Skoro Rajská zahrada


S pocitem dobyvatele, který spatřil nedotčený kontinent, hleděl Quentin Kacharis proti horizontu. Krajina před ním jistě nebyla panenská, spíš naopak, její historie nabídla mrchožroutům potravu, ale časem jakoby se na ni zapomělo. Kdysi dávno na jejím povrchu zemřely tisíce lidí, napadených epidemií moru, nelítostné Černé smrti a zatímco jejich těla se v mělkých hrobech propadala stále níž a níž do půdy, krajina rostla a měnila se, živená právě hojností mrtvol, úrodnou vrstvou rozkladu. Byla to krajina vystavená z kostí, masa a otrávené krve. Což nic neměnilo na faktu, že je bezesporu nádherná.

Kulaté louky, stromy s drobnými lístky a vůně jasmínů, které Kacharis cítil na každém kroku, ale nikde neviděl růst. Už se mu podařilo získat valnou část pozemků, jež nyní procházel. Rád znal své území dřív, než na něm začne pracovat. Dokázal odhadnout potenciál na míle daleko – a tohle místo potenciál mělo, ba co víc, Quentin z něj hodlal udělat nejžádanější luxusní relaxační centrum v okruhu mnoha set kilometrů. Nejdřív se musel rozhodnout, co zachová.

Kráčel po kopcích v odstínech zelené, jakou znal snad jen z pláten surrealistů, pouštěl se cestičkami, zdobenými po stranách květy oleandru, v sanskrtu nazývaného “zabiják koní”, nicméně Kacharis nebádal nad tím, proč se tolik malých zabijáčků nahromadilo právě tu, květinám ostatně příliš nerozuměl, dumal jak dlouho bude trvat stavba a s ní spojené problémy. První, co nechá udělat, je tvrdá, široká silnice. Na té nezpevněné polnici, kterou sem dojíždí on, těžká technika uvázne.

Vlastně se divil, že tenhle kout neobjevila jiná developerská pijavice dávno před ním. Přičítal to svému štěstí a samozřejmě talentu nalézat možnosti a perly tam, kde ostatní vidí jen promarněné peníze. Jezdil sem neděli co neděli, procházel krajinou, v hlavě kreslil plány a zatím vše držel pod pokličkou. Když tak seděl uprostřed paloučku a tráva se ve slunci zdála smaragdově lesklá, napadlo ho, jestli tu Bůh nevytvořil druhý Eden, aby se lidé jednou měli kam vrátit, když původní Rajská zahrada je nenávratně ztracena.

Ačkoliv ještě nebyli vyřízeny všechny papíry, Quentin už toto místo považoval za své. On jej objevil pro moderní historii, vyhrabal z dějin, kde se válelo, připomenuté jen tou dávnou epidemií ve 14. století. Kráčel po cestičce, na niž narazil čirou náhodou, byla na samé hranici pozemků, které postupně zkupoval. S pohledem zabodeným do země, ponořen v myšlenkách, o cosi zakopnul. Upadl a hlasitě zaklel.

Podíval se, co ho to připravilo o rovnováhu a když to spatřil, zanadával znovu, tentokrát ještě hlasitěji. Z povrchu cesty vykukovala hlavička keramické sošky. Tlustá, neumělá, na první pohled velmi, velmi stará. Doprdele. Quentin samozřejmě veděl, co to znamená – pravděpodobně archeologický výzkum, který by další stavbu na tomto území zastavil na hodně dlouho, možná navždy. Tedy, pokud by se prokázala historická hodnota tohoto kousku pálené hlíny..

Quentin začal hrabat, až sošku vydoloval celou. Má spoustu peněz, pokud se vyskytnou problémy, může uplatit hodně kapes. Sedl si do trávy a pozorně nález prohlížel. Soška byla vysoká asi jako dlaň, měla válcovité tělo, připomínající spíš červa než člověka a podivnou, škaredou hlavu. Asi zpodobnění nějakého pohanského boha, napadlo Quentina. Nejdřív chtěl bůžka někam zahodit, pak si ho schoval do kapsy. Možná mu přinese štěstí.

Rozhodl se hranici svých pozemků poněkud rozšířit. Chtěl si tuto část projít ještě dnes. Šel po té cestičce, co na ní objevil sošku a pečlivě prohlížel okolí. Nikde nic. Žádné další otravné artefakty z přežitých dob.

Až hluboko v lese narazil na chátrající obvodovou zídku čehosi, co dřív bývalo snad malou kapličkou. Slyšel tiché bublání vody a hledal zdroj toho zvuku. Ze zídky vykukovala nízká kulatá hlava, porostlá ploníkem, vytesaná z jednoho kusu kamene. Neměla konktrétní rysy, jen hrubě naznačené oči a široká, kruhová ústa, z nichž vytékal úzký pramínek čiré vody.

Klekl si a zblízka prohlížel tu hlavu. Odstranil napadané listí, hlava byla protažená dozadu a nad očima ji zdobily dva výrůstky, připomínající rohy. Nejspíš další pohanská modla. Zvláštní, pomyslel si, bohužel nikdy to tu nebylo. V ten moment z kamenných úst vylétla prudká sprška vody, smísená s bahnem a potřísnila Quentinovi obličej, jakoby na něj opovržlivě plivla. Asi se uvnitř hromadila špína jako zátka a on ji uvolnil, když vyhrábl to listí.. však tě ta sranda přejde, až to tu srovnám se zemí, řekl Quentin nikomu, nabral plné dlaně z pramínku, tekoucího zase klidně, a tvář si omyl.

Trochu se mu zamotala hlava, ale to pokaždé, když se rychle zvedne, má potíže s tlakem. Pro dnešek se vrátí, vzduchem už přichází studený večer a Slunce rychle padá k horizontu.

Cestou zpět k autu se neustále ohlížel, cítil, že se mu něco slídí za patami, jenže to nedokázal zahlédnout, pokaždé se to mihlo koutem oka, jako snítko prachu, plovoucí na povrchu sklivce. Mohou tu být vlci? O něco zrychlil, bude trvat dobrou půlhodinu, než se přes kopec dostane k polní cestě.

Náhle si kolem sebe všímal známek rozkladu, odporností, které předtím neviděl. Suchého stromu, jehož kůra připomíná pokožku mumie a jeho větvě ruce, zkroucené v agonické křeči, louže, plné rudohnědého bahna, páchnoucí jako stará krev, mršiny drobného zvířete, zapletené pod šlahouhy ostružiníků, zažloutlé kosti, co svítí v blátivé půdě.

Potřásl hlavou a okřikl sám sebe – ježíši, co blázníš, vždyť tohle je přece tvůj kraj, tvůj zlatý důl..potil se a vzduch kolem něj houstnul. Houstnul tak, že se skoro nedal dýchat, bylo to jako vtahovat do plic olej, ke Quentinovým nohám spadl z nebe drobný pták, který v té plynné plsti nedokázal létat. Po něm další a další, Quentin rozhrnoval dlaněmi těžkou vůni jasmínů a plul vpřed. Věděl, že si s ním jen hrají smysly, možná, že v té staré vodě byly nějaké bakterie..mrkal, vytřel si z očí pot, sledoval cestičku, už se otevírala do široké zelené louky, kde vzduch je zase čerstvý a zdravý.

Zaslehl tlumené hlasy a pohled automaticky stočil jejich směrem. Vycházely odněkud ze stráně, porostlé vysokými jasany. Zamžoural proti Slunci a mezi větvemi uviděl, nebo si myslel, že vidí, dva modrozelené, nafouklé lidské vaky s vypoulenýma očima a vyplazenými jazyky, pověšené za krk. Nebylo možné, aby se tak vysoko, na poslední větve, schopné unést váhu těla, vydrápali sami, cosi je muselo vytáhnout nahoru a zlynčovat. Oběšenci roztáhli zkažená černá ústa do odporného šlemu úsměvu, zírali přímo na něj a na svých provazech se vznášeli. Viděl je, dvě levitující těla, rozesmátí oživlí hadrníci v pološeru nadcházejícího večera, tma už se usazovala v keřích a prohlubních. Gestem ho zvali do své společnosti. Pojď, přidej se k mrtvým tohoto místa. Quentin zařval a utíkal pryč, utíkal, dokud nespatřil své auto, které znamenalo civilizaci, moderní techniku, město a bezpečí.

Zavřený v mercedesu zklidnil dýchání. Než položí ruce na volant, musí být klidný. Vytáhl z kapsy figurku a postavil ji za přední sklo. Moc štěstí jsi mi zatím nepřinesla, řekl jí. Soška mlčela a vypadala normálně, jako starý kus keramiky. Quentin se odvážil vyhlédnout z auta. Všechno vypadalo normálně. Všechno bylo zase zelené a vonící. Co před chvílí zažil..stalo se to vůbec? Už vložil do projektu příliš mnoho peněz a energie, než aby jej zastavila jedna halucinace přepracovaného mozku. Nevzdá se. Mohly to být jen přeludy, ne? Hned zítra si dojde k doktorovi, asi trochu té špinavé vody olízl ze rtů. Nastartoval auto a pro tento týden svůj kraj opustil. V půli cesty domů ho rozbolela hlava.

Do bytu dorazil až po setmění a to už mu hlava tepala v rytmu bolesti. Rychle se osprchoval, převlékl, nasucho polk tři tabletky ibuprofenia a svalil se do postele. Sophia vedle něj díkybohu spala. Byl rád, protože dnes se na stoprocentní výkon opravdu necítil. Vlastně ani na poloviční. Usnul dřív, než vůbec zhasl stolní lampičku. Ráno našel tu keramickou figurku u postele, aniž si pamatoval, že ji kdy vzal z auta.

Bolesti hlavy se nezbavil, po probuzení byla ještě silnější, bušilo mu za očima, nesnesitelný tlak krve uvnitř cév mozku. Cítil únavu a ospalost. Vyrazil za doktorem a vyžádal si kdejaké dostupné vyšetření, přestože ho lékař ujistil, že nejde o nic než běžnou chřipku. Zobal analgetika jako bonbony, jenže nepomáhala. Celé hodiny proseděl v koutě, v tichu a temnotě, uzavřený před vlivem světa jen s bůžkem, který jej začal doprovázet na každém kroku.

Chtěl pracovat, ale ve firmě si brzy suškali, že šéf je na drogách, popřípadě blázen. Objevil na svém těle podivné temné flíčky. Když na ně upozornil doktora, dočkal se nechápavého pokývnutí hlavou, u Sophie to samé – ,,Ale drahoušku, já nic nevidím..to se ti muselo zdát..” Jenže on si teď byl jistý v tom, co vidí, co cítí. Tohle není z přepracování. V jeho pokožce se otevírají vředy, uvolňující stružky hnisu. Byl o tom přesvědčený.

Jeho tělem se šířila bolest, až otrávila všechno maso a pronikla do kostí, krevního oběhu, jako nějaký parazit, jako infekce. Sotva dokázal vstát, přestože jej okolí neúnavně přesvědčovalo o tom, že je zdravý a nic mu nechybí. Copak oni necítí ten hrozný pach rozkladu v mých ústech? Přestal se Sophií spát, protože se bál, že také ji nakazí hnilobou ze svých žláz.

Otáčel v rukou bůžka, nahoru, dolů, nahoru, dolů, doleva, doprava. Věřil, že až se tuto neděli vrátí, bude zase vše v pořádku. Možná, že celé tohle je jen trest za jeho zbabělý útěk. Možná mu jeho kraj chtěl ukázat zázraky a on místo vděčnosti vzal nohy na ramena. Možná. Jak tak převracel sošku a snažil se zaslechnout její duté, hliněné srdce, zjistil, že uvnitř cosi přepadá ze strany na stranu. Pro jistotu s bůžkem zatřásl. Ano, uvnitř něco je, určitě. Jenže kudy se to tam dostalo..?

Projížděl její povrch a narazil na otvor, ucpaný nepálenou hlínou.Vydloubal jej a uvolnil úzkým nožíkem. Z útrob sošky vypadl malý svitek pergamenu. Páchl hlilobou stejně jako Quentinova ústa. Opatrně jej rozvinul. Copak mu chce jeho kraj vzkázat? Nedokázal to přečíst, znakům nerozuměl, ale bohatý člověk jako on si jistě může najmout chytráka, který jim rozumět bude. Ten samý den skutečně sehnal lingvistu, práchnivějícího starce s tenonkou, průsvitnou kůží, prorostlou věnci modrofialových žil.

,,Pane Kacharisi..” podal mu hned ve dveřích ruku. ,,Jmenuji se Hyppolito.”

,,Hmm..” zabručel Quentin s černými brýlemi na očích a smotky vaty, nacpanými do obou zvukovodů. Každé slovo jej řezalo hluboko v mozku. ,,Tak mi ukažte ten svitek..” Quentin lingvistovi podal kousek pergamenu a stařec se do něj pečlivě zahleděl.

,,No, to je latin-” začal, ale Quentin jej přerušil.

,,To mě nezajímá. Chci jen vědět, co je tam napsáno. Peníze už máte na účtu. Řekněte mi, až to bude hotové,” prohlásil a odšoural se do ložnice. Usnul, a za horečnatýma očima probíhaly neklidné sny, plné zařících stromů s hnízdy z kostí a slin.

Když se probral, lingvista byl pryč a na stole ležel vedle pergamenu překlad s poznámkou – Zde je překlad tak, jak jsem jej schopen sestavit. Samotný vzkaz je se vší pravděpodobní psán nějakým knězem, neboť latinku obyčejní vesničané běžně neovládali. H.. Quentin se začetl do samotného překladu.

Mrchožrout, usazený v hnilobném kořeni této krajiny žádá víc než holé kosti tlejících mršin. Všichni říkají, že musíme dolů, abychom se zachránili, ale já se bojím, že lžou. Je to prý mor. Nikdy jsme sem neměli přijít. Brzy budu také muset dolů. Ty bobule a hlízy, už se mi otevírájí v těle..nepoznám vůli Boha od vůle Ďábla..tohle, prosím, odpusťte mi tu myšlenku, tohle je plod jejich spojení..mělo by být spáleno na uhel..je to křižovatka sebevrahů a já se bojím, co vyroste z našich těl..dole se prý můžeme zachránit..

Quentinovi tepalo v hlavě, bolest se dotýkala všech smyslů a nedovolila uvažovat jasně. Už je to jisté, žádné zázraky a jevy, ale infekce, musel se tam nakazit, z té vody..prý je to mor..a tento podivný mor nyní koluje i jeho tělem a pohřbí jej jako celé to ztracené město, přidá se k mrtvým, přesně jak řekli ti oběšenci, sžírá to celé tělo, mozek..všechno, všechno tohle..ty vředy, louže hnisu, které po sobě zanechává, tlející ústa..a všichni kolem se tváří, jako kdyby se nic nedělo, jsou snad slepí?! Vždyť on se rozkládá zaživa, proboha!! Ale možná, když se vrátí, pořád má naději, když všechno vrátí, tak to bude dobré, možná mu odpustí, bude znovu čistý.. strčil vzkaz zpět do bůžkova břicha, chvějícími prsty sebral klíčky od auta. Dole se můžeme zachránit, můžeme se zachránit–Takhle je to napsané a on musí také dolů, zastavit ty uzlíky hnusu, co se tlačí jeho žilami. Dole se snad může zachránit i on, kdesi v zemi leží i lék..Vyjel jako blázen a na silnici po něm zbyly otisky pneumatik.

,,Tak takhle,” mluvil k bůžkovi ,,takhle..proč jsi trčel v té cestě? Bylo to schválně, viď? Schválně ses tam postavil, abych tě našel..dotáhl jsi mě k tomu jedovatému prameni..” Soška mlčela.

,,Tak přiznej se, ty hajzle!” řval Quentin. ,,Dělej! Nebo Tě rozbiju, slyšíš! Vyhodím tě z okýnka!” Soška dál mlčela a Kacharis proto ztichnul taky, příšernou bolest hlavy si křikem beztak jen zhoršoval.

Dojel k zeleným kopcům, z auta vypadl a pozvracel se. Dávil krev s kousky masa. Vrárovavě vstal, otřel si ústa, podíval se k nohám – nikde ani troška zvratků. Že by se ta krev tak rychle vsákla? S figurkou klopýtal přes údolí, ale bolest ho neopouštěla. Hledal tu pitomou cestičku. Objevil ji až za tři hodiny v místech, kde už určitě dnes byl. Jen na ni vkročil, vzduch začal těžknout. Ruce jej nesnesitelně pálily, zahlédl mohutného černého psa, proplétat se mezi stromy. Zvíře jej doprovázelo, dvacet metrů za zády, ani se nesnažilo skrývat. Jeho funění slyšel těsně u ucha.

Stromy vydávaly měděný odér, byly zbarveny do rumělkové. Pršela z nich krev, země ji sála a pod jeho nohama pulsovala. Vítají zpět svého krvelačného boha, napadlo Quentina. Hledal to místo, odkud sošku vyhrabal. Jenže cesta byla hladká, hlaďoučká, jakoby ji někdo umetl.

,,Je to schválně..protože jsem tě chtěl prodat..zničit..” promluvil nahlas do větru, ke kopcům a loukám, jenže neopdověděli. Příliš pozdě, pomyslel si, jsem nakažený tím, co považovali kdysi dávno za mor, ale ten kněz, ten byl přesvědčený, že je to cosi jiného, prokletí téhle mizerné krajiny.

,,Ty nejsi nevinná, nejsi Ráj..sundej to ze mne! Prosím!” Natáhl ruce, pokryté černými boláky a vystavil je nebi i lesu na odiv. Z bůžka v jeho dlani se náhle vylinul hlas jako z dutého žrece.

,,Vrať se k pramenu,” poručil.

Quentin nebyl schopný ničeho, jen tupě civět a poslechnout, příliš vyčerpaný, příliš unavený, v jeho žilách proudila otrávená krev. V hloubi duše tušil, že jej ta proklatá věc celou dobu sleduje. Dovlekl své tělo ke kamenné hlavě a torzu prastaré kaple.

,,Polož mne tu,” řekl bůžek a Quentin jej opatrně postavil vedle potůčku.

,,Ta voda je zázračná, dokáže Tě udržet při životě. Napij se, pořádně,” radila soška, jenže Quentin si v hlavě stále dokola přehrával vzkaz toho kněze. Nechtěl se té vody znovu napít. Ona ho zničila a když se napije, tak rozklad jen urychlí. Ty nádherné lesy a blyštivá tráva jistě čerpaly z dávno mrtvých těl, ale pod nimi žilo ještě něco, co dýchalo jejich kůrou, kolovalo v míze a čím nasákl celý ten kraj. A když se ho někdo dotkl, začal se bránit, mstít se. A bylo to jistě i v bůžkovi uplácaném a vypáleném z této půdy, kterého Quentin ukradl a skrz nějž to k němu nyní promlouvalo.

,,No tak, Quentine..chceš snad, aby ti kůže popraskala a krev se řinula ze všech otvorů těla?” ,,Nebudu to znovu pít. Chci vědět, co je dole..řekni mi to,” odpověděl Quentin. Bůžek mlčel.

,,Ty už mě pryč nepustíš, že ne?” zeptal se sošky znovu. ,,Ne. A nesnaž se utéct, ten pes, co nás provází, nečeká na nic jiného.” ,,Tak mi ukaž, co je dole.” Co je ten hnilobný kořen, o němž psal kněz..? A možná záchrana.. Bůžek se rozesmál, když viděl Quentinovu svéhlavost.

Kamenná hlava rozevřela doširoka ústa a vtáhla jimi Quentina do svých útrob. Letěl a letěl do tmy, neproniknutelné lidskýma očima. Dopadl zády do nějaké měkké, konzistentní masy. Bál se sáhnout na ni rukou, ale neodolal zvědavosti. Promnul to mezi prsty, rozpadalo se to. Ležel mezi lístky jasmínů. Necítil je, veškerou vůni posílali do trávy, k povrchu. Pomalu vstal, šlápl do louže stojaté vody, plné bakterií a plísně. Jako uvnitř nějakých katakomb.

Chlad, průvan a ticho. Jako posvátné ticho kamenného chrámu. Ticho v prázdných závitech ulit. Quentin cítil průvan, táhl zježené chloupky jeho těla na jednu stranu. Šel za tím průvanem a po padesáti metrech se chodba stáčela doprava a klesala níž. Nechal se vést tahem proudu vzduchu, slézal stále hlouběji, místo třasu cítil lehké brnění konečcků prstů. V inkoustové tmě si počínal jako slepec, ohmatával stěny, poslouchal líný tok pramene. Jestli bude takhle pokračovat, možná se dostane až do středu Země.

První se ukázala kapička bílého měkkého světla, za ní nějaký zvuk. Sledoval tu skvrnku jasu, vzduchem proudily nehmotné struny. Mléčnou zář nevydávala žádná svíčka, musela vycházet přímo ze stěn prostoru, k němuž se blíží. Na konci chodby, když došel ke zdroji světla, se před ním rozevřela prostoná planina s vysokým kamenným nebem a suchou hnědou trávou. Duté, obrovské srdce, osa krajiny, která začala rotovat. Sem se sbíhaly všechny tepny. Celou planinu odhalovalo to bílé světlo a ona sama je jeho původcem, násobila jediný paprsek křišťály, vsazenými do okolních stěn, tisíci drobných i větších sklíček. Křišťály tvořily fragment celého umně vytesaného reliéfu, zobrazujícího tvory, jaké Quentin v životě neviděl.

Zprava se k němu blížila bytost, složená z mozaiky zbytků těl, lidských i zvířecích, kousky kostí a tkání, slepené fekáliemi, sloužící namísto vazivového pojiva. Od pat, umístěných mnohem výš než u běžného člověka, visely otevřené kravské žíly a vtahovaly zpět do oběhu vše, co z nestvůrného těla odpadlo. Z lebky civěly rybí bulvy, jazyk v ústech nehybně ležel. Na každém kousky suchého masa se vedle sebe těsnaly černé vředy.

,,Proboha..” vydechl Quentin.

,,Nikdy..nikdy jsme..tady neměli být..” vypravila ze sebe namáhavě povědomá slova.

,,Vy..” koktal Quentin ,,vy jste ten kněz..nahoře bývalo městečko, že ano?”

Bytost se přišourala o něco blíž. ,,Jsem už jen memento..mám jeho hlas..moc toho nezbylo..ani jsme nestihli vystavit domy na téhle otrávené..krajině..a už jsme onemocněli..všichni, celé město, do posledního. Vypadalo to jako mor..”

,,Ale nebyl, že?”

,,Ne-e..byla to jeho lest..podvod, sliboval, že ten pramen nás vyléčí..šli jsme dolů. I ty jsi šel dolů, ale tady není záchrana, nachytal ses. On se z nás nakrmil..já jsem to, co zbylo z celého města. Vody i půda, všechno je tu zkažené..ale taková je jeho přirozenost..je to přece Král lhářů..on, i ti jeho poskoci..žerou tu a sbírají sílu..potřebují klid.” ,,Kdo?” Quentin pomalu chápal, ale bál se to vyslovit. Ostatky stráveného města, které pohromadě držela snad jen vůle kněze, ukázaly směrem k olbřímí puklině ve stěnách.

Vzduch kolem škvíry plnily výrony bledých par, její okraje se rozestupovaly, orosené kapkami vody. Po parách přišel šum a s ním to, co se usadilo v hloubi země, hnáno žádostí a větrem. Vpadli na planinu po desítkách, bizarní kříženci, s hlavami koní na tělech netopýrů, poloplazy a poloptáci upleteni z kostí a čiré krve, veliká břicha, plná zárodků hmyzu, rubáše se zářícími ústy, kovové smějící se břitvy a lebky s jednou nohou a vypoulenýma očima.

Quentin, který na sobě začal pozorovat zrychlené známky rozkladu, zděšeně couvnul pár kroků. Kdosi jej přidržel, aby nespadl. Ohlédl se a za sebou spatřil další bytost, podobnou tomu knězi ze zbytků. Kus od ní stál o něco menší slepenec, tam další a další. Bože, kolik už měst, kolik pokusů založit tu osady, v nádherné, tak slibné krajině. Proto nemá historii, dějiny pohltila ta monstra, linoucí se z útrob země.

,,Teď přijde král..” šeptl kněz.

A už je tu. Čtyři mohutné, členité nohy ohmataly povrch jako první. Za nimi se vysunula obrovská hlava s antropomorfními rysy, uprostřed pableskovaly dvě jantarové oči s drobnou černou zorničkou, pod nimi chyběl nos, jen svislá ústa beze rtů, osázená jehličkovitými zuby. Vysoukalo to ramena, měl čtyři paže, zakončené buclatými prsty batolete. Tělo stále nekončilo, lezlo dál ze škvíry, jeho váhu nesly miliony drobných nožek podpořené vždy jednou větší končetinou. Quentin si všiml, že na některých místech je drsná pokožka krále porušena a pod ní prosvítá žluté maso. Všechny ty zrůdy se seřadily za ním.

Tvor se nahnul nad Quentina, oslovil ho.

,,Tak to jsi ty, ten zvědavec. Nejdřív se mi ty tvé plány docela zamlouvaly..jenže ses rozhodl zalít to tu betonem, asfaltem a zničit mou cestu na povrch. Kdybys byl ochotný to místo zachovat, pak, možná..bych ti kousíček věnoval..”

,,Ja-jaké místo?”

,,Nedělej hlupáka. Mám tam škvíru, podobnou téhle. Prolétnu tamtudy na svět, až dostatečně zesílím. Zatím ale chci v klidu růst. A ty jsi říkal, pokud vím, že to celé srovnáš se zemí.”

,,Já..”

,,Ne, Quentine, tam nahoře to je moje zahrada. Momentálně žiju z ní, dýchám z ní, krmím se z ní. A když bys ty z ní udělal suchou pustinu..”

,,Nevěděl jsem to, nevěděl..”

,,To mne nezajímá. Když mne naposledy srazili, dopadl jsem právě sem a ještě stále se hojím, jak vidíš. Čekám, abych při svém dalším příchodu konečně nemusel o svět s nikým dlouze soupeřit. Během staletí jste mi uzavřeli mnoho bran, ale tohle místo.. působí tak nevinně, co říkáš?”

,,A-no..jo, jo..”

,,Až budu dost silný, abych přebral vládu, konečně svět zařídím podle svého. Je škoda, že řeka výkalů teče nadarmo a smolné žleby vřou jen pro pár tisíc hlav. Rád bych, jak vy říkáte, expandoval.”

,,Prosím..prosím..” kňučel Quentin, ale kdo se kdy pokoušel obměkčit Ďáblovo srdce prosbami?

Strachy mu dávno povolil svěrač. Jeho nohy už tlely a nyní ucítil silný tah zpět a nahoru. Oslepl na levé oko, svět oněmněl, když si jeho tělo rozebírala temnota. Kůže se mu napnula, v místech, kde těsněji překrývala kosti se objevily drobné prasklinky, které rychle zvětšovaly svou délku, rozbíhaly se po celém těle.

Quentin zařval, levitoval vzduchem, krev z něj crčela jak z nevyždímaného hadru, rvalo mu to kůži z těla v jednom kusu. Z dlaní vypučely rudé květy holého masa, do očí se nahrnula krev, cítil ji v nose, uších, ústech, slabinách, rychle stydla. Sevřel jej mohutný vír, který si bral tkáň a kosti. Ječel, dokud nepřišel o jazyk. Točil se stále rychleji, zbavený všech smyslů, až z něj zůstal jenom žebřík bílých obratlů, které popadaly na zem. Nakrmený král se vrátil zpět k odpočinku a přemýtání o světovládě.

Ke zbytkům kostí Quentina Kacharise přišoural kněz, vtáhl je do mozaiky svého těla a dál bloumal planinou, neokouzlen krásou krystalů v jejích stěnách, ani skvělými rytinami, protože nebyl nikým, umělcem, kritikem, jen shlukem fragmentů, snažících se udržet fakt bytí, jedno nakolik ubohý.

 

Sdílejte článek

Nový komentář