S.G. – III. část


Mayr si zapálil, opřel se pohodlně do křesla a zoufale se snažil nemyslet na vnadné tvary poprsí Anežky Hlaváčové. Vlastně by ji měl vyšetřovat. Krucinál, to půjde těžko, vzhledem k tomu, jak dokonale padne prst do jejího pupíku. Letmo sáhl do kapsy, kam, jak si vzpomínal, zastrčil lístek, na nějž mu načmárala své telefonní číslo. Jen zběžně o něj zavadil očima a dlouhé minuty si ho pak bezmyšlenkovitě mnul v dlaních. Kdyby tady aspoň byl Maso…

Pokusil se rekonstrovat v hlavě několik variant vrahova postupu. Zabíjí nemocniční zaměstnance. Pomocný personál, pak doktor. Prvního primitivně umlátí, s druhým si pohraje. Náhoda? Nebo to bere podle intelektu? Povolání? Pro sofistikovanou osobnost sofistikovaná smrt. Pak nejspíš Velinská nebyla moc sofistikovaná, i když studovala fildu. Řezník potom největší řezničina. To by taky odpovídalo. Jo, možná to tak bude. Jenže proč? Znovu si procházel spisy. Nic nenasvědčovalo existenci osoby, jenž by spojovaly všechny čtyři oběti.

"Dva a dva." Opakoval si. "Vraždí po párech. Skoro jako Zodiac nebo Fiorentinská bestie… Pche!"

Z ničeho nic se rozesmál a ťukl si na čelo. Proč ho ještě nenapadlo podívat se na sexuální orientaci Houdy a Nováka? Co když to spolu táhli jako homosexuálové. Koneckonců, ženatý nebyl ani jeden a takový pederast je dneska v módě.

Potěšen tím novým nápadem, típl cigaretu o klávesnici a vydal se ke dveřím. Tohle chce další kávu z automatu. Otevřel a s hlavou pyšně zdviženou vykročil.

"Bacha dávej, vole!"

Jak si tak prohlížel zářivky na stropě, vrazil – do Masa, který se ve okamžiku, kdy otevřel, natahoval po klice z druhé strany. Vypadal pod obraz. Tváře strhané, pod očima tmavě modré kruhy, košili v horní polovině rozepnutou. Sprchu a ni hřeben dnes ještě zjevně neviděl. Neomaleně Mayra odstrčil a nejistým krokem se šinul ke svému křeslu.

"Vy jste to včera s tím cvokařem přetáhli, co?"

Vyzvídal inspektor s potměšilým výrazem v obličeji.

"Vypadáš, jako bys za noc nasadil parohy dvanácti chlapům a eště u každý tý slepice nasával."

Mayr zcela nepřítomně pokýval hlavou.

"Jo, to asi jo."

Ta apatie Mayra zaskočila. Těšil se na pořádnou hádku, a Maso přitom vypadal skoro jako záletník, jenž se přišel kát do farářovy zpovědnice. Opatrně se posadil a opřel si hlavu o stůl.

"Spal jsi vůbec?" Nechápal Mayr. "Vypadáš jak pekař po noční."

"Moc jsem nespal," utrousil tiše, bezbarvě. "Přišels tady na něco?"

Mayrovi se naskytla ideální příležitost pochlubit se svým nejnovějším nápádem, což kvitoval s povděkem.

"Budeš se divit, ale jo." Odvětil hrdě. "Dostal jsem nápad, kterej se mi nezdá vůbec z cesty. Poslouchej."

Maso lehce zvedl hlavu a Mayr začal.

"Takže, přemýšlel jsem na těma vraždama souvisejících dvojic."

"No a?" zakroutil Maso hlavou. "To jsme dělali už včera, co novýho jsi z toho vyčet?"

"Napadlo mě, jestli by Houda s Novákem čistě náhodou nemohli bejt homosexuálové."

Maso se plácl přes čelo.

"Musíš bejt zrovna dneska takhle nechutnej? Fakt zrovna dneska?"

"Nechutnej?" Ohradil se Mayr. "Tohle je práce, vzpamatuj se. Co je to dneska s tebou? Kdes prosím tě v noci nasával? Co manželka?"

Mávl rukou.

"To máš fuk. Pořád je pryč."

Nemohl nezaregistrovat jeho skelný, nepřítomný pohled.

"Navštěvuje nějaký kurzy… Esoterika, kosmický energie, gnosticismus. Takový věci. Chce mi převibrovat do jemnohmotný dimenze."

Znovu padl čelem na desku stolu.

"Co je s tebou, chlape?" Mayr začínal být nerudný. "Jseš úplně mimo sebe. Práce, kterou děláš nalitej, je k hovnu, chápeš? Mám se v tom plácat sám?"

Odpovědi se již nedočkal, zato se ozvalo zaťukání na dveře.

"Dále." Vybídl lakonicky.

Klika cvakla a dovnitř vstoupil major Ptáček s dvojicí strážníků po boku. Všichni se tvářili nezvykle vážně.

"Potřebujeme mluvit s Masem." Hlesl Major. "Nejdřív v soukromí. Maso, můžeme na chodbu?"

Masný pohlédl jeho směrem, zdálo se však, že ho vůbec nevnímá.

"Maso, no tak." Naléhal. "Potřebujeme s tebou nutně o nečem mluvit. Nebo snad…" zaváhal. "…Nebo snad už to víš?"

"Co?"

Kníkl Maso sotva slyšitelně, a soudě podle jeho hlasu, bojoval právě s náběhem na zvracení. Jeden ze strážníků už se neudržel a trapnou chvilku naprosto netaktně, zato však rázně uťal.

"Maso, krucinál, tvoje žena je mrtvá!"

Mayr sebou škubl jako na elektrickém křesle, zatímco Maso se pouze definitivně zhroutil na desku psacího stolu. Mlčel, nehýbal se, možná, že ani nedýchal. Jako by mu kdosi vyňal z těla baterie. Mayr vyskočil a se šokovaným výrazem se hnal k Ptáčkovi.

"Co?" Křičel hystericky. "Kdo, kdy, kde, jak???"

"S.G", odtušil major. "Nejspíš dneska dopoledne. Vypadá to na čistou práci. A Masa musím teď sebrat. Sorry."

Inspektor jen nepatrně kývl hlavou. Bavit se nebylo o čem. Dvojice strážníků citlivě, zároveň však rozhodně zvedla naprosto bezvládného Masa z křesla a nasadila mu pouta.

"Je mi to líto, Jirko." Promluvil na něj znovu major. "Nemůžu udělat nic jinýho. Víš, jak to chodí. Jo, a je mi to fakt líto. Upřímnou soustrast."

Strážníci odvedli stále mlčícího a sotva se potácejícího Masa z místnosti, zatímco Ptáček se zdrceně opřel dlaněmi o hranu Mayrova stolu.

"Tohle je fakt průser, Rado. Ale to ti asi nemusím vykládat, co? Sorry, jsem z toho taky úplně vedle."

"Neudělal to."

Na víc slov se Mayr v těch chvílích nezmohl.

Major frustrovaně zakroutil hlavou.

"Hele, nikdy bych to do něj neřek. Měl jsem ho za fajn chlapa. Ale viděls tu jeho reakci, ne? Jestli tohle není chování mužskýho, co zabil svoji manželku, tak nevím, co už by měla bejt. Reagoval jako učebnicovej afektovej vrah. Musel jsem ho sebrat."

"Jo, možná je to teď nejlepší. Aspoň mu tam nebude nic hrozit." Seznal inspektor. "A co ta vražda, co místo činu? Technici tam předpokládám pořád dělaj."

"Tak jasně." Potvrdil Ptáček. "Je to tam rozebraný. Ale jde to rychle. Už jsme prověřovali poslední volaný čísla na mobilu a tak. Představ si, že Masova žena poslední dobou strkala nos do nějakýho okultismu nebo čeho. A taky jí ještě dneska ráno volala nějaká mladší holka z Vinohrad, jestli si to pamatuju dobře. Byl to takovej hektickej vodopád. Ale řek bych, že ty Vinohrady říkám správně. No, každopádně se na to taky mrkni. Ačkoliv…"

"Ačkoliv co?" Mayr nedokázal skrýt své ulektnutí. "Nechceš mě snad sundat z případu, že ne?!"

Ptáček se posadil na uvolněné Masovo místo.

"No, to je právě to, že si nejsem jistej, jestli tě na tom můžu nechat dělat."

"A to jako proč ne."

Být Mayr čertíkem v krabičce, nepochybně by už vyskočil asi tak metr vysoko.

"Dělal jsem čtyři předchozí mordy. Mám to všechno v hlavě. To mě chceš vyšťouchnout a posadit k tomu někoho, kdo nemá páru, o co běží?"

Major se zhluboka nadechl.

"Hele, Rado, nechci. Fakt ne. Děláš na tom od začátku, máš v tom vůj systém, než se v tom někdo novej zorientuje, bude léto. Ale snad chápeš, žes na tom taky dělal s hlavním podezřelým. Jak dlouho potrvá, než se někdo zvrchu ozve a všem nám vypere palice? Hele, řeknu ti: Já tě na tom případu ještě nechám. Zatím jo. Ale jakmile někde vrabec zacvrdliká, že jseš zainteresovanej a měl bys pryč, ztratíš se jak pára nad hrncem a už k tomu nečuchneš. Bereš?"

Pokrčil rameny.

"Tak co jinýho. Půjdem na věc. Mimochodem, ty telefonáty, Vinohrady a podobně…to jste řešili? Je na místě někdo, kdo by zatím mohl někam zajet?" –

"Jo. Poslali jsme tam Marka, měl by tomu šéfovat. Jedeš hned?"

Zvedl se a spěšně si oblékal kabát.

"Tak jasně. Někdo to musí zkouknout, ne?"

"Hele, ale zas tak spěchat nemusíš", pokoušel se ho uklidnit a snad i pozdržet Ptáček. "Marek to fakt zatím bere, třeba sjede i nějakou tu předběžnou sondu po lidech, víš, jakej to je horlivec."

"No právě." Odtušil Mayr a svižným krokem si to namířil dlouhou chodbou ke schodišti.

 

Cestou do Letenské ulice, v níž Maso bydlel, si za volantem zapálil a vykouřenou cigaretu típnul o ciferník tachometru. Nepotřeboval sledovat svou rychlost, jel přece s majáčkem. A navíc fakt naštvaný. Takže, ať uhnou. Když míjel budovu ministerstva financí, věrný svému letitému zvyku přibrzdil, sroloval okénko a odplivl si na silnici. Maso se musel té prohnilé, červy prolezlé instituci dívat celé dny skoro do oken. Kdežto teď se bude dívat na dvůr vazební věznice, pomyslel si, zatímco se slimáčí rychlostí šinul ulicí, ohlížejíc se po volném místě v parkovacím pruhu. Nalezl ho nakonec necelých sto metrů od Masova domu, mezi starým tranzitem s promáčklým levým zadním blatníkem a žlutým kontejnerem na plasty, zapnul si koženou budu až ke krku, vystoupil, auto zajistil centrálním zamykáním jichž za chůze a svižným krokem, jenž postupně přecházel do klusu se blížil ke vchodu obehnanému známou zelenobílou páskou obhánějící každé místo činu.

Byt vyhlížel přesně tak, jak si ho Mayr vybavoval z několika málo večerních sedánků, které zde s Masem a několika dalšími kolegy strávili. Obrazy rozmístěné rovnoměrně po stěnách chodby i jednotlivých pokojů, sice působivé, leč umělecké hodnoty nevalné, mohl-li soudit. Mísilo se v nich jakés snažení o surrealistickou neuchopitelnost s upřímně řečeno nepříliš autenticky vyznívajícími "etno" motivy, snad to mělo celé evokovat zapomenutého ducha dávných indiánských kultur latinské Ameriky, těžko soudit. Na každý pád, v Mayrových očích se jednalo o kýč, křeč a hloupý postmoderně eklektický guláš alternativně masového životního stylu bez zastřešujícího smyslu, a částečně i proto jej překvapily ve formátu A4 tištěné fotografie, jenž spatřil viset nad stolkem v pokoji zavražděné. Podrbal se za uchem, jak to míval ve zvyku, narazil-li během vyšetřování na něco, co se vymykalo nudné rutině loupežných přepadení a každodenní realitě džungle v Libni či na Proseku, zaostřil zrak, což zpředstavovalo poslední dobou čím dál tím náročnější úkol, a zahleděl se na čtveřici snímků vyjímajících se mezi dle autora nejspíš uměleckým polodetailním portrétem hindské kněžky v ranní mlze a patrně napodobeninou indiánského totemu, který, mohl-li soudit, nepřipomínal plody vůbec žádné známé kultury a vůně dřeva ze stavebnin se z něj linula snad až do Vršovic. To fotografie samy přinejmenším skutečně něco zachycovaly, a to něco bylo zcela konkrétní podoby a nezpochybnitelné existující formy, což co by vyšetřovatel kvitoval s povděkem.

Na prvním snímku rozpoznal břehy Mrtvého moře. Ne snad, že by je sám kdy navštívil, několik let nazpět však o této možnosti vážně uvažoval a obraz neživých, kamenitých svahů omývaných ztěžklými vlnami dusivě prosolené vody se mu bezpečně přetiskl z cestovních katalogů do záludných koutů paměti, z nichž jej nyní kdosi zcela mimovolně vynesl na denní světlo. Na okamžik se zarazil a zapřemýšlel, chystal-li se Maso o nastávajícím létě na zahraniční dovolenou. Ať se probíral vzpomínkami z jakékoliv strany, na nic takového nepřicházel, a dovolil proto své pozornosti postoupit ke druhé fotografii.

Výjev horského údolí, snad pyrenejského, jen místy přeťaného nízkými kamennými zídkami oddělující od sebe jednotlivé pastviny koz, mu již nic tak určitého nenapovídal, a ačkoliv mohl usuzovat, že se dívá patrně fragment krajiny kdesi ve francouzsko-španělském pohraničí, nezbývalo mu, než pokrčit rameny a načrtat několik otazníky zakončených poznámek do zápisníku.

Třetí fotografie ho, jak se zdálo, lákala opět kamsi na blízký či střední východ. Zachycovala archeologické naleziště, čile frekventované a využívané, odkryté základy dávno zborcených staveb, na pruzích bílých pláten pečlivě vyskládané střepy a úlomky hliněných nádob, bez ladu se povalující zaprášené nástroje z badatelského vybavení a pochopitelně také několik osob, sklánějících se nad právě nalezenými poklady, jejichž cenu kulturní barbar Masova střihu rozhodně nemohl ocenit.
Zvýšil frekvenci drbání se na hlavě a znovu svěřil své dojmy poznámkovému bloku.

Čtvrtý snímek se částečně podobal třetímu, zejména prostředím, jež zachycoval, neanimovaly ho však žádné postavy vprostřed horečné práce; vlastně nespatřoval ani žádné stopy lidské činnosti, vyjma několika rozpadajících se, sotva už rozeznatelných schodů, usnadňujících přístup k jakémusi plochou nevelkému jezírku. Zakroutil hlavou. Kde k tomuhle, proboha, Maso nebo ta jeho esteticky mimoňská, alternativně tuctová a v mezích normy vyšinutá žena přišli?

"Inspektore, máme pro vás pár prvních věcí. Asi byste se měl podívat na tělo."

Diplomatické, přesto však skrytě vyčítavé upozornění jednoho z přítomných techniků jej vytrhlo z přemýšlení, které nabývalo každou vteřinou podoby téměr hypnotického transu. Trhl sebou, otočil se a, aby demonstroval svou rozhodnost i nadhled, energicky tleskl dlaněmi.

"Pardon, jenom mě něco zaujalo. Jdeme na to. Kde leží to tělo?"

"V ložnici, inspektore. Kulka do týla, dost možná ze služební zbraně. Vypadá to, že ji překvapil. Ale podívejte se sám. Vůbec to nechápu."

"Tak moment." Mayr se zakabonil a bojovně zapřel ruce v bok. "Ještě tady nikdo nevznesl ani důkazy, natož obvinění. Masa nebudeme považovat za vraha minimálně do balistický expertízy. Jasná zpráva? A teď si jdem zakoketovat s tou mrtvolou."

Když stanul nad bezvládným tělem Kamily Masné, za všeho nejdříve si upachtěně odfoukl.

"No, nevypadá to tak strašně." Zhodnotil. "Fakt čistá rána, úspora energie."

Sklonil, aby blíže ohledal smrtelnou ránu.

"Jo, čistý." Potvrdil. "Tohle si troufám říct hned."

Pak zvedl hlavu a ušklíbl se.

"Nicméně podpis nám ani tentokrát nevynechal."

Frustrovaně zíral na kus bílého prostěradla visícího dolů přes pelest manželské postele. Krvavě na něm zářila písmena: S.G.

 

Telefon. Další podnět ho vyrušil od tupého zírání na iniciály, jež ho v posledních týdnech provázely na každém kroku, v práci, u jídla, při sexu, ve snech. Poněkud neohrabaně vylovil mobil z kapsy.

"Rado, jsem u toho mordu, co je."

Začal otráveně, když shledal, že volajícím je major Ptáček, s nímž před necelou hodinou hovořil s očí do očí. Zato Ptáčkův hlas zněl vyděšeně, zmateně, zoufale.

"Rado, máme neskutečnej průser. Fakt průser, děs."

Přerývaně ze sebe sypal slova, jimž často nebylo příliš rozumět.

"Maso…Maso je mrtvej."

"Cože!!!" Zařval Mayr, až všichni přítomní nadskočili, a možná, že sebou polekaně škubla i nebožka Kamila.

"Jak umřel? Odkrágloval se sám? Co jste dělali? To jste taková banda lemplů?"

Hovořil s nadřízeným, v danou chvíli by mu však bylo úplně jedno, kdyby shledal, že je náhle stižen trvalou impotencí, a k jeho štěstí na tom major nebyl o mnoho lépe.

"Hele, fakt průser."

Opakoval ta slova stále dokola, nyní už mdle, bezkrevně, hlasem školáka, jenž se kaje panu řediteli za zlovolné prokopnutí vchodových dveří.

"Nikdo se mu nepodíval do bot, měl tam vystřelovák a taky ampuli kyanidu. Pojistil si to, nejdřív si to svinstvo narval do huby a pak si vrazil kudlu do oka. Fakt…ta kudla. No, vlastně ještě před tím – rozříznul si levý předloktí. Něco tam napsal. Měl bys to vidět.

"To, co si myslím?"

Natáhl ruku pro jistotu a mlčení tentokrát nepochybně značilo souhlas.

"Sakra! Sakra, do však píčí světa!" Rozkřikl se z plných plic a v návalu vzteku kopl vší silou do mrtvého těla před sebou. Kolem stojící policisté ztuhli jako zakletá sousoší v ledovém království. Přešel ke stolku a třískl do něj pěstí takovým způsobem, že převrhl sklenici s vodou, ještě zpola plnou, nedopitou. Střepy se mu s nervy drásajícím zvukem rozlétly pod nohama. Popadl první knihu, kterou spatřil v dosahu, odhodlán rozervat ji během několika vteřin na cáry. Zarazil se v okamžiku, kde shledal, že drží v ruce bibli. Aniž by si uvědomoval, co dělá, přelétl očima několik řádků.

"…V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.

Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měli jako lidé,

Hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.

Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje.

A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.

Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon – to znamená Hubitel."

 

 

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář