Mayr nasedl do auta a otočil klíčkem.

„Takže o půl sedmý u tebe a vyrážíme za tím doktůrkem.“

Ujistil se ještě.

Maso přikývl.

"Jo, a byl bych ti vděčnej, kdybys aspoň na papírek sepsal ty vzorečky, dvě dvojice a spedifický sudý vraždy. Já se mezi tím kapánek rozhlídnu v tom potrefeným čajovým klubu.“

„Spolehni se,“ mávl Maso rukou, „já tam něco načmárám. Tak v půl sedmý.“ –

„Jasně, zatím čau.“

Mayr se rozločil co nejstručněji, práskl dveřmi, sešlápl plyn a zmizel za křižovatkou.

Cesta na Vinohrady se podobala tápání ve zmateném snu. Čaj Mayrovi příliš nepomohl, nemluvě vůbec o tom, že ho takřka poloviny rozlil na stůl, a spánkový dluh z probdělé noci vykonal své. Několik semaforů minul na červenou, když propásl oranžový interval pro brzdnou dráhu, a sklidil za to nevrlé motetto orchestru automobilových klaksonů. Zrak se na dálku rozostřoval a blízké předměty působily jaksi nepřítomně, jako by vlastně ani nebyly skutečné. Když konečně zaparkoval na Náměstí míru, chybělo podle jeho vlastního úsudku nějakých pět až deset minut do kolapsu, při němž by se občanský mikrospánek býval proměnil v makrospánek a černá Škoda Octavia ukončila svou pouť v některém ze sloupů pouličního občerstvení. Proto nadmíru ocenil i ten ztuchlý městský smog, který ho ovanul, jakmile otevřel dveře, aby vystoupil a vydal se pátrat po průčelí čajovny Afrodíté. Obešel náměstí takřka kolem dokola, při několikrát znatelně poklesl v kolenou než zahlédl v jednom z klenutých průjezdů nenápadný vývěsní štít, vyvedený ve světle hnědé, příjemně uspávající barvě, pročež si ho raději nikterakt důkladně neprohlížel, s modrou čajovou konvicí uprostřed. „Klub Afrodíté“, stálo na něm. S úlevou stiskl kliku a otevřel dveře. Zvonek nad nimi dvakrát vlídně zacinkal.

Procházel uličkou mezi stoly a rozhlížel se kolem sebe, po sntěnách tmavě zeleným odstínem dýchajících stěnách s tlumenými lampami, zalívajícími prostor decentním, smyslně ospalým světlem, a přehlížel v té mihotavé záři sošky, podobizny a nejrůzější vyobrazení orientálních bohů a bůžků, postav dávných tradic zpoza řeky Hindus, v ohnivém kruhu bujaře křepčícího Šivu, spícího Višnu i hrůzu budící Kálí, opásanou řetězy se zavěšenými hlavami zabitých. Jejich tváře nepřítomně zíraly do prázdna, zdánlivě zmatené, ve skutečnosti však z jiného světa, a v tomtéž vzdáleném vesmíru se snad nacházely mysli všech těch mladých lidí polehávajících na širokých, útulných kavalcích i poctivěš měkčených čtvernožkách, potahujících z vodních dýmek a polootevřenými ústy inhalujícími celou tu zrádně útulnou, podivně ztěžklou atmosféru čajovny. Nejistě přistoupil k dřevěnému barovému pultu. Na vysoké stoličce za ním posedávala dívka. Pohrávala si v dlanách s jakýmsi ručně spleteným náramkem z cetek a nezdálo se, že by mi věnovala zvláštní pozornost. Vlastně sem snad ani nemohla patřit. V tom všudypřítomném oparu zrádně se lísajícího érótu, vkrádajícího se s každým nádechem do plic a působícího nezaměnitelný tíživý pocit kdesi ve středu hrudi, působila ta slečna jako bizarní stvoření, jako cosi mezi bezpohlavním, asexuálním vrátným u pekelné brány a antikvariátním zosobněním vrcholné prudence devatenáctého století. Oči klopila dolů k zemi, nikoliv však svůdně, vyzývavě, vybízející přistupujícího muže k pokusu o získáni její pozornosti, nýbrž vskutku a upřímně netečně, apaticky, jako by ani nežila s Mayrem ve totméž světě. Ostatně, i frekvence pohybů očních víček pro to svěčila. Během půl minuty snad dvakrát zamrkala. Oděna do zelenožlutých šatů se vkusně načrtnutým vzorem orientálních květin vyhlížela z dálky jako pravá čajovnice jakéhosi vojsky i bohy zapomenutého podniku uprostřed svárem zmítaného Kašmíru. Přívešek z měděného drátku na se monotónně pohupoval na šíji, jak sotva znatelně pohybovala rameny.

Mayr se váhavě posadil proti ní, a aby si vyžádal pozornost, zabubnoval několikrát prsty o desku vysokého pultu. Zvedla hlavu.

„Ach, promiňte, budete si přát?“ Začervenala se na kořeni nezvykle výrazného, trochu komicky zakřiveného nosu, dodávajícího její tváři vzevření pokorné haličské židovky z éry soumraku habsburského impéria, a inspektor si nemohl nevšimnout její poněkud nečeské výslovnosti záludného písmene „ř.“ Kaštanově hnědé vlasy jí splývaly k lopatkám.

„Ještě jsem vás tu neviděla.“

Pokračovala omluvným tónem.

„Víte, chodí sem většinou jen členové klubu…“

„Ne, to je v pořádku“,

přerušil ji Mayr, snažíc se co možná nejdříve ukončit tu pro dívku mírně trapnou situaci, do níž ji koneckonců možná dostal i jeho neočekávaný vpád do prostor, jež bývají vyhrazeny toliko privátním aktivitám, byť tak není přímo veřejně deklarováno.

„Vy jste tady nějaká vedoucí?“

Dívka pokrčila rameny.

„Ne, já nejsem, jestli myslíte majitel.“ Vysvětlovala. „Jenom tady dělám, obsluhu a údržbu a tak, možná správce, dalo by se říct. Vy jste z nějakého úřadu?“

„Kriminální policie.“ Odtušil. „Inspektor Radek Mayr, oddělení vražd.“

Zvedla prudce hlavu, snad dávajíc najevo, že si právě uvědomila smysl nenadálé návštěvy.
„To je kvůli Romaně, žejo. Vlastně jsme se divili, že se u nás zatím nikdo nestavoval. Přišli jste na něco?“

Mayr se kousl do rtu.

„Víte,“ začal vysvětlovat, „nerad bych vás rozrušil.“ Několikrát naprázdno polkl. Nechci, abyste si dělala zbytečné obavy, nicméně…“ nadechl se zhluboka. „…Bohužel to už není kvůli Romaně.“

„Co se mi tím snažíte říct?“ Obsluhující dívka se viditelně očividně polekala. „Znamená to, že se něco stalo někomu dalšímu od nás?“

Stroze přikývl.

„Nebudu chodit kolem horké kaše, slečno. V noci na dnešek byl zavražděn člen vašeho klubu, pan Jiří Vašíček.“

Zbledla. Její oči náhle jako by se zamlžily a upínaly se k Mayrovu obličeji, zoufale volajíce o pomoc.

„Je mi to opravdu líto.“

„Myslíte si, nebo máte podezření, že by někdo mohl zabíjet lidi z našeho klubu?“ Vyjádřila nahlas svou obavu. „Víte, že by šel přímo po nás. Romana a teď tohle.“

„Slečno, uklidněte se, prosím váš.“ Vybízel ji Mayr, mohl-li však usuzovat z pocitů, jež v něm jeho vlastní slova vzbuzovala, zrovna přesvědčivě nehovořil. „Patrně došlo ke čtyřem vraždám spácháným jednou osobou. Pouze u dvou obětí jsme zjistili nějaký vztah k vašemu klubu. Nemyslíme si, že by se vrah zaměřoval na jednu úzkou skupinu lidí. Minimálně ne zatím.“

„Jo. Jo, dobře. Takže, chtěl byste nejspíš něco vědět.“ Špitala polohlasně, nesměle, plaše. „Možná bysme si mohli sednout vzadu.“ Naznačila rukou cestu kolem barové police k průchodu zakrytému tmavě béžovým závěsem s vpletenými rudými, černými, zlatavými a inkoustovými vzory, dole pak zakočeným zlatavými, blyštivě se komíhajícími třásněmi. „Debata přes desku není asi úplně nejvhodnější. Pokud tedy chcete hovořit se mnou.“

Souhlasil. Koneckokců, proč ne. Odněkud přeci začít musí, a tahle slečna, zdá se, tráví v čajovně denně dlouhé hodiny. Odebrali se proto stranou od hlavní síně, do místnosti za barevnou zástěnou, skrytou před zraky a odstíněnou před ušima návštěvníků popíjejích a konverzujících tam za zdí. Posadili se naprosti sobě do koloniálně stylových, pohodlných, měkkých a hebkou lněnou tkaninou potažených křesel. Mayr si teprve nyní svlékl koženou bundu jako vystřiženou z fotografie mladého Roba Halforda či Bruce Dickinsona a trochu neomaleně ji pohodil přes opěradlo za sebou. Následně sáhl do kapy džín pro zápisník a tužku.

„Takže, slečno, formálně: Prosil bych jméno, přijímení, bydliště, datum narození.“

Poprvé se zlehka usmála a odhalila tak své mírně nakřivo rostlé, výrazně pak zažloutlé zuby, z nichž zejména přední řezáky připomínaly nejvíce ze všeho chrup vyzáblé kobyly.

„Anežka Hlaváčová“, spustila, „bydliště teď Mezibranská, 119, Praha 1. Ale jsem tam jenom na podnájmu, kvůli škole. Jinak bydlím v Domažlicích. Jo, ještě datum narození. Dvacátého druhého září osmdesát sedm.“

„Mluvila jste o tom, že v Praze studujete?“ Reagoval Mayr řečnickou otázkou. „Smím vědět, kde přesně? Navštěvujete univerzitu?“

„Herectví na divadelní akademii“, upřesnila. „Jsem ve druháku.“

Inspektor zbystřil.

„Divadlem se zabývala i Romana, že?“

Přitakala mu.

„Jo, taky hrála. Občas jsme se o tom bavily, jenže my se vlastně ani tak často nepotkávaly, jenom tady, když Romana přišla. Ale máte pravdu, něco nacvičovaly.“ přehodila si nohu přes nohu. „Nevím ani, s kým to dělala. Teda, to divadlo.“ Tentokrát se zasmála hlasitě. „Promiňte mi to, já to nemyslela nijak tak…“ –

„-V pořádku, chápu.“ Mayr se pokusil o neutrální, úřední akcent. „S Romanou jste tedy nebyly osobní přítelkyně?“

Zavrtěla hlavou.

„Nebyly jsme nijak zvláštní kamarádky. Náš klub má -“ na okamžik se zarazila. „-Promiňte, vlastně měl, i s Romanou a Jirkou Vašíčkem, jednadvacet členů. Dá se říct, že jsme tady všichni přátelé, ale skutečně blízce se kamarádím tak s pěti, šesti.“

„Nepatřil mezi ně ani Jiří Vašíček?“ Navázal Mayr.

Opět naznačila nesouhlas, tentokrát chvějivým pohybem levé dlaně.

„S Jirkou jsme se znali ještě míň. Bavili jsme se fakt jenom občas, a povrchní témata. My jsme si moc neměli co říct. Jirka měl vystudovanej gympl, ale nakonec pak se dost protloukal, podle toho, co vyprávěl. Vychodil si učňák a dělal řezníka, nikdo to moc nechápal. Byl uzavřenej, ale zdálo se nám, že se mu v klubu líbí. Každopádně se vyznal v čajích.“

„Okamžik“, požádal Mayr a otevřel notes. „Črtnu si k tomu pár poznámek. Dovolíte?“

Dívka neodpověděla, pročež se zabořil očima do stránek zápisníků a v bodech si počal zaznamenávat její výpověď. Pokoušel se drobnou notickou v závorce vystihnout i tón, jímž hovořila. A čím intenzivněji si přehrával v hlavě její hlas, tím jemnější a citlivější ho vnímal. Vlastně mu ani dívka sama nepřipadala tolik neatraktivní, jako když na ni pohlédl po svém vstupu do čajovny. Přes velký, zahnutý nos, a zakřivené zuby v sobě ukrývala jakési tajemn stopy zvláštního ženského půvabu, jenž se neprozradí náhodnému pohledu procházejícího muže na ulici, nýbrž projeví si při blízkém kontaktu, vážněji vedeném rozhovoru, při pohledu do očí. Bezmoc, zranitelnost, tiše vyzývavá naivita. Znovu na ni pohlédl a promnul si oči. Nevšiml si snad dříve dlouhých černých rukavic, navlečených od prstů přes zápěstí až téměř do poloviny předloktí, mohl-li soudit podle jejich obrysů pod tenkými lněnými šaty. Prohlížel si ji od vrcholu bledáho čela až k široce rozevřenému klínu a od kotníků mu začal tělem vstoupat neopakovatelný pocit chladu, přinášejího s sebou tepavý neklid. A dívka mlčky seděla přimo proti němu, vzdálená snad půldruhého metru, bezbranná, otevřená, čekající. Polkl naprázdno.

Neuvědomil si, kdy se ho poprvé dotkla. Prsty sjížděla jeho ramena a paže, beze slova, pomalu beze třasu, skoro jako v hodině náměsíčnosti, jako by snad ani jinak jednat nemohla. Cítil se paralyzován těmi dotyky a v roli pouhého ducha přítomného za očima pozoroval, jak se pomalu přivíjí k jeho hrudi, zdvihané a ovládané nekontrolovatelným, s každým centimentrem pohybu Anežčina prstu se zrychlujícím rytmem dechu.

„Neberte mě vážně, prosím.“

Šeptala.

„Něco se stalo, asi tak pět let zpátky. Potkala jsem ďábla. Ale to je teď fuk. Máte tak zvláštně hluboké oči…“

Když se Mayr vypotácel ze dveří čajového klubu Afrodíté, s problémy ostřil na dálku a nablízko nebyl schopen přečíst poznámky ve vlastním notesu. Vše, na co si z návštěvy vzpomínal, představoval odlesk vzdálené hvězdné mlhoviny vprostřed Anežčíných zorniček, dusivý konopný dým a matné siluety na obrazech Marka Chagalla zdobících stěny místnosti. Pak už jen její slova: „Potkala jsem ďábla… Máte tak zvláštně hluboké oči.“

Asi by si měl na to téma něco přečíst, nebo se přinejmenším optat Masa, který, jak známo, znalostmi obskurních a pochybných témata typu zhoubného vlivu rockové hudby na těla a duše mládeže vynikal. Nikdy nevěřil ve fenomény jako posedlost ďáblem, nejasně si však rozpomínal na článek, jenž kdysi přelétl očima v jistém tak řečeném vědocko-popularizačním periodiku. Podle jeho znění vynikaly prý čarodějné ženy ve středověku mimo jiné dovednostmi, pomocí nichž sváděly k chlípným orgiím počestné mladé muže, byť samy bývaly postarší, nevzhledné a umouněné. Mohou snad tyto skazky – nepocházejí-li jen a pouze z hlavy čtveráckého redaktora onoho ne právě hodnověrného časopisu – nést právě stopy takové zkušenosti, jakou on sám právě prožil? Nebo snad ďábel přeci jen existuje? Každopádně, uvažoval, rozhodla-li by se taková žena vraždit, nečinilo by ji potíže eliminovat jakýkoliv vzdor fyzicky zdatnější mužské oběti. On sám přeci zažíval pocit blízký pohádkovému zkamenění, kdy si, neschopen pohybu, připadal jako kořist tropického hada, paralyzovaná zhoubným jedem a bezmocně čekající, až bude pozřena rozevírající se tlamou nelítostného predátora. Přihlížel by snad takhle člověk vlastní smri, rozhodla-li by se ho Anežka Hlaváčová umlátit, ubodat či chladně popravit smrtící dávkou morfia? Usedl do auta a vydal se domů na Smíchov, aby se, bude-li to možné, aspoň na pár hodin uklidil do postele. Cestou si již všímal výhradně korozí, prasklin v omýtkách a výmolů na silnici, což na jednu stranu nebylo neužitečné, neboť cesta z Vinohrad na Smíchov bývá pro nápravu automobilu náročná i mimo dlážděné úseky. Spolehájíc se na Masa a jeho zpodpovědnost, odebral se na své výsostné území v rohu pracovny a nařídil si budík na šestou hodinu podvečerní.

Dobrodružství, lze-li to tak nazývat, s podivnou čajovnicí, se Mayr rozhodl podržet ve svém soukromém archivu a cestou na Zbraslav se o něm Masovi nezmínil. Ostatně, návštěva psychiatra vyžadovala, jak byl přesvědčen, přinejmenším několik desítek minut usilovné koncentrace a sbírání duševních sil, asi tak, jako když se krotitel chystá vkročiti do jámy lvové. A proto, zatímco míjeli soutok Vltavy s Berounkou, zpola podřimoval na sedadle spolujezdce a představoval si, co se asi stane, až překročí práh doupěte té dravé zvěře.

MUDr. Jan Klásek sídlil i pracoval v secesní vilce na okraji Zbraslavi směrem k Velké Chuchli. Ve dveřích se objevil překvapivě civilně upraven, v červeno-oranžové kostkované košili, ledabyle zastrčené do černých riflí, s připálenou cigaretou v ústech a vůbec nepřipomínal psychiatra, jakého si Mayr vždy představoval. Bez otálení pozval oba policisty do obývacího pokoje a otevřel lahev Svatovavřineckého.

„Máte teda na krku čtyři mordy a vrah se vám podepisuje, jo?“ Zahájil poté, co mu Maso představil Mayra a rukou nerozdílnou načrtli na arch tvrdého papíru schéma případu. „Co v tom vidíte, pánové?“

„To jsme právě doufali, že nám povíte vy.“ Reagoval Mayr podezíravě. „Vy jste přece odborník, ne já.“

„Teď jsme si nerozumněli, pane inspektore. Ptám se vás, co v tom vidíte. Jak to na vás působí. Jakou zprávu skrze to přijímáte?“

„Hm, že je to cvok.“ Mayr hovořil nepokrytě skepticky a křivil při tom koutky úst. „Nevím, co mimořádnýho bych měl vidět za tím, že někdo odkrágluje čtyři lidi a naškrábe někde kolem nich S.G. Prostě další magor. A poselství magorů jdou mimo mě.“ Původně chtěl ještě dodat „narozdíl od vás“, v poslední chvíli však takt převážil. Opřel se do křesla a usrkl vína, zatímco Maso, který plánoval řídit i během zpáteční cesty, jej závistivě pozoroval.

„Nedivím se, že vám jeho poselství nic neříká.“ Chytil se doktor jeho slov. „Nepředpokládám totiž, že by bylo určeno vám.“

„Sérioví vrazi se často snaží něco sdělit světu, vesmíru a tak podobně.“ Namítal otráveně. „Kolik případů jste vyřešil?“

Klásek se jen ošklíbl, a těžko rozlišit, stalo-li se tak následkem vydatnějšího hltu vína nebo něčeho jiného.

„Vyšetřil jsem stovky duševně nemocných lidí. Troufám si tvrdit, že vím něco málo o poruchách osobnosti. A z téhle pozice vám říkám, že máte co dělat s psychopatem.“

Mayr se ironicky ťukl do čela.

„Nepovídejte.“

Zdálo se, že nemít před sebou téměř plnou sklenku vína, dost možná by se už sebral a naštvaně se vydal na nejbližší zastávku autobusu.

„Jestli mi chcete říct jenom to, že ten hajzl je psychopat, nemuseli jsme se trmácet přes zasekanou Prahu až někam pomalu do Benešova.“

„Mějte trochu trpělivosti.“ Napomenul ho lékař klidně. „Zkuste se uvolnit.“

Praštil pěstí do stolu.

„No, tak jestli mě tady chcete dokonce léčit, nemáme se o čem bavit, váženej pane. Takže já se loučím a jdu si honit krysy starým dobrým způsobem. Nashledanou.“

Zvedl se z křesla a nedbaje Masových mírotvorných pokusů za sebou zlostně praštil dveřmi. Svižným krokem se vydal na Zbraslavské náměstí a nejbližším autobusem hromadné dopravy pak směřoval domů na Smíchov. Dnes už nechtěl slyšet vůbec o ničem.

Následujícího dopoledne stanul ve dveřích kanceláře úplně jiný Mayr. S upravenými vlasy, bez modrých kruhů pod očima, s šálkem kávy poctivě slazené kávy v pravé ruce.

„Nazdar“, pozdravil automaticky, „tak co ti ještě povídal ten tvůj vyschízovanej mentor?“ Nasadil sarkastický, v zásadě však trochu ostřejší kamarádský tón. Zavřel dveře a pohlédl k Masově psacímu stalu. Místo u něj bylo prázdné, složky pečlivě složené tak, jak je Maso zanechával při odchodu, obrazovka notebooku sklopená na klávesnici. Pohledem sklouzl k hodinám, zavěšeným na protilehlé stěně. Skoro čtvrt na jedenáct. Maso přece nikdy nepřicházel po půl desáté. Nervózně sáhl po telefonu a vytočil kolegovo číslo. Několik táhlých monotónních zaznění nezáživného tónu a pak hlasová schránka. Pokrčil rameny, posadil se a palcem levé nohy stiskl tlačítko „power“ u svého počítače. Jako každý obyčejný den. Po těle mu však nebylo nejlépe. Únava z předešlého dne se náhle vracela a on znovu hleděl skrze žlutozelené mžitky komíhající se před očima. Co chvíli nervózně těkal zrakem ke dveřím. Půl jedenácté. Jedenáct. Otevřel interní message službu a v rychlisti naťukal nelibou zprávu: „Poručík Masný, pracující na případu S.G. je od včerejšího večera nedosažitelný. Vzhledem k povaze případu by k němu měla zajet hlídka. Díky. Rado Mayr.“