Simon


První den nového školního roku ubíhal jako obvykle pomalu a rychle zároveň. Pomalu, protože návrat za školní lavici, kde měl člověk bez hnutí strávit celé dopoledne, byl proti dlouhému létu plnému volnosti jako skok do ledové vody na počátku horkého letního dne. A rychle, protože na většinu spolužáků se člověk na sklonku léta těšil a všichni ti, kteří koncem minulého roku už byli okoukaní a nudní, přes léto nabyli nové jedinečnosti.

Tohle možná platilo pro všechny děti ve třídě, pro Mikyho ale ne, byl totiž ve městečku nový. Přistěhoval se s mámou, tátou a starší sestrou. Miky, stejně jako ostatní z rodiny, byl na cestování zvyklý. Táta byl vojákem z povolání a před měsícem byl přeložen na nedalekou vojenskou základnu. Mikymu bylo devět a nechtěl se znovu stěhovat. Bylo už tak dost obtížné někde začít, najít si kamarády, zapadnout do určitého konejšivého stereotypu. Pak přijde jeden večer táta domů, v ruce velkou krabici s helikoptérou na vysílačku, a než si stihne Miky uvědomit, že je to jen ošklivá past, už se mluví u stolu o tom, jak to bude na novém místě bezva.

Tatínek s maminkou Mikyho ujistili, že mnoho dětí v jeho třídě na tom bude podobně, protože na základně pracuje hodně rodičů dětí, kteří s ním do třetí třídy nastoupí. Určitě mezi nimi budou takoví, kteří na tom budou jako Miky. A tak Miky uvěřil, bláhově si představoval, že to bude třetí třída plná dětí, které se vůbec neznají.

Nakonec to skončilo podobně, jako když mu píchali u doktora ucho. Maminka ho celou dobu v čekárně utěšovala, že to bolet nebude, že to jen trochu štípne a hned se mu uleví. Tatínek ho poklepával chlapácky po rameni a říkal, že je chlap a že stačí trochu zatnout zuby. Pan doktor se dobrácky usmál a zopakoval tu famózní maminčinu řeč o tom, jak to jen píchne. Miky se uvolnil. Bolest to byla příšerná, paralyzující. Ještě, že mu drželi ruce a nohy, jinak by všechny kolem zfackoval a zkopal.

Takže nakonec možná nebyl až tak překvapený, když se o první přestávce vytvořily ve třídě malé skupinky dětí, které se hlasitě překřikovaly a pošťuchovaly. Ty malé skupinky byly sevřené a nevešel se mezi ně žádný nováček jako Miky, nikde ani skulinka. Když se pak Miky rozhlédl po třídě, zjistil, že kromě něj sedí v lavicích osamoceně jen tři další děti. Chvilku váhal, ke kterému z nich by se mohl vydat, aby zavedl hovor na své hry na playstationu nebo na tu bezvadnou helikoptéru na vysílačku, když téměř jako na povel všechny vstaly a přidaly se ke svým spolužákům.

Miky zůstal sedět ve své malé židličce, ruce se mu potily a hlavou honily chmury. Vysvobodilo ho až zazvonění a příchod paní učitelky. Další přestávku děti vyšly ze třídy, rozběhly se po chodbě a ze schodů do přízemí, kde jedna z chodeb ústila na velký dvůr. Miky se trudnomyslně vlekl za povykujícími spolužáky, takže jako jeden z mála nebyl napomenutý za běh po chodbách. Vduchu přemýšlel o dvou bezvadných nových hrách, které dostal nedávno na svou malou herní konzoli. Zároveň sám sebe proklínal, že ji nechal ležet na stole u sebe v pokoji. Mohl ji teď mít v kapse, sednout si někam do rohu a hrát, dokud… dokud by k němu někdo nepřišel a nezeptal se, co hraje. Pak by si s tím dotyčným mohl povídat o hrách a za chvíli by si už povídali o všem možném.

Miky vyšel na dvůr a rozhlédl se kolem. Hierarchie základní školy byla zřetelná na první pohled. Trojice a čtveřice starších dětí se ometaly kolem basketbalových košů, kouřily nebo házely na koš. Na malém hřišti, odděleném od basketových kurtů nízkým plůtkem, stál chumel menších dětí, tak o dva roky starších než Miky a jeho spolužáci. Dva z nich se tahali o míč a ostatní se hádali, kdo s kým bude hrát. Menší holky seděly se skříženýma nohama na lavičkách, zasazených do vyšlapaného pruhu trávy, táhnoucího se podél obou hřišť. Starší holky povykovaly na kluky hrající basket. Mikyho spolužáci se drželi skupinek, které vytvořili o první přestávce.

Miky si nejdřív na chvíli sednul na jednu prázdnou lavičku, ale čím déle tak seděl, tím divněji si připadal. Neměl žádný míč, se kterým by si kopal, nic, co by si mohl číst. Nedejbože cigaretu, kterou by si zapálil. Klátil nohama a vykopával do vzduchu malé obláčky štěrkového prachu. Rukama se zapřel a zaujal pózu znuděného znalce školních dvorů. Za dvě minuty, déle to určitě být nemohlo, se začal cítit s každou uplynulou vteřinou divněji. Chvíli se vrtěl a když si všimnul, že se na něj dívá několik dětí, které byly z jeho třídy, prudce vstal a poodešel stranou. Předstíral, že někoho neodkladně hledá.

Procházel se po štěrkem vysypané cestičce podél stěny školní budovy, když se zpoza rohu vyloupl nějaký kluk a vrazil do něj.

"Promiň," zaskřehotal Miky a v té chvíli si zahanbeně uvědomil, že dosud ve škole nepromluvil ani slovo. Hlasivky měl ten den ještě úplně neopotřebované. Odkašlal si a dodal, už svým hlasem: "Že jsem do tebe vrazil."

Kluk jako by ho ani neposlouchal, hlavu měl skloněnou a proto se také s Mikym srazil. Vůbec se nedíval na cestu. Měl na sobě béžové triko a seprané džíny, ustřižené těsně nad koleny. Na nohou měl tenisky, žádné ponožky.

Tomu teda musí smrdět večer nohy, pomyslel si Miky a pokusil se pohlédnout mu do obličeje. V ten okamžik kluk zvedl hlavu a podíval se na překážku, do které narazil a která na něj promluvila. Mikyho zarazilo, že se kluk tváří skoro vyděšeně. Vlasy měl ostříhané na krátkého ježka a obličej opálený, stejně tak ruce a nohy, které jako tenké hůlky vykukovaly z krátkých rukávů upoceného trička a roztřepených konců džín.

"A ty jsi?"

"Miky."

Když sledoval nechápavý pohled v jeho očích, dodal: "Chodím do třetí třídy, ale přistěhovali jsme se teprve před pár týdny. Jsem tu nový a nikoho tu neznám."

"Aha," zdálo se, že kluk by si možná rád povídal a i když vypadal trochu jako pošuk, Miky nechtěl, aby odešel, a tak se rychle zeptal: "A jak se jmenuješ ty?"

"Já jsem Lorie," řekl kluk stroze a roztěkaně se rozhlédl kolem.

"Do kolikáté chodíš?"

"Do šestý."

"Aha. Tak to je… bezva."

Mikymu došlo střelivo a zoufale se rozhlédl kolem. Teď ten Lorie řekne, že už musí jít a ve vteřině bude pryč.

Miky se nadechl a zeptal se: "Máš playstation? Portable?"

"Jasně," řekl Lorie, ale očima stále těkal kolem sebe, jako by Mikyho slova vnímal jen tak mimochodem.

"Co je? Někdo tě pronásleduje?" sebral Miky odvahu k troufalému dotazu.

Lorie potřásl hlavou a odpověděl otázkou: "Jaká je tvoje nejoblíbenější hra?"

"No, hraju hodně hokej, ale baví mě i rally nebo extreme wipeouts…"

"Jo, jo, to je dobrá hra," zamručel roztržitě Lorie a pak se na Mikyho konečně podíval jasným zrakem. "Chceš slyšet něco velkýho?"

"Jasně," řekl Miky bez zaváhání. Nevěděl, o co přesně půjde, možná se to bude týkat těch starších kluků, co házeli míč na koš a občas podrazili nohy menším dětem, kteří udělali tu chybu, že kolem nich bezstarostně proběhli. Možná to bude o školníkovi, třeba je uprchlý šílenec. Nebo…

"Tak pojď kousek stranou," zasyčel Lorie a chytl Mikyho za ruku. Odtáhl ho k rohu budovy, odkud se vynořil a s pohledem upřeným na ostatní hrající si děti začal mluvit.

"Je to děsnej příběh, ale pravdivej. Všichni, co jsou tady na tom hřišti, ho znaj, a tak bys ho měl znát i ty, když jseš tady novej. Týká se to jednoho páťáka, Simon se jmenuje. Neslyšel jsi už o něm?"

Lorie se podezíravě na Mikyho podíval, ale ten zakroutil hlavou na znamení, že ne.

"No, tak to ti něco povím. Simon se sem letos vůbec neměl vrátit, celý léto byl na pozorování ve cvokárně. Chápeš?"

Lorie na něj vyvalil oči, aby dodal svým slovům váhu a přitom chmurně pokýval hlavou. Odmlčel se a čekal, co Miky na to.

"Fakt, jo? A proč?"

"Proč? Protože je šílenej. Ale ne jen tak obyčejně šílenej. Jako že by si mluvil sám pro sebe nebo se smál, když není nic k smíchu… i když to občas dělá taky, ale podle mě jen proto, že tohle se od bláznů čeká. A on je rád blázen. Ale je to takovej šílenec, takovej magor, že by ani nic z toho dělat nemusel."

"Jak to?" zeptal se Miky. Zanícený přednes toho kluka ho zaujal. Už se nemohl dočkat, až toho Simona uvidí.

"Jak to? No takto. Co jsem slyšel, a to je určitě pravda, žádný vejmysly, tak když byl Simon malej, tak se strašně vztekal. Jako mimino, chápeš? A jeho rodiče to museli snášet den co den, noc co noc, pořád jenom řev a jekot a chraptění a křičení a mlácení rukama o postýlku. Táta každý ráno vstal celej nevyspalej a už se těšil, až vypadne do práce. No a Simonova máma přicházela pomalu o rozum. Každej den o kousíček blíž svěrací kazajce. Ať dělala co dělala, se Simonem to bylo pořád stejný. Tak víš co udělala nakonec?"

"Ne, co?"

Lorie se rozhlédl neklidným pohledem kolem. Miky si všiml, že trochu nervózně hrabe nohou ve štěrku. "Co? Ty vole, normálně mu jednou večer do kaše nasypala kus prášku na spaní. Možná válium, možná něco jinýho."

"Co je to válium?"

"Co je to válium? No přece prášek na spaní, vždyť říkám. Nebo na uklidnění. Máma ho občas bere. Jednou jsem vzal ty tablety do ruky a dostal jsem tak nařezáno, že jsem si nemoh tejden sednout na zadek."

Oba se při té představě otřásli. Miky měl hroznou radost, že si asi opravdu našel kamaráda.A ještě k tomu ze šesté třídy! Loriemu svítily oči a chystal se k dalšímu vyprávění.

"Takže mu nasypala do jídla to válium a kluk spal jako zařezanej. Tátovi to bylo hned divný a tak dlouho do ní ryl, až mu to řekla. Nejdřív tomu nechtěl věřit, pak jí ale seřezal stejně, jako táta mě, když mě našel v koupelně s těma práškama v ruce. Takže dobrý… a druhej den večer řval Simon víc, než kdy předtím. Jeho máma se jenom kysele zasmála a šla si lehnout… na bok nebo asi na břicho, s těma všema modřinama na zadku."

"Ty vyprávíš jak dospělej," skočil mu do řeči obdivně Miky. Lorie po něm trochu tajemně loupnul očima, ale nic na to neřekl.

"Jak dospělej? No, a takhle to šlo dál a dál a za tejden, když šel večer táta spát, před sebou další noc hrůzy s uřvaným Simonem opodál a druhej den měl mít navíc nějaký důležitý jednání, tak najednou říká svý ženě – Kde je to válium? A koliks mu tam do tý kaše toho nasypala?

A tak to začalo. Drobet k večeři, drobet k snídani, další trocha k obědu. Simon byl jak mílius. Většinu dne prospal s dudlíkem v puse a úsměvem ve tváři. Sousedi si oddechli. Pološílená máma se pomalu zotavovala. Tatínek z toho velkou radost neměl, ale když se zásoby léku ztenčily, ochotně běžel ke svému doktorovi, aby mu předepsal další.

Po dvou měsících se rozhodli, že mu to vysaděj. Dávali mu sice jen strašně malý dávky, ale oba, jakmile už byli vyspalí a v pohodě, chytlo černý svědomí. Jenže jak mu jednou válium nedali, Simon spustil hotový pekelný orgie. Jako by všechny ty dny a noci, co byl v rauši, kumuloval svůj vztek a dal mu průchod při první možný příležitosti.

Tak co těm zoufalejm rodičům zbývalo? Najeli na stejný dávkování jako předtím a pokračovali v dopování. Takhle to šlo dalších několik měsíců. Když byl Simonovi rok a šel na kontrolní prohlídku k dětskýmu doktorovi, tak po nějakým rozboru si vzal rodiče na paškál a…"

"Jak to všechno víš? To ti vyprávěl ten Simon? Vždyť musel být úplný mimino!"

Loriemu zablýsklo v očích hněvem… a ještě něčím dalším. Byl to strach? Miky nevěděl.

"Chceš ten příběh slyšet nebo ne?"

"Jasně že jo."

"Jasně, jasně že jo. No tak ten doktor si je zavolal do ordinace a pořádně je pogriloval. Pohrozil jim, že je udá na policii a sociálka jim dítě sebere rychlejc, než stačej říct válium. Rodiče se nejdřív nařčení bránili, ale doktor jim před očima zamával výsledky testů a zeptal se, jestli mají chuť nechat Simona vyšetřit nezávislou komisí. Rodiče vyměkli a slíbili, že s tím okamžitě skončí. Doktor jim řekl, že chce Simona vidět každých šest týdnů a že ať už to dopadne jakkoliv, nejradši by jim třískl hlavama o sebe. Byl z nich nepříčetnej vztekem.

No a tak se rodiče vrátili domů a už si chystali čerstvý špunty do uší a připravovali se na další běsný pohledy od sousedů. Večer dali Simonovi dávku a s vědomím, že mají před sebou poslední nerušený spánek na dlouhou dobu dopředu, ulehli do postele.

Ráno táta vyrazil do práce a maminka se připravila na nejhorší… a když se večer vrátil fotřík z rachoty domů, našel dítě hrát si v ohrádce, kolem rozházený hračky. Simon spokojeně žmoulal svého oblíbeného medvěda, kterým při svých častých záchvatech vzteku před váliovou terapií mlátil na všechny strany, strkal do pusy a žmoulal dásněmi, kroutil a bušil do něj pěstmi. Teď ho jen nevinně hladil a smál se na celé kolo.

Táta s mámou nemohli uvěřit svému štěstí… doslova. Zpočátku si nejistě přizvukovali, že jde jen o prodloužený účinek léku, který mu tak dlouho a pravidelně podávali. Když se ale jeho nálada neměnila ani druhý a třetí den, začali skutečně doufat. Simon byl jako vyměněný. V noci se budil jen jednou, vypil svou flašku mlíka a spal do rána… co do rána, klidně zařezával až do devíti. Táta se z práce začal vracet stále dříve a se Simonem si hrál víc než kdykoliv předtím… když byl běsnej, obvykle od něj schytal pár ran do hlavy, pár kopanců do koulí a miminomilná nálada ho v mžiku přešla. Když byl zas Simon nadopovanej, tak byl sice klidnej, ale dost apatickej. Na míček, kterej se k němu dokutálel, se jen smutně podíval a to bylo tak všechno. Největší vzrůšo bylo, že se převalil z břicha na záda.

Zato nový Simon, to bylo jiný kafe. S tátou závodili v lezení po bytě, prohlíželi si knížky, dělali výtah a jeden se smál víc než druhej."

Miky začal přešlapovat na místě, protože ho nudilo vyprávění o hraní s dětma… co by člověka mohlo nudit taky víc, zvlášť když před pár lety byl sám v podobné fázi vývoje. Lorie si toho všimnul a hned poskočil s vyprávěním dále. Zdálo se, že přeci jen nechce ztratit svého posluchače.

"No jo, tak plynul den za dnem, tejden za tejdnem, měsíc za měsícem. Simon začal pořádně lýzt, pak se začal stavět a nakonec i chodit. Mezitím natrénoval mluvení a vůbec celej vyspěl. Pusu plnou mléčnejch zubů a jazyk jak břitva, svoje okolí bavil legračníma hláškama a dobrou náladou vůbec. Táta s mámou byli nadšený, jak se to všechno v dobrý obrátilo a snažili se z hlavy navždy vymazat, jak malýho Simonka rvali práškama na uklidnění. Jednou pozdě v noci řekl táta mámě, teda spíš jí to téměř neslyšně zašeptal do ucha: "Mohli jsme ho tehdy zabít, víš to? Nebo z něj mohl bejt retardovanej kluk." Vyslovil tak nahlas svou nejčernější myšlenku, která ho pořád tlačila a dráždila a občas mu nedala spát. Simonova máma nic neřekla. Ta věděla svý. Moc dobře si pamatovala, jak kvůli tomu řevu občas měla sto chutí skočit z okna, nebo přijít k Simonovi a vytřást mu duši z těla. Občas u něj stála a řvala na něj stejně hlasitě, jako on: "Proč ječíš? Proč, proč, proč, drž už hubu, panebože!"

Ale malý Simon ji nikdy neposlechl, poslechl až válium. Takže ta si myslela svoje, jak už jsem řek. Ne že by byla špatná máma, za synáčka by položila život, ale takovej řev tě prostě vyšine, chápeš?"

Miky nic nechápal, ale stejně přikývl. Vypadalo to, že Lorie se do toho příběhu vžívá celou duší. Oči mu planuly v hubeném opáleném obličeji a zároveň těkaly nervózně kolem. U úst se mu tvořily malé kapičky slin a jazyk se mu v puse míhal jako malý jedovatý had a občas přejel rty rychlým obloukovitým pohybem.

"Jo, jasně, přesně tak to bylo. No ale to bylo dřív, teď měli synáčka jak vystřiženýho z reklamy na čokoládu. Pořád chodili k tomu stejnýmu doktorovi a každá návštěva byla příjemná jak trhání zubů. Doktor nezapomněl. Pokaždý si chmurně přeměřil oba rodiče, jako by je podezříval z těch nejhorších zločinů proti bezbrannýmu dítěti. Máma ho nesnášela, táta tiše ignoroval. Ale najít si jiného nechtěli, asi se báli, když měl pořád ty výsledky starých testů u sebe ve složce. Doktor pokaždé Simona pečlivě prohlídl a nikdy neřekl nic, co by rodičům trochu zvedlo náladu. Když bylo všechno v pořádku, jen něco nabručeně zamumlal, když měl Simon nějaký problém, mluvil o tom s otravným zveličováním. Vzájemná nenávist se stále stupňovala a když bylo Simonovi pět, dal by se vzduch při jejich setkáních krájet.

Co tě žere, říkala si vduchu matka, když na ní přišla řada, aby šla k doktorovi se Simonem zrovna ona a pozorovala ho při pečlivé prohlídce synova nahého tělíčka. Hledáš modřiny, ty mizero, viď?

Krkavčí matko, šlehaly po ní jeho oči, teda pokud oči umějí šlehat. A ty jeho uměly, to si piš.

A právě když Simonovi bylo pět, začal se ten domeček z karet hroutit.V té době již Simon chodil dva roky do školky, nejdřív jen na pár odpolední týdně, aby si zvykl na další děti, v pěti už ale chodil do školky každý den, máma si ho vyzvedávala kolem druhé hodiny.

Začalo to tím, že k ní jednou, když si Simona zrovna odváděla domů, přistoupila učitelka a na chvíli ji odtáhla stranou. Tam jí rovnou řekla, že má ze Simona divný pocit. Říkala to tak, aby to opodál stojící kluk neslyšel a když s mámou mluvila, každou chvíli zkontrolovala, jestli Simon stojí pořád dost daleko a nesleduje je.

Máma se proti tomu samozřejmě ihned ohradila a začala z učitelky páčit, co se vlastně děje. Ta začala hned litovat, že na tohle téma zapředla rozhovor a zamluvila to jiným směrem. Že si s ním nechtějí hrát ostatní děti, že se mu straní. Že Simon neposlouchá a všechno si dělá po svém.

Máma na to: "Tak mu přikažte."

A učitelka, že to nejde, že neposlouchá. Chtěla k tomu ještě něco dodat, ale pak se podívala na Simona a sklapla naprázdno pusu. Máma odsekla, že jsou to nesmysly a ať se koukají snažit, aby Simon v té školce nakonec ještě nezvlčel.

Když přišli domů, kluk si hned sednul ke svému malému stolečku a začal si hrát. Máma si dřepla opodál a zamyšleně ho pozorovala. Byla sice pravda, že si Simon hrával většinou sám… jo, většinou, pořád si hrál sám, ale na tom jí nebylo nic divného, byl koneckonců zatím jedináček a tak si doma hrál často sám a tenhle zvyk s ním přešel i do školky. Tak se teda utěšovala, ale uvnitř v ní hlodal malý červík strachu. Že s ním třeba něco není v pořádku.

Večer o tom promluvila s mužem. Co když to válium… To mezi nimi srazilo náladu na bod mrazu. Věc, kterou se tolik snažili vytěsnit a teď je to tu zpátky.

"Nesmysl," odsekl vztekle muž a výhružně se na svou ženu zahleděl. "Simon je úplně v pořádku."

Víc už se o tom ten večer nebavili, ale když druhý den přišla máma pro Simona do školky, pospíšila si a dorazila tam o deset minut dřív. Stála na chodbě a hleděla dovnitř velkou prosklenou stěnou. Viděla dvě desítky dětí, hrajících si ve dvojicích, trojicích, další, co pobíhaly po místnosti sem a tam. U jednoho stolečku, stranou od všech, seděl Simon. Učitelka seděla za svým velkým stolem, pozorovala děti, najednou vstala a přistoupila k Simonovi. Něco mu říkala, máma si živě dovedla představit, co to asi je…"

Miky skočil Loriemu do řeči, protože to už nemohl vydržet: "To si celý vymýšlíš! Nebo jsi to někde četl. Jak bys mohl vědět, co si někdo myslí? Děláš si ze mě legraci." Přitom se rozhlížel podezíravě kolem, protože čekal, že někde poblíž bude stát hlouček šesťáků, bavících se na jeho účet. Ale nespatřil nikoho, kdo by se na ně díval, natož se mu smál. Nijak ho to ale nepřesvědčilo.

"Tak hele," zavrčel Lorie a chytil Mikyho za ruku. Byla studená. Studená opálená ruka na sklonku horkého léta. Miky se vyděsil. "Vím to přímo od Simona, jsem možná jeho jedinej kamarád."

"I kdyby," nedal se Miky a snažil se vyškubnout tomu ledovému sevření. "I kdyby jo, jak by mohl Simon vědět, co si myslí jeho máma, když stála v úplně jiný místnosti. A hlavně, jak by asi mohl vědět, že tam vůbec stojí?"

Lorie přivřel oči a rty se mu roztáhly do neveselého úsměvu, který jeho obličej poslal o padesát let do budoucnosti, vypadal v té chvíli jako zestárlý muž v dětském těle. "Poslouchej a dozvíš se to."

Pustil Mikyho ruku a rozhlédl se kolem sebe. Oči mu nepřestávaly neúnavně těkat. Jazykem si olízl rty.

"Takže, máma tam stála a tušila, co to ta učitelka do synka hustí. Jdi si hrát s ostatními, bude to větší legrace než jen sedět sám u stolku a čmárat pastelkama. Podívej, támhle si kluci hrají s míčem, nechceš se k nim připojit?

Tak tam máma stojí, kouká na tu dvojici – kluk, co sedí v malý plastový židličce a dospělá paní, jak se nad ním sklání. Najednou se něco změnilo. V tý učitelce jako by luplo. Stoupla si zpříma jak podle pravítka, otočila se na podpatku a došla k dětem, co si právě hrály s tím míčem, nad kterým jeho máma přemýšlela. No a ta učitelka vytrhla jednomu mrňousovi míč z ruky, vzala ze svého stolu propisku a míč propíchla. Pak jim ho hodila zpátky a posadila se zpět do své židle.

Děti na ni zmateně zíraly. V její tváři se dal spatřit stejný výraz. Chvíli celá ta scéna vypadala jako sousoší. Něco jako Hovňousci vzhlížejí k paní učitelce. Výpravná olejomalba, jako živá. Pak se děti pohnuly, vrátily se ke hře, jen ten hlouček okolo míče chvíli nevěděl, co dál. Pak se děti rozešly a doplnily ostatní skupinky.

Máma konečně vstoupila do třídy. Došla až k učitelce a řekla jí, že si přišla pro syna. Čekala, že jí bude něco řečeno, vysvětleno, ale dočkala se jen unaveného přikývnutí. Simon se beze slova zvedl a podal mámě ruku.

Od té doby se už učitelka o Simonovi nezmiňovala, s mámou se nebavila a na všechno by se tak asi dalo zapomenout.

Jenomže to neskončilo jen u tohohle. Simon byl divný, začali to pozorovat i rodiče. Tak třeba máma telefonovala se svojí kamarádkou. Ta jí vykládala, že jim shořel malý náklaďáček, který měli na své farmě, kam jezdili o víkendech a v létě. Nějací výrostci si asi mysleli, že jde o nepojízdný vrak, polili ho benzínem a čekali na explozi. Simonova máma, když slyšela tu zprávu, se nevěřícně zeptala: "Co? Shořel?"

Malý Simon k ní dychtivě přiběhl a poskakoval kolem telefonu. Jinak tichý, málomluvný kluk, ji nedočkavě tahal za rukáv a ptal se stále dokola: "Kdo shořel? Kdo? Kdo shořel?" Když mu máma konečně řekla, že nikdo neshořel, že se baví jen o autě, zklamaně se odšoural do svého pokoje.

Mámu tenhle výstup dost zarazil, ale nevěděla, jak se k tomu postavit. Manžel nad podobnými starostmi jen mával rukou a zlehčoval je. V práci nedávno povýšil a měl na starosti dvě důležité fúze. Fúze, to zní jako něco fakt nudnýho a otravnýho, co?"

Lorie nečekal na odpověď a pokračoval ve vyprávění:

"Tak co měla máma dělat? Simon se stranil ostatních dětí, tak mu říkala, ať si s nima hraje, proč že si chce hrát pořád sám. Vždycky, když k jeho netečnému obličeji vlídně promlouvala v tomhle duchu, vzpomněla si na učitelku, jak sebou trhla, šla k dětem, vzala jim míč a propíchla ho tužkou. Představila si, jak jde ke dřezu a pouští si na ruku horkou vodu nebo něco podobného.

Nic z toho se ale nikdy nestalo. Simon pokaždé jen odpověděl něco neurčitého nebo ji úplně ignoroval a dál si hrál sám. Brzo si všimla jeho fascinace morbidními situacemi a událostmi. U pětiapůlletého kluka to moc uklidňující zjištění nebylo. Ale co s tím? Snažila se mu pouštět veselé pohádky a oblíkat ho do pestrobarevnýho oblečení. Jenže když oblečeš černocha do bílýho oblečení, pořád to bude černoch, no ne? A tak byl Simon pořád jen Simon. Kluka, pro kterýho událost dne je, že někdo uhořel, nezmění, že si vzal na sebe tričko s duhovejma barvama.

Pak nastoupil Simon sem do školy."

"A tys ho poznal a stali se z vás kamarádi?" zeptal se Miky, kterého už příběh začal unavovat a celkově z něj neměl dobrý pocit. I když nevěděl jak, zdálo se mu, že se k němu stáčí jako míček trefený falší a brzo ho praští do hlavy.

"Kamarádi, tak nějak," odbyl ho Lorie, jako by ho ani neposlouchal. "To neni důležitý. Důležitý je to, že si oddechla jeho učitelka i ostatní děti, který s ním chodily do školky do kroužku. To, co s nima Simon dělal, se začalo stupňovat, ale trvalo to příliš krátkou dobu na to, aby se ostatní rodiče něčeho dovtípili a na Simona si stěžovali. Ve třídě hodně stoupnul počet rvaček. Kluci tahali holky za copy už předtím, ale nikdy jim nezůstaly vlasy v ruce. I dřív se děti strkaly, ale nebyly z toho zlámaný zápěstí nebo vyražený zuby. Učitelka během pár lunatickejch záchvatů vyházela půlku hraček do popelnice a pak se musela hodinu po práci přehrabovat v odpadcích, aby odtamtud vydolovala ty nejdražší, co by jen těžko ze svýho ubohýho platu mohla nakoupit. Taky tam našla svojí kabelku, pocákanou rozlitou majonézou.

Teda aspoň sama sebe ujišťovala, že je to majonéza, chápeš?"

Lorie se znovu křivě pousmál a jeho obličej na okamžik znovu děsivou rychlostí zestárl. Byl to obscénní úsměv předčasně dospělého. Miky nechápal. Věděl jen, že se těší, až už tenhle děsnej příběh skončí a on bude moct vypadnout. Jak je vůbec možný, že je ta přestávka tak dlouhá? Trvá snad už hodinu nebo ještě dýl.

"Nechápeš, ale to nevadí. Pak tu byla ještě historka s tátou. Fúze dopadly přesně tak, jak si korporace, pro kterou táta pracoval, přála. Byla to nemilosrdná firma a tátu drtila medvědím sevřením. Ve vlasech se mu objevily nitky šedivých vlasů dřív, než mu bylo pětatřicet. V oku se mu čas od času usídlil nepříjemný tik. Jeho doktor, jasně že úplně jinej než ten jeho dlouholetej trapič, mu naměřil zvýšenej cholesterol. První malej infarkt se schovával někde blízko za nejbližším rohem. Táta bral senzační prachy a rodina si mohla dovolit utrácet.

Jednou se konal nějakej výroční golfovej turnaj, spojenej s piknikem, kam zaměstnanci brali rodiny. Takže tatík se ohák do sportovního, mamka do svátečního a malej Simonek byl vypulírovanej do maximální roztomilosti.

Nejdřív byl piknik, po kterým se měl konat golfovej turnaj ve dvojicích. Plno nařvanejch akcionářů firmy a plno nabubřelejch členů správní rady. Taky ředitel, pak pár nadějnejch budoucích lidí z vedení, kam patřil i táta, a pak ostatní poddaní, teda běžný zaměstnanci, sekretářky a kdovíkdo ještě. Piknik byl velkolepej a jako při každý akci se vytvořily skupinky. V jedný byl táta s mámou a ještě pár tátovejch kamarádů.

Simona piknik nebavil a toulal se mezi dospělými, kteří se bavili o práci i o zábavě. Děti jako obvykle ignoroval, ty už byli někde u lesa a házeli klacky na stromy. Simon se v určité chvíli přimotal k hovoru tátových přímých nadřízených a vyslechl něco nelichotivého, týkající se táty. Možná dokonce šlo o nějakej připravovanej podraz…"

Loriemu se podivně vyprázdnil zrak a na chvíli jako by nevěděl, co říct dál.

"No každopádně se stalo to, že po pikniku se rozlosovaly dvojice. Prestižní místo po boku ředitele zaujal Simonův táta. Náhoda, co?

Hrálo se celé odpoledne a do finále překvapivě postoupil ředitel s tátou proti dvěma chlapům z hloučku, jejichž rozhovor předtím Simon vyslechl. Pak přišla zábava. Je jasný, že každej zaměstnanec při smyslech by nechal ředitele vyhrát. I v tomhle případě to tak do poslední chvíle vypadalo. Vlastně to tak i dopadlo. Ředitel s tátou vyhráli.

Oba jejich soupeři, v ruce stále golfové hole, k nim šli, že jim pogratulují. Postarší ředitel, na hlavě štramácky naraženou golfovou čapku, na nohách srandovní podebraný kalhoty s kostkovým vzorem, na rachitické hrudi střídmou vestičku, s úsměvem napřáhl pravou ruku, na rtech shovívavou útěchu pro poražené, když se jeden ze soupeřů, jmenovitě předseda správní rady, nečekaně rozmáchl svou holí a s nevěřícným výrazem ve vlastní tváři zavřel levé ředitelovo oko. Jeho spoluhráč, místo aby ten šílený útok – na ctihodného muže a také kariéru jich obou – zarazil, se vesele rozesmál a podsekl vyděšeně ustupujícímu řediteli nohy. Ten se s téměř ženským zamečením sesunul k zemi.

Než se kdokoliv jiný stihl do rvačky zapojit, Simonův táta vykročil dopředu a mávaje svou holí v divokých, komplikovaných obrazcích zatlačil oba útočníky zpět od naříkajícího ředitele. Ten na něj hleděl strnulým pohledem, aniž by mu jakási cizí vůle dovolila svěsit krk, lehnout si a zírat zbývajícím okem do blankytně modrého nebe. Místo toho se mu do mozku vpálil navěky výjev, ve kterém Simonův táta postupuje rozvážnými kroky kupředu, odráží útok obou šílenců a sám podniká smělé výpady. Prudkým švihnutím uštědřil pohlavek místopředsedovi dozorčí rady. Bylo slyšet zaskřípění a v další vteřině už se zuby sypaly ven. Táta odrazil dva rychlé švihy holí předsedy správní rady a nechal svou dopadnout zeshora na rameno, držící zbraň. Ozval se nelidský jekot a hůl vypadla z ochablé paže. Oba útočníci byli zpacifikovaní.

Táta poklekl k řediteli s protektorsky pozdviženou holí a stal se hrdinou okamžiku."

"Takže ten Simon dokáže ovládat mysli ostatních lidí a nařizovat jim, co mají dělat?" zeptal se Miky a vduchu si pomyslel, že Lorie si mohl vymyslet alespoň něco pořádného, když už ho chtěl pořádně napálit.

"Co mají dělat? To teda jo. To jsem myslel, že to z mýho vyprávění nějak tak vyplyne."

Na chvíli se rozhostilo ticho a oba na sebe jen hleděli – jeden s věčně roztěkaným pohledem, druhý s odvážnou skepsí.

"Moc ti to nežeru," odvážil se nakonec namítnout Miky. Počáteční nadšení z toho, že se skamarádí s šesťákem, dávno vyprchalo a zbyla jen nepříjemná pachuť z celé situace. Navíc nechtěl, aby se o něm po škole rozkřiklo, že se dá snadno vodit za nos. "Myslím, že sis to celý vymyslel."

"Vymyslel?"

"Proč vždycky opakuješ poslední slova toho, co říkám?" zeptal se Miky a znovu se kolem sebe rozhlédl, tentokrát ještě podezíravěji. Někde kolem v doslechu určitě stojí několik Lorieho kamarádů, dusících se smíchem. Možná mezi nimi je nějaký skutečný Simon, ale samozřejmě je to jen obyčejný kluk. A ovládat myšlenky umí leda tak ve chvíli, kdy ukazuje rodičům velkou pětku ve svém školním sešitu nebo rozmlácené kolo, které dostal předchozí den k narozeninám.

"Poslední slova? Toho co říkáš?" zeptal se Lorie a zakoulel malomyslně očima. Miky usoudil, že to buď moc dobře hraje, nebo za to nakonec nemůže.

"Hele, já jdu do třídy. Stejně už bude brzo konec přestávky," řekl Miky nejistě a váhavým krokem vykročil ke dveřím. Litoval, že nemá na ruce hodinky, připadalo mu totiž, že tu stojí už celou věčnost a docela ho zajímalo, kolik času uplynulo. Ostatní se ale dál chovali, jako by tu byli deset nebo patnáct minut. I když…

Když se podíval znovu a snažil se všímat si detailů, došlo mu, že tomu tak úplně není. Děti se stále pohybovaly po dvoře, ale nyní více jako by očekávaly, že se něco stane. Kluci už neházeli na koš. Většina cigaret skončila na zemi, zadupána do asfaltu sešmajdanými teniskami. Malé skupinky se spojily do větších, tišších a línějších.

Než se Miky mohl rozhodnout, zda se jako první vrátí zpět do školní budovy, Lorie ho znovu chytil svou ledovou rukou za paži a přitáhl k sobě.

"Ty myslíš, že tohle je přestávka?"

"A co by to asi bylo?" Miky se snažil, aby jeho hlas zněl sebejistě, ale moc se mu to nedařilo. Zněl spíš prosebně, jako by po Loriem chtěl, aby mu to potvrdil. Jasně, je to jen přestávka a tvoje vnímání času se natáhlo jako vyžvejkaná žvejkačka. Nejsme tu půl hodiny, dokonce ani dvacet minut, stojíme tu jen pár chvil, tak utíkej zpátky do třídy, ať nemusíš zůstat po škole.

"Myslíš, že přestávka trvá hodinu a něco?" řekl Lorie a jestli Miky pocítil ve svém hlase slabost, pak Lorieho hlas byl nasáklý posměchem. Odkapával z každé slabiky, kterou ten kluk na něj vyplivnul.

Mikyho nenapadla žádná rozumná odpověď a tak mlčel. Lorieho ruka se mu stále zarývala do předloktí a pálila ho tam jako kus ledu.

"To víš, že ne. Žádná přestávka na žádný škole na světě netrvá přes hodinu. Možná tak mezera mezi dopoledním a odpoledním vyučováním. Ale nikdy obyčejná přestávka."

"Tak co to teda je? Nějaký nařízení školy?"

"Nařízení? Školy? Poslouchals mě vůbec, co jsem ti tu celou dobu říkal? Simon se sem neměl vrátit, ale nakonec se vrátil. Ne, že by ho chtěli pustit. To si teď možná myslej, ale to on chtěl ven… stejně jako na léto chtěl dovnitř. Dělá si co chce. A ostatní si možná myslej to samý, do tý doby, než zjistěj, že pomalu ale jistě dělaj přesně to, co chce Simon."

Teď se Lorie začal třást a podle Mikyho střízlivého odhadu na něj přicházel nějaký záchvat. U toho rozhodně být nechtěl. Pokusil se vykroutit ze sevření, ale jakmile Lorie pocítil, že se mu ruka v dlani kroutí, stisk zesílil.

"Počkej, nech si to dopovědět. Je to pro tvoje dobro. Asi tak za dvě minuty vejde na dvůr učitelka a až uvidíš, co udělá, pochopíš, že jsem říkal pravdu."

"Jak víš, co udělá?"

"Jak? Jak to vím? Jak vím, co udělá? Jsem přece jeho kámoš. Jeden z mála. Chceš být taky jeho kámoš?"

Miky se chtě nechtě otřásl. "Ani ne." I když Lorie mluvil přesvědčivě, stále si nebyl jistý, jestli to celé není jeden velký žert. Ale proč se všichni na dvoře začali chovat tak pasivně? Menší děti se dávno přestaly pošťuchovat a honit kolem, starší holky dokuřovaly cigarety s podivnou elegancí a jejich pohyby rukou byly jako záběry ze zpomaleného filmu. Všechno se zastavovalo jako hrací strojek, který běží už moc dlouho a nikdo ho znovu nenatáhl. I Lorieho ruka na chvíli zakolísala, ale když se Miky chtěl znovu vyprostit, opět stisk zesílila.

"Ani ne?" zeptal se Lorie líně. "Tak to se ti nedivím. Nikdo se s ním nechtěl seznámit. Vždycky to byl vyčleněnej kluk. Zahnanej do kouta. Když věděl, jak nakládat s tou svojí silou, rozhodl se, že se bude chtít seznamovat, ať ten druhej chce nebo ne. Někdy to samozřejmě působí problémy."

Lorie se uchechtl. Miky hledal pohledem někoho, koho by přilákal k nim a vymanil se pak z Lorieho sevření i celé téhle strachnahánějící situace. Nabyl dojmu, že tenhle kluk je určitě vyšinutý a možná i nebezpečný. Třeba sem ani do školy nechodí, je to jen magor, co se sem odněkud přimotal a teď chce, aby se někdo vyšinul taky. A já jsem na dobrý cestě, pomyslel si Miky.

Uplynuly skutečně dvě nebo tři minuty a dveře na dvůr se otevřely. Vkročila tam učitelka, kterou Miky neznal. Zůstala stát uprostřed hloučku dětí, které vypadaly nejistě, ale zároveň napjatě. Jako by už podobnou situaci zažily a představa jejího opakování v nich vyvolávala protichůdné pocity.

"Jak jsi věděl, že přijde? Jak jsi to mohl říct tak najisto?" divil se Miky a na chvíli zapomněl na bolestivé sevření, které ho s Loriem spojovalo. Nemohl to přece předpovědět, leda by to byl nějaký školní rituál, který se každoročně opakuje a Lorie díky tomu ví, co přijde.

"Tak najisto? Jsme se Simonem kamarádi… jsme tak trochu jedno tělo-jedna mysl, jestli mi rozumíš."

Miky se mu pozorně zahleděl do tváře. Hledal jakýkoliv náznak falše nebo výsměchu. Zároveň si ve zmatené mysli přehrával celé vyprávění. Že by byli Lorie a Simon kamarádi mu celkově nezapadalo do obrazu kluka všemi odstrkovaného a využívajícího svých schopností proti ostatním. Ale v Lorieho bezvýrazné tváři se jen ztrácel, neměl se čeho chytit. Došel k závěru, že Lorie mluví pravdu… sice nějak podivně pokroucenou, ale přeci jen pravdu.

"Proč mi to teda všechno vykládáš?" zeptal se Miky a znovu zkusil uvolnit svou ruku. Lorieho sevření ale zůstávalo nekompromisní.

"Proč? Vždyť už jsem ti to říkal – protože jsi tady ve škole nový. Měl bys mít proti Simonovi rovnou šanci jako všichni ostatní. Nebo možná… možná i výhodu. Teď, když znáš jeho jedinýho kamaráda."

"Šanci? Copak… copak ten Simon mi bude chtít něco udělat? Nebo ostatním dětem?"

"Dětem? Ostatním dětem? Tobě? Kdo ví…" Lorieho hlas znovu zněl mdle, jako by se propadal do obluzení, které padlo na všechny děti na dvoře. V té chvíli se Miky opět podíval na učitelku a s úžasem sledoval to, jak si kleká na kolena. Děti kolem ní udělaly velký půlkruh, ti, kteří stáli v pozadí, se teď pomalu loudaly dopředu a utvářely druhé a třetí řady.

"Co se to děje?" vydechl polekaně Miky. Pohled na klečící učitelku ho bůhvíproč vystrašil víc než všechno ostatní dohromady. Vypadala tragikomicky, v dlouhé pletené sukni a černých punčochách, které si teď rozdírala o malé kamínky, rozseté po škvárobetonové cestičce, s halenkou upnutou až ke krku, kolem kterého jí v příjemném letním vánku povlával lehký dekorativní šátek a se zadkem vystrčeným směrem ke dveřím, ze kterých před chvíli na prostranství vyšla.

Loriemu zacukal obličej neovladatelným tikem. Miky slyšel, jak vzrušeně dýchá. "Teď přijde. Už není čas, musím ti to říct. Každý rok si Simon vybere tady z těch zoufalců," Lorie rukou opsal kruh zahrnující děti, shromážděné kolem klečící učitelky. "Někoho si vybere a ten mu pak slouží celý rok, zotročí ho, nahlédne mu do mysli a ochromí ji svou vlastní silou, zlomí jeho vůli jako ztrouchnivělý klacek a na deset měsíců z něj udělá svého otroka."

"Cože?" Miky zaraženě hleděl na absurdní výjev a i když vnímal Lorieho slova, jeho unavená mysl k nim nedokázala připojit odpovídající význam.

"Cože?" odpověděl mu Lorie a konečně jeho ruku pustil. Už ho nepotřeboval držet, Miky se houpal na místě jako malé zvířátko fascinované pohledem na predátora. A to tu predátor ještě ani nebyl, jen jeho oběti, učitelka a podivný přítel.

"Mluvím tady o zotročení těla i mysli. Něco nepředstavitelného…" Loriemu selhal na okamžik hlas. "Teď dostaneš radu, která ti možná zachrání život. Tak poslouchej." Lorieho hlas zněl natolik naléhavě, že Mikyho probral z transu. Odtrhl pohled od tichého nehybného seskupení, čekajícího na své probuzení.

"Až Simon přijde, a on přijde, každou chvíli dorazí, o tom vůbec nepochybuj, všimni si, že všichni sklopí zrak nebo se podívají úplně jinam. Nebo si zakryjou oči. Nebo se otočí. To je kvůli tomu, že nesnesou pohled do jeho tváře, bojí se ho tolik, že sotva dokážou vydržet jeho fyzickou přítomnost, natož se mu dívat do obličeje. A věř mi, že to je to, co Simon nesnáší nejvíc. Nenávidí zbabělce a stejně jako agresora ho dráždí zbabělost a strach. Takže až přijde a podívá se po všech kolem sebe, bude hledat někoho, kdo je nejposranější ze všech. Jen málo z těch, kteří tu teď čekají, bude schopno se přinutit zvednout zrak a podívat se Simonovi do obličeje. Ale ti, kteří to dokáží, mají vyhráno. Ten nejslabší z nejslabších se pak stane jeho obětí. Takže co uděláš, až Simon přijde a… no však uvidíš, co se stane. No, co uděláš?"

Miky nestihl odpovědět, protože v té chvíli se otevřely dveře, ty samé, ze kterých sem přišly všechny děti i paní učitelka. Na dvůr vstoupil kluk, jehož mysl navždy změnila kojenecká mlíka s váliem. Miky se na něj pokradmu podíval. Takhle z dálky sice nemohl rozeznat detaily jeho obličeje, ale připadal mu jako úplně obyčejný kluk. Myslí mu znovu projelo podezření, že tohle všechno je jen jeden velký vtip na jeho účet. Pohled na učitelku, stále klečící v obskurní poloze, ten pocit rychle rozbil. To, co se tu dělo, nebylo normální.

Jak se Simon blížil ke klečící učitelce a půlkruhu dětí kolem, rozhostilo se absolutní ticho, přerušované jen křoupáním štěrkového posypu pod Simonovýma botama. Miky rychle pohlédl na děti. Lorie měl pravdu, jak se Simonova postava přibližovala, jejich zrak se stáčel stranou. Davem proběhlo jakési zaškubnutí a po něm už všechny obličeje hleděly k zemi nebo kamkoliv jinam, kde nebyl Simon.

"Pojď, dělej, musíme tam," zašeptal horečným hlasem Lorie, znovu chytil Mikyho za ruku a vlekl ho ke ztrnulému půlkruhu lidských těl. Miky nechtěl, ale nohy ho neposlouchaly, nechal se táhnout a očima fascinovaně hltal to podivné shromáždění.

Pak Simon udělal něco, co Mikyho úplně odrovnalo, i když se to asi dalo vzhledem k dosavadnímu průběhu očekávat. Došel až k učitelce, na okamžik se zastavil, podíval se na své boty, pak jednu nohou líně zvedl a dloubnul špičkou tenisky kantorku do žeber. Neozvalo se nic, ticho nebylo přerušeno vůbec ničím. Učitelka se pohnula tam a zpátky jako váza, do které někdo omylem vrazil.

"Dělej," zasyčel Lorie a postrčil Mikyho na samý kraj půlkruhu. Postavil se vedle něj a tam zůstali stát, ne v první, druhé nebo třetí řadě, ale mimo seskupení ostatních. Mikymu se to vůbec nelíbilo, ale měl ted poměrně bezpečný výhled z profilu na kluka v teniskách, sepraných maskáčích a světle zeleném tričku. Byl střední postavy, na kluka mu možná chybělo pár centimetrů k ideální průměrnosti. Byl do bronzova opálený. Ruce měl šlachovité a vypracované. Byly to ruce kluka, který celé léto tvrdě makal na brigádě, možná někde na stavbě jako pomocný dělník nebo při sklizni ovoce nebo bavlny. Vlasy měl rovné, delší o těch pár centimetrů nad průměr, které mu chyběly na výšce, sluníčkem vyšisované do špinavého blond odstínu. Pár pramenů mu padalo do čela, zbytek měl sčesaný za uši a dozadu. Až sem by popis odpovídal tuctovému teenagerovi, možná jednomu z těch šťastnějších, který nemá nouze o holky a kamarády.

Mohl být takovým klukem, kdyby nebylo jeho obličeje. Miky do něj pohlédl a na okamžik pocítil sevření paniky, když se mu zdálo, že se do těch fascinujících tvarů propadá. Odtud již nepovede cesty zpět. Přinutil se na okamžik zavřít oči a jakmile se mu to povedlo, žaludek mu vyskočil až do krku a před zavřenýma očima se roztančily rudé obrazce. Rozbolelo ho kdesi vzadu v hlavě, prudce a tepavě. Zapotácel se a ruce, Lorieho ruce, které byly pořád někde blízko, ho podepřely. Vzápětí ucítil jeho dlaň na své tváři, nejdřív jedné, pak druhé. Lorie ho fackoval a přitom zlostně syčel: "Ne abys omdlel. To bys to podělal úplně totálně."

Facky pomohly a Miky otevřel oči. I když už se do toho obličeje nechtěl podívat, stále mu plul před otevřenýma očima. Simon měl velké oči, tak velké oči Miky ještě neviděl, u člověka určitě ne. V nekonečném bělmu plavaly obrovské šedozelené duhovky, uprostřed nichž se jako špendlíkové hlavičky blýskaly dvě černé zorničky. Z těch očí čišel takový chlad, že k veškeré myslitelné hrůze už by nebylo potřeba dalších bizarních tvarů. Ale Mikymu se do paměti kromě očí vypálil i obrovský nos, tenký, ale vytrčený absurdně a obscénně daleko dopředu, tvaru ostře zahnuté skoby a barvy odstředěného tvarohu. Do těch obrovských očí se nedalo dlouze hledět, ale zoban na sebe stahoval pohled a odtud bylo blízko opět k očím. Uzavřený bludný kruh, který bylo možno přerušit jen zavřením očí, což se Mikymu sice povedlo, ale přivodilo mu to strašnou nevolnost.

Tváře měl propadlé hluboko dovnitř a rašilo mu na nich řídké strniště tmavých vousů. I ty měl bledé, ale ne tak absurdně moc jako nos. Rty měl jako napuchlé, dolní ret zakřivený a stažený dolů, horní téměř nevykrojený. Nad ním a na bradě další řídký porost vousu.

Tohle nebyl obličej kluka, to byla karnevalová maska, kterou by si každý po večírku rád sundal. Miky si s nepříjemným bodnutím kdesi hluboko v žaludku uvědomil, že to ale Simon udělat nemůže.

Na okamžik bylo nejen ticho, ale nikdo se ani nehýbal. Simonova teniska byla zpátky na zemi, učitelka nabyla zpět rovnováhu a hlavy byly pokorně upřeny k zemi a do stran. Miky jen čekal, až všichni ostatní pokleknou. To se nestalo. Místo toho Simon vykročil dopředu a nahoru. Zároveň z první řady vyběhli dva starší kluci a zastavili se každý z jedné strany vedle klečící učitelky. Simon na ni vylezl jako na první příčku žebříku a ruce roztáhl do stran, aby udržel rovnováhu. Nalezl dvě napřažená předloktí svých spolužáků. Jemně na ně položil ruce a zůstal nehybně stát. Miky doslova cítil, jak učitelka neslyšně úpí pod jeho tíhou.

"Ty dva sou vykrytý, vidíš?" zašeptal téměř neslyšně Lorie. "Teď něco řekne, ale nemusíš ho poslouchat. Nezáleží na tom. Jediný, na čem záleží je, aby ses mu pak zpříma podíval do obličeje. Až pak bude přehlížet dav těch ustrašenejch pitomců, my budem z obliga taky. Plus pár dalších, kteří k tomu seberou odvahu. Ostatní postupně bude testovat svou vůlí a až najde někoho hodně slabýho, zaútočí na něj jako kobra. Jen počkej, to bude zážitek."

Lorie rychle drmolil a mluvil stále tišeji, s posledními slovy už jen téměř neslyšně pohyboval rty.

Miky se díval do země před sebe, stejně jako všichni ostatní, stejně jako Lorie. Když maličko zvedl oči, mohl vidět klečící učitelku, teď už s mírně zčervenalým obličejem a prohýbajícími se zády.

Simon naklonil hlavu mírně na stranu a na tváři mu vykvetl úsměv. Nikdo z těch, kteří před ním stáli, ho neviděl, ale to mu asi nevadilo. Zvedl pravou ruku a mávnul s ní v groteskně rychlém pohybu zleva doprava a zeshora dolů. Pak začal mluvit. Když se zvuk jeho hlasu poprvé rozlehl po ztichlém dvoře, ozvalo se několik zaúpění, Miky odhadoval, že šlo nejspíš o holky, i když takový zvuk určitě umí vydat i kdejaký vystrašný kluk. Když ty vzdechy ustaly – a Simon počkal, než ustanou – byl slyšet už jen jeho hlas.

Miky se pokoušel s maximálním úsilím vnímat, co Simon říká, ale jeho slova narážela na bariéru jeho mysli, sevřené v tísnivé křeči. Miky se přistihl, že vduchu počítá od jedné stále dál a dál. Když si to uvědomil, byl už u čísla sedmdesát pět. Nakolik nedokázal vnímat obsah jeho slov, o to více se mu pod kůži dostával jejich tón, barva hlasu, klesající a stoupající hlasitost, mručivé hloubky i pisklavé výšky. Ten hlas zaplavil jeho mysl zoufalstvím a odporem. Nesl se stále dál a dál, na chvíli přestal, jen aby pokračoval hněvivěji a intenzivněji než předtím. Bublal a vyl, sténal a kňoural. Přicházel k nim přes spršku slin z jeho úst i podivným nosovým zvukem, který jeho ústa nemohla vydávat.

Chvílemi se snad ani nejednalo o slova spojovaná do vět, spíš jen o jednotlivé slabiky nebo bezvýznamné zvuky. Ale jak řekl Lorie, bylo jedno, co říkal, šlo o to tuhle chvíli přečkat a počkat, až poslední slovo utichne a jeho hlas odezní.

Stalo se tak náhle, aniž by to bylo možno očekávat a Miky v nastalém tichu uslyšel sám sebe, jak potichu mručí. Donutil se přestat. Simon zvedl ruce k obloze, udělal ze sebe jedno velké písmeno Y a i když to nikdo z nich neviděl vlastníma očima, věděli, že tam právě tak stojí.

"Teď," zašeptal sotva slyšitelně Lorie. "Teď se na něj musíme podívat. Zvedni hlavu, pitomče."

Miky koutkem oka viděl, jak se Lorie hýbe, jak zvedá hlavu a měl pocit, že podobný pohyb udělalo i několik dalších kolem něj. Zhluboka se nadechl a jako ve snách zvedl svou hlavu, která najednou vážila snad sto kilo.

Spatřil Simona, stojícího na zádech učitelky, která už byla v posledním tažení, prohnutá v takovém úhlu, že to Mikyho téměř bolelo za ni, obličej znachovělý bezmezným úsilím udržet na svých bedrech to podivné břímě. Simon se díval planoucíma očima upřeně na druhou stranu půlkruhu, profil jeho bizarního obličeje se zřetelně rýsoval proti nízké budově školy. Mírný vánek povlával v jeho vlasech.

Miky se rozhlédl kolem sebe. S hrůzou zjistil, že je jediný, kdo zvedl hlavu. Rychle pohlédl na Lorieho, který stále hleděl zarytě do země. Miky zaváhal. Vzedmulo se v něm několik protichůdných instinktů – chtěl se zahledět zpátky do země, nevyčnívat z davu, chtěl vykročit z řady a rozběhnout se pryč, od ostatních dětí strnulých vestoje, od klečící učitelky a magora, který jí stojí na zádech, chtěl dloubnout do Lorieho a zeptat se, proč taky sakra nezvedl hlavu.

Pak se Simonova hlava stočila jeho směrem a jeho vzteklý pohled ho provrtal skrz naskrz. V té chvíli věděl, že nic z toho neudělá. Ve stejném okamžiku Lorie vystartoval dopředu, stále se skloněnou hlavou a zabrzdil až ve chvíli, kdy spatřil ve svém zorném poli klečící postavu učitelky.

"Emmmmm, emmmmm," řekl Lorie a kleknul si, pak si lehnul a začal se válet po zemi. Miky to vyděšeně pozoroval. "Heee, heeeeeee," pokračoval Lorie a rukama se plácal po obličeji, tahal se za vlasy a kroutil si uši. "Nedívám se, nedívám se," vyšlo z něj konečně něco kloudného a Mikyho polila ledová vlna strachu. "Ne, ne, ne, nedívám se, nech, nech, nech být, nech mě být, nedívám se, kurva, vidíš? Vidíš to? Ummmmmmm. Ummm!"

Tričko se mu vyhrnulo a odhalilo záda, která po třetím nebo čtvrtém mrsknutí na zemi vykvetla prvními odřeninami. Lorie se svíjel a vydával dál zvuky. Simon tam stál a sledoval ten výjev jako bůh, který sestoupil z nebes ke svým atavistickým poddaným.

Miky stál na místě a hleděl mu do očí, ze kterých zmizel vztek a zloba a zůstal jen chlad. Ty oči si ho měřily, zkoumaly, kudy se dostanou dovnitř, do Mikyho. Konečně se pohnul. Zlehka seskočil ze svého vyvýšeného bodu a udělal několik kroků směrem k půlkruhu.

Lorie se posadil na všechny čtyři a začal kolem Simonových nohou poskakovat jako pes. Několikrát ho oběhl, a pak si kleknul a začal dělat zmatené poskoky na nohou, ruce rozhozené do všech stran opisovaly bludné kruhy.

"Simone, to je Miky. Miky, to je Simon, tvůj novej nejlepší kamarád. Víš, jak jsem ti o něm vyprávěl? Buď tak hodnej a buď na něj hodnej, jo? Teď s ním budeš ty jedno tělo-jedna mysl. Podělí se s tebou o všechno… všechno, všecičko. A víš co? Nejde vždycky o to, co budeš říkat, ale jak to budeš říkat… ha, ha! Ahhhhhhuuuuuu!"

Simon přerušil proud slov jediným kopancem a Lorie-pes-lidoop odlétl stranou.

Miky na nic nečekal, otočil se, odstrčil dva kluky, kteří mu stáli v cestě a dal se na zběsilý úprk. Oběhl školní budovu a běžel k plotu, ohraničujícímu svažitý školní pozemek. Neodvažoval se ohlédnout. Pořád jen očekával, kdy v hlavě uslyší ten děsný hlas. Panebože, až se to stane, asi se zblázní.

Jak běžel, proklínal sám sebe, jak mohl být tak pitomý. Nejslabší nebyl ten, kdo zůstane koukat dolů, ale ten, kdo první nedokáže odolat a vzhlédne. Lorie ho podvedl, Lorie, který byl tak slabý, až byl vlastně úplně nejslabší… ale to už bude dobrý rok zpátky, žejo? Nakonec nebyl až tak daleko od pravdy, když se obával, že ho u zdi odchytil nějaký magor. Jen bůh ví, jak moc se musel přemáhat, aby se choval alespoň trochu normálně po tu dobu, než Simon vyšel z budovy.

… jsem jeho jedinej kamarád… ta slova mu teď zněla v hlavě jinak, než dříve, víc vyšinutě, víc definitivně.

… jak to všechno víš?…

… chceš slyšet ten příběh nebo ne?…

Miky běžel, téměř vypustil duši a když doběhl k bráně, zjistil, že nejde otevřít. V průběhu vyučování se zamykala. Podíval se na plot, vysoký plot složený z hladkých lesklých tyčí, zapuštěných do nízké betonové zídky. Nahoře byl ostnatý drát. To není škola, to je vězení, zaúpělo jeho malomyslné vědomí. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Otočil se, napůl očekával, že přímo za ním bude stát Simon, ale nikdo tam nebyl.

Oběhl školu a vrátil se dovnitř hlavním vchodem. Tričko se mu nepříjemně lepilo na tělo. Páchnul potem a ten pot páchnul jeho strachem. Podíval se na velké nástěnné hodiny. Bylo půl dvanácté. Chodby byly prázdné. Ostatní asi ještě stáli na dvoře a vzpamatovávali se z prvního setkání se Simonem.

Ale kde byli ostatní učitelé? Celou tu dobu, dvě vyučovací hodiny, které se nekonaly? Ne, Miky to raději nechtěl vědět. Znovu se rozběhl. Letěl po schodech dolů o dvě patra níž, kde se podle plánku, co visel na chodbě a na který se díval těsně potom, co ráno přišel do školy, nacházela jídelna.

I tady bylo přízračné ticho. V kuchyni se určitě vařilo na plné obrátky, ale oběd měl být až za hodinu. Miky proběhl mezi prázdnými řadami stolů a židlí, dal si pozor, aby nedělal žádný hluk, aby o žádnou židli nezakopnul. Když se přiblížil k pootevřeným dveřím do zázemí kuchyně, zpomalil, u dveří se zastavil úplně a potichu nahlédl dovnitř. Srdce mu v hrudi divoce bušilo a plíce se snažily zoufale doplnit kyslíkový dluh.

Nejdřív nikoho neviděl, ale věděl, že tu kuchařka nebo kuchaři prostě musí být, jídlo se přece neuvaří za dvacet minut. Pomalu otevřel dveře, ne víc, než aby se mohl protáhnout. Nezavrzaly. Vklouznul dovnitř a sotva se skrčil u nízkých boxů z nerez oceli, uslyšel několik veselých hlasů, které se překřikovaly. Ozvalo se zasyčení – velké množství něčeho bylo vhozeno na horkou plotnu. Miky v nastalém hluku otevřel posuvná dvířka a zalezl dovnitř.

Dvířka zevnitř nešla pořádně zavřít a dlouho s nimi zápasil, než se mu podařilo je alespoň přivřít. V boxu bylo prázdno, jen v rohu leželo několik pánví. Miky skrčil nohy, položil si na ně bradu a objal je rukama. Před očima měl stále Simonův obličej. Nezbývalo mu než dofat, že nic z toho, co právě prožil, nebyla pravda. Nebo že existuje jiné vysvětlení než to, které mu nastínil Lorieho chorý mozek. Pro Mikyho bylo ale bohužel stále víc a víc snazší představit si místo jeho obličeje ten svůj.

Panebože, ať je to všechno jen zlý sen. Nebo hnusný vtip. Vtip, kterého se zúčastnila celá škola.

Zpoza pootevřeného boxu slyšel směsici uklidňujících zvuků – kuchařky si nahlas povídaly, smály se, zpívaly si. A pak zvuky vaření. Takové, které mu připomněly maminčinu kuchyň.

Asi na chvíli usnul. Když se vzbudil, všechny ty veselé a uklidňující hlasy byly pryč. Utichly, zmizely. Jediné, co bylo ještě slyšet, bylo prskání rozžhavených ploten, na kterých se připravoval pondělní oběd.

Miky napnul sluch, co to jen šlo.

Nic.

Neklidně se zavrtěl.

Přece se nemůže něco péct na plotnách, když u nich nikdo nestojí. Nebo ano?

Ozvaly se tiché kroky, pomalu se blížily, pak vše opět ztichlo.

Miky zadržel dech a schoulil se do nejzazšího rohu, co nejvíc to šlo.

Doufal, že si jen kuchařky odskočily na cigaretu nebo na kus sendviče.

Doufal, že sem možná přišla ta učitelka, co předtím klečela na dvoře a dělala živou stoličku, že přišla, aby mu řekla, že to všechno byl jen kanadský žertík.

Doufal, i když se mu hlavou rozezněl tichý, ledový hlas. Miky si nebyl jistý, co ten hlas říká, ale měl nepříjemné tušení, že časem se ho naučí chápat. Teď to ještě nebylo ono… to co slyšel, byla nějaká pitomost, něco jako "Není světlo na konci tunelu, je jen tunel".

Doufal z celého srdce, že ten hlas v jeho hlavě je jen jeho vlastní, zmatená, bloudící myšlenka.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Allegor 28 března 2010 v 21:38

     Jo, ještě poznámka: Postava Simona mi děsně připomínala jednu kamarádku, která sice tedy v žádném případě není ošklivá, nicméně její oči jsou taky docela psycho a její “zábava” vypadá tak nějak obdobně. Bohužel jsem s ní nějak poslední dobou ztratil kontakt, tak doufám, že se jí něco nestalo.

  2. Profilový obrázek
    Allegor 28 března 2010 v 21:33

     Chlape, jseš pašák, tohle určitě kandiduje na nejlepší povídku tady. Má to myšlenku, má to napětí, je to procítěný a člověk se dokáže do situace vžít. Sice motiv nenormálního dítěte s P.S.I. schopnostmi je docela frekventovaný, nicméně ukázal jsi, že se dá pořád uchopit zajímavě.

    Snad jediná drobná výhrada: Dialog Mikyho s Loriem buď trochu zkrátit nebo nečím oživit. Ale to je vážně detail. Dávám tak 9 bodů z 10.

  3. Profilový obrázek
    Pavel 28 března 2010 v 19:07

    Koupil jsem si knížku: Za Soumraku od Stehena Kinga, kde je myslím patnáct povídek a zrovna včera jsem dočetl jednu s názvem Harveyho sen a musím říct (možná to bude znít dost odvážně), že tahle ta tvoje strčí celej Harveyho sen do kapsy jako h…o  To jen tak pro zajímavost….

    Kvalitní věc na kterou ještě hodně dlouho nezapomenu. Jen tak dál a nenech se odradit tím, že jsou někteří líní číst delší povídky. Mě je milejší dlouhá, ale kvalitní četba, než deseti řádkovej Emo paskvil. Paráda

     

     

  4. Profilový obrázek
    Norwegian forest cat 28 března 2010 v 15:31

     Nechápu, jak někdo může udělat něco tak nádherného. Je to hodně o pocitech, a tohle by mělo dostat první z prvních cen. Něco tak propracovaného jsem ještě neviděla… Je to opravdu skvělé. Ta učitelka mě úplně dostala, a ten skutečný-neskutečný Simon byl prostě nejlepší. Tohle je určitě nej-nej-nej-nej-nejlepší povídka tady zatím.

Nový komentář