Začal školní rok a naše parta se málem kvůli odchodu na střední školy rozpadla. Ale i tuhle složitou zkoušku naše kamarádství překonalo. Skoro každý den jdeme já a můj nej kámoš ze školy k naší kámošce si sdělit jak nám zrovna ta naše škola ničí život a jiný různý „záležitosti“. Někdy se nás tam sejde i víc ale tento den jsme to byli jen my tři. Okolí tam jsme už měli prochozené a škola nám skončila ten den brzo, tak jsme měli hodně času.

Vydali jsme se tedy nedaleko na jeden kopec, nad naší bývalou školou a cestou probírali naše aktuální problémy. Ani jsem si neuvědomil, že už je léto dávno pryč, blíží se podzim a každým dnem se stmívá dříve. Slunce bylo skoro už za obzorem, když jsme došli na místo. Byli jsme před velkým srázem a měli nádherný rozhled na celé město. Stáli jsme tam a koukali na západ slunce nad městem, které bylo čím dál více plnější světel, a vzpomínali na chvíle na táboře a plánovali další naše akce, srazy a výlety. Čas ubíhal strašně rychle.

Byla už skoro tma a my museli zpátky. Marek zapnul světýlko na svém mobilu a vyšli jsme úzkou cestou nad strmým srázem. Bylo to docela nebezpečné, ale pořád jsme se smáli.
Už jsme byli skoro ven z lesa, Marek si dál svítil na cestu a ničeho si nevšímal. Denisa se zohnula, aby si zavázala tkaničku, která se jí právě rozvázala. Když se narovnala, zjistili jsme, že Marek před námi není.
Nevím, koho z nás to napadlo, ale šli jsme se mu schovat do lesa a mysleli jsme: „schválně kdy si všimne, že nejsme s ním“. Za chvíli se blížilo malé světýlko od místa, kde jsme Marka ztratili. Ta postava něco volala, ale nebylo ji rozumět. Domysleli jsme se, že je to Marek a byli jsme co nejtišeji a zadržovali smích. Světýlko zmizelo a my dál vyčkávali, co bude dál. Bylo naprosté ticho. Začalo mi ho být líto, ale chtěl jsem ještě chvíli počkat. Začala být zima a do ticha se začali ozývat kroky. První myšlenka, která mi proběhla hlavou, že je to určitě Marek, zmizela, když jsem uviděl k smrti vyděšený Denisin pohled někam do prázdna. Kroky se blížili a já věděl stoprocentně, že to není on. Ty zvuky se blížili, rozhlíželi jsme se, ale nikoho pořád neviděli. Najednou bylo ticho.

Mžoural jsem očima do naprosté tmy ozařované jen měsícem a slyšel jen náš vyděšený dech. Do hrobového klidu a se ozval výkřik a pak pád lidského těla. Viděl jsem, jak se sklátila k zemi a její zkrvavená tvář dopadla hned vedle mě. Otočil jsem se, před sebou jsem viděl temnou postavu s kamenem v ruce. Pocítil jsem nesnesitelnou bolest v hlavě a pak náhle nic. Padal jsem ze srázu a necítil žádnou bolest.
Zvedl jsem se, jakoby se mi nic nestalo. V panice jsem si všiml, že Denisa běží dolů a křičí. Ten člověk stál nahoře nad roklí a díval se upřeně na nějakou věc na zemi před sebou a nevšímal si, že jsme utíkali. Běželi jsme, co nejrychleji to šlo. Už jsme byli skoro u silnice, kde byly okolo domy a kde už jsme se tolik nebáli. Trochu jsme zpomalili. Sáhl jsem si na tvář, kde mě ta osoba praštila kamenem, ale krev mi netekla, i když jsem se podíval na Denisu tak jí nic nebylo. V září nočního osvětlení jsme zjistili, že se nám vlastně nic nestalo, začali jsme pochybovat o tom, co se stalo a vysvětlovali to halucinacemi. Sami jsme to nedokázali pochopit…vypadalo to přece tak skutečně. Šli jsme dál ulicí a viděli na konci nějakého člověka a poznali, že je to Marek a utíkali mu říct, co jsme viděli. Cestou domů jsme mu vše řekli, ale on nám nevěřil. Zastavili jsme se v půli cesty a strašně nás štvalo, že nám nevěří. Po dlouhém přemlouvání se tam sám vydal. Ani jeden z nás už tam podruhé jít nechtěl tak jsme mu slíbili, že na něj tady počkáme.

Blížil se k lesu, svítil si mobilem a přesvědčen o své pravdě přišel k okraji lesa. Nic neviděl…šel dál a rozhlížel se na všechny strany. Procházel lesem, až zakopl o něco, co ho vyděsilo k smrti. Na zemi ležel Ondra. Pohlédl mu do tváře, kterou měl rozbitou a zkrvavenou. Nevěřil vlastním očím, nevěděl, co má dělat, svítil dál do tmavého lesa. Tušil, že ještě něco najde, i když by to nebylo možné. Bylo tam naprosté ticho. Zahlédl nějaké oblečení. Šel na to místo a uviděl mrtvé tělo Denisy. Krev jí stékala po mikině a nejevila známky života. Začal hystericky řvát, až mu z očí tekly slzy. Běžel pryč z lesa. Popadal dech. Nevěřil tomu, co viděl…doufal, že je to jen sen a zoufale se chtěl probudit.