Chcete slyšet neuvěřitelnou historku? Jo? Jednu pro vás mám. Většina podobných příběhů začíná větou „Kdybych to sám nezažil, tak bych tomu nevěřil“ nebo „Určitě bych se vám vysmál, kdybyste to povídali vy mně, ale…“ atakdál. Tenhle můj příběh je přesně toho druhu, takže určitá skepse je na místě, nebojte, nebude mi vadit, když budete nevěřícně kroutit hlavou nebo dokonce protáčet oči a… ale dost, musím to napsat rychle, však se brzy dozvíte proč. Tak jdeme na to.

Můj kámoš ze střední se jmenoval Spike a všichni ve třídě mu hned od prvních týdnů začali říkat Spiky. Ostatní si ho občas dobírali, že jeho bílí rodiče jsou asi velcí fanoušce Spike Leeho a jednou ho nechali po třídě během hodiny rozdávat nějaký pomůcky se zvětšenou hlavou Leeho, přilepenou na jeho zádech.

Spike byl chytrej kluk, co rád plánoval.

Naplánoval si, že po střední půjde na vysokou a hodně systematicky na tom pracoval. Rozhodl se, že se stane právníkem a podezřívám ho, že tomuhle rozhodnutí předcházel velký vyřazovací souboj profesí a hloubková rešerše problematiky prestižních zaměstnání.

Taky se rozhod, že si koupí pěkný auto a naplánoval si brigády tak, aby mu to s prachama vyšlo těsně po tom, co si udělá řidičák. Když mu bylo šestnáct, měl řidičák tejden a za další tejden auto.

Střední školou proplul v pohodě se svými menšími i většími plány a mezitím se rozhod, že vejška rok počká a tak si naplánoval cestu po Evropě s pár kamarádama a se svojí holkou. Holka byla určitě taky naplánovaná, protože se k sobě hodili až podezřele dobře.

Proč to vykládám? Jo, jo, už vím, jde o to, že před cestou do Evropy měl Spiky budoucnost pěkně přehlednou, jako rovnou dálnici, kde je každých padesát kilometrů pěkná benzínka s občerstvením, všichni, kdo po tý dálnici jedou, dodržujou předpisy a tak si i Spiky po ní v pohodě jede a hezky si staví, kde potřebuje, občas z dálnice sjede, ale jen proto, aby najel na další, pokud možno ještě přehlednější. Když chvíli zůstanu u tohohle přirovnání k dálnicím, tak ta cesta do Evropy byla další bezpečná odbočka na krátkou zajížďku po rychlostní silnici… ale někde během týhle krátký rychlý jízdy Spiky odbočil k benzínce, která nebyla tak úplně benzínkou, a když z ní vyjel, už nedokázal najít sjezd na další pohodovou dálnici. Sjel na polní cestu a od tý doby se trmácel přes výmoly a kameny.

No to jsem to moc hezky napsal… tak ale dál, dál.

Když se vrátil z Evropy, jeho přímočaré a do jisté míry předvídatelné jednání nabralo nový směr. Začal poslouchat muziku, která se nedala zařadit do středního proudu… ani do žádnýho jinýho proudu. Začal číst knihy, jejichž názvy mi nedávaly nejmenší vodítko, jestli jde o prózu, poezii, nebo manuál na cestu do jiný dimenze. Jeho návyky se měnily, zpočátku jsem si toho nevšiml, ale když později jo, bylo to najednou hodně očividný. Kousal si nehty, nechal si narůst delší vlasy a strniště.

Když jsem se ho zeptal, jestli se chystá vypadat jako Charlie Manson v dobách své největší slávy, zamyšleně se na mě podíval a zeptal se mě, jestli mi došlo, že Manson znamená Man's Son. No děs, ale bylo toho víc, někdy vršil podobné hlášky a chování na sebe jako domečky z karet, aby je pak mávnutím ruky shodil a byl zase chvíli normální… skoro jako za starých časů. Vždycky ale bylo vidět, že někde hluboko uvnitř ví, že minulost taková, jaká dřív byla, je navždy uzavřená kapitola.

Všechno vyvrcholilo, když si našel práci. Sice je fakt, že o vejšce už poslední týdny vůbec nemluvil a jen se tak poflakoval po našem maloměstě, ale stejně mě to dost překvapilo. Rodiče do něj pořád hučeli, že by měl jít na školu, že si musí zvýšit vzdělání, že střední je jen ten nejnutnější základ atakdál, takže jsem si nakonec řekl, že jim to určitě udělal natruc. To by spíš sedělo k tomu poevropskýmu Spikymu než k tomu starýmu, který s rodičema nikdy žádný třecí plochy neměl.

Jeho holka s ním byla dál, tomu jsem se teda divil víc, ale asi vynikal hodně přednostma, o kterých jsem nevěděl a nic vědět nechtěl.

Nastoupil v knihovně jako pomocník za základní plat 1500 dolarů. Naše knihovna teda byla poměrně velká, protože sloužila i pro okolní menší města a protože dostala ze státního fondu podpory kultury před pár lety pořádný balík, utěšeně se rozrůstala. Ne že bych byl pravidelným návštěvníkem, zabloudil jsem tam všehovšudy jen párkrát, vždycky kvůli školním… ale o mně tenhle příběh zatím není, tak teda dál, dál.

Nejdřív jsme si z něj s ostatníma kámošema trochu utahovali, ale když jsme viděli, že to myslí vážně, brzy nás to přestalo bavit, co se taky dá vtipnýho najít na tom, že kámoš dělá knihovníka.

Naše parta ze střední se začala rozpadat, jak už to tak bývá. Pár lidí odešlo na vejšku, pár se odstěhovalo a založilo rodinu, pár odcestovalo za prací nebo na pár let do Evropy. Já jsem zůstal, Spikyho holka taky. Pořád se kolem něj motala, ale on se o ni podle mýho mínění dvakrát moc nezajímal. Další dílek do skládačky jeho proměny. Kdysi za ní šílel a celkem i žárlil. Byla pěkná tím správným americkým maloměstským způsobem, ale myslím, že měla na víc a víc i chtěla a jestli čekala, že Spiky ji s sebou vytáhne nahoru, měla už pár měsíců klapky na očích. Jak jsem to odhadoval já, Spiky směřoval neochvějně k tomu stát se podivínským knihovníkem bez přátel a partnerky.

Jednou jsem ho šel navštívit do knihovny. Prošel jsem velkou vstupní halou, celou prosklenou a ozdobenou moderními rámy s mnoha plakáty, upoutávkami na nové knihy a několika připomenutími, za čí peníze tahle knihovna vzkvétá.

Když jsem vstoupil do samotné knihovny, kde byl hned po pravé straně masivní pult s několika LCD panely a ozdobnou mozaikou v pozadí, spatřil jsem jen dvě opuštěné židle. Rozhlédl jsem se a ke svému překvapení neviděl živou nohu. Kde je starý Woodhouse? Kde je Spiky? Že tu nebyli žádní lidé bylo ještě pochopitelné, protože bylo půl jedenácté dopoledne. Dělal jsem v místním autoservisu a co se týče plánování budoucnosti, byl jsem na tom ještě hůře než Spiky nyní. Měl jsem vyzvednout k odtahu jedno auto o kus dál a tak jsem se cestou impulzivně rozhodl, že se stavím za starým kamarádem.

Asi šel na hajzl, pomyslel jsem si a chvíli se poflakoval kolem. Asi po dvou minutách mi došla trpělivost, takže jsem vešel do zakázaného prostoru za pult. Zamykací dvířka byla odemčená. Opatrně jsem otevřel dveře s tabulkou „Vstup pouze pro zaměstnance“ a úkosem nahlédl do místnosti. Nechtěl jsem dělat hluk, kdyby si tam třeba Spike prohlížel nějaké časopisy, které v knihovně asi nenajdete a byl by v situaci, při které se jen těžko podává ruka k pozdravu. Ale spatřil jsem jen pana Woodhouse, jak vyspává, jednu ruku bezvládně visící z opěradla pohodlného křesla, druhou v míru položenou na blahobytném teřichu.

Stejně potichu jsem zase zavřel a vypadnul ze zakázané zóny. Spiky by asi měl problém, kdyby se W. vzbudil a našel svou svatyni bez svého zástupce na hlídce. Vyrazil jsem hlouběji do knihovny, protože jsem si byl jistý, že Spikyho někde v jejích útrobách najdu a upozorním ho, že takhle si brzy vyslouží výpověď.

Byl krásný slunný den a budova po modernistické rekonstrukci zahrnující množství prosklených ploch vytvářela místo, kde bych se rád posadil s dobrou knihou a třeba tu i strávil odpoledne. Ten pocit jen podporovala řada pohodlně vypadajících klubových křesel, rozestavěných v pravidelných rozestupech kolem malých konferenčních stolků. Zkusmo jsem se do jednoho posadil a musel jsem dát za pravdu svému prvnímu dojmu. Moc pohodlné. Rekonstrukce proběhla jak v téhle čítárně, kde lidé především konzumovali rychlokvašné informace z časopisů, tak ve studovně, která byla dál, kde se již tyčily objemné regály plné svazků. Já tu byl naposled, když ještě… zase se zakecávám, takže dál, rychle dál, dokud je dost času. Nechci na nic zapomenout.

Vstal jsem z křesla a vydal se mezi řady knih, které ubíhaly dobrých dvacet metrů, přerušeny velkorysým prostorem obdélníkového tvaru, kde se nacházela studovna s řadou masivních stolů. Tady jsem narazil na dva čtenáře, postarší paní, listující velkou bohatě ilustrovanou knihou a muže-studenta, vypisujícího cosi z učebnice.

Prošel jsem mezi nimi, aniž by si mě všimli, a ponořil se do dalších řad lemovaných hřbety knih. Nahlédl jsem do každé uličky, ale Spiky nikde. Už jsem si začínal myslet, že je třeba nemocný nebo má dovolenou a nedostatkem pracovní kázně jen vinej sám W., když jsem narazil na úzkou uličku, vedoucí asi do přístěnku, o kterém jsem nevěděl, že se v knihovně vůbec nachází. Jako varování zbloudilému návštěvníkovi byly napříč uličkou naházeny dvě bedny se starými knihami, tak šejdrem, že kdybych se je pokusil překročit, určitě by spadly a nadělaly v téhle tiché chodbičce pořádný hluk.

Na chvíli jsem zaváhal a uvažoval, že se vrátím zpět do čítárny, ale zvědavost nakonec převládla a tak jsem si očima změřil vzdálenost a výšku krabic, rozběhl se a s poměrně velkou rezervou překážku přeskočil. Dopadl jsem celkem nehlučně a hned se dal na průzkum potemnělého prostoru. Ulička vedla někam do tmy a chvíli mi trvalo, než se moje oči šeru přizpůsobily. Musel jsem překročil ještě celou řadu poházených krabic a nakonec jsem došel k jediným dveřím na konci chodby.

Určitě budou zamčené, pomyslel jsem si a vzal za kliku. Dveře se otevřely a já vstoupil do malého kamrlíku, kde byl stůl, židle, hromady knih a mezi nimi ležel s hlavou opřenou o předloktí Spiky a hezky vychrupoval.

Došel jsem až k němu a podíval se, co čte. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Nebyly to rozhovory s Charlie Mansonem ani Černá kniha okultismu. Když jsem se podíval na hřbet knihy, stálo tam: „Hygienické návyky a obyčeje zaniklých kmenů centrální Afriky“.

Zvědavě jsem přistoupil blíž a v té chvíli mi pod nohou zachroupal nějaký bordel a Spiky sebou trhnul. Prudce zvedl hlavu a otočil jí ve směru hluku. Trochu se uklidnil, když spatřil právě mě, ale bylo poznat, že se dost lekl.

„Hledal jsem tě všude a nakonec došel až sem,“ řekl jsem a i když jsem neměl v úmyslu, aby to znělo omluvně, tak přesně tak to znělo. Vlastně jsem mluvil omluvným tónem, jako bych ho se zlým úmyslem sledoval při něčem hodně osobním.

„Joj, občas si sem zajdu číst a pak někdy usnu,“ řekl Spiky zastřeným hlasem a protíral si přitom unavené oči dlaněmi. „Teda spíš sem zajdu každou chvíli,“ zamumlal a jakoby mimochodem nechal knihu, kterou jsem předtím spatřil, zmizet pod několik jiných, které se válely po stole. Jejich hřbety byly všechny obráceny směrem ode mě, takže jsem se nemohl přesvědčit, jestli jejich názvy jsou stejně obskurní.

„Tak to tě asi brzo vyhodí. Stačí, aby se starej W. vzbudil a budeš mít pěknej malér,“ zasýčkoval jsem.

„Ani nápad, strčil jsem mu do křesla takovej malej váhovej detektor. Když sebou jen mele, tak to poznám, ale jakmile vstane, spustí mi alarm a když si pospíším, najde mě v některým z předních oddělení, jak něco dělám.“

„Ty seš teda negr,“ strčil jsem ho dobromyslně do ramene. Na svaly jsem nenarazil, spíš na šlachy a kost. Další rozdíl proti starýmu Spikymu, který sice sportovně nijak nevynikal, ale postavu míval slušně urostlou.

Abych to nezakecal, jedním dechem jsem k tomu dodal: „Co to tu vůbec čteš? Hygienický návyky starejch indiánů? Co to má znamenat?“

Spiky nasadil lhostejný, až otrávený obličej, ale mně připadalo, že se musí dost držet, aby mi neprozradil něco, co nechtěl.

„To jsou jenom takový zajímavý teorie,“ mávl rukou. „Od jednoho maďarskýho autora, teda jako že evropskýho, kterýho dědeček ještě za Rakousko-Uherska, to bylo tehdy…“ Mávnul jsem rukou a on s úšklebkem spolkl zbytek věty a pokračoval: „no ten dědek strávil půl života v Africe mezi různejma kmenama a nabíral od nich poznatky. Nejvíc ho zajímaly legendy o zaniklých společenstvech, který zašly buď na nemoci nebo se vzájemně pozabíjeli s někým dalším a tak dál.“.

„Ale co to má společnýho s tím, kam chodili na hajzl nebo kde se myli?“

„To tam právě studoval poslední roky před smrtí nejvíc. Došel k zajímavým závěrům… teda k teoretickým závěrům.“

„Jakým?“

„Tak… různě.“

„Díky za přednášku, hodně jsem se od tebe dozvěděl.“

Spiky vydal krátký chrčivý zvuk, zvedl se od stolu a začal mě tlačit ven z místnosti.

„Co je? Detektor váhy ti už dává znamení?“

„Ne, ty mi dáváš znamení,“ řekl Spiky nijak zlobně a dodal: „Zrovna s tebou se mi nechce probírat hygienu zaniklých afrických kmenů.“

„To jsem si moh myslet,“ zahučel jsem a pak si nemoh odpustit poznámku: „Stejně, co je to za blbost, hygiena v Africe? A před sto lety? Ty chodili v lepším případě na záchod pět kroků za chatrč a v tom horším někam do řeky, kde se kousek dál po proudu ostatní myli.“

„No právě,“ Spikymu zasvítily oči. „Po staletí bylo všechno jinak. Bylo to špatně? Víme snad my, že to děláme líp? Je lepší si mýt ruce každý den desetkrát mýdlem, nebo jednou za týden namočit do bláta a pak to nechat odloupnout?“

„No teda fuj, doufám, že tohle nemyslíš vážně.“

„Jak jsem říkal, teorie,“ uklidnil se Spiky a bylo vidět, že by mě rád co nejrychleji vystrnadil z téhle místnosti a převedl téma na něco jinýho. „Co tě sem za mnou vůbec přivádí?“

Vyšli jsme ven a plkali o běžnostech každodenního života a to už se choval celkem normálně, jenže stejně jsem cítil, že i když se se mnou snaží vtipkovat a ve správných chvílích se směje nebo přikyvuje, mysl mu bloudí někde mezi divochy, co se válí v bahně a kniha tomu říká hygiena. Nevím proč, ale bylo mi z toho těžko u srdce.

Nakonec jsme došli až k hlavnímu pultu, který byl stále opuštěný, až na muže ve středních letech s kufříkem a zamračeným výrazem ve tváři.

„Čekám tu už dobrých deset minut, mladíku,“ řekl výhružně a pootočil zápěstím s masivními hodinkami, aby dal na srozuměnou, že jeho čas je drahý.

„Něco jsem musel ukázat tady pánovi, který přišel před vámi,“ pokynul hlavou Spiky směrem ke mně a tvářil se přitom, jako by nám oběma činil seriózní obchodní nabídku.

Přikývl jsem a vydal se směrem ke vstupním dveřím do haly, i když jsem pocítil téměř neodolatelné nutkání rozloučit se slovy „tak zatím, vole“.

Protože se Spiky čím dál tím víc choval jako podivín, začal se vyčleňovat vůči všem ostatním. Přesně jak jsem předvídal, směřoval k zářné budoucnosti místního podivína. Díky tomu jsme ho vídali čím dál tím míň a v hospodě, v kuželně nebo v kině se objevoval jen zřídka a i jeho holka se, když jsem ji jednou potkal a řeč přišla na Spikyho, tvářila dost znechuceně. Určitě už podnikla několik pokusů o převýchovu, které skončily nezdarem.

Chvíli jsme se spolu bavili před restaurací, ze které jsem vyšel a kam se ona právě chystala. Bylo na ní znát, že se strašně moc chce zeptat něco jako: „Co to s ním kurva je?“ Ale místo toho se kousla do rtu a jen zlehka naznačila, že všechno není tak, jak si plánovala. Skoro jsem se tomu slovu nahlas zasmál. Tomu „plánovala“, jestli mi rozumíte. Ale ovládnul jsem se. Nezeptala se a já se taky neptal a každý jsme šli svou vlastní cestou.

To bylo asi dva týdny po tom, co jsem se za ním stavil v knihovně.

Za další asi tři týdny nebo měsíc jsem ji potkal znovu. Tentokrát jsme už mluvili déle a nakonec brečela a já byl dost zaražený. Asi bych tolik nebyl, kdybych Spikyho vídal… co vídal, kdybych ho aspoň jednou za tu dobu viděl, ale bylo to tak, že jsem neměl moc času, dny jsem trávil v práci a večery s jednou nezadanou barmankou z takový zapadlý knajpy vedle autoopravny.

„Úplně se zbláznil,“ stěžovala si vztekle, to ještě nebrečela. „Magor.“ Z toho slova čišelo zoufalství ze ztraceného vztahu, který trval několik dlouhých let.

„Co provedl?“ zeptal jsem se a před očima mi vyvstala představa Spikyho s dvěma děvkami, jak si to s nima rozdává na jejich společný posteli a své dívce navrhuje, aby to točila mobilem.

„Provedl? Co… já ani nevím, jak ti to říct, Pete.“

Odmlčela se a rozhlédla se kolem sebe, jestli nás snad někdo neposlouchá. Seděli jsme v městském parku na malé lavičce a kolem nebylo živáčka. Tohle setkání nebylo náhodné, zavolala mi a poprosila mě, jestli bych se s ní nesešel. Vždycky jsem měl trochu slabost pro její prsa a zadek a takovým se těžko říká ne. A navíc šlo o Spikyho, to jsem si domyslel hned. No a ne že bych měl nějaký vedlejší úmysly, byla to pořád holka mýho kamaráda, ale jak říkám, krásnejm lidem se těžko něco odmítá. Navíc byla i milá.

Sáhla do kabelky a vytáhla otevřený balíček cigaret. Nabídla mi a já si jednu vzal. Skoro vůbec nekouřím, ale jak už jsem řekl, hezkým lidem se hrozně těžko odporuje. Čekal jsem, až začne mluvit, nemělo smysl na ni tlačit. Zapálila mně i sobě, zhluboka potáhla a znovu se rozhlédla, aby se ujistila, že nás vážně nikdo neposlouchá. Pak se zahleděla nepřítomně do dálky a řekla:

„Všechno se za poslední měsíce změnilo. Pořád jsem doufala, že je to jen… nějaký manýr, něco, co si přivezl z Evropy a co ho přejde. Místo toho to bylo čím dál tím horší. Nikdo si s ním už pořádně nerozumí, ani já, ani jeho rodiče… a myslím, že ani ty.“

Odmlčela se, jako by čekala, že něco řeknu a když viděla, že jenom mlčím, přikývla, jako by si to sama sobě potvrdila a pokračovala:

„Nejdřív se nepřihlásil na školu. Pak se přestal vídat s většinou našich známých. Pořád jenom leží v knihách… ale v jakých knihách! Samý nesmysly. Je takhle schopnej strávit celej víkend. Jestli já jsem s ním nebo jestli někam na celou neděli odjedu, to už vůbec neregistruje. Je mu to jedno. Prodal auto. Pohádal se s rodiči, pohádal se se mnou. Nechce nic měnit, nikomu neustoupí ani o krok. Sám od nikoho nic nevyžaduje a to samý čeká od ostatních. Takhle to ale přece nefunguje!“

Teď už mluvila hodně nahlas a hlas se jí třásl a přeskakoval. Znovu potáhla z cigarety a odklepla si popel na botu, ani to nezaregistrovala. Stále hleděla kamsi do dálky.

„Vůbec o sebe nedbá, snaží se žít jako podivín a já nevím proč… nikdo to neví, snad ani on sám.“

Znovu se odmlčela, snažila si asi utřídit v hlavě myšlenky a nejspíš i vyčlenit si v hlavě, co mi řekne a co ne.

„Co se stalo v Evropě?“ zeptal jsem se, spíš proto, abych přerušil ticho, které mi najednou připadalo nepříjemné. Jakmile jsem ale tu otázku vyslovil, zdála se mi být tou pravou. Jak říkala, „něco si přivezl z Evropy“. Změnil se potom, co se vrátil. Byla tam s ním, takže jestli se to „něco“ stalo tam, možná byla u toho.

„Co?“ podívala se na mě nechápavě, a pak jí došlo, kam mířím. „Ne, ne, nic takovýho. Je sice fakt, že Spike se chová úplně jinak než dřív a ta změna nastala právě po cestě do Evropy, ale tam se nic nestalo. Jen jsme tak cestovali, nejdřív západ, pak východ, nejdál jsme dojeli do Rumunska. Odtamtud potom zase zpátky do Londýna. A domů.“

„Říkala jsi, že si to přivezl z Evropy,“ připomněl jsem jí.

Ale ještě, než jsem to stačil doříct, už kroutila hlavou, až moc usilovně.

„To jsem říkala právě proto, že po návratu se začal chovat jak vyměněnej. Jako když po dovolený řekneš, že tu chřipku sis nejspíš přivez odtamtud, ale najisto to nevíš.“

Pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že přijde nějaký rozuzlení, alespoň důvod, proč mi to všechno říká. Nemusel jsem čekat dlouho.

„Já se s ním rozcházím,“ vyhrkla náhle, vyplivla to ze sebe jako sousto kyselého jablka. A stejně přitom zkřivila i obličej. Sice mě to nepřekvapilo, ale stejně jsem se pokusil o přiměřenou reakci. Mávla rukou a tím gestem mě vmžiku umlčela. Žádný pózy, žádný hry.

„Není to proto, že začal bejt divnej… možná bych se s ním rozešla dřív nebo pozdějc, ale tohle to není. Nevadí mi, že nemá auto, nevadí mi ani, že se zahrabal v tý knihovně… já ho fakt mám… měla ráda, Pete!“ Teď už brečela, ale nebylo to potřeba, abych poznal, že to myslí vážnějc než to slova umí sdělit. Chtěl jsem ji obejmout, ale vzpomněl jsem si na to mávnutí rukou a místo toho si jen dlaněmi chytil kolena. Něco mi ještě chtěla říct a utěšování by jí v tom jen bránilo. A ven to muselo, to jsem si byl jistej, byla jako přehuštěná pneumatika, která hrozí, že se v příštím okamžiku roztrhne, jestli teda takovýhle přirovnání můžu použít ke krásný mladý plačící holce.

„Já vím, že jo,“ řekl jsem a stejně mě ani neslyšela, rovnala si v hlavě, jak mi říct to, co měla na srdci, míchala slova jako člověk přehazuje písmena při hraní scrabble. Konečně se nadechla a řekla: „Bude to znít šíleně, to, co ti řeknu, ale musíš mi věřit. Nevymýšlím si, tohle… tohle bych si snad ani vymyslet nemohla…“ Hlas jí na okamžik selhal, oči upřené do dálky pomalu těkaly ze strany na stranu. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla a pak to dokončila: „Rozhodl se, že si půlku těla nechá zarůst a… a… nebude si ji mýt a druhou… jo.“

„Co jo?“ zeptal jsem se a popravdě vůbec nechápal, co mi to říká. To mluví o účesu?

„Druhou si bude mýt,“ řekla a odmlčela se. Myslím, že si pečlivě připravila, co a jak mi řekne, ale absurdita toho sdělení z ní vysála sílu jakkoliv pokračovat.

„Moc to nechápu,“ řekl jsem opatrně, protože jsem nabyl dojmu, že balancuje na hraně psychické rovnováhy. „Chce si na hlavě vypěstovat nějakej absurdní účes?“

„Ne,“ řekla a její hlas zněl stejně zastřeně jako vypadal její pohled. „Celý tělo. Od hlavy až k patě. Na půlku těla si ani nesáhne. Nebude se holit, mýt si vlasy, čistit zuby, stříhat nehty, sprchovat se… panebože, už s tím začal.“

Podívala se na mě a já chtě nechtě vyprskl smíchy. Musel to být přesně ten okamžik, kdy je váš smích pro vaše okolí absolutně nakažlivý. Taky se zasmála, nahlas a vysokým tónem, s neskrývanými stopami hysterie. Oči měla vyděšené a ty se nesmály, ale prosily o pomoc, prosily o mávnutí kouzelným proutkem, které by ji přeneslo na opačné pobřeží Států, kde nikdy žádný Spike nežil.

Smích mi odumřel na rtech a zároveň mě napadla stovka otázek, většina z nich nevyslovitelných nebo nezodpověditelných. Proč? Jakou stranu těla si nemyje? Jak se utírá po své tělesné potřebě? Už jen pomyšlení na takový úmysl v praxi bylo absurdní.

Zavládla dlouhá chvíle mlčení. Usilovně jsem přemýšlel, jak ta slova, která vyřkla, nechat zmizet pod nánosem dalších slov, ale nenapadlo mě žádné, kterým bych mohl začít.

„Proto jsem se s tebou chtěla sejít, Pete,“ řekla a dotkla se mého stehna. Byl to lehký dotyk motýla, ale přesto jsem cítil jeho definitivní váhu. Věděl jsem, k čemu mě ten dotyk odsoudil. „Nemohl bys ho… navštívit a… a zjistit, teda zkusit mu to rozmluvit, nějak… cokoliv…“ koktala a z očí jí začaly stékat drobné slzy, tvořící lesklé cestičky od očí, přes tváře až k chvějící se bradě.

Odsouzen k návštěvě šíleného přítele.

„Jasně,“ řekl jsem a pokusil se ji neohrabaně obejmout. Tyhle záležitosti mi nikdy příliš neseděly. „Udělám, co budu moct,“ dodal jsem. Moje objetí opětovala, cítil jsem, jak se třese a jak má ruce ledové. Po krátké chvíli se odtáhla a spěšně si sestřela slzy z tváří. Tedy spíš si je rozetřela.

„Díky, Pete,“ řekla a vstala. Myslím, že už v té chvíli se jí ulevilo, že to celé nevisí jen na ní. Teď už to vlastně viselo víc na mě než na ní. „Myslím, že jsi jediný, kdo mu zbyl. Já… odjedu z města. V sobotu.“

„A co rodiče, vědí něco?“

„Ne, jen já. Telefonuje s nimi, ale vyhýbá se tomu, aby se s někým musel stýkat.“

„Ale co v práci?“

„Vzal si dovolenou. Nebo ho možná už vyhodili, co já vím.“ Z hlasu jí čišelo zoufalství, nic z toho, co bylo kdysi jejich společným vztahem, už neměla pod kontrolou. Utíkala pryč před přítomností, která se už pro ni stávala minulostí.

„Já už musím jít. Díky moc.“

Rychle se otočila a kráčela pryč. Ani mě nepoprosila, abych jí zavolal, kdybych se dozvěděl nějakou povzbuzující zprávu. Myslím, že pro ni jakákoliv jiná alternativa než útěk už přestala dávno existovat.

Zůstal jsem sedět na lavičce a ještě několikrát si přehrál v hlavě náš rozhovor a snažil se vybavit slova, kterými mi sdělila tu absurdní zprávu. Ve chvíli, kdy to říkala, jsem jí nemohl nevěřit, ale teď, když už byla pryč, mi začalo čím dál víc připadat, že šlo buď po špatný vtip nebo výplod choré mysli. Že by na tom byla ještě hůř než Spiky?

Seděl jsem v parku ještě dlouhou chvíli a snažil se přitom vybavit pár posledních setkání se Spikym a napasovat si na to její vyprávění. Pak jsem si vzpomněl na název knihy, který jsem u něj spatřil, když jsem ho překvapil v té jeho zašívárně v knihovně, a v žaludku mě bodla malá jehlička směsi strachu a zvědavosti.

Panebože, Spiky dočista zmagořil.

Auto jsem zaparkoval v postranní uličce. Nechtěl jsem si to připustit, ale byl jsem pekelně nervózní. Zvedl jsem ruce z volantu a podržel si je před očima. Chvěly se. Nadechl jsem se. Žaludek se mi sevřel. Prudce jsem vytrhl klíčky ze zapalování a vystoupil z auta. Měl jsem co dělat, abych si to nerozmyslel a nedal se na zbabělý ústup.

Vrátil jsem se na hlavní ulici. Panoval tu poměrně čilý ruch, auta jezdila v obou směrech a na chodnících bylo plno zevlounů – přeci jen to nebyla právě výběrová čtvrť. Nikoho jsem si příliš nevšímal a zamířil k rohovému činžáku o pár desítek metrů dál. Byl to starý, ale dobře udržovaný bytový dům s tmavými chodbami, kde to ale nepáchlo močí nebo něčím horším a ze dveří ostatních nájemníků se neozývaly nepříjemné zvuky nebo řev. Byl jsem tu jen párkrát, většinou Spikyho jen vyzvednout, takže jsem si už ani pořádně nepamatoval, jak to u něj v bytě vypadá, protože jsem se obvykle jen zastavil mezi dveřmi a počkal, až vyleze ven.

Prvním krokem bylo zazvonit na zvonek. Zkoušel jsem mu sice párkrát zavolat, ale nikdo to nebral. Takže překvápko. Myslel jsem, že asi budu váhat, ale překvapil jsem sám sebe – opřel jsem se do zvonku a dlouze ho stiskl.

Dlouho, fakt dlouho, se neozývalo nic a já se s ulehčením větším, než mi bylo milé, otočil zpět do ulice a už už jsem udělal první krok, když se z interkomu ozvalo zapraskání a slabý hlas. Ani jsem pořádně nerozuměl, co mi říká, ale to bylo jedno.

„Ahoj Spiky, tady Pete,“ řekl jsem do žebrovaného mikrofonu. „Pustíš mě dovnitř?“

Přiložil jsem k interkomu ucho, ale byl mrtvý. V příštím okamžiku se ozvalo hlasité cvaknutí. Strčil jsem do dveří a vešel do příšeří chodby, přívětivou prosluněnou ulici jsem nechal za sebou.

Vyběhl jsem do druhého patra, kde Spiky bydlel v menším bytě s výhledem do dvora.

Dveře byly pootevřené. Opatrně jsem je otevřel a musím přiznat, že mi před očima vyvstalo pár záběrů ze starých sci-fi filmů, které jsem jako malý občas sledoval za deštivých odpolední na kabelovce. Příšera z laguny. Moucha. Sakra, mohli klidně natáčet filmy jako Muž, který si nedokázal potichu uprdnout, tehdy mě strašily všechny, teď jsem se jim leda tak smál.

Opřel jsem se do dveří. Mohl bych napsat, že zaskřípaly jako ve filmovém hororu, ale… už zase se ulejvám, mířím pryč od jádra vyprávění a času fakt není nazbyt, takže…

Když jsem vešel a zavřel za sebou dveře, ostražitě jsem se rozhlédl. Stál jsem v úzké chodbě, jejíž konec ústil do velkého obývacího pokoje. Po stranách byly, pokud jsem si to vybavoval správně, dva menší pokoje a koupelna se záchodem.

Spiky bude v obýváku. Nohy mě neochotně nesly vpřed. Připravil jsem se na cokoliv.

Vkročil jsem do místnosti a našel tam sedící postavu, jak si čte noviny. Samozřejmě, výhled na byť sebemenší část obličeje noviny znemožňovaly. Každopádně měla postava, teda Spiky, nohy na stole a protože měl jen kraťasy, všiml jsem si, že jednu nohu má chlupatou jako obvykle a druhou úplně oholenou. Vypadalo to absurdně, ale měl jsem spatřit ještě podivnější výjev.

„Kdo se skrývá za těmi novinami?“ zadeklamoval jsem hlasem vědce, který přišel odhalit strašné tajemství, hříčku přírody, cokoliv.

„Já,“ řekl Spiky a spustil noviny do klína. Zašustily a pak se rozhostilo ticho.