Slyším


Slyším je. Teď už si tím jsem jistý. Za těch pár měsíců se je člověk naučí rozeznávat. Přesně dokáži určit ty jejich kradmé trhavé pohyby, které občas slyším mezi nevinným šustěním stromů ve větru. To zvláštní tiché šveholení, které je snad jejich řečí…

Posledních pět měsíců nespím. Jen občas přinutím svou mysl, aby na chvíli ustoupila spánku. Ale dávám si dobrý pozor, abych se probral dávno předtím, než zapadne slunce. Nejsem přece sebevrah. Ne, že by mě to už nenapadlo. Konec konců, bylo by to nejjednodušší a nejrychlejší řešení a nebýt toho, že se tak nerad vzdávám, nejspíš bych byl už mrtvý. Ale zatím se stále ještě jakž takž držím, i když nervy rozhodně nemám tak pevné jako kdysi. Jako tehdy, kdy jsem mohl ještě bez problémů spát v noci.

Pamatuji si tu dobu, ale postupem času se mi stále víc a víc zdá, jakoby nikdy neexistovala. Snad jsem si ji i vysnil. To už se asi nikdy nedozvím. Jediné, co si pamatuji přesně, je to, jak přišli. Pamatuji si tu hrůzu, kterou ve mně vzbudili.

Ležel jsem ve své posteli a nemohl usnout. Často si vyčítám, že kdybych snad tenkrát spal, tak se tohle vůbec nedělo. Napadlo vás někdy, proč lidé vlastně spí v noci? Ne? To mě ano. Za dlouhých nocí, když sedím v pohodlném křesle co nejdál od okna, mám hodně času na přemýšlení. Přišel jsem na jediný důvod, proč to tak je. Lidé se bojí. Ano, bojí se, co by mohlo z té tmy povstat. Bojí se a tak to raději zaspí. Problém je v tom, že já už vím, co se v noci děje na mé zahradě a na mém dvorku. A jak už jednou něco víte, těžko se toho zbavíte.

Začalo to jakoby nic. Nejdříve jsem zaslechl ty jejich tiché krůčky a tichoulinké škrábání na zdi. Chtěl jsem to ignorovat a nevšímat si toho, ale bohužel to nešlo. Vytáhlo mě to z postele a donutilo jít se kouknout z okna. A tam, na samém okraji zorného pole jsem je zahlédl. Ne moc jasně, to ne. Vypadalo to spíš, jako by se snažili schovat, ale zároveň jako by moc stáli o to, abych je viděl. Prostě aby to vypadalo jako náhoda, ale já si jsem jistý, že to tak chtěli.

Myslím, že věděli, že jakmile je uvidím, tak už se nikdy nebudu moci vrátit k normálnímu životu. A nevěřte tomu, že jsou rádi sami. Kdepak. Chybí jim společnost a oni jsou nadšeni, když se najde někdo, kdo s nimi bude trávit celé noci. A to jsem byl teď já.

Připadá mi, že jsou čím dále drzejší. V noci se vyhýbám pohledu z okna, ale občas mi tam oči přece jen sklouznou. A nedávno jsem zahlédl na skle otisk jejich ruky. Byl dokonale přesný a já jsem prudce zaječel. Útroby se mi kroutily při pomyšlení, že ještě před chvíli tu jeden z nich tiskl svůj obličej na sklo a pozoroval mě. Ještě horší však byla představa, že stačilo, abych se otočil snad jen o zlomek vteřiny dříve a podíval se mu do obličeje.

S jistou morbidní pasivitou jsem si pomyslel, jestli by to tak nebylo jednodušší. Jediný pohled a bylo by po všem. Tím jediným jsem si jistý. Jediný pohled a člověk zešílí. Zešílí nebo umře. Anebo obojí. Každopádně se pak přidá k nim.

A tak celé ty dlouhé noci sedím ve svém pohodlném křesle, které stojí v nejzastrčenějším koutě místnosti. Potichu a potmě přemýšlím a občas, v těch hodinách nikoho, kdy už není noc, ale ještě nezačal úsvit, propadám hysterickým záchvatům. Chvíli se modlím a chvíli zase Boha proklínám. Někdy pláču a někdy zase dostávám nesmyslné nekontrolovatelné záchvaty smíchu. Poslouchám jak obchází můj dům a občas zaslechnu tiché zaskřípání kliky, jakoby se někdo snažil otevřít dveře a jít se se mnou blíže seznámit.

Ale žiji a dávám si dobrý pozor, abych po západu slunce nezamhouřil oka, abych se nedíval z okna a abych nikdy nezapomněl zamknout vchodové dveře. Jen mě občas mrzí, že jsem se kdysi neobrátil na druhý bok a znovu neusnul.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Kristin 30 prosince 2008 v 21:48

    Ouuu, opravdu skvěle napsané … Dokonce i uvnitř domova jsem cítila lehké mrazení 😀 Čtenáře asi nejvíc zaujme právě ten fakt, že ” to ” něco není popsané. Začátek mi přišel jako obsah jednoho filmu, který jsem viděla ( na jméno si nevzpomenu ), ale četla jsem dál a rozhodně nelituju. Moc hezky napsané ..

  2. hellequine 8 června 2008 v 16:50

    Děkuji moc..  No, inspirace vznikla strašně jednoduše.. Bydlím v domku s rodiči a matka má na dvorku kytky. Ráno byla jedna kytka shozená z okna a matka řekla- “Někdo tu byl..” No a pak dodala, že asi nějaký kocour(protože my máme kočku).. Ale moje mírně vyšinutá fantazie už z toho stačila udělat tohle.. A pořád jsem na to nemohla zapomenout..

  3. ondrej 7 června 2008 v 22:36

    Krátký, jednoduchý a přesto strašidelný příběh. Hlavní postava výtečně, barvitě vypráví o tom, co prožívá a její hrůzu doslova při čtení cítíme. Nepopsání obličejů těch tvorů je též chytré… fantazie čtenářů z toho vytvoří tu nejodpornější obludu, stačí, když se zmíníme, že při pohledu na ní, můžeme zešílet, nebo i zemřít. Povídka to je opravdu bravurdní (tuším že zde tvá třetí) a chytrá. Jen by mě zajímalo, co ti poskytlo nápad na její napsání. Film? Kniha? Příhoda? 

    Je to další nádherný kus od někoho, kdo umí poutavě a hezky psát. Fantazie zde funguje na 100% (ne-li víc) a já můžu akorát konstatovat… Piš, piš dál… těším se na něco dalšího. U mě jsi se zařadila mezi top zdejší horror pisatele (možná i spisovatele ). 

Nový komentář