Sklepení


Tomáš stál u silnice a mával za červenou Felícií, ve které odjížděla jeho žena. Jela ke své sestře na několikadenní návštěvu, aby měl Tomáš čas věnovat se mužským povinnostem a opravit v domě všechno, co bylo potřeba. Jak vždycky říkala, pro ženskou není v domě bezpečno, když se chlap pustí do práce, takže dvoudenní pobyt mimo domov bude pro oba to nejlepší řešení.

Jejich dům byla stará prvorepubliková vilka, ale po několika rekonstrukcích minulých majitelů by to do ní dnes řekl jen málokdo. Když jí kupovali, stála ještě s dalšími třemi domky na okraji města v klidném prostředí mezi poli. Během pár let se její okolí zaplnilo řadovými domy se zářivě barevnými omítkami a supermarketem, ale vilka s velkou zahradou si v tom všem stále zachovávala zvláštní kouzlo klidného osamoceného stavení.

Auto zmizelo za stromy v zatáčce a Tomáš se pomalu vracel zpátky. Na tento den měl v plánu opravit zdi ve sklepě. Byly v dost špatném stavu, už když se nastěhovali a během doby, co dům obývali, z nich opadala omítka a ze všech stěn se teď šklebily jenom popraskané cihly. Jeho žena sice trvala na tom, že byl měl úpravy provést odborník, ale o tom nechtěl Tomáš ani slyšet. Nikdy nepochopil ženskou logiku, podle které by měl platit za něco, co může udělat sám. Pravda byla, že ne všechno se mu vždycky vydařilo a několik oprav už se prodražilo více, než by stál profesionální zásah, ale tentokrát si byl jistý.

Všechno, co bude potřebovat měl již přichystané ve sklepě, který mu během poledne poskytoval příjemný úkryt před letním sluncem.

Rozsvítil slabou žárovku ve sklepě a dal se do práce. Nejdřív musel otesat ze stěny všechny zbytky staré omítky, aby mohl na holé cihly nahodit novou vrstvu. Vždycky ho bavilo víc demolovat než tvořit, takže mu šla práce od ruky. Užíval si zvuk omítky, která povolovala ostré hraně škrabky, a těšil ho pohled na gejzír úlomků, které odlétávaly kolem.Po dvou hodinách měl hotové tři stěny a zbývala mu jen poslední, nejzadnější.

Byl zrovna uprostřed, když si všimnul, že se několik cihel pod nápory jeho škrabky hýbe. Vzal kladívko a několikrát do nich ťuknul. Uslyšel dutý zvuk a v místě, kde dopadly údery kladívka, se stěna posunula dozadu. Znovu se napřáhnul a tentokrát zasadil do zdi mnohem silnější ránu než poprvé. Dvě cihly povolily a zmizely v černé tmě za stěnou.

Tomáš přiložil hlavu ke vzniklému otvoru, ale kromě chladu, který byl uvnitř, neviděl nic. Vyběhnul schody, zamířil do zahrady, kde se z kůlny vzal krompáč a baterku. Rychle seběhnul zpátky do sklepa a železnou hlavu krompáče zaseknul do otvoru. Silně zatáhnul za násadu a cihly povolily pod tlakem. S rachotivým zvukem se sesypaly na zem a před Tomášem se otevřel dostatečný průchod na to, aby se mohl dostat do tmavého prostoru.

Opatrně jím vstoupil do nově objevené místnosti za zdí. Byla to místnost ve tvaru čtverce. Její stěny byly vylité z betonu, ve kterém se na několika místech vytvářely praskliny, odhalující původní kamennou podezdívku. Nebylo v ní vůbec nic. Žádné vybavení, žádný nápis, nic, co by napovědělo, k čemu mohla tajná místnost sloužit.

 

Za chvilku bušil Tomáš rozrušeně na dveře u svého souseda Honzy. Honza byl o patnáct let starší než Tomáš, ale přesto to byl jeho nejlepší přítel v tomhle městě. Účastnil se mnoha Tomášových kutilských pokusů a často mu s nimi i pomáhal. Jejich manželky jim někdy za zády přezdívaly Pat a Mat.

Dům, ve kterém Honza žil zdědil po svém otci a strávil v něm celé dětství. Jestli mohl někdo něco vědět o původu té místnosti, byl to on.

 

„Snad nehoří,“ křičel přes dveře, když otvíral.

Usmál se, když uviděl Tomáše a zval ho dál, ale ten na jeho slova vůbec nereagoval a okamžitě spustil.

„Zrovna jsem něco dělal ve sklepě a narazil jsem tam na něco divnýho. Z jedný zdi se mi sesypali cihly a za nima byla nějaká místnost. Je celá z betonu a vypadá jako nějaký bunkr nebo co. Na plánech domu nebyla a ani ten chlap, co nám dům prodával o tom nic neříkal. Nevíš, co by to mohlo být?“

Honza ho nejdřív nechápavě pozoroval, ale jak si postupně přebíral všechno, co na něj Tomáš vysypal, jeho výraz se měnil.

„Takže ty jsi našel sklepení?“ zeptal se pomalu.

„Sklepení? Víš o něm něco?“

„Něco málo ano. Vyprávěl mi o něm děda, ale vždycky jsem si myslel, že je to jenom strašidelný příběh, kterým nás chce vyděsit. Byl u toho, když se tyhle domky stavěly, takže ano, o tom sklepení něco vím.“

Pokynul Tomášovi, aby se posadil na lavičku pod terasou a sám zmizel ve dveřích. Za chvilku se vrátil s dvěma otevřenými lahvemi piva a posadil se vedle něho. Jednu láhev podal Tomášovi a z druhého se zhluboka napil. Potom se pustil do vyprávění.

 

„Je to už dost dávno, co mi děda o sklepení povídal, takže si nepamatuju všechno, ale řeknu ti, co jsem ještě nezapomněl.

Asi víš, že do těchto míst město dřív vůbec nezasahovalo. Byla tady jenom osamělá silnice a pár houštin s okolními příkopy. V roce 1926 si tyhle pozemky koupilo několik místních továrníků a chtěli tu vybudovat luxusní čtvrť pro lepší třídu.

Základy tvýho domku se začaly hloubit až jako úplně poslední. Chlapi, co je tenkrát kopali, při tom narazili na nějaký podzemní prostory. Když se do nich dostali, zjistili, že je to staré sklepení. Nikdo nevěděl, že by tu už dřív něco stálo, ale kdoví, z jaké doby pocházelo.

Bylo postavené z velkých kamenných balvanů a nikomu nešlo na rozum, že se jeho plesnivé trámy ještě nepropadly pod náporem hlíny. Uvnitř se našla spousta divných předmětů. Staré knihy, popsané cizími jazyky chlapi vyházeli a spálili, ale starožitné sošky si nechali. Děda taky jednu měl, ale prý z ní měl nepříjemný pocit, takže ji brzo prodal nějakému sběrateli starožitností.

Majitel domu chtěl, aby sklepení nechali a využíval ho jako sklad na ovoce a zeleninu.

Po několika šťastných letech se v rodině bohatého továrníka stala tragédie. Ztratil se jeho desetiletý syn a on tvrdil, že za to může ten sklep. Prý z něho slýchal podivné zvuky a v noci slyšel, jak v něm někdo chodí. Trávil v něm spoustu času a snažil se najít tajný vchod, o kterém byl přesvědčen, že v podzemí je.

Po nějakém čase zmizel i on. Jeho manželka prodala majetek a odstěhovala se pryč. Do domu se nastěhovala židovská rodina, ale dlouho si ho neužívala. Po třech letech přišli Němci a dům jim sebrali. Obsadil ho mladý oficír a jeho žena, kteří během válečných let nechali celé kamenné sklepení vyztužit železobetonem a udělali si z něj kryt.

Do něj se také schovali, když si pro ně v květnu 45 přišli partyzáni z okolních lesů. Byli tam zabarikádovaní dva dny, než se podařilo do krytu dostat, ale když do něho konečně pronikli, nikdo v něm nebyl. Nikdy  nezjistili, kudy odsud mohli uniknout, ale po čase se na událost zapomnělo a dům získal nové majitele.

Rodina, která tu bydlela po nich, byla místní a znala zvláštní historii sklepa. Když v nocích  začali slýchat ze sklepa zvláštní zvuky, raději ho zazdili a potom už byl klid.

Po nich se tu ještě vystřídalo hodně lidí, ale o sklepě už asi nikdo z nich nevěděl. Netušil bych o něm ani já, kdyby mi jeho příběh nevyprávěl děda před spaním. Nevím, co na tom je pravda a co si vymyslel, aby působil víc strašidelně, ale na tvém místě bych byl radši opatrný. Víš co se říká. Na každém šprochu….“

„Pravdy trochu,“ dokončil Tomáš.

Oba mlčeli.

„A co mám teda dělat?“
Honza jenom pokrčil rameny.

„Nevím. Prostě běž domu a zítra něco vymyslíme.“

Rozloučili se a Tomáš se vydal domů. Rozvalil se před televizi, kde dávali tak jako každé léto jednu ze stých repríz nějaké české komedie, a o všem přemýšlel.Byl unavený z práce, ale i z piva vypitého na letním sluníčku. Usínal.

 

Byla už tma, když se celý dům zatřásl a ze skříně v kuchyni vypadlo na zem několik sklenic. Tomáš vyskočil z pohovky a rozklepal se zimou. Byl zvyklý, že v létě se spíše budí vedrem, ale tentokrát byla v celém domě příšerná zima.

„Sklepení“, zašeptal si pro sebe a rozběhnul se do chodby. Cestou popadnul baterku, která visela  u vstupu do sklepa.

Dole byla ještě větší zima, než v pokoji. Od pusy se mu valily bílé obláčky dechu a ve světle baterky působily jako ztracené duše bloudící sklepem. Ve stěně před ním se šklebila černá díra, jejíž okraj lemovaly kousky rozlámaných cihel. V té tmě to vypadalo jako varovný výraz nějaké příšery, který se chytá Tomáše spolknout.

Pořádně se nadechnul, protáhnul se vytesaným otvorem ve zdi do tmavého prostoru a zůstal stát jako přimražený.

Ve stěně před ním stála velká brána. Jednoduchá, bez zdobení, ale na první pohled bylo vidět, že je vyrobena z masivního a tvrdého dřeva. Obě její poloviny spojovala tlustá dřevěná tyč, která procházela silnými kovovými kruhy, zapuštěnými do dřevěných křídel brány. Plnila tak funkci závory, aby se nedala z druhé strany otevřít.

Nad ní vystupoval lomený,z kamene vytesaný, gotický portál, jaké Tomáš vídal na starých kostelech při školních výletech do Prahy. Byla na něm vyobrazena spousta postav. Výjev byl hodně zašlý a průběhem času i dost poškozený, takže bylo těžké rozeznat nějaké podrobnější linie.

Tomáš se přiblížil těsně ke dveřím a natáhnul se co nejvíce do víšky, aby si portál lépe prohlédnul. Teď začal rozpoznávat některé tváře postav. Byli to lidé, kteří křičeli hrůzou. Všichni se hrnuli na jednu stranu, jako by před něčím utíkaly, ale nebylo rozpoznat před čím. Reliéf postavy, před kterou se snažili dostat do bezpečí byl příliš rozežraný zuby času. Přesto celý obraz působil neuvěřitelně hrůzostrašně. Jakoby se děs z tváří vyděšených lidí přelíval přímo do Tomášovi hlavy.

Dlouho stál před branou a snažil se všechno si v hlavě srovnat. Jak je možné, že v místnosti, která byla ještě před několika hodinami prázdná, se teď tyčí brána, jakou by jenom těžko přehlédnul? A kam vůbec může brána z podzemního sklepení vést? Byla jenom jedna možnost, jak rozluštit její tajemství.

Když byl dítě, jeho matka ho často varovala, že ho ta jeho zvědavost jednou zabije. Z nějakého důvodu si v tu chvilku na ta slova vzpomněl, ale neodradila ho.

Zatlačil do dřevěné závory a ta bez většího odporu vyklouzla z kovových obručí. Zvuk dopadajícího dřeva se rozlehl po celém sklepení a potom nastalo ticho plné očekávání. Tomáš zatáhl za kruhy a brána se se skřípotem rozevřela. Vyvalil se z ní chlad a zápach hniloby. Rozprostírala se za ní dlouhá chodba vytesaná do skály. Kuželem světla z baterky prozkoumával její vlhké stěny a podlahu pokrytou na mnoha místy prohnilým mechem. Když se ujistil, že mu uvnitř nehrozí žádné nebezpečí, vydal se pomalu do jejího ztemnělého jícnu.

Procházel opatrně a za každým záhybem se zastavoval a prozkoumával prostor, který následoval, než se rozhodl pokračovat dál. Po chvilce došel k místu, kde chodba končila a měnila se na točité schodiště klesající dolů. Strop nad schodištěm byl vytesaný do lomeného oblouku a prozrazoval tak starodávný původ katakomb.

Stěny, kolem kterých procházel byly pokryty vytesanými obrazy zvláštních pokroucených postav, ve kterých nebylo rozeznat nic lidského. Nic, co by napovídalo, koho mají zobrazovat a proč tu jsou.

Po několika zákrutách schodiště končilo a cesta se znovu měnila na rovnou chodbu. Tentokrát však byla dlouhá nanejvýš pět metrů. Za ní se objevil velký prostor. Tomáš do něj vcházel téměř bez dechu. Kromě místa osvětleného baterkou neviděl nic než tmu a vzdálenou stěnu, osvětlenou slabou září, ale z proudění chladného vzduchu tušil, že se nachází ve velkém skalním dómu. Zamířil baterkou nad sebe a uviděl kamennou klenbu, která pokrývala strop všude nad ním. Teď už nepochyboval – nacházel se ve velkém chrámu, vytvořeném před staletími.

Užasle procházel prostorem. Byl pohlcený směsí údivu ale také hrůzy z monstrózního stavby, která se skrývala hluboko v podzemí. Děsilo ho, že vypadá jako obrovský kostel. Děsila ho představa, kdo mohl být na takovém místě uctíván.

Z myšlenek ho vytrhlo zapraskání pod nohami. Škubnul sebou a okamžitě zamířil paprsek světla na místo, odkud zvuk vyšel. Chvilku mu trvalo, než v bílé hromadě rozeznal dvě kostry. Jedna byla dětská. Měla na sobě starý potrhaný námořnický obleček, jaký se dával dětem z bohatších rodin na počátku století aby zdůraznil jejich roztomilost, ušpiněný dávno zaschlou krví. Druhý pozůstatek lidského těla patřil dospělému. Dalo se rozpoznat, že byl oblečený do drahých šatů. Kostra byla zkroucená vedle dítěte a pevně ho objímala.

Rozhlédnul se kolem a spatřil něco, z čeho polila celé jeho tělo hrůza. Podél stěn ležely nekonečné hromady kostí. Byly naházené na hromadě bez úcty a piety, kterou lidé zemřelým obvykle skládají.

Z omámení hrůzou ho vytrhnul zvuk padajícího kamení za jeho zády. Rychle se otočil a tasil před sebe baterku jako kolt. V matném světle nebylo nic, než jenom prázdný prostor.

„Je tu někdo?“ zakřičel a ozvěna jeho hlasu se rozlehla mezi stěnami a oblouky chrámu. Jedinou odpovědí mu bylo ticho, ve kterém byl slyšet jeho těžký dech. Pomalu postupoval dopředu. Cítil, jak mu srdce buší na nejvyšší možné frekvenci a do celého těla pumpuje obrovské množství adrenalinu. Po zádech mu stékalo několik kapek potu, které v chladném prostředí studily jako dotek smrti.

Další zvuk padajícího kamení. Zamířil nad sebe a stihnul zahlédnout pohyb za jednou z kamenných kleneb.

„Kdo je tam?“

Z úkrytu se ozvalo pronikavé zasyčení. Tomáše se z toho zvuku zmocnil nepříjemný pocit nebezpečí, který konečně přemohl jeho zvědavost. Pomalu začal couvat zpátky k místu, kde bylo schodiště. Z klenby se oddrolila další hromada kamení a vzápětí se objevila bílá ruka s několika dlouhými drápy.

Tomáš se zastavil. Jeho tělo už bylo naprosto paralyzované strachem. Stál uprostřed tmy s baterkou namířenou směrem ke skrytému tvorovi a odevzdaně čekal, co se bude dít.

Netrvalo to dlouho. Po stropě se rozběhnula postava s pokrouceným lidským tělem a ještěrčími pohyby. Doběhnul téměř až nad Tomáše, kde s krátkým zapištěním seskočil na zem.

Teď mohl konečně Tomáš spatřit jeho tvář. Byla téměř jako lidská, ale chyběli jí oči, které v podzemní tmě nejspíš nikdy nepotřeboval. Zrak mu nahrazovaly dvě dlouhé netopýří uši, těkající ve snaze zachytit zvuk vyděšené objeti.  Jeho kůže byla naprosto bílá, protože nikdy nepoznala dotek slunečního světla. Skrz ní bylo téměř dokonale vidět tepající modré žíly a pohyby jeho tenkých svalů.

Tvor byl přikrčený v bojové pozici a z úst se scvrklými seschlými rty cenil tenké špičáky.

Tomáš pochopil, že jeho jedinou šancí, jak se dostat ven z toho děsivého místa, je přímý boj.

„Tak pojď, ty sráči,“ procedil mezi zatnutými zuby.

Jeho hlas byla poslední věc, na kterou tvor čekal. Podle zvuku si byl konečně jistý, kde se nachází jeho kořist. Celým chrámem se rozlehla ozvěna vřískotu a potom vyskočil přímo proti Tomášově obličeji.

Ten byl na první útok dobře připravený. Přikrčil se k zemi a pěstí nabral tělo, které se právě nacházelo nad ním. Útočník proletěl vzduchem a s mlaskavým zvukem dopadl na mokré kameny. Rychle se vrátil na nohy a připravoval se na další výpad.

Rozběhl se po zemi a rozevřel čelisti, připravený zakousnout se do čerstvého masa. Těsně před tím, než se jeho zuby dotkly Tomášových nohou, prosvištěla vzduchem těžká baterka a dopadla na jeho hlavu. Ozval se zvuk křupající lebky a zvíře se zhroutilo k zemi.

Chvilku se divoce svíjelo s napůl rozbitou hlavou na zemi. Pak vyskočilo na stěnu a vydalo se na útěk.

„Tak to teda ne. Teď už tě dodělám až do konce,“ zakřičel Tomáš do tmy. Pevně sevřel v ruce baterku a rozběhl se podél stěny za ním. Přes křupající zbytky lidských tě ho pronásledoval ho až nakonec chrámu ke stěně, která byl osvětlena slabým světlem .

Zvíře seskočilo na zem a vztekle zasyčelo. K Tomášově údivu však místo dalšího boje zmizelo ve veliké prasklině. Byla široká asi čtyři metry a táhla se podél celé zadní stěny. Vycházelo z ní světlo, které bylo zdrojem té slabé záře, které si Tomáš všimnul hned při vstupu do podzemního dómu.

Lehnul si na břicho a přitáhnul se k okraji skály. Když se podíval dolů, zamotala se mu hlava závratí. Rozpínala se před ním rozšiřující se prasklina, která zasahovala snad několik kilometrů pod zem. Její stěny byly ozářené světlem, které vycházelo odněkud z jejích útrob.

Viděl, jak po její stěně běží zraněný tvor a vydává ze sebe nelidské skřeky.

Nejdříve to byl jenom jeho vřískot,ale potom se z vnitřku propasti začaly ozývat odpovědi. Nejprve jenom několik osamocených výkřiků, ale potom začaly přibývat, až se slili v jeden nepřetržitý zvuk. Po stěnách se nahoru začala valit masa pokroucených těl. Byly to zrůdy stejné jako ta, se kterou se Tomáš před chvilkou utkal. Lezli jeden přes druhého a snažili se dostat co nejdříve k okraji. Hladově křičeli a cenili svoje tesáky. Lačnili po krvi.

Byl to instinkt přežití, který Tomáše vystřelil zpět na nohy a přiměl ho k útěku. Běžel o život rychlostí, o jaké ani netušil, že může vyvinout. Během chvilky proběhnul vzdálenost mezi zadní zdí a schodištěm. Za sebou slyšel ohlušující křik tisíce lačných hrdel.

Vyskočil na první schod. Jeho noha se smekla po mokrém okraji a Tomáš tvrdě dopadnul na hrubý kamen. Z ruky mu vyklouzla baterka a skutálela se dolů. Ve světle ležící baterky viděl živou stěnu těl, která se k němu blížila, ale ještě něco jiného.

Světlo vycházející z praskliny začínalo sílit. V jeho záři na chvilku zahlédnul obrovskou postavu, která se nořila z propasti. Byla mnohonásobně větší než zrůdy, které ho pronásledovali. Tomáš v ní poznal siluetu z kresby, před kterou prchali ti vyděšení lidé. Sunula se ven s příšerným zvukem, který rval uši.

 Křik první zrůdy, která dorazila ke schodišti, přivedla Tomáše zpět do reality. Uvědomil si, že si nemůže dovolit ztrácet čas, nebo skončí jako další kostra v pohanském chrámu. Nakopnul tvora u svých nohou přímo do obličeje a znovu se rozeběhnul vzhůru. Baterka, kterou nechal ležet na zemi, zablikala a zhasla. Dál musel pokračovat po tmě.

Klopýtal po nerovných schodech. Občas musel lézt po všech čtyřech, než se znovu vzpřímil, ale stále se pohyboval zběsilou rychlostí dopředu, pryč od té hrůzy z podzemí.

Probíhal točitou chodbou, narážel do jejích stěn, ale pomalu před sebou začínal vidět světlo, vycházející z brány na jejím konci.

Poslední metry téměř proletěl. Zastavil se tak prudce, že skoro upadnul, rychle sebral dřevěnou závoru ze země a obě křídla brány prudce srazil k sobě. Závora zajela mezi železné kruhy a okamžitě se prohnula pod návalem masy těl z druhé strany.

Tomáš ležel na zemi a pozoroval, jak se brána otřásá nápory krvelačných příšer.

Celé podzemí se zatřáslo a brána se před Tomášovýma očima začínala kroutit. Pomalu se hroutila dovnitř sebe. Vydávala při tom ohlušující hukot a  sklepením se začínalo rozlévat bílé světlo, které Tomáše pálilo až dovnitř mozku. Schoulil se na podlahu a hlavu si zakryl rukama.

Když znovu přišel k vědomí, nebyla po bráně žádná stopa. Jenom zvláštní zápach, který se ještě nesl podzemím, napovídal, že se tu stalo něco zvláštního.

 

Tomáš ještě dlouho ležel na zemi a představoval si malého chlapce, který se zvědavě vydal na průzkum tajemné chodby, aby padnul za oběť hladovým šelmám z podzemí. Myslel na zoufalého otce, který se vydal svého malého synka hledat a postihl ho stejný osud.

Viděl před očima zoufalou německou rodinu, která za starou bránou hledala spásu, ale našla jenom bolestivou záhubu.

Myslel na to, že nechybělo moc a mohl skončit stejně.

 

Rozhodnul se, že sklepení zasype a znovu zazdí, ale dům neprodá. Tentokrát měl štěstí, ale co by se stalo, kdyby tam dole zemřel a ty příšery se dostaly otevřenou bránou ven? Kdoví, jak dlouho už nedostaly žádnou oběť. Musely být hladové a zuřit.

Jednou se nejspíš na náš svět dostanou, ale ne jeho sklepením. Alespoň tak dlouho, dokud bude naživu. To si ohlídá.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

Nový komentář