Sousedi


Nejsou to ani tři měsíce, co jsem se přistěhoval do domu číslo 1111 v Tyršově ulici a už můj policejní čich zvítězil nad dobrými sousedskými vztahy. Ne snad, že bych si liboval ve šmírování sousedů, ale rodina, která bydlí v bytě přímo naproti tomu mému, se zcela vymyká představě spolubydlících, se kterými se dá žít v harmonii. Pouze tříměsíční soužití s nimi mě dohnalo téměř na pokraj šílenství. Myslím, že by bylo vhodné, vám tato individua popsat, abyste si o nich udělali obrázek.

   Vůbec první, koho jsem zde v domě potkal, byla Růžena Kraftová.Asi tak 160 centimetrů,bez mála metrák a na hlavě trvalou styl “květák.“  Na první pohled příjemná paní kolem padesátky, řekli byste si.  Jenomže to byste ji nesměli znát z té stránky, z jaké ji znám já. Z celkem příjemné sousedky, která dbá o pořádek v domě, se vyklubala megera, která kukátkem ve dveřích sleduje každý váš krok a při první možné příležitosti vás zpucuje jako malého kluka. Jednou je to, protože jste si zapomněl očistit boty od bláta, pak zase moc lomcujete klíčkem v zámku, dupete po schodech, zbytečně svítíte na chodbě a s tímto výčtem bych mohl pokračovat do nekonečna. Podporu u dalších sousedů jsem taky nenašel, spíše naopak. Všichni mě vyhodili s tím, že jsou rádi, když se někdo stará o pořádek v domě. Asi mi proto nebudete mít za zlé, že se mi tento „sousedský teror“ brzy přestal líbit a z pasivní obrany jsem přešel do aktivního útoku.

   A pak je tu její manžel Julius Krafta, který, jak jsem odhadl, bude asi pod pantoflem. Tento divný pavouk tráví většinu času ve sklepě, a když z něj náhodou vyleze, pak vypadá, jako by požil nějakou omamnou látku, o čemž vypovídá jeho zastřený pohled a netečnost vůči svému okolí.

    A co je na té rodině vůbec nejdivnější, ještě jsem je v životě neviděl spolu. Odcházet, přicházet, někam jít, prostě nic. Vždycky se vytratí jen jeden z nich. Samozřejmě je možné, že mají natolik rozdílné koníčky, že na sebe málokdy natrefí. Jenže každá rodina, i když se jedná o dva stárnoucí manžele, musí přece alespoň občas jít třeba do kina, na nákup nebo co já vím. Jako starý mládenec toho sice o rodinném životě moc nevím, ale přeci jen si útržky řádného života pamatuji z dětství.

   Každopádně můj pohár trpělivosti přetekl právě dnes. Vracel jsem se z nákupu, bylo asi půl osmé, a protože už bylo šero a já jsem nechtěl s těžkými taškami upadnout na schodech, tak jsem si rozsvítil. Vyšel jsem do druhého patra, vytáhl z kapsy klíče a chtěl jsem odemknout. V té chvíli vyletěla ze dveří Kraftová a spustila jako kulomet. „Jak si to představujete? Asi bude zase muset vyměnit ty stowattové žárovky za ty úsporné dvacetiwattové zářivky. Sice houby svítí a někdo by mohl přijít k úrazu, ale když se někteří obyvatelé tohoto domu nehodlají naučit, že se svítí jenom po tmě, tak se nedá nic dělat.“ Chvíli jsem byl v šoku, který ale za chvíli vystřídal vztek. „Vy…paní Kraftová, jak si to představujete? Že mě budete pořád šikanovat?“ „Já nikoho nešikanuju, to bych si tedy vyprosila. Nicméně pokud se někdo neumí chovat, tak je mou povinností…“ „Prdlajz je vaší povinností“ utrousil jsem polohlasem, spíš jen pro sebe. Baba mě ale stejně neposlouchala a dál si mlela svou. „Pokud se chcete chovat nezodpovědně, tak prosím. Kdybychom měli nějaké domovní schůze, tak bych na nich o vás a vašem chování informovala. Pěkně reprezentujete policejní sbor, jen co je pravda.“ S tímto rozloučením se otočila a zabouchla za sebou dveře. Chvíli jsem na chodbě syčel, chrčel a funěl. Pak jsem se přeci jen trochu uklidnil a roztřesenou rukou jsem odemknul dveře a vešel do bytu. Rozhodl jsem se, že rozkryju tajemství rodiny Kraftových. Přece to takhle nemůže jít dál, aby mě moralizovali lidé, kteří sami mají máslo na hlavě. A vsadím boty na to, že to nebude žádná maličkost!

 

   Na rozdíl od politiků neberu sliby na lehkou váhu a to ani ty, které jsem dal sám sobě. Vzal jsem si v práci na týden dovolenou a jsem si jistý, že tu vykutálenou rodinu na něco dostanu. A je mi jedno, jestli to bude nezákonné pálení kořalky ve sklepě nebo to, že jsou v nějaké sektě, to je mi jedno. Strávím celé dny tím, čím je pravděpodobně tráví Kraftová. Budu prostě sedět u dveří a pozorovat, jak se ta stará čarodějnice věnuje jejímu nejoblíbenějšímu koníčku, otravování lidí. Naštěstí mám záchod na chodbě hned vedle vstupních dveří, takže pokud omezím pitný režim na minimum, měl bych si za celý den odskočit maximálně třikrát, přesně jednou za osm hodin. Takže je pramalá šance, že by mi něco uniklo. K jídlu mi bude stačit pár rohlíku a do PET lahví si natočím nějakou vodu. Tyto zásoby si pak vezmu do své pozorovatelny, což bude prostor u dveří asi dva krát dva metry, který pro jistotu obeženu policejní páskou, abych nebyl v pokušení svoje stanoviště opustit, třeba kvůli televizi.

   První hodiny jsem strávil v poklidu, skoro jsem se začínal nudit. Na štěstí mě napadlo přitáhnout si ke dveřím dva staré kufry, na které jsem umístil křeslo tak, abych mohl kukátkem pozorovat a zároveň pohodlně sedět. Bohužel na obyčejné domovní chodbě toho nebylo mnoho zajímavého a v našem domě ani nebydlí atraktivní lidé ženského pohlaví, kteří by nudnou činnost zpestřili aspoň tím, že by občas prošli po chodbě v minisukni. Už jsem přemýšlel, že si dojdu aspoň pro noviny, abych si mohl vyluštit křížovku, když v tom se dveře protějšího bytu otevřely a vyšel z nich Julius Krafta. Naškrobený, nevšímavý a plešatý jako vždy. Ve vestě, riflích a bačkorách. Na nose moderní brýle, které kontrastovaly s jinak omšelým zevnějškem.  Vydal se, jak má ve zvyku, dolů. Pravděpodobně do sklepa. Ani za sebou nezamknul, z čehož usuzuji, že je doma ještě někdo jiný. Všechno jsem si pečlivě zapsal. Měl jsem radost, že můj mozek konečně mohl zpracovávat nějaké informace. Co v tom sklepě má tak důležitého? Není možné, aby tam měl zavřeného nějakého člověka, jako ten Rakušák? Nebo tam jen chodí nasávat? To jsou otázky, na které snad v příštích dnech najdu odpověď.

   Odpověď jsem měl dostat dříve, než jsem čekal. Krafta opustil byt v 10:36. Kraftová přišla 11:18. Dá se říct, že až do teď se nestalo nic mimořádného. Až v ten prokletý čas. Jsem si jistý, že jsem od 8:57 do 11:42 své stanoviště neopustil. Zaznamenal jsem odchod Krafty a příchod Kraftové a nic jiného se nestalo. Přesto z bytu přesně v 11:42 vyšel Julius Krafta!

 

   Zalapal jsem po dechu a srdce se mi rozbušilo tak, že mi málem vyskočilo z těla. Myslím, že jsem na malou chvíli dokonce ztratil vědomí. Když jsem se probral, byl už Julius Krafta pryč. Stále jsem byl v šoku z prožité hrůzy a snažil jsem se vše si logicky zdůvodnit. Jak to ten chlap pro boha dělá? To snad leze domů oknem? Nebo má dvojče? Ale měl přece stejné oblečení, jako když odcházel poprvé. Nebo přeci jenom bylo trochu jiné? Za to ruku do ohně dát nemůžu, přece jen jsem vnímal něco úplně jiného než oblečení. Už jsem nevydržel sám se sebou a tak jsem vyběhl z bytu na chodbu. Kolem dveří bytu Kraftových jsem prošel tak daleko, jak jenom to šlo. Pak jsem vyšel ven na ulici a posadil se na lavičce. Pohled do zelených korun stromů mě uklidnil. Přece jsem si nevybral špatně. Je tu docela hezky. Tedy až na sousedy, kteří vychází z bytu, aniž by se do něj znovu vrátili. Chvíli jsem zhluboka lokal čerstvý vzduch a pak jsem se vrátil do bytu. Pro tento den, jsem patrně s pozorováním skončil.

 

   Následující noc se rozhodně nedala označit za klidnou. Zdálo se mi o rodině Kraftových, která mě všude pronásledovala. Ať už jsem utekl do koupelny, ložnice nebo na záchod, všude se za mnou neznámým způsobem dostal starý Krafta. Moc jsem toho nenaspal a ráno jsem se cítil víc než mizerně. Bylo mi špatně od žaludku a točila se mi hlava. Správně jsem odhadl, že je mi špatně z hladu a tak se mi po snídani udělalo o něco líp. Vůbec už jsem si ale nebyl jistý, jestli mám pokračovat ve svém soukromém pátrání. Bylo to totiž poprvé v mé policejní kariéře, kdy jsem se děsil toho, co objevím. Jestli jsem na Kraftovi měl ze začátku spadeno a chtěl jsem na ně něco najít, teď jsem si spíš přál, abych se o to vůbec nepokoušel. Nakonec jsem si ale uvědomil, že nebudu mít klid, pokud nepřijdu na to, co se to vlastně včera stalo. A tak jsem zaujal stejnou pozorovací pozici jako včera a čekal jsem, co se bude dít. Byl jsem zvědavý, ale hlavně nervózní. Do teď jsem mohl aspoň tajně doufat, že se mi to všechno zdálo. Ale co jestli se to všechno stane znova? Jenom to potvrdí, že se tu děje něco moc divného a nebo už mi začíná hrabat. Možná bych měl přeci jenom začít uvažovat o penzi.

   Moje myšlenkové pochody přerušilo bouchnutí dveřmi. Okamžitě jsem se podíval kukátkem a uviděl jsem Juliuse Kraftu. Kam asi tak může jít? Zase do sklepa? Poslouchal jsem vzdalující se kroky. Sešel dolů k domovním dveřím. Pak zvuk otevírajících se dveří, chvíli nic a nakonec zaklapnutí dveří, které signalizovalo, že sledovaná osoba opustila objekt. Chvíli jsem stál u dveří. Přemýšlel jsem, jak dál. Bylo jasné, že pouhé pozorování už nestačí. Byla nutná akce! Obul jsem se a vyšel jsem na chodbu. Všude ticho, nikde nikdo. V tuhle dobu většina obyvatel domu sleduje mexické telenovely. Při sestupu do sklepení jsem tiše našlapoval a neustále ohlížel kolem sebe. Minul jsem dveře kolárny a pokračoval jsem bludištěm chodeb. Prošel jsem kolem dveří svého sklepa, ve kterém jsem ale ještě neměl kromě starého koberce vůbec nic. Procházel jsem dál tím labyrintem, na jehož konci bych měl najít sklep rodiny Kraftových. Proč si asi vybrali právě tu nejvíc zastrčenou místnost ze všech sklepů? Původně prý měli jiný, ale vyměnili ho za ten, co mají teď. Kdo asi vymění normální sklep za vlhkou a zatuchlou místnost? Proč by to dělali? Kdyby chtěli sklep využít na marmelády, tak asi těžko. Leda, že chtějí něco schovávat. Možná, že tam schovávají dokonce něco společensky velmi nebezpečného. Co já vím, třeba i velkopěstírnu marihuany. Takový zářez na pažbě by mi u nadřízených dost pomohl. Zabrán do myšlenek o vyšší hodnosti a platu jsem se už téměř dostal k cíli své cesty. Za tímhle rohem už…

   Najednou se přede mnou objevila tmavá silueta nějakého chlapa. Krafta! Bez rozmýšlení jsem se po něm ohnal pěstí, přesně ve stejném okamžiku, jako on po mně. Srazili jsme se pěstmi, ale mě to bolelo mnohem více, než jeho. Ve chvíli, kdy se tak stalo, se ozvalo řinčení tisíců střepů a já jsem vykřikl bolestí. Poněkud pozdě jsem si vzpomněl na zrcadlo, které jsem sám odložil právě do tohoto temného kouta, aby nikomu nepřekáželo, když jsem ještě neměl žádný sklep přidělený. Zrcadlo odneslo tuto moji zapomnětlivost více než fatálně, já jsem utrpěl mnohem větší škodu. Rukou mi pulzovala silná bolest a tušil jsem, že ten praskot, který jsem slyšel, vyšel asi z mých kloubů. Naštěstí jsem relativně silná povaha, jako dítě jsem ze stromů padal poměrně často, a tak jsem se, i přesto, že bolest nijak zvlášť nepolevila, rozhodl pokračovat ve své misi dál. Došel jsem až k mřížím, za kterými byli dřevěné dveře a za nimi, kdo ví co. Cítil jsem, že mi ruka začíná mírně otékat. Přesto jsem se snažil soustředit na svůj úkol a ne na fyziologické potíže. Přitiskl jsem ucho ke dveřím a zaposlouchal jsem se. Žádné neobvyklé zvuky. Žádné bublání kyseliny, připravené k rozpouštění obětí. Žádné nářky vězněných utajovaných dětí. Už toho mám právě tak dost! S touhle rodinou a vůbec tímhle barákem není něco v pořádku! Sebral jsem veškerou sílu a začal jsem kopat do dveří v prostoru mezi mřížemi. Dřevotříska dlouho nevydržela a dveře se s křupnutím rozlomily. Skrz mříž jsem nahmatal vypínač na stěně a rozsvítil jsem. A nestačil jsem se divit. Místo zatuchlé místnosti, kterou jsem očekával, se přede mnou objevila světlá velká…šatna! Prostor asi osm krát pět metrů byl plný věšáků a na nich nejrůznějších šatů. Pohled mi padl na nezaměnitelnou Kraftovu vestu. Hned za ní byly bílé, naprosto nevkusné, květované šaty Růženy Kraftové. A za nimi další desítky kalhot, svetrů, šatů, kravat, košilí a blůz. Všechno v nejrůznějších velikostech. V rohu se válela velká kupa spodního prádla od trenek, přes slipy a podprsenky až po tanga. Pro boha, co má tohle znamenat?

„Teda, pane Klempera, vy jste mi dal“ ozvalo se za mými zády. Odskočil jsem od mříží. Přede mnou už nebylo zrcadlo, ale skutečný Julius Krafta. „Chlape, okamžitě mi vysvětlete, co to tady máte a berte v úvahu, že mluvíte s nadporučíkem Policie České republiky!“ přednesl jsem důraznou žádost. „Ale mile rád“ zasmál se Krafta. „Asi to teď vypadá, že jsem nějaký úchylák“ smál se dál Krafta. „Ovšem pravý důvod, proč mám plný sklep šatů, dokonce i dámských, je bohužel docela nudný, maximálně k pousmání. Můj pradědeček jezdil ještě za starého Rakouska po dědinách a hrál ještě s několika kamarády divadlo. No prostě to byl ochotník. Táta ale moc komediantských genů neměl a tak všechny kostýmy, které nám zůstaly po pradědečkovi, putovaly na půdu. Pak jsem ej oprášil až já, když jsem se za mlada rozhodl pokračovat v přerušené rodinné tradici. Ale jak léta přibývala, tak i když by srdce chtělo hrát dál, tělo už mluví jinou řečí“ přešel do nostalgického tónu starý Krafta. Skoro bych řekl, že se mu nepatrně zaleskly oči. „No a tak jsem musel umění pověsit na hřebík a kostýmy uložit do sklepa. Já bohužel děti nemám a tak nemohu doufat, že by po mně někdo v tomhle směru následoval. Možná to nakonec všechno prodám nějakému sběrateli a za ty peníze si ještě zajedeme s manželkou třeba k moři.“ V tu chvíli jsem si připadal jako idiot. Pro svoji bezmeznou ješitnost a falešnou hrdost jsem bezdůvodně obtěžoval starého pána. Jenom protže jsem při sledovačce usnul a pak jsem si nevšiml, že se mezitím vrátil zpátky.„No, když už jsme se tu takhle sešli, dáte si se mnou aspoň slivovičku? Mám pravou domácí“ spiklenecky se na mě pousmál. Takové pozvání jsem nemohl odmítnout. „Aspoň už nemusím otvírat dveře, když jste mi je takhle vyspravil“ řekl trochu uštěpačně Krafta. „Za to se vám moc omlouvám, ale byl jsem přesvědčený, ani už sám nevím proč, že tu pácháte nějakou trestnou činnost.“ „Já a trestnou činnost? Já jsem byl nejblíž trestnému činu, když jsem spolužákovi ukradl tužku.“ Oba jsme se tomu zasmáli a potom, co Krafta odemkl mříž, nám už nic nebránilo v koštu slivovice. Voněla skutečně pěkně, pravá domácí. A pan Krafta na mě nešetřil.

   Probudil jsem se s velkou bolestí hlavy. Viděl jsem dost rozmazaně a s orientací vůbec jsem na tom byl dost špatně. Když jsem se trochu vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem přivázaný k židli. Naproti, v druhém rohu místnosti, seděl Julius Krafta. „Co to má znamenat?“ zakřičel jsem na něj.

„No, co teď už vám to koneckonců můžu říct“ povzdechl si Krafta. „Jak to myslíte, že už mi to říct můžete?“ Ale Krafta už se držel svého scénáře. „Žil jsem si tady v tomhle domě v poklidu sám už, no už takových patnáct let. Až jste sem nastěhoval vy, policejní čmuchale! “ „Mírněte se, občane!“ „Už celých pět let jsem tady neměl dalšího spolubydlícího. Doufám, že jsem ze svého umění ještě nic nezapomněl.“ „Jaké umění? Koukám, že vám začíná pěkně hrabat, co, Krafta? Jestli to je sranda, tak teda dost blbá. Nevidíte sakra, že mám kocovinu? Laskavě nechte toho divadla, nezapomeňte, že herectví jste už nechal. A přece tady kromě mě a vás bydlí nejmíň dalších deset lidí! Tak jaké žil jsem si tu sám? Aspoň svoji rodinu byste si mohl pamatovat!“ Krafta se jedovatě zasmál. „Moji rodinu? Víte co, nepřerušujte mě, ať to máme oba za sebou co nejrychleji“ řekl Krafta. „Když jsem se sem přistěhoval, tak zde žilo jedenáct lidí. Mimo jiné i rodina Kraftových.

    To bylo asi tak před třiceti lety. Předtím jsem bydlel na jedné příjemně zastrčené samotě v severních Čechách. Bohužel se několik komunistických potentátů rozhodlo, že k budování socialismu je víc potřeba hnědé uhlí, než nějakou samotu. “ Chtěl jsem něco namítnout, ale Krafta pokračoval. „A právě tehdy jsem dostal dekret na byt v téhle králíkárně. Často jsem pak o tom přemýšlel a myslím si, že právě tehdy se ve mně nahromadil vztek, který vykrystalizoval v podobě mojí nové, řekněme, schopnosti.“ Zřejmě na něm zanechalo nesmazatelné stopy násilné přestěhování. Já to říkal vždycky, že sahat lidem na majetek je svinstvo, které se v konečném účtu stejně nevyplatí.

    Krafta pokračoval ve svém fantazírování dál. „Jako člověk zvyklý na prostor jsem se pochopitelně nemohl smířit s životem v takové kleci“ se znechuceným úšklebkem se rozhlédl kolem. „I když poprvé se mi to přihodilo vlastně tak trochu omylem. Nesnášel jsem to tady a rozhodně jsem se nehodlal handrkovat s babama na chodbě. Proto jsem opravdu nemohl za to, když mi Kraftová zase jednou vyčetla zablácené schody a já jsem to nevydržel. To, že skončila mrtvá pod schody, když jsem do ní ve slabé chvíli strčil, byl nevyhnutelný důsledek mého přestěhování do této klece. Sice jsem byt až tak špatně zařízený neměl, ale to víte, kanárkovi je taky jedno, jestli je v železné nebo zlaté kleci. Jako policistovi vám jistě nemusím vysvětlovat, že jsem se musel zbavit těla. Snad v záchvatu šílenství jsem si myslel, že když se zbavím i starého Krafty, tak se mi povede všechno utajit. Poté, co jsem si na starého Kraftu počíhal ve sklepě, kam chodil nasávat, aby na to jeho stará nepřišla, a uškrtil jsem ho. Těla jsem pak embéčkem odvezl za město a tam jsem je zakopal v lese.“

    „Chápete, že jste se mi tu právě přiznal k dvojnásobné vraždě, kterou jste si ovšem vymyslel? Vás i vaši paní vídávám denně. Jak jste asi tak mohl zabít sám sebe?“snažil jsem se ho přesvědčit o nesmyslnosti jeho výmyslů.  „Už jsem vás přece žádal, ať mě nevyrušujete. Tehdy se ještě v naší společné vlasti běžně praktikoval trest smrti a tak jsem byl prakticky smířen s provazem kolem krku. Dokonce jsem se chtěl jít sám udat. Paradoxní je, že spíše ze zvědavosti než z výčitků svědomí. Až jsem si toho jednou večer všiml. Prošel jsem kolem zrcadla v předsíni a uviděl jsem v něm starou Kraftovou! To víte, že se o mě pokoušel infarkt. Chytil jsem se za srdce a všiml jsem si, že mám prsa, která se rozhodně nedají označit za plochá. Kdybych byl kardiak, tak bych to asi nevydýchal“ upřímně se rozesmál. „Asi už jste pochopil pointu. Dokážu nabývat podoby, jakou si usmyslím. Jediná nevýhoda je, že dotyčného musím před tím zabít.“ Teda tomu už úplně ruplo v kouli, pomyslel jsem si.

   „Původně jsem na to přišel náhodou. Ale to víte, už kvůli utajení jsem musel začít využívat bytu Kraftových. A ten byl oproti mému jako hrad. Na lepší si člověk snadno zvykne. Jenže proč se spokojit se dvěma byty, když můžu mít celý dům? A tak jsem se postupně zbavil všech, kteří mi překáželi k tomu, abych byl zase jediným pánem v domě“ zakončil Krafta svoje vypravování. „A to mi chcete tvrdit, že se po všech těch lidech nikdo nesháněl? Že nepřijeli příbuzní na návštěvu? Možná byste mohl mít jejich podobu“ uznal jsem, abych v Kraftovi vzbudil trochu důvěry „ale už byste nevěděl nic o tom, jak žili a jak se chovali.“ „Pane Klempero,“ pousmál se „copak nevíte, že o staré lidi se dneska nikdo nezajímá? A to vesměs platilo už za komunistů. A Kraftovi, jako bezdětní důchodci, taky žádné příbuzné neměli. A vy jste starý mládenec, jak vím, takže mi taky žádné vážné potíže nezpůsobíte.“ Přestávalo se mi líbit, kam tahle konverzace směřuje. „A co peníze? Hmm? Jak jste přebíral důchody?“ zaútočil jsem svými, jak jsem si myslel, neprůstřelnými argumenty. „A na co myslíte, že tu mám to oblečení? Jednou za měsíc se prostě na dotyčného, případně dotyčnou, přeměním a vezmu si jeho šaty. A prohodit pár slov s pošťačkou, to dokáže každý.“

    Už jsem té komedie začínal mít dost. „Podívejte, vy teď půjdete se mnou nahoru, za vaší paní a my vám zavoláme pomoc, kterou, jak vidím, budete potřebovat.“ Krafta se zamračil. „Začínáte mě nudit, pane Klempero. Víte, původně jsem si myslel, že jako starý mládenec se budete starat o své věci a tudíž mi tu nebudete překážet. Proto jsem vám taky prodal ten byt.“ „Ten byt mi prodal pan Voráč.“ „No vždyť říkám, že já. Ale jak vidím, tak jsem se ve vás hluboce zmýlil.“ „Je mi líto, že jsem zklamal vaše očekávání, ale teď budete muset jít se mnou. Půjde to po dobrém nebo to bude muset být po zlém?“ rozhodl jsem se ukončit to divadélko. I když jsem pravda nebyl v pozici, kdy bych mohl rozkazovat, doufal jsem v působení své policejní autority. „Koukám, že vás asi jinak nepřesvědčím“ povzdechl si Krafta a pak se zhluboka nadechl. Vypadalo to, že zatnul všechny svaly v těle. Pak se ozvalo jaké si mlasknutí a pak…

   Snad během sekundy přede mnou místo Juliuse Krafty stála Růžena Kraftová. Ovšem ne v některých, ze svých nevkusných šatů, ale ve vestě a kalhotách Juliuse Krafty! „Tak, teď už snad věříte“ řekla Kraftová. „Ještě před tím, než vás budu muset zabít, se vám chci omluvit, za to jak jsem vás péroval. Ale kdybyste tu babu znal, tak byste pochopil, že opravdu tak protivná byla, takže mi to nedalo . „A jak mě asi chcete zabít? Chcete mě snad rozpárat nožem jako nějaký sadistický vrah?“ Krafta se rozzářil. „No vidíte, přece jen vám to docela pálí! Nebojte se, nedělám to poprvé“ usmál se na mě přátelsky. „ Jsem si také vědom, že jako nadporučík jistě dbáte na svoji pověst a já vám můžu slíbit, že vám ji nikterak nezkazím. Bohužel budu muset dát výpověď, protože policistou jsem nikdy nebyl a ani mě to neláká.“ Pak jsem už viděl jen blížícího se Kraftu, který v ruce pevně svíral nůž. Hlavou mi už jen stihla prolétnout myšlenka, že jsem měl radši přeci jen překonat zvědavost a naučit se žít s protivnou sousedkou a podivínským sousedem.

Sdílejte článek

Nový komentář