčivý, abych na něj musel myslet všude, kudy jsem chodil a tak se stalo, že jsem si sice naplánoval vypravit se za starým W. a taky mrknout na internet, ale právě díky tomu, že jsem měl plán, necítil jsem žádnou potřebu dát mu nějaký konkrétní časový rámec. Stačilo mi, že vím, co udělám. Kdy, to je předběžně jedno.

Chodil jsem do práce, chodil jsem s kamarády do hospody, chodil jsem do kina a na kuželky. Spal jsem s barmankou. Pak jsem chvíli spal s jednou zákaznicí, která měla chevrolet vykazující v posledních měsících nadměrné množství poruch. Dělali jsme to u ní v autě, u ní doma a z fotek narychlo položených rubem dolů jsem usoudil, že… už zase odbočuju. Čas se krátí, ale ten zbytek historky se mi vůbec nechce povídat, tak to oddaluju, jak to jen jde. Prostě se mi nechce připomínat ty chvíle, které mému egu nijak nesvědčí. Chápete? Ne, ještě ne, ale pochopíte.

Takže uběhl nějaký čas, ale zaboha bych nebyl schopen spočítat, kolik týdnů nebo měsíců to bylo. No, určitě se týdny proměnily v měsíce. Zákaznici s chevroletem jsem konečně pustil k vodě. Hodně jsem pracoval přesčas, protože jsem si chtěl vydělat na lepší auto. Co taky potřebuje mladej kluk víc než pořádný auto?

Večer jsem byl obvykle tak strhanej, že jsem se doplazil domů a tak jak byl padl na postel a spal, dokud mě někdy ve dvě tři ráno neprobudil ukrutný hlad a žízeň. Takhle to šlo nějakou dobu stále dokola, až jsem si nakonec řekl, že to auto zas tolik nepotřebuju a trochu jsem zvolnil.

A právě v tý době jsem si vzpomněl na svůj „plán“. V práci jsme měli počítač připojený na internet, kvůli hledání náhradních dílů, protože jinak jsme měli zakázáno trávit tam čas nějakou zábavou. Šéf byl na tohle hodně háklivý a podezříval jsem ho, že si tam sám často doplňuje vzdělání v určitých oblastech. Znáte přece to přísloví, že…

Já vím, takže dál, no dál.

O polední pauze bych byl dost nápadnej, tak jsem tam vlezl hned dopoledne, kdy většina mechaniků měla dost práce s novejma zakázkama a šéfík byl na nějakém obchodním jednání.

Vlezl jsem do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Pro jistotu jsem ještě otočil klíčem v zámku. Spustil jsem prohlížeč a zadal google. Pak jsem strnul s prsty těsně nad klávesnicí a došlo mi, že vůbec nevím, co do vyhledávače napsat. Naklonil jsem hlavu na stranu, což dělám, když hodně usilovně přemýšlím. Strávil jsem tak nešťastnou minutku, po které jsem byl nucen přiznat si, že tohle jsem zatím moc nedomyslel.

Nakonec jsem se pokusil napsat několik slovních výrazů, které ale neposkytly žádné uspokojivé výsledky. Vztekle jsem povypínal okna prohlížeče a ještě předtím vymazal historii stránek a schválně i cookies, jen ať si šéf hledá hesla třeba ve slipech.

Zbývalo navštívit starého W.

 

Když jsem druhý den zaparkoval před knihovnou a došel k atriu, všiml jsem si, že nabídka práce už tam nevisí. Třeba tam najdu Spikyho. Haha.

Knihovna zela prázdnotou – vždycky jsem si uměl vybrat čas, kdy bylo dost prostoru pro hovor s knihovníkem. Woodhouse stál za pultem a štrachal v nějaké kartotéce, která ještě čekala na svou konverzi do elektronické podoby. Asi ještě dostatečně nevěřil své nové pracovní síle, aby bezostyšně celý pracovní den prospal. Usmál jsem se pod vousy a pak ho nahlas pozdravil.

Nejdřív mě nepoznal, ale pak se jeho tvář rozjasnila… teda, rozjasnila není to správné slovo, spíš bych měl říct, že ožila. Vlídně se tedy rozhodně netvářil.

„Jak se má váš kamarád Spike?“ zeptal se odměřeně.

„Moc dobře,“ zalhal jsem a když už jsem byl v tom, dodal jsem: „Moc vás pozdravuje.“

„To mě těší,“ řekl W. a bylo zřejmé, že tu nejsem jediný, kdo lže.

„A co vás sem přivádí? Chcete rozšířit řady naší čtenářské obce?“ zeptal se mě W.

„To bych určitě také rád,“ pokračoval jsem v nepřesvědčivých tvrzeních, „ale dneska jsem přišel z jiného důvodu.“ Odmlčel jsem se, ne pro dramatický efekt, ale abych si dal v hlavě vůbec dohromady, co mu řeknu.

„No?“ W. dával najevo, že má mnoho dalších činností, které jsou mnohem důležitější než klábosit se mnou o čemkoliv.

„No, jak jsem tu byl vyzvednout ten balík knih pro Spikyho,“ začal jsem a rozhodl se, že to řeknu rovnou, i když se starý W. asi pěkně naštve. Jiná cesta ale nebyla.

„A? Byly v té krabici knihy?“ zeptal se W.

„To jsem se právě chtěl zeptat vás,“ řekl jsem a čekal, že se pěkně nasere.

Už se k tomu chystal a pěkně zhluboka se nadechoval, aby mi pěkně od plic řekl, co si myslí o takovém cucákovi, který obviňuje slušného knihovníka z porušení listovního tajemství, ale něco v mém pohledu ho zastavilo. Asi spatřil to, co jsem mu tím pohledem chtěl opravdu říct. Teda že není třeba dělat divadlo, že mi jde o úplně něco jiného, než se navážet se do chudáka zvědavce.

Chvíli stál s otevřenou pusou, jako by čekal, že ho nakrmím, a pak sklapnul.

„Vlastně ano, podíval jsem se tam,“ řekl hlasem výrazně tišším než předtím a po očku se podíval do stran, snad aby si byl jist, že nás nikdo neslyší. „Měl jsem na něj vztek a… a taky to bylo nakonec adresováno naší knihovně. Tak o co jde?“

„O nic… teda vlastně jde o to, že by mě zajímalo, co to bylo za knihy. Kvůli Spikymu.“

„Bylo to adresováno knihovně, takže proto jsem to otevřel,“ zopakoval spíš sám pro sebe W., jako by ani neslyšel, na co jsem se ho ptal. Tak jsem chvíli čekal, až se chytí mé otázky a odpoví mi, ale nestalo se tak. Rukou zlehka přejížděl po lesklém pultu, jako by ho leštil a zíral někam do prázdna.

„Pane?“ zkusil jsem a sledoval, jak se jeho oči zaostřily na mě a zableskla v nich jiskřička netrpělivosti a… nejistoty?

„Nevím, co to bylo za knihy. Popravdě řečeno jsem takové názvy jakživ neslyšel. Plno jich bylo maďarsky nebo rumunsky nebo bůhvíjakou hatmatilkou.“

Skoro jsem se ho zeptal, zda tam byly obrázky, ale neudržel bych u toho vážnou tvář, tak jsem radšil držel klapačku.

„Některé ty knihy se týkaly afrických kmenů a jejich návyků nebo obřadů nebo čeho… další byly dost odporný a myslím, že by se tady nedaly prodávat ani osobám starším osmnácti let. Popravdě jsem si docela jistý, že kdyby je celníci otevřeli, asi by to celé zabavili a skončilo by to někde na hranici… kam si myslím, že to svinstvo taky patří.“ Jeho obličej teď odrážel obsah jeho slov, stáhl se do trpké znechucené grimasy.

„No ale říkal jste…“ začal jsem a on mě jen přerušil rázným mávnutím ruky. Instinktivně jsem ucukl hlavou, protože mě napadlo, že mě chce praštit.

„Nebudu se o tom s tebou bavit!“ zaječel a sotva se kontroloval. Myslím, že si později určitě říkal, jaké měl štěstí, že knihovna byla až na nás dva prázdná, tedy alespoň tahle přední část. „Stačilo mi, že jsem do pár těch knih nahlédl. Chci na to rychle zapomenout a určitě mi v tom nepomůže, když se s tebou o tom budu bavit.“

„Ale já to potřebuju vědět, protože chci pomoct Spikovi,“ namítl jsem a sám slyšel, jak se mi do hlasu vkrádá zoufalství. Ten dědek byl z něčeho vyplašenej a moc mi nepomáhalo, že se o tom nechtěl bavit. Cítil jsem, že se mi odpovědi, tedy aspoň těch pár, které bych mohl získat, vzdalují.

„Úchyl,“ zasyčel Woodhouse a ruka, která předtím hladila pult a pak máchla před mým obličejem, se sevřela v divokém gestu násilí. „Nic dobrého si nezaslouží. Nebyla náhoda, co jsem v těch knihách našel. Kdyby to bylo v jedné, ale… je to úchyl a až s ním budeš mluvit, řekni mu, že může být rád, že na něj nezavolám policii.“ Obličej mu teď docela zbrunátněl a jak jednotlivá slova vyplivoval jako munici, přistálo mi na rukách několik kapiček jeho slin.

Bylo jasné, že tady jsem skončil. Beze slova jsem se otočil a k odchodu.

Když už jsem byl krok od dveří, zavolal na mě W. hlasem, který byl najednou chvějící se a slabý. V první chvíli jsem se vyděsil, že dostal infarkt a rychle se otočil. Nachová barva mu z obličeje vyprachala a zbyla jen bělost posmrtné masky. Oběma rukama se ztěžka opíral o pult před sebou a očima rychle těkal po místnosti.

„Nebo víš co?“ řekl a pokusil se usmát, což vypadalo dost strašidelně. „Snad mu radši ani nic neříkej. Policii bych nevolal, jsou to přeci jen knihy… vydané někde v Evropě. Ať si každý dělá co chce…“

Měl strach. Ale z čeho? Spojoval si něco z hnusu, co viděl v těch knihách, s tím, co by se mu třeba mohlo stát? Co by mu mohl způsobit vyšinutý mladík, který u něj pracoval a který by na W. mohl mít spadeno, protože ho vyhodil a ještě mu vyhrožoval policií? Nikdy jsem neměl rád jakékoliv konfliktní situace a z téhle mě už začínal bolet žaludek.

„Nic mu neřeknu. Jen bych kamarádovi rád pomohl.“

Odmlčel jsem se a zadoufal, že přeci jen promluví. Udělal jsem krok směrem k němu, ale jeho divoké gesto ruky mě odradilo docela. Nakonec bych mu ten infarkt mohl způsobit ještě já.

„Nashledanou, pane Woodhouse,“ řekl jsem a ukončil tak naši plodnou konverzaci.

 

Sdílejte článek

Nový komentář