Sedím u stolu a píšu dopis, já nevím, proč to dělám, vím jen… Chci umřít… Proč? Nemám pro co žít, nemám rodinu, nemám nikoho, nemám nic. Dopis už jsem dopsala, vysvětlila jsem, proč to chci udělat a omluvila jsem se za to.

Jsem v koupelně a napouštím si vanu plnou teplé vody, hledám nějakou žiletku a… tady je! Lehám si v oblečení do vany a řežu se do zápěstí, ruka se mi rychle obarvuje krví a žiletka kluže a padá do vany, tak teď umřu… Půjdu do nebe? A co když nebe není? Co když je jen peklo? Co když není nic? Co když…? Ne, já nechci umřít! Pozdě, voda se barví krví a ze mě vyprchává život. Necítím bolest, smutek, beznaděj… Já… jsem mrtvá. Cítím jen teplo, cítím se lehká a svobodná, cítím se skvěle, vidím své tělo ve vaně, vidím svou matku, jak čte dopis, jak chce, abych žila. A cítím obrovský smutek, nechci být mrtvá, já se chci vrátit! Nemůžu. Přichází ke mně postava ze světla a někam mě bere, ale já nechci pryč, já chci zůstat! Ne!

Nechci jít, ale ta postava mě pouští až u velké ohnivé brány. Proč?! Ptám se.

Protože jsi mrtvá. Odpovídá postava naprosto klidně.

A to je peklo? Ale kde je nebe? Kdo bude soudit můj život?!

Žádné nebe, žádný soud a žádné peklo, tohle je Posmrtný život.

A andělé, já jsem myslela, že se andělé stávají z lidí.

Jen někdy. Odpovídá postava a já musím do toho pekla. Kolem mě jsou jen duchové, jen mrtvé duše, bílé a přicházejí další, hned zbělají, když vstoupí a všichni se ke mně snaží dostat blíž. Já nevím proč, vím jen, že já nejsem bílá. Půjdu na druhou stranu. Procházím po kamenné cestě v oranžovočervené jeskyni. Ty duše… pořád se ke mně chtějí dostat, ale proč? Cítím tady jen strach, smutek a beznaděj, jen bahno.

Jdu už hrozně dlouho, kdybych žila, byla bych unavená, ale cítím pouze vyčerpání, už musím jít aspoň dva dny. Vidím postavu, která je jiná než ostatní, bílá, ale je jiná, cítím to, ona se ke mně nechce dostat. Přicházím k ní a dávám se s ní do řeči. Co tohle všechno znamená?

Jsem po smrti. Zní odpověď.

Jsem snad něčím zvláštní? Proč se ke mně tak snaží dostat?

Máš naději?

Cože?

Ty jsi ještě neztratila naději, oni hned když přišli.

Chápu, jsou to jen nemyslící, tápající bytosti.

Ano. Ale proč nejsi jako oni? Proč pořád ještě doufáš?

Protože jsem to já. Odpovídám a vidím, že už mi moc neřekne, tak jdu dál.

Po další ještě delší cestě, která byla dlouhá snad věčnost, se dostávám k další bráně, tísní se u ní mnoho duší, ale jen málo se jich odváží do brány, kolem které září bílé světlo, vkročit. Vždycky se rozsypou v prach a myslím, že po tom už není skutečně vůbec nic. Chci to zkusit, mířím k bráně a všichni mi ustupují, procházím. Napůl doufám a napůl čekám, strašlivou bolest a konec. Prošla jsem, otáčím se a vidím duše, jako přes stěnu z kouře. Nevím, co s nimi bude, ale vím, že se nesmím vrátit a musím jít dál, tou temnotou, co před sebou vidím.

Jdu strašně dlouho a nic nevidím, je tady úplná tma a najednou vidím světlo, k němu běžím a je to sloup světla, není tady žádná cesta a tak vstupuju do světla. Letím v něm, cítím, že se měním, rostou mi křídla, dostávám šanci všechno napravit a vím, že teď poletím domů, za mámou.

Píšu tužkou vzkaz. Omlouvám se, jsem tady, jsem anděl, promiň, mami. Za chvíli se moje máma vrací, brečí a křičí na sestru, co je to za pitomé vtipy, ta ale o ničem neví. Tohle je jen den po mé smrti, myslela jsem, že víc. Zvedám tužku do vzduchu a obě uvěřily, zůstanu, tady budu pomáhat lidem a „žít“ jako anděl.