Sladké sny


Z jedné nejmenované školy, v jednom nejmenovaném městě se právě ozývá zvonění, ohlašující konec učení.Je pochmurný deštivý den, typický listopad.Ale i přesto se ze školy hrnou rozesmátí caparti, co na tom, že nízká mračna předznamenávají liják, snad dokonce i bouřku.Dítka běží domů na oběd a pak hurá ven, vždyť je pátek.

Ale jedno děvče pomalu schází ze schodů šouravým krokem.Černé vlasy ji padají do obličeje, v pravé ruce, na jejímž předloktí má nějaký cetkovitý náramek, vleče za ucho školní brašnu.Když už je na posledním schodě, nějaký malý ničema do ní žduchne a běží dál se zákeřným smíchem na rtech.Naše podivínka se pomalu sbírá ze země, kolena ušmudlaná od hlíny.Jde přes hřiště, některé děti se zastavují a dívají se na ni.Ona si toho nevšímá, ví že je pro ostatní tak trochu exot, tak ať se pokochají.

Hned naproti škole je cukrárna, což je od jejího provozovatele celkem chytré, nejednoho obézního žáčka odtud odvezla sanitka, neboť dostal diabetický záchvat.I tak se cukrárna těší dobré pověsti a vydatně prosperuje.Má zde namířeno i to děvče, mimochodem jmenuje se Mary, ať ji dále již mohu nazývat jménem.Tak tedy Mary vejde dovnitř a prohlíží si cukrátka.Chce si jít jako každý den sednout do parku, špehovat holuby a aby nezahládla, tak si pokaždé koupí něco na zub.Za chvíli vyjde na ulici s pytlíkem odporně hnusných přeslazených bonbonů, což samozřejmě netuší.

Bez obav z ničeho nic začne přecházet silnici, aniž by si stihla uvědomit, že v tomto století už máme auta.Ze snění ji vytrhne skřípění brzd. „Co děláš náno blbá?Chceš abych tě sejmul?“ řve na ni nějaký rozčilený řidič a klepe si přitom na čelo.Pak šlápne na plyn a rozhodně ne padesátkou jede pryč.Mary pokrčí rameny a šine se dál.Když už vidí za vysokými lípami začátek parku, projde kolem ní stará žena, belhá se o holi, v druhé ruce smičí tašky napěchované slevami, mírně ji to převažuje.Smutný to pohled.

„Počkejte babičko, pomohu vám.“ Mary přidá do kroku a položí bábince ruku na rameno.Ta se otočí a Mary sebou málem sekne.Žádná bábinka, spíš ježibaba.Na nose má bradavici, pod ježatým spojeným obočím se koulí jedno černé oko jak špendlík, to druhé je o něco větší a ani se nehne, zřejmě skleněné.Když otevře pusu, line se z ní odporný puch „Ale to si hodná holčičko, tu máš, popadni ty tašky a jdeme, za chvíli jsme tam, bydlím kousek odtud.“šišlá babice přes kredenčáky.Mary hořce zalituje že nedržela pusu. „No tak pohyb!“ zasměje se bába skřehotavým smíchem a pleskne holčinu berlí přes zadek.

Mary si povzdechne, smířená s krutostí osudu a vykročí. „Za dobrotu na žebrotu“ zabrblá si. „Co to tam meleš, to víš že nezůstaneš bez odměny.“ zasměje se znovu její nová společnice . „Určitě ti dám něco lepšího než jsou ty jedy co máš v sáčku.Jooo můj první manžel měl taky rád sladké co jsem mu každý den kupovala a jak dopad.Jednoho dne jsem přišla z práce s bonboniérou v podpaží a on ležel na pohovce úplně tuhej.Ucpaly se mu cévy a zastavilo se mu srdce.Konečně jsem měla ovladač pro sebe…Ale s tím druhým manželem to bylo horší.Sportoval totiž, blázen jeden.Ale měla jsem štěstí, často zvedal činku a mě stačilo jen odšroubovat nějaký ten šroubeček a už měl můj Rudolf zlomenej vaz .Jeho bratr mi přišel vyjádřit svou soustrast..Tvářil se tak smutně, prý že je mu to líto a co bez něj bude dělat, byli kupodivu nejlepší přátelé.Říkal že by se prej nejradši taky odebral na onen svět.Vzala jsem ho za slovo.Áááá už jsme tu.“

Mary spočine pohledem na barabizně před sebou.Nevídané doupě.Po dřív pravděpodobně bílé fasádě se táhnou šedivé a černé fleky.Jedno okno vybité, zbytek s trouchnivějícími rámy.Dveře okopané, s rezavou klikou.Střecha vypadá jako by se měla každou chvíli zřítit, z komína se valí černý dým.Taky zahrada zrovna moc krásy nepobrala, pokud se to vůbec dá nazývat zahradou.Všude nějaké smetí, spadené listí, v koutě rozbitá šopa, plot vypadá jak zuby boxera.Snad jediná hezká věc je zakrslý smrček u vchodu do domu, naneštěstí ho však pohltily šlahouny plané růže.Za domem se nachází malý kopec porostlý žlutou trávou, na jeho vršku se pokroucenými kořeny drží jak klíště mohutný javor s rozložitými větvemi.V létě možná vypadá docela hezky, ale teď na něm není ani lísteček a vypadá spíš zlověstně než mile.

„Tak tohle je mé království!“ rozpřáhne stařena ruce v teatrálním gestu a málem holí sejme prolétající sýkorku.Mary otevře pusu aby se s tou bytostí, která zřejmě systematicky vraždila své manžely, již nadobro rozloučila. „Zavři tu pusu přece, divit se můžeš potom co tě provedu po domě.“ Usměje se bába zeširoka, až ji málem ty její kredenčáky vypadnou na chodník.. „Víte babičko já už musím domů, ráda jsem vás poznala.“ vyhrkne Mary, otočí se na podpatku a už se chystá opustit tuto milou společnost. „Né tak rychle děvenko, co tvá odměna?Chceš přeci nějaká ta lízátka.Nebo by si spíš uvítala peněžní dar?“ Mary zaváhá, peníze by se jí šikly.Otočí se „Tak když jinak nedáte“ usměje se sladce. „To víš že nedám.Tak alou dovnitř, musím vytáhnout své úspory z matrace.“

Sotva vstoupily, Mary se rozhlédla po prostorné hale.Taky nic moc, v jenom koutě pavučina, v druhém pavouk, v třetím oboje.U zdi stojí prťavý botníček, v něm jedny rzškupané trepky na zahradu.Naproti stojí obrovské starožitné zrcadlo, ušmudlané a zaprášené.Jedinou další věcí jsou stojaté hodiny, které tikají v nepravidelných intervalech.Mary si povzdechne: Kam jsem se to jenom dostala.Vemu si peníze a vypadnu odsud.Doufám že tu nemá myši…Zrovna jak si to pomyslela, z díry ve zdi se jedna vyřítila a profičela ke dveřím na boku haly.Mary zapištěla.Bába na to nic, jen se zas tak přihlouple usmívá. Postrčí Mary zrovna k těm dveřím.

Uvnitř Mary s úlevou zjistí, že se jedná o kuchyni, která jako by byla z jiného světa.Je sice malá, ale čistá.Po jedné straně se táhne kuchyňská linka, v rohu je lednice.Uprostřed stojí malý stolek s voskovaným ubrusem a dvěma židlemi. „Posaď se drahá, než tu matraci rozpářu může to trvat trochu dýl.Nedáš si čaj?“ „Ano to bych ráda.“ odpoví Mary s vděčností v hlase.Tak možná to nakonec nebude tak zlé.Třeba ten dům koupila za málo peněz a teď to jen přestavuje.A tu historku s vraždami mužských si jen vymyslela.Mary se usměje.Ano tak to určitě bude.

Konvice spokojeně pobublává na sporáku a stařena si sedne na židli. „Posaď se přece, nebudeš tu snad stát jak tvrdé Y.“ Řekne milým hlasem.Mary se po chvíli váhání usadí na židli s pohodlně měkkým sedátkem.Trochu bázlivě se podívá na svou hostitelku.U té se mezitím udála překvapivá proměna z hustodémonskykrutopřísné a nevábně vyhlížející ježibaby na milou, neškodnou stařenku.Mary nevěřila svým očím.Bylo to na ní zřejmě znát, protože se z ničeho nic kuchyňkou rozlehl zvonivý smích, tak nepodobný tomu pronikavému, nelibozvučnému zvuku, který ona dáma vyluzovala předtím. „Snad sis nemyslela, že jsem nějaká stará bláznivá důchodkyně, co nachází zálibu ve vraždění a v nepořádku.Jen se běž kouknout do haly.“ pobídla ji stařenka s úsměvem na rtech.Mary se neochotně zvedne a otevře dveře.Oslní ji světlo z vysokých oken, která tam předtím nebyla.Po pavučinách a pavoucích ani stopy.Stojací hodiny právě odbíjí zvučným hlasem prvou hodinu.Jedním pootevřeným oknem sem doléhá zpěv nějakého ptáčka.Dívka stojí ve dvěřích a nevěřícně pohlíží na ten zázrak.

Když se dostatečně vynadívá, vrátí se do kuchyňky a klesne zpět na židli.Bábinka se s tále spokojeně usmívá. „Tak co?Přesvědčila jsem tě?Můj vzhled i vzhled mého domu i zahrady byli jen klam.Chtěla jsem jen vyzkoušet zda se nebojíš, nevěřila bych, že se mnou vstoupíš do domu, nebo že vůbec vyslechneš smyšlenou morbidní historku o mých manželích do konce.Vidím, že jsi stále velmi překvapená, nechám tě tedy chvíli o samotě a mezitím zajdu pro tvou odměnu.“ S těmito slovy se zvedé od stolu.Když je skoro u dveří, zarazí se. „Vždyť já bych zapomněla na ten čaj!“ plácne se do čela, přejde ke konvici a nalije vodu do šálku.Podá jej Mary a odchází.

Mary mezitím co je ta kouzelná babička pryč přemýšlí a zamyšleně fouká do čaje. „Tak přece je to tak jak jsem si myslela.Sice netuším jak to všechno udělala, ale stejně jsem ráda, že je vše tak jak má být.Ale tu její odměnu bych příjmat neměla, není to zdvořilé, vypadala bych pak jak nějaký keksočmuchal.“ Sama pro sebe se usměje a poprvé se napije čaje.Čeká asi pět minut ale paní domu nikde.Mary mezitím vypije už půlku šálku, čaj jí velmi chutná.Zrovna když znovu zvedá šálek ke rtům, z nenadání ji ochabnou prsty a šálek spadne na zem se zvukem tříštícího se porcelánu.S Mary se zatočí svět a ona upadne do bezvědomí.

Když se konečně probrala, bylo už šero.Na obličeji cítila studený vánek.Ospale zamrkala a snažila se postavit na nohy.Ty jí však neposlouchaly.S vypětím sil se pokoušela nadzvednout na kolenou.Pak však uslyšela nějaký zvuk a zbystřila.Nějakou chvíli si nemohla ten zvuk nikam zařadit.Teda spíš zvuky.Po chvíli usilovného přemýšlení jí to ale došlo.Pískání.Někdo si nelibozvučně pískal melodii: když se zadaří, co se dařit má….Zřejmě ta vlídná dáma.Jenže ten druhý zvuk byl divnější a trochu i strašidelný.Takové žuchnutí.A další.To už nedokázala zařadit.

„Sakryš, musím zjistit co se děje“ pomyslela si.Nadzvedla se na loktech a otočila hlavou doprava.Skoro nic neviděla.Poznala jen, že musí být na zahradě, přímo pod tím rozložitým javorem.Asi tři metry za ní stála bábinka.jenže už zase vypadala jako ta odporná ježibaba.Aspoň to usoudila podle jejích rozcuchaných vlasů a potrhané zamatlané sukně.Každou chvíli se nad něčím sehnula, pak se narovnala a vyhodila z lopaty kopeček nějaké hmoty.Mary už se déle neudržela a spadla hlavou zpět na suchou trávu.Co to tam jen dělá?Vrtalo jí hlavou.nechtěla však déle čekat až se to dozví a místo toho se začala pomalu plížit pryč

nějakou dobu se jí to dařilo, posunula seasi o tři metry, jenže pak za sebou uslyšela krákoravé: „Kampak děvenko?Ty už odcházíš?Ale to by jsi mě velice urazila.jen počkej ještě chvíli a já ti dám tu tvou odměnu.“ Následoval odporný chechtot.Mary to mírně řečeno vyděsilo. „Ale já žádnou odměnu nechci!Chci domů.“ Vykřikla zoufale.

„No nic, tak když už jsi tak čiperná, myslím že už je nejvyšší čas.“ Babice odhodila lopatu, přešla k dívce ležící na zemi a popadla ji za nohy.Mary kolem sebe začala házet rukama v marné snaze se něčeho zachytit.Po chvíli se jí to podařilo.Nahmatala něco studeného.Pootočila hlavu a vzápětí se toho předmětu s řevem pustila.Vedle ní stál náhrobek, nahoře měl kostrbatými písmeny vyryto Rudolf.Tohle už nebyla sranda.

Stařena jí začala táhnout za nohy směrem k protější straně javoru.Mary už nekřičela.Plakala.A také prosila. „Pusťte mě, já to neřeknu, neřeknu že tu máte soukromý hřbitov, jen mi prosím dovolte odejít!“ „Ale no tak, smrt není tak hrozná.A na tom mém hřbitůvku se ti bude líbit.“ pronesla konejšivě vražedkyně.Mary se znovu otočila, aby viděla kam je vlastně tažena.Přes zorné pole jí s krákáním přeletěl havran.Když odplachtil, Mary uviděla předmět mírně vlající ve větru.Smyčku.Visela na jedné z větví javoru.Ach to ne.Mary opět začala řvát.Jak ji bába táhla po zemi, pravá ruka jí z ničeno nic spadla do prázdného prostoru.Mary se tím směrem podívala.To byla poslední kapka.Těsně předtím než znovu omdlela, stačila zahlédnout na čerstvém náhrobku vyryto: Sladké sny drahá Mary.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Sway 20 září 2011 v 15:21

    Nerada bych byla jen zlá a musím ti ještě připsat, že poslední věta se mi líbala moc. Zakončení bylo jasné, hezky řečeno a zanechalo ve mě dobrý pocit. To jen tak pro povzbuzení   

    Vím, jsem náročný čtenář   tuším, že se psaním začínáš a rozhodně by ti nepomohlo, kdyby tě každý jen chválil. Důležité je, vědět kde jsou chyby, aby jsi mohla začít pracovat na jejich likvidaci. Ale lepší je, vyslechnout si názor více lidí, aby jsi získala objektinější náhled na věc a pokaždé do povídky dala něco, co by se mohlo líbit většině. Nikdy se ale nezavděčíš všem, to mi věř, vždy se najde nějký šťoura a zkritizuje ti to. tak jako teď já    Každopádně, ze začátku piš hlavně jen pro sebe a užívej si to. Pokud se to líbí tobě, tak je to v pořádku a když se v budoucnu najdou nějací tví fanoušci, to už je jen příjemný bonus.

  2. Profilový obrázek
    Sway 18 září 2011 v 18:15

    Moc ráda bych řekla, že tahle povídka se mi líbala více. Opomenu všechny nesrovnalosti v ději, snad až na jednu. Dívka si prohlíží dům zepředu, tak jak může vědět, že na zahradě za domem je mohutný javor a žlutá tráva? Kdyby nějak náhodou tam vidět opravdu bylo, myslím, že by si všimla náhrobků hned na začátku. Nevím přesně čím, ale nějak mě tam neustále něco nesedí a vyrušuje od čtení. Připadá mi, že prokládáš své vlastní úvahy jako spisovatelka s dějem příběhu a to není dobře. Dáváš všemu až moc velké vysvětlení, které by tam být nemělo. Čtenář si to domyslí. Všechny kroky nemusejí být nutně šouravé a všechny staré věci ošumtělé. Dále zmínění cukrárny naproti ulice, bylo opět zbytečné přetížení čtenářova soustředění. Naprosto zbytečná informace byl i až příliš podrobný popis dívčina života a jejího vztahu s ostatními spolužáky, který neměl žádný vliv na to co se dál v ději odvíjelo. skoro jakoby jsi ani nevěděla o čem vlastně budeš psát a najednou jsi měnila celou osnovu. Chtělo by to trochu zvolnit a hlavně přečíst spoustu knih a procvičovat si osnovu, které se musíš při psaní řídit. Také vytváření prapodivných slov nepůsobí dobře. Tím ted mám na mysli “hustodémonskykrutopřísné” nevím přesně koho si pod touhle charakteristikou mám představit.

    Také musím vyzdvihnout korekturu, které jses vůbec nevěnovala. Neustálé překlepy, chybějící mezery, neupravené věty kterým chybí buď tečka nebo čárka působí nanejvýš laicky. Jeví se, že jses snažila vymyslet nějaký příběh a pokud možno co nejrychleji.

    Moc se omlouvám jestli jsem se tě nějak dotkla, ale tohle je můj názor a pokud se do toho pořádně opřeš a budeš svým povídkám věnovat více času při konečných úpravách, než při samotném psaní, tak by jsi mohla jednou stvořit skutečně dobrou věc 🙂 tohle je zatím na horší průměr. Zamakej a ono to půjde 😉

Nový komentář