Babička María zemřela, když ji předchozí den Melanie navštívila a obrala ji o všechny peníze, které si třicet let šetřila na pohřeb.. ona, protože měla Melanie hrozně ráda a chtěla jí vyhovět, jí ty peníze s radostí dala, tedy, nedala jí je všechny. Zbytek si uschovala do skříně a Mel, jakmile začalo působit nasládlé projímadlo a babička šla na záchod, otevřela skříň a ze zuřivosti, že jí babka nedala víc peněz, ji okradla. Maríu, jak to zjistila, trefila mrtvice a následující den ráno ji našla sousedka ležící na posteli, ještě nepřevlečenou do noční košile, jak nejde probudit. Melanie to samozřejmě mrzelo, ale nemohla nic dělat, protože peníze utratila za jeden večer v automatech. Babičce museli pohřeb zaplatit její rodiče a ještě to ani nedoplatili. Melanie se začala na přání svých blízkých léčit na psychiatrické klinice odkud po půl roce utekla do poděděného domku, ještě nedoléčená. Samozřejmě se jí všichni báli, že jim něco v zoufalství provede, ale všichni s ní a s babičkou soucítili a zanedlouho si ji oblíbili. Věřili, že je nezklame.

XXX

Mel sice měla pořád výčitky z toho co se její babičce stalo a zcela oprávněné, ale i tak si do jejího, tedy bývalého, domu troufla přijít a kupodivu se vůbec nebála, že ji bude strašit. Jediné z čeho měla strach byly automaty. Proto se vyhýbala každé hospodě, byť jen restauraci.

Jednoho dne ji znenadále navštívili milovaní rodiče, které pokaždé respektovala, ale otce moc nemusela… Byli to postarší lidé, někdo by je tipoval na šedesátníky, ale měli sedmdesát, plus mínus. Měla je strašně ráda a mrzelo ji, co způsobila mamince, když její vinou babička zemřela a ona se neměla komu vyplakat na rameni když jí bylo nejhůře. Babi vždycky její mamku tak nějak podržela a Melanie nikdy nechápala jak to dělá.

XXX

„Mel!“ Zavolala matka jak s otcem přijela a otevřela si branku na zahradu. Nikdo ale neodpovídal „Nevíš kde by mohla být?“

„Asi zase někde shání peníze do automatu,“ Odfrkl Melaninin otec jako by ho nezajímal osud jejich dcery „Byli jsme tu, nepůjdeme už domů?“ Zeptá se nedočkavě. Oldřich Gjutenson neměl u dcery příliš dobrou pověst. Oni se navzájem neměli rádi. Když bylo Mel patnáct, tak si její otec přivedl na oslavu milenku ke které se choval jako ke spolupracovnici a taky jí i byla, takže matka nic nezjistila, ale Melanie šla na záchod před přípitkem a on se tam s ní válel v posteli. Od té doby spolu nepromluvili ani jedno jediné slovíčko. Nikdy mu neřekla, že to ví a ani nehodlala. Neposlouchala jeho nařízení, protože byla naštvaná a ani teď ji nijak nezastraší jeho výhružkami, že jestli neřekne co jí udělal, tak ji zmlátí. Jednou už ji taktak zbil, ale naštěstí před ním utekla pryč do lesa, kde zůstala dva měsíce a vždycky když otec odešel, matka jí na stůl na zahradě nachystala jídlo a pití, aby neumřela hlady. Byla jí za to moc vděčná a o to víc jí nechtěla říct o nevěře jejího otce, i když věděla, že by to tak bylo lepší, ale taky věděla, že je mamka nemocná se srdcem takže kdyby se jí přitížilo, nikdy by si to neodpustila a to hlavně kvůli tomu, že by zůstala s nesnesitelným otcem. Raději by šla do děcáku než aby s ním zůstala.

„Ne, nepůjdeme domů,“ Odsekla Cecília „Chci vidět svoji dceru, chci vidět jak se jí daří žít na Slovensku když neumí slovensky složit ani jednu větu.“

„Jinými slovy ji chceš vidět jak spadne na nos.“ Pokusí se přeložit si větu do svého slangu.

„Něco takového,“ Zamumlala „Kde sakra je?!“ Zabuší na dřevěné dveře, které její otec vyřezával a ona mu pomáhala. Byla na svého otce nesmírně pyšná a vždycky si přála, aby i Mel byla stejně pyšná na Oldřicha. Bohužel věděla, že se jí to nikdy nesplní…

„Zajdeme do hospody,“ Navrhne Olda, když je Cecília pomalu bezradná „Já si dám pivo a ty si pokecáš s Mel u automatu.“ Ušklíbne se zákeřně.

„Kdyby si ji pořád neshazoval, tak by nebyla závislá na automatech a měla by tě ráda!“ Vyjekne najednou v návalu zlosti a vzteku, které v sobě dlouhé léta držela.

„Ale to není kvůli mě,“ Mávne rukou.

„Chceš říct, že je to kvůli mě?!“ Vykřikne dvojnásobně nahlas.

„Ne,“ Uklidní ji „Může za to moje milenka.“ Řekne naprosto klidně jako by se nic nestalo a jako by byl nevěrný každý druhý. To Cecílii naštve.

„Milenka?“ Dělá jakože neslyší „Slyšela jsme dobře, že si mi byl nevěrný!?“ Zakřičí a vlepí mu pohlavek, aby se vzpamatoval „Jak to Mel věděla?“

„Když jí bylo patnáct, našla nás spolu v posteli,“ Přizná a z jeho hlasu je poznat lítost „Byl to jenom takový úlet, už je po všem.“ Pokusí se ji uklidnit.

„To bych prosila. Kdybys to s ní ještě táhl, tak mi věř, že už bydlíš na ulici nahatý.“ Oldřich se vyděsí. Nikdy svoji ženu takhle rozzuřenou neviděl a je rád, že jí neřekl, že jejich románek ještě pokračuje. Jenom už se nescházejí tak často jako kdysi. Někdy se potkají v čekárně u lékařky pro diabetika a jen tak si spolu povídají a vzpomínají na staré dobré časy kdy spolu byli pořád a ne jen v čekárně. Občas se setkají i mimo ni, ale mají méně a méně času. S přibývajícím stářím chtějí zvládnout hodně věcí a proto na sebe nemají mnoho času.

XXX

„Nebušil někdo?“ Zeptá se Melanie ve sklepě svého milované vlčáka, který, vzhledem k tomu, že ji stejně neposlouchá, nedostal nikdy ani jméno „Myslela jsem si to.“ Usměje se a podrbe ho za ušima, ale ten se ošije a div ji nehryzne do ruky. Naštěstí brzo ucukne a plácne ho po hlavě, aby si konečně pamatoval, že se nemá bránit když ho někdo hladí.

Co s tím psem je? Pomyslí si Poslední dobou je nějaký divný. Aby mi nic neudělal. Začne se bát, ale pak zlé myšlenky odežene a běží nahoru ke dveřím, aby se ujistila, že za dveřmi skutečně nikdo není.

XXX

Melanie rychle vyšlapala po schodech a po krátkém počítání, které ji vždy zbavilo stresu na hodně dlouhou dobu, otevřela dveře a na rozlehlý babiččin dvorek zírala s otevřenou pusou. Z oka jí pomalu začali tryskat miliony slz a ona nevěděla jak je zastavit. Netušila co má dělat a ani co se to tu dělo. Pouze viděla jak její matka leží na oschnuté trávě s nožem zapíchnutým v hrdle a její krev stříkala všude možně a celý dům ze směru odkud vyšla, byl zbarvený odstínem rudé. Krve.

 Rozhlédla se po okolí, ale nikde nic. Myslela, že to byl její otec, protože má skvělý motiv, ale nikde ho neviděla. Jako by se do země propadl, Pomyslela si a opatrně šla do kuchyně k telefonu. Pak si přečetla čísla tísňových linek na Slovensku, protože si nemohla za boha vzpomenout kam volat. Na to, že jsem tady pomalu dvacet let, tak toho moc nevím. Říkávala si často když potřebovala něco čistě slovenského.

„Dobrý den,“ Pozdravila a hledala způsob jak začít, ale než se zmohla na slovo, tak ji operátorka předběhla.

„Dobrý den,“ Začala operátorka slovensky a Melanie měla pocit, že mluví s robotem i když by to klidně bylo možné „Měla by jste zájem o podrobnější informace o policejních úkolech?“ Dokončila svůj proslov otázkou.

„Ne!“ Vyjekla a neuvědomila si, že to bylo až moc drzé „Na to nemám čas!“

„Dobře,“ Urovnala si to v hlavě „Budete si teda přát?“ Zeptala se jako servírka v restauraci, kde chodila Mel až moc často, a Melanie si nemohla odpustit malý úsměv.

„Jak začít,“ Přemýšlela Mel „Dnes se ke mně zastavila moje matka, předpokládám, že i s otcem a když jsem jim otevřela, našla jsem mamku na zemi surově probodnutou ostrým nožem. Myslím si, že ji zabil můj otec, ale jistá si nejsem.“

„Jistě,“ Řekne na náznak souhlasu dost pohrdavým tónem a Melanii dojde, že má něco proti češtině „Samozřejmě k Vám ihned pošlem hlídku.“ Řekne a zavěsí. Ani se nerozloučila. Pomyslí si Melanie, ale pak to hodí za hlavu.

XXX

Oldřich Gjutenson běží jako závod, aby utekl podivnému stínu, který před pár minutami zabil  násilnou smrtí jeho ženu. Nikdy si ani nepomyslel, že by zemřel druhý. Nechtěl vidět svoji ženu umírat, ale nikdo si okamžik smrti vybrat nemůže. Stín ho stále doháněl a byl mu stále blíž. On se snažil uprchnout a nevracet se k domu jeho dceři. Tuší, že to na něj a na Cecílii nastražila ona, kvůli stresu, že nemůže hrát  na automatech. Dobře zná, když má člověk absťák, už to několikrát za život poznal. Poprvé když musel vydržet tři hodiny bez svojí milenky na které byl prakticky závislý a nepomohla ani láskyplná péče Cecílie, která nechápala manželův stav a ani co se mu stalo.

„Oldo..“ Ozvalo se tupým hlasem ze tmy „Oldo, pojď blíž…“ Oldřich neposlouchal a nesnesitelně se bál. Ani jednou ve svém dlouhém životě necítil takový strach jako teď. Ani když šel poprvé do nové práce, ani když před manželkou schovával milenku ve skříni a dokonce ani když ji přivedl dceři na narozeniny. Ani jednou v těch nejhorších situací ve kterých se kdy naskytl necítil takový strach jako právě teď. 

Oldřich stále utíkal. Stále rychleji ho stín pohlcoval.

Jeho plíce, dlouho znetvořené kouřením, už nemohli polykat kyslík a tak se Oldřich v jednu chvíli zastavil, klekl na kolena a každému kolemjdoucímu by se mohlo zdát, že prosí o odpuštění, ale nebylo tomu tak. Neprosil nikoho, jen ten podivný stín, který tak nenáviděl a chtěl se mu pomstít. Bohužel se mu to nemohlo podařit.

Když mu bylo šedesát, začal zuřivě chraplat a Cecília, jelikož o něj měla strach, mu řekla, ať si zajde k lékaři. Udělal tak. Navštívil ho a ten mu řekl, že má rakovinu plic a že má úplně znetvořené plíce z kouření. Kouřit přestal v padesáti kdy jeho práce už nebyla tak náročná. Doktor mu řekl, že bude mít štěstí pokud vydrží ještě tři roky, tak ať si všechno vyřídí. Udělal tak, ale po třech letech přišel k lékaři jak to, že ještě žije. Samozřejmě, že byl rád, ale zaráželo ho to.

„Zřejmě máte hodně odolné plíce,“ Řekl mu tenkrát doktor „Už jsem měl takové pacienty co Vy, ale nikdy se ještě nestalo nic takového.Všichni zemřeli do roka.“ Oldřich tenkrát nevěřil svým uším a připadalo mu to jako sen a tak toho hodlal využít. Zavolal tehdy do televize, napsal do novin… Udělal hodně věcí, aby se o něm mluvilo jako o zázraku, ale nestalo se tak.V televizi ho uvedli jako šťastného kuřáka co celý život kouřil a je mu šedesát. Všichni kolem si říkali co je na něm tak zajímavého. Oldřich dokonce znal několik takových lidí, kteří se dožili stejného věku a byli také kuřáci. Svou milenku, například.

Když nebyl označen za zázrak, tak se naštval a vyhodil televizi z okna. Zakázal také ženě kupovat noviny. Rozzuřilo ho to natolik, že kamkoliv přišel a měli tam puštěný kanál do kterého reportáž posílal, že ji všem okolo pomluvil a s televizí udělal to samé co doma. Poté co musel televizi několikrát platit, přestal chodit mezi lidi a zabarikádoval se spolu se ženou doma.

A teď měl zemřít. Nechtělo se mu umírat když se dožil tak vysokého věku a nechtěl zemřít zrovna na Slovensku.

XXX

„Dobrý den,“ Pozdravil jeden mladý policista, typickým slovenským dialektem,  Melanii jakmile spolu se svoji jednotkou přijel na místo „Co se tu stalo?“

„Už jsem to vysvětlovala jak jsem volala… někdo zabil moji matku.“ Pokyne rukou ke špinavé zakrvácené osobě na trávníku.

„Jste si jistá, že ji zabili?“ Zeptá se hloupě a je vidět, že se na její mamku ani nepodíval.

„Jasně, že jsem si jistá!“ Vyjekne „Copak si myslíte, že má sebevražedné sklony?“

„Ne, to rozhodně ne.“ Ujistí ji, ale moc přesvědčivý není „Máte nějaké podezřelé?“

„Ne… vlastně ano,“ Uvědomí si a vzpomene si na otce „Můj otec má motiv k vraždě, byl jí nevěrný, možná se jí chtěl zbavit, aby mohl být s tou jeho milenkou nebo mu dělala ze života peklo kvůli tomu, jak často říkal, jeho úletu, který se prý už neopakoval.“

„Jste si jistá?“

„Úplně ne, ale něco na tom je, nemyslíte?“ Zahloubá hluboko v mysli.

„Ano, něco podezřelé na tom bude.“ Přizná „Nevíte kde by mohl být?“

„Patrně utekl,“ Napadne Melanii „To by mu bylo podobné.“ Odfrkne.

Policista se k ní pak otočí zády a začne se domlouvat s kolegy. Melanie si domyslí, že asi proto, aby chytli jejího otce a zatkli ho. Jen aby se mu něco nestalo, Pomyslí si Ne, že by mi na něm nějak záleželo.

„Vašeho otca jsem dal příkaz najít,“ Trochu ji uklidní „Když ho najdou, dají mi vědět.“ Řekne jí „Vy to budete vědět první.“

„Děkuji,“ Poděkuje mu a lehce se usměje „Mnohokrát děkuji.“

XXX

„… chrr… sš..“ Zaskřípe ve vysílačce a policista ji malinko doladí.

„Našli jsme ho.. je mrtvý… někdo ho zabil.“ Ozve se jasná a zdá se, že bezchybná zpráva.

Melanie ztěžka polkne a začne pomalu couvat. Ví co bude následovat pokud ji chytí.. zavřou ji do vězení za něco, co neudělala. Policista ji začne pomalu sledovat a netuší co dělá. On ji přece nepodezírá! Pomyslí si a malinko se soucitně usměje „Našli Vašeho otce, je mrtvý.“ Ze slovenského hlasu je cítit obrovská lítost a zároveň jistota, že jí nechce zavřít.

„Chci ho vidět.“ Řekne rozhodně Melanie.

„Jste si jistá?“ Zeptá se jako by o ni měl strach „Prý to není hezký pohled.“

„Neřekla jsem to dost jasně? Chci ho vidět!“ Zakřičí až se policista lekne.

„Dobrá, pojďte za mnou.“ Pokyne rukou a předá ji do rukou jednoho kolegy a sám spolu s jiným se ujme ohledávání místa činu.

XXX

Melanie prochází jehličnatým lesem, kde jsou stromy pěkně u sebe. Jak mohl utíkat tak rychle? Diví se v duchu Mel zatímco se prodírá kolem stromů. Je hodně háklivá na jakýkoliv škrábanec, takže chodí pomalu, aby se neškrábla a pak nevyšilovala.

„Chvilku vydržte, pak se bude chodit daleko lépe.“ Usměje se na ni mladší policista.

Zaostřila na vizitku „John Bone?“

„Ano, jsem z Ameriky. Pak jsem dostal práci v České republice a tak jsem se naučil česky. Přesunuli mě na Slovensko, protože tu potřebovali někoho pořádného, ale česky jsem mluvit nepřestal.“ Představí se česky s menším americkým přízvukem a usměje se „Je to složité.“ Mávne rukou, ať to zapomene.

„Co vy dvě hrdličky?“ Zasměje se jiný policista před nimi.

„Sklapni Versone!“ Zakřičí na něj se smějícím se tónem „Omlouvám se.. co jste říkala?“

„Ehm..“ Mel netuší co říct „Co jsem měla říkat?“

Najednou mezi nimi propukne trapné ticho.

„Nebudeme si tykat?“ Navrhne Melanie.

„To by šlo.. jsem John.“ Podá si s ní ruku.

„Melanie.“ Stiskne pevně ruku.

„Už jste dovrkali?“ Ušklíbne se opět ten samý kolega „Jsme tu.“ Ukáže prstem na ležícího muže.

Kdo mu to proboha udělal? Ptá se sama sebe když otce uvidí.

„Překvapená?“ Drkne do ní John když je hluboce zamyšlená.

„Samozřejmě… Jak mu to někdo mohl udělat?“ Podiví se.

„Tak uříznout nohu si mohl i sám..“ Pokrčí John sklesle rameny.

„Myslíte?“ Zeptá se a v jejím hlase je cítit troška ironie „A co ty vyškubané vlasy do krve?“

„To už je na jinou debatu, ale vypadá to nechutně. Nemyslíte?“

„Děláte si srandu?!“ Vykřikne „Vždyť je to můj otec a i když jsme se neměli moc v lásce, jsme příbuzní, ať chceme nebo ne. Měla jsem ho i přes tu nevěru ráda.“ Přizná konečně.

„Nevěru?“ Podiví se John „On byl tvojí matce nevěrný?“

„Ano, ale ona to nikdy nevěděla… Když jsem měla patnáct let, dovedl si tu svoji milenku dokonce na moji oslavu, kde s ní ještě před přípitkem vlezl do postele a víte co..“ Mávne rukou „Nerada o tom mluvím.“ Vysvětlí.

„Chápu Vás,“ Zajíkne „Omlouvám se.. chápu tě.“ Usměje se.

Stejně je to hnusné, Pomyslela si Melanie aniž by ho poslouchala Poznamenalo mě to na celý život. Uvědomí si  Musím odsud pryč Rozhodne a začne se pomalu vytrácet.

„Kam jdeš?“ Zeptá se zvědavě John.

„Dneska mám domluvené plavání,“ Zalže „A taky.. potřebuji si všechno projít hlavou. Máte přístup ke všem mým věcem.“ Oznámí a ani neví proč.

„Rozumím, ale buď opatrná. Když někdo dokázal zabít tvé rodiče, může to samé udělat i tobě.“ Upozorní ji „Doprovodím tě k domu.“ Nabídne mile a ona přijme, protože má doopravdy obrovský strach.

XXX