Síla snů


Byl ve své kanceláři. Kroky směřoval ke dveřím, které se samy otevřely. Vstoupil do tmavé chodby, přičemž nahmatával vypínač. Mačkal, nic se ale nedělo. Šel tedy po slepu. Něco ho ale táhlo kupředu. Nějaká síla, přítomnost něčeho nadpozemského, nebo to taky mohla být pouze chorobná zvědavost. Neustále se pokoušel najít jakýkoliv hmatatelný předmět. Až se zachytil něčeho kovového, tvarem mu silně připomínajícího kliku od dveří. A povedlo se. Dveře se jakoby otevřely opět samy bez jediného vrznutí, bez jakékoliv známky své přítomnosti. Ocitl se nyní v maskérně. Tady mu te není cizí. Ačkoliv nechtěl, něco ho nutilo podívat se do zrcadla, které bylo zamlženo, jakoby se zde právě někdo dosprchoval. Ovšem celá místnost byla zaplněna nepříjemným chladem a tichem. Chvíli pozoroval rysy svého obličeje, což vedlo k spatření lebky. Ani ho to moc nevyděsilo, něco v něm ho uklidňovalo. Jakoby to už zažil. Pokračoval přes tuto místnost až k temnému zákoutí, kde stál sprchový kout. V něm postávala nahá, výrazně bledá žena, zcela mlčky, nevydávajíc jedinou známku života. Ani ten nejnepatrnější pohyb rtů, ani jedno mrknutí a už vůbec ne pohyb hrudi. Jak kdyby byla vytesána z ledu. Jemu to ale nepřišlo nijak podivné, opět dostal uklidňující pocit. Pokračoval chodbou ukrytou stínem až k oponě. Krvavě rudé oponě, která mu něco připomínala, za boha si ovšem nemohl na nic vzpomenout. Hlavu měl absolutně prázdnou. Zdvihl jeho pravou ruku a odhrnul oponu, čímž sám sobě odhalil nekonečně dlouhou cestu na jeviště, byť každého člověka stála nějakých pět kroků. Odhodlal se je učinit. Stál přesně uprostřed jeviště a mlčky sledoval osamělé sedačky. Ze zákulisí se čím dál víc hrnul veliký stín, jakoby pokrýval všechny jeho hříchy, které ho teď sledovaly a snažily se ho dostat přímo do pekla. Nebo snad hříchy někoho jiného, jemu blízkého? Celá veliká divadelní síň, v níž se právě nacházel, byla zahalena mlhou, tmou a hrůzostrašným všudypřítomným tichem, které bylo neuvěřitelně hlasité. On byl ale stále v klidu, co jen se to s ním děje? Uklidňovala ho snad měsíční zář, která jako jediná osvětlovala tuhle temnotu jeho duše, nebo možná duše někoho jiného? On sám neví. Najednou jedna židle vzlétla. Vysloužila si tím jeho jasný upřený zrak. Nikam nesměřovala, jenom si tak stála ve vzduchu. Proč jen mu to nepřipadalo divné? Ani jeho srdce na tyto jevy nijak nereaguje. Stále bije stejným tempem. Proč? Židle, stále stojící ve vzduchu, se na něj najednou vrhla nebezpečnou rychlostí, on se ale nemohl hnout. Udeřila ho, což ho seslalo k zemi. Hned na to začaly do vzduchu vzlétávat ostatní židle. Všechny se na něj vrhly takřka ve stejný okamžik.

"Aaaa!" Michael nahlas zaječel a začal se nervózně ohlížet kolem sebe. Seděl ve své posteli, po pas zakrytý peřinou. Na budíku byly přesně 4 hodiny ráno. "Už zase. Ten samý sen, už zase!" Tyto slova a vyděšené bušení srdce Michaela doprovázely při vstávání z postele. Nyní se vydal do kuchyně, kde si otevřel flašku Budweisera. Hlavou se mu přitom stále honila jediná myšlenka: "Jaktože jsem to zatracený divadlo zdědil já? Vždyť ho měl získat Alex." Michael již nemohl usnout, a tak hrábl do jedné skříňky pro magazín a šel si ho do sprchy vyonanovat. Než se nadál, bylo už 6 hodin, což ohlasovalo čas jeho odchodu do práce.

Michael Freeman zdědil po svém otci, Oscarovi Freemanovi jeho divadlo. Původně se počítalo s tím, že divadlo získá jeho starší bratr Alex. Na poslední chvíle, kdy Oscar ještě pobýval na tomto světě však změnil celou závěť, ve které teď stálo, že Alex získá veškeré prachy a Michael si bude muset vystačit s tím starým a velkým divadlem, kterému by sám přál srovnání se zemí. Jenže Michael se stal jeho majitelem. Oficiálně se tak stalo přesně před čtyřmi dny.

"Ahoj Miku." Vítá Michaela jeho dobrý přítel Billy. "Čau." Odvětvil Michael jediným slovem. "Dneska je to pátý den, co máš tuhle velkou hromadu cementu a cihel pod absolutní kontrolou. Nechceš třeba objednat nějakou hru? Jsou to už tři roky, co se v tom divadle něco hrálo." Ano, již tři roky se na sedačky pouze prášilo. Již tři roky se ty měkké sedačky nesetkaly s nějakou zbohatlickou zadnicí, jejíž majtel by zaplatil za dvě až tři hodiny nehorázné nudy. Ale kam jinam by chodili, kino by pro ně přece bylo příliš špinavé. "Víš Michaele, on by se z toho dal vyždímat dobrej kšeft, stačilo by to trochu oživit a mohl by sis na tom dobře vydělat, když ti teda všechny ty prachy upláchly." Říkal Billy patrně podlézavě. "Ani mi o tom nemluv. Pořád nechápu, co ho sakra přimělo změnit závěť. Já jsem v tom divadle makal jako zatracenej uvaděč a za pár přidanejch šupů jsem aji uklízel a mohl jsem být za to málo rád. A co dělal Alex? Ten se celej život fláká někde na Floridě s mámou. Jednou přijede a moji vizi lepší budoucnosti totálně posere."

"To je život, Michaele. Musíš se smířit s tím, co máš. Ty máš divadlo, který ti může sakra dobře vydělávat, ne?! Tak proč si stěžuješ? Hele, jestli chceš, tak ti rád pomůžu to tady rozjet. Co říkáš?"

"Ne, díky Billy, ale tohle fakt není pro mě. Nevím, něco vymyslím, abych tohle dostal z krku, na to fakt nemám."

Michael byl značný paličák a představa, že organizuje nějaké hry pro své divadlo ho přímo odpuzovala. Cesta do jeho kanceláře vedla přes dvě chodby, Michael se ale rád prošel hledištěm až na jeviště a vždycky si rád sám pro sebe zahrál svoji nejoblíbenější roli. Tou byla role Romea. Poté se vydal přes zákulisí do maskérny, kde si představoval malující se herečky a jednu nahou, nádhernou ženu, která se právě sprchuje. Nikdy pořádně nepochopil, proč jeho otec zařídil hercům sprchový kout, přímo v maskérně. Nijak si tím ale hlavu nezatěžoval. Proč taky, když už se trápí s faktem, že tohle všechno teď bylo jeho. Ve své kanceláří většinou trávil čas nesmyslným zíráním do zdi a uvažováním o všem možném s tím, že kloudného konce se nikdy nedopracoval. Měl zde telefon, nikdo mu ale stejně nevolal. Říkal si, že pro případ, kdyby se ho chytl silný amok a nechtěl se ho pustit, je zde alespoň jeden elektrický spotřebič, se kterým se dá dobře mrsknout o zem. Už pomalu bylo na čase něco zorganizovat. Ať už to bude cokoliv. To, co se Michael snažil nejvíce oddálit, právě přišlo. Čtyři celé dny už vůbec nepracoval, jenom seděl v tiché opuštěné místnosti, odříznut od civilizace. "Takhle to dál nejde." Řekl si Michael, zvedl telefoní sluchátko, vytáhl z šuplíku tátův starý telefoní seznam a začal vytáčet první číslo, které našel.

To číslo bylo nepříliš známého režiséra jménem David Livingstone. "Halo? Dovolal jsem se panu Livingstonovi? To je dobře, um, říká vám něco jméno Oscar Freeman? Ano, Freemanovo divadlo, víte, kde je? No to je skvělé, víte, já jsem jeho syn, Michael Freeman a toto divadlo jsem po něm zdědil. Ano, děkuju, no, já vám volám, abych se vás zeptal, jestli zrovna nerežírujete nějakou hru, já bych ji měl možná zájem objednat pro mé divadlo. Ne? Tak škoda no, tak víte co, pane Livingstone, určitě se mi ozvěte, až budete pracovat na další hře, rozhodně bych o ní měl zájem. Ano. Dobře, děkuji za váš čas, ano, nashledanou."

"Phe, další typický namyšlený blbeček, co si myslí, jak není důležitý. Proč mi říká -nashledanou-, když jsme spolu mluvili po telefonu? Prostě hlupák. Ne ne, takového namyšlence tu nechci." Michael si nahlas zauvažoval o posledním hovoru a začal opět listovat seznamem. Již vytáčí další číslo.

"Mark Whoberch? Um, tady Michael Freeman, volám z Freemanova divadla, říká vám to něco? Že jste tu již vystupoval? No to je skvělé, a nerežírujete náhodou momentálně nějakou hru? Pravděpodobně bych o ní měl zájem. Aha, vy jste herec, no nevadí, hrajete zrovna v něčem? Aha, no, dobře, tak jestli budete o něčem vědět, tak mi zavolejte, určitě bych o to měl zájem. Dobře, Nashle." Ozvalo se lehce agresivní položení sluchátka a Michael naštvaně vydechl. "Další takový. Snad najdu nějakýho normálního a volnýho člověka." Pomyslel si a už hledal v dalších stránkách seznamu.

Za ten den Michael obvolal dalších deset lidí, z čehož šest režisérů a čtyři herce. Pomalu se blížilo šest hodin podvečer a tak se Michael začal chystat k odchodu z práce zpátky domů. Když v tom začal telefon zvonit. "Prosím, tady Michael Freeman, Freemanovo divadlo. Halo? Halo?! Halo, kdo je tam?!" Michael položil sluchátko, nyní ještě agresivněji, než předtím. Měl toho už po krk, tak na sebe hodil svoji koženou bundu a upaloval zpátky domů.

Ticho v jeho bytě bylo narušeno zvukem odemykajících se dveří. "Jestlipak se mi dnes bude zase zdát ten samý sen." Pomyslel si Michael, přičemž si již vyzouval boty, věšel bundu na věšák a rozepínal kalhoty. V minutě byl už jen ve svém spodním prádle a směřoval své kroky k ledničce, ze které vytahoval šunský salám a ze špízy pak vytáhl rohlíky. Rychle se najedl, vykonal potřebu, na oko i hygienu a zalehl do postele. Velmi brzy začal snít.

…Opětně došel k sprchovému koutu, ve kterém stála ona – tajmená bledá, zcela nehybná dívka, jaké tajemství jen skrývá? Nyní, jakoby jen nepatrně pohla levou paží. K němu však stála zády, co skrývala? Proč schovávala svou jistě krásnou tvář? Jeho to netrápilo, své kroky brzy nato vedl přes rudou oponu, která mu i nyní něco silně připomínala, stále si ovšem nepamatuje co, až doprostřed jeviště. Opět dychtivě lovil prázdné sedačky svým pohledem, co jen v nich hledá? Sedí snad v tom zamlženém hrůzostrašném hledišti někdo? Možná je to ten, jehož duše je zrovna tak černá, jako onen stín, který nepřestává růst. Právě ten, jež učinil ten veliký hřích, který je osvětlen pouze měsíční září. A za který nyní právě on piká. Je tohle pouhý sen? Nebo je to jeho vnitro, jež skrývá tajemství? Možná je to vnitro někoho jiného, to ví snad jen bůh, snad jen neméně mocný ďáběl. Jeho zrak je opět upoutám vznášející se židlí, která ho velmi brzy napadne. Proč jen nereaguje? Proč čeká, až ho ten záhadný dřevěný předmět pošle k zemi? To neví ani on sám, bolest ovšem cítí, a taky cítí, jak se na něj hrnou i ostatní židle. Trpí, trpí neskonalou bolestí. Vždyť ho právě mlátí neživé předměty, to je absurdní! Co se to děje? Co jen se to s ním děje? Sní snad? Je to snad jeho noční můra, která jen čekala na příležitost?

"Neee!" Zakřičel Michael, opět sedící ve své posteli. Na budíku jsou přesně čtyři hodiny a pět minut. "Co se to kurva děje?! Už pátá noc ten samý sen! Co se to děje?" Michael, nebývale nervózní se zvedl ze své postele a šel si do kuchyně ve jménu rutiny otevřít další flašku jeho oblíbené značky piva. Přitom si pustil rádio. Zrovna hráli píseň "Michael" od Suzi Quatro. Jen to Michaela patřičně uklidnilo, i tak mu to ale nepřestalo vrtat hlavou. To přece není normální, mít pětkrát po sobě ten samý sen a pokaždé o pět minut delší? "Jestli se mi to bude zdát ještě jednou, zítra zajdu za psychiatrem. Ne že bych byl blázen, tohle se mi ale vážně přestává líbit." Ukončil Michael myšlenku, dopil tu trošku, co zbyla ve flašce, opět hrábl do skříňky po magazínu a ve jménu rutiny si ho šel vymasturbovat.

Před divadlem ho jako každé ráno čekal Billy. "Čau Miku, jak to včera šlo?"

"Přemýšel jsem o té tvé nabídce, obvolal jsem pár lidí z tátového seznamu, představ si, nikdo není volnej. Každej buď něco režíruje, nebo každej v něčem zrovna hraje, rozumíš. Jenom já jedinej se asi užeru nudou."

"Tak zkus napsat nějakou hru sám. Tím ostatně uděláš divadlu nejlepší reklamu."

"Co šílíš, já nejsem žádnej spisovatel, nemám absolutně žádnou fantazii, to nejde."

"Tak já ti s tím pomůžu a o zbytek se taky postarám. Seženu ti herce i někoho, kdo rád rozešle pozvánky, až to teda bude trochu aktuální."

"Myslíš? Ale co tvá práce? Vždyť ty nebudeš mít čas."

"Ale prosím tě, já jsem od tamtud chtěl už dávno odejít. Sedět za přepážkou, udržovat křečovitě širokej úsměv na ksichtu a neustále opakovat věty jako Dobrý den, Děkuji, Nashledanou mě fakt nebaví. A tohle by mohlo mít budoucnost. Když na tom budeme pracovat společně, určitě z toho vzejde něco velkýho. Věř mi."

"Billy, já fakt nevím. Ale víš co, co můžu ztratit. Maximálně tuhle budovu, která má nešťastnou náhodou v názvu moje jméno, tak proč ne? Jdu do toho."

"Moje slova hochu, hele, nech všechno na mě, běž do kanceláře, když tak zkoušej obvolávat další lidi, já dneska podám žádost o výpověd a stavím se večer u tebe doma."

"No počkej, já nechci, abys kvůli mě dával výpověď."

"Hele, Miku, ty bys to pro mě taky udělal, ne? A navíc, já tam pracuju jen z maximální nouze, fakt."

"No když myslíš, ale v budoucnu mi nic nevyčítej."

"To se neboj."

Michael neměl zrovna dobrý pocit z toho, že pravděpodobně zařídil svému nejlepšímu příteli ztrátu práce, ale ten naivní plán se mu celkem zamlouval. Celý tátův seznam vyhodil, přičemž se mu jakoby zázrakem podařilo utrhnout jeden list, na kterém ho zaujal řádek: det. Steve Williams. Vytočil to číslo, z čiré zvědavosti. "Proč by si táta zaznamenával číslo nějakého detektiva? divné." Mihaly se Michaelovi myšlenky, když v tom se na druhé straně ozvalo:

"Halo? Ano, tady detektiv Williams, kdo volá? Ano, o tom divadle jsem slyšel, vlastně jsem s ním měl jisté popletačky, proč? Aha, vy jste syn Oscara Freemana, hmm. No, váš otec si zaznamenal mé číslo asi proto, protože jsem mu to řekl. Víte, před pěti lety jsem vyšetřoval vraždu jedné dívky a řeknu vám to na rovinu, na vašeho otce zpadalo hlavní podezření. Ano, dívka se našla mrtvá přímo v divadle. Její tělo jsme našli ve sprše, která mimochodem stála v maskérně, což mi samo o sobě bylo divné. Ano, váš otec měl jistě zajímavý styl. O tom nepochybuji. Dobře, nic se nestalo, jsem rád, že v tom divadle se zase bude hrát. Dobře, děkuju za zavolání, nashledanou."

"Takže můj otec byl podezřelý z vraždy. Tělo dívky se našlo ve sprše. Mé sny. V nich vídám divku ve sprše!" Michael nahlas zauvažoval a list s číslem na detektiva si pro sebe schoval. Pak se i s křeslem otočil směrem ke zdi, upřeně do ní koukal a začal si v hlavě dávat dohromady nějaký příběh.

V jednom městečku řádí seriový vrah a detektiv – hlavní postava – tento případ dostane. Při jeho vyšetřování se seznámí se svůdnou brunetkou, v jejímž bytě později najde prapodivné fotografie mrtvých. Aha! Ona je ta vražedkyně!

"Proboha, to jsem vymyslel vážně originální příběh." Řekl sebekriticky a začal se více soustředit.

V ulicích jednoho malého městečka řádí maskovaný vrah. Nezanechává po sobě žádné stopy, jenom takový vzkaz ve formě pozvánky do divadla. Co to má znamenat, nikdo neví. Jeho vypátrání dostane za úkol detektiv, tedy hlavní postava. Při vyšetřování se seznámí s půvabnou brunetkou, která ho získá na jednu noc, ovšem hned poté se chová velmi odtažitě. Proč, postava si neuvědomuje. Nadcházející souvislosti si neumí dát detektiv dohromady, v hlavě má stále jenom tu brunetku, které se zapomněl zeptat na jméno. Neustále si pokládá otázku, jestli právě ona není vražedkyně, ale proč by to měla být ona. Po týdnu dalšího vyšetřování se naší hlavní postavě znovu ozve ona s tím, že by se chtěla znovu sejít. Na místě setkání ho seznámí s dalšílmi dvěmi mladíky. Tito dva sympaťáci se až podezřele vyptávají na osobní záležitosti detektiva a podezřele si ho prohlížejí. Možná to nic neznamená, možná, že to znamená až moc.

Aniž by si toho Michael všiml, bylo už po šesté. Jeho koncetrace na možný příběh jejich hry byla asi příliš silná. Cestou domů se minul s Billym, který se právě chystal k němu zajít. "Čau Miku, tak jsem ani nemusel dávat výpověd, otevřel jsem si hubu na šéfa a ten mi za to dal výpověď s okamžitou platností, takže na nic ani nemusím čekat a ani jsem se nemusel moc snažit. Dobrý ne?" Billy byl lehce cynický mladík, který se koukal na svět jasně růžovými brýlemi a byl to rovněž silný flegmatik. Vůbec ho nezatěžovalo, že právě přišel o práci. Vize o veliké slávě Freemanova divadla byla pro něj přednostnější a to hodně. S Michaelem se znají už od základky, kdy ho Michael šikanoval. Billy byl čtvrťák a Michael čerstvý deváťák. Z odporné šikany se koncem střední školy stalo nejlepší přátelství, ačkoliv nebo možná právě proto, že se pět let neviděli. Michael se vyučoval kuchařem, neudělal ovšem maturitu, a tak si jeden rok opakoval. Když Billy odcházel na střední, čirou náhodou se spolu s Michaelem setkali jednou v metru. Oba se okamžitě poznali. Billy poznal tu známou tvář, kterou sledoval v hrozných bolestech mezitím, co ho Michael kopal do břicha. Inu, vztahy se vskutku radikálně mění.

Michael pozval Billyho dál, otevřel mu flašku Budweiseru a řekl mu: "Hele, já sem si tak dneska v práci představoval možný příběh té naší hry a myslím, že by to nebylo špatné."

"Tak povídej, cos vymyslel?"

"No tak hele jo, prostě byla by tam jedna postava detektiva, který se snaží vypátrat seriového vraha. Během vyšetřování se seznámí s jednou brunetkou v baru, která ho zatáhne do svého bytu, ti dva si zašoustají, a tady jsem uvažoval, že kdybychom měli herce, kteří by byli ochotní se před diváky svléknout do naha a pak ještě před nima předstírat sex, že by to mohlo být dobré. No, ona se pak začne chovat odtažitě, on ale nechápe proč. Po sedmi dnech se mu ozve a ozve ho na schůzku na to samé místo jo. Tam mu představí dva kamarády a teďka jsem to nějak dál nedomyslel ale jako základ celkem slušný ne?"

"Teda řeknu ti, ty fakt nemáš kdo ví jaký literární střevo, ale víš co, to je jenom začátek, to jenom vykládáš, co se dá ještě tak krásně podkreslit různýma zvrata a vším, však víš, jak jsou na tom dnešní filmy, tak to se klidně může dát i do divadelní hry, divák je rád šokovanej víš. Tak víš co, zejtra se stavím u tebe v kanceláří, stejně od zítřka nemám co na práci."

"Tak dobře, tak se zatím měj, čau." Řekl Michael Billimu a zavřel za ním dveře. Svlékl se, něco málo pojed a po hygieně se uvelebil pod peřinu.

…Již zase zíral do zrcadla, na svůj prázdný výraz. Jeho pohled pak způsobil praskání zrcadla, které vedlo k jeho naprostému zničení. A co má být? Pomyslel si a šel za hlasem. Jemným, tichým dívčím hláskem pospěvující si nějakou melodii. Jaká to byla melodie? Snažila se něco říct? Tentokrát si rukama hladila bříško. To ovšem nevěděl jistě, zase k němu stála zády. Brzy ho přestala zajímat, a tak se rychle přemístil přes krvavou oponu na jeviště. Co jen mu ona opona připomíná? Jaké hrůzné tajemství se skrývá ve stále se zvětšujícím stínu, který se ho snaží pohltit? A co jen hledá v tom opuštěném hledišti, plném mlhy a prázdnoty. Hledá znamení? Jaktože je měsíc tak veliký? Tak strašně velíký, že je jeho zář cítit na kůži? A jaktože se židle už zase vznáší? Proč se nehýbe? Proč se nebrání, proč neuskočí? On nemůže. On je oběť. ale čeho? Po útoku židlí již leží v malé loužičce krve, ze které ale může vstát, bez větších problémů. Ano, bolest cítí, cítí ji, ovšem, jako by nebyla. Jakoby to byla pouze představa, pouze nesmyslná myšlenka. V zadní řadě zůstala jediná židle. Někdo na ní sedí. On nemůže promluvit, natož zakřičet. Pouze upřeně sleduje sedící postavu a čeká, mlčky čeká na to, co udělá. Nemůže ovšem čekat dlouho, již brzy ho pohltí stín.

…pokračování příště

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář