Síla snů část. 3.


…Ona si pozpěvovala píseň a pomalu se otáčela. Za ním se na zemi válely střepy. Nezpustil z ní oči. Naslouchal jejímu hlasu a očekával odhalení její tváře. Najednou se dívka prudce natočila přímo na něj. Neměla oči. Byly vyřízlé. Zoufale volala o pomoc, které se ji nedostávalo. Pár centimetrů pod prsy měla velikou díku a vypadalo to, jakoby ji nějkdo vyrval hrudní kost. Zoufalství v jejím hlase však s ním ani nepohlo. Co jen má důležitějšího na práci? Možná si jen uvědomuje, že ona je již mrtvá. On jen vidí minulost. Možná právě svoji, možná že něčí jinou. Z jejího nářku si však nedělal hlavu a odkráčil si to až na hlediště. Po útoků židlí a spatření oné tajemné řady se pod ním zatřásla zem, až se on sám propadl někam do temnoty. Stál u jakési řeky. Obloha byla krvavě rudá. Kolem něj se čím dál více líhl stín, jakoby ho chtěl pohltit. Ta řeka. To nebyla ani řeka, byl to obrovský proud krve. Najednou za sebou zaslechl kroky.

„Aaaargh! Co se to se mnou k čertu děje?!“ Michael teprve teď pocítil strach o svůj rozum. Takový ten pocit, který dostáváte, když si nechcete připustit, že byste mohli bláznit. Přitom ovšem máte strach, že je to pravda. „Je to jenom blbej sen! Kurva! Jenom debilní sen!“ Na hodinách v metru byly čtyři hodiny a dvacet pět minut.

„Čau Miku! Hele, tak jsem přemýšlel o té dnešní zkoušce a…“

„Teď ne Billy!“ Zakřičel Michael s hodně velkou agresí v hlase. Z jeho hlasu však šlo slyšet i něco jiného. Panika.

„Co se ti stalo?“

„Dneska jsem přespal v metru. Nechtěl jsem, ale když už jsem teda spal v metru, tak jsem si říkal, že by mě mohl ten zkurvenej sen přejít. O ono hovno. Zdálo se mi to i tak. A zase byl přesně o pět minut delší! Billy, co se to se mnou děje? Co to mám v hlavě?“ Z hlasu mu tentokrát šlo vycítit zoufalství.

„Ty Miku, ty mě teďka celkem strašíš. Hele, vzpomeň si, co ti říkala ta doktorka. Není to nic víc než sen. Tak pojď dovnitř, za čtyři hoďky tu máme naše herce.“

Ačkoliv se ho Billy snažil ze všech sil uklidnit, Michaela se ta negativní myšlenka o jeho zdravém rozumu nechtěla pustit. Duchem byl stále v tom snu. Brzy se však odreagoval plánováním té zkoušky. Ocitl se zase v roli autora hry, které by se mohla stát velkým trhákem. Vůbec nejlepší divadelní hrou v celé historii Velké Británie! Ano, takové ambice si Michael dával. Ovšem tím líp pro něj. Alespoň ho to trochu uklidňovalo. Uvědomoval si ale, že noci a spánku se nevyhne. Byl to totiž takový typ člověka, kterého neudrží při vědomí ani pořádně silná káva. Jestli se u chce spát, tak prostě usne, ať se děje, co se děje.

Po zkouškách, při kterých úspěšně prošli všichni uchazeči, přišel večer. Michael seděl za svým stolem a popíjel silnou černou kávu. Přitom se už vařila voda na další. Vypil dvě kávy a očekával, že neusne. Bohužel, jeho sen si pro něj přišel i dnes.

…Dívka je bezmocná, křičí o pomoc. On na to ale neraguje. Radši přistoupí na místo, kde ho čeká divoký útok neživých předmětů a nedlouho na to propad do temnot. Ta řeka krve. Jakoby z ní někdo vydával nějaké hlasy. Jakoby v ní někdo plaval. Slyší za sebou kroky. Otáčí se, aby spatřil toho černého rytíře, který má stále stínem zahalenou tvář. Kdo to jen může být? A kdo jsou oni? Je to jeho armáda? On sám je obět, snad ne jejich? Ten někdo přistupuje blíže k němu, vypadá to, že stín jeho tvář brzy opustí.

„Neee!“ Michael se vzbudil sedíc na židli a opírajíc se o stůl. Na něm stály dva hrnky od kafe, oba vypité. Už desátý sen. Už po desáté si ho jeho noční můra našla. Jak dlouho ještě?

Ten den Michaela a Billyho čekaly další zkoušky s herci, Michael se ale rozhodl znovu navštívit psycholožku.

„Dobrý den.“

„Pan Freeman, že? Co vás přivádí?“

„Ten sen! Dneska se mi zdál už po desáté, a je to čím dál horší! Pomozte mi.“

„Michaele, mohu vám tak říkat?“

„Jo.“

„No, Michaele, jak jsem vám už říkala, podle mého názoru je to jenom sen.“

„Ale já vím, že mám něco v hlavě. Ten sen se mi zdá od té doby, co jsem majtelem toho divadla. A neříkejte mi, že fakt, že je to pokaždé přesně o pět minut delší, je jen zkurvená náhoda!“

„Michaele, žádám vás, abyste se uklidnil! Řvaním na mě nic nevyřešíte!“

„Ano, já vím, ale když já sjem už zoufalý! Nemůžu se soustředit na práci, nemůžu vůbec nic! Pořád jenom myslím na ten zasranej sen!“

„Michaele, sny jsou čiré výplody vaší fantazie. To, co se vám zdá, jste si vy vymyslel. Musíte se prostě soustředit. Soustřeďte se na jakýkoliv jiný podmět, když budete usínat, myslete na něco krásného a silně se na to soustřeďte a vězte, že pak budete mít sen o tom. Já vám opravdu jinak nepomůžu.“

„A co nějaký ty prášky proti snům? Něco takovýho existuje, ne?!“

„Ovšem. To jistě můžete zkusit, já jsem však pro čistší a volnější průchod. Stojím si za tím, že je to pouze sen a že brzy přejde. Ale jestli se chcete vydat medicínskou cestou, je to jen na vás.“

Michael nedal na doktorku a přes její jistě moudré řečičky si koupil prášky, které by měly potlačovat snění.
Přišel domů, vzal si dva prášky, hodil je do pusy a zapil vlažnou vodou z kohoutku. Teď už jen položil své tělo na postel a vyčkával.

…Dívku volající o pomoc ignoroval a přešel rovnou na místo útoků židlí. Z řeky jakoby volali jeho jméno. Takových deset hlasů, nejméně. Ten někdo tajemný se stínem místo tváře na něj promluvil. Ten hlas mu byl velmi dobře známý. „Kdo jsi? Víš to? Ty jsi hříšník, a já jsem jen tvůj stín. Žiju v tobě. V tvé mysli. Mě se nikdy nezbavíš. Já jsem tvá silná stránka. Ty jsi slaboch. Snažíš se vyhnout nevyhnutelnému. Trestu. Snažíš se zbavit něčeho, co je tvojí součástí. Mě.“ Kdo jen byl ten tajemný rytíř? Bylo to snad jeho svědomí? Nebo něco víc?

„Huh! Ty poděláný prášky jsou na hovno. Kurva. To ne. Čtyři hodiny třicet pět minut. Přesně o pět minut delší. Co se to tu kurva děje!“ Michael už takhle dál nemohl. Hned vypadl z postele a své kroky směřoval do kuchyně. Vypil tři hrnky kafe a šel do divadla.

„Miku, kde si sakra včera byl? Musel jsem tu zkoušku udělat bez tebe!“ Michael jen mlčky spěchal do divadla. Billy, jakoby neexistoval.

„Hej Miku! Mluvím s tebou!“ Michael stále ignoroval Billyho přítomnost a šel až do hlediště. Zde se zastavil a z plna hrdla zakřičel: „Co ode mě chceš!“

„Miku, já s tebou jenom chci mluvit. Nemusíš tak křičet. Hezky se uklidníme, ano?“ Billy se snažil Michaela uklidnit pouhými slovy, zatímco k němu šel a pokládal mu ruku na rameno. Michael ji odstrčil se slovy: „Nešahej na mě, kurva! Ty nemáš nejmenší ponětí, jaký to je! Vědět, že přicházíš o rozum! Neumíš si to ani představit!“ když dokončil větu, dal se do hořkého pláče, který se však snažil před Billym skrýt. Bezúspěšně.

„Miku, co se stalo? Mě se můžeš svěřit.“

„Billy. Ten sen. Já…“

„O o, to nemyslíš vážně! To takhle vyšiluješ kvůli jednomu snu? Měl by ses konečně zpamatovat!“ V Billym se z čista jasna ocitla neuvěřitelná agrese a nepochopení, jakoby chtěl Michaelovi právě teď vyčítat časy na základní škole. „Jako to by si mě fakt nasral, kdyby si zahodil všechno, co jsme za tu kraťoučkou dobu stihli udělat! Máme herce, máme scénář, režírovat to budeš ty nebo já nebo to můžem řežírovat společně. Tak teďka laskavě nezačínej s takovýhlema kravinama! Já si kvůli tobě neposeru budoucnost!“

„Já tě varoval, pamatuješ? Říkal jsem ti, ať nedáváš výpověď.“

„Cože? To myslíš vážně? Takže si za to můžu sám? Ne, chlapče, za to můžeš ty! Já nemůžu za to, že jseš nějakej posranej cvok s nehorázným bordelem v hlavě, tuhle hru dotáhneme do konce! Vyděláme na tom! Takže mě přestaň srát s těmahle kecama, jasný?!“ Michael měl pocit, jakoby Billy v mžiku zapomněl na jejich přátelství.

„Co to s tebou je, Billy? Jako přítel by si mě měl snad podržet ne? Ale ty mi spíš nohy podlamuješ!“

„To si vážně myslíš, že bych se tak strašně přátelil s někým, kdo mě na základce v jednom kuse šikanoval? Vzpamatuj se. Viděl jsem v tobě šanci na velký prachy, když jsi byl syn svého otce. Pěkné bohatýho otce.“ Michael si uvědomil, že celou tu dobu, co si Billy hrál na nejlepšího přítele, tak mu jenom pořádně lezl do prdele, aby vydělal pořádný prachy.

„Billy. Tomu nevěřím. Ty si mě celou dobu, celejch těch deset let, možná víc, jenom využíval?“

„A cos čekal, prosím tě. Vážně sis myslel, že s tebou by se někdo mohl normálně přátelit? Vždyť na tebe není spolehnutí a jak si sám přiznal, seš magor! A takový nemají pravé přátelé.“

„To je konec. Vypadní z mýho divadla!“

„Prosím tě, nebuď staromódní. Nemůžeš mě jen tak vyhodit, ne po tom, co jsem pro tebe udělal. Navíc, budeš mě potřebovat, jestli chceš uspořádat tu hru!“

„Myslíš si, že mě kdy zajímala ta hra? Vždyť jsem ti sám říkal, že tohohle divadla bych se nejradši zbavil!“

„No jistě. Nemysli si. Všiml sem si toho tvýho blaženýho ksichtu, když si mi popisoval ten úžasnej příběh, cos vymyslel. Tobě na tý hře záleží zrovna tak, jako mě! Tak přestaň srát a pojď se věnovat naši práci!“

„S takovým hajzlem, jako seš ty, nikdy pracovat nebudu!“

„Hajzl? Já hajzl? Zameť si před vlastním prahem, hochu! A kromě toho, už se mnou pracuješ!“

„To nikdy!“ Vykřikl Michael a sám z divadla utekl. „Zdaleka divadlo seru, už se tam nevrátím!“ řekl si Michael v hlavě, když už seděl v metru. Mířil si to přímo domů.

S flaškou rumu v ruce, Michael seděl v křesle a koukal na televizi. Byl zklamaný životem, jelikož neměl žádné přátelé, neměl žádnou přýtelkyni, sex mohl mít jen sám se sebou, což ho přestávalo bavit. A kariéru na tom divadle asi nevybuduje. Jisté procento alkoholu promile způsobilo jeho brzké usnutí.

…Stál u řeky. Zřetelně slyšel několik hlasů, jak volají jeho jméno. Ten někdo záhadný k němu promluvil. Je to snad jeho svědomí? Postavy z té tajemné řady začaly pomalu mizet a ocitaly se v řece. Nevolaly o pomoc, byly již mrtví. Všichni, do posledního stínu. Na rozloučenou volaly jeho jméno. Pak ho ten někdo chytil pod krkem a začal ho škrtit se slovy: „Mě se zbavit nemůžeš. Za to já tebe mohu kdykoliv ovládnout.“

Michael pouze otevřel oči. Seděl v křesle a na zemi vedle něj byla rozlitá flaška rumu. Již dvanáctá noc s tím samým snem. Michael toho měl dost, nemohl ale nic dělat, nebo snad ano? Věřil tomu, že jednou se mu bude ten sen zdát celý. Jedné osudné noci bude dokončený, a s koncem toho snu skončí i jeho utrpení. Věřil tomu. Lépe řečeno, doufal v to.

Michael se naprosto odřízl od civilizace. Ze svého bytu nevycházel, mobil zahodil. Na případný zvonek u dveří nereagoval. Jeho plán byl jasný. Bude čekat. Čekat tak dlouho, dokud ho jeho sen neopustí. Pak se vrátí do divadla. Michael vlastně přeje Billimu štěstí. Doufá, že bude s tou hrou mít úspěch. Přece jenom se bude hrát v jeho divadle, takže Michael sám se nemusí příliš strachovat. Taky, trochu sentimentálně, věří, že si s Billym padnou kolem krku a všechno si odpustí. Nejdřív ale musí skončit jeho noční můra.
Brzy přišla noc a Miachaelův již třináctý sen.

…Jsou to jen duše? Nebo to jsou lidi? Ti, kteří plavají tou krvavou řekou. Ti, jemž vládnul on. On, jehož tvář je, zdá se, neviditelná. „Michaele!“ Volají z řeky. Znají ho, příliš dobře. Jaké tajemství jen skrývají? Z nebe samotného, toho krvavě rudého nebe, najednou přiletěl útržek z novin. On k ním přistupuje a pomalu je zvedá. Bylo nalezeno…

„Huh.“ Michael cítil, jakoby se konec jeho snu blížil. Jakoby to všechno mělo brzy přestat. Měl velice dobrý pocit. Konečně by se mohl vrátit do normálního života. Konečně by jeho trápení přestalo, byť v podstatě trvá jen několik dní. „Stejně nepochopím, proč peníze získal Alex. Proč mi táta přenechal divadlo. Možná, že kdyby se tak nestalo, nikdy bych neměl tento sen. Možná, že na jeho samotném konci budu ještě vděčný.“ Proběhlo Michaelovi hlavou a lehce se pousmál.

Najednou měl tak dobrý pocit ze všeho. Vrátil se k němu jeho optimismus. Najednou Alexovi přál ty peníze, ačkoliv by si je Michael zasloužil víc. Najednou otcovi nevyčítal, že mu zanechal divadlo. Zdálo se mu, že ta noční můra se chýlí ke svému konci. Někdo zazvonil na jeho dveře. Přes kukátko Michael spatřil Billyho. Michael ale měl plán, takže dveře neotevíral.

„Miku? Miku! Vím že tam si, slyším tě. Otevři. Chci si s tebou vážně promluvit. Slyšíš? Chci se ti omluvit za to, co jsem ti řekl včera v divadle. Beru to zpátky. Hele, udělal jsem pár nových zkoušek s herci, jsou fakt talentovaní. A ta, co jsi ji sám vybral na roli Anette, Denise Atkinsonová, ta je skvělá! Kdybys jí viděl, jak si užívala scénu v posteli! No tak, Miku. Otevři.“ Po dvou minutách to Billy vzdal a zase odešel.

Michael sám nevěděl, co ho to utěšuje. Co je to za pocit. Něco vevnitř mu ale stále říkalo, že to brzy skončí. Že už brzy bude všechno, jako dřív. Tento den trávil koukáním na televizi, posloucháním rádia, koukáním ven z okna a zdravením kolemjdoucích. Buďto se už zbláznil, nebo má jednoduše dobrou náladu, což v jeho situaci není dvakrát nejnormálnější. Jeden by řekl, že se skoro těšil na noc. Jakoby se těšil, až se spatří se všemi přizraky z jeho snu. Jakoby se toho setkání nemohl dočkat. Čas ten den utíkal neobvykle rychle. Nečekaně brzy se setmělo a Michaela čekala už čtrnáctá procházka tím samým prostředím. „Už brzy to skončí“ říkal Michaelovi nějaký vnitřní hlas. Přišla noc a s ní i únava a chuť jít spát.

…Oni volali jeho jméno, zatímco je proud hnal přímo do pekel. On již drží noviny v rukou a začíná číst: „Bylo nalezeno tělo mrtvé dívky ve Freemanově divadle. Měla vyřízlé oči a velký otvor několik centimetrů nad pupkem. Policisté jí našli sedět ve sprchovém koutě. Podezřelým se stal Oscar Freeman, majtel divadla, pro nedostatek důkazů však případ zůstává nevyřešen. Odhadovaná doba úmrtí: čtyři hodiny padesát minut ráno.“ O pár stránek dále bylo něco napsáno ručně: „Freemanovo vražedné divadlo. V tom divadle zemřelo 11 lidí. Všichni to byli herci a herečky. Jedna byla dokonce mučena po dobu čtrnácti dní ve sklepě. Její mučitel, ať už to byl kdokoliv, byl strašný člověk. Pouštěl zde nahlas rádio, aby nikdo nemohl slyšet její křik. Trhal jí nehty, zapichoval do ní špendlíky a nakonec jí vydloubl obě oči a vyrval hrudní kost. Jako zázrakem byla stále živá. Poté ji odnesl do maskérny a zavřel ji do sprchového koutu. To bylo ve tři hodiny a čtyřicet pět minut ráno. Ačkoliv byla stále naživu, byla neuvěřitelně slabá. Zároveň jím byla sexuálně zneužívana. On je všechny mučil. Mlátil je židlema a v maskérně s nima házel o zrcadla. Oni se nemohli bránit. Vyhrožoval jím vyvražděním rodiny a on toho byl schopný. Nutil je hrát, i přes jejich zranění, které jim způsobil. Někdo ho musí zastavit. Je to ďábel sám. A žije někde v tom divadle. To divadlo je prokleté. Zničte ho! Prosím!“ On nevěděl, co si o tomto nepodepsaném rukopisu myslet. Najednou on na něj promluvil: „Vidíš? Nemohli mě zastavit. Ovládal jsem je. Byli to moje loutky. Hrál jsem si s nimi, jak jsem chtěl. To já jsem ten ďáběl. To já jsem prokletí toho divadla. Kdyby na ně nebyla položena rázná ruka, nikdy by nehráli tak dobře. Mají mi být proč vděční. A podívej. Teď plavou v té řece. Plují přímo do pekla.“ Jeho tvář byla stále zahalena stínem. Najednou se jeden stín z řeky natáhl, chytil jeho nohu a vtáhl ho do řeky. Ten někdo tam stál a přihlížel tomu…

KANCELÁŘ DET. WILLIAMSE
Detektiv se zrovna vracel do své kanceláře. Na stole mu ležela složka, které si před tím vůbec nevšiml. V ní stálo: „Mary Wilsonová, dívka nalezena ve Freemanově divadle, nebyla zavražděna Oscarem Freemanem. On jen chránil pravého vraha. Ten den, kdy byl Oscar nalezen mrtvý, to byl den nadcházející dni jeho vraždy. Oscar byl otráven pravým vrahem Mary. Důvod, proč pan Freeman den jeho smrti změnil závěť, je neznámý.“ Co? Kde se to tu vzalo? Co to má být?“ řekl si detektiv.

FREEMANOVO DIVADLO
V divadle už nikdo nebyl. Pouze se zde něco otřáslo a na jevišti prasklo dřevo a utvořilo díru, která vedla do sklepa, ve kterém byla Mary držena a mučena.

…Když on spadl do krvavé řeky a táhl ho proud, podíval se ještě jednou na tu tajemnou postavu. Stín v jeho tváři byl pryč a on mohl odhalit, kdo to je. Viděl svou vlastní tvář.

Michael Freeman se z tohoto snu už nikdy nevzbudil. Po třech dnech to začalo být divné Billymu, a tak dveře vyrazil a našel Michaela mrtvého. Příčina jeho smrti je stále ještě neznámá. Nikde byly žádné prášky, kterými by se mohl otrávit. Pouze ty pro potlačení snů.

Billy sklidil veliký úspěch s hrou, kterou pojmenoval „Síla Snů“, celý příběh, celý scénář a veškerou ostatní práci si přivlastnil. Neexistoval žádný důkaz, že se na hře Michael jakkoliv podílel. Billy oznámil, že se Michael o divadlo nijak nestaral. Jenom ho nechal uvnitř těchto prostor psát hru. Billymu přicházely nabídky z různých divadel, že by pro ně mohl napsat nějakou hru. Billy si na tomto vybudoval slušnou kariéru. Alex je pravděpodobně ještě pořád někde na Mallorce, kde si i s mámou užívají všechny ty peníze. Freemanovo divadlo je zavřeno.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář