Šílenství


Léto 1918

Byl červenec a já tiše slavil své narozeniny, už celých deset let, ale nijak jsem to neprožíval a ani mě nenapadlo, abych s někým sdílel mé malé nadšení, že už jsem tak velký. Myslím, že jsem dostal jen pusu od maminky a možná taky něco sladkého k nakousnutí. Tenkrát bylo totiž všechno jiné, každý mluvil jen o té velké, světové válce, která trvala už tak dlouho a neměla konce. Já sám jsem z toho sice moc rozumu neměl a nebýt skutečnosti, že můj otec před třemi roky narukoval, tak by se mě události, které rozdělovaly Evropu, ani nijak nedotkly. Žili jsme spokojeně s matkou, mladším bratrem, kterému byli tři roky, prarodiči z otcovy strany a jedním starším čeledínem na menším statku u zapadlé horské vesničky poblíž německých hranic. Kolem dokola byly jen lesy a kopce a jedna vyšlapaná prašná cesta do údolí. Pošta k nám a ani do vesnice pod kopci moc nejezdila, snad jednou do měsíce a do nejbližšího většího města to trvalo skoro tři hodiny pěšky. A proto, když jsme se chtěli dozvědět nějaké čerstvé zprávy ze světa, museli jsme zapřáhnout koně a brzo ráno jet se zbožím na trh. Vojáky jsem u nás taky nikdy nezahlédl, dokonce ani v lesích, nebo někde v dálce tábořit na kopcích, jen ve městě byli občas vidět, když přejížděli, nebo pochodovali přes náměstí, ale to taky bylo málokdy.

Život v kopcích mi utíkal nějak rychle, byl jsem spokojený, a protože otce jsem už dlouho neviděl, obrátil jsem svou pozornost k dědovi, bavil jsem se s ním ovšem, co mě zajímalo. Ne vždycky mi sice dokázal odpovědět, ale mně to stačilo. Často mi vyprávěl, jak se v mládí toulal světem, byl prý na místech, kde nikdy nikdo nebyl a viděl věci, o kterých si lidé vyprávějí jen s hrůzou v očích, až jednou zavítal na náš statek, kde poznal babičku, na první pohled se do ní zamiloval a už s ní zůstal. A z té velké lásky se pak narodil můj otec.

Co si pamatuju, tak zhruba dvakrát do týdne odjížděl děda do města na trh. Jednak aby se dozvěděl něco ze světa, a taky hlavně proto, že tam prodával čerstvá vejce, zeleninu ze zahrádky, slepice, husy a další a další věci, které náš statek nabízel. A k tomu ještě dřevěné hračky pro děti, které sám vyráběl. Když byla úroda a bylo hodně zboží, brával mě s sebou, prý abych mu pomáhal s vykládáním, nakládáním a prodejem. Vždycky jsem se těšil, když jsem mohl jet s ním, bavilo mě to a taky to byla šance, kdy jsem se mohl podívat konečně taky někam jinam a ne být jen na statku, nebo se potulovat s kamarády po vsi pod kopci. Ale to bylo málokdy.

Děda, i když byl Němec, tak na trhu mluvil plynule česky, protože si dával pozor, zato doma s babičkou a vlastně s námi všemi mluvil jenom německy. Tenkrát mi to přišlo normální, vyrůstal jsem v tom a rozuměl mu, jen babička občas lamentovala, že až ho někdo cizí uslyší, že mu to pořádně spočítá a pak, že uvidí, ale děda si z toho nic nedělal a vedl si dál tu svou. Oni totiž lidi kvůli té velké válce němce moc rádi neměli. A stejně tak nesnášeli monarchii, která se už pomalu rozpadala. Alespoň jsem to slýchával na trhu. Kdybych to měl shrnout, tak během války jsme se špatně neměli, po dvoře běhalo plno drůbeže, ve chlívě se válelo prase a kráva, taky pár koz a na stráni za stavením se rozprostíral ovocný sad. Bral jsem život tak, jak šel, ze dne na den.

Po celé tři roky, co byl otec ve válce, posílal pravidelně každých čtrnáct dní psaní, které si matka, když jela s dědou, vyzvedávala ve městě. Po večerech mi pak čítávala pasáže, kde psal, jak se má dobře, že nestrádá a těší se, až nás všechny zase uvidí. Líbilo se mi to poslouchat, protože když jsem před spaním zavřel oči, viděl jsem vojáka, jak na bitevních polích drží vlajku vítězství. Ale byla to jen neznámá tvář, tu otcovu jsem si už jen stěží vybavoval, i když jsem jí viděl už tolikrát na fotografiích. Vzpomínám si, že jednou jsem zahlédl matku, jak nad dopisem pláče. Šel jsem k ní a zeptal se, jestli jí něco netrápí. Utřela si slzy, které jí stékaly po tváři, a ujistila mě, že je všechno v pořádku, že si nemusím dělat starosti. Pak mě dlouze objala a odešla za bratrem, který se rozbrečel, do stavení. Věděl jsem, že se nemusím bát a proto jsem běžel pryč zpátky na pole pomáhat prarodičům.

Někdy na konci jara přestal otec psát úplně, už dva měsíce jsme od něj nedostali žádný dopis. Nejen, že nepřišlo žádné psaní, ale nikde nebyla ani zmínka o tom, kde by mohl být, u jaké jednotky se nachází a zda je ještě na živu, nebo už je mrtev? Proto se matka rozhodla a začala pravidelně jednou týdně jezdit na trh, a to nejen proto, aby dědovi pomáhala, ale hlavně, aby se dozvěděla nějaké zprávy z války. Začala číst veškerý dostupný tisk, hledala v úředních seznamech otcovo jméno, ptala se známých, hledala kdekoliv, kde to jen šlo, ale všechno bylo marné. O otci nebyla nikde ani zmínka, jako by zmizel ze světa a nikdo o něm nic nevěděl. Jednou na trhu potkala jejich společného kamaráda, který rovněž narukoval a jen díky těžkému zranění mohl odjet domů, jako válečný veterán. Byla to malá jiskra naděje, ale i ta nakonec rychle vyhasla. Z jeho slov se dozvěděla, že ho někdy na začátku jara zahlédl, prý byl u nějaké průzkumné jednotky, která se odněkud vracela, ale to bylo všechno, pak se už nesetkali. Matka začala být zoufalá, celé noci proplakala a skoro nemluvila. S babičkou jsme jí utěšovali, že všechno bude v pořádku, že se nemusí bát, že se otec jednoho dne určitě vrátí a budeme zase šťastní. Ale byla to jen tichá prosba, která nebyla vyslyšená.

Bylo to někdy v polovině srpna, kdy jsem musel s dědou na trh sám. Na dvoře už měl připravené zboží, které jsme večer před tím naložili na povoz tak, abychom měli všechno pořádně připevněné a mohli časně z rána vyrazit do města. Druhého dne, ještě za tmy, jsme vyjeli, cesta mi uběhla rychle. Můj děda nepatřil k těm starým a zahořklým lidem, co jen lamentují, mlčí, tváří se znechuceně a nikdy se jim nic nelíbí. Byl to veselý člověk, který bral život s nadhledem a to i když bylo nejhůře. A navíc uměl krásně zpívat, proto jsme si cestou zpívali písničky, smáli se a povídali si. Když viděl, že kolem dokola nikdo není, že jsme úplně sami, začal zpívat německy a já se k němu přidal. Ale když jsme míjeli kolemjdoucí, začal ihned mluvit plynule česky, aby náhodou nevzniklo nějaké nedorozumění.

Do města jsme přijeli za svítání a na trhu jsme byli mezi prvními, v době, kdy se prodejci teprve začali sjíždět a vybalovat své zboží. Viděl jsem staré babky, jak z košů vyndávají na prodej snad všechno, co doma našli. Byla bída a lidi se zbavovali nepotřebných věcí, o kterých si mysleli, že mají nějakou hodnotu a zároveň doufali, že to někdo koupí. Díval jsem se kolem sebe a pozoroval kováře se svými výrobky, hrnčíře, řezníky a další a další prodejce různého věku a pohlaví, kteří si chtěli přilepšit. Taky jsme začali vybalovat, na prodejní pult jsme položili vedle sebe čerstvá vajíčka, pak ovoce a zeleninu, na zem jsme dali klícky se slepicemi a jednou husou, od každého něco a to, co nám zbylo, jsme si nechali v povozu na doplnění.

Trh konečně začal, ze všech ulic, které vedly na náměstí, se začali scházet první drobní obchodníci, služky a obyčejní lidé z města a okolních vesnic. Všichni, co měli zájem o jakékoliv zboží a proto hned zkoumali, který z výrobků je jednak nejkvalitnější, ale hlavně nejlevnější. Dopoledne uběhlo rychle, s dědou jsme prodali skoro všechno, co jsme s sebou měli, dokonce i pár dřevěných hraček, které koupili dva postarší, urostlí páni v krásných oblecích pro své ratolesti. Děda byl spokojený, na každého zákazníka se příjemně usmíval, pak se protáhl a řekl mi, ať se jdu na chvíli proběhnout, že dnes jsem mu už hodně pomohl a mám nárok si také z města něco užít, když je tak krásně. Poděkoval jsem a slíbil mu, že se tak do hodiny určitě vrátím.

Chvíli jsem chodil po náměstí a pozoroval všechny ty lidi, co tam byli, pak jsem se posadil u kašny a poslouchal, co si kolemjdoucí vyprávěli. Vždycky jsem zaslechl jen část rozhovoru, ale to mi nestačilo a tak jsem si domýšlel zbytek. Vznikali mi z toho příběhy, které někdy skončily dobře, jindy zase ne, ale většinou se všechno nějak propojovalo s naší vesničkou a statkem. Třeba, že ten velký kníratý pán, co prošel kolem mě a vykládal nějaké mladé slečně o útrapách války, jednou v noci zavítal k našim dveřím, byl zraněný a poprosil dědu o pomoc. Děda ho vyléčil, chvíli se u nás uzdravoval a mě pak, když se loučil, věnoval zlaté hodinky, protože jsme mu zachránili život. Pak se ke mně přiblížily dvě mladé slečny, prošly kolem a já zaslechl, jak jedna té druhé vyprávěla, že její kamarádka bude mít brzy miminko a že se na to moc těší. A už jsem měl v hlavě další příběh, představoval jsem si, že ta slečna přišla taky jednou večer k našemu statku, brečela, krvácela a vyprávěla nám o tom, že jí v lese pokousali vzteklí psi. Děda i babička dělali vše, co mohli a uměli, ale tu dívku už nezachránili. Figuroval jsem v každém příběhu, někdy jsem byl hrdina a jindy jsem hrál jen vedlejší roli.

Takhle jsem tam seděl asi hodinu, až mě to přestalo bavit a rozhodl jsem se vrátit zpátky za dědou a přešel jsem z jednoho menšího náměstí na to velké s trhem. Když jsem zjistil, že je všude pořád rušno, rozhodl jsem se, že si ještě prohlédnu i ostatní zboží, které prodejci nabízeli. Nikde jsem se dlouho nezdržel, většinou jsem jen pozoroval a poslouchal. Obchodníci se dohadovali na cenách a staré babky si povídaly o nesmyslech. Procházel jsem uličkami mezi lidmi a pulty, občas do mě někdo narazil a já se zase na oplátku nevyhnul někomu jinému. Někdy mi někdo pohrozil prstem, jindy se zase omluvil, dokonce se mě jedna stará paní zeptala, kde mám rodiče? Neváhal jsem a ukázal prstem do uličky, podívala se tím směrem, pak mě pohladila po vlasech a já raději utíkal k nejbližšímu pultu, který jsem viděl. Šel jsem dál a na konci jedné z uliček prodávali staré babky květiny. Bylo jich tam snad tisíce, všechny možné i nemožné, známé i neznámé a překrásně to tam vonělo. Rozhodl jsem se, že jen na chvíli zůstanu a nechám se unášet tou nádhernou vůní přírody, která mi v ten okamžik tak učarovala.

Přestal jsem vnímat okolní svět a s tou zázračnou vůní jsem létal někde v oblacích, přeskakoval jsem z jednoho mráčku na druhý. Pozoroval jsem lidi na zemi a smál se jim, že z té výšky vypadají, jak trpaslíci někde na zahradě. Ale najednou mě z mého snění vyrušily hlasy několika stařen, které se začaly překřikovat. Jedna říkala té druhé, že to není pravda, druhá té třetí, že je to pravda, ať se prý propadne, ale že to slyšela na vlastní uši a tak, pořád dokola. Vrátil jsem se na zem a už jsem byl na odchodu, když v tom jedna stařena, co měla nejvíc vrásků, drze okřikla ty ostatní. Řekla jim, že je to pravda a začala vyprávět o tom, jak se vnuk její sousedky, asi před měsícem vrátil z té strašné války.

Nedalo mi to a začal jsem taky poslouchat, věděl jsem, že můj otec je už tři roky ve válce a že poslední dobou o něm nemáme žádné zprávy. Chtěl jsem se něco dozvědět, třeba ta stařena řekne nějaká jména a mezi nimi bude i jméno mého otce a já se dozvím, že je naživu. Že je někde na nějakém utajovaném místě, odkud nesmí psát, aby nevyzradil nepříteli svojí polohu, protože se odtamtud řídí celá válka. A já pak, jako největší hrdina všechno povím matce a ona se už nebude tolik trápit.

Stará babka si sedla na židličku, která byla před prodejním pultem, zhluboka se nadechla a spustila. Nejdřív mluvila o tom, že když přijel domů, vyprávěl, že prý viděl ty největší hrůzy světa. Že viděl pole posetá mrtvými vojáky, jejich krev zabarvila uniformy do ruda takovým způsobem, že nebylo ani poznat, kdo ke komu patří. Ale prý si na to člověk zvykne, ve válce přece lidi umírají a smrt si nevybírá. Smrt stovek vojáků na bojišti je přeci jen pouhá, ale zato ta nejkrutější statistika, která určuje celý průběh války. Průběh, kde se hodnotí, kolik která strana bude mít mrtvých, kdo se dřív vzdá a ustoupí a hlavně, kdo zvítězí. Když viděl ta bezvládná těla vojáků v zákopech, jak se váleli v blátě a nikdo se o ně nestaral, uvědomil si, jak je lidský život křehký a jak rychle může vyhasnout. A to všechno jen na rozkaz někoho, koho vůbec neznal.

A pak začala stařena konečně vyprávět příběh, na který jsem dlouho nemohl zapomenout. Vnuk té její přítelkyně byl v malé jednotce průzkumníků, která měla asi dvacet vojáků. Při jednom přesunu narazili na malou vesničku, na jméno si už nevzpomněla, která ležela přímo uprostřed bitevních polí. To, co tam tenkrát viděli, tomu se dá jen těžko uvěřit. Prý byla celá ponořená do mlhy, která jí obklopovala od jednoho konce ke druhému, od prvního baráku, až k tomu poslednímu. Jejich velitel rozhodl, že jí musejí prozkoumat a vybral čtyři vojáky, mezi kterými byl i on. K rozkazu ještě dodal, že raději počkají, než mlha opadne. Nikdo ale nevěděl, za jak dlouho to bude, a tak tam stáli a pozorovali ji. Ta mlha byla totiž něčím zvláštní, byla jiná, držela se jen na území, kde se nacházela vesnička, nikde jinde. Vypadalo to, že nepřítel musel nejspíš použít nějaký nový druh nervového plynu, ale nebyli si jisti. Asi po hodině se mlha úplně rozpustila. Cesta byla konečně volná, vojáci si nasadili masky a vydali se do neznáma, když přišli do vesnice, jakoby se ocitli v mrtvém městě, vítr se neproháněl uličkami, ptáci na stromech nezpívali, psi neštěkali a hlavně, nikde nikdo nebyl. Všude kolem bylo ticho, jako v hrobě, jediné, co cítili, byl slabý sirnatý zápach. Procházeli staveními, nahlíželi do všech oken a místností, ale všechno bylo neporušené, jako by lidi z vesnice najednou odešli od rozdělané práce, nic si s sebou nevzali a jen tak opustili na něčí výzvu své domovy. Taky je překvapilo, že nikde nebylo nic rozbité a ani nevypadalo, že by někdo něco ukradl. A tak hledali alespoň stopy po násilí, třeba krev na podlaze, nebo škrábance od nehtů na zdech. Ale zase nic nenašli, všechno bylo na svém místě, dokonce i stříbrné nádobí a šperky v truhlicích, prostě nic nechybělo. Pomalu došli na náves a rozhlíželi se kolem sebe. Tajně doufali, že někoho uvidí, nebo uslyší něco, co by narušilo to mrtvolné ticho, protože všechno kolem nich bylo tak divné a deprimující. Vesnice vypadala, jako by jí někdo postavil, vybavil vším možným, přichystal jídlo, ale zapomněl pozvat hosty.

Asi po čtvrt hodině čekání, jakoby mávnutím kouzelného proutku, začal vát slabý vítr. Všichni čtyři vojáci pocítili zvláštní chlad na svých uniformách. A i když měli na obličejích masky, ucítili taky neskutečný zápach, který bylo těžké identifikovat. Podívali se na sebe a věděli, že ten slabý vánek, který se náhle proháněl návsí, určitě přinese něco hrozného. Přinese zkázu a smrt. Ani nechtěli jít za tím zápachem, ale jako jednotka průzkumníků museli, museli se jít podívat tam, kde možná uvidí něco, na co asi jen tak v životě nezapomenou. Prošli celou návsí a vydali se do slepé uličky mezi dvěma domy, která končila vysokým plotem, a nebylo přes z něj nic vidět. Jeden z vojáků vzal za kliku, a když zjistil, že je zamknuto, sundal si z ramene pušku, nabil a vpálil kulku přímo do zámku, který ihned povolil. Ostatní tři se mezitím rozestoupili kolem vrat a s připravenými zbraněmi čekali, jestli neuslyší nějaký pohyb, aby mohli ihned reagovat střelbou. Nic se nedělo, nic nebylo slyšet a ten neskutečný zápach pomalu zesiloval. Věděli, že jsou blízko cíle. Nakonec voják, který vpálil kulku do zámku, strčil hlavní pušky do vrat a ty se otevřely. Před jejich očima se rozprostřela ohromná zahrada posetá stromy a záhony rozkvetlých květin. Bylo to jako v pohádce, všechno bylo tak dokonale udržované, až se všichni divili, s jakou pečlivostí se o to všechno někdo staral. Vítr trochu zesílil a zápach byl čím dál intenzivnější. Linul se od dřevěného plotu, který byl někde daleko, až na konci zahrady. Vojáci se na sebe podívali a pak se vydali tím směrem. Pomalu přešli celou rozlehlou zahradou, překračovali záhony, vyhýbali se rozkvetlým ovocným stromům a okrasným keřům. Vypadalo to tam, jako by se válka do těch míst vůbec nedostala. Nic nebylo zbořené a ani nic poškozené. Připadali si jak v jiném světě.

Konečně se dostali na konec zahrady, kde byly vysázené vysoké túje, takže, to co se skrývalo za plotem, nebylo zatím vidět. Zápach začínal být tak nesnesitelný, že už ani masky moc nepomáhaly. Zastavili se a očima se domlouvali, kdo půjde jako první. Všichni čtyři pocítili strach z neznáma, potili se, ale cíl byl už tak blízko. Pevně uchopili nabité pušky do rukou a prsty si připravily na spoušť. Pak dva vojáci vyšli vpřed a další dva se vydali hned za nimi. Pomalu odrhnuli túje.

Všichni jsme poslouchali ten strhující příběh a stařenám ani nevadilo, že jsem tam byl taky, spíš si mě ani nevšimly, jen udiveně koukaly na vypravěčku a hltaly každé její slovo. Na tržišti byl pořád ještě ruch, prodejci se překřikovali a neúnavně nabízeli své zboží. Jen u stánku s květinami se odehrávalo něco jiného, a já toho byl součástí. Ta stará babka se znovu nadechla a pokračovala ve vyprávění.

To, co tam pak uviděli, se dá jen těžko popsat. Před jejich očima se objevila asi třicet metrů dlouhá jáma, kde ležela mrtvá těla obyvatel vesnice. Což prý nebylo zas tak neobvyklé, za tu dobu, co byl ve válce, už viděl vnuk vypravěččiny přítelkyně hodně taových hrobů. Neobvyklé bylo to, jak byli pohřbeni. Leželi tam od nejmenšího dítěte, kterému mohlo být kolem šesti let, až po největšího muže na konci řady. Takže tvořili něco, jako dlouhou pyramidu. A zvláštní taky bylo, jak leželi vedle sebe. Druhé tělo v řadě, mělo hlavu u nohou toho prvního a třetí zase nohy u hlavy toho druhého a takhle se střídali až na konec jámy. Když vojáci zjistili, že kromě nich a těch mrtvých tam nikdo jiný není, šli se podívat blíž, aby zjistili, jak byli popraveni. Čekalo je překvapení, kterému nemohli uvěřit, všichni měli vydloubnuté obě oči, prořízlé hrdlo a na prsou svírali v dlaních nůž, kromě toho posledního. Ten měl rovněž prořízlé hrdlo, ale v očích měl zabodnuté dvě dýky a na prsou držel v obou rukou Bibli. Celkem napočítali asi padesát mužů, žen a dětí. Všichni čtyři přemýšleli nad tím šílenstvím, které vesničany popadlo. Ale možná to byla jen práce jedince, který se úplně zbláznil. A možná to taky byla jen nějaká sekta, která se rozhodla spáchat hromadnou sebevraždu. Nikdo nevěděl. Pak si všimli dvou vyhořelých kapslí, už v nich sice nic nebylo, ale zápach, který se z nich linul, byl nesnesitelný. Doufali, že konečně našli zdroj toho, co vyvolalo tu hrůzu. Když se ale snažili vzít kapsle s sebou, samy od sebe se horkem rozpustily, takže z nich nezbylo vůbec nic. Rozrušeni se vrátili do tábora podat zprávu svému veliteli. Nikdo se k té vesnici nesměl ani krokem přiblížit a nakonec jí prý snad srovnali se zemí a vymazali z map, aby se do těch míst už nikdo nepřiblížil.

Stařeny se na sebe podívaly a nevěděly, jestli tomu vyprávění mají věřit, nebo ne? Chvíli byly zticha, koukaly se jedna na druhou a pak zjistily, že tam jsem taky a poslouchám je. Jedna mě okřikla, řekla mi, že to není nic pro mě a poslala mě pryč. To, co se stalo s vnukem přítelkyně té staré vypravěčky, jsem se už nedozvěděl. Běžel jsem celý rozrušený k dědovi, který pomalu sklízel z prodejního pultu zboží, které nestačil prodat. Podíval se na mě a trochu znejistěl. Byl jsem celý bledý, zpocený a udýchaný. Uvědomil jsem si to a raději mu řekl, že se mi udělalo trochu špatně z horka, které bylo na náměstí. Pak jsem pomohl naložit zbytek zboží a vyrazili jsme domů. Cestou zpátky do vesnice jsme už nezpívali, neměl jsem na to náladu, přemýšlel jsem o tom, co jsem na trhu od té staré babky slyšel, věděl jsem, že tohle nemůžu nikomu říct a už vůbec ne matce. Byla by na tom možná ještě daleko hůř, než doposud. Děda se mě ještě párkrát zeptal, jestli jsem v pořádku a tak jsem mu odpověděl, že už je to daleko lepší a že se těším domů, abych se mohl trochu prospat.

Asi za čtrnáct dní jela matka s dědou na trh, nic nového se tam o otci nedozvěděla, ale z města přivezla noviny, které pak dala v kuchyni na polici. Ten večer jsem nemohl spát. Byl úplněk a já pořád přemýšlel nad příběhem, který jsem na trhu ve městě zaslechl. Šel jsem proto do kuchyně, abych se napil čerstvého mléka. Do místnosti pronikalo neuvěřitelně silné světlo od zářícího měsíce, takže jsem nepotřeboval ani svíčku, abych si posvítil. Všiml jsem si novin a potichu je otevřel, tak abych nikoho nevzbudil. Zprávy se většinou týkaly průběhu války. Ale jeden článek mě zaujal víc, než ty ostatní, byl hodně krátký a psalo se v něm, že někde u hranic s Ruskem, v malé vesničce, kde měli být jen vojáci, vyzkoušel nepřítel nový nervový plyn. Následky prý byly překvapující. Byly úplně jiné, než účinky běžného plynu, který se používal v zákopech. Ve vojácích to prý vyvolalo pocit beznaděje a hluboké deprese, která pak přecházela v totální šílenství. Podle důvěryhodného zdroje to tvrdili pozorovatelé. Nic víc se v článku nepsalo. O civilistech tam nebyla ani zmínka. Přečetl jsem si článek ještě jednou, ale oči se mi začaly zavírat. Zavřel jsem noviny a šel spát. Mléko mi udělalo dobře a tu noc jsem ihned usnul.

 

Zima 1918

V listopadu definitivně skončila ta prokletá válka, monarchie se rozpadla a všichni se radovali ze znovu nabité svobody. Jenom u nás stále převládal smutek. O otci jsme neměli žádné zprávy a matka už byla zoufalá, kdyby alespoň něco věděla, třeba i to nejhorší, že padl v boji, bylo by to pořád lepší než to nekonečné čekání. Pravidelně jezdila s dědou na trh do města, chodila po úřadech a poštách, kupovala tisk, ale nic. Celých šest měsíců vůbec nic, jako by se otec propadl do země. Bylo to ubíjející a nedalo se to vydržet.

Matka se nakonec rozhodla, že začne jezdit do okolních měst a vesnic sama, jen s fotografií otce, kterou nosila stále u sebe. Chodila po domech, staveních a rodinách, o kterých věděla, že se jim někdo v pořádku vrátil z války. Všem ukazovala otcovu fotografii a doufala, že si někdo z bývalých vojáků vzpomene. Ale nikdo otcův obličej neznal a matka se vracela z cest domů s neúspěchem a pláčem.

Jednou se od starých babek na trhu se dozvěděla, že ve městě bydlí nějaký postarší doktor, který za války léčil raněné vojáky v polní nemocnici a že by snad mohl něco vědět. Rozhodla se, že ho navštíví, přišla k domu, vyšla po schodech do třetího patra a zazvonila na zvonek. Otevřel jí opravdu postarší a vystresovaný pán, který když promluvil, měl hlas, jako statný mládenec. Až jí to překvapilo. Vzal si fotografii do třesoucích rukou a řekl matce, že tu tvář zná. I když to bylo nepravděpodobné, protože během války mu muselo projít pod rukama tisíce vojáků, vzpomněl si. Pozval matku dál a začal jí vyprávět, že to byl neobvyklý případ, on a ještě další tři vojáci. Nebylo to už v polní nemocnici, kde léčil raněné, ale poblíž menšího města, kde byla na jednom opuštěném zámečku zřízena nemocnice pro vojáky, co potřebovali neustálou péči. Některé, co na tom byli už lépe, posílal zpátky bojovat na frontu a invalidy, kteří by v bitvě nebyli nic platní, posílal domů, za svými rodinami.

Jednou dostal telegram z fronty, ve kterém ho žádal jakýsi velitel, už si nevzpomněl na jméno, jestli by se nemohl věnovat jeho čtyřem vojákům z průzkumné jednotky, které mu posílá i s doprovodnou eskortou. Prý všichni čtyři ztratili nad sebou najednou kontrolu, chovali se jako smyslů zbavení, nerespektovali povely, celé hodiny jenom seděli anebo stáli a dívali se do neznáma, jako by něco poslouchali. Začali je pozorovat a zjistili, že všichni čtyři dělají úplně to samé, vypadalo to, jako by byli domluveni, ale to nebylo možné, protože vůbec na nic nereagovali, takže se spolu mohli jen těžko nějak domlouvat. Po týdnu začali být sami sobě nebezpeční, proto je nakonec spoutali a izolovali od ostatních.

I když to bylo narychlo, tak doktor nechal v tom obrovském komplexu budov a chodeb vyklidit čtyři menší místnosti a připravil je na příjezd vojáků. Druhého dne časně z rána dorazila na nádraží eskorta. Čtyři vojáci v řetězech vystoupili z vlaku a nasedli do připraveného vozu, který je odvezl na zámek, kde si je převzal personál i s dokumentací. V papírech se nepsalo skoro nic zajímavého, byly tam jen data s částečným pozorováním od úplného začátku, kdy nastaly komplikace až do odjezdu z polní nemocnice. Všichni čtyři už byli ve svých místnostech a doktor se šel na ně podívat.

Otevřel dveře a vešel do první místnosti. Voják, který tam byl, seděl v rohu na židli, díval se do země a na nic nereagoval. V druhé a třetí místnosti se odehrávalo to samé. Ve čtvrté už byla menší změna, voják stál uprostřed a díval se na strop. Když se ho pak na něco zeptal, nedostal žádnou odpověď, a proto se vrátil zpátky. Hodně ho překvapilo, když v dalších místnostech našel vojáky, jak stojí taky uprostřed a se zakloněnou hlavou sledují strop. Bylo to zvláštní, ale měl i jiné povinnosti a tak musel své pacienty opustit. Druhý den se rozhodl, že jim bude věnovat větší pozornost a stráví u každého delší dobu a třeba se z jejich chování i něco dozví. Byl u každého přes hodinu a snažil se je nějak přimět komunikovat. Ale jeho snažení bylo marné, všichni zase jenom seděli v rozích místností a nepřítomně se dívali do země, občas zvedli hlavu a skrz zamřížované okno se podívali na oblohu. Ten stav trval celé čtyři dny, ale když pátý den přišel za jedním z vojáků, nastala menší změna. Byl z nich prý nejmladší a největší, stoupnul si a díval se na něj, v jeho očích bylo něco divného, něco, z čeho šel strach. Jako by na něj hleděly oči samotného ďábla. Dalo se v nich číst, bylo v nich vidět všechno násilí a hrůzy války, které viděl a prožil. V obličeji měl natažený každý sval, jako by ho ovládala nějaká cizí síla. Pak si klekl a řekl doktorovi, ať ho Bůh ztrestá svou spravedlivou rukou. Ta samá věta se najednou ozvala i z dalších místností. Voják pak ještě chvíli klečel, ale pak vstal a šel opět do rohu místnosti, sedl si na židli a zase se začal nepřítomně dívat do země. To samé jako on, udělali i ostatní tři vojáci.

Doktor dál vyprávěl matce, že mu to všechno bylo nějak moc podezřelé. Jedinec se přeci může chovat neobvykle, ale aby čtyři lidé dělali to samé, aniž by o sobě věděli, v tom už muselo být něco víc? Mohla se snad nějaká sekta zaplést do průběhu války a omámit lidi takovým způsobem, že by byli schopni se takhle iracionálně chovat? Nebo to bylo jen dokonalé vymývání mozků, pokus s kolektivní hypnózou, který zkoušeli na vybraných jedincích? Ale proč by to někdo dělal, proč by se někdo namáhal takovýmto způsobem likvidovat vojáky znepřátelených stran? Vyřadit jedince a ohromit pak následně celou jednotku? Je snad tento druh šílenství humánnější než kulka vystřelená z pistole?

I když měl spousty otázek, na které neznal odpovědi, chodil každý den za svými pacienty a pozoroval je. Snažil se s nimi mluvit, dostat z nich alespoň jednu jedinou odpověď, ale výsledky byly pořád nulové. Všichni čtyři dělali to samé, jako první den, když přijeli. Seděli, chodili, jedli, pili a spali stejně, jako jeden muž. Jako by je ovládala nějaká neviditelná síla. Jako by se skrz zdi, které oddělovaly jejich místnosti, nějakým způsobem navzájem domlouvali. Jednou se dokonce pokusil přeřadit jednoho vojáka do jiné budovy, daleko od ostatních. Postavil k němu hlídku, která ho sledovala a zapisovala, jak se v danou hodinu choval. Výsledek byl šokující. Dělal to samé, jako zbývající tři, jako by byli všichni čtyři neustále pohromadě.

Asi po čtrnácti dnech, kdy už si nevěděl rady, spojil se telefonicky s velitelem jednotky, odkud vojáci přijeli. Chtěl se dozvědět nějaké podrobnosti k celému případu. Vyptával se na nějaké neobvyklé události, na místa, kde by mohli přijít do styku s cizí chemikálií a i když to bylo dost nepravděpodobné, ale zeptat se musel, jestli vojáci nebyli členy nějaké sekty, nebo se s nějakou nesetkali? Mužský hlas ve sluchátku sice chvíli mlčel, ale nakonec odpověděl. Nejdřív vysvětlil doktorovi, že to, co mu řekne, jsou velmi tajné informace, ale pro záchranu svých vojáků se pokusí udělat maximum. Jednotka měla za úkol prozkoumat vesnici, na kterou narazili, když převáželi raněné do polní nemocnice. Ale všechno bylo tak zvláštní, i když všude kolem bylo jasno a foukal vítr, celá vesnice byla zahalena v mlze, která nikam nepostupovala, byla stále jen na tom jednom místě. V dálce byly vidět jen obrysy stavení, jinak vůbec nic. Napadlo ho, že tam musel nepřítel použít nějaký nový druh nervového plynu a proto všem vojákům vydal rozkaz, aby si nasadili masky. Nechtěl, aby se nadechli škodlivin, které by mohli mít smrtící účinky. Pak oněm čtyřem vojákům nařídil důkladně prohledat území. Masky si nesměli sundat za žádných okolností. Potom, co odešli, se mlha najednou zvedla a vesnička se ukázala v celé své kráse. Jednotka dorazila zpátky do tábora asi za dvě hodiny, všichni čtyři vypadali v pořádku. Pak po konzultaci s vyššími místy dostali rozkaz opustit stanoviště a pokračovat dál k polní nemocnici. Komplikace se u vojáků začali projevovat až po pěti dnech. Nic víc mu telefonicky nemohl sdělit.

Doktora napadlo jediné logické vysvětlení. Vojáci se toho plynu museli nadýchat a ten jim nějak poškodil myšlení. Jediné, co však nechápal, bylo to, proč se všichni chovají tak stejně? A jelikož měl omezený přístup k lékům, protože za války jich nebylo nikde dost, rozhodl se pro menší experiment. Pokud vojáci po tak dlouhé době ještě nezemřeli na následky otravy, muselo je to jen dočasně poškodit a taky nějakým zvláštním způsobem sjednotit v jejich chování. Pokud by se nadýchali plynu v plné dávce, vedlo by to nejspíš k jejich totální sebe destrukci. Ale vojáci měli naštěstí ochranné masky, což mohlo být výhodou, jejich poškození nemuselo být tak značné.

Doktor se rozhodl, že kromě čerstvého vzduchu, který vojáci dýchali skrz okna v místnostech, jim bude dávat masky a pouštět jim velké dávky kyslíku, aby jim co nejvíce okysličil mozky a jejich myšlení se pak mohlo lépe regenerovat. Byl to jen pokus, ale asi po deseti dnech se začalo projevovat menší zlepšení. Už nedělali ty samé věci, chodili po místnosti nezávisle na sobě, pozorovali, co se děje okolo nich, jejich výraz v očích pozbyl prázdnoty a konečně si začali uvědomovat sami sebe. Doktor cítil, že má vyhráno, dávky začal snižovat, až je úplně zastavil. Všechno se vrátilo do normálního chodu věcí. Vojáci komunikovali s doktorem, jako běžní lidé, věděli, kde jsou, zajímali je zprávy z války, chutnalo jim jídlo, ptali se, jak dlouho nevnímali svět a jestli mohou napsat dopisy domů. Na to, co se jim stalo, si nevzpomínali. Doktor se rozhodl, že je na čase propustit je domů, aby se po tak dlouhé době setkali se svými rodinami. Rozloučili se na nádraží, kde nastoupili do vlaku a pak je už nikdy neviděl.  

Matka tenkrát přišla domů šťastná a vyprávěla prarodičům, co slyšela z úst starého doktora. Všichni, až na dědu, jsme se radovali, ten příběh nám totiž dal novou naději. Ale i tak jsme nemohli pochopit, proč ještě nepřijel domů, proč neposlal telegram, nebo po někom nevzkázal, že je v pořádku? Chtěl jsem se také do šťastného vyprávění matky připojit a říct jí, co jsem tenkrát slyšel na trhu, ale neodvážil jsem se. Nechal jsem si to pro sebe. Doufal jsem, že otec již brzy najde cestu domů.

Dlouho to netrvalo, někdy v polovině prosince navečer někdo zaklepal ne dveře a vešel dovnitř. Všichni jsme seděli v kuchyni, jak přikovaní a kromě dědy se nikdo od stolu ani nehnul. Pak jsme slyšeli, jak si oba v předsíni povídají, ale nerozuměli jsme jim. Nakonec se otevřely dveře a oba vešli dovnitř místnosti. Vedle dědy stál vysoký, špinavý a unavený pán s plnovousem. Udiveně jsem se na něj díval. Nevěděl jsem, kdo to je? A pak matka vstala od stolu a se slzami v očích šla k němu. Muž se nadechl a řekl, že je konečně doma! Byl to můj otec, konečně se vrátil, všichni jsme byli šťastní ze shledání, ale nejvíc matka a babička. Bratr byl malý a ještě z toho neměl rozum, já byl překvapený, protože takhle jsem si otce nepředstavoval, znal jsem ho jen z fotografií, které nosila matka u sebe. Bál jsem se ho a z místnosti jsem raději rychle utekl do vedlejšího pokoje. Věděl jsem, kde jsou schované další otcovi fotografie, rychle jsem je našel a díval se na tu tvář, do očí mi vyhrkly slzy, ani nevím, jestli to bylo štěstím, nebo strachem? A taky jsem se bál, že až se vrátím, zeptá se mě, proč jsem utekl? Pak mi řekne, ať z něho nemám strach, že byl jen dlouho pryč, ale že je můj otec a že mě má rád. Nakonec jsem si dodal odvahy, vzal jsem za kliku a vešel do místnosti, kde se všichni objímali a radovali. Přišel jsem k otcovi, který právě držel v náručí mého bratra, zatahal jsem ho za rukáv od košile a natáhl k němu ruku, jako že ho chci pozdravit a možná i něco víc, třeba obejmout. Podíval se na mě, pak se usmál a čekal, co budu dělat? Nemotorně a šeptem jsem se mu představil. Řekl jsem mu, že se jmenuji Tomáš a že jsem rád, že se vrátil domů. Dívali jsme se na sebe a já začínal pomalu rozpoznávat jeho rysy z fotografie, byl to on, po tak dlouhé době se k nám konečně vrátil. Nakonec dal bratříčka matce, podal mi ruku a přitiskl si mě na hruď, byl jsem šťastný. Chtěl jsem se všema zůstat, ale ten večer byl pro mě tak vyčerpávající, proto jsem šel brzo spát. Ještě než jsem usnul, zaslechl jsem z vedlejší místnosti, jak si otec s matkou a prarodiči povídají. Slyšel jsem jen část rozhovoru, který se týkal toho, proč otec tak dlouho nepsal a taky toho, kde celý měsíc od konce války byl. Vyprávěl jim, že byl nemocný, že byl na tom psychicky hodně špatně, napsat jedno slovo na papír bylo pro něj vyčerpávající, nepamatoval si, kde je a ani kde bydlí? Když ho propustili z nemocnice, odjel vlakem do Prahy, měl tam prý vyhledat nějakého doktora, ale cestou na to všechno zapomněl. Když vystoupil na nádraží, najednou nevěděl, kde vlastně vůbec je a tak se dlouho toulal. Chodil po městě, snažil si vzpomenout a hledal cestu domů, až jí konečně našel. Matka se pak ptala ještě na další věci, ale to už se mi oči klížily, takže jsem nic neslyšel a tvrdě usnul.

Druhý den ráno, když jsem se probudil, tak otec ještě spal, chtěl jsem se na něj jít podívat, ale matka mi řekla, ať ho nechám vyspat, že byl po tak dlouhé cestě vyčerpaný a že spánek mu dodá síly. Šel jsem tedy pomoct dědovi se dřívím na zahradu a postarat se o dobytek. Když jsem se vrátil do místnosti, otec už byl vzhůru, byl oholený, umytý a v čistých šatech, stál tam v kuchyni a objímal matku. Byl to tenkrát ten nejkrásnější pohled, konečně jsem viděl matku opět šťastnou. Slušně jsem pozdravil, otec se na mě podíval, usmál se, sedl si na židli a vybídl mě, ať se jdu posadit k němu. Začal se mě vyptávat na školu, jestli jsme během války nějak nestrádali a jestli jsem mamince a prarodičům pomáhal? Když jsem mu na všechny jeho otázky přátelsky odpověděl, jako že všechno bylo v pořádku, a že jsem se měl dobře, kývnul na mě, ještě jednou se usmál, pohladil mě po vlasech a pak si vzal kabát a odešel ven na mráz pomáhat dědovi s hospodářstvím. Chvíli jsem ho skrz okno pozoroval, šel rázným krokem k dědovi, objímali se a děda mu něco ukazoval. Otočil jsem se a díval se na matku, která vařila oběd, celá místnost byla provoněná připravovanou pečínkou, jako kdybychom snad čekali nějakého krále. Taky se na mě podívala a zeptala se, jestli si na otce ještě vůbec pamatuji, jestli ho po tolika letech poznávám? Odpověděl jsem jí, že na něco málo jsem si vzpomněl. Vybavilo se mi, jak jsme spolu před válkou chodili k řece chytat pstruhy a do lesa hledat houby. Taky se mi vybavilo, jak mi občas večer před spaním vyprávěl pohádky a pak čekal u mé postele, než jsem usnul. Ale to bylo všechno, na co jsem si vzpomněl. Pak už jen loučení, ale matně, pamatoval jsem si, jak tenkrát matka plakala, když otec odcházel do války, babička s dědou ji utěšovali, že všechno bude v pořádku a že se brzy vrátí. Bohužel nevěděli, že to bude trvat tak dlouho. Ale to už jsem matce radši nevyprávěl.

Dny a noci ubíhaly, někdy rychle a někdy zase pomalu, vypadalo to, že se všechno vrátilo zase zpátky do starých zajetých kolejí. Po Novém roce se otec zapojil do prací na hospodářství, začal jezdit s dědou do města na trh a spolu tam prodávali, nebo nakupovali zboží. Já jsem po škole pomáhal matce a babičce doma a občas i s malým bratříčkem, i když tahle činnost mě moc nebavila, ale nic jiného mi nezbývalo. Matka měla hodně práce a každá ruka, která jí byla nápomocna, se hodila. Každý večer jsme si v kuchyni sedli a povídali si, co je třeba ještě udělat, kde je zapotřebí něco opravit a co by se mělo nejrychleji prodat. Já jsem si mezitím psal úkoly, která jsem dostával ve škole a občas poslouchal tu debatu dospělých. Někdy si chtěl děda ze zvědavosti popovídat s otcem o válce, to jsem vždycky zpozorněl, ale matka i babička ho přerušili, dokonce ho i okřikli a řekli mu, ať toho nechá, že té hrůzy bylo až dost. Děda pak sklopil oči, omluvil se a začal vyprávět o něčem jiném. Když jsem zjistil, že o válce se mluvit nebude, věnoval jsem se svému a už jsem ani neposlouchal, o čem se dospělí baví. Když jsem měl všechno hotové, rozloučil jsem se a odešel do pokoje za bratříčkem, otec šel pokaždé za mnou, popřál mi dobrou noc, políbil mě i bratra na tvář, zavřel dveře a vrátil se zpátky do kuchyně, kde nejspíš s matkou a prarodiči pokračovali v debatě nad plány do dalších dnů.

Někdy na začátku února, začal otec jezdit do města na trh sám. A jednou se vrátil hodně pozdě, matka už byla nervózní, běhala k vratům stavení a chtěla ho jít hledat, ale děda jí přemlouval, ať ještě chvíli počká, že se možná jenom někde zdržel a že určitě každou chvíli přijede. Bylo už hodně pozdě, když otec dorazil z trhu domů. Omluvil se a všem pak vyprávěl, jak ve městě potkal kamaráda z války, se kterým byl v jednotce a jak zašli do krčmy a dali si každý pivo. Samozřejmě jsme to všichni pochopili, ale u otce se od té chvíle něco změnilo. Už nebyl tak veselý, jako před tím, choval se úplně jinak, jako by setkání s přítelem u něj vyvolalo vzpomínky, na které se snažil zapomenout. Alespoň tak jsem to vnímal já a nemýlil jsem se. Jednou jsem náhodou zaslechl rozhovor mezi otcem a matkou. Stáli na zahradě a matka se ho ptala, co se s ním děje, proč je najednou tak jiný, chtěla vědět, co se tenkrát ve městě stalo? Otec jí vyprávěl, že když potkal toho kamaráda z války na ulici, nemohl ho zprvu vůbec poznat, vypadal jak žebrák, zarostlý a špinavý, strašně zestárl, vlasy měl skoro šedivé a každou chvíli se ohlížel, jestli ho snad někdo nesleduje. Vypadalo to, že trpěl nějakou paranoiou, chtěl se mu vyhnout, ale bylo pozdě, všiml si ho. Šel k otci, chvíli se mu díval do očí a nakonec řekl, že už se to blíží, že brzy přijde mlha a Boží ruka nás všechny ztrestá. Měl pořád hlas toho statného a urostlého vojáka, ale už se k němu vůbec nehodil. Pak ještě vyprávěl matce, že v jeho očích bylo něco zvláštního, jako by nějaké zděšení a strach. Nebyly to oči normálního člověka, tenkrát se na něj dívaly oči šílence, který se nedokáže orientovat v normálním světě. Pozval ho do krčmy, ale bylo to marné, protože mu vykládal stejně jen samé nesmysly, které neměly ani hlavu, ani patu a nakonec byl rád, že odešel a k dalšímu rozhovoru už nedošlo. Ale trápilo ho, že se mu pak zase vybavilo to, na co chtěl už dlouho zapomenout. Nakonec ujistil matku, ať si nedělá starosti, že se s tím dokáže poprat a znovu vytěsnit ty strašné vzpomínky.

 

Jaro 1919

Všechno rozkvétalo, po sněhu už nebylo ani památky a země se pomalu oteplovala. Hory a lesy kolem dokola se na mě usmívaly těmi nejkrásnějšími barvami, které mohla příroda nabídnout. Už to nebyla jen ta černobílá, temná, studená, prázdnota a samota, která mě zneklidňovala celé čtyři měsíce. Cítil jsem kolem sebe nádech nového, svěžího a čerstvého života, který mě naplňoval plnými doušky a nutil užívat si každý den, který přišel. Tu všechnu krásu a svěžest jsem ale prožíval jenom já. Od té doby, co se v únoru vrátil otec z trhu, se u nás hodně změnilo.

Už nebyl takový, jako když se poprvé objevil ve dveřích. Někdy chodil po statku, jako tělo bez duše, jindy, když jsem pracoval s dědou na zahradě, jsem ho zase viděl skrz okno v místnosti. Jen tak seděl na posteli, v rukou svíral růženec a díval se nepřítomně na podlahu. Jako by úplně ztratil pojem o všem, co se kolem něj dělo. Někdy na něm zase bylo vidět, že když se hodně soustředil, dokázal být tím, čím byl dřív, ale s postupem času mu jakékoliv malé soustředění začalo dělat problémy. Nebylo to ráz na ráz, ten přechodný stav trval asi dva měsíce.

Jednou, někdy na konci dubna, když byl děda s čeledínem ještě na trhu a zbytek rodiny i s malým bráškou ve vesnici, se mě zeptal, jestli se spolu nepůjdeme projít do lesa? Nic jsem proti tomu neměl, odešel jsem do ložnice, teple se oblékl a s otcem vyrazil na procházku. Myslel jsem si, že matce řekl, že někam jdeme, aby se nestrachovala, ale neudělal to. Opustili jsme stavení a šli do kopce, směrem k horám. Cestou se otec držel, s vypětím sil se soustředil, dokonce se mě zeptal i na pár maličkostí, jako třeba na školu, nebo na učitele. Potěšilo mě to, protože poslední dobou skoro s nikým nemluvil. Začal jsem mu vyprávět, jak mě učitel ve škole chválil, že známky mám samé výborné a že mě škola baví. Otec šel vedle mě a vypadalo to, že poslouchá, ale když jsem se na něj podíval, byl zase, jako tělo bez duše. Asi po půlhodině chůze do kopce jsem se otce zeptal jak mu je? Nevnímal mě, šel dál a pak po chvilce mlčení zastavil, se na mě smutně podíval a odpověděl mi, ať se nebojím, že určitě bude lépe. Bylo na něm vidět, že reagoval spíš instinktivně a raději zvolil neutrální odpověď, která se hodila asi na všechno. Podle mě vůbec netušil, na co jsem se ho tenkrát ptal? Byli jsme asi v polovině naší cesty, když jsme konečně vešli do hustého lesa a stoupali dál vzhůru. Asi po další půlhodině jsme se objevili na malé mýtince. To místo jsem do té doby vůbec neznal. Na okraji se otec zastavil, opřel se o vzrostlý strom, sundal si kabát, který pověsil na větev a posadil se na trávu. Podíval se na mě a pomalým gestem mě vybídl, ať si k němu taky sednu. Seděli jsme tam na trávě vedle sebe a mlčeli, pozorovali jsme krajinu kolem nás, všechny ty stromy, které obklopovali ten nádherný kousek světla. Poslouchali jsme zvuky přírody a hlasy ptáků, bylo mi příjemně. Najednou mě chytl za ruku a řekl mi, že neví, jak dlouho to vydrží? Únava, vzpomínky a hlavně něčí hlas, který ho pořád nějakým způsobem ovládá, se vracejí stále častěji a intenzivněji. Snažil se mi to všechno nějak vysvětlit, ale nedokázal najít ta pravá slova, která by vyjádřila jeho vnitřní rozpoložení. Na chvíli se odmlčel, a pak mi vyprávěl o tom, že ve válce zažil něco, na co nemůže zapomenout a že tenkrát mu to změnilo život. Povídal mi o tom, že když se jednou vrátil z průzkumu, byl jako vyměněný, přestal rozpoznávat den a noc, začal slyšet právě ten hlas, který mu říkal, co má dělat. Zprvu to byla jen jakási doporučení, která se týkala toho, kam má jít, kde se má posadit a co tam má dělat. Nedokázal mu odporovat, někde uvnitř totiž slyšel něco tak úžasného, čemu se nedalo odolat. A pak, jako by se ocitl v úplně jiném světě, který neznal a byl mu cizí. To netrvalo dlouho, protože se z ničeho nic objevila tma. Nevěděl, co se tenkrát stalo, jak dlouho a kde byl a taky, co tam dělal? Probral se až na jakémsi zámečku, který sloužil, jako nemocnice, kde se o něj a jeho tři kamarády z jednotky staral personál dobrovolníků a jeptišek. Po nějakém čase, když už si mysleli, že jsou všichni vyléčeni, poslali je domů. Posadili je na vlak do Prahy, kde otec vystoupil a najednou to na něj zase přišlo, ztratil se, nic si nepamatoval a začal vnímat, až když byl u našeho stavení. Možná ho k nám přece jen dovedl ten hlas, ale to nevěděl. Všechno bylo, jak v mlze.

Seděl jsem vedle něj a poslouchal, co mi vyprávěl. Mlčel jsem a pak se ho zvědavě zeptal na to, co se tenkrát stalo na trhu, když potkal toho svého kamaráda? Otec se zamyslel, udiveně se na mě podíval, protože netušil, že jsem v zimě zaslechl, jak si s matkou povídají, a řekl mi, že když vešli do krčmy, choval se jako šílenec. Vyprávěl mu o tom, jak začal zase slyšet ten hlas, který mu po návratu z průzkumu říkal, co chce, aby udělal. Už to ale bylo jiné, nedokázal tak odolávat, jako dřív a rychle se mu podroboval. Taky prý povídal, že se něco hodně změnilo. Nebyl to ten líbezný a příjemný hlásek, který slýchával dřív, když ještě byli spolu na frontě. Často se změnil v démonický, hrubý a nepříjemný zvuk, který na něj křičel nesmyslné příkazy. Snažil se mu bránit, když ale neudělal, to co mu poručil, zarazil mu bolestnou ránu do hlavy. Stejně jako, když vší silou praštíte kladivem do kovadliny. Bolest prý byla tak silná, že si myslel, že mu snad vylezou oči z důlků. Popraskaly mu cévky a oči měl rudé, skoro až zalité krví. Nebylo to tak často, ale když ho slyšel, raději nikam nechodil, jen seděl na posteli a doufal, že všechno přejde, že se to nějak utlumí, ale nepřestávalo to. Naopak se to ještě víc zhoršovalo. Příkazy začínaly být daleko krutější, začaly se stupňovat v násilí, už to nebylo jen pouhé doporučení, kam má jít a kde si má sednout. Když neuposlechl, bolest byla stále větší a větší. Pak dodal, že hlas mu občas říká, ať počká, až padne mlha, protože potom prý všechno skončí. Zděšeně jsem hleděl na otce, který se ho ještě zeptal, co to všechno znamená, ale kamarád mu už neodpověděl, protože se zvedl a odešel z krčmy. Chtěl jít za ním, ale už jen viděl, jak utíká přes náměstí někam pryč. To bylo všechno, co mu tenkrát ve městě vyprávěl. Než jsme se zvedli a vydali se z mýtinky směrem domů, otec ještě zašeptal, že neví, jak dlouho bude schopen odolávat tomu, co slyší a co ho ovládá.

Od výletu uběhly asi tři týdny, otec, i když byl už častěji nepřítomen, než kdykoliv předtím, tak se snažil s námi alespoň trochu komunikovat, ale pokaždé se mu povedly jen věty, které nikomu nedávaly smysl. Většinu času proto seděl na posteli, nebo stál na dvoře a díval se do neznáma, na otázky nereagoval a v obličeji měl zvláštní výraz. Někdy, když zvedl hlavu a podíval se kolem sebe, vypadal, jako by věděl, co se s ním děje a co ho čeká, ale už nebyl schopný tomu všemu odolávat. Několikrát za den, když jsem ho potkal, snažil jsem se mu podívat do očí, abych zkontroloval, jestli nemá popraskané žilky. Věděl jsem, že to už by byl asi konec a něco strašného by se s ním, nebo s námi stalo! Všechno bylo zatím v pořádku. Měl je hnědé, jako vždycky, akorát s nimi nezvykle rychle pohyboval. Celé to vypadalo, jako by si přehrával nějaké vzpomínky, které ho tížily. Matka na něj mluvila, křičela, snažila se z něj dostat alespoň nějakou odpověď, ale nikdy jí nedostala. Asi po týdnu se začalo jeho chování zhoršovat.

Matka už nevěděla, co má dělat a rozhodla se, že znovu navštíví toho doktora, který jí o něm vyprávěl. Časně z rána odešla ze statku směrem k městu, kde nastoupila na vlak, který jí pak odvezl do dalšího města, kde tenkrát doktor bydlel. Čekalo jí ovšem nemilé překvapení. U vchodových dveří se nemohla dozvonit a tak chodila kolem, klepala na okna, až nakonec narazila na majitele celého domu a ten jí řekl něco hodně zneklidňujícího. Nejdřív se ovšem zeptal matky, koho hledá? Když mu odpověděla, že shání pana doktora, který bydlí ve třetím patře, byl dost překvapený, protože v domě nikdy žádný doktor nebydlel. Pak se ještě zeptal na jméno. Ale matka si nemohla vzpomenout a zkoušela si nahlas vybavit alespoň počáteční písmena jeho příjmení. Majitel jí nakonec zastavil, protože se mu vybavilo jméno jednoho nájemníka, který tam asi před půl rokem bydlel. Oba se pak shodli na tom, že by to mohl být on. Začal jí vyprávět, že to nebyl žádný doktor, ale obyčejný úředník, který někdy na začátku války narukoval. Tři roky o něm nikdo nic nevěděl, objevil se až někdy na jaře před koncem války. Byl to vnuk jeho staré chůvy, která za něj orodovala a platila nájemné. A tak souhlasil. Nakonec prý zešílel a všem vyprávěl, že za války operoval raněné v polní nemocnici a z toho asi vznikla ta fáma, že byl doktor. V lednu, ale někam zmizel, sbalil si pár věcí a odešel bůhví kam. Víc se o něj nikdo nestaral. Matka přijela domů zničená a se slzami v očích vyprávěla prarodičům, co se ve městě dozvěděla, pak zašla do místnosti, kde seděl otec na posteli a začala na něj křičet. Ale ten jí už vůbec nevnímal, jenom seděl a díval se do neznáma. Zřejmě naslouchal hlasu, který mu zněl v hlavě.

Týden po tom, co se matka vrátila z města, začal být otec ještě divnější. Přestal sedět, nebo stát na jednom místě, ale začal chodit po pokoji a po zahradě, divoce při tom máchal rukama kolem sebe, chvíli se díval na oblohu a chvíli zase do země. Vypadalo to, jako by se mu něco honilo v hlavě, jako by spřádal nějaké tajné plány. Oči měl sice pořád stejně hnědé, bez popraskaných cévek, ale začalo v nich být něco neobvyklého, co jsem si nedokázal vysvětlit. Bál jsem se to někomu říct, bál jsem se matce říct o našem rozhovoru tenkrát v lese, když mi vyprávěl, jak potkal svého kamaráda z války. Ale všichni byli tak rozrušeni z jeho chování, že by mi asi těžko uvěřili.

Někdy na začátku května, byla neděle, jsem se probudil časně zrána, otevřel jsem oči a podíval se skrz okno ven. Všude kolem byla tak hustá mlha, že nebylo vidět ani na krok. Vstal jsem a šel za matkou do jejího pokoje, ale nebyla tam. V kuchyni taky nikdo nebyl, ani prarodiče, ani matka a ani starý čeledín, který k nám občas chodíval před návštěvou kostela, na snídani. Vyběhl jsem ven na dvůr, rozhlížel se kolem sebe, ale skrz hustou, bílou mlhu jsem nic neviděl. Pak jsem ze zahrady za domem zaslechl dva hlasy. Ženský a mužský, ten ženský jenom křičel a ten starší mužský se snažil všechno uklidňovat. Utíkal jsem tím směrem, po slepu jsem doběhl na zahradu, kde byli všichni. Matka, prarodiče i čeledín a sledovali otce, který držel v ruce lopatu a kopal dlouhou jámu. Matka na něj křičela, proč to dělá a proč jí neodpovídá, když se ho na něco ptá? Děda jí uklidňoval a snažil se jí ze zahrady odtáhnout pryč, ale marně. Otec vůbec nevnímal, nevěděl, kde je, nevěděl s kým tam je, jen dál kopal tu svojí jámu. Sledoval jsem to nešťastné divadlo a chtělo se mi křičet a zároveň brečet. Věděl jsem, že je už všechno ztracené, že s otcem je asi konec. Že hlas už úplně ovládl jeho mysl a my ho budeme muset odvézt do nemocnice. Pak mě spatřila babička, šla za mnou, chytla mě za ruku a odvedla mě zpátky do stavení, uvařila mi čaj a řekla mi, ať se nestrachuju, že teď to bude sice trochu těžší, ale že už jsem velký kluk a budu muset mamince hodně pomoct. Co se pak dělo na zahradě nevím, ale než jsem stačil dopít čaj, mlha se rozplynula a skrz okno pronikly do místnosti sluneční paprsky. Šel jsem se s babičkou podívat ven. Na dvůr se ze zahrady vraceli děda s matkou a čeledínem, před nimi šel otec a v ruce držel špinavou lopatou od hlíny. Opřel jí o zeď a nepřítomně vešel dovnitř. Sundal si boty a zamířil si to rovnou do ložnice, kde se posadil na postel a začal se opět dívat do neznáma.

Dopoledne se už nic zvláštního nestalo, to horší přišlo až odpoledne. Byli jsme už po obědě, když se z místnosti, kde byl otec, začaly ozývat ohlušující rány. Všichni jsme zděšeně vstali od stolu a běželi se podívat zatím hlukem, abychom zjistili, co se děje? Babička se mě snažila zadržet, ale vysmekl jsem se jí a běžel za dědou, matkou a čeledínem. Děda chtěl pomalu otevřít dveře a podívat se dovnitř, čeledín se snažil matku držet, ale ta se mu vytrhla z objetí, rozrazila dveře a vběhla do pokoje. Uprostřed místnosti běsnil otec, holýma rukama rozbíjel nábytek, vzduchem létaly šaty, skříňky a obrázky, které byly na zdech. Když ji spatřil, strhl poslední obrázek a hodil ho po ní. Matka naštěstí uskočila, takže jí netrefil a obrázek dopadl jen na podlahu. V tu chvíli vrazili do pokoje děda s čeledínem a svalili otce na zem, snažili se mu dát ruce za záda, ale bránil se, zaťal pěst a vrazil jí čeledínovi přímo do tváře. S ním to naštěstí ani nehnulo. Děda na otce křičel, matka zmateně pobíhala kolem, brečela a já všechno se slzami v očích pozoroval. Z vedlejší místnosti jsem slyšel pláč mého mladšího bratříčka, chtěl jsem jít za ním, ale nohy mi zdřevěněli a nemohl jsem se ani hnout, jen jsem tam stál a sledoval, co se v místnosti děje. Když se pak konečně podařilo čeledínovi dát otcovi ruce za záda, vzal děda kus roztrhaného oblečení, které se válelo na zemi, a rychle mu zavázal obě ruce. Otec ležel na podlaze a ještě chvíli s sebou cukal, ale už byl tak vyčerpán, že toho nechal a podrobil se okolí, které na něj tlačilo. Děda s čeledínem zvedli otce z podlahy a posadili ho na postel. Vyčerpaný tam seděl a díval se do neznáma, jako vždycky. Vypadal, jako by se vůbec nic stalo. Všichni jsme čekali, co se bude dít dál? Otec najednou zvedl hlavu, porozhlédl se po místnosti, asi nějak instinktivně zjistil, že tam jsme taky a dlouho se na nás díval. Sledoval jsem jeho výraz v obličeji, vypadalo to, že má z něčeho strach. Nejdřív se podíval na matku, pak na mě a pak na dědu, začal pohybovat rty a snažil se nám něco říct, ale nešlo mu to, něco mu v tom bránilo. Pak sklopil hlavu k zemi a nahlas řekl, ať ho Bůh ztrestá spravedlivou rukou. Matka k němu přistoupila a dlouho ho objímala, otec si nakonec se zavázanýma rukama za zády lehl na postel a tvrdě usnul. Ještě chvíli jsme tam stáli, až když jsme se ujistili, že opravdu spí spánkem spravedlivých a že ho nic nevzbudí, zavřeli jsme dveře a odešli z pokoje do kuchyně.

V kuchyni si matka sedla za stůl, brečela a v slzách prosila prarodiče, ať jí pomůžou, že už neví, co má dělat? Babička mě raději poslala do vedlejšího pokoje, abych se postaral o bratříčka. Odešel jsem, ale nechal si pootevřené dveře, abych slyšel, na čem se domlouvají. Nejdřív uklidňovali matku a pak se bavili o tom, že dnes nechají otce vyspat, pořádně ho připoutají k posteli, aby někomu neublížil a že zítra ráno ho odvezou do města k doktorovi. Pak se všichni zvedli, čeledín odešel na dvůr do kůlny pro kus pořádného lana, matka zůstala v kuchyni, děda se šel podívat na otce a babička šla za mnou do pokoje, podívat se na bratříčka, který už nebrečel. Naštěstí z toho všeho ještě neměl rozum. Když se přesvědčila, že je všechno v pořádku, poslala mě ven. Prošel jsem kolem matky, která si mě ani nevšimla, otevřel jsem dveře a byl venku na dvoře. Čeledín se mezitím vracel do stavení, v ruce držel dlouhé lano, podíval se na mě, kývnul mi na pozdrav a vešel dovnitř za dědou. Já jsem se rozhodl, že se půjdu podívat na jámu, kterou otec ráno vykopal. Stál jsem na okraji toho díla zkázy, nebyla ani moc hluboká, ale dlouhá byla asi šest metrů a určitě by pokračovala dál, kdyby otce děda s matkou nezadrželi. Pak jsem si vzpomněl na příběh, který jsem kdysi zaslechl na trhu ve městě, když jsem tam byl s dědou. Běžel jsem do stavení, v kuchyni nikdo nebyl, babička byla u mého bratra a děda s čeledínem a matkou byli v místnosti, kde spal otec. Šel jsem za nimi a viděl, jak mu lanem pevně přivazují ruce a nohy k posteli. Byl to strašný pohled. Vrátil jsem se zpátky do kuchyně a čekal, až přijdou i ostatní. Když se konečně objevili a sedli si tiše za stůl a jenom mlčeli a přemýšleli, stoupl jsem si před ně a začal jim vyprávět příběh, který jsem minulé léto slyšel z úst stařeny, ale byl jsem tak zmatený a roztržitý, že to, co ze mě vyšlo, nedávalo žádný smysl. Všichni mě pozorovali, ale bylo na nich vidět, že se stejně nesoustředí na to, co jsem se jim snažil říct. Pak matka vstala, pohladila mě po vlasech a odešla ven na dvůr. Slyšel jsem, jak hlasitě naříká, bylo mi jí líto a chtěl jsem jít za ní, ale babička mě zarazila. Odpoledne uteklo strašně rychle, nikdo už nic nedělal, nikdo na nikoho už ani nepromluvil, jen jsme všichni čekali na další den, až povezeme otce do města. Při večeři děda rozhodl, že budou s čeledínem držet stráž u otcovy postele, matka se chtěla taky zúčastnit, ale děda jí to zakázal. Řekl jí, že se potřebuje vyspat a načerpat novou sílu, kterou bude určitě potřebovat. Mě poslali za bratrem do pokoje.

Tu noc jsem usnul rychle, byl to vyčerpávající den, z kuchyně jsem zaslechl ještě pár hlasů, které se na něčem domlouvali, ale už jsem je nevnímal, zavřel jsem oči a spal. Probudil jsem se, když venku byla ještě tma. Pomalu jsem otevřel oči a podíval se z okna ven, nebylo nic vidět, zase padla mlha, ale byla daleko hustší než to ráno minulého dne. Potichu jsem vzal za kliku u okna a pomalu ho otevřel, všude bylo nezvyklé ticho. Vzpomněl jsem si na mého učitele, který nám kdysi ve škole vyprávěl příběh o tom, že když byl před válkou na moři a plavil se po Středozemním moři, zastihla jejich loď nečekaná bouřka. Vybavil jsem si jeho slova, kterými popisoval, že se hladina moře úplně zklidnila, přestal vát vítr a oni zůstali stát na jednom místě uprostřed klidného moře. Všude kolem bylo ticho, jak v hrobě, najednou se přihnal silný vítr a přišla strašlivá bouře, obrovské vlny jejich loď odnesly několik mil od kurzu. Naštěstí se tenkrát nikomu nic nestalo. Díval jsem se dál z okna a poslouchal to ticho.

Vyrušilo mě akorát malé zašramocení z vedlejší místnosti, hrklo ve mně a byl jsem vyděšený k smrti. Potichu jsem odešel od okna, vzal za kliku a otevřel dveře. V kuchyni jsem zahlédl siluetu otce, stál u stolu, těžce dýchal a rukama se opíral o jeho kraje. Nevěděl jsem, kam se dívá, v té tmě to nebylo jasně vidět. Najednou otočil hlavu směrem ke dveřím, které jsem před chvílí otevřel. Pozoroval jsem ho a všiml si, že se dívá na mě, byl rozcuchaný, z té tmy se na mě dívaly dvě velké, krvavé oči. Ty jediné byly vidět, ale nebyly to oči mého otce, byly cizího člověka, člověka, který se úplně zbláznil, oči šílence. Pohledem jsem uhnul směrem ke dveřím místnosti, kde měl otec spát, bylo otevřeno. Na zemi jsem uviděl ležet čísi bezvládné tělo. Podle košile jsem poznal, že je to čeledín. Přepadl mě ještě větší strach, chtěl jsem zavřít dveře a utéct, ale nohy mi zase strachem zdřevěněly, polil mě studený pot a těžce jsem dýchal, byl jsem tak vyděšený, že jsem se nemohl ani hnout. Trvalo to ještě dlouho, sledoval jsem otce v kuchyni a on mě. Ty jeho krvavé oči mě neustále pozorovali až do chvíle, než najednou začalo svítat. Otec si toho také všiml, obešel stůl, a aniž by si mě všimnul, prošel kolem dveří, kde jsem čekal. Ruce měl od krve, popadl čeledína za ramena a táhl ho ke dveřím směrem na dvůr. Když s jeho tělem couval kolem mě, všiml jsem si, že tam, kde měl mýt oči, byly jen dvě tmavé jamky. Krev mu stékala po obličeji na krk. Ještě víc jsem se zděsil, když jsem zahlédl jeho prořízlé hrdlo a zakrvácenou košili. Hlava mu klimbala z jedné strany na druhou, podle toho, jak se otec zády pohyboval ke dveřím. Kapky krve dopadaly nepravidelně na podlahu a vytvářely obrazce hrůzy. Když otec dotáhl tělo ke dveřím, sebral jsem v sobě zbytek odvahy a vrátil se do pokoje. Podíval jsem se na bratříčka, který klidně podřimoval, rychle jsem se oblékl, zavřel okno a zamknul za sebou, znovu jsem potichu zkontroloval, jestli tam někde není. Vyběhl jsem ven na dvůr, ale zastavil jsem se a vrátil se zpátky do kuchyně. Chvíli jsem tam stál a rozhodl se, že se podívám po dědovi, abych ho vzbudil a řekl mu, co se stalo. Nahlédl jsem do místnosti, kde měl otec spát, děda seděl na židli směrem k oknu, takže jsem mu viděl jen záda. Přistoupil jsem k němu a chytl ho za rameno, trochu jsem s ním zacloumal, ale nic se nedělo, vypadalo to, že děda tvrdě usnul a nedal se vzbudit. Potichu jsem ho obešel, abych se podíval, jestli je v pořádku a znovu s ním zatřásl, srdce se mi rozbušilo, když jsem ve světle viděl jeho tvář. Místo očí měl dvě jamky, z kterých mu ztékala krev po obličeji, byl stejně znetvořený, jako čeledín. Když jsem konečně popadl dech, chtěl jsem jít do další místnosti za matkou a babičkou, vzal jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Cloumal jsem silně klikou a bušil na dveře, abych je probudil, ale na dvoře jsem najednou zaslechl otcovi těžké kroky, blížil se ke stavení. Nechal jsem toho a rychle otevřel okno. Rozhlédl jsem se, mlha byla stále ještě hustá, takže by mě otec asi stejně neviděl, vylezl jsem do okna a potichu seskočil na dvůr. Utíkal jsem po stráni dolů směrem do vesnice k domu pana učitele. Neviděl jsem na krok, běžel jsem skoro poslepu a po paměti. Konečně jsem doběhl na náves. Ve vesnici už nebyla mlha tak hustá, takže jsem viděl na všechny domy kolem. Našel jsem stavení pana učitele, doběhl jsem k jeho dveřím a silně na ně zabouchal. Rozespalý učitel mi otevřel, zděšeně se na mě díval, brečel jsem a zmateně na něj křičel, že otec zešílel, že už zabil dědu a čeledína, že mám strach o matku a bratříčka, ať mi jde pomoct. Učitel na nic nečekal, rychle se oblékl, běžel ke kováři a četníkovi, aby je vzbudil. Já jsem v slzách a vyčerpaný seděl ještě chvíli u dveří jeho domu. Když jsem viděl, jak odjíždějí k nám na statek, sebral jsem v sobě poslední zbytky sil, které jsem ještě měl a běžel za nimi.

Den pomalu začínal, když jsem vyběhl do kopce, mlha už nebyla tak hustá a všude kolem bylo ticho. Vběhl jsem na dvůr, ale nikde nikdo nebyl. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil popadnout dech. Na zemi jsem uviděl krvavé stopy, které vedly na zahradu. Ztěžkly mi nohy, ale strach jsem musel nějak překonat, obešel jsem dům a ocitl se na zahradě. Tam už stáli všichni čtyři, učitel, kovář, četník a můj otec. Četník mířil na otce služební pistolí a vyzíval ho, ať odhodí nůž, který pevně svíral v ruce. Otec nereagoval, jenom se díval do země. Četník ho znovu vyzval, otec zvedl hlavu, měl zakrvácený obličej a oči černé, jako tma. Měl nepřítomný pohled šílence. Najednou zvedl druhou ruku nad hlavu, v které držel Bibli a rozeběhl se proti nim. Nůž měl připravený na bodnutí a křičel, že on je Boží ruka spravedlnosti, ale to už četník na nic nečekal a vpálil mu kulku přímo do srdce. Otec padl a na místě byl mrtvý. Vyděšený jsem sledoval, co se tam odehrávalo. Jeho mrtvé tělo leželo na zahradě a mlha se začala pomalu vytrácet. Na zem se začali prodírat sluneční paprsky. Pak jsem to uviděl, za bezvládným otcovým tělem leželo v jámě pět těl bez očí a s proříznutými hrdly. Leželi vedle sebe od největšího čeledína až po mého malého bratříčka. Otec neušetřil nikoho. Vedle čeledína ležel děda, hlavu měl u jeho nohou a nohy u jeho hlavy, pak ležela matka, opačně než děda. Když jsem uviděl ta zkrvavená těla v jámě, zamotala se mi hlava a omdlel jsem. Probral jsem se až u učitele doma, který se o mě asi dva dny staral, než přijela teta z Prahy a odvezla si mě. Na pohřeb, který byl asi za čtrnáct dní, jsem tenkrát nejel, teta se mě tam bála pustit. Do rodné vesnice jsem se vrátil až po druhé válce, statek tam už nebyl. Od učitele, který ještě žil, jsem se dozvěděl, že ho využívali němci během okupace a na konci války ho pak při odsunu srovnali se zemí. Taky mi řekl, že těla mé rodiny jsou pochována na hřbitově za vesnicí, šel jsem se tam podívat a naposledy se s nimi rozloučit. I s otcem. Nikdy jsem se už do rodné vesnice nevrátil.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář